Reakce po tehdejším našem úspěchu začala s jinou taktikou: pokoušela se zdržet vývoj a bláhově spoléhala, že přijde čas, kdy přejde znovu do útoku. Proto jsme s tak velkým zdržením dostali divadelní zákon do parlamentu, abychom jej v kulturním výboru projednávali, ale nedojednali. Proto také zpravodajství o zákoně bylo zcela záměrně přiděleno nepříteli všeho pokrokového i lidově demokratického zřízení, a jak se v těchto dnech ukázalo, i rozvratníku, posl. Chudobovi. Tento poslanec hrál dobře svou úlohu. Pokusil se hned při zahájení jednání o divadelní zákon o odklad jeho projednávání a jen pro odpor komunistických členů kulturního výboru se mu to nepodařilo. Sváděli jsme pak v kulturním výboru zápas téměř o každý paragraf, neboť zástupci reakce v tomto výboru se starali, aby byla snížena nebo ztížena umělecká autonomie ředitelů divadel, aby bylo zeslabeno všechno, co vedlo ke zlidovění našich divadel, aby byl vliv obce návštěvníků znemožněn, aby se divadlo vymanilo z jakéhokoli dozoru státně-politické výchovy ministerstva informací. A zacházelo se pak i tak daleko, že měl být oslaben dozor ministerstva vnitra, daný dosavadními právními předpisy, jen proto, že ministrem vnitra je komunista. Mluvčí reakce gen. sekretář nár. socialistické strany posl. dr Krajina se netajil tím, že jejich odpor není z důvodů věcných, ale z důvodů politicko-stranických, což také veřejně prohlásil. Některým členům kulturního výboru této vážené sněmovny, kteří tu měli zastupovat zájmy lidu, který je i na pokrokový kulturní program zvolil, šlo více o reakci, která se zahnízdila v jejich stranách. Neplatily naše vývody, že široká obec divadelníků na zákon netrpělivě čeká. Tvrdošíjně znemožňovali naši poctivou snahu a nedodrželi ani naši úmluvu, když jsme sporné paragrafy dojednali za přítomnosti zástupců divadelníků v subkomisi kulturního výboru.

Kulturní výbor se tu potácel mezi intrikami a zlou vůlí. Nebyl hoden jména kulturního výboru, neboť jeho jednání mělo s kulturou málo společného. Jednal za zavřenými dveřmi, bál se veřejnosti, a proto v něm došlo i ke kulturní ostudě, když proti hlasům komunistických poslanců odmítl přítomnost zástupců uměleckých ředitelů našich divadel, kteří přišli, aby nás poslance informovali o tom, co jednotlivé paragrafy divadelního zákona pro rozvoj našeho divadelnictví znamenají.

Přicházíme-li tedy teď do našeho slavného sboru s pokrokovým divadelním zákonem, je to zásluhou komunistické strany a zásluhou našeho lidu, který v nedávných únorových dnech rozvratníky navždy porazil a otevřel našim divadlům a celé naší kultuře dokořán dveře k dalšímu rozvoji a pokroku. Všichni naši divadelníci by si to měli stále uvědomovat. Zásada, že lid je zdrojem veškeré moci u nás, slavně zvítězila v těchto dnech a platí i ve věcech našeho divadelnictví. Tomu lidu musejí všichni naši umělci poctivě sloužit, protože v něm mají nejlepšího přítele a ručitele umělecké svobody a tvůrčího štěstí. Velká většina našich divadelníků toto pochopila již dávno a není daleká doba, kdy to pochopí všichni.

Řekl jsem, že se všem našim kulturním pracovníkům v těchto dnech otevřely všechny možnosti rozvoje a uvolnily všechny tvůrčí a umělecké síly. Divadelní zákon je uvolňuje zvláště našim divadelníkům. Nemáme nadarmo v našem Národním divadle napsáno "Národ sobě". A ten národ chce, aby všichni, kdož mají s divadlem co dělat, dramatičtí spisovatelé i výkonní umělci, naplnili heslo skutkem, aby naše divadla naplnili opravdovou službou lidu. Náš lid má k tvůrčím duchům naší kultury velkou úctu a má divadlo rád. Naši velcí kulturní duchové bojovali za tvůrčí pracovní možnosti našich divadelníků již dávno. Již v šedesátých letech bojoval na př. Neruda za uměleckou svobodu divadelníků. Naše dělnictvo oddaně pracuje a vyrábí, aby hodnotou vyrobených statků umožnilo také našim divadelníkům uměleckou a hospodářskou svobodu a zajistilo existenci herců a všech těch, kteří v divadle pracují. Věřím, že se naši divadelníci postarají, aby náš lid odcházel z divadel - to nejen z těch vrcholných, státních, zemských a oblastních, ale i z těch loutkových a ochotnických - kulturně nasycen, okouzlen krásou českého slova a poučen, aby z nich odcházel s optimismem a s vědomím, že bojovat a zápasit o nový lepší svět stojí za to. Jako v dobách, když jsme bojovali za svou národní existenci, odcházel český lid z divadel s vědomím, že náš národ nezhyne, tak dnes musí z nich odcházet s poučením, že náš národ spěje rychlou cestou ke spokojenému životu, který jemu i divadelníkům dá socialismus.

I divadelníci musí vychovávat náš národ a přeměnit divadlo na školu života, na školu lidového národního charakteru všech občanů této země. Naše divadla musí vésti národ k oddanosti k republice a k celému našemu lidově demokratickému zřízení. V komunistické straně Československa měli a mají divadelníci nejlepší přátele. Prokázali jsme to, když jsme za divadelní zákon bojovali, a prokážeme to i v budoucnosti. Naše strana, strana celého národa, jde a půjde důsledně za zásadou, aby kultura a divadlo se staly majetkem všeho lidu.

Po vítězných únorových dnech cesta k tomu bude snazší a rychlejší. Snazší proto, že v čele ministerstev, která pečují o rozvoj kulturních věcí u nás, stojí opravdoví přátelé divadelníků, opravdoví bojovníci za lidovou demokracii a její strážci ministr školství a osvěty prof. dr Nejedlý a ministr informací Václav Kopecký. Také na Slovensku pověřenec pro školství a osvětu Novomeský se k nim věrně řadí. Jejich poměr k divadlu je dostatečně znám.

Kdo u nás lépe rozumí divadlu, jeho historii, jeho potřebám než právě Zdeněk Nejedlý? Kdo lépe zná celou problematiku divadel a jejich návštěvníků, kdo může lépe klásti poctivé základy k opravdovému zlidovění divadel než právě on? Již se nebude péče o divadlo pohybovat v mlhovinách, již nebudou slyšet naši divadelníci, že se i v umění řítíme do zkázy a do neznáma, již nebudou slyšet, kdykoli budou o svých uměleckých věcech hovořit s ministrem školství, pathetické volání: Horatio - hospodářství! V konferencích se Zdeňkem Nejedlým uslyší program a zásady, z nichž bude znát jediný cíl: umělecký i hospodářský růst našeho divadelnictví, jeho zlidovění a rozvoj. Nejedlý je bojovník za pokrok a zůstává bojovníkem za pokrok i v našem divadelnictví. Jeho zásada: umění lidu, jsou dva pojmy a jsou i pro divadelníky závazné. Zdeněk Nejedlý nebude mluvit k divadelníkům jako kritik nebo jen jako kritik, ale jako velký umělec, který, i když upozorňuje znova a znova na dosud neodkryté poklady starší české umělecké tvorby, nepřestává zdůrazňovat, aby naši divadelníci hledali nové cesty. A hledat tyto nové cesty znamená jíti vpřed s lidem a pro lid. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

A druhý přítel divadelníků je ministr informací Václav Kopecký. Paní a pánové, vy, kteří jste byli členy informačního výboru, i vy hosté, kteří jste mezi nás chodili, vy jste rádi poslouchali programová exposé pana ministra. Co tu z nich takřka vytryskovalo budovatelského elánu pro výstavbu našich kulturních instituci a divadla zvlášť! Jistě jste si v těchto dnech vzpomínali na jeho prorocká slova. Řekl jednou: "Reakce bude poražena i na kulturní frontě." A vidíte, poražena byla. Vzpomínáte, jak se ke kulturním pracovníkům obracel s výzvou, aby pochopili dobu a podporovali náš pokojný vývoj k socialismu. Říkával, že musíme náš kulturní život zbavovat všech úpadkových vlivů kapitalistického západu a obrátit se k našemu velkému vzoru, Sovětskému svazu, v němž je vysoká a opravdu socialistická kultura. Ukazoval nám nové cesty kulturní tvorby, která musí odpovídat realitě nových poměrů. Kulturním pracovníkům i divadelníkům radil, že se musí stát nositeli a uskutečňovateli nových idejí, tužeb a snah všech pokrokových vůdčích sil našeho národa. Pamatujete se na jeho programová slova, že naše umělecká tvorba musí pramenit z tradic a charakteru našeho národa, že naši umělci musí být orientováni o všem pokrokovém i tvůrčím na celém kulturním světě, aby učinili z Prahy a Československé republiky vůbec ohnisko kulturního nástupu a pokrokového kulturního výboje. Pamatujete se, paní a pánové, jak volal všechny čestné, poctivé a vlastenecké kulturní pracovníky a vzdělance ke svorné spoluprácí s námi komunisty při budování šťastné budoucnosti našeho lidu a naší krásné vlasti.

Dvě velké osobnosti v čele naší kultury a dva velké programy i pro vás, naši divadelníci.

Divadelní zákon, který tu dnes odhlasujeme, je začátek této programové cesty. Vaše tradiční herecké sjezdy o velikonocích budou jistě pod dojmem této událostí, pod dojmem našeho československého kulturního jara. A přijdou zákony další. Kulturní výbor požádal naši vládu, aby přišla do šesti měsíců s hereckým zákonem, který herce a všechny divadelníky zajistí právně i platově. Ministr Nejedlý dal již ve svém ministerstvu příkaz, aby byl co nejdříve vypracován zákon o postátnění brněnského divadla a zákon o divadle pro mládež. Bude tedy náš parlament projednávat zákony vysokých kulturních hodnot. Je opravdu krásné žít v této historické době, která uskutečňuje to, co se nám dříve zdálo nemožným.

Všichni kulturní pracovníci tedy nastupují. Nastupují-li především naši divadelníci, je to důkaz, jak naše nová vláda Klementa Gottwalda jde krok za krokem za splněním všeho toho, co staví lidovou demokracii na pevné základy ve všech oborech našeho národního, sociálního, hospodářského i kulturního života. Naše republika je odhodlána a připravena vést kulturu k vyššímu a vyššímu vývojovému stupni. Po těchto stupních postupujme také my kulturní pracovníci až k nejvyšším metám socialismu. Divadelní zákon je jeden z těchto vývojových stupňů. Po těchto stupních půjdeme také k výchově nového českého člověka. A člověk, to zní hrdě, jak řekl Maxim Gorkij.

Komunističtí poslanci budou rádi pro zákon hlasovat s tím vědomím, že připravují a uspišují našemu lidu krásnou kulturní budoucnost. Budoucnost šťastnou, velkolepou a lidskou. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná (zvoní): Dalším řečníkem jest pan posl. Hladký. Dávám mu slovo.

Posl. Hladký: Pani místopředsedkyně, slavná sněmovno!

Prohlašuji jménem klubu čs. sociální demokracie, že vítáme předloženou osnovu zákona a budeme pro ni hlasovat.

Dovolte mi, prosím, abych řekl několik poznámek. Tento vládní návrh zákona nese název: Základní ustanovení o zřizování divadel a divadelní činnosti, čili divadelní zákon. Znamená to, že je to první část velké epochy, která má pomoci našemu divadlu, a že bude ještě následovati další zákon.

Kdo jste prohlíželi osnovu zákona, dověděli jste se tam zajímavé věci: že tento zákon ruší ustanovení dvorského dekretu z r. 1836, která až do dnešního dne platila, a že ruší nařízení z let 1850 a dalších. Tedy jistě trochu dlouho nám trvalo, nežli jsme se dostali k tomu, aby tato nařízení a dekret byly zrušeny. Zde se tedy aspoň začíná vymetat a doufejme, že snad i jinde budou vymeteny překonané zákony a nařízení, pocházející ještě z dob Marie Terezie.

Pan ministr školství řekl několik krásných slov o divadle. Dovolte mně, abych připojil anebo zopakoval hlavní myšlenky: Divadlo je školou a duchovní potřebou dnešního člověka. Uvědomujeme si všichni, že divadlo je závislé na společenské a duchovní struktuře doby a že rozpad kapitalismu a cesta k socialismu se projevuje v prvé řadě v divadle. Byli jsme návštěvou v Sovětském svazu, měli jsme příležitost vidět ruské divadlo a tam právě jsme si mohli ověřit správnost těchto myšlenek. Ruské divadlo, resp. sovětské divadlo odpovídá slavné tradici ruského divadla a mohu vás ubezpečit, že si v ničem nezadá se slavnou tradicí ruského divadla, ať je to činohra, či opera, anebo jejich slavný balet. Ale prosím, i ona umělecky podceňovaná opereta prodělala v Sovětském svazu velkou změnu. I ona svým scénováním a pojetím, jako všechno ostatní divadlo, slouží nejen k zábavě, nejen k poučení, nýbrž slouží také nové náplni socialistického myšlení. To vše se zračí také u návštěvníků divadla. Seděli jsme ve velkém divadle v Moskvě v čestné loži a tam jsem sledoval jedním okem divadlo a druhým jsem pozoroval diváky. Divadlo bylo přeplněno. Nejen oči byly otevřeny, ale i ústa byla otevřená a viděli jste přímo spojení hlediště s jevištěm - takový ohromný zájem byl u návštěvníků divadla. A to nebylo jenom v Moskvě, to jsme viděli také v Leningradě a viděli jsme to dokonce i na Urale a na Kavkaze. Chtěl bych říci, že jsme tam poznali velké přátele divadla nejen mezi umělci, nýbrž i mezi oficiálními osobnostmi a dovolte, abych aspoň jednoho jmenoval. Je to předseda odborového hnutí Sovětského svazu, předseda Nejvyššího národnostního sovětu pan Vasil Kuzněcov, velký přítel umění. A musím vám říci, že právě odborové hnutí velmi podporuje toto krásné poslání divadla a že právě v odborovém hnutí nalézá divadlo v Sovětském svazu svého velikého přítele.

Také naše divadlo, jak už zde bylo vzpomenuto, mělo nesmírný výchovný význam národní. Jenom si vzpomeňte na tu buditelskou a vlasteneckou éru, která jest označena jménem Josef Kajetán Tyl. Přelétnu všechno ostatní a řeknu, že kdykoliv bylo národu zle, vždy bylo divadlo útočištěm národa a národ čerpal z divadla posilu a sílu. Jen si vzpomeňte, kdo se na to ještě pamatujete z doby prvé světové války, jakým slavnostní vyvrcholením byla oslava položení základního kamene k Národnímu divadlu. Kdo z vás byl tenkrát účastníkem slavného představení Smetanovy Libuše s Emou Destinovou v květnu r. 1918, víte, jaká to byla ohromná manifestace pro národ, kterou ani rakouská policie a nikdo jiný nemohl zastaviti. Ale stejnou éru jsme prožívali i v době okupace. Také tehdy divadlo sloužilo národu a živilo ten věčný plamen víry ve šťastnou budoucnost národa. A jestliže Němci zakázali slavnou Smetanovu Libuši pro to proroctví, které zpívala naše velká národní umělkyně Marie Podvalová, jistě to mělo svůj velký důvod v tom, že poznali, co Smetanova Libuše pro národ znamená.

Byl bych neupřímný, kdybych neřekl, že i naše činohra, ať Národního divadla nebo venkovských divadel, plnila skvěle kulturní poslání v našem národě a že také v době pro národ obzvláště těžké pomáhala budit víru v národě. Chtěl bych také několika slovy vzpomenout venkovských divadel. I ona plnila dobře své vlastenecké poslání, ať to bylo třeba kladenské divadlo za vedení význačného herce Josefa Strouhala, nebo plzeňské divadlo za vedení ředitele Budila, nebo Národní divadlo v Brně, Národní divadlo v Ostravě anebo v Bratislavě, či skvělá opera olomoucká; všechna se přičiňovala o to, aby se divadlo stalo skutečnou školou národa.

A vzpomeňte, prosím, - aspoň vy starší, kteří jste toho pamětníky -divadelních proletářů kočovných společností, které zajížděly k nám na venkov, přinášely tam divadelní kulturu a podporovaly rozvoj našeho ochotnického divadla. Ať to byla společnost Švandova, Zöllnerova či jiných, všichni přesto, že často měli bídu a hlad, plnili dobře poslání, které divadlo v našem národě má.

Také ochotnická divadla zaslouží našeho díku, neboť i ona vykonala záslužné dílo pro výchovu národa. Pan ministr vzpomněl ochotnických divadel v Hronově a jinde na východě Čech. Dovolte, abych zde vzpomněl divadel na západě a na severu Čech, ať je to Kladno, Louny, Slaný, Plzeň nebo kdekoli jinde, která mají tradici více než šedesátiletou a plnila krásně výchovné poslání v národě.

Doplňkem tohoto zákona bude herecký zákon. Je nutno zajistit herce, ať jsou u Národního divadla nebo městských či krajových divadel. Velmi bych prosil pana ministra, kdybychom se mohli přiblížit k tomu ideálnímu stavu, aby herec byl považován ne za člověka, který nemá mít pevné zaměstnání, nýbrž aby byl postaven na roveň učiteli či profesoru, poněvadž jeho úkol je stejný jako každého učitele.

Bude zajisté dnem radosti v hereckém národě, až se herci sejdou a budou hodnotit vydání tohoto zákona; myslím, že bude také dnem radosti, až uslyší, že Národní shromáždění očekává od pana ministra předložení hereckého zákona, který má také naše herce zabezpečit finančně a právně. Teď mi dovolte malou připomínku. Za několik dnů vzpomeneme památného Kroměřížského sněmu z r. 1848. Jedním z poslanců tohoto sněmu byl veliký vlastenec, režisér, herec, spisovatel a novinář Josef Kajetán Tyl. Byl poslancem za náš kraj unhošťský a kladenský. Jeho život a utrpení je nám všem známo.

Tento zákon je zhodnocením významu divadla. Druhý zákon, kterého jsem vzpomenul, bude potvrzením, že naše generace nebude jen mluvit o zásluhách velikých mrtvých, které nechal národ za jejich života živořit. Nová socialistická společnost se postará i o žijící umělce, tyto dělníky na kulturní vinici národa. Přeji oběma pánům ministrům, aby i tato dobrá věc se podařila. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. Bašťovanský.

Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Baštovanský: Slávna snemovňa!

Očistenie Národného frontu od rozvratnej reakcie umožňuje aj rýchlejšie napredovanie závažných a pálčivých problémov našej kultúrnej politiky. Dnes prerokováva Národné shromaždenie osnovu divadelného zákona, ktorá pre sabotáž reakčných poslancov v kultúrnom výbore nemohla sa prv dostať - aspoň nie vo svojej pôvodnej forme - na denný poriadok pléna snemovne a onedlho bude sa vláda a potom i tento slávny sbor zapodievať dlho očakávanou - býv. ministrom školstva dr Stránským stále odsunovanou - predlohou zákona o jednotnej štátnej škole.