Zápas o ducha režimu v našem divadelnictví
byl veden zuřivě, a je známo, že reakční
živly sahaly i k přímé sabotáži,
k organisování bojkotu pokrokových a umělecky
hodnotných divadelních podniků a vedly boj
proti pokrokovému divadelnictví buď pod heslem
škůdcovským - prázdnoty divadel - nebo
zároveň pod pokryteckým heslem finančních
úspor v nákladech na divadlo. Nutno však k
veliké cti našich divadelníků říci,
že se v tomto úporném a zuřivém
boji o divadlo drželi nejvýš statečně,
že neustoupili a nepovolili žádnému nátlaku
reakce a že se semkli vskutku bezvýhradně a
bez výjimky v tak svornou a tak mohutnou jednotnou frontu,
že si nakonec vynutili podání návrhu
divadelního zákona v duchu svých přání,
v duchu pokroku. Ukázalo se arciť i pak, že reakce
se nevzdala svých plánů na zmaření
pokrokového divadelního zákona a že
ministr dr Stránský ve smyslu dvojaké
politiky národně socialistické strany sice
návrh divadelního zákona, vládou v
našem duchu schválený, předal ústavodárnému
Národnímu shromáždění,
ale s tím tajným očekáváním,
že osnova divadelního zákona bude zvrácena
zde na parlamentní půdě. A dlužno, žel,
říci, že v kulturním výboru parlamentu
se za starého složení nalezla většina,
která se pokusila o závažné zmrzačení
pokrokového textu osnovy divadelního zákona
a učinila to za pomoci některých sociálně
demokratických činitelů vyzývavě
v předvečer otevřeného propuknutí
únorové vládní krise, jako by tím
chtěla naznačit, že i nový divadelní
zákon měl patřit k oněm zákonným
předlohám, jež zákeřné
únorové spiknutí naší reakce
mělo uvést vniveč.
Avšak jak musíme být vděčni našemu
lidu, že svým slavným vítězstvím
nad zrádci 25. února rozhodl i o tom, aby dnes v
ústavodárném Národním shromáždění
mohl být poslanci obrozené Národní
fronty projednáván nový divadelní
zákon v celém svém původním
pokrokovém znění a aby přání
našich divadelníků a živelné přání
celé naši kulturní veřejnosti bylo tak
v plné míře uskutečněno! Paní
a pánové, připomínám krásná
slova pana předsedy vlády Klementa Gottwalda
o tom, že lid vás bude jako své
zástupce blahoslavit, budete-li splňovat jeho přání,
o nichž vás nenechal v pochybnosti. A mohu vám
říci, že až dnes odhlasujete předloženou
osnovu nového divadelního zákona, budou vás
blahoslavit všichni divadelníci, kteří
se sejdou, jak bylo řečeno, na Zelený čtvrtek
v Praze k svému tradičnímu shromáždění.
Budou vás blahoslavit za usnesení zákona,
který bude mít vskutku převratný význam
v historii našeho československého divadelnictví,
který bude znamenat, že ve znamení vlády
obrozené Národní fronty, ve znamení
nové vlády Klementa Gottwalda započne
nová éra i v rozvoji naší československé
divadelní kultury. Neboť teprve nyní bude mít
československé divadelnictví zajištěno,
že bude moci plnit své veliké poslání
kulturní, národní a státní.
Teď bude moci československé divadelnictví
spěti k svému novému rozmachu, a to nejen
divadlo profesionální, ale i divadlo ochotnické,
jemuž se dostane stejně významné péče
jako divadlu loutkovému. Teď bude moci československé
divadelnictví sloužit lidu, a teprve teď, kdy
je veřejnoprávní postavení našich
divadel zajištěno a kdy je zajištěna i
materiální péče státu, budou
moci naši kolektivní divadelní provozovatelé,
naši dramatičtí spisovatelé a tvůrci,
naši divadelní režiséři a herci
dát se bezpečně a s radostnou jistotou do
práce, aby hráli co nejlépe našemu lidu
a aby i divadelním uměním povznesli kulturní
věhlas naší nové republiky, republiky
lidově demokratické.
A já, paní a pánové, jsem jako ministr
informací povinen ještě zvlášť
vám poděkovat za to, že v předložené
osnově divadelního zákona jsou obsaženy
v plném původním znění ony
paragrafy, které byly reakční většinou
starého kulturního výboru s tou nejzavilejší
zlobou demonstrativně odmítány, totiž
paragrafy, které dávají ministerstvu informací
právomoc starat se spolu s ministerstvem školství
a osvěty o všechny otázky divadelnictví
a pečovat nadto zvlášť o důležitou
distribuční kulturní službu v oblasti
divadelní. Dostává se nám tak posléze
po velmi urputném, ale vítězném boji
s reakcí pochopení i v naší snaze starati
se o to, aby i divadelní umění se stalo denním
kulturním požitkem širokých mas lidu,
aby divadla naplnil namísto starých vládnoucích
vrstev nyní vládnoucí pracující
lid, aby pro dělnictvo ze závodů mohla být
pořádána v co největším
rozsahu, počtu a pravidelně divadelní představení.
Uskutečnil se tak náš cíl, náš
sen, uskutečnilo se tak naše heslo: Kulturu pro lid
a lid pro kulturu! Vskutku, jak šťastný je pro
naši kulturu a pro náš lid dnešní
den předjaří! A jaké krásné
jaro vzchází naší nové republice
po únorové očistné živelné
bouři!
V zahraničí, jak známo, jsou šířeny
o novém stavu poměrů v naší republice
nejhroznější báchorky a výmysly,
jaké dovede zplodit zášť mezinárodní
reakce. Avšak jak jsou usvědčováni ze
lži všichni ti výrobci hrůzostrašných
smyšlenek o naší sveřeposti, o nějakém
teroru, násilí a krvavé tmě, která
prý u nás zavládla! Jak jsou usvědčováni
ze lži tito reakční pomlouvači západu,
jak jsou usvědčováni ze lži pádnou
skutečností, že my tu dnes v československém
parlamentě, v demokratickém sboru zástupců
lidu, v nejdůstojnější svornosti většiny
obrozené Národní fronty manifestujeme nové
údobí vítězné československé
lidové demokracie velikým kulturním činem:
schválením nového divadelního zákona.
(Potlesk.) A jakou hrdost pociťujeme, můžeme-li
navzdory veškeré mezinárodní reakci
a pro povzbuzení všech našich pokrokových
přátel v západní Evropě a ve
světě prokázat, že jsme odhodláni
vésti naše nové lidově demokratické
Československo i kulturně stále výš
a výš, až k vysokým cílům
socialismu!
Paní a pánové, nechť vás i při
schvalování předložené osnovy
divadelního zákona vede vědomí, že
uskutečňujete vpravdě významný
a záslužný čin na cestě k tomu,
aby se naše nová lidově demokratická
republika stala zemí kvetoucí nové vyšší
kultury po boku nových slovanských bratrských
států a po boku velikého Sovětského
svazu! (Hlučný potlesk.) I já vás
prosím, abyste hlasovali manifestačně pro
tento náš veliký reformní kulturní
zákon. (Potlesk.)
Místopředseda dr Chytil: K slovu jsou přihlášeni
řečníci, zahájím proto rozpravu.
Přihlášeni jsou tito páni poslanci:
dr Hobza, Koubek, Hladký a Bašťovanský.
Uděluji slovo prvnímu řečníku,
panu posl. dr Hobzovi.
Posl. dr Hobza: Pane předsedo, paní a pánové!
Používám této příležitosti,
abych se zmínil o mimořádně důležitém
poslání, činnosti a finančních
a existenčních poměrech t. zv. oblastních
divadel. Jsou to profesionální divadelní
soubory vytvořené z vůle lidu a pracující
nikoliv na podkladě soukromokapitalistickém, nýbrž
družstevnicky na podkladě komunálním,
případně spolkovém, bez jakýchkoliv
kapitalistických tendencí.
Začátek této nové divadelní
organisace byl položen roku 1940 v Třebíči,
kde vytvořili uměnímilovní občané
a kulturní nadšenci první regionální
divadelní scénu pro oblast celé západní
Moravy, t. zv. Horácké divadlo. Po vzoru Horáckých
ustavila se postupně divadelní družstva i v
dalších krajích, takže dosud máme
v zemi Moravskoslezské 5 oblastních divadel. Tato
svépomocná kulturní družstva vytlačila
úplně z divadelního života dřívější
kočovné divadelní společnosti jakožto
soukromé obchodní podniky různých
divadelních pánů ředitelů,
nichž se hercům těžko žilo. Avšak
ani obecenstvu se nedostávalo skutečné kultury,
nýbrž spíše jen pakultury v podobě
různých šlágrů a t. zv. kasapodniků.
V dnešních oblastních divadelních družstvech
jsou oba tyto nedostatky odstraněny, neboť hercům
se slušně existenčně žije a uměnímilovné
obecenstvo dostává opravdu hodnotné divadelní
hry. Za doby německé okupace se všem divadlům,
a tedy i oblastním, velmi dobře dařilo z
důvodů nám všem známých.
Po osvobození v r. 1945 nastal postupně pokles návštěvy
v divadlech a s ním se dostavily i do oblastních
divadelních družstev velké finanční,
ba přímo existenční starosti. Budiž
tu veřejně konstatováno, že někteří
zúčastnění činitelé
se ze všech sil starali o pomoc, o záchranu. Byly
to různé subvence, jimiž jsme se snažili
udržeti provoz všech oblastních divadel, byli
to však především i herci sami, kteří
svým pracovním vypětím a někdy
přímo stachanovskými výkony dali a
stále dávají zářný příklad
dobrovolné vysoké pracovní morálky.
Podle zkušeností z našeho Horáckého
divadla pracují zaměstnanci divadla průměrně
12 hodin denně. Hraje se na 2-3 směny denně.
Na uměleckých zájezdech po západní
Moravě ujeli členové Horáckého
divadla jen vlastními dopravními prostředky,
t. j. autem, nepočítaje tedy cesty vlakem, za minulou
sezónu celkem 15.874 km, tedy vzdálenost 17krát
vlakem přes celou naši republiku. Avšak i obecenstvo
se snažilo přes vlastní zhoršené
existenční poměry svoje oblíbené
divadlo neopouštět. A tak se podařilo spojenými
silami udržet oblastní divadla ve většině
případů v neztenčeném provozu,
dík krajní obětavosti a pochopení
všech zúčastněných činitelů.
V tomto stavu dočkalo se naše divadelnictví
a tedy i oblastní divadla dlouho očekávaného
divadelního zákona, do něhož skládá
veškeré svoje naděje. Dosavadní způsob
života je pro oblastní divadla nadále neudržitelný,
poněvadž by zejména herci nevydrželi natrvalo
dosavadní pracovní přepětí
a ostatně už také proto, že je to umělecky
ubíjí. Na druhé straně se oblastní
divadla již tak dokonale vžila, že si bez nich
nelze vůbec představiti kulturní život
v kraji. Jak lid se svým divadlem srostl, je vidět
nejlépe z toho, že na př. v třebíčských
průmyslových národních podnicích
si dělnictvo zavedlo dobrovolnou pravidelnou divadelní
daň ze svých týdenních požitků
pro své oblíbené Horácké divadlo.
Náš lid proto očekává, že
nyní, po vydání řádného
divadelního zákona, budou také oblastní
divadla finančně a existenčně tak
zajištěna, aby nemusila živořit ze dne
na den, nýbrž aby se mohla nerušeně věnovati
poctivé umělecké divadelní práci.
Věc je dobře řešitelná, nutno
však k ní přistoupit s opravdovou láskou
k divadlu a mít odvahu sáhnout k řešení
generelnímu a velkorysému. Každé příštipkování
na dosavadním neudržitelném stavu by bylo v
nynější době úplného vítězství
lidově demokratického režimu velkým
hříchem na národní kultuře,
mezi jejíž nejušlechtilejší projevy
patřilo vždy právě naše divadlo,
jež náš lid vždy tak oddaně miloval.
Nezapomeňme ostatně, že zdravá a finančně
zajištěná decentralisace umění
do krajů musí být i logickým důsledkem
krajské decentralisace správní ve smyslu
naší nové ústavy. Prosím proto
jménem oblastních divadel v nadcházející
nové éře našeho divadelnictví
o pochopení, spravedlivost a velkorysost, začež
slibuji na oplátku, že oblastní divadla budou
bezvýhradně plnit své jediné poslání,
t. j. radostně sloužit výchově lidu
svých krajů. (Potlesk.)
Místopředseda dr Chytil: Dalším
řečníkem je pan posl. Koubek. Uděluji
mu slovo.
Posl. Koubek: Slavná sněmovno, páni
ministři, paní a pánové!
Dnešní den můžeme nazvat svátkem
pro naše divadlo a divadelní pracovníky. Budeme
tu hlasovat o divadelním zákoně, který
staví naše divadelnictví na právní
základnu, zahrnuje obory divadelní činnosti
od loutkového divadla až po naše nejvyspělejší
divadelní soubory, a zajišťuje i naše ochotnické
spolky. Zákon chrání všechny tyto útvary
před vykořisťovateli a vyděrači
jakéhokoliv druhu, dává nejvyšší
práva jejich uměleckému vedení a širokou
samosprávu všem divadelníkům.
Pan zpravodaj rozebral návrh zákona se všech
těchto hledisk a ukázal, jaký je jeho význam
a jaké výhody divadelníkům přináší.
Já bych chtěl v úvodu své řeči
zdůrazniti toto: Podle tohoto zákona není
umělec závislý na úřednické
byrokracii, nýbrž zcela postaven do služeb umění,
do služeb lidu. Řízení uměleckých
věcí není v rukou jednotlivců, nýbrž
v rukou divadelní a dramaturgické rady, t. j. v
rukou zástupců, které si divadelníci
sami zvolili. A jsou v ní zástupci všech oborů:
původci divadelních her, výkonní umělci,
divadelní výtvarníci i divadelní theoretikové
právě tak jako zástupci ochotníků,
loutkářů, organisace divadelních návštěvníků
i zástupci jednotné odborové organisace herecké.
Je tedy zákon postaven na širokou demokratickou základnu
a tím je zárukou správného vývoje
našeho divadelnictví nejen po stránce odborné,
ale i po stránce umělecké.
Jako všechny statky kulturní stane se divadlo majetkem
lidu. O divadle se říká, že je to druhá
škola, a pan ministr Nejedlý to zde pěkně
zdůraznil. Divadelním zákonem stává
se tato škola opravdovou národní školou
našeho lidu. Má tedy zákon nejen mnoho předností,
ale splňuje i všechny tužby, po nichž svorně
volali po léta všichni divadelníci a s nimi
kulturní pracovníci vůbec. A přece
jsme museli, paní a pánové, o divadelní
zákon zápasit a svádět o něj
boje i zde, v kulturním výboru tohoto slavného
parlamentu. Spolu s námi bojovala za zákon celá
naše kulturní pokroková veřejnost, vrcholné
organisace divadelních pracovníků, zápasilo
se o něj na veřejných schůzích;
zápas se přenesl i do širokých vrstev
divadelního obecenstva a pomáhaly mu k vítězství
i mnohé závodní rady. Již v tomto zápase
se ukázalo, že lid nedovolí, aby se z divadla
stal předmět výdělku jednotlivců,
a že si naopak přeje, aby divadla sloužila ušlechtilé
zábavě a poučení a ne aby se stala
místem, kde by se kazil vkus lidu a podlamoval náš
národní charakter.
Je pro nás ctí, že můžeme prohlásit,
že za zákonem stála důsledně
jedině naše komunistická strana jako věrná
strážkyně košického vládního
programu, který jasně proklamoval, že veškeré
umění se musí stát majetkem našeho
lidu. O všech těchto bojích a zápasech
bych se tu chtěl krátce zmíniti, i o tom,
proč jsme museli za zákon bojovat a proč
jsme nakonec zvítězili.
Naší reakci šlo o to, aby co nejdéle trval
i v divadelnictví bezprávní stav, aby si
mohla s divadly dělat, co se jí zlíbí.
Naše reakce věděla, že divadelní
zákon určí českému divadelnictví
jeho charakter na celá desetiletí a že bez
něho nevyjde divadlo z dosavadních obtíží
a krise. Nešlo jí o existenční jistotu
ani o další umělecký vývoj divadla.
Své záměry zřetelně ukázala,
když začátkem loňského roku předložil
tehdejší ministr školství a osvěty
dr Stránský svůj provokační
návrh divadelního zákona k projednávání.
Naše reakce, poražená na poli hospodářském,
pokusila se tehdy použít divadelního zákona
jako nástupiště pro své reakční
rejdy v oblasti kulturní. Chtěla místo svobody
umění dát naše divadelnictví
všanc svým politikářsko-administrativním
čachrům. Zkusila své sily, aby zvrátila
vývojový proud naší kultury. Nic pro
ni neplatil závazek, že bude plnit košický
vládní program i budovatelský plán
Gottwaldovy vlády, který tu poslanci všech
stran odhlasovali a o němž si po staru mysleli, že
programy jsou tu proto, aby se slíbily, ale neplnily. Šlo
tu o to, aby se získal čas k likvidaci pokrokových
a reakci nepohodlných divadel a aby se tak připravil
návrat všem těm nezdravým zjevům,
které ohrožovaly v základech umělecké
a společenské postavení divadel, od nichž
se naše divadelnictví navždy osvobodilo. Naší
reakci šlo už tehdy o to, aby tu zákon nebyl
a aby se upevňoval a sankcionoval dosavadní chaotický
stav proti základnímu smyslu lidově demokratického
zřízení, na prospěch soukromých
divadelních podnikatelů, na úkor umění
a proti zájmům lidu i Československé
republiky.
Toto nebezpečí pochopili všichni naši
divadelníci, celá naše divadelní a kulturní
veřejnost. Proto se už tehdy tak hlasitě ozvala
proti všem záměrům a pokusům
reakce o zvrat, která si ještě netroufala ke
generálnímu útoku, o nějž se
marně pokusila teprve v těchto únorových
dnech. Všichni divadelníci a celá pokroková
veřejnost spolu s naší stranou rázně
tehdy prohlásili: Dosti, nedopustíme, abyste licoměrně
šlapali po všech krásných výhledech
kulturního košického vládního
programu. Nám je kultura příliš drahým
veřejným statkem národním, který
náleží širokým vrstvám pracujících
tohoto státu. Řekli jsme, že věříme
našim divadelníkům a že nedopustíme,
aby se naše divadelnictví zbyrokratisovalo a aby se
na vedoucích místech zahnizďovali lidé,
kterým je lidová demokracie solí v očích.
Řekli jsme, že trváme na tom, aby se zákonem
zajistilo, že náš divadelní život
po stránce administrativní, kulturně politické
a zejména umělecké bude řízen
samými divadelníky podle zásady, že
divadlo musejí spravovat ti, kteří je vytvářejí.
Proto jsme bojovali za divadelní dramaturgickou radu, jmenovanou
ministrem školství na návrh příslušných
vrcholných divadelních organisací, abychom
proti pokusům byrokracie, jmenovat divadelní radu,
postavili iniciativu a důvěru těch, kteří
mají s divadlem co dělat. Proto jsme bojovali o
distribuční sbor při ministerstvu informací,
abychom organisovali návštěvnickou obec divadelní
a řádně distribuovali divadelní kulturní
statky našemu lidu.
Proto jsme bojovali proti soukromým podnikatelům
a divadelním agenturám, abychom z divadel odstranili
chaos a zajistili jejich řádný vývoj
a abychom o výdělek podnikatelů zlevnili
a tak zpřístupnili divadlo všemu lidu. Proto
jsme bojovali i o plánovitě řízení
a organisaci ochotnických divadel i o zajištění
loutkových divadel, abychom této osvětové
činnosti a zábavě našeho lidu dali pevný
charakter a lidový ráz.
A tu bych chtěl vyzvednout zvláště velkou
zásluhu našich ochotníků, kteří
v nedávné době za okupace českým
slovem posilovali české vědomí a naději
v lepší časy. Když jsme za tento zákon
bojovali, mysleli jsme i na naše ochotníky. Krátce,
bojovali jsme za další trvání historického
výnosu ministra školství dr Nejedlého
z 8. června 1945, kterým byl odstraněn jakýkoli
soukromo-podnikatelský systém z našeho divadelnictví.
Vývoj ukázal, že již tehdy jsme šli
cestou správnou, cestou pokroku. Zabránili jsme
jakémukoli plantážnictví, které
rdousilo celý umělecký vývoj našich
divadelníků, proti němuž již za
prvé republiky marně bojovali naši vynikající
divadelníci Jindřich Honzl a E. F. Burian.
Reakci jsme tedy před rokem odrazili a naše strana
byla již tehdy kormidelníkem tohoto zápasu
proti ni. S námi šli všichni pokrokoví
lidé tohoto státu ze zemí historických
i ze Slovenska. Uchránili jsme výsledky naší
národní revoluce v oblasti divadel, i když
jsme ještě tehdy reakci v kulturním úseku
neporazili docela. Dnes zde mohu s hrdostí a s povděkem
zjistit, že se nám to podařilo také
proto, že největší tvůrčí
hlavy a většina divadelníků jsou členy
naší strany. To je také naše odpověď
na otázku, proč jsme zvítězili. Divadelní
zákon Stránského musel být
pro tento odpor vzat s programu a ministerstvo školství
muselo předložit návrh divadelního zákona
tak, jak jej schválili všichni naši divadelníci,
všechny jejich vrcholné organisace, vynikající
dramaturgové i autoři divadelních her. Ukázalo
se, že není pravdivé tvrzení bývalého
ministra Stránského, že když Zdeněk
Nejedlý je revoluce, je on také revoluce,
protože mezi oběma těmito revolucemi je přece
jen podstatný rozdíl, a to v tom, že revoluce
Nejedlého znamená cestu vpřed, kdežto
revoluce Stránského cestu zpět, na
niž se už nikdy náš národ zlákat
nedá. Pokusům o kontrarevoluci odzvonili v divadelnictví
již před rokem, a to definitivně.