Zákon dále odstraňuje definitivně
vliv tak zvaných kasapodniků a divadelních
představení, která kazila vkus našeho
lidu a konala se pro zisk pánů majitelů divadelních
živností. Dříve bezmezná moc
peněz je odstraněna tím, že se do čela
divadla staví způsobilý umělec, který
je provozovatelům plně zodpovědný
jak za uměleckou, tak za hospodářskou stránku
divadla. Tím je dána možnost velikého
rozvoje divadla a celý divadelní život postaven
na naprosto nový základ, na základ svobodného
uměleckého tvoření.
Dále je odstraněn pozůstatek starého
absolutistického policejního režimu, kdy byla
policie absolutním pánem divadla. Osvětový
dozor nad divadlem přebírají orgány
lidu, národní výbory, na základě
směrnic kulturních ministerstev - školství
a osvěty a informací.
V duchu nového pojetí naší kultury dbá
zákon také na to, aby byli odstraněni z divadelní
činnosti všichni nezpůsobilí lidé
a aby divadelní činnost, kromě ochotnických
divadel, provozovali divadelní umělci z povolání,
o jejichž způsobilosti rozhodnou odborné organisace
divadelníků. Aby byla zajištěna existence
a úprava existenčních vztahů výkonných
umělců, bude vydán zvláštní
herecký zákon. Na stáří uměleckých
pracovníků je pamatováno jejich zařazením
do národního pojištění.
Aby byla zajištěna plánovitá práce
našeho divadla v duchu zájmů našeho národa,
zřizuje se při ministerstvu školství
divadelní a dramaturgická rada, složená
ze zástupců všech kategorií divadelního
světa, která je poradním sborem ministerstva
a musí býti slyšena v otázkách
týkajicích se divadla a která má pečovati
o všechny dramaturgické otázky divadel a divadelních
ochotnických spolků, nesmí však omezovati
svobodu umění, zejména vnucovati divadlům
pořad her nebo jednotlivá divadelní díla.
Při ministerstvu informací je zřízena
divadelní propagační komise, jejímž
úkolem je propagace divadla mezi lidem, rozšiřování
divadelních her a organisace návštěvy
divadel, tedy práce, která je nezbytná pro
zdárný rozvoj divadelnictví. Ministerstvo
informací, které již pracovalo v tomto smyslu,
dosáhlo velkých úspěchů a zkušenosti
a získalo si naprostou důvěru celého
divadelního světa. Přivedlo divadla do krajů,
které jsou odtrženy od kulturních center, zorganisovalo
návštěvy pracujících do divadel
a přispělo tak velikou měrou k cíli
nás všech, dát kulturu skutečně
lidu. Zákon umožňuje divadelní propagační
komisi rozvinout ještě více svou práci
a přispět tak k tomu, že se divadlo stane skutečně
potřebou všech pracujících našeho
národa.
Zákon dále odstraňuje definitivně
jakoukoliv moc a zneužívání našeho
divadla jednotlivci, soukromokapitalisty a tím moment zisku.
Provozovací povolení mohou dostat pouze stát
a lidová správa, družstva divadelníků
z povolání a právnické osoby, které
sledují nevýdělečné kulturní
cíle. Tím se končí na divadle panství
pánů a divadlo dostává čistě
kulturní poslání.
Aby byl zajištěn rozpočtový rozvrh divadel
a divadla věděla, s jak velikou sumou mohou při
svém hospodářství počítat,
sdělí jim ministerstvo školství do 15.
března každého roku, v jaké výši
jim bude poskytnuta podpora z prostředků, stanovených
k tomuto účelu ve státním rozpočtu.
Kulturní výbor, veden snahou po zhospodárnění
našeho divadelnictví, žádá také
vládu, aby divadelní představení nebyla
zatěžována dávkou ze zábav ani
jinými podobnými dávkami a nebyla nucena
teprve o osvobození od těchto dávek žádat.
Divadla jsou dnes do značné míry ještě
odkázána na pomoc z prostředků veřejných,
nemá proto smyslu, aby byl veřejnými dávkami
zvyšován jejich schodek, a na druhé straně
z tohoto důvodu zvyšovány jejich subvence.
Divadelním ochotnickým spolkům se dostává
možnosti příspěvku od státu a
svazků územní samosprávy na účely
jejich kulturního a uměleckého rozvoje.
Účinnost divadelního zákona počíná
1. dubnem 1948. Již z tohoto krátkého a stručného
výpočtu těch nejdůležitějších
ustanovení divadelního zákona je zřejmo,
že stojíme v divadelnictví na prahu nového
věku, že tato osnova je velikým počátkem
jasné cesty, která povede k plnému zabezpečení
našeho divadla.
Uzákoněním této osnovy se však
také končí boj o nové pojetí
divadla a o nové chápání jeho organisace
a jeho funkce v národě, tříletý
boj zdrcující většiny divadelníků
a všech pokrokových sil proti kulturní ziskuchtivé
reakci. V čele s bývalým ministrem školství
Stránským se snažila reakce ponechat
a zajistit na tomto poli některým jednotlivcům
zdroje nemravného bezpracného důchodu. V
čele s posl. Chudobou se snažila reakce ponechat
v divadelní tvorbě brak, čímž
by se zajistily tyto bezpracné zisky, a zamezit divadlu
jeho velký úkol kulturní výchovy našeho
lidu tím, že mělo být vyškrtnuto
ustanovení zákona o jeho službě lidové
výchově v duchu kultury národa a státu.
V čele s paní posl. Uhlířovou se
snažili zamezit příliv pracujícího
lidu do pokrokových divadel tím, že měl
být škrtnut ze zákona § 12, který
ustavuje divadelní propagační komisi při
ministerstvu informací, jež, jak jsem již řekl,
má opravdu veliké zásluhy o naše divadelnictví
tím, že se mu podařilo naplnit naše pokroková
divadla a uvědomit tak pracující, že
vskutku veškerá kultura našeho národa
patří pracujícím. V čele s
vydaným zrádcem posl. Krajinou se snažila
reakce zneužít divadla ve prospěch úzkých
stranických zájmů tím, že veškerou
kompetenci měl dostat bývalý ministr Stránský,
který si měl udělat s divadlem co by chtěl.
Nenávist reakce k nové organisaci a funkci divadla
šla tak daleko, že dokonce bránila zástupcům
našich divadelních organisací, aby se zúčastnili
projednávání zákona, nemluvě
již vůbec o tom, že jejich stanovisko bylo odmítáno
s výsměchem, že si poslanci mohou dělat
co chtějí, bez ohledu na zájmy našeho
lidu. Pod velkým tlakem veřejného mínění
byli však nakonec přece přinuceni jednat se
zástupci našeho divadelního světa v
subkomisi kulturního výboru. Tam tváří
v tvář pod tíhou argumentů odhlasovali
a slíbili našim nejpřednějším
a nejslavnějším divadelním pracovníkům,
že odhlasují zákon tak, jak si to divadelníci
přejí. Avšak marná byla snaha. Dveře
kulturního výboru se nehlučně zavřely
a za zavřenými dveřmi nedodrželi své
sliby a své slovo. Postupovali proti zájmům
divadla a lidu ještě ostřeji a nestyděli
se prohlásit, že to není pro ně otázka
kulturní, nýbrž jedině politická.
Tak bezpáteřně se chovali tito pánové,
kteří neviděli nic jiného, než
úzký zájem své strany a hromádku
peněz. Tak snižovali jméno kulturního
výboru Národního shromáždění,
který má především pracovat pro
rozvoj našeho kulturního života. Tak se prohřešili
na kulturním poli proti celému našemu kulturnímu
světu, i proti pracujícím. Avšak i tento
boj nakonec reakce prohrála. Zákon byl kulturním
a informačním výborem odhlasován v
podstatě podle vládního návrhu tak,
jak si jej přáli divadelníci. Tím
splnil kulturní a informační výbor
svůj závazek a dokázal, že je orgánem
hodným lidově-demokratického řádu,
orgánem, kterému je vůle lidu opravdu zákonem.
Boj s reakcí byl tedy vybojován i na tomto poli
vítězně.
Divadlo dostává svůj první zákon.
V souvislosti s tímto zákonem je však nutno
si uvědomit, že divadelní zákonodárství
musí jít a půjde ve stejném tempu
s vývojem hospodářským. Tak, jak se
nám bude zvětšovat náš národní
krajíc, tak budeme moci stále více a lépe
zabezpečovat a zajišťovat naše divadelnictví.
Dále si je nutno uvědomit v souvislosti s tímto
dobrým a zdravým zákonem, že narůstá
našim divadelníkům velká a svatá
povinnost zvýšit úroveň našeho
divadla, přinést nová dramata, postavit divadlo
vskutku do jedné fronty boje za socialistickou společnost,
nerozpakovat se odstranit zbytky kýčařství
a pseudodramatu, nerozpakovat se vehnat nový, čerstvý
vzduch v ta místa, která jsou ještě
nezdravá a která si ještě plně
neuvědomila své poslání.
Znamená to, vybrat opravdu nejpoctivější
a nejpracovitější výkvět našich
divadelních pracovníků do divadelní
a dramaturgické rady a do propagační komise,
aby byla zajištěna a prováděna všechna
krásná ustanovení tohoto zákona.
Za předpokladů, že se tyto změny podaří,
stane se divadlo opravdu miláčkem našeho lidu,
protože lid uvidí, že mu divadlo něco
přináší, že mu dává
morální sílu k jeho velké práci.
Kulturní výbor přeje všem divadelním
pracovníkům další krásný
rozvoj a rozkvět divadla a dává tento zákon,
tento dlouho očekávaný zákon, jako
dar divadelníkům k velikému velikonočnímu
hereckému sněmu.
Jako zpravodaj kulturního výboru doporučuji
ústavodárnému Národnímu shromáždění
tento zákon ke schválení ve znění
tisku 1061 a pozměňujícího návrhu
poslanců Homoly, Caňkáře, Doležela,
dr Chytila a Bašťovanského i s připojenou
resolucí. (Potlesk.)
Místopředseda dr Chytil: K projevu se přihlásil
ministr školství a osvěty dr Nejedlý.
Prosím, aby se ujal slova.
Ministr školství a osvěty dr Zdeněk
Nejedlý: Páni poslanci, paní poslankyně!
Je mi zvláštní radostí, že prvý
zákon, se kterým předstupuji před
slavnou sněmovnu, je tento divadelní zákon.
Není to nahodile první zákon. Má to,
řeknu přímo, hluboký smysl. Divadlo
je jistě ze všech umění nejmocnější
instrument. Už tím, že předvádí
skutečný život živými lidmi a že
se obrací ke všem smyslům člověka,
dává mu neobyčejnou působnost. Není
proto také náhodou, že je to umění,
nejlidovější umění, působící
nejvíce i na nejširší vrstvy národa.
My Čechové a Slováci jsme právě
tento výjimečný účin divadla
v naší národní historii jistě
zažili zvláště silně. Každý
ví, že v době obrození hrálo
divadlo vlastně vedoucí roli. První skutečné
projevy národního života se odehrály
v divadle, ať to bylo zde v naši Boudě na Václavském
náměstí, nebo ať to bylo potom na Slovensku
hrami Chalúpkovými, kde i Slovákům
po prvé se ukazoval jejich život jako v zrcadle.
Ale nejenom to. V době, kdy jsme neměli politické
tribuny, bylo to divadlo, které zastávalo tento
úkol. R. 1814 v českém pražském
divadle se odehrála velká sbratřovací
scéna ruskočeská. R. 1848 revoluční
myšlenka projevila se nejvýrazněji při
prvním provedení Tylova Husa a po roce 1860 myšlenka
Národního divadla znamenala vlastně největší
politickou myšlenku, politické osamostatnění
našeho národa representované tímto směrem.
Slavnost položení základního kamene
Národního divadla r. 1868 - letošní
rok je jubilejní - byla největší dosud
slavností našeho národa, jíž rok
po zavedení dualismu, který měl udusiti slovanské
národy v Rakousku, český národ manifestoval
vůli po svém samostatném životě.
Národní divadlo odtud zůstalo vždycky
symbolem národním. Všechny krásné
manifestace, které se u nás odehrály, odehrály
se na této, všem Čechům přímo
posvátné půdě. Divadlo přitom
vniklo do srdci nejširších vrstev národa.
Máme historii ochotnického divadla jako snad žádný
jiný národ. Od prvních ochotníků
ve Vysokém nad Jizerou a od prvních ochotnických
představení v Hronově, jak je známe
z Jiráskova "U nás", až po dnešní
dobu velkého a krásného vzestupu až
k Jiráskovu Hronovu, táhne se slavná linie
našich divadelních ochotníků i z řad
dělnických.
Nesmíme však také zapomínat na naše
loutkové divadlo, které v našem národním
životě hraje a vždycky hrálo výjimečnou
úlohu. Jsme klasickou zemí loutkového divadla
už právě tím, že jeho první
skutečný mistr Matěj Kopecký před
150 lety ze svého loutkového divadla udělal
vlastně naše první národní divadlo.
Jezdil po vesnicích mezi prostý lid, který
toho opravdu tak potřeboval, a přinášel
mu - ovšem ve své úpravě, někdy
i trochu naivní - i světovou literaturu, i naši
novou národní dramaturgii. Vlastenecké kusy
Matěje Kopeckého se také udržely a jsou
stále na repertoáru i našich dnešních
loutkářů. Proto také ne bez příčiny
se před našim loutkovým uměním,
před našim loutkovým divadlem sklání
celý svět, i umělci tak velcí v tomto
oboru, jako jsou umělci Sovětského svazu.
A toto umění, pro celý náš národní
život přímo životního významu,
bylo dosud bez právní ochrany a bez právního
základu. Jediná instance, která se dosud
o divadlo starala, pocházela ještě z doby Rakouska.
Byla to policie, jež však měla docela jiné
cíle a jiné tendence nežli pomáhat divadlu,
naopak byla často a často překážkou
rozvoje našeho divadla. Proto jsme hned v prvním roce,
ještě za mého prvního ministrování,
vypracovali v ministerstvu školství a osvěty
v dohodě s našimi divadelníky zákon,
který však mým nástupcem nebyl přijat,
ale byl přepracován a zkažen tak, že celá
divadelní obec bez výjimky se proti tomu postavila.
Dnes předkládáme znovu původně
dohodnutý text, o jehož smyslu a obsahu zde už
mluvil pan referent. Chci k tomu říci jen několik
povšechných slov.
Nám všem musí jít o to, abychom ukázali
a ocenili veliký národní a výchovný
význam divadla. Musíme konečně dospět
k tomu, k čemu jsme dospěli už v jiných
oborech, že totiž divadlo řádně
a dobře vedené není zábavní
podnik, nýbrž že je to nejlepší škola
pro dospělé, jakou si vůbec můžeme
představit. Zažili jsme to již velmi krásně
v době obrození, ale nemyslím, že toho
dnes už není třeba. Právě dnes,
kdy v naši lidově republice se ujímají
vedení široké vrstvy, je naléhavě
třeba, aby divadla byla touto dobrou a zdravou školou
národa. Z toho plynou všechny další organisační
důsledky. Postavíme-li se na toto stanovisko, pak
je samozřejmé, že divadlo nesmí býti
předmětem vykořisťování
a obchodování, a stejně je samozřejmé,
že je veřejným zájmem skutečně
zajistiti existenci a provoz divadel. S tím souvisí
zajištění herců, provozujících
toto umění, jak po stránce jejich odborné
kvalifikace, tak i po stránce hmotné. Z toho plynou
určité důsledky pro vedení divadla.
Jestliže stát se má a bude starat o dobré
vedení divadla, pak právem může míti
velký vliv i na vedení divadla. I zde musíme
říci, že divadlo má býti výchovné
v nejlepším smyslu, tedy tak, jak má být
dobrá výchova. Musíme zachovat slova Komenského,
má-li být naše škola školou radosti,
že i naše divadlo musí býti divadlem radostným
tak, aby tam lidé chodili rádi, tak, aby divadlo
nebylo odvráceno od lidových zájmů
a potřeb, aby nebylo, jak se to někdy stávalo,
spíše pitevnou, z níž člověk
odcházel plný chmur, nýbrž aby to bylo
skutečně radostné divadlo tak, jak nám
je dovedli vytvářeti naši největší
mistři jak v činohře, tak i v opeře.
Proto musíme dávat velmi dobrý pozor i na
divadelní distribuci a je proto jistě velkou výhodou,
že k tomu účelu máme ministerstvo informací.
S radostí konstatuji, že tak jako už v prvém
roce, jistě i teď budeme všechny tyto divadelní
úkoly řádně plnit v dohodě
s ministerstvem informací. Chceme to dělat jako
velké dílo národní ve spojení
a svorné spolupráci se všemi, jimž na
tomto dobrém díle záleží. Takový
smysl má divadelní rada i propagační
rada divadelní, jež mají býti výrazem
mínění všech účastníků
na našem divadelním životě.
V závěru prosím slavnou sněmovnu,
aby přijala tento návrh zákona, a nepochybuji
o tom, že u ní najde svou podporu. Vykonáme
tím skutečně velké dílo pro
naše divadlo, pro naši kulturu a pro náš
národ. (Dlouho trvající potlesk.)
Místopředseda dr Chytil: K dalšímu
projevu se přihlásil ministr informací Václav
Kopecký. Prosím, aby se ujal slova.
Ministr informací Václav Kopecký:
Paní a pánové!
Dovolte, abych se připojil k projevu pana ministra školství
a osvěty prof. Nejedlého a abych i jménem
resortu, jejž mám čest spravovat, vyjádřil
tu nejupřímnější radost nad tím,
že v ústavodárném Národním
shromáždění dochází dnes
k projednání osnovy nového divadelního
zákona. Chci vás, paní a pánové,
ujistit, že dnešní den vašeho zasedání
budou nejen všichni českoslovenští divadelníci,
ale celá naše kulturní veřejnost pokládat
za neobyčejně významný a šťastný
den. Vždyť se konečně uskutečňuje
velký cíl našich kulturních snah, aby
divadelnictví v naší nové republice
bylo postaveno na nový zákonný, právní
základ, na takový základ, který by
stanovil, že divadlo přestává již
být u nás záležitostí soukromé
iniciativy a soukromého zájmu, že divadlo přestává
být předmětem soukromé výdělečné
činnosti, že se v nové republice prostě
s divadelním uměním již kupčit
nesmí, nýbrž že se divadlo jako důležitý
prostředek kulturní, ideově a mravně
výchovný a jako významný prostředek
propagační stává věcí
veřejného zájmu, veřejné péče
a tudíž také institucí veřejnoprávní
povahy.
Je známo, že v duchu těchto pokrokových
kulturních zásad provedli naši divadelníci
ihned po květnové revoluci odvážný
převrat v našem divadelnictví, a to tím,
že se sami za pomoci lidu chopili vedení divadel,
odstranivše dřívější měšťácké
divadelní správy nebo individuální
soukromé divadelní podnikatele, kteří
čistou národní tradici českého
divadla mnohdy znesvětili i kolaborantskými úsluhami
Němcům a protektorátním pánům.
Revoluční čin našich divadelníků
byl v pravdě šlechetný a krásný.
Avšak zůstávalo stále otázkou,
aby se tomuto revolučnímu převratu v našem
divadelnictví dostalo zákonného stvrzení
a aby se novým kolektivním provozovatelům
divadel dostalo v jejich ušlechtilém kulturním
snažení kýžené veřejné
podpory morální i hmotné. A o to šlo
v onom ostrém, urputném boji o nový divadelní
zákon, který byl po dobu dvou roků veden
a který se stal na kulturním poli prvním
závažným utkáním pokrokových
a reakčních sil u nás.
Nutno říci, že reakční činitelé
vynaložili vskutku všechno úsilí, aby
zmařili uskutečnění nového
divadelního zákona v jeho pokrokovém duchu
a aby se pokusili i tu, v oblasti divadelní, o obnovení
starých měšťáckých kulturních
pořádků, kdy divadlo nepatřilo fakticky
národu, nýbrž úzké sociálně
privilegované společenské vrstvě obyvatelstva,
a kdy si z divadelních podniků učinili soukromí
vlastníci a provozovatelé zdroje svých stálých
výdělků a osobního bohatnutí,
využívajíce nesociálně uměleckých
sil.
Paní a pánové, zvláště
já bych mohl uvést mnoho dokladů o tom, jakou
záměrně škůdcovskou taktiku uplatňovali
reakční činitelé, aby mohli sabotovat
a zvrátit snahy o prosazení nového divadelního
zákona. Mohl bych doložit mnoha doklady, jak si za
dřívějšího reakčního
vedení dr Stránského počínalo
ministerstvo školství a osvěty, aby na př.
záměrným odpíráním státní
finanční podpory přivedlo do peněžních
nesnází pokroková divadla, aby je hnalo do
krise, do uzavření a opuštění
jejich provozoven, anebo aby různými vyděračskými
způsoby a přímým nátlakem je
donucovalo k snižování jejich vysoké
umělecké úrovně a opouštění
linie pokrokové. Mohl bych uvést dostatek dokladů
pro to, poněvadž právě mně připadlo,
abych v době, po kterou na místě prof. Nejedlého
seděl - a jak my jsme vždycky věřili,
jenom dočasně seděl - dr Stránský,
nahradil pokrokovým divadlům mecenáše
a pomáhal jim různými způsoby podporou
z titulu kulturní distribuční služby
ministerstva informací.