Veliká srážka daňová a vysoké
daňové předpisy podlamují chuť
k práci a tvořivost. Naproti tomu nepřímá
daň ztrácí svůj původní
odiosní charakter a svůj původní ráz.
Aby vynášely, byly nepřímé daně
uvalovány na předměty denní potřeby.
Byly momentem zdražujícím a sociálně
působily zle, když pracující člověk
vydělal jen tolik, že s obtíží
uhradil nejnutnější náklad na svou obživu.
Ale tam, kde má člověk nejen nárok
na práci, nýbrž kde je jeho práce odměňována
takovým způsobem, že jeho potřeby mohou
být uhrazeny a že přitom se béře
patřičný zřetel k užitečnosti
a potřebnosti jeho práce, nepůsobí
nepřímá daň protisociálně.
Při plánovaném, znárodněném
a dokonce socialisovaném hospodářství
není také třeba, aby daň důchodová
byla nástrojem k regulování tvorby důchodu
a také majetku, jakým měla tato daň
být v hospodářství kapitalistickém.
Měla být, ale nebyla.
My jsme v první republice prodělali několik
daňových reforem: velkou v r. 1927 a nějaké
menší před tím i později. Jak
vypadaly takové dřívější
daňové reformy, zejména již zmíněná
reforma v r. 1927, o tom se dobře poučíme
z vývoje daňového výnosu z let těsně
před reformou a po ní. Zatím co výnos
zvláštní daně výdělkové
po reformě v r. 1927 klesl více než o polovinu
proti výnosu před reformou, výnos všeobecné
daně výdělkové nejen že neklesl,
nýbrž naopak o něco stoupl. Poněvadž
výhod, kterých se zejména zákonem
o stabilisačních bilancích v r. 1927 dostalo
podnikům podléhajícím zvláštní
dani výdělkové, dostalo se i velkým
poplatníkům všeobecné daně výdělkové,
a poněvadž u velkých poplatníků
všeobecné daně výdělkové
musilo daňové zatížení v důsledku
již zmíněných výhod podle zákona
o stabilisačních bilancích také klesnouti,
musel výnos všeobecné daně výdělkové
malých poplatníků a tudíž i jejich
daňové zatížení nepochybně
stoupnout. Tak se jeví důsledky daňové
reformy z r. 1927 v letech ihned po reformě ve srovnání
s lety před reformou, kdy byla poměrná konjunktura
a kdy tedy o nějakém poklesu z důvodu krise
nelze mluvit. Tak byla chápána daňová
spravedlnost. Není zajisté lepšího zhodnocení
tehdejší daňové reformy než výrok
ministra financí, téhož ministra, který
ji provedl, výrok zaznamenaný v parlamentních
zápisech, že se daňová reforma z r.
1927 nezdařila.
S tou daňovou spravedlivostí je to vůbec
zajímavá historie. O tom, jak má býti
daňový systém vybudován, aby vyhovoval
požadavku spravedlivého rozvržení daňového
břemene na všechny poplatníky, mohou platit
v různých dobách a za různých
poměrů různé názory. Při
reformě v r. 1927, při revisi zákona o přímých
daních v r. 1936 a ještě v zákoně
o příspěvku na obranu státu a o mimořádné
dani ze zisků bylo považováno za spravedlivé,
aby byly méně postiženy nejnižší
kategorie příjmů, ať ze služebního
důchodu či z jiných pramenů. Proto
se stoupajícími požadavky na státní
pokladnu byly už od roku 1930 vždy více zatěžovány
vyšší důchody, zatím co nižší
zastávaly nedotčeny. Nedotčeny podle litery
zákona. Ve skutečnosti tomu bylo však jinak.
Malý zaměstnanec byl zdaněn z každého
haléře, malý živnostník byl zdaňován
odhadem, ale veliký poplatník podle knih. Podle
knih nakupoval za vysoké ceny, prodával za nízké
ceny, platil nepřiměřené odměny
za používání patentů a odměny
společníkům a jim blízkým osobám
- a zatajoval. Čas od času dovedl si zaříditi
rozsáhlé amnestie. Velmi daleko šla amnestie
v r. 1939, která byla rozšířena i na
ocenění zásob v podnicích. Prominula
nejen trestní následky, ale z devíti desetin
i samu daň a čiperným podnikům umožnila
vyhnouti se i zdanění zbývající
desetiny. Tady by měla mluviti čísla. Amnestie
nejsou statisticky zpracovány a je nepochybné, že
ani nebylo zájmu, aby byly zpracovány.
Jestliže za doby první republiky aspoň podle
litery zákona platilo, že nejmenší poplatníci
mají býti poměrně nejméně
zdaňováni, změnila se takto chápaná
daňová spravedlnost nápadně ihned
po katastrofě v r. 1938. Nemluvil bych o daňových
opatřeních z této doby, kdyby nám
byla bývala vnucována. Vzešly však z české
iniciativy, s té strany, která se ujala doma vedení
po událostech ze září a října
1938. Mohu tu vyjmenovat celou řadu charakteristických
opatření, kterými byly postiženy právě
nejnižší stupně důchodů
a nejnižší požitky a kterými se dostávalo
nepoměrných výhod velikým podnikům
a lidem s velkými důchody. Počátek
už ani nezastíraného vývoje znamenalo
vládní nařízení 393 z r. 1938,
dalším opatřením bylo nařízení
135 z r. 1939, jímž byl zrušen poplatek z nabytí
akcií dosavadními akcionáři zdarma,
dále již zmíněná amnestie podle
nařízení 192 z r. 1939 a konečně
koruna všech těchto opatření, nařízení
č. 7 z r. 1940, jímž byl nepochybně
překonán i rok 1926, označovaný v
zasvěcených kruzích jako milostivé
léto. Daňová opatření z této
doby neslevovala jen poplatky při zvýšení
kapitálu v podnicích, tato opatření
dokonce opatřovala, nezdaněně ovšem,
kapitál sám.
To je jedna stránka daňového systému
a daňových reforem z dřívější
doby. S druhé stránky jeví se tento systém
ještě jinak. Zdanění je theoreticky
velmi podrobné. Zjišťujeme přesné
čistý výtěžek podle tolika předpisů,
že se v nich pomalu nikdo nevyzná, ani poplatník,
ani úřad. Měli jsme instituci t. zv. mimořádných
odpisů, ale všechny předpisy o nich můžeme
považovati a máme pro to doklady dokonce za konfusní,
zmatené. Měli jsme pro t. zv. daňový
limit u všeobecné daně výdělkové
a důchodové tak složitý výpočet,
že se v něm málokdo z vysoce kvalifikovaných
úředníků vyznal. Bylo by vůbec
velmi zajímavé provésti několik takových
názorných příkladů, aby bylo
patrno, co vše měl poplatník a úředník
znát, aby vypočetl správně daňovou
sazbu. A což teprve předpisy o daňové
základně!
Problematika daňové reformy byla naší
straně dávno známa, byla prodiskutována
na VIII. sjezdu a přijaté zásady byly také
tiskem publikovány.
Základní směrnice pro nynější
daňovou reformu jsou obsaženy ve vládním
programu z 8. července 1946 o dvouletém plánu.
Chceme zavésti jednoduchou a přehlednou daňovou
soustavu, takovou, aby byla každému poplatníku
srozumitelná a sociálně spravedlivě
rozdělovala daňová břemena. Chceme
odlišně zdaňovati důchod z práce,
výnos z podniků a důchod bezpracný.
Systém přímého zdanění
chceme doplnit generální daní spotřební.
Daňovou reformu provádíme po etapách.
Napřed samozřejmě zdanění důchodu
pracovního. Tady budeme míti 4 druhy daně
z pracovního důchodu: daň ze mzdy, daň
zemědělskou, živnostenskou a ze svobodných
povolání. Uzákonili jsme jako první
daň ze mzdy. Jako první proto, že se týká
největšího počtu poplatníků.
Nyní přichází na řadu zemědělská
a živnostenská daň. Na zemědělské
a na živnostenské dani se začlo pracovati již
koncem r. 1946, resp. počátkem r. 1947. Setkávali
jsme se však jen s nepochopením. Zejména u
daně živnostenské. Ministerstvo financí
vedené drem Dolanským nenašlo pochopení
pro novou úpravu zdanění nejmenších
živnostníků ani u příslušných
svazů. Předstíraná ochrana malých
živnostníků kryla jen zájmy velkých
poplatníků. Chtěli celý nový
systém najednou, ačkoliv reformu je nutno provádět
jen po etapách, aby byla zvládnuta celá práce
a aby snad neznamenala otřes pro státní finance.
Ještě nedávno bylo vytýkáno,
že ministr financí dr Dolanský nepředloží
osnovu zákona o živnostenské dani, ačkoliv
deputaci živnostníků v prosinci 1947 slíbil,
že osnova bude předložena vládě
do 15. února. Návrh zákona o živnostenské
dani byl předložen předepsaným způsobem
projednán a předkládá se dnes plenu
ústavodárného Národního shromážděni
ke schválení.
Ke konstrukci živnostenské daně samé
je možno uvésti asi toto:
Živnostenskou daní mělo by býti vyřízeno
pouze zdanění živnostníkova pracovního
důchodu t. j. asi mzdy, na kterou by měl nárok,
kdyby byl ve své živnosti zaměstnán
za plat. To, oč jeho důchod ze živnosti tuto
mzdu přesahuje, mělo by býti vlastně
podrobeno dani podnikové, neboť nový systém
má jinak posuzovati výnos z práce a jinak
výnos z podniků. Takové řešení
by bylo sice velmi spravedlivé, ale bylo by komplikované
a tedy v rozporu s požadavkem jednoduchosti. Daný
problém by bylo možno řešiti dvojím
způsobem: buď živnostenskou daň omeziti
jen na živnosti, kde živnostník pracuje sám
a kde tedy podnikatelská složka jeho důchodu
je více méně bezvýznamným podílem,
nebo podrobiti živnostenské dani i živnostníky,
kteří pracují s malým počtem
sil, ale zdanění pracovního důchodu
nějak vhodně kombinovat. Dalším problémem
bylo, jak vystihnouti jednoduchým způsobem rozdíly
ve výnosnosti různých živností
navzájem. Živnostenská daň musí
býti jednoduchá, o tom nebylo pochyb, aby se poplatník
nemusel obraceti na daňovou kancelář a aby
jeho záznamní povinnosti byly omezeny na minimum
a aby také jeho styk s úřadem byl nejmenší.
Proto musí býti živnostenská daň
daní paušální, vyměřovanou
podle snadno zjistitelných a kontrolovatelných znaků.
Při paušálním zdanění
musíme předpokládati určitou míru
zaměstnanosti a proto paušální zdanění
není přijatelné pro větší
živnosti, poněvadž předpokládaný
čistý výtěžek by mohl býti
příliš daleko od skutečného a
tudíž zase v rozporu s požadavkem spravedlnosti,
jednou s hlediska státní pokladny, po druhé
s hlediska poplatníka. Jak se s těmito problémy
vypořádáme, je patrno z návrhu zákona.
Živnostenské dani podléhají fysické
osoby - jednotlivci - tedy nikoliv společnosti - kteří
svým jménem a na svůj účet
provozují malou živnost. Nerozhoduje, provozují-li
živnost jako majitelé či pachtýři.
Provozuje-li živnost vdovským právem vdova,
podléhá také živnostenské dani.
Živnostenské dani podléhají pouze živnosti,
uvedené v příloze k zákonu. V resoluci,
kterou rozpočtový výbor přijal, žádáme,
aby seznam živností byl podle možností
ministerstvem financí doplňován tak, aby
pokud možno všichni malí živnostníci
požívali stejně výhodného zdanění
pracovního důchodu.
Malou živnost omezujeme dvojím směrem: počtem
osob v živnosti pracujících a výší
daňového základu. Malou živností
je jen ta živnost, kde pracuje poplatník sám
anebo nanejvýš s jedním zaměstnancem
a s jedním učněm. K manželce a k nezletilým
dětem pracujícím anebo vypomáhajícím
v živnosti s hlediska tohoto omezení nehledíme.
Ve druhém směru je malou živností jen
ta, kde daňový základ nepřesáhne
Kčs 120.000. Obě podmínky musí býti
splněny. Více zaměstnanců nesmí
v živnosti pracovati současně ani přechodně.
Tak zvaný berní rok opouštíme. Živnostenská
daň se bude vyměřovati za každý
kalendářní rok samostatně a to po
jeho uplynutí.
Základ daně kombinujeme ze tří složek:
ze mzdy, na kterou by měl živnostník nárok,
kdyby byl ve své živnosti zaměstnán
za plat, z přirážky na mzdy, které vyplatil
svým zaměstnancům, a z přirážky
na základ, který vynaložil na opatření
zboží, materiálu atd. pro živnost. Přirážka
na mzdy nesmí činiti více než 20 %,
v živnostech, kde převažují výkony,
více než 25 %. Přirážka na nákup
zboží nesmí činiti více než
7 %. Bude pro jednotlivé obory podle výdělkových
poměrů stanovena ministerstvem financí.
Takovýmto způsobem paušálně stanovený
daňový základ snižujeme stejně
jako u daně ze mzdy o pevné částky
na příslušníky domácnosti, pro
zmenšenou pracovní schopnost z důvodů
invalidity, tělesné nebo duševní vady
a z důvodů úlev vdovám a nezletilým
sirotkům po padlých legionářích,
příslušnících národního
boje za osvobození atd.
Po těchto úlevách snížený
základ zdaňujeme sazbou daně ze mzdy. Činí-li
základ méně než Kčs 19.200, daň
samozřejmě odpadá.
Jako u daně ze mzdy může býti i živnostenská
daň snížena pro zvláštní
poměry, které mají vliv na výnosnost
živnosti, anebo které poplatníka podstatně
zatěžují, ke kterým se však již
nepřihlíželo při stanovení daňového
základu anebo při jeho snížení
z uvedených důvodů. Takové poměry
jsou v zákoně taxativně uvedeny.
Živnostenská daň bude splatna najednou po uplynutí
roku do 31. ledna. V této lhůtě se musí
podávati také přiznání. Pro
rok 1947 platí odlišná ustanovení.
O předpisu budou vyrozumíváni poplatníci
hromadně prostřednictvím místního
národního výboru předpisným
seznamem, který bude vyložen k nahlédnutí
po dobu 30 dnů. Do výměru daně bude
možno se odvolati do 60 dnů ode dne vyložení
předpisného seznamu u místního národního
výboru.
Pokud jde o vztah k dosavadním daním a o vztah k
ostatním daním z pracovního důchodu,
je možno uvésti toto: živnostenská daň
nahrazuje všeobecnou daň výdělkovou
a daň důchodovou z příjmu ze živnosti,
která podléhá nové dani. Povinnost
k dani z obratu zůstává zatím nedotčena.
Až na ustanovení, že táž osoba může
býti uznána za příslušníka
domácnosti jenom u jednoho poplatníka a jenom u
jedné daně a že u poplatníka, jemuž
byla u daně ze mzdy poskytnuta určitá úleva,
nemůže býti z téhož důvodu
poskytnuta úleva u ostatních daní z pracovního
důchodu, nejsou daně z pracovního důchodu
nijak navzájem skloubeny a vyměřují
se, resp. srážejí zcela samostatně.
V závěru dovolte mi, paní a pánové,
abych před celým ústavodárným
Národním shromážděním
ještě jednou poděkoval Gottwaldově vládě
obrozené Národní fronty a zejména
panu ministru financí dr Dolanskému a také
vlastním tvůrcům osnovy, panu inž. Spáčilovi
a vrchnímu odborovému radovi dr Markesovi,
jakož i všem úředníkům a
zaměstnancům ministerstva financí za jejich
velikou práci na tomto velikém díle pro naše
živnostníky. Jsem přesvědčen,
že podle zásady "věrnost za věrnost"
i všichni drobní živnostníci, kteří
se budou na velikých výhodách našeho
nového, spravedlivého daňového systému
naší nové živnostenské daně
podílet, vyvodí z uzákonění
živnostenské daně jedině správný
závěr a zaujmou k našemu národu a lidově
demokratické republice v bratrském svazku se všemi
ostatními vrstvami pracujícího lidu kladný
postoj ke státu a národu, plný nadšeného
budovatelského úsilí, a přispějí
prací svých zlatých rukou, jichž potřebujeme
jako soli - jak pravil předseda vlády Klement Gottwald
- k zabezpečení naší národní
svobody a státní svrchovanosti tak nejlépe
i k zabezpečení a rozkvětu svých existencí.
A ještě na jednu adresu bych chtěl poděkovati,
a to na adresu Revolučního odborového hnutí,
které v kritických dnech vzalo do svých rukou
nejen věci pracujícího lidu továren,
šachet, polí a kanceláří, ale
také věci živnostníků a zemědělců,
a přispělo ohromnou měrou k tomu, že
jsme s to uskutečniti tak významné zákonné
osnovy v tak krátké době ještě
do voleb.
Rozpočtový výbor projednal vládní
návrh zákona o živnostenské dani a po
některých změnách tento návrh
jednomyslně schválil. Navrhuji proto slavnému
ústavodárnému Národnímu shromáždění,
aby přijalo zákon o živnostenské dani
podle zprávy rozpočtového výboru.
(Potlesk.)
Předseda (zvoní): Přerušuji
projednávání obou prvních odstavců
pořadu a nebude-li námitek, přistoupíme
k projednávání odst. 3 a dalších.
Jsou snad nějaké námitky? (Nebyly.)
Námitek není.
Přistoupíme k projednávání
třetího odstavce pořadu, jimž je
3. Zpráva výborů kulturního a informačního
k vládnímu návrhu zákona (tisk 842),
kterým se vydávají základní
ustanovení o zřizování divadel a o
divadelní činnosti (divadelní zákon)
(tisk 1061).
Zpravodajem je posl. Homola; dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. Homola: Vážené dámy
a pánové!
Před vámi leží osnova zákona,
kterým se vydávají základní
ustanovení o zřizování divadel a o
divadelní činnosti, krátce divadelní
zákon. Název zákona již jednoznačně
vymezuje jeho funkci. Jde o základní zákon,
základní kámen organisace a funkce našeho
divadelnictví. Vymezuje základní pojetí
divadla a divadelnictví v lidové demokracii a je
prvním článkem a prvním krokem k právnímu
zabezpečení divadla v jeho nové funkci, společného
boje po boku veškerého pracujícího lidu
za dobudování lidové demokracie a vytvoření
socialistické společnosti. Odstraňuje z našeho
divadelního světa všechny brzdící
momenty, zvláště pak odstraňuje navždy
divadelní živnostníky, soukromokapitalistickou
smetánku, která žila z divadla na úkor
jeho funkce a na úkor rozkvětu positivních,
krásných schopností našeho divadla a
našeho lidu.
Divadlo se tímto zákonem stává národním
kulturním statkem, kterému se zaručují
podmínky umožňující zdárné
plnění jeho poslání. Základní
ustanovení zákona vymezují přesně
pojmy dramatického díla, jeho provozování,
divadelního představení, divadelního
umělce z povolání a divadelního ochotnictví.
Poprvé v našich kulturních dějinách
se stává divadlem také divadlo loutkové
jakékoliv soustavy, čímž napravujeme
starou křivdu a stavíme naše loutkové
divadlo, které má vskutku světovou úroveň,
tam, kam opravdu patří, do jedné řady
s ostatním divadlem jako jeden z našich nejkrásnějších
a nejvyspělejších kulturních statků.
Státu a lidové správě klade zákon
veliký úkol zvyšování kulturní
úrovně našeho života. Oba tyto prvky mají
v mezích svých rozpočtů a úhradových
možností pečovati o zřizování
a provozování divadel, o jejich udržování
a upravování, mají duchovně i hmotně
podporovati jejich činnost a pečovati o divadelní
výchovu lidu. (Předsednictví převzat
místopředseda dr Chytil.)
Provozovatelé divadel i divadelní ochotnické
spolky mají pěstovati dramatické umění
ve službě lidové výchovy a duchovní
kultury národa. Tím je dán jednoznačný
a nejkrásnější úkol našemu
divadlu, pomáhat našemu lidu ve velkém úkolu,
který podnikl, v budování spravedlivé
společnosti. Tím je však dána také
velká odpovědnost našemu divadlu, aby odstranilo
veškerý brak a kýč a pracovalo v duchu
ušlechtilých a krásných tradic našeho
národa.