Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. Pavlán.

Posl. Pavlán: Pani místopředsedkyně, paní a pánové!

Jsem z kraje, který vždycky nejlépe poznal, co znamenají národnostní rozbroje a nesváry, a který dnes naopak vidí, jakým způsobem mohou být řešeny věci mezi národy, jež jsou k sobě vázány nejen historií, ale i územními a hospodářskými poměry. Jsem z kraje, kde se kdysi střetávaly zájmy tří národů, Čechů, Poláků a Němců. Ostravsko bylo krajem, o který se kdysi velmi tvrdě zápasilo, a zápas mezi národnostmi přirozeně nepřispíval k spolužití, naopak jenom prohluboval příkop mezi jednotlivými národy, a spory se jenom přiostřovaly. A přece národ český a slovenský a národ polský mohly nejlépe poznat k vlastní své škodě, jak často zbytečně docházelo tu a tam k rozporům o nějakou školu, ať už českou nebo polskou, a jaká škoda vznikala tím, že místo aby tyto spory mezi sebou řešily vzájemnou dohodou a spoluprací, tyto národy se nenáviděly.

Dnes je možno říci, že je těmto dnům, alespoň na území Československa a Polska, jednou provždy konec. Nedávné výročí uzavření československo-polské smlouvy to jasně a zřejmě dokumentovalo. Byli jsme svědky obrovských manifestací Čechů a Poláků v Českém Těšíně, Bohumíně, kousek za Opavou a v jiných místech. Tyto manifestace byly svědectvím, jak už dávno byli příslušníci obou národů naplněni touhou po sbratření, touhou po spolupráci, a jak již dávno toužili po míru místo po zbrojení.

Hospodářská spolupráce, která má býti navrhovanou smlouvou uskutečněna, skýtá veliké možnosti oběma národům a státům. Vždyť naše průmyslové středisko Ostrava už tak nutně potřebuje zlepšení naší lodní dopravy po Odře do Štětína a naopak. A je zde ještě celá řada jiných hospodářských odvětví, kde je možná tak úzká a těsná spolupráce. Snad symbolem této spolupráce může být jedna maličkost: Z Českého Těšína do Polského Těšína dodáváme z naší plynárny v Českém Těšíně plyn a naopak vodárna v Polském Těšíně zásobuje pitnou vodou celý Český Těšín a jeho blízké okolí. To je jen maličká ukázka dalších možností, které mohou přijíti v úvahu, jestliže budou hospodářské smlouvy plněny opravdu stoprocentně.

Víme, že jen ve spolupráci je dobrá budoucnost obou národů. Sváry a rozbroje znamenaly vždycky jejich porobu a dnes, při schvalování této smlouvy, platí více než kdykoliv jindy Masarykovo "bez silné Polsky nebude silného Československa a bez silného Československa nebude silné Polsky". V tomto duchu a smyslu vítám jménem klubu čs. sociální demokracie tuto smlouvu. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. Nový; dávám mu slovo.

Posl. Nový: Paní předsedkyně, slavná sněmovno, paní a pánové!

Jsme šťastni, že můžeme v této sněmovně uvítati schválení československo-polské hospodářské smlouvy. V této smlouvě spatřujeme významný krok k utužení spolupráce mezi naší republikou a republikou Polskou. Již dříve, než došlo k schválení této smlouvy, rozvinuly se naše hospodářské styky s Polskem velmi živě a jsou na nejlepší cestě, aby se ještě více prohlubovaly a aby byly ještě intensivnější. Lepší vztahy mezi naší republikou a Polskem mohly nastat tehdy, když ve stejný čas promluvily stejně příbuzné režimy jak u nás, tak také v Polsku. Za všechno dědictví neblahé minulosti, které bylo ve znamení vnášení svárů mezi národ polský a národy český a slovenský, nesou plně odpovědnost režimy tehdejších vlád u nás i v Polsku. Je jasné, že fašistický režim Piłsudského, Beckův a Rydz-Šmigłův v Polsku a buržoasní režim u nás v Československu nemohly nalézt správné slovo k tomu, aby vzájemné vztahy obou národů byly postaveny na správnou základnu. Je velikou a historickou zásluhou politického režimu v Polsku i politického režimu u nás, že bylo vykonáno veliké historické dílo, t. j. že vztahy obou nejbližších bratrských slovanských národů, polského a československého, byly trvale postaveny na docela jinou základnu, na základnu, která dává nám i Polákům větší pocit bezpečnosti a umožňuje nám i Polákům rozvoj hospodářský i kulturní.

Ještě jednu poznámku bych chtěl přičinit nyní, kdy jednáme o schválení československo-polské hospodářské dohody, a to, že naše dohoda s Polskem, podobně jako stejné dohody s ostatními slovanskými a lidově demokratickými režimy, ukazuje veliký rozdíl mezi tím, co se děje na západě ve znamení t. zv. spolupráce západních států, a tím co nastává mezi námi, Jugoslavií a Polskem, Sovětským svazem a ostatními socialistickými nebo socialisujícími státy. Spolupráce mezi slovanskými a lidově demokratickými národy je založena na skutečném vzájemném respektu, na respektování naprosté rovnosti, založené na opravdové, hluboké spolupráci, jak se to projevilo několikrát na př. se strany sovětské, když v hodině nejtěžší nám byla poskytnuta velkolepá pomoc v podobě dodávek obilí, nebo jak se to projevuje dnes, že při nedostatku masa přispěchávají právě lidově demokratické státy, aby nám pomohly. Je to opravdu spolupráce, založená na naprosté rovnosti, založená na vzájemném porozumění, kdežto na druhé straně vidíme t. zv. spolupráci, jež je ve znamení nadvlády silnějšího partnera, který vnucuje druhým státům svou vlastní vůli.

Smlouva, kterou máme s Polskem, to není již jen hospodářská smlouva, běžná z mezinárodních styků. Je to víc, je to vzájemné doplnění našeho hospodářství, což povede ještě k užším vztahům k dobru našeho a polského národa.

Je třeba přát si jen jedno, aby v době co možno nejbližší byla vyřešena poslední otázka, abych tak řekl poslední účet, který máme mezi sebou, t. j. příznivé rozřešení dodatkového protokolu tak, aby ten poslední rest, který zde zbývá, byl odstraněn k prospěchu naší republiky i k prospěchu Polska, aby již nic víc nestálo v cestě stále těsnější spolupráci obou našich národů. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena. Dávám slovo k doslovu zpravodaji posl. inž. Herlovi.

Zpravodaj posl. inž. Herl: Vzdávám se slova.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. inž. Herl: Nejsou.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Přistoupíme k hlasování.

Schvalovací usnesení má 1 odstavec a dám o něm hlasovati podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celým schvalovacím usnesením podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo toto schvalovací usnesení podle zprávy výborové. (Poslanci povstávají a hlučným potleskem pozdravují polskou delegaci v diplomatické lóži, vedenou velvyslancem Olszewskim.)

Tím je vyřízen 6. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání sedmého odstavce pořadu, jímž je

7. Zpráva výboru imunitního o žádosti kraj. soudu trestního v Praze za souhlas k trest. stíhání posl. Dečiho (zločiny podle § 2, § 14, č. 1, 5 zák. čís. 50/1923 Sb.) (tisk 1078).

Zpravodajem je posl. dr Bláha. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Bláha: Slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní místopředsedkyně, paní a pánové!

Krajský trestní soud v Praze požádal ve smyslu § 24 úst. listiny za souhlas k trestnímu stíhání posl. Bohuslava Dečiho pro zločiny podle § 2 a § 14, c. 1 a 5 zákona čís. 50/1923 Sb.

Imunitní výbor projednal tuto záležitost ve schůzi dne 16. března 1948 a usnesl se doporučit ústavodárnému Národnímu shromáždění, aby vydalo posl. Dečiho k trestnímu stíhání podle § 2 a § 1-4, čís. 1 a 5 zákona čís. 50/ 1923 Sb., neboť veřejný zájem na projednávání této trestní věci převyšuje veřejný zájem na vykonávání mandátu posl. Dečiho.

Připomínám, že ve včerejší schůzi schválilo slavné ústavodárné Národní shromáždění prodloužení vazby, uvalené na tohoto poslance, který byl přistižen při pokusu o přechod hranic.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava odpadá.

Přistoupíme k hlasování.

Pan zpravodaj navrhuje jménem výboru imunitního, aby ústavodárné Národní shromáždění dalo souhlas k trestnímu stíhání posl. Dečiho.

Kdo s tímto návrhem pana zpravodaje souhlasí, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění usneslo se dáti souhlas k trestnímu stíhání posl. Dečiho. Tím je vyřízen 7. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání osmého odstavce pořadu, jímž je

8. Zpráva výboru imunitního o žádosti kraj. soudu trestního v Praze ve smyslu § 24 ústavní listiny za vydání k trest. stíhání posl. Ursínyho (zločiny podle § 2, odst. 1, § 5, odst. 1 zák. č. 50/1923 Sb., a §§ 101, 102 a) a § 214 tr. z.) (tisk 1074).

Zpravodajem je posl. dr Kokeš. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Kokeš: Slavné ústavodárné Národní shromáždění, paní a pánové!

Krajský soud trestní v Praze zaslal ústavodárnému Národnímu shromáždění žádost ze dne 4. března 1948, ve které ve smyslu § 24 úst. listiny žádá o vydání poslance, býv. náměstka předsedy vlády Jána Ursínyho k trestnímu stíhání pro zločiny podle § 2, odst. 1 zák. na ochranu republiky, t. j. příprava úkladů o republiku, podle § 5, odst. 1 téhož zákona zrada státního tajemství podle §§ 101 a 102 trest. zákona zneužití moci úřední a podle § 214 trest. zákona nadržování zločinu.

Tato žádost krajského soudu trestního v Praze je vlastně jen dalším článkem v řadě žádostí, které již ústavodárnému Národnímu shromáždění došly ve spojitosti s odhalením protistátního spiknutí na Slovensku. Již při projednávání případů posl. dr Kempného a posl. dr Bugára předložil pan ministr vnitra tehdejšímu imunitnímu výboru k nahlédnutí protokoly s doznáním spiklenců, jakož i písemný materiál, a již tehdy bylo zjevno, že nitě spikleneckého podzemí vedly až do kabinetu tehdejšího náměstka předsedy vlády Jána Ursínyho. Na podkladě předloženého materiálu rozhodl tehdy imunitní výbor, aby poslanci dr Kempný a dr Bugár byli vydáni k trestnímu stíhání a plenum ústavodárného Národního shromáždění toto rozhodnutí, nikoliv jednohlasně, schválilo.

Přesto, že již tehdy bylo bezpečnostními orgány a i soudními výslechy zatčených dokázáno, že šlo o velezrádné spiknutí, namířené proti jednotné lidově-demokratické Československé republice, našli se obránci velezrady, kteří se postavili na ochranu dr Bugára a dr Kempného a tím celého spiknutí. Již tehdy uvedl pan ministr vnitra v plenu ústavodárného Národního shromáždění, že obránce dr Kempného a dr Bugára, nový generální tajemník demokratické strany dr Hodža nemá práva mluvit, poněvadž je stranou ve věci, a to z toho důvodu, že byl přítomen při zahlazováni stop v kabinetu náměstka předsedy vlády Jána Ursínyho. Nepřátelé naší republiky spatřovali v tehdejším rozhodnutí nespravedlivé opatření a dokonce věc protizákonnou. Výsledky dalšího šetření, které byly nyní ústavodárnému Národnímu shromáždění předloženy, dokazují jasně, že na půdě parlamentu vystupovali jako ochránci obviněných a celého spiknutí ti, kteří byli sami do velezrádné činnosti zapleteni, prováděli ji anebo při nejmenším ji podporovali. Pakliže je nyní ústavodárné Národní shromážděni nuceno projednávati žádost o vydání býv. náměstka předsedy vlády Jána Ursínyho k trestnímu stíhání, je to důkazem, že ohrožení republiky spiklenci loňského roku bylo velmi vážné a že spiklenci měli své lidi a ochránce i na nejvyšších místech. Je tím prokázáno, že tito lidé měli zájem na rozbití republiky a že šli do svých funkcí jen v úmyslu přiblížiti se k tomuto cíli a uskutečnit jej. Republika však se bránila a zvítězila. Trestní řízení proti spiklencům a jejich pomahačům je jen logickým závěrem jejich činnosti, směřující proti republice. S tohoto stanoviska jest posuzovati i jejich činnost.

Je jistě řídkým případem v dějinách národů, aby člen vlády byl souzen zákony vlasti pro zločiny páchané proti vlastnímu národu. Český národ i slovenský národ měly ve své historii kromě poslední doby málo takových případů. S ohledem na závažnost projednávané věci budiž mi proto dovoleno, abych šíře objasnil činnost pana posl. Jána Ursínyho, event. i činnost Otty Obucha, spolupachatele pana poslance. Činím tak proto, aby slavná sněmovna již při rozhodování o vydání k trestnímu stíhání sama posoudila výši provinění Jána Ursínyho v souvislosti s proviněním ostatních spiklenců.

Ze spisů, které zaslal krajský soud trestní ke své žádosti o vydání, vyplývá tento skutkový děj, dotýkající se pana posl. Jána Ursínyho: Dne 1. září 1946 nastoupil v kabinetu tehdejšího náměstka předsedy vlády republiky Československé, Jána Ursínyho, redaktor Otto Obuch. Nastoupil jako tiskový referent pana náměstka předsedy vlády. Až do té doby byl úředníkem v ústředí československého filmu a toto své dosavadní zaměstnání musil opustiti, protože o něm bylo zjištěno, že byl za války aktivně činný jako úředník předsednictva vlády t. zv. slovenského státu, a to v jeho odboru fašistické propagandy Tida J. Gašpara. Bylo o něm prokázáno, že za války napsal a vydal fašistické knihy a články a proto byl disciplinárním usnesením Svazu slovenských filmových pracovníků označen za kolaboranta a ze služeb propuštěn. Byl si vědom toho, že ve státní službě nemůže zůstat, a proto se obrátil na pana náměstka předsedy vlády Jána Ursínyho se žádostí, aby mu byl nápomocen při hledání nějakého vhodného zaměstnání. Svěřil se panu Ursínymu se svojí politickou minulostí i s tím, že jako kolaborant musel dosavadní zaměstnání opustiti. Ján Ursíny přijal po několika dnech Otto Obucha jako svého tiskového referenta. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.) Otto Obuch ještě podnes, jak uvádí ve své výpovědi, nemůže si vysvětliti rozhodnutí Ursínyho a domnívá se, že byl do kabinetu přijat na základě jakýchsi jemu neznámých zásahů slovenské emigrace. Ta totiž měla velký zájem na tom, aby se Obuch dostal na takové místo, odkud by mohl podávat velmi důležité zprávy. Tehdy byl Obuch podle vlastního doznání i podle průkazního materiálu zapojen již 7 měsíců do illegální zpravodajské sítě slovenské emigrace, vedené dr Ferd. Ďurčanským. Obuch byl zapojen na básníka Rudolfa Dilonga, se kterým byl v čilém písemném styku. Jedním z prvních činů Otty Obucha po přijetí do kabinetu náměstka předsedy vlády bylo, že tuto skutečnost hlásil písemně Rudolfu Dilongovi a zdůraznil, že nyní se jeho pole působnosti netušenou měrou rozšířilo tak, že nyní bude moci podávat zprávy častější a hlavně hodnotnější. Slovenská emigrace, vedená dr Ferd. Ďurčanským, tuto skutečnost uvítala a v dopise odeslaném Obuchovi projevila souhlas s jeho zaměstnáním u náměstka předsedy vlády a vyslovila očekávání, že další spolupráce bude intensivnější. Celá Obuchova úřední činnost podle rozhodnutí Jána Ursínyho záležela v tom, že jeho rukama procházely všechny důležité a důvěrné záležitosti státní, které zapisoval a třídil jednak pro kabinet náměstka předsedy vlády, jednak pro ústřední úřady na Slovensku. Zde nutno zdůrazniti, že k této činnosti Obuchově došlo dva měsíce poté, kdy Ján Ursíny byl presidiálním šéfem inž. Reimanem upozorněn na nespolehlivost Obuchovu vzhledem k jeho minulosti a varován před jeho dalším ponecháním v kabinetu. Obuch tyto skutečnosti vysvětluje tím, že měl sám dojem, že Ursíny chtěl, aby on, t. j. Obuch, měl volnou ruku ve výběru důvěrných a důležitých spisů pro informaci dr Ďurčanského. Takto usuzoval Obuch také z toho důvodu, že před jeho nastoupením v kabinetě se podobné práce nevykonávaly a že tyto práce byly mu záměrně a z uvedených důvodů Jánem Ursínym přiděleny. Materiál procházející úřadem náměstka předsedy vlády měl velikou cenu pro Ďurčanského a Obuch mohl si z něho podle své volby vybírati vhodné věci pro své výzvědné cíle. Kromě spisů procházejících kabinetem byly dalším velmi cenným zdrojem pro Obucha jeho denní rozhovory s Jánem Ursínym; každodenně ráno přijímal Ursíny od Obucha referáty o politických událostech a odpoledne mezi 14. a 15. hodinou opět Ursíny informoval Obucha o důležitých věcech. Tyto zprávy a poznatky sděloval Obuch jako agent Ďurčanského slovenské emigraci. Obuchův písemný styk se zahraničím byl velmi čilý a je prokázáno, že pouze jednou tajnou cestou přes Švédsko dostával nejméně dva dopisy denně. Mimo to korespondoval s představiteli slovenské emigrace ještě i jinými cestami. Získané zprávy téměř doslova reprodukoval ve svých pravidelných hlášeních dr Ďurčanskému, uváděje také prameny informací, čímž se tyto zprávy stávaly dvojnásob cennými. Přes Ďurčanského se tyto zprávy dostávaly do rukou zahraničních mocností. Rozhovory Obuchovy s Jánem Ursínym o zahraniční emigraci slovenské, při kterých Ursíny dával najevo sympatie Ďurčanskému, posilovaly Obucha a dodaly mu odvahy, takže dokonce jednoho dne předložil Ursínymu leták, který dostal ilegální cestou od Ďurčanského. Ursíny nejen že neučinil o této skutečnosti povinné hlášení, ale dokonce se ani Obucha nedotázal, odkud a jak leták dostal, čímž nabyl Obuch podle vlastní výpovědi přesvědčení, že Ján Ursíny o jeho práci pro Ďurčanského ví a že ho v této práci skutečně podporuje. Tuto okolnost sdělil Obuch Ďurčanskému, který tehdy dlel v Římě, a poznamenal, že Ursíny s uspokojením kvituje fakt, že Ďurčanský jediný z celé emigrace ví, co chce a co bude moci i v budoucnu ze svého politického programu prosazovat.