Stát, jehož hospodářská úroveň
je tak podstatně závislá na rozsahu dovozu
a tudíž vývozu, jako je tomu v našem případě,
a který je zároveň povinen udržovat
stálý kurs měny, musí pochopitelně
zařizovat svou hospodářskou politiku v nejširším
smyslu takovým způsobem, aby při daném
a stálém kursu měny byl vývoz maximální.
Vždyť maximální vývoz umožňuje
maximální dovoz a tudíž i maximální
rozsah domácí produkce a maximální
životní úroveň národa.
Cizí kupci se dívají sklem kursu naší
měny na ceny našeho zboží v dané
jeho kvalitě. Jsou ochotni koupit naše zboží
tenkráte, je-li při stejné kvalitě
levnější anebo alespoň stejně
levné jako zboží jinde. Cena zboží
a jeho kvalita jsou cestami, po kterých můžeme
do světa za vyšším národním
blahobytem. Máme-li tedy podle povinnosti, dané
nám dnes normou mezinárodní povahy, udržovat
stálý kurs měnové jednotky a máme-li
při tomto kursu měny jít naznačenou
cestou za blahobytem, jsou tím dány i základní
směrnice pro naši národohospodářskou
a finanční politiku.
Po stránce produktivitní musíme neustále
držet jak technicky tak hospodářsky krok se
všemi soutěžními státy světa,
abychom mohli na světovém trhu nabízet výrobky
kvalitně co nejdokonalejší a cenově
co nejlevnější. K tomu je potřebí
především co nejdokonalejšího a
nejpilnějšího pracovního výkonu,
zejména uvážíme-li, že jsme natrvalo
zatíženi handicapem vnitrozemského státu,
a dále co nejdokonalejšího investičního
zařízení, jak si ho vyžaduje naše
schopnost soutěžit v cizině. Každý
výrobně technický pokrok v cizině
musí co nejrychleji mít u nás obdobu, nemůžeme
zastarávat, máme-li uspět. To je sice s jedné
strany neustálý tlak a pobídka, s druhé
strany však záruka neustálého pokroku
v úrovni pokroku světového.
Povinnost udržovat stálý kurs měny a
nutnost soutěžit se světovou cenou určuje
také jasně základní směrnici
naší cenové politice v nejširším
smyslu. Závažnost tohoto poznatku se bude se samozřejmostí
objevovat čím dál tím zřetelněji.
Musíme vtěsnat do světových cen, přepočítaných
kursem naší koruny, všechny výrobní
náklady včetně mezd a platů, a nezbývá
nám než se přizpůsobovat světovému
vývoji cenovému. Se zvětšujícím
se množstvím nabízeného zboží
budou klesat ceny, jak si toho ostatně všichni přejeme:
vždyť jde o pochod směrem k láci a tedy
k blahobytu.
Povinnosti udržovat stálý kurs měny
se musí přizpůsobit také péče
o dostatek peněžního kapitálu, jehož
potřebujeme právě proto, abychom mohli držet
krok v modernosti technického zařízení
našich podniků s cizinou. Musíme proto také
rychle ustupovat s deficitními rozpočty, aby na
kapitálovém trhu neodčerpával stát
volný peněžní kapitál našim
podnikům, jehož potřebují k dokonalé
výzbroji investiční pro hospodářské
zápolení v mezinárodním světě.
Má-li se udržet stálý kurs měny,
nemůže se ve státě ať v té
či oné formě dělati inflace, která
znamená zvýšení soustavy hospodářských
čísel. Při daném kursu měny
a zvýšené soustavě hospodářských
čísel se stává národní
hospodářství neschopným soutěže
ve světě a dostává se do exportní
a nakonec do obecné krise, spojené s krisí
sociální. Povinnost udržovat stálý
kurs měny je tímto způsobem závorou
proti inflaci všeho druhu a zároveň pobídkou
k obecné ekonomisaci celého národohospodářského
života, včetně života veřejných
svazků. Třeba arci znovu zdůraznit, že
stálý kurs měny je jedním ze znaků
zdraví národního hospodářství
pouze tehdy, nepropadá-li se pod ním vývoz,
nýbrž naopak, spěje-li k rozvoji, protože
bez zřetele k rozsahu vývozu je stálý
kurs měny pouhou technickou záležitostí.
Nyní můžeme obrátit pozornost k otázce
vnitřní stability měnové jednotky.
Většina občanů má na mysli při
řeči o stálosti měny především
anebo výlučně tuto vnitřní
stabilitu. Namnoze se pomíjí vnější,
kursová stabilita měnové jednotky, třebas
je mezi nimi, jak jsem dovodil, podstatná souvislost. Tu
si musíme především uvědomit,
že není správné, myslí-li se
stálosti měnové jednotky prostě stálá
kupní síla měnové jednotky. Nikdo
si přece nepřeje, aby stále dostával
za vydělanou korunu totéž množství
reálných statků a služeb, naopak přeje
si, aby dostával postupem času vždy více,
to jest přeje si, aby klesaly ceny a aby se mu koruna tímto
způsobem zhodnocovala, aby se její kupní
síla zvětšovala. Čeho si nikdo nepřeje,
je inflační vzestup cen. Požadavkem vnitřní
stálosti měnové jednotky jest právě
rozumět požadavek, aby nedocházelo k inflaci,
a dodejme k tomu, arci také nikoli k deflaci, kterou jest
třeba přesně lišiti od láce.
Dovolil jsem si poukázat na to, jak plnění
povinnosti udržovat stálý kurs měnové
jednotky, avšak nikoli pouze technicky na úkor rozsahu
zahraničního obchodu, nutně také vede,
není-li popudu z ciziny, ke stabilitě měnové
jednotky uvnitř ve smyslu právě řečeném.
Stálý kurs měny za tohoto předpokladu
nedovoluje inflaci, protože bychom jinak neudrželi rozsah
zahraničního obchodu a podlomili jeho růst
se všemi toho důsledky. Na druhé straně
nutí povinnost udržovat stálý kurs měny
k co nejekonomičtější a nejkvalitnější
výrobě a k intensivnímu zlevňovacímu
procesu.
Lze jistě namítnout, že je vždy možný
převýdej oběživa i při povinnosti
udržovat stálý kurs měny, protože
zvýšený oběh platidel se nemůže
projevit v cenách, jsou-li ceny stanoveny normou, s výjimkou
periferního černého trhu. Takováto
politika by však měla nutně krátké
trvání. Tvořil by se jí onen z okupace
známý přebytek kupní síly se
stejnou problematikou a se stejnými důsledky, rozleptávající
ve stejné míře pracovní morálku
a víru v měnu. Kurs měny by byl ohrožen
nikoli bezprostředně přes inflačně
zvýšené ceny, nýbrž nepřímo.
Rozpočtový výbor ve svých úvahách,
jimiž doprovázel projednávání
zákona o Národní bance Československé,
kladl právě nejvyšší váhu
na tu skutečnost, že naše povinnost udržovat
stálý kurs měny ve smyslu mnou zde naznačeném
je zároveň široce založenou základnou
a směrnicí pro naši národohospodářskou
politiku, především arci pro měnovou
politiku naší cedulové banky a pro její
měnově politický postoj k národohospodářským
otázkám. Platí to nejen pro ni, nýbrž
pro všechna naše vedoucí hospodářská
místa, protože stálá měna je
nakonec výsledkem hospodářské politiky
ve všech odvětvích národního
hospodářství, finanční politiku
státu v to počítajíc. Jde stále
o to, jak nepodlehnout svodu a klamu, že lze vytvořit
bohatství a doplnit národní důchod
nátiskem číslic na bezcenný papír.
Proč se klade vždy a všude na stálost
měny tak velký důraz? Proč v oblasti
hospodářských úvah je stálost
měny jedním z nejdůležitějších
činitelů? Proč se běžně
posuzuje stav toho nebo onoho národního hospodářství
podle stavu jeho měny? Měna je v peněžním
hospodářství osou hospodářského
života, který není schopen poklidného,
fundovaného vývoje, není-li pevnosti v ose.
To však není důvod jediný. Lidé
dostávají za svou práci mzdu čili
plat v penězích. Vidí v penězích
na jedné straně svou práci, na druhé
straně ono množství reálných
statků, které za ně dostanou koupit, svoji
reálnou mzdu. Reálná výše mzdy
je smyslem a vlastním ovocem jejich práce. Každé
inflační snížení hodnoty peněz
umenšuje reálně jejich pracovní odměnu,
náplň jejich peněžních důchodů,
jejich peněžních úspor, pensi atd. Inflace
činí z těch, kteří poslechli
volání veřejných autorit, aby v zájmu
národního hospodářství šetřili
a tvořili úspory, lidi nechytré; z těch,
kteří utíkali od peněz ke statkům
a od spoření k utrácení, lidi chytré.
A čím je víc v národě postaráno
o to, aby měly naprostou převahu důchody
z práce, tím protisociálnější
účinky má v tomto ohledu inflace. Není-li
postaráno o bezpečnost měny, ztrácejí
lidé zájem na zvýšení peněžního
výdělku a na tvoření úspor,
klesá nutně pracovní zájem a stoupá
utrácivost. Není možné úspěšně
vést národní hospodářství
bez pevné měny.
Nyní dovolte, abych se věnoval oběma osnovám
zákonů, především osnově
zákona o platidlech československé měny.
V zákoně se rozeznávají platidla dvojího
druhu: jednak bankovky, jednak platidla vydávaná
státem, tato opět dvojího druhu: jednak vlastní
drobné peníze, jednak pamětní mince.
Rozpočtový výbor pozměnil ustanovení
o pamětních mincích v tom smyslu, že
vláda může výjimečně vydat
také pamětní mince stokorunové. Vycházel
při této změně k názoru, že
při zvlášť důležitých
a slavných jubileích je stokoruna vhodnější
než padesátikoruna.
Podstatným ustanovením zákona je obmezení
pravomoci státu vydávat drobné peníze.
Toto obmezení je dáno jednak kontingentaci 400 Kčs
na hlavu obyvatele, jednak povinnosti státu vykoupit za
bankovky od Národní banky ty drobné peníze,
které by se v jejích pokladnách nalézaly
trvaleji bez užitku - důkaz to, že jich oběh
nepotřebuje.
V dalším ustanovení normuje zákon technickou
stránku platidel, zavádí ochranu monopolu
státu a Národní banky vydávat platidla,
ochranu čistoty oběhu a obsahuje ustanovení
protithesaurační.
Rozpočtový výbor doporučuje slavnému
ústavodárnému Národnímu shromáždění,
aby přijal tuto osnovu za zákon se změnou,
na které se výbor usnesl.
Osnově zákona o Národní bance Československé
musím věnovat, jak to odpovídá jejímu
významu, pozornost poněkud delší. Především
si dovoluji oznámit, že mně došel doplňovací
a pozměňovací návrh poslanců
V. Davida, dr Chytila, Žiaka, Lindauera, Vandrovce
a Valo, jímž se mění některé
změny, které byly usneseny ve výboru rozpočtovém
resp. právním, a za druhé se mění
v jistých částech také původní
vládní návrh.
Tento doplňovací a pozměňovací
návrh zní takto:
"§ 9 se navrhuje v tomto znění:
(1) Guvernéra a viceguvernéra jmenuje na 5 let a
odvolává na návrh vlády president
republiky.
(2) Je-li guvernérem nebo viceguvernérem státní
nebo jiný veřejný zaměstnanec, vztahují
se na jeho služební poměr obdobné předpisy
platné pro případ, kdy se státní
nebo jiný veřejný zaměstnanec stane
členem Národního shromáždění.
§ 10 se navrhuje v tomto znění:
Ostatní členy bankovní rady jmenuje na 5
let a odvolává vláda na návrh ministra
financí podaný, pokud jde o slovenské členy,
po vyjádření pověřence financí.
Jeden člen musí být úředníkem
ministerstva financí. Zároveň jmenuje vláda
jeho náhradníka, který ho zastupuje v jeho
funkci, je-li zaneprázdněn.
§ 11 se navrhuje v tomto znění:
(1) Guvernér a viceguvernér vykonají před
nastoupením svých funkcí do rukou presidenta
republiky slib, že budou řádně vykonávat
své povinnosti a zachovávat mlčenlivost o
věcech vyžadujících úředního
a obchodního tajemství.
(2) Ostatní členové bankovní rady
vykonávají tento slib do rukou guvernéra
a potvrdí jej písemně.
§ 20 navrhuje se v tomto znění:
Vedoucím úředníkem banky je generální
ředitel, který provádí příkazy
guvernéra (§ 12) a zpravuje ho běžně
o záležitostech banky. Zastupuje ho náměstek.
Generální ředitel a jeho náměstek
se zúčastní schůzi bankovní
rady s hlasem poradním.
§ 26, odst. 1 se navrhuje v tomto znění:
(1) Banka nesmí nakupovat od emisních ústavů
cenné papíry jejich vydání, které
jsou v jejich vlastnictví, a od státu papíry
státní, ani na ně poskytovat úvěr.
Konečně § 40, odst. 1 se navrhuje v tomto znění:
(1) Za akcie dosavadního cedulového ústavu
poskytne stát na vrub banky jejich vlastníkům
náhradu ve výši jmenovité hodnoty akcie.
Jakým způsobem se náhrada provede, stanoví
na návrh ministra financí vláda".
Nyní se vrátím k podrobnějšímu
rozboru navrhovaného zákona o Národní
bance Československé, přihlížeje
již k řečenému doplňovacímu
a pozměňovacímu návrhu.
Především třeba uvést, že tento zákon neobsahuje definice naší měnové jednotky, protože ji obsahuje, jak jsem se zmínil na začátku své řeči, norma povahy mezinárodní, totiž dohoda o Mezinárodním měnovém fondu, resp. naše ohlášení kursu Kčs tomuto fondu. Zákon sám je celkem sdělán po vzoru dosud platného zákona o Národní bance, přináší však tyto hlavní změny:
1. Národní banka Československá přestává
býti akciovou společností a stává
se státním veřejným ústavem.
Tím nejen že se plní samozřejmá
intence vývoje u nás, nýbrž zároveň
se přičleňujeme k oněm státům,
které již dávno před námi měly
státní cedulové banky. Banka zůstává
pochopitelně samostatným státním veřejným
ústavem od ostatní státní správy
odděleným.
2. Na místo dosavadní valné hromady akcionářů,
která byla jedinou příležitostí,
kdy vedoucí orgány banky mohly veřejně
promluvit o měnové politice, vstupuje pořádání
bankovního dne, na kterém guvernér banky
před představiteli našeho hospodářského,
politického a kulturního života podá
svou zprávu. Jde o změnu proti vládní
osnově, na které se na můj návrh usnesl
rozpočtový i právní výbor po
úvaze, že je záhodno poskytnout bance možnost
se jednou ročně představit veřejnosti.
3. Národní bance se propůjčuje zákonem
široká kompetence jednak v tom směru, že
banka se účastní vypracování
hospodářského plánu, protože
je nutné při něm dbát zájmů
měny při jeho finančním zabezpečování,
takže není možno nechat Národní
banku stranou, jednak v tom směru, že se bance dává
pravomoc řídit peněžní trh a
za tím účelem také vydávat
závazné směrnice, jak a pokud je to nutně
v zájmu její funkce pečovat o měnu.
4. Zákon neobsahuje z dřívějška
obvyklého ustanovení o procentu zlatého krytí
bankovek, obsahuje však ustanovení o povinnosti banky
udržovat zlatou a devisovou reservu dostatečně
velikou k udržování stálého kursu
měny, čili - jak se v zákoně praví
- vyžadovanou potřebami platební bilance a
správy měny. Rozpočtový i právní
výbor přidaly ustanovení, že banka je
povinna vésti správu měny tak, aby byla udržena
a zabezpečena stálost měnové jednotky.
5. Jako další a u nás nový instrument
regulace množství oběživa se zavádějí
po anglickém vzoru t. zv. operace na volném trhu,
a to ustanovením § 22, odst. 1, bod 6 a § 26,
odst. 1. Tyto operace na volném trhu záležejí
v podstatě - stručně řečeno
- v tom, že banka, má-li s měnového
hlediska za to, že je nadbytek oběživa s nebezpečím
inflačních účinků, prodává
státní a jiné cenné papíry,
čímž zužuje objem oběživa,
a má-li naproti tomu za to, že je potřebí
více oběživa, nakupuje státní
a cenné papíry, čímž dotuje peněžní
trh oběživem. Operace na volném trhu jsou -
jak řečeno - prostředkem regulace množství
oběživa, nikoliv snad branou pro financování
státu na úhradu jeho schodků. Proto je bance
zákonem zakázáno kupovati od státu
cenné papíry. Třeba arci střízlivě
říci, jak si to plně uvědomil rozpočtový
výbor, že Národní banka nebude moci
používat tohoto instrumentu regulace oběživa,
který se jí zákonem poskytuje jaksi "do
zásoby", dříve, než budou vytvořeny
u nás předpoklady pro fungování tohoto
instrumentu, totiž onen trh cenných papírů,
jehož "operace na volném trhu" vyžadují.
Proto se také rozpočtový výbor obrací
ve své resoluci na vládu, aby takovýto trh
hleděla založit, aby banka mohla pružně
papíry nejen nakupovat, nýbrž také prodávat
a hledat a tvořit pomocí tohoto instrumentu přiměřenost
množství oběživa. Tato přiměřenost
má nakonec jediné kriterium: oběživa
musí býti právě tolik, aby nepůsobilo
ani inflačně, ani deflačně, ani nevedlo
ke vzniku přebytku kupní síly. Rozpočtový
výbor si byl také velmi dobře vědom
toho, že se tím svěřuje do rukou banky
instrument, s nímž u nás nemáme dosud
zkušenosti a v jehož užívání
bude tedy třeba i tehdy, až budou vytvořeny
předpoklady, co největší opatrnosti
a bdělosti.
Kromě těchto změn se usnesl rozpočtový
výbor, konformovav se s právním výborem,
na dalších změnách: v § 1 vylepšil
pojmově text způsobem, patrným ze zprávy
výborové, v § 3 zdůraznil vsuvkou, že
Národní banka se účastní vypracování
hospodářského plánu s hlediska zájmů
měny a poskytl jí kompetenci vydávat závazné
směrnice ve věci řízení a evidence
úvěrového trhu. V § 7 byl vsunut formální
dodatek, v § 8 došlo k té změně,
že na místo navrhovaných dvou viceguvernérů
má míti banka jen jednoho. Důvodem této
změny byla úvaha, že není potřebí
dvou viceguvernérů, když při zaneprázdnění
guvernéra i viceguvernéra má zastupovat guvernéra
jím určený člen bankovní rady.
Obdobné úvahy vedly podavatele pozměňovacího
návrhu k tomu, že místo původně
navrhovaných dvou náměstků generálního
ředitele bude působit pouze jeden náměstek
generálního ředitele. Dosavadní §
13 byl přiřazen k § 12 a nový §
13 obsahuje ustanovení o bankovním dnu, k menším
formálním změnám došlo v řadě
dalších paragrafů, jak plyne ze zprávy
výborové. V § 21 byla vynechána ustanovení
o pensijním zaopatření zaměstnanců
banky zvláštním fondem po úvaze, že
konečné řešení jejich pensijního
zaopatření bude řešit zákon o
národním pojištění, při
čemž dosavadní stav pensijního zaopatření
těchto zaměstnanců zůstává
až do vydání zmíněného
zákona zachován.
Doporučuji slavnému ústavodárnému
Národnímu shromáždění
osnovu zákona o Národní bance Československé
jménem rozpočtového výboru k přijetí
ve znění, navrhovaném tímto výborem
a ve znění, které je obsaženo v pozměňovacím
a doplňovacím návrhu, který jsem měl
čest zde před chvílí přečíst.
Jde o zákon důležitosti zcela mimořádné,
dávající nové právní
základy orgánu správy měny. Je přáním
všeho národa, aby banka spravovala jí k péči
svěřenou naši korunu československou
obezřetně a moudře tak, aby naše koruna
byla předmětem naší pýchy i závisti
druhých, bezpečnou uchovatelkou hodnot i pobídkou
k práci a úspoře, protože dnes více
než dříve o ní platí, že
je z práce. (Potlesk.)