Jsme opravdu rádi, že se tak stáváme potřebným a důležitým hospodářským partnerem Sovětského svazu a že za jeho ochotu vyhověti našim potřebám, zejména v letošní obilní tísni, platíme rovněž pro něj cennými hospodářskými hodnotami.

Dosažený úspěch v tom směru je také v tom, že z dodávek zboží 40 % je pouze investičních statků a 60 % konsumního zboží z lehkého průmyslu. Je to rovněž potěšující, ovšem předpokládá to, že naše příslušné výrobní vrstvy učiní všechno, aby byla výroba zvýšena a aby také kvalita i kvantita byla ve všem stupňována, abychom přirozeně těmito dodávkami nemusili snižovat konsum a potřebu našeho vnitřního obchodu a našeho trhu.

V závěru ještě jednou s velkými díky těm, kteří se o dílo zasloužili, a mezi nimi také celé čs. delegaci v čele s ministrem dr Ripkou, konstatujeme, že tuto smlouvu plně podpíráme jako smlouvu, která byla udělána za celý národ, smlouvu, která musí přinésti také celému národu užitek a která byla vytvořena jako spojení státu se státem a jako taková může býti jedině chápána. Každé stranické zneužívání této smlouvy ubralo by jí na ceně a velikosti. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: Ďalším rečníkom je pán posl. Václav David, dávam mu slovo.

Posl. V. David: Slavná sněmovno, paní a pánové! Dnes bude ústavodárným Národním shromážděním schválena smlouva o obchodu a plavbě mezi republikou Československou a Svazem sovětských soc. republik, podepsaná v Moskvě dne 11. prosince 1947.

Myslím, že mluvím jménem každého poctivého člena tohoto sboru. prohlásím-li, že v tomto Národním shromáždění nebyla dosud s takovým uspokojením schválena smlouva tak dalekosáhlá a při tom pro naši zemi tak příznivá a s takovými sympatiemi lidu přijatá. Obchodní smlouva se Sovětským svazem je vzorným příkladem poválečné spolupráce mezi přáteli a spojenci. Co do rozsahu je největší, jakou jsme kdy s jiným státem uzavřeli, ale i Sovětský svaz sám větší smlouvu dosud s nikým neuzavřel. Obrat podle této smlouvy bude činiti během jejího pětiletého trvání minimálně 50 miliard korun, čili průměrně 5 miliard dovozu a 5 miliard vývozu ročně. Smlouva umožňuje našemu hospodářství opatřiti si za výhodných podmínek důležité suroviny a potraviny, vesměs věci, kterých naléhavě potřebujeme.

Pomoc Sovětského svazu Československu chlebovinami je příkladem mezispojenecké přátelské spolupráce. Loňského roku byla naše země postižena velkou neúrodou. Přes hrdinský zápas našich rolníků nebylo možno z vlastních zdrojů zajistit výživu obyvatelstva na více než 60 %. Hrozilo nebezpečí, že lid bude už na jaře 1948 hladovět. Stáli jsme před úkolem, opatřit chybějící velké množství obilí za hranicemi. Šlo o to nejen kde, ale i za jakých podmínek, kolik za ně budeme platit, nejen na penězích, ale případně i na svobodě. Předseda vlády Klement Gottwald obrátil se již v červenci minulého roku na generalissima Stalina o pomoc v dodávkách chlebovin a krmiv. A zde se vyzkoušelo heslo "v nouzi poznáš přítele". Zde se potvrdilo, že Sovětský svaz nejen skvěle plnil smluvní závazky ve válce proti společnému nepříteli, nýbrž i v míru ukázal příklad spolupráce a sousedské pomoci. Z nesmírné úrody, která byla požehnáním nejen pro dvěstěmilionový sovětský národ, ale i pro řadu jiných zemí strádajících následkem války a neúrody, přislíbil nám generalissimus Stalin 200.000 tun chlebového a 200.000 tun krmného obilí. A když se během pokračujícího sucha vyhlídky na vlastní sklizeň ještě zhoršily, obrátil se předseda vlády Klement Gottwald na generalissima Stalina se žádostí o dodávku dalších 150 tisíc tun chlebového obilí. Došla odpověď hodná velkého spojence. Sovětský svaz nabídl nám z vlastní iniciativy, víc, než jsme doufali, a to 200.000 tun. Na financování tohoto nákupu nabídl úvěr, který plně kryje hodnotu nabídnutého obilí. Tímto rozhodnutím je výživa našeho obyvatelstva zajištěna do příštích žní, náš lid byl zbaven nejtěžších starostí. Záleží nyní na něm, jak dovede obilím hospodařit, aby plně sloužilo svému účelu a nepropadlo černému obchodu.

Smlouva se Sovětským svazem otevírá velké možnosti našemu vývozu, především našemu vyvinutému průmyslu. Nejde při tom jen o výrobky těžkého průmyslu, jak o to měli někteří lidé obavy, nýbrž většinou o výrobky lehké, zejména spotřebního průmyslu. Do Sovětského svazu budeme vyvážet i značné množství zboží, jehož odbyt na starých trzích vázne následkem zchudnutí těchto zemí nebo následkem vlastní výroby dosud od nás dováženého zboží, jako bot, skla, keramiky a j. Sovětské objednávky umožní našemu průmyslu soustavné zdokonalování a modernisování výroby a tím i snižování cen výrobků také pro domácí spotřebu.

Jsme rádi, že naše výrobky, o nichž se naši sovětští přátelé vyslovují s velkým uznáním, přispějí k rychlé obnově Němci zpustošených území SSSR a tím k zvyšování životní úrovně bratrského sovětského lidu. Je to malá splátka za osvobození naší země. Musíme se vynasnažit, abychom tak, jako SSSR rychle a přesně plní své závazky, nezůstávali pozadu a byli dobrým a spolehlivým partnerem.

Bratrská pomoc Sovětského svazu udělala čáru přes rozpočet spekulantům s bídou lidu. Nepřekvapuje proto, že celé vyjednávání provázeli nenávistným štvaním a pomluvami, jež měly u obyvatelstva vyvolat pochybnost, zda nám SSSR vůbec pomůže. Mluvili o pomoci na papíře, o zlatých očích, které obilí uvidí, a když k jejich zármutku sovětská pšenice byla zde, pomlouvali její cenu a jakost.

Jak je to s cenou sovětské pšenice? Podle cenové klausule, obsažené ve smlouvě, mají se ceny určit na základě světových cen s připočítáním poloviny dopravného. O polovinu dopravného bude tedy pšenice lacinější, než kdybychom ji kupovali jinde, na př. v Americe, kde bychom musili platit celé dopravné, které jak známo, činí u zboží značné procento ceny. Podle názoru našich odborníků dodává nám Sovětský svaz pšenici za ceny o 10-12 % nižší než jsou ceny ve Spojených státech, které jsou dnes na světovém trhu nejlevnější, a o 40 % levnější, než je cena pšenice argentinské, za kterou bychom ovšem museli platit v dolarech. Jen na nákupu pšenice jsme ušetřili 600-700 mil. Kčs. Na nákupu celého množství 600.000 tun ušetřili jsme, porovnáváme-li to s cenami americkými, 931.300.000 Kčs, s cenami v Argentině a Kanadě 1.779,875.000 Kčs. Nepřekvapuje, že někteří naši podnikatelé projevovali malý zájem o obchodování se Sovětským svazem a nemožnými podmínkami se snažili jednání zmařit. Nebylo jim po chuti obchodovati se státem, který nemá pochopení pro bezpracné zisky, různé provise a devisové machinace.

A pokud jde o jakost sovětské pšenice, shodují se odborníci a mlynáři v tom, že je při hektolitrové váze 77.25 docela dobré kvality, což potvrdil také ministr zahraničního obchodu dr Ripka ve schůzi zahraničního výboru.

Pokud by měl někdo ještě starosti o výnosnost našeho vývozu do SSSR, třeba mu připomenout, že náš vývozce odpočítá z prodejní ceny jen polovinu dopravného, zatím co při vývozu jinam, na př. do Ameriky, musí odpočítat celé dopravné. Tím je zřejmá výhoda smlouvy se Sovětským svazem i pokud jde o vývoz. Je to výhodné nejenom pro nás, nýbrž i pro SSSR, který by při nákupech jinde než u nás musel platit celé dopravné. Sousedství s SSSR se tedy projevuje velmi výhodně pro obě strany a cítíme tuto výhodu zvláště my, kteří jsme svou vnitrozemskou polohou byli dosud v zahraniční konkurenci v nevýhodě.

Vzájemné obchodování umožňuje i sjednaný způsob placení přes clearingové účty obou stran. Sovětský svaz se ukázal velkorysým i tím, že nám poskytl krátkodobý úvěr ve výši 1.150 mil. Kčs, když se ukázalo, že bychom zatím v roce 1948 nemohli přislíbit tak velké dodávky do Sovětského svazu, aby kryly všechny naše velké nákupy nezbytných chlebovin. Poskytnutím výhodného úvěru se Sovětský svaz jasně odlišil od takového typu obchodního partnera, který využívá nouze druhého ve svůj prospěch.

Smlouva se Sovětským svazem je podstatným přínosem pro upevnění a zajištění našeho zahraničního obchodu. Plněním dohody bude podíl Sovětského svazu na našem zahraničním obchodu činit přes 17 %, při čemž jsou dány možnosti jeho dalšího zvýšení. Zahraniční obchod hraje v našem převážně průmyslovém státě důležitou úlohu. Dosud byl ve své většině závislý na rozmarech kapitalistických trhů, ohrožovaných různými výkyvy a krisemi. Nyní, v novém režimu, nachází stále jistější a před důsledky krisí zajištěnější partnery v zemích nové demokracie a především v Sovětském svazu. Tím se stává celé naše hospodaření pevnějším, zaměstnanost a výdělek lidu i vzrůst životní úrovně zabezpečenějším.

Jsou u nás lidé, kteří těžce nesou projevy vděčnosti našeho obyvatelstva k Sovětskému svazu za poskytnutou pomoc. Stavějí se do furiantské pózy, nabádají na stránkách Svobodného slova a jiného tisku "k národní hrdosti" a přitom marně zakrývají pravé úmysly a snahy snížit význam sovětské pomoci Československu. Říkají, že nejsme žebráci, nad kterými se někdo smiloval. Díky pomoci SSSR nechceme a nemusíme žebrat. Generalissimus Stalin řekl: "Mezi přáteli rozumí se samo sebou, že si pomáhají, kdykoliv mohou." A o tom, jaké vyhlídky bychom měli jinde, řekl sám ministr dr Ripka: Je ovšem otázka, zda by se nám vůbec podařilo uskutečnit rozsáhlejší nákupy v zemích Ameriky."

Slyšeli jsme i takovýto argument: "Před válkou jsme obchodovali s celým světem bez Sovětského svazu a také jsme byli živi." Tito lidé zapomínají dodat, že oni sice byli vždycky dobře živi, ale masy pracujících velmi často živořily a hladověly v dobách krisí, kdy se neprodávalo, kdy byla bída a nezaměstnanost, zaviněná tím, že jsme byli tak bezvýhradně odkázáni na obchodování s kapitalistickými zeměmi, odkud se k nám krise převalila. Naproti tomu náš sovětský partner neznal a nezná krisí a je proto obchodování s ním jisté, spolehlivé a výhodné.

Naši odpůrci při svých námitkách často operují výroky, které nikdo netvrdil. Nikdy jsme neříkali a nepotřebovali říkat, že dodávky sovětské pšenice jsou zadarmo. Říkali jsme a říkáme dále, že zde jde o výhodnou dohodu o vzájemné hospodářské pomoci, při níž obě země musí své závazky plnit.

Jednáme navzájem jako rovný s rovným při plném respektování nezávislosti zahraničního i obchodu a dříve sjednaných smluv. Připomínám zde slova dr Ripky, ministra zahraničního obchodu, z dubna 1947: "Přál bych si, aby všude tak respektovali nezávislost našeho zahraničního obchodu, jako to činí v Moskvě."

Jak známo, nebývá všude, zvlášť ne v poslední době, respektována nezávislost zahraničního obchodu slabého státu se strany států silných. O tom však odpůrci československo-sovětského přátelství zde nemluví. V západním kapitalistickém světě se stává zvykem, že hospodářské pomoci je zneužíváno nejen k hospodářskému, ale i k politickému ovládnutí státu, který pomoci potřebuje. Takovou pomoc možno pak plným právem označiti Pyrrovou pomocí. Na příklad Francie. Musila za půjčku, poskytnutou z USA, nakoupiti v USA zboží, jaké jí američtí věřitelé určili. Nezůstalo však jen při tom. Podmínkou pomoci byla i změna vlády v tom smyslu, že z ní byli vytlačeni komunisté. Důsledkem takovýchto zásahů je rostoucí chaos ve Francii, zbídačování pracujících vrstev, větší zadlužování a závislost na USA. Zkušenosti, jaké má s půjčkou Anglie, jsou dalším dokladem o nátlaku vykonávaném na partnera, který potřebuje pomoc.

Bylo již několikráte řečeno, že bychom potřebovali i americký úvěr. O zboží, které bychom za něj dostali, musili bychom však rozhodovati my, a nikoliv věřitel. Rovněž nemůžeme připustiti poskytnutí úvěru za podmínek politických zásahů do našich poměrů. Takové podmínky by hrdý český a slovenský člověk nesnesl. Nestojíme o pomoc za cenu pout na ruce. Můžeme žíti i bez takové pomoci. Jdeme svou cestou kupředu v budování osvobozené země a jsme šťastni, pomáhá-li a umožňuje-li československo-sovětská obchodní smlouva toto budování tak, jak si to sami nejlépe představujeme.

Obchodní smlouvu se Sovětským svazem porovnávají někteří lidé s pomocí 16 evropským státům podle t. zv. Marshallova plánu. Ti, jimž sklaplo odřeknutím účasti naší republiky na tomto plánu, nemohou stále ještě zapomenout na ztracené naděje. Je zapotřebí veliké troufalosti k tomu, srovnávati plán na hospodářské a politické podrobení západoevropských států za současné intensivní pomoci fašistickému Německu s plánovitou vzájemnou spoluprací při výstavbě SSSR a zemí lidové demokracie. Dosavadní zkušenosti jen potvrzují, že Marshallův plán má být m. j. i plánem na zmaření snah o znárodnění průmyslu v Evropě a tím i zmaření prvních kroků k plánovitému hospodářství.

Připomínám dále Wallace, který říká, že Trumanova doktrína v zahraniční politice a Marshallův plán, který je neprávem označován za pomoc Evropě, znamenají provádění válečné politiky velkého kapitálu v zájmu velkého kapitálu.

Jaké zkušenosti mají některé země s Marshallovým plánem? Malé Dánsko, počítající s pomocí podle Marshallova plánu, vypracovalo velký plán vývozu svých produktů na př. sýrů, brambor a jiných. Když slibovaná pomoc nepřicházela, musel se plán přepracovat a ministr obchodu nakonec prohlásil, že na rok 1948 musí Dánsko počítat jen s vlastními silami. Dále vyšlo najevo, že v Marshallově plánu je počítáno s nepatrným množstvím zboží, které Dánsko potřebuje, a s velkým množstvím zboží, o které nežádalo. Krmiv má Dánsko dostat jen jednu desetinu požadovaného množství, železa necelou polovinu, a to ještě v hotových výrobcích. Zato automobilů má dostat pětkrát víc než činí spotřeba a cigaret tolik, že by v Dánsku museli zavřít všechny tabákové továrny.

Je známo, jaký rozruch vyvolala podmínka účasti Anglie na Marshallově plánu, kterážto podmínka předpisuje silné omezení anglické stavby lodí, jednoho z vedoucích vývozních odvětví země. Podle Trumanova prohlášení má západní Evropa dostat o 11 milionů tun obilí méně než žádala. Zato má jí být posláno množství ovoce, o které nežádala. Evropské státy mají podle plánu převzít zbytky vojenských amerických zásob v Evropě. Podle toho by na příklad Francie byla m. j. zásobena na 50 let prostředky proti molům.

Pařížská konference žádala 103.000 železničních vagonů, president Truman nabízí 32.000. Nabízí však současně 150.000 nákladních aut, o které se konference neucházela a jejichž dovoz znamená ohrožení vlastního automobilového průmyslu těchto zemí. v předvídaných dodávkách obilí a průmyslové výroby je Německo na předním místě. Pařížská konference zjistila, že by do roku 1951 potřebovala více než 29 miliard dolarů. Žádost byla Amerikou snížena na 22 miliard a nyní president Truman dokonce navrhuje, aby pomoc byla stanovena na pouhých 17 miliard, pří čemž další snížení není vyloučeno.

Jak je z textace zákona zřejmé, budou podmínky pomoci v rozporu s důstojností a svrchovaností jednotlivých zemí, které - vyjádřeno řečí osnovy zákona - "závisí na USA". O obsahu vývozu a dovozu každého zúčastněného státu bude rozhodovat podle zájmů amerického velkokapitálu zplnomocněnec americké organisace, jež bude mít v rukou správu Marshallova plánu. S jakou radostí přijímají některé státy t. zv. kontrolní komisi pro Marshallův plán, jež získává informace o hospodářském stavu v těchto zemích, svědčí včerejší zpráva novin, podle níž švýcarská vláda odmítla připustit činnost Marshallových kontrolorů, jejich vměšování do vnitřních záležitostí země, takže komise musela odejet s nepořízenou.

Nebude na škodu, uvedu-li o Marshallově plánu ještě tyto zajímavosti z americké kuchyně. Odpovídaje na otázku senátora Whileye o možnosti, zda by USA mohly obdržet vojenské základny na celém světě, senátor a finančník Baruch souhlasil s tím, že Marshallův plán vytváří "příznivý moment pro získání těchto základen".

v lednovém čísle bulletinu "Report upon World affairs" posuzuje John Steel Marhallův plán jako politiku vypočítanou na to, aby uvrhla evropské země do situace kolonií, vyrábějících potraviny a suroviny pro americký monopolistický kapitalismus. Zaznamenávaje, že 8. ledna postoupil Marshall svůj plán senátní komisi pro zahraniční věci ve formě ultimata, nedopouštějícího námitek, Steel zdůrazňuje, že Marshall necharakterisuje již svůj plán jako program hospodářské obnovy Evropy, ale mluví o něm jako o prostředku k zajištění americké bezpečnosti. Steel prohlašuje, že Marshallův plán je synonymem americké zahraniční politiky v Evropě.

ve svých nejjednodušších podmínkách snižuje Marshallův plán navždy průmyslovou úroveň průmyslových zemí. Předpokládá, že USA budou určovat rozsah i charakter dovozu a vývozu zúčastněných zemí a tím se stanou rozhodčím jej ich hospodářství. Kontrola dovozu těchto zemí automaticky znamená, že USA budou kontrolovat jejich zahraniční politiku. Podle Marshallova plánu budou USA blokovat ohromné sumy náhradních valut zúčastněných zemí, což povede k tomu, že budou vytvořeny reservy milionů dolarů cizích valut, se kterými budou USA nakládat podle vlastního uvážení. Konečným důsledkem této politiky bude snížení životní úrovně evropských zemí, které budou přeměněny v kolonie, vyrábějící potraviny a suroviny. To je jasně vidět v podmínce o zásobách surovin, které nejvíce chybí na světovém trhu. Steel ukazuje, že Marshallův plán je vypočítán na to, aby dal USA úplnou kontrolu nad německým exportem uhlí a tím jim dal možnost kontrolovat úroveň a ráz francouzské výroby. Píše, že Marshallův plán počítá nejen s obnovením silného západního Německa, ale i jeho kontrolou americkými monopoly. Prohlašuje, že logickým důsledkem této americké politiky je v poslední fází americká válečná intervence. Steel píše: "Podle názoru monopolistů, kontrolujících americkou zahraniční politiku, jsou strategické cíle Ameriky v Evropě totožné se zřízením americké monopolistické kontroly nad Evropou."

Po tom, co bylo řečeno, vidíme v trochu podivném světle psaní pana Jiřího Hejdy ve Svobodném slově dne 17. ledna o "velkorysém mezinárodním plánu Marshallově" a o tom, že "nás nikdo nemohl nutit, abychom přijali jakoukoliv kontrolu svého hospodářství, která by obmezovala naší samostatnost". Není pravda, píše-li týž dále, že "naše účast" - myšleno na spolupráci se zeměmi lidové demokracie - "nám ukládá značné oběti". Jemu osobně snad ano, ale pokud chce mluvit za národ, je nutno jeho výroky co nejrozhodněji odmítnout a pranýřovat.

Z dříve řečených skutečností možno posoudit, jak bylo správné, že jsme účast na Marshallově plánu odmítli a tím odmítli i útok na svrchovanost a nezávislost naší republiky. Stačí porovnat uvedená fakta s uzavřenou obchodní smlouvou se SSSR, abychom viděli, jak bylo správné přimknout se i hospodářsky k Sovětskému svazu.

O Marshallově plánu se na západě stále ještě konferuje a národy jsou utěšovány sliby, při čemž se stává denně zřejmějším, že nejvíce chancí na pomoc - bude-li jaká - má země, která zavinila zpustošení Evropy, Německo. Naproti tomu naše obchodní smlouva se Sovětským svazem vstoupila v platnost a podle ní jíž po řadu týdnů proudí do naších mlýnů transporty sovětského obilí a naše obyvatelstvo jí pečivo ze sovětské pšenice. Dnes, kdy tato fakta nemůže nikdo popříti, možno posoudit, na kolik měl pravdu 2. září 1947 na schůzí v Ostravě dr Stránský, když tvrdil, že ve věci naší účastí na pařížské konferencí se naše stanovisko od sovětského zřejmě lišilo, a když dále dovozoval, že "je pošetilým i jásot nad sjednanými a pro plné ukojení naších hospodářských potřeb zcela nedostatečnými obchodními vztahy sovětskými".

Nad podařeným dílem je náš lid naplněn radosti a oprávněným sebevědomím. Věříme, že nezůstane jen při těchto projevech vděčností. Náš lid jistě nasadí všechny páky, aby svým povinnostem, vyplývajícím ze smlouvy, včas a přesně dostál.

Projednávání této obchodní smlouvy je příležitostí, abychom posoudili, jak i na jiných úsecích našeho života jsou plněny a dodržovány sjednané smlouvy mezi ČSR a SSSR a jak se naše vzájemné vztahy vyvíjejí. Sovětský spojenec svým chováním vůči nám nezavdal ani jednou příčinu k pochybnostem o svých poctivých úmyslech a úzkostlivě dodržuje všechny závazky, vyplývající ze smluv s naší republikou. Kdo měl jako já štěstí navštívit SSSR, mohl se ve styku se sovětskými lidmi přesvědčit, jak si váží spojenectví s námi, s jakým zájmem a porozuměním sledují naše budovatelské pokroky, jak nám ze srdce přejí, abychom úspěšně uskutečnili lepší život našeho lidu, jaké opravdové a vřelé sympatie chovají k bratrskému a hrdinskému - abych užil jejich slov - českému a slovenskému národu.

V Sovětském svazu jsou přesvědčeni, že i poměr našeho lidu k nim je podobný. Viděli to vojáci sovětské armády, kteří stále vzpomínají na bratrské přijetí, jakého se jim u nás dostalo v bojích za osvobození Československé republiky. Věří v to všichni, s nimiž jsme v SSSR mluvili. Na tomto hřejivém poměru nezmění nie nenávistná slina našeho vnitřního nepřítele, házená občas s úmyslem pošpinit našeho spojence. Tyto živly, které se samy vyřadily z našeho národa, jsou skvrnou, již nutno energicky odstranit. Nedělá nám opravdu žádnou čest, trpíme-li, aby krátce po osvobození sovětskou armádou, kdy hroby 138.000 jejích příslušníků, padlých na našem území, ještě travou nezarostly, protisovětské útoky se natolik beztrestně projevovaly, že zástupce spojeneckého Sovětského svazu sám se proti nim musil ohradit a že hrdinové sovětské armády musejí sami odrážet pomluvy časopisu Dnešek ve věci osvobozen Prahy v květnu 1945.