Posl. Blaha: Pane předsedo, vážená sněmovno!

Opět jedna z osnov ministra zemědělství Ďuriše se má stát zákonem. Osnova má tři úkoly: zlidovět honitbu, ochránit zvěř a nahradit škody našim zemědělcům.

Zemědělci a s nimi řada milovníků lovu si stěžují plným právem, že tato osnova zasluhovala rychlejšího projednání, čímž mohlo být odstraněno mnoho sporů, a čas, který si vyžádaly protesty, mohl být ušetřen a věnován plodné práci.

Myslivecký zákon - to nejsou jen zajíci, jak bylo mylně vykládáno, nýbrž je to kus selského práva, za které sedlák bojoval po staletí a bojuje dodnes. Až do roku 1849 měla honební právo pouze vrchnost, a poddaní byli vázáni robotou při výkonu honitby. Tento stav byl změněn teprve tehdy, když byl vydán honební patent ze dne 7. března 1949, kterým bylo stanoveno, že každý majitel dohromady spojených pozemků, jejichž výměra činí 200 jiter, t. j. 115 ha, může provozovat myslivost na těchto pozemcích jemu náležejících. Právo na myslivost a na vlastní honitbu na uvedených 115 ha souvislé půdy, patřící jednomu majiteli, se udrželo až dodnes.

Toto právo je zachyceno v dosud platném vládním nařízení čís. 127/41. Přesto, že toto vládní nařízení naznačuje, že tato výměra není postačující k řádnému pěstování a chovu zvěře, jakož i k řádnému výkonu myslivosti, a přesto, že se v tomto vládním nařízení mluví, že vlastní honitby mají míti výměru 150 ha, nesáhlo na práva, vyslovená v patentu ze dne 7. března 1849. A proč? Protektorátní vláda to neudělala proto, že by se byla dotkla práv zbytkářů a zemanů. Netrvala na vládním nařízení, nýbrž mlčky trpěla, že statkáři a zemani mohli vlastní honitbu provozovati na 115 ha, ale obce s tak malou výměrou byly ze samostatné honitby vyloučeny, přidělovány k honitbám větším a v mnoha případech k honitbám vlastním. Stávalo se totiž, že majitel honitby vlastní s výměrou 115 ha si přivlastnil obecní honitbu s výměrou mnohem větší, protože obecní honitba podle vládního nařízení z roku 1941 musela mít výměru nejméně 200 ha, jinak nemohla být samostatná. V tom byla největší křivda, že se měřilo jinak majitelům honiteb vlastních a jinak obcím a rolníkům. To je ten vážný důvod, proč se obce a rolníci domáhali urychleného vydání zákona o myslivostí, který by napravil tuto křivdu a nesrovnalost, a na druhé straně je tím objasněno, jak veliký byl zájem v jistých kruzích, aby tehdejší platný stav trval do nekonečna.

Za doby protektorátní vlády a okupace nemohli se zemědělci bránit tomuto útlaku a křivdě, ale od doby našeho osvobození vedou obce a rolníci boj za vrácení honitby do rukou občanů, kde honitba se pronajímá. Rolníci nevyřazují žádnou třídu a žádný stav ze spoluúčinnosti na loveckém sportu, ale právem žádají, aby nájemcem honitby byl zemědělec, protože k tomu mají mnoho důvodů. Rolník celý čas zvěř živí a chová, jemu nadělá zvěř nejvíce škody, a přece ji nehubí a nepronásleduje. Kolik koroptvích hnízd ušetří zemědělec při kosení píce, kolik mladých bažantů a zajíčků ušetří, to snad nevědí anebo nechtějí vědět jenom ti, kdož našeptávají, že kdyby se honitba dostala do rukou zemědělců, byla by zvěř vyhubena. To uráží našeho rolníka, protože venkovský člověk je srostlý s přírodou, má přírodu rád a v ní všechno, s čím se tam setkává. Kdyby bylo pravdou, že by zemědělci zvěř vyhubili, pak už by byla dávno vyhubena, protože rolník má k tomu nejvíce možností.

Že tomu tak není a nebude, ukazuje tabulka ulovené zvěře z roku 1936. Pozdější tabulku jsem nesehnal, ale zvěř, ulovená za protektorátu a nyní, nám nemůže být vodítkem, protože zvěř se musí odevzdávat a páni nájemci neodevzdávají všechno. Chtěl bych tedy uvésti jednotlivá čísla ulovené zvěře podle této tabulky. V roce 1936 se ulovilo 6.563 jelenů, 1.079 daňků, 51.515 kusů srnčí, 21 kamzíků, 19 muflonů, 2.503 kusy černé zvěře, 1,592.146 zajíců, 7.184 tetřívků, 3.332 jeřábků, 440.009 bažantů, 2,404.477 koroptví, 12.000 sluk atd. atd. Celkem se u nás ulovilo 4,602.555 kusů o váze 7,788.703 kg za 154,435.841 Kčs. To je zvěř užitková. Kromě toho se ulovilo mnoho zvěře škodné, významné svou kožešinou: průměrně ročně asi 15.000 lišek - a v roce 1945 a 1946 se tento úlovek zvýšil na trojnásobek; dále 45.000 lasic, 24.000 ondater, 78.000 veverek, 2.754 kun lesních a skalních a velké množství různých dravců a šelem. Není mi známo, kolik peněz se utržilo za kožešiny, ale je to jistě položka značná. Zhodnotíme-li roční tržbu za zvěřinu při použití úrokové míry 4 %, přicházíme ke kapitálové hodnotě myslivosti téměř 5 miliard. Přepočteme-li váhu ulovené zvěře a zvěřiny na váhu, kterou nám poskytují hospodářská zvířata, zastoupí nám zvěřina ročně 80.000 kusů vepřů o váze 100 kg anebo 20.000 kusů hovězího dobytka o váze 400 kg na jeden kus. Úhrnem se u nás ulovilo asi 800 vagonů zvěřiny. Za to děkujeme lesnímu personálu a našim rolníkům.

Z uvedeného přehledu je patrno, jak velké množství zvěře a zvěřiny máme a kolik potravy tato zvěř potřebuje k nasycení. A též je vidět, že zvěř tuto potravu vyhledává na polích našich zemědělců, kde dělá veliké škody. Právem se zemědělec dovolává zákonité ochrany a náhrady škod nadělaných zvěří. Nejvíce jsou postiženy obce, jejichž katastr je rozložen mezi lesy nebo s lesy hraničí. Zvěř, ač má v lese potravy dostatek, vychází na pole, kde spásá a šlape úrodu, rozhrabuje půdu a dělá veliké škody. Škody na poli vznikají i tehdy, když pole osetá obilím jsou často přecházena zvěří a zrnka v zemi jsou rozšlapávána, čímž zeslábnou a jsou neodolná k přezimování. Za jednu noc zničí stádo jelenů jednu míru brambor nebo řepy k nepoznání. Obce Podivice, Kobylničky, Myslivovice, Žárovice, poslední dobou i Malé Hradisko, si stěžují, ze vysoká ve stádech po 35 kusech a více vychází na pole, kde spásá úrodu a rozrývá půdu. Zemědělci si stěžují, že zvláště letos, kdy je třeba počítat s každou trochou krmiva, přichází mnoho těchto drahocenných statků nazmar. A zde mne přímo udivilo jednání některých pánů kolegů v zemědělském výboru, kteří tak rádi používají slov "Já, výkonný zemědělec", když jsem žádal při projednávání tohoto zákona, aby podle § 40, odst. 3 byl povinen majitel obory nebo nájemce honitby platit škody i tehdy, když budou ploty poškozeny vyšší mocí a zvěř vyjde na pole a nadělá škody. Jako zemědělci máme vždy a v každém případě, když se jedná o věci, která se nás přímo dotýká, mít na zřeteli potřeby a ochranu zemědělce. V tomto případě ani zdaleka nebude škoda zemědělcům nahrazena. Jen v jedné obci, vážené paní a pánové, byl obraz škody zvěří způsobené, jak si vám dovolím jej podat, takovýto - je to obec Podivice: Celková výměra katastru obce činí 274 ha. Škoda zjištěná na obilninách činí 160.000 Kčs a na okopaninách 80.000 Kčs. Vyplaceno bylo 120.000 Kčs na obilninách a 60.000 Kčs na okopaninách. To je obrázek škody zvěří způsobené v jedné obci r. 1946. Tyto škody proplatila lesní správa vojenských podniků v Krumlově. Podle tohoto prokladu si můžeme udělat přehled o škodách v celém státě a tázat se, zda nám tržba za zvěř nahradí škody zvěří způsobené. Kdybychom spočítali také škody zvěří způsobené v lesích na porostech ohryzováním stromů a kůry, budou tyto škody mnohem větší.

Dnes při nedostatku krmiva jsou drobní zemědělci nuceni shánět toto krmivo i v lese. A tu se často stává, že když hajný potká takovou chudou zemědělskou ženu s uzlem trávy, pod jehož tíhou se prohýbá, musí tato žena uzel složit a rozvázat, a najde-li hajný u ní mezi trávou požatý malý porostek, pokutuje ji za tento čin. Ptám se, paní a pánové, kolik pošlape, ohryže a spase zvěř takového porostu a kdo je potrestán za tyto škody zvěří napáchané?

Jestliže by § 40, odst. 3 tohoto zákona měl připustit, že poškodí-li plot vyšší moc, nemusí škodu zvěří nadělanou nájemce platit, pak ani zemědělec by neměl platit škody, když mu vyšší moc vyvrátí vrata od dvora a drůbež vyjde na sousedovo pole. V případě, když pasák usne při pasení dobytka - to je též vyšší moc - a dobytek spásá úrodu jinému zemědělci, měl by tento zemědělec mlčky přes tyto škody přejít?

Pokud se týká škody, nemůže tato veliká většina rolníků a zemědělců, kteří se na lovu nezúčastní, trpět, aby někdo na jejich pozemcích zvěř choval, lovil - a platit škody nechtěl. Bylo by vskutku třeba zjistit, jako máme zjištěnu tržbu za zvěřinu, kolik tato zvěř nadělá škody v lesích a na polích, a pak by se ta milionová částka, která je vykázána za tržbu zvěřiny, jistě nevyrovnala škodám zvěří způsobeným.

Při této příležitosti vzpomínám ještě na jinou věc. V letech 1932 až 1936 se nám, drobným zemědělcům, stále vytýkalo, že chováme mnoho vepřového dobytka, a bylo nám zakazováno chovat prasnice a drobným domkářům byl zakazován výkrm vepřů jen proto, že se jich objevil přebytek. Zřejmě zde chtěli poškodit 76 % drobných zemědělců, ale že na trh přijde 800 vagonů zvěřiny, to nevěděli a vědět nechtěli, jen proto, že to tak chtělo několik privilegovaných pánů, kteří nejen měli zpachtovány hony, ale drželi otěže zemědělské politiky v rukou, takové politiky, která měla sloužit jen zbytkařům a zemanům a byla zahrocena proti drobnému zemědělskému lidu. Na to se zemědělec jistě pamatuje, pane kolego Torne.

Pokud se týká mysliveckých zkoušek, zemědělci vítají rozhodnutí ministerstva zemědělství, že se zkoušky budou skládat podle předběžného vzdělání kandidáta, podle toho, s jakou zvěří se při provádění myslivosti setkává. Všechny latinské názvy ať jsou při zkouškách odstraněny. Hlavní podmínka zkoušky ať tkví v tom, že kandidát má být poučen, má-li v rukou zbraň, jak s ní má zacházet, aby se nestal nebezpečným okolí. Ať zná dobu lovu a hájení zvěře. Zemědělci proti zkouškám nic nenamítají, ale ať jsou tyto zkoušky vedeny v rámci učební osnovy, a ta nechť je vydána tiskem. Náš venkovský člověk si pak rád osvojí předpisy mysliveckého zákona.

Zájem o honitbu na vesnici je veliký. Ti, kdož jsou milovníky lovu, slibují si od tohoto zákona mnoho. O myslivost mají zájem všechny vrstvy národa, protože myslivost dnes už není výhradou vrchnosti a privilegovaných lidí. Tento zákon má úplně zlidovět, tak, aby každý občan státu, splní-li všechny předpoklady myslivosti, byl zván jako host anebo dostal lovecký lístek. Důležité je, jde-li o honitbu polní, aby nájemce byl zemědělec s přednostním právem, aby se neopakovaly případy, že honitba byla vyrvána místním uchazečům pány řediteli atd., protože pro finanční potíže se zemědělec nemohl účastnit dražby. Páni fabrikanti a zemani jim honitbu vyrvali, a jsou to oni, kteří z lidové honitby udělali vybíjení zvěře a tudíž národohospodářskou škodu.

A zde by bylo potřebí všimnouti si takových pánů a honiteb, které mají najaty. Znám případ obce Seči, kde obecní katastr měří 186 ha, honitba je přičleněna k honitbě vlastní a pan nájemce, továrník, nekrmí, neošetřuje, jen střílí, a obec musela vymáhat za r. 1945 až 1946 nájemné. Honební výbor a občané se dovolávají nápravy. Žádají, aby se mohli zúčastnit polní honitby jako hosté, a není jim to dovoleno. Obce Žarovice a Hamry, kdysi samostatné honební společnosti, jsou z doby okupace přičleněny k obci Soběsuky a jsou dnes pronajaty panu staviteli Šrámkovi, který nezve občany ani jako hosty, a marně se dovolávají nápravy. Avšak teď chce ministerstvo zemědělství v tomto případě zjednat nápravu. V mnohých obcích byly pušky a zbrojní pasy za okupace odebrány a honitba se dostala do rukou lidí, kteří si to uměli na oberlandrátě zařídit tak, že původní nájemce zmizel.

Je tu případ obce Odrlice, okres Litovel, kde ministerstvo zemědělství zjednalo nápravu a dalo honitbu rolníkům, a to pravoplatným uchazečům, protože lovili před válkou a honitba jim za okupace byla vzata. Člověk, který získal honitbu za okupace přes oberlandrát, zval na hony samé gestapáky a německé oficíry, hostil je a vesele se s nimi bavil, má dnes tolik odvahy, že se odvolává z rozhodnutí ministerstva zemědělství k nejvyššímu správnímu soudu.

Je už na čase, aby tento zákon konečně jednou vyřešil podobné případy, a všem těm, kdož uměli Němcům poklonkovat, zvali je na hony a s nimi hýřili, nechť je zakázáno ucházeti se o lovecký lístek. Tito pánové se dovedli po osvobození přizpůsobit. Dnes chtějí dělat velké vlastence a mnohý si i dovedl sehnat zásluhy o odboj. Honitby najaté za okupace nechtějí pustit, což budí roztrpčení mezi zemědělci na venkově.

Je ku podivu, že když si naši rolníci na tyto věci stěžují u okresních nebo zemských národních výborů, jsou jejich stížnosti zamítány a já sám jsem musil na žádost zemědělců zakročovati u ministerstva zemědělství, které již v mnoha případech věc vyřešilo ve prospěch rolníků.

Před sto lety vedl sedlák boj za svá práva s vrchností a šlechtou, dnes jej vede se zrádci a kolaboranty, kteří si honitbu pronajali a dnes pomocí advokátů jsou největšími vlastenci s velkou dávkou drzosti.

Máme i takové případy, kde honitba má jednotlivci sloužit za výdělečný podnik. Tak zemědělci v Doloplazích u Olomouce si stěžují, že nájemce vydělal na honitbě 14.000 Kčs a jim jako hostům nezaplatil ani odstřelné a navíc jim nechal krmit zvěř a zasypávat koroptvím. To vše musí každý z hostů dávat ze svého bez náhrady. Takové a podobné případy máme na vesnicích. Denně se s nimi setkáváme a zemědělci právem volají po nápravě.

Zákon, pro který budeme hlasovat, neodstraňuje ještě všechny křivdy ani nesplnil ještě všechny tužby a přání venkovského lidu, a to proto, že nebyly dostatečně hájeny zájmy zemědělců. V zákoně tomto je mnoho stavovského zájmu. Nedovedeme se oprostit od osobního já a v důsledku toho nebude myslivost zlidověna tak, jak původní osnova ministra Ďuriše navrhovala.

Proto venkovský a zemědělský lid povede svůj staletý boj dále až ke konečnému vítězství, a toho dosáhne jedině tehdy, vymaní-li se z područí těch, kteří stále opakují "já výkonný zemědělec", ale v životě pytel brambor neodnesli, jeden pytel od mlátičky nenasypali, řepy na fůru nenaložili tolik, že by si snídani osladili; a že se vyhazuje hnůj z chléva vidlemi, o tom ani nevědí!

Až tyto trubce zneškodníme a ze zemědělské politiky vysadíme, pak zemědělské zákony budou plně vyhovovat potřebám zemědělského lidu a projeví se nám ovoce nové zemědělské politiky. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Posledným rečníkom k tejto osnove je p. posl. Brieška. Dávam mu slovo.

Posl. Brieška: Pán predseda, slávna snemovňa, panie a páni!

Pri prejednávaní finančného zákona, ktorým sa stanovil štátny rozpočet na rok 1948, sme boli svedkami rôznej výmeny názorov tak pre ako i proti. Ja ako praktický roľník som si bedlivo všimol vývodov niektorých rečníkov, menovite s hľadiska nášho roľníckeho stavu a s hľadiska strany, ktorú mám česť zastupovať v tomto slávnom sbore.

K vývodom rečníkov, nech už sa oni regrutovali z rôznych politických strán, mal som svoje osobitné poznámky a z nich vyplývajúce uzávery.

Priamo s potešením som prijímal tie state rečnícke, kde hovorili, aby nášmu roľníckemu stavu bolo dopriate v jeho zodpovednej práci pokoja. Áno, pokoj a kľud v každom smere, aby mohol na svojej rodnej hrude za značných obetí, mozoľov a znoja vyprodukovať to, čo nielen on a jeho najbližší potrebujú, ale aby mohol vyprodukovať to, čo všetci jeho pokrvní bratia žijúci v tomto štáte potrebujú, t. j. poľnohospodárske plodiny a produkty tak pre úradníkov, robotníkov, živnostníkov a roľníkov, slovom pre všetkých občanov našej republiky, a ak sa jeho práca podarí, aj pre zahraničných záujemcov vo forme vývozu za iné tovary, ktoré sa u nás nevyrábajú a sú všetkým, teda i roľníkom, veľmi potrebné.

Na pôde parlamentu bola veľmi dôkladne podrobená kritike i tzv. nová pôdohospodárska politika, reprezentovaná p. ministrem Ďurišom. Padlo tu niekoľko veľmi vecných a kritických hlasov na jej adresu a my slovenskí roľníci takmer 100 % sa s nimi stotožňujeme.

V tomto svojom stručnom prejave chcel by som sa však dotknúť jednej základnej otázky tzv. novej roľníckej politiky. To je snaha sústreďovať určité orgány, poťažne podniky nášho štátu, i keď ony v tomto sústredení hospodársky, ba ani politicky by neobstály. Ide o snahu, ktorá sa prejavuje pri správe štátnych podnikov. My dobre vieme, že rozdelenie štátnych podnikov na ústredné a regionálne je v duchu uzavretých dohôd prijateľne vyriešené, a predsa sa robia pokusy na sústredenie správy podniku Štátnych lesov a majetkov so strany Ministerstva pôdohospodárstva. Keď si bližšie pozrieme, aký je terajší zákonný stav tejto veci a porovnáme ho s dohodami z 2. júna 1945 a z 28. júna 1946 ako i s vlád. nar. č. 40 z r. 1946 a finanč. zákonom na r. 1946 a na r. 1947, dôjdeme k presvedčeniu, že ide o otázku veľmi zásadnú v pomere spolunažívania Slovákov a Čechov na hospodárskom poli. Treba si totižto uvedomiť, že v snahe sústredenia správy podniku Štátnych lesov a majetkov nejde len o problém podnikov "Štátne lesy" a "Štátne majetky" v relácii k ministrovi, resp. k Ministerstvu pôdohospodárstva, ale ide o precedent riešenia otázok pôsobnosti i pri ostatných slovenských štátnych podnikoch. Ak Ministerstvo pôdohospodárstva pri výklade k príslušným ustanoveniam vl. nar. č. 260 z r. 1924 - ktoré upravuje právomoc rezortného ministra a ministerstva vo veciach vrchného vedenia a správy štátnych podnikov - vychádza z názoru, že pokiaľ ide o slovenské podniky Štátne lesy a majetky, prislúcha táto pravomoc s ohľadom na dohodu z 2. júna 1945 a z 28. júna 1946 ministrovi, poťažne Ministerstvu pôdohospodárstva a že táto pôsobnosť neprešla na Povereníctvo pôdohospodárstva a pozemkovej reformy, veľmi sa mýli. Musí si totiž, ujasniť politické dohody i s hľadiska noriem, vydaných pred rokom 1938 i s hľadiska noriem vydaných po oslobodení Československej republiky. Samozrejme musí sa prizerať pri tomto i na historický vývoj. Tento smeroval k tomu, že právomoc vo veciach štátnych podnikov podľa vl. n. č. 206/1924 Sb. vykonávaná orgánmi na Slovensku v dobe okupácie prešla v nezmenšenom rozsahu na príslušné povereníctvo, poťažne povereníkov. Tento skutočný stav je a ostane v úzkej spojitosti s ustanovením článku VIII dohody zo dňa 2. júna 1945, podľa ktorého úprava finančného hospodárenia štátu a jednotlivých jeho územných celkov mala byť predmetom zvláštnej dohody medzi vládou republiky a Slovenskou národnou radou. Chcem len to zdôrazniť, že je známe, že štátne podniky na Slovensku podľa uvedených dohôd a zákonov, pokiaľ neboly výslovne vyňaté, patria do pôsobnosti príslušných rezortných povereníctiev, a tak je tomu aj v prípade Štátnych lesov a majetkov. To znamená, že v ich pôsobnosti majú i naďalej zostať. To znamená, že niet tuná žiadneho zákonného podkladu pre sústredenie slovenských štátnych podnikov "Štátne lesy" a "Štátne majetky" a pre ich slúčenie so štátnym podnikom v zemiach českých Státní lesy a statky, ktorý je nateraz spravovaný v českých zemiach ako štátny podnik regionálny a nie je ústredným podnikom. Pre prípadné slúčenie podniku Státní lesy a statky so slovenskými Štátnymi podnikmi niet ani hospodárskych dôvodov, nakoľko spravovanie podnikov je výhodnejšie a omnoho pružnejšie cestou regionálnych a miestnych pomerov znalých orgánov a ani s ohľadom na hospodárske výsledky slovenského štátneho podniku Štátne lesy nemôže byť ani so strany finančnej správy žiadnych námietok alebo sťažností proti terajšiemu vedeniu tohto podniku.