4. vážnou překážkou je prý ta okolnost, že 90 % stavebnictví je v rukou soukromého kapitálu, který nemá na mysli především službu a plnění plánu, nýbrž motiv výdělkářský a ziskový. Proto se soukromé firmy vyhýbají ofertním řízením na dvouletkové stavby a působí tak na udržování vysokých cen, ježto při existenci silného soukromého sektoru není tu soutěžního tlaku - to je přímo citováno z výkladu pana ministra.

Kdybychom, vážené dámy a pánové, měli být k sobě upřímní, museli bychom si hned na začátku svých úvah o stavební dvouletce položit otázku, zda jsme ten plán vůbec dobře postavili od základu. Bylo by mužné si doznat, že v důsledku nedostatku plánovacích zkušeností vůbec a především v důsledku nedostatku zkušeností těch, jimž jsme toto plánování ve stavební dvouletce svěřili, se nám první naše stavební dvouletka prostě nepodařila.

Já však neváhám jíti dál a dovoluji si dokonce tvrdit, že to, co jsme až dosud v tomto směru vykonali, je přímo klasickým příkladem toho, jak se plánovat nemá.

Marně jsme všechny činitele přesvědčovali o tom, že stavebnictví není továrna s určitým denním konstantním počtem vyrobených prvků, že také není účelem samo pro sebe, nýbrž že musí organicky vyrůstat z potřeb ostatních složek hospodářského života, kterým má sloužit. Na to jsme nepřišli teprve teď, to jsem sám jako zpravodaj uplatňoval při projednávání zákona č. 192/46 v technickém výboru.

Ve stavebnictví totiž nemůžeme plánovat jen výrobu, ani co do kvality, ani co do kvantity - jako punčochy nebo boty - protože musíme napřed znát spotřebitele - stavebníka. To je právě na stavebnictví to specifické.

Proto také - s výjimkou těch stavebních akcí, kde ministerstvo techniky samo vystupuje jako stavebník, jako na příklad vodohospodářské stavby nebo silnice - nezáleží vlastní provedení plánu jen převážně na iniciativě ministerstva techniky, ale daleko více na iniciativě místních a okresních národních výborů, národních podniků, stavebních družstev a jednotlivců, kteří se musejí pro provádění konkretní stavby sami rozhodnout, musejí provésti přípravné práce, opatřiti stavební hmoty a pod. Příčinu pomalého rozbíhání stavební dvouletky nemůžeme hledat v tom, že vlastní výroba staveb je roztříštěna na značný počet jednotlivých stavebních firem, ale v tom, že ochota plán uskutečnit záleží na tisících předem neznámých stavebníků. To je ovšem dáno specifickou povahou stavebnictví, které je teprve druhotným výronem hospodářských poměrů a ne jejich určovatelem. Nemůžeme na příklad plánovat investice průmyslové, jako jsme učinili v operativních plánech na rok 1947, kde od zeleného stolu jsme určili určité okresy a investice pro tento účel, poněvadž potřebu musí si určiti průmysl sám jedině se zřetelem na vlastní výrobu a vlastní provoz. Zkrátka musí tady být nějaký průmyslový protiplán, jinak se vystavujeme nebezpečí, že v tomto směru napácháme více chyb, než kdybychom ponechali vývoj hospodářských poměrů osudu a nekladli mu do cesty vůbec žádný stavební plán. Již proto také v oboru investic průmyslových jsme se povětšině v roce 1947 vybili jenom v úsilí, jímž jsme hledali investitora, který by byl ochoten své peníze na určité účely pro ty okresy stanovené prostavět.

Poměrně jednoduchá se zdála dvouletka staveb bytových, kde potřeba bytů je celkem všeobecná a kde také vyhledávání stavebníka nepůsobí takové obtíže, pokud jde o stavby pro účely veřejné nebo stavby velkých národních podniků. Ale i tady se musíme přiznat, že vývoj se nakonec bral docela jinými cestami a dokonce nezávisle na předpokladech vlastního plánu. Ten je dnes na hony vzdálen od skutečného života a jen váhavě a dodatečně se přizpůsobuje poměrům. Plán na místo aby vývoj určoval, je vývojem určován. Postavili jsme totiž především v tom směru úkol, který se pohybuje, skoro bych řekl, v neskutečném vzduchoprázdnu, protože nepočítá vůbec s danými možnostmi nákladovými, materiálovými a s pracovními silami. Jako zpravodaj technického výboru upozorňoval jsem již tenkráte, že dvouletka stavební po stránce bytové je předimensována, že předpokládaný stavební náklad 180.000 Kčs na bytovou jednotku novou a 95.000 na bytovou jednotku rekonstruovanou je vzat ze vzduchu, není odůvodněn, a je neodůvodnitelně nízký. Ministerstvo techniky, jak známo, tenkráte vyčíslilo náklad na těch 125.000 bytových jednotek částkou 28.350 mil. Kčs. To ovšem ústřední plánovací komise lineárně bezdůvodně snížila na pouhých 14 miliard a nyní zase zvyšuje na 21 miliardu Kčs. Přikázaná potřeba železa byla prostě lineárně snížena o 40 %, spotřeba cihel stanovena na 60 %, stejně tak jako spotřeba železa. A přitom ovšem byl původní plán co do svého rozsahu ponechán. Skutečnost jest ovšem taková, že i kdyby se stavební komise hospodářské rady desetkrát usnesla, že na stavbu jedné bytové jednotky se smí spotřebovat jen 600 kg železa anebo určitý snížený počet cihel, při provedení bytové jednotky bude směrodatná vždy jenom skutečná spotřeba železa, nikoliv usnesení stavební komise.

Všechny tyto chyby stavebního plánování a chyby další, o kterých se nebudu dále šířit, byl bych ochoten omluvit tím, že jsme neměli dostatek skušeností, že jsme ten první stavební plán improvisovali. Kdybych měl záruku, že alespoň pro futuro je tu dobrá vůle na základě dosavadních zkušeností v operativních plánech pro příští roky chyby napraviti! Ale zdá se mi, že ani dobré vůle tu není, protože jinak si nedovedu vysvětlit okolnost, že na příklad operativní plány pro rok 1948 byly předloženy stavební komisi ke schválení s poznámkou, že je musí projednat tentýž den, protože odpoledne jde celá záležitost ke schválení do ústřední plánovací komise. Není proto divu, že odborníci, kteří jsou sdruženi ve stavební komisi, protestovali proti tomuto způsobu projednávání tak závažné otázky, jako je stanovení operativních plánů na rok 1948, a to ústně i písemně, poukazující, že nemají v úmyslu zůstat jen jakousi odbornou zástěrkou pro plány, jež nemohli důkladně prostudovat.

Především je podle mého soudu tedy třeba, aby byly přesně známy skutečné výsledky stavebního podnikání za rok 1947. My totiž ve skutečnosti o tom, co se roku 1947 po této stránce vykonalo, mnoho nevíme, protože vyjadřování výsledků stavebního podnikání v procentech stavebního nákladu, který se během stavby několikráte zvýšil, nám bohužel o věcném plnění plánů mnoho nepovídá. Musíme znát skutečnou potřebu hmot na dokončení staveb rozestavěných, stav pohotových zásob a možnosti běžné výroby stavebnin a podle toho musíme odborně zrevidovat celý dvouletý plán ve stavebnictví, nechceme-li šálit nakonec sami sebe.

Mám-li se aspoň několika větami ještě zmínit o některých dalších důvodech, které byly ve zprávě p. ministra financí, pokud se týče nedostatku pracovních sil, materiálu a otázky mechanisace stavebnictví, myslím, že tvrzení, jakoby překážka, spočívající v nedostatku pracovních sil, ustupovala už všeobecně do pozadí, je při nejmenším nepřesné. R. 1930 měli jsme jen v historických zemích stavebních řemeslníků, t. j. zedníků, tesařů, pokrývačů a j., bez pomocných stavebních dělníků, zaměstnáno ve stavebnictví asi 200.000 osob. Podle propočtů ústřední plánovací komise pro provádění dvouletky ve stavebnictví bychom potřebovali stavebních odborníků 296.000 a podle snad neúplných zjištění jsme měli roku 1947 zaměstnáno těchto odborníků pouze asi 170.000. Pro rok 1948 se nám slibuje, že bude dodatečně zařazeno dalších 50.000 sil. (Předsednictví se ujal předseda David.) Zbylé manko, tedy asi 96.000 pracovních sil, se má prostě nahradit mechanisací stavební výroby.

Otázka mechanisace stavebního podnikání, to je krásné heslo, to je krásná myšlenka. Jenomže její praktické uskutečnění naráží - jak každému odborníku je známo - na často nepřekonatelné potíže. Především si musíme uvědomit, že do té doby, dokud ministerstvo financí bude svými daňovými sazbami, příspěvky na intervenční fond, majetkovými dávkami, odsávat našemu podnikání každou korunu, je těžko pomýšlet na nějaké rozsáhlejší mechanisování našeho stavebnictví, především z důvodů finančních. Za druhé: Náš znárodněný průmysl strojírenský má výrobní program ve stavebních strojích náramně skoupý a při tom tak dlouhé dodací lhůty, že stroje z jeho výroby prakticky pro potřeby dvouletého plánu nepřicházejí v úvahu. Proto se naši podnikatelé starali o to, zda by z ciziny nemohli přivézti nějaké stavební stroje. A tu bych rád, když se zde hubuje na nepružné úřadování jednoho ministerstva, ukázal na to, že naše stavební organisace již 27. června t. r. žádaly na ministerstvu financí, aby jim povolilo bezcelný dovoz důležitých stavebních strojů z ciziny. Nedostalo se jim, bohužel, na to dosud ani odpovědi.

Pokud jde o přísun materiálu na stavby, který podle názoru pana ministra financí je rovněž otázkou podružnější, ustupující do pozadí, rád bych přál každému, aby se na vlastní kůži přesvědčil o mnohdy nepřekonatelných obtížích, s nimiž se musí dnes ve stavebních kancelářích počítat. Co se zde vyplýtvá energie na nekonečné urgence, prosby, intervence, aby se zajistil plynulý postup stavby a výroby, když někdy i balíček obyčejných hřebíků je těžko opatřit. Kolikrát se na příklad v praxi musí předělávat statické výpočty železobetonových konstrukcí, protože naše hutě dodávají na stavbu železo v profilech a jakosti, jaká je napadne, a nikoliv podle objednávky. Plánovací místo předepíše na př. železo roxor nebo istex a hutě pošlou obyčejné železo v libovolném profilu, které se pro konstrukci nehodí, a celý statický výpočet musí být kolikrát předěláván. To je, prosím, vážení pánově, kdo to z praxe zná, tak vážný retardační moment při provádění staveb, že nepružné úřadování ustupuje do pozadí jako popelka.

Mluvíme-li již o nepružném úřadování, myslím, že tu nepružnost nemůžeme tak hledat v stavebním zřízení samém, poněvadž tady ministerstvo techniky různými svými normativními opatřeními a zejména zákonem č. 42/47 se snažilo potřebnou dobu pro vlastní správní řízení ve stavebnictví zkrátit opravdu na minimum. Musíme hledat nepružnost v samém plánovaném hospodářství. Chceme-li být k sobě upřímní, musíme si doznat, že každý takový vrchnostenský zásah do hospodářského života, každé takové řízení, ať v tvorbě cen, přidělování, kontingentování materiálu a pod., všechna taková práce vyžádá si pochopitelně spousty neplodného úřadování, které nakonec chod hospodářského života podstatně zdržuje. A prosím, poměry v tomto směru - abychom se neklamali - nebudou příštím rokem lepší než letos, naopak budou pravděpodobně horší, protože - jak je známo - má dojít ke kontingentaci všech důležitých stavebnin, železa, dřeva atd., takže se po této stránce budeme vracet až k poměrům z roku 1943.

Ministerstvo techniky se v tomto směru ocitá často v ohni kritik, které jsou často pronášeny z politických příčin a které často operují s tvrzeními buďto skreslenými anebo úplně nepravdivými, jak to před chvíli učinil p. kol. Juha, když kritisoval postup ministerstva techniky ve věci jmenování tak zvaných hlavních zmocněnců pro účely zákona o stavební obnově. Já bych v odpověď na jeho tvrzení, jako by ministerstvo techniky hlavní zmocněnce ještě nejmenovalo anebo jmenovalo k 15. listopadu letošního roku a jako by ministerstvo techniky prosazovalo pro tyto zmocněnce měsíční odměnu ve výši 70.000 Kčs, chtěl říci toto: především nemohl ministr techniky tyto hlavní zmocněnce jmenovati dříve, dokavad nebyla vládním usnesením stanovena tak zv. těžce souvisle poškozená území. Nechť se p. kol. posl. Jula přesvědčí o tom, kolikrát měl ministr techniky návrh na stanovení těchto území na programu vlády a kolikrát byl z vládního programu vzat zase zpět, protože vláda měla řadu jiných, závažnějších starostí. Jakmile však byla usnesením vlády tato těžce souvisle poškozená území stanovena, přikročil ministr techniky hned k vyhledávání a jmenování hlavních zmocněnců, kteří byli jmenováni již před 2 měsíci, nikoliv teprve 15. listopadu, jak se snažil slavné sněmovně vylíčit p. kol. Juha. Je ovšem pravda - a to je velmi zajímavé - že mezi ministerstvem techniky a ministerstvem financí nedošlo dosud k dohodě ve věci odměňování hlavních zmocněnců. A já myslím, že bude zajímat slavnou sněmovnu, jaké odměny navrhovalo ministerstvo financí těmto civilně autorisovaným inženýrům, kteří mají vykonávat v oboru stavební obnovy v těch těžce souvisle poškozených územích velmi odpovědnou práci, protože jim přísluší řešit tam všechny otázky technické a finančního rázu, opatřovat úvěry pro stavby atd. Ministerstvo financí patrně - nechci být jizlivým - v tom lidově demokratickém duchu, který je ovládá, navrhovalo základní měsíční odměnu 5.000 Kčs se zvyšovacími příplatky podle rozsahu staveb, které by příslušný zmocněnec obstarával, ale celý jeho plat by činil maximálně 8.000 Kčs měsíčně. Naproti tomu ministerstvo techniky - protože všichni zmocněnci za těchto podmínek unisono odmítli službu konat - po dohodě s inženýrskou komorou navrhuje těmto zmocněncům základní plat měsíčně 10.000 Kčs, nikoliv 70.000 Kčs, jak se snažil dokázat p. posl. Juha. Zvyšovací příplatky by v případě, že bude zmocněnec obstarávat stavby do nákladu 200 mil. Kčs, zvýšily celý jeho plat maximálně na 20.000 Kčs měsíčně. Považuji za demagogii, jestliže se do jeho platu započítávají také platy kancelářských sil a věcná vydání, která jest podle zákona stát těmto hlavním zmocněncům povinen dát k disposici. To je zrovna tak, jako kdybych já tvrdil, že p. gen. ředitel dr. Holý stojí stát na př. 2,5 miliardy Kčs, t. j. těch 600 nebo 800.000, které má ročně, a ten zbyteček zaměstnanců národního podniku Baťa, kteří jsou mu přiděleni. (Výkřiky posl. Fr. Jaroše.)

To jsou jenom některé z objektivních příčin malého úspěchu stavebního dvouletého plánu 1947, které jsou naprosto nezávislé na podnikatelské formě, která ve stavebnictví převaluje.

Vytýkat stavebním firmám, že při své činnosti sledují motiv výdělkářský a ziskový, to je, myslím, právě od ministra financí tvrzení ne zcela upřímné, neboť je to právě on, který si zase k těm stavebním firmám pro jejich zisky chodí. Vždyť stejné motivy ziskové musí nakonec uplatňovat i podniky znárodněné, neboť podle ustanovení dekretu č. 100 z roku 1945 jsou povinny spravovat svoje podniky podle obchodních zásad. A já bych rád ke cti těchto stavebních národních podniků řekl, že se skutečně snaží tyto motivy při své činnosti také sledovat, třebaže se jim to přechodně někdy nedaří. Tak na př. za měsíc červenec 1947 se podle Průmyslového věstníku dovídáme, že jejich výsledky byly značně nepříznivé, protože na 1000 Kčs vyplacených mezd a platů měly faktur pouze 504 Kčs, že totiž vyplatily jenom na mzdách a platech dvakrát více než přijaly na účtech. Ale prosím, možná že to je zjev přechodný, který se během stavební sezóny vyrovná.

Jejich poctivému nebo opatrnému hospodaření nasvědčuje také opatrné oferování v soutěži na stavby, kterých se až dosud tyto oba dva naše národní podniky zúčastní. Tak na příklad při veřejné soutěži na stavbu přehrady na Svratce u Víru, tedy na jednu z našich největších staveb poslední doby, jejíž stavební zadávací náklad činí celkem 600 mil. Kčs, byla nabídka konsorcia, ve kterém jest účasten národní podnik Konstruktiva, pouze o 2 1/2 mil., t. j. o 0.42 % nižší, než nejbližší druhá nabídka konsorcia soukromých firem. Tedy prosím, nevím, kdo z těchto dvou oferentů sleduje nebo nesleduje ziskové nebo výdělkářské cíle.

Z ostatních soutěží poslední doby jsou výsledky buďto podobné anebo stejné. Stejně také nelze všeobecně tvrdit, že by se soukromé firmy snad vyhýbaly podávání nabídek při soutěžích na dvouleté stavby. Naopak, každý si může snadno na ministerstvu techniky zjednat informace, že na př. při soutěžích na vodocestné stavby na středním Labi, hydrocentrálu na řece Moravě, Otavě a Blanici, jevilo z řad soukromých firem účast na omezené soutěži zájem tolik podnikatelů, že z důvodu účelnosti mohlo být jenom nepatrné procento z nich vyzváno k podání nabídek. Je tedy, prosím, vážení, vidět, že ani z toho důvodu není třeba, abychom v zájmu provádění svého dvouletého plánu ve stavebnictví přikročovali snad k nějakému dalekosáhlému znárodňování stavebnictví a tím zaváděli zbytečně do našeho stavebnictví a do naší stavební výroby další neklid. Ono se sice říká, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. Ale já myslím, že jsem těmito svými stručnými vývody dokázal, že tahleta hůl se zlámala ve své polovici ještě dřív, než dopadla. (Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo panu posl. Vlachovi.

Posl. Vlach: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Používám této příležitosti, abych promluvil jasná slova do řad našich živnostníků, řemeslníků a obchodníků. I když to budou místy slova vážné kritiky, činím tak jako upřímný přítel naších živnostníků, jako jeden z nich, který má na mysli skutečný prospěch našich drobných řemeslníků, obchodníků, hostinských a dopravců, kteří tvoří převážnou většinu z celkového počtu asi 30.000 živností v českých zemích.

Je u nás velmi málo lidí, kteří by se vážně zabývali problémy těchto vrstev, promýšleli je a ukazovali cestu, po které třeba jíti. Tak jsou živnostníci po většině udržováni při starém způsobu myšlení a často vědomě nebo nevědomě zneužíváni k reakčním záměrům hrstky kapitalistických vykořisťovatelů nebo politických prospěchářů.

Podívejme se na sociální rozvrstvení živnostníků na př. u řemesla. S jednou činnou osobou, t. j. sám majitel, jest 59.689 závodů. Se dvěma činnými osobami, majitel a zpravidla rodinný příslušník, jest 44.373 závodů. Se třemi až pěti činnými osobami včetně majitele a rodinných příslušníků je 51.120 závodů. S šesti až deseti činnými osobami je 13.521 závodů, s 11 až 50 činnými osobami 4.916 závodů, s 51 až 100 činnými osobami 200 závodů a se 101 a více osobami je 52 závodů podle stavu k 1. březnu 1946, celkem 173.871 závodů.

Co říká tato statistika? Především to, že skoro 60 % všech řemeslníků pracuje bez cizích pracovních sil nebo s jedním pomocníkem, zpravidla příslušníkem rodiny. Dalších 30 % dílen zaměstnává 3 až 5 osob včetně majitele a pomáhajících členů rodiny. U maloobchodníků, hostinských a dopravců je procento živností provozovaných bez cizí pracovní sily ještě vyšší Na 90 % všech živnostníků tvoří tedy skuteční příslušníci pracující třídy, kteří plným právem patří po bok dělníků, rolníků a pracující inteligence. Jenom malou část tvoří hospodářsky silní jedinci s desítkami i stovkami zaměstnanců.