Nutno též vyložiti, co se míní pod sborem odpovědných osob a ne delegátů zájmových skupin. Znamená to, že peněžní rada nemá býti vytvořena podle samosprávného principu košického programu a že to má býti sbor odpovědných osob, které mají býti jmenovány tímto způsobem.

Podle návrhu ministra financí č. 8796/47-III/5 na osnovu zákona o peněžní radě přeje si pan ministr financí podle § 3, aby orgány peněžní rady byly správní sbor a zastupitelstvo. Sama důvodová správa uznává, že ve skutečnosti je rozhodujícím činitelem správní sbor a že zastupitelstvo by mělo míti jen jakousi poradní funkci. Nutno si povšimnouti § 11, podle kterého všechny úkoly peněžní rady řeší správní sbor a jen ve výjimečných případech je správní sbor povinen dáti návrhy k projednání zastupitelstvu, avšak ani v těchto případech není usnesením zastupitelstva vázán, má jen jeho usnesení k návrhu připojit. Stejně tak je pozoruhodné, že podle § 14 vyřizuje běžné věci peněžní rady sekretariát podle pokynů správního sboru, nikoliv též podle rozhodnutí celé peněžní rady včetně zastupitelstva. Jelikož pak lze předpokládat, že ministerstvo financí bude prosazovat u zaměstnanců stejné nebo podobné složení jako v ústřední správě bank, kde ze 13 zaměstnaných je 11 příslušníků komunistické strany, musí politické strany pečovati o to, aby se chyba neopakovala.

§ 5, odst. 2 obsahuje ustanovení, že místopředsedy a členy správního sboru navrhuje ministerstvo financí po slyšení Ústřední rady odborů. O jiných spolurozhodujících činitelích zde řeči není, i když přímé jmenování provádí vláda sama.

Pro rozhodování o zastupitelstvu je pozoruhodné, že § 6, odst. 2 ustanovuje, že členy zastupitelstva jmenuje přímo ministr financí po slyšení ÚRO a nemůže přihlížeti k předpokládaným návrhům Svazu. Za banky je třetím rozhodujícím činitelem ústřední správa bank a z toho je patrno, že prakticky určuje si rozhodující činitele v celém peněžnictví ona politická strana, která vládne v ministerstvu financí, v ÚRO a v ústřední správě bank.

Za přímý politický úskok lze považovat § 10, odst. 2, podle kterého navrhuje peněžní rada ministerstvu financí rozsah oboru působnosti jednotlivých skupin peněžních ústavů a peněžních podniků. Toto ustanovení umožňuje, aby ministerstvo financí zasadilo jakoukoliv ránu na př. lidovému peněžnictví odejmutím některých funkcí, ačkoliv by se to příčilo přímo zákonu č. 302/20 o spořitelnách, zákonu č. 128/24 o okresních záložnách hospodářských i vládnímu nařízení č. 206/42 o zemských bankách. Peněžní rada by mohla na př. spořitelnám i záložnám odejmouti oprávněni k povolování úvěrů a snížiti je na sběrny vkladů. Tato zdánlivě nepravděpodobná tendence je podpořena i odstavcem 12, o kterém se ještě zmíním.

Domnívá-li se tudíž některá strana, že vykoupí blaho lidového peněžnictví ústupky v sektoru znárodněných bank, dopouští se podle toho velikého omylu. Stačí, abych upozornil na § 10, odst. 5 návrhu ministerstva financí, podle kterého navrhuje peněžní rada zřizování a zrušování peněžních ústavů a jejich pobočných závodů, slučování a přesídlení. Existuje zde možnost, že s poukazem na hospodářskou neúnosnost mohla by za přijetí této koncepce býti provedena fuse třeba jen zbývajících dvou bank.

Zvláštní význam, jak jsem již připomněl, má § 10, odst. 12. Podle něho mohla by peněžní rada navrhnout ministerstvu financí zařazení nebo přeřazení jednotlivých peněžních ústavů a peněžních podniků ke svazům podle § 20, zvláště k ústřední správě bank. Lze předpokládat, že je zde úmysl ministerstva financí rozšířiti pravomoc ústřední správy bank, t. j. domény vlivu jedné politické strany, na investiční banku a na peněžní ústředí, jakmile ztratí tato instituce na významu zamýšlenou dalekosáhlou koncentraci bank. Může se tím ústřední správa bank pak státi monopolním střediskem, které bude rozhodovati o celém peněžnictví, zejména o distribuci úvěrů podle celkových úspor. Mohlo by se státi, že při přednostním nároku národních podniků na úvěry investiční nedostačovaly by úvěrové kvoty na investice soukromého a družstevního podnikání a tím méně pak na krátkodobé provozní úvěry těchto sektorů. Tyto podniky jsou již beztak nyní brzděny v přídělovém systému pracovních sil ministerstvem sociální péče a jsou i v nevýhodě, pokud se týče přídělu surovin, kde se poukazuje na přednostní pořadí plánu dvouletky.

Nezabýval bych se, slavné ústavodárné Národní shromáždění, takovými podrobnostmi a poukázal bych na návrh č. 740 k osnově zákona o organisaci peněžnictví, který jsem podal společně s poslanci dr. Neumanem, Firtem, inž. dr. Ješem a dalšími dne 2. července 1947 ústavodárnému Národnímu shromáždění, nebýti nového vyhlášení hospodářské koncepce v úseku finančním pana ministra dr. Dolanského a nebýti informace, již jsem nedávno obdržel. Na schůzi finanční sekce ÚRO ze dne 14. listopadu 1947 prohlásil předseda dr. Kadlec, který je současně ústředním tajemníkem ústřední správy bank, v přítomnosti zástupců plánovacího úřadu, Zemské banky, Ústředního svazu peněžnictví, Svazu spořitelen atd., že vzhledem k tomu, že nelze dosáhnouti shody o úpravě investičních úvěrů, navrhuje, aby zemské banky byly znárodněny jako národní podniky a přičleněny k ústřední správě bank. Pan dr. Kadlec je černým národohospodářem strany pana ministra financí a čertovo kopýtko se zde již, jak jsem předvídal, ukazuje. Prosím, aby všichni hospodářští i političtí činitelé podle těchto skutečností znovu uvážili účelnost organisace peněžnictví podle zásad demokratické hospodářské samosprávy. Vbrzku budeme rozhodovat o osnově zákona o Národní bance, kde dojde patrně ke shodě. Ke kostře organisace peněžnictví, která si vynutí tvar těla a přizpůsobení všech finančních osnov, patří nesporně peněžní rada, pak peněžní ústředí, dále koncentrace bank a vyřešení problému úvěrů investičních. Zvláště problém úvěrů investičních stal se vzhledem k stavu průmyslu, výživy i zemědělství neodkladným a pan ministr nám sám ohlásil, že se souborem těchto otázek předstoupí před sněmovnu.

Dovolte proto, abych učinil několik stručných poznámek k tomu, co řekl pan ministr financí o bankách.

Pan ministr zdůrazňuje, že již v dubnu t. r. předložil vládě celý soubor osnov, z nichž dosud nebyla uskutečněna ani jediná, ale neřekl, že nejde o osnovy, které byly vypracovány podle obvyklých demokratických principů ve shodě s příslušnými samosprávnými svazky, ba ani v úplném souladu s ústřední správou bank anebo s ÚRO, ke kterým má tak blízko. Proto uskutečněny nebyly a v této formě ani uskutečněny být nemohou, nebude-li respektována vůle ostatních politických stran a státní hospodářské potřeby a odborné posudky samosprávných svazků, spořitelen, záložen a úvěrních družstev nebo bank. Pokud se týče bank, nemohu považovati ústřední správu bank za instrument hospodářské samosprávy, jelikož vznikla principem jmenovacím a je toho času nesporně úplně pod vlivem kabinetu pana ministra. Pan ministr řekl, že od dubna se stalo zatím mnoho zralejším; to je pravda, ale přesto nepozbyly platnosti hospodářské normy košického programu a ještě jsme nedozráli k formě státního kapitalismu s centralistickým zvládnutím veškerého peněžnictví v jednom ministerstvu, které, bohužel, nejedná jako instrument celé vlády, nýbrž jen jako doména jedné strany.

Uvítali jsme s radostí znárodnění bank a i my to považujeme za vyvrcholení znárodňovacího díla. V tom s panem ministrem financí souhlasím; nesouhlasím s ním však potud, že po znárodnění nejsou pro mne banky již baštou kapitalistické moci, jdoucí za ziskem, nýbrž nejspolehlivějšími instrumenty nového hospodářského systému, jehož tvořivých sil musí být účelně využito k podpoře znárodněného podnikání a ke kontrole splňování hospodářského plánu po stránce finanční.

S organisační nadstavbou v Ústřední správě bank nehrozí nyní ani v budoucnu nebezpečí návratu ke kapitalistickému finančnímu monopolismu bez ohledu na to, máme-li dvě, tři nebo čtyři obchodní banky. Jediné nebezpečí monopolismu hrozí peněžnictví jen tehdy, porušíme-li rovnováhu sil mezi všeobecnými hospodářskými potřebami státního plánování a jednostrannou politickou vůlí osobní zájmové skupiny.

Nepřekvapuje mne, že z hlediska svých hospodářsko-politických zásad považuje pan ministr i dvě banky za přespříliš; doporučuje jednu banku, k čemuž jeden odborník s vtipnou ironií poznamenal, zdali i jedna banka není příliš mnoho, zdali by sběr vkladů a distribuci úvěrů nemohly obstarávat berní úřady a berní správy. Pan ministr řekl, že nevidí jediného seriosního hospodářského a státnického argumentu proti této koncepci, ale z toho, co jsme uvedli pro pluralitu bank, nevyvrátil jinak v obsažné řeči nic; neříká, jak jedna banka má zlepšiti naše vztahy k zahraničí, když víme, že tam rozhodují nejen organisační, ale i politické momenty. Neprokazuje, jak jedna nebo 2 banky lépe zaručí náš princip hospodářské decentralisace, hospodářské samosprávy a rovnoprávnosti státního, znárodněného, družstevního i soukromého podnikání. Nepřihlíží k historickému vývoji a k nazírání širokých vrstev lidových, ačkoli tvorba úspor závisí tak úzce na důvěře k peněžnímu ústavu. Nezmiňuje se o nebezpečí zbyrokratisování předimensovaného centrálního peněžního ústavu, který nemůže a nesmí, jak se to ukazuje již v dnešní praxi u zemských bank, u úvěru vzíti jako rozhodující hodnotu osobní zdatnost, poctivost nebo vyhlídky podnikání, nýbrž jen znaky materiální pro dosažení sirotčí jistoty. Neodpověděl na to ani na vše jiné, co jsme my proti dalekosáhlé koncentraci a pro zachování nejméně 4 obchodních bank uvedli.

Opakuji s panem ministrem, že mezitím již lecos dozrálo. Odborníci v úseku investičních úvěrů zdůrazňují vývoj v tom smyslu, že zemské banky tyto úvěry prakticky poskytují, že to dělají dobře a že faktický stav nutno respektovat. Stejně tak i u bank vývoj jednoznačně naznačil řešení. Sám pan ministr uvádí na př. u českých bank-národních podniků jako úhrn zůstatků z hrubé rozvahy takto:

Nerýsuje se již zde v těchto číslech jasná, účelná struktura naších obchodních bank v zemích českých? Vidíme zde jasně vedoucí skupinu ústavů, které se hospodárně, t. j. rentabilně, i organisačně uplatnily v obnoveném hospodářském životě a našly důvěru hospodářského podnikání. Pro praktického hospodáře nevyjde jiné řešení než jedna velká banka, t. j. Živnostenská banka pro úvěry voluminésní a tři střední banky pro dokonalou službu s hlediska regionálního a hospodářského rozvrstvení peněžních obchodů. Sám pan ministr v úvodu přiznává, že máme smíšenou hospodářskou soustavu se speciálními potřebami lidové demokracie v době hospodářské přestavby a výstavby po odchodu Němců, v době pohnutého hospodářského vývoje na celém světě. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluji slovo dalšímu řečníku, kterým je pan posl. Desenský.

Posl. Desenský: Pane předsedo, dámy a pánové!

Zajištění výživy je dnes hlavním problémem; na výživě závisí zdraví i pracovní schopnost našeho lidu. Naše zásobovací situace není nikterak záviděníhodná. Vyživovací poměry se velmi zhoršily následkem kritické neúrody. Státní úřad statistický vydal zprávu o škodách způsobených suchem. Podle ní činí škody na úrodě brambor, obilí, cukrovky, olejnin a krmiv v celém státě na 12 miliard: v zemích českých asi 7.766 mil. Kčs na Slovensku asi 4.307 mil. Kčs. Podle druhů sklizně připadají na cukrovku 1.342 mil., na olejniny 222 mil., na krmiva 5.376 mil. Kčs. Největší škody jsou u krmiv a obilovin. Tyto statistiky naznačují samy, kde bude naše zásobovací situace neutěšená. Tato čísla však také poukazují na zhoršení výdělkové a nákupní situace v našem zemědělství.

K neutěšené situaci ve výrobě rostlinné nutno ovšem také připočísti další škody, způsobené ve výrobě živočišné, a dále také škody, které utrpěl náš průmysl, odkázaný na suroviny zemědělského původu. V důsledku těchto okolností vydala Národní fronta provolání, v němž praví, že z těžké zásobovací situace můžeme se dostat jen skutečnou národní solidaritou. Provolání apeluje na rolníky k plnění dodávkové povinnosti, oznamuje vytvoření mimořádných vyživovacích komisí a volá všechny občany ke spolupráci.

Je opravdu třeba spolupráce a dobré vůle k plnění povinností. Spolupráci však rozhodně neslouží denunciace, která se často stane tím, že se zneužije kontrolních orgánů k pronásledování lidí, kteří svoje povinnosti plní dobře. Stalo se na př. v našem kraji, kde v podepsaném udání byli rolníci ve Světlé, okres Náchod, označeni, že zadržují dodávky bramborů a obilí. Tito zemědělci měli své kontingenty splněny a přesto u nich byla udělána rozsáhlá kontrolní opatření a zvolen takový postup, který připomínal doby protektorátu. Kontroly se zúčastnili i členové ONV a aby byla kontrola úspěšná, posilovali se dostatečnou dávkou lihových nápojů. A přece tato kontrola nic závadného nezjistila. Stála tato kontrola peníze a bylo by rozhodně třeba, aby ten, kdo tuto kontrolu vyvolal, zaplatil náklad na ni a nikoliv aby ho platil stát.

Naše vyživovací potíže musíme řešit demokratickou cestou. Demokratickým způsobem chceme potraviny získávat a také rozdělovat. Nelze na př. mlčky přihlížet k tomu, když se stávají případy, že některý kraj má potravin dostatek a nadbytek a jiný jich má nedostatek. Mám na zřeteli naše pohraničí. Zájem našeho národa je, aby v pohraničí byli spokojení lidé. K jejich spokojenosti však nepřispívá, když tyto kraje naši vlasti jsou zásobeny menším množstvím potravin, anebo potravinami často méně hodnotnými. Špatné zásobování je způsobeno často také nepružností naší distribuce. To se děje hlavně v zásobování ovocem a zeleninou. Ve vnitrozemí podléhají tyto potraviny zkáze, zatím co v pohraničních městech nebývají k dostání. Těchto chyb se dopouštělo naše zásobování v minulých letech a bylo by třeba, aby se tyto chyby již neopakovaly, neboť tyto chyby vyvolávají nespokojenost pohraničního obyvatelstva.