Zaměřuji proto svůj zrak na jednu ze základních výdajových položek, t. j. na výdaje osobní, které činí jen u aktivních zaměstnanců více než 9.400 mil. Kčs, tedy více než 60 % všech provozních výdajů. Víme-li všichni, že železniční zaměstnanci, ať vedoucí nebo výkonní, nejsou valně honorováni, nutno přičíst tak vysoké osobní výdaje na vrub jejich velkého počtu.

Jaké je rozpětí mezi personálním stavem nynějším a stavem z roku 1938 a jaké jsou příčiny rozdílu v těchto stavech? Skutečný stav zaměstnanců a ČSD činil k 31. lednu 1938 v oblasti celé republiky 151.940. Jelikož stav zaměstnanců u ČSD i v normálních letech podléhal změnám během roku, nutno přihlédnouti také ke stavu k 31. červenci 1938, který činil 175.348 osob, neboť od jara do podzimu nutno udržovati a obnovovati stavby a stavební zařízení, a také železniční provoz jest v druhé polovině roku podstatně vyšší. Lze-li tedy označiti rok 1938 v personálních poměrech u ČSD za normální, možno pro srovnání použíti průměrného stavu železničních zaměstnanců v počtu asi 157.000 osob. Naproti tomu činí dnešní stav personálu, zjištěný statisticky k 31. srpnu t. r., kdy už není výkyvů sezonniho přijímání a propouštění zaměstnanců, 223.941 osob, takže zvýšení oproti roku 1938 činí asi 67.000 osob. I když připouštím, že po květnu 1945 byla přijata přemíra zaměstnanců pro správní a provozní službu nepotřebných, je nicméně třeba uvědomiti si toto:

1. Železniční tratě, mosty, stanice i vozidla, po celou dobu války neudržované a neobnovované, zničené nadto jak bombardováním, tak i zvýšeným válečným provozem, potřebují zvýšené obnovy, jež se má uskutečniti podle dvouletého hospodářského plánu do konce roku 1948. Stav rozrušených tratí způsobuje kromě toho nepravidelný provoz železnic, pomalé jízdy, zmenšenou rychlost vlaků, kratší turnusy jízdního personálu pro nákladní vlaky atd. K tomu je třeba nejen většího počtu pracovních sil pro udržovací a obnovovací práce, konané ve vlastní režii, ale i většího počtu provozních zaměstnanců.

2. V celkovém stavu zaměstnanců z roku 1947 je započteno asi 8.000 zaměstnanců, konajících vojenskou presenční službu. Naproti tomu byli v roce 1938 přijímáni do železničních služeb zaměstnanci až po vykonané vojenské presenční službě, resp. jejich služební poměr byl nástupem této služby zrušen. Je přirozené, že nelze dnes počítati tyto zaměstnance do pracovního stavu a že je třeba míti o tento počet vyšší personální stav.

3. Podstatný vliv na zvýšení potřeby personálu má zvýšená nemocnost v důsledku oslabení fysické zdatnosti zaměstnancovy, způsobeného válečnými útrapami. Snaha o zlepšení zdraví zaměstnancova vedla k lepším úpravám dovolených na zotavenou. Procento nepřítomnosti ve službě, činící k 31. červenci 1938 11,27 %, stouplo k 31. srpnu 1947 na 16,79 %.

4. Rozvrh volební i jízdní vlakové služby byl po květnu 1945 upraven na podkladě rozšířených přípravných a odevzdávacích dob. Turnusy strážníků trati byly rovněž podstatně zlepšeny ve prospěch zaměstnanců. Tyto úpravy pracovní doby znamenají trvalé zvýšení personální potřeby v podstatném rozsahu.

5. Slovenské pověřenectvo dopravy, jež za politických poměrů v roce 1938 neexistovalo, má stav 448 zaměstnanců.

6. Podnik ČSD rozvinul od května 1945 podstatně státní automobilovou dopravu osobní i nákladní. Stav zaměstnanců automobilové dopravy byl v roce 1938 1.540 osob a stoupl k 31. srpnu 1947 na 10.454 osob. Tento vývoj není skončen a nutno proto s tímto zvýšeným stavem trvale počítat.

Je tu ještě řada dalších příčin, jež působí na zvýšení personální potřeby. Nejedny z nich mají povahu přechodnou, jiné jsou povahy trvalé, všechny vedou však k závěru, že se nelze dnes mechanicky vrátit u podniku k personálním číslům z r. 1928. Na druhé straně je jisté, že celkový stav zaměstnanců je do r. 1947 značně nadměrný, i když odečtu přechodnou potřebu zaměstnanců, odůvodněnou v prvých třech bodech, a i když přihlédnu a uznávám trvalou zvýšenou potřebu, uvedenou v bodech ostatních. Soudím proto, že je nejnaléhavějším problémem podniků ČSD provésti normalisaci personálních poměrů, a dovoluji si přispěti několika připomínkami o možnostech úspor, aniž je považuji ovšem za vyčerpávající. Jsou to:

1. Snížení stavu správní služby, jakmile pominou mimořádné úkoly, jako jsou renominace, zpětná stabilisace, nová organisace správy se současným vydáním moderních služebních předpisů, a až tím vším se celá správa zjednoduší.

2. Zrušení různých agend, jichž podnik k vlastnímu výkonu železniční služby nepotřebuje. Mezi takové agendy počítám zejména i ozbrojené strážní oddíly. Dnes, kdy na jedné straně se kritisuje nadměrný počet veřejných zaměstnanců a na druhé straně v různých službách je jich naopak nedostatek, je zarážející skutečností, že železnice nechala své ozbrojené strážní oddíly vyrůst tak, že v nich zaměstnává víc než 1000 zaměstnanců. Zmínil jsem se již o této existenci loni, lituji, že bezvýsledně. Dnes je tento nežádoucí zjev tím nápadnější, že účel, pro který byly tyto oddíly zákonem o drahách v roce 1937 zřízeny, již pominul. O účelu totiž tento zákon říká: "Je-li potřebí mimořádných opatření k zajištění bezpečnosti provozu dráhy, může železnice zříditi tyto oddíly". Toto zřízení má tudíž ráz výjimečnosti. Postupem času nahradili tito ozbrojení strážcové noční hlídače-invalidy a dnes se jich používá k takovým úkonům, že i cestující veřejnost tento luxus nepříznivě kritisuje. Používá se jich totiž i k pořádkové službě na nástupišti, asistují vrátným při odběru jízdenek a hlídají zadané oddíly ve vlaku. Až groteskně to působí, vidíte-li na nástupišti u vlaku vedle vlakvedoucího, průvodčího a přednosty stanice i stráž SNB a jednoho i více ozbrojených členů železničních oddílů. Ti všichni dohromady "střeží bezpečnost provozu dráhy a dbají o zajištění pořádku na železnici", jak říká zákon.

Prosím pana ministra dopravy, aby přezkoumal, je-li u nás ještě potřebí této strážní milice v takovém rozsahu jako dosud. Jistě ne. Že přebyteční zaměstnanci v této službě jsou vysvitá z tohoto případu: V době, kdy se jednalo o střežení zásilek přepravovaných přes Německo, nabídla železniční správa k tomuto úkolu 600 strážných z ozbrojených oddílů železničních. Mohla je tedy postrádat. Tato nabídka přijata nebyla, ale 600 strážných je u této zbytečné služby dále. Ať tedy ti přebyteční odejdou do služeben, kde je nedostatek pracovníků, do skladišť, na trať, k stanicím a k jízdní službě. Redukce jen 50 % ozbrojených strážních oddílů znamená roční úsporu 35 milionů Kčs.

3. Racionalisace a mechanisace práce jak ve vlastním železničním provozu, tak zejména ve výrobních odvětvích, ať jde o udržování nebo obnovu tratí či vozidel.

4. Zlepšování, modernisace a stálé doplňování zabezpečovací i dorozumívací služby. Jak jsem již řekl, závisí potřeba personálu na dynamice provozu. Zkušenosti ČSD, jakož i pozorování u drah cizích, majících obdobné provozní poměry, nasvědčují tomu, že personální potřeba u ČSD může se pohybovat mezi 140 až 180 tisíci zaměstnanců v odvětví železničním a mezi 10 až 15 tisíci v odvětví automobilovém, kterážto čísla jsou též horní hranicí finanční únosnosti se zřením k potřebě nové platové úpravy. Dosavadní odsun, provedený v oblasti české v r. 1947 v počtu asi 20.500 zaměstnanců, je tedy první etapou, již oblast slovenská vůbec neprovedla.

Co do formy odsunu považuji za pochybné, aby byl proveden přeložením zaměstnanců, i těch, kteří jsou fysicky a duševně zdatní, do trvalé výslužby. To by znamenalo pouhý přesun výdajů na položku pensí. Ani druhá forma přechodného přidělení železničních zaměstnanců do soukromých pracovních odvětví na dobu 3 let, jak je má na mysli osnova zákona o provedení národní mobilisace pracovních sil a o zmenšení počtu zaměstnanců ve veřejné správě, není vhodným řešením pro podnik ČSD. Nutno totiž předpokládati, že podnik ČSD, dík též připravované racionalisaci a mechanisaci provozní i výrobní služby, bude míti počátkem r. 1951 normální provozovací poměry a že nebude proto moci využiti zaměstnanců přechodně odsunutých. Úplný návrat mnoha tisíc odsunutých zaměstnanců způsobil by takové finanční zatížení podniku, že by znemožnil jeho finanční soběstačnost, jež jest a musí zůstati stěžejní zásadou jeho hospodaření.

Obtížným problémem nejen s hlediska finančního, ale především s hlediska personálně-politického bude konstrukce nové platové soustavy pro zaměstnance ČSD v rámci připravovaného platového zákona veřejnozaměstnaneckého. Více než 20letá neblahá zkušenost s vlád. nařízením č. 15/1927 Sb. ukáže nám cesty, kterými se musí bráti nová platová úprava, aby se vystříhala chyb, které učinily vlád. nařízení č. 15/27 Sb. mezi personálem tak neoblíbeným a které svou koncepcí nevyhovovalo potřebám železniční služby. Ani vl. nař. č. 146/46 není bez chyb, jichž je nutno se vystříhat. Je nemyslitelné, aby dosažení definitivy bylo vázáno do podúřednických a zřízeneckých kategorií 6-7letou dobou v poměru pomocného zaměstnance, s nejméně 2 lety v poměru dělníka na výpomoc, kterážto doba se však pohříchu často protáhla na 10-15 let. Je to nejen sociální samozřejmostí, ale přímo státním zájmem, i nejvlastnějším zájmem samého podniku, aby se dostalo slušného hmotného zajištění zaměstnanci v době, kdy na něho naléhají starosti o zabezpečení rodiny a kdy může věnovati podniku své nejlepší síly, a ne teprve až v druhé polovině služební dráhy, jak je tomu dosud.

Dále bude třeba pamatovati na zajištění možnosti přestupu do vyšších služeb, kterou zavedlo, po případě usnadnilo již nařízení č. 444/1940 Sb. k vlád. nařízení 15/1927 Sb. Zvláštní ráz železniční služby, předpokládající ve většině služeb pro funkční místa dlouholetý praktický zácvik a výkon služby, si přímo žádá toho, aby zvláště schopní jedinci, pokud vyhovují předepsaným podmínkám pro vyšší službu, byli do ní zařaděni a mohli tak uplatniti v ní své praktické zkušenosti, kterými předstihují síly do služeb teprve přijímané.

Nebyli to však jen podúředníci a zřízenci, které nespravedlivě postihl platový systém; ani úřednictvu se nevedlo lépe. Zcela nedostatečné systemisace služebních míst a nízké služební platy byly sotva způsobilé k zajištění aspoň minimálního hmotného zaopatření, jaké je nezbytným předpokladem pro prohlubování odborného vzdělání, bez jakého se železniční úředník, zvláště pak ne úředník vedoucí, dobře neobejde. Možno kvitovati s povděkem, že v této věci nejen u úřednictva, ale i u podúředníků a zřízenců se poměry podstatně zlepšily provedením renominace, i když ani tu nebylo velmi často postupováno ideálně.

Přípravné práce na veřejnozaměstnaneckém služebním a platovém právu ukazují, že se tentokráte pomýšlí na to, aby jeho normy platily přímo i pro zaměstnance ČSD. Lze jen souhlasiti s tímto počinem, který znamená odstranění dosavadní zbytečné dvojí koleje v regulovaném poměru státních zaměstnanců, poměru veřejnoprávního, pragmatikálního a soukromoprávního, stanovením jednotného veřejnoprávního poměru pro veškerou státní službu, tedy i pro ČSD.

Pokládám ovšem za samozřejmé, že naznačená uniformita služebního poměru bude v oboru platových poměrů bez výhrad jedině na poli stálých služebních příjmů a ponechá v oboru vedlejších služebních příjmů dostatečnou volnost pro vytvoření účelné soustavy těchto příjmů, jaké si železniční služba nevyhnutelně vyžaduje.

Členitost personální organisace ČSR s její bohatou stupnicí různých funkcí takřka ve všech odvětvích železniční služby, podstatně rozdílná odpovědnost a namáhavost této služby u různých služeben může býti dostatečné vystižena jen náležitou diferenciací ve vedlejších služebních příjmech, jak se ostatně děje již i za nyní platné soustavy platové. Zvláště bude třeba pamatovati na dobudování a zdokonalování dosavadních úkolových a prémiových soustav, sledujících v hospodářském podnikání obecně uznávané zásady vyšší úplaty za vyšší výkon. V tomto úseku personální politiky vykonaly ČSD dosud kus záslužné pionýrské práce a bude jen třeba dbáti, aby tato linie byla dále sledována, účelně prováděna a zdokonalována. Namátkou sluší uvésti především časový úkol a prémie ve službě dílenské a vozební, ve službě stavební a udržovací, ve výpravnách zboží a zásobárnách, na labských překladištích, v desinfekčních stanicích atd.

Jen takto pojatý platový systém pro ČSD může řádně splniti nejen své poslání sociální, ale především personálně-politické, jehož vůdčí ideou musí býti spravedlivé a významu a odpovědnosti železniční služby úměrné hmotné zajištění personálu jakožto předpoklad pro dosažení optimálního výkonu zaměstnaneckého tělesa.

Jedním z předních a po mém soudu nejobtížnějších úkolů reorganisace státních drah, o níž tak pěkně mluvil pan ministr dopravy ve svém výkladu k rozpočtu podniku ČSD na r. 1948, je rozumná úprava personálních stavů a spravedlivá platová úprava při zachování finanční rovnováhy podniku ČSD podle staré, stále pravdivé, bohužel dosud neuskutečněné zásady "méně zaměstnanců, ale lépe placených".

A na konec prosím o svolení, abych mohl říci několik poznámek k primici pana posl. Koláře. Temperamentně odsoudil předmnichovskou republiku a její veřejnozaměstnaneckou politiku, za niž jeho strana nebrala nikdy odpovědnost, ovšem také nikdy se nesnažila ve svém odmítání všeho tuto politiku napravit. To ovšem panu posl. Kolářovi nemám za zlé, poněvadž tenkrát v té straně nebyl.

Byl bych rád, kdyby si pan kol. Kolář opravil v zájmu historické pravdy svoji poznámku o Unii železničních zaměstnanců. To nebyla totiž naše, národně socialistická organisace, jak ostatně každý jen průměrný odborář dávno ví.

Jsem rád, že i strana, kterou řečník zastupuje, připouští, že se provádí teror i ve veřejných úřadech. Jenom lituji, že pan kol. Kolář tyto úřady nejmenoval, jako jsem já i moji klubovní kolegové jmenovali ministerstvo vnitra, financí, a přinesli jsme k tomu do sněmovny doklady.

Pan kol. Kolář tu vyjmenoval všechno, co od revoluce bylo pro veřejné zaměstnance vykonáno. Teprve od něho a z brožurky, která se jmenuje "Na pomoc desítkovým důvěrníkům", jsme se dověděli, že to všechno je dílem jen jeho strany a ROH, zatím co ostatní k těmto vymoženostem jenom mlčeli. Pravou tvář tohoto tvrzení měl jsem čest poznat za dlouhotrvajícího jednání o restrikci a reorganisaci státní správy.

K osvěžení paměti ještě dva nesplněné sliby, které však nepocházejí z dob předmnichovské republiky: Problém diet státních zaměstnanců se zdá býti neřešitelný, protože již více než půl druhého roku se jejich úprava, Ústřední radou odborů slibovaná, stala jenom slibem. Je skoro už dnes ostudou, že ještě dnes v nové republice jsou zaměstnanci odměňováni podle protektorátního nařízení německého vzoru, který zavedli nacisté.

A dále: Vládní nařízení č. 15 z r. 1944. Zdá se, že ÚRO zapomněla, že se závazně v říjnu letošního roku usnesla a od předsedy vlády dostala souhlas, aby vládní nařízení čís. 15-19 z r. 1944 byla zrušena a aby zaměstnanci byli odškodněni. O tomto slibu naše Revoluční odborové hnutí povážlivě mlčí a zaměstnanci se obávají, že i tento požadavek zůstane jenom slíbený.

Na konec chtěl bych jen říci, že není třeba se obávat, že bychom protestovali proti námětu pana kol. Sosnara, aby osvěta byla připojena k ministerstvu informací. Mám zato, že je právě nejvýš potřebí, aby osvěta konečně do ministerstva informací přišla. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluji slovo dalšímu řečníku, kterým je pan posl. Homola.

Posl. Homola: Vážené dámy a pánové!

Rozebíráme-li rozpočet ministerstva školství, nemůžeme zakrýt jednu velmi radostnou skutečnost. Preliminované položky na školství vzrostly oproti položkám věnovaným na školství v první republice na nebývalou výši. Jeví se to v celkovém rozpočtu ministerstva školství i v kapitolách týkajících se vysokého školství. Průměrně se věnovalo na vysoké školy v předválečných letech 155 milionů, v rozpočtu na r. 1948 dosahuje suma na vysoké školy již 741 milionů Kčs a připočteme-li k tomu ještě 210 milionů Kčs na péči o vysokoškolské studentstvo, vidíme, že naše nová republika, lidově demokratická republika, věnuje celkem 951 milionů Kčs na výchovu mladé inteligence. Tedy skoro 1 miliardu Kčs dává náš pracující lid v r. 1948 na výchovu mladých lidí, s jejichž pomocí doufá vybudovat v naší zemi krásnou a šťastnou budoucnost pro všechny.

My mladí lidé musíme býti neskonale vděční té zlaté ruce, která zavedla tuto novou školskou politiku, která dovedla první vyhradit vysokým školám tak vysoké sumy. My mladí jsme děkovali, děkujeme a budeme děkovat prvnímu ministru školství prof. dr. Nejedlému, který otevřel dveře vysokých škol květnové revoluci a který první a správně určil směr vývoje našeho školství a dovedl našemu školství zajistit také nebývalé položky ve státním rozpočtu.

Tím činem se však také náš národ zařadil mezi nejpokrokovější národy světa, jak vysvitá ze srovnání rozpočtů jednotlivých států a hlavně z položek, které věnují tyto státy na školství a na armádu.

Československá republika věnuje na školství z celkového rozpočtu 10,44 %, na armádu 11,21 %, to znamená, že diference mezi školstvím a armádou je v československém rozpočtu 0,77 %. Polsko věnuje 17 % na školství a 20 % na armádu, diference 3 %. SSSR věnuje 14 % na školství a 23 % na armádu, diference 9 %, Anglie věnuje 5,7 % na školství a 25 % na armádu, diference 19,3 %. Francie věnuje 7 % na školství a 30 % na armádu, diference 23 %, Italie věnuje 1 % na školství a 30 % na armádu, diference 29 %. Spojené státy americké věnují 1,6 % na školství a 32 % na armádu, diference 30,4 %. Z toho vidíme, že největší péče je věnována školství v zemích lidově demokratických režimů. V těchto zemích jsou však také položky školství a armády vyrovnány. Naproti tomu kapitalistické země vykazují ve svých rozpočtech až katastrofální rozdíly mezi položkami věnovanými na školství a na armádu. Velkou část jejich rozpočtu pohlcuje armáda a příprava na válku.