My se můžeme chlubit nejen tím, že poskytujeme nezvykle vysoké sumy na školství, na výchovu dorostu, ale také tím, že se touto novou školskou politikou zařazujeme mezi národy mírumilovné, které chtějí budovat a nikoli bořit. Lidová demokracie ukazuje tedy také na úseku školství - a zvláště vysokého školství - že se dovede dokonale postarat o zajištění dobré výchovy mladých lidí. Lidová demokracie tím dokázala, že není macechou, ale že je tou pravou milující mámou, které je dobro jejích dětí nade vše.

Přes to však mám za to, že vysoké školství tak vysoce dotované nemá dnes situaci nejlepší. Ministr školství nejen nevyužívá těchto vysokých dotací pro zlepšení sociální a studijní situace vysokoškoláků, ale naopak se snaží sociálně slabé studenty z vysokých škol prostě vysypat. Pan ministr se snaží odbourat tu největší revoluční vymoženost, státní stipendia, tím, že podává návrhy na početní omezení stipendií to je numerus clausus pro sociálně slabé, že vydal nařízení, ve kterém se dosažení stipendia ztěžovalo prospěchem tak, že na některých fakultách, zvláště na technice, nemohl tyto podmínky splnit nikdo. Teprve po veliké vlně odporu byl nucen toto své nařízení odvolat. Tak útočí dnes pan ministr školství přímo na ty největší vymoženosti vysokoškoláků, vymoženosti květnové revoluce.

Jiným projevem politiky p. ministra školství je očista vysokých škol. Až do června existoval na vysokých školách čestný soud, kterým prošel každý vysokoškolák, který se prohřešil proti základním povinnostem československého občana. Letos na jaře p. ministr školství tento čestný soud zrušil, ačkoli ještě ani zdaleka neprošetřil všechny ty, kteří studovali v Německu, a otevřel brány našich vysokých škol dokořán kolaborantům, kuratoristům a vůbec nepřátelům republiky. Tak se dnes může každý zrádce, který studoval v Německu na vysokých školách, roztahovat na svobodné akademické půdě našich universit. V tomto bodě bylo ministerstvo školství tak rychlé, že předešlo ministerstvo spravedlnosti o několik měsíců, ač ministerstvo spravedlnosti chce také osvobozovat naše zrádce.

Na technice a universitě jsou opět zaváděny taxy v laboratořích tak, aby sociálně slabým, kteří konečně dostávají stipendium, bylo toto stipendium sníženo natolik, že by museli opravdu studium opustit, ačkoli úhradu položek, které mají být hrazeny z výnosu tax, mohl klidně p. ministr najít v rámci svého rozpočtu. Tak se musí posluchači technik obrátit tam, kde jim bylo doposud vždycky pomoženo, k pracujícím, k dělníkům. A ukázalo se, že pracující ve znárodněném průmyslu mají daleko větší zájem na naší vysoké škole technické nežli pan ministr, jelikož chtějí studentům pomoci a budou jim hradit sumu potřebnou na taxy z vlastních peněz.

Správa studentského majetku, která má v rozpočtu na r. 1947 preliminováno 12 mil. Kčs, nedostala do dnešního dne od p. ministra ani koruny, takže je samozřejmě činnost této instituce, která je velkou vymožeností studentstva, ohrožena. I na tomto poli se snaží p. ministr, aby odboural to, co přinesl r. 1945. Pan ministr však nedovede ani zajistit pro nové vysoké školy takové budovy, které by vyhovovaly alespoň těm nejzákladnějším předpokladům vyučování. Je zajímavé, že jsou to právě školy a fakulty pokrokové, jako je vysoká škola politická nebo pedagogická fakulta, které přes veškeré sliby p. ministra nedostávají vůbec žádné nové budovy, ačkoliv jiné instituce budovy přiděleny dostávají.

Zde bylo, dámy a pánové, v poslední schůzi řečeno, že reakce na vysokých školách není. Tedy aby bylo jasno: reakce nejen na vysokých školách je, ale má zde dokonce přirozenou reservaci. Prosím, my máme v Praze profesory na universitě, kteří dokazují, že Němci byli v právu, když věšeli a stříleli beze všeho chycené partyzány, jelikož byli okupantskou velmocí a podle mezinárodního práva se museli bránit proti partyzánům, za kterými žádné mezinárodní právo nestálo. (Výkřiky: Kteří jsou to?) Pan prof. Vošta. Tento pan profesor podal m. j. při souzení Karla Hermanna Franka rozbor, který měl Frankovi pomoci. A tento pan profesor vesele vychovává naši vysokoškolskou mládež dále. Máme na universitě profesora, který doposud neuznává národní výbory, neuznává lidovou moc, neuznává lidovou správu. Máme ekonomy, kteří nepřednesou ve svých přednáškách ani slovo o novém hospodářství, ani slovo o našem národním průmyslu anebo o plánování. Profesory, kteří se dokonce smějí, když se vůbec někdo odváží o nové ekonomice, o novém plánování, o marxistické ekonomice se vyslovit. Budeme mít v dohledné době na filosofické fakultě pana profesora, který byl členem Ligy proti bolševismu, členem výboru představenstva této ligy. Pan dr. Hýsek, muž, který se dal do služeb Němců, který bojoval proti našemu velikému spojenci Sovětskému svazu v Lize proti bolševismu, se zase nyní dostane za katedru vysoké školy a bude vychovávat mládež, jelikož mu kolegové profesoři odhlasovali, že nemají námitky proti tomu, aby znovu působil na vysokých školách. Je samozřejmé, že plat, který mu byl zaražen, mu bude znova dán.

A mezi vysokoškoláky máme také podobné zjevy. V Bratislavě na př. bylo zatčeno 29 vysokoškoláků v souvislosti se slovenským spiknutím. Nejsou to náhodní vysokoškoláci, mezi nimi byl předseda slovenských akademiků, předseda akademiků Demokratické strany Slovenska pan Bystrický, který byl zatčen v souvislosti s tímto spiknutím. V Praze u dvou pražských vysokoškoláků byla nalezena nehlášená vysílačka. Jiný pražský filosof strhl a pošpinil v Liberci obraz generalisima Stalina. Vysokoškolák posl. Lesák říkal na schůzi ve smíchovském Národním domě, že dnes ještě bojuje slovy, ale neví, čím bude bojovat zítra, a že půjdou-li na ně s automaty, že oni půjdou s kulomety, které už mají. (Hlas: Vy tomu věříte? - Různé výkřiky.)

Na některých fakultách v Praze jsou naši slovanští bratři vysokoškoláci zbavováni normálních práv řádných členů fakultních spolků, ačkoli jsou jim tato práva zaručena v kulturních dohodách, kde se náš národ a náš stát zavazuje, že poskytne vysokoškolákům cizincům stejná práva jako mají občané tohoto státu. Na strojařské fakultě byly označeny legitimace těchto našich slovanských bratří červeným kruhem, tak jako jsme byli označováni v říši v nedávných letech my odbojoví pracovníci a všichni cizinci, kteří byli označeni jako méněcenní. Bulharům, našim hostům, hostům naší vlády, bylo dokonce na této fakultě řečeno, že mohou jít domů, když se jim nelíbí, jak s nimi někteří naši akademici zacházejí. Vážení pánové, pro demokraty musí být tato otázka přece jasná. Zvláště v dnešní době, kdy upevňujeme naše přátelství se slovanskými zeměmi a kdy máme poskytnout vše našim slovanským bratřím - vysokoškolákům, kteří budou jednou pilíři nerozborného přátelství slovanských národů. A tato otázka, pane kolego Lesáku, musí být pro nás morálně jasná, jelikož ji vyřešili již naši předkové v dekretu kutnohorském, kde jsou Jihoslovanům na Karlově universitě v Praze přiznána veškerá práva normálních posluchačů. To jsou zjevy při nejmenším odsouzeníhodné. Ale není divu, že se takové zjevy v Praze na vysokých školách vyskytují, když si některé strany Národní fronty nasadily na vedoucí místa vysokoškolských organisací lidi, kteří účinkovali v Moravcově kuratoriu, kteří dozírali a hnali české lidi na stavbu obranných zákopů proti Rudé armádě.

Tyto zjevy bychom měli všichni odsoudit a všichni se svorně starat o to, aby z vysokých škol navždy zmizely. Zatím však pan ministr školství, který je odpovědný za vysoké školy, k těmto zjevům mlčí a nenachází ani slovo, kterým by je odsoudil, natož z vysokých škol odstranil. To je k otázce, zdali na vysokých školách je reakce nebo není.

Bohudík, nejsou všichni vysokoškoláci stejného názoru. Velká většina má kladný postoj k lidové demokratické republice. Paní posl. Uhlířová, opírajíc se v poslední schůzi o nesprávné a skreslené citáty z řeči ministra Václava Kopeckého, tvrdila, že mu vysokoškoláci odpověděli sami a že se rozhodli pro jinou cestu než naši. Řekla, že škola je a zůstane politickou. Ano, vysokoškoláci odpověděli a odpověděli právě tam, kde je škola výlučně politickou, na Vysoké politické, kde zvítězili jasně komunisté 53 %. A mimo tuto školu, pane kol. Lesáku, dostali komunisté na čtyřech dalších fakultách přes 50 % a na dalších šesti jsou komunisté nejsilnější stranou. (Hlas: To bylo na Moravě!) Nemám informace. - Tak odpověděla mladá pražská inteligence, která myslí a která není stržena zpátečnickým fanatismem protikomunistického boje.

V poslední schůzi bylo řečeno, že demokraté a socialisté nemohou připustit, aby na universitě zavládl jeden ideologický směr, to jest socialismus. Já myslím, že je životním zájmem všech socialistů, aby naše vysoké školy byly jasně a navždy socialistické, aby se vysoké školy nemohly nikdy stát nástupištěm fašistů jako v roce 1935.

Byly zde vzneseny náznaky, jako by se chtěla u nás omezovat svoboda vědy. Máme v dějinách příklad omezení svobody vědy, kdy se vědci stali spolupracovníky a vykonavateli těch nejhroznějších, nejhrůzostrašnějších činů proti lidské humanitě. To byla věda ve fašistickém Německu. Je nutno odsoudit náznaky, které zde byly posledně vzneseny, které směřovaly proti straně, jejíž rodná sestra dovedla přivést vědu v Sovětském svazu na světovou úroveň a podporou jejího svobodného bádání ověnčit její věhlas věčnou gloriolou. Komunisté, lidé bojující za pravdu a svobodu, budou vždy střežit svobodu vědeckého bádání.

Lidová demokracie dává vysokoškolákům vše. Dává jim nejen existenční zabezpečení během studia, ale plánovaným hospodářstvím, zásadami pětiletého plánu, který podala komunistická strana, jim dává záruku, že nebude u nás nezaměstnanosti inteligence, že mladá inteligence, která vyjde z vysokých škol, dostane práci. Ale nemusíme čekat na socialismus; již dnešní naše společnost bude schopna umístit větší počet vysokoškoláků, než je dnes zapsáno na vysokých školách. Na příklad v roce 1953 bude nedostatek lékařů. To je nejkrásnější přínos lidové demokracie mladé inteligenci. Toho si musí být naše mladá inteligence jasně vědoma. Musí si být vědoma toho, že z práce pracujícího lidu může dnes dobře a klidně studovat a že je ji zaručena v budoucnosti krásná existence. Na druhé straně si však musí být někteří lidé velmi důkladně vědomi toho, že žádný režim, ani lidově demokratický, nemůže a nebude zaměstnávat takové právníky, kteří jsou proti právnímu řádu lidové demokracie; nebude zaměstnávat takovou inteligenci, která otevřeně brojí proti našemu novému řádu. (Předsednictví převzal místopředseda Hladký.)

Proto musí být vysokoškolákům a mladé inteligenci jasno, že pro ni není a nemůže být jiné cesty než ta, kterou se dal náš lid, jasno, že jedině socialismus ji zaručuje plný rozvoj jejich sil a plné ohodnocení její práce. Jedině na cestě k socialismu a v socialismu můžeme odstranit veškerou životní tíseň. Proto je pro mladou inteligenci socialismus jejím osudem. Mladá inteligence nemůže bez socialismu žít. Její místo je po boku těch, kteří bojují za nové formy života, za šťastnější život, po boku pracujícího lidu. Jedině když se postaví do řad pracujícího lidu ne jako páni, ale jako spolupracovníci na stejném díle, splní svůj historický úkol, a já věřím, že všichni vysokoškoláci až na některé výjimky tento úkol splní. (Potlesk.)

Místopředseda Hladký: Dalším řečníkem je pan posl. Valo. Dávám mu slovo.

Posl. Valo: Slávne ústavodarné Národné shromaždenie!

Chcem zaujať stanovisko v mene Komunistickej strany Slovenska k rokovaniu o hospodárskej a sociálnej kapitole rozpočtu na rok 1948. Náš hospodársky život a celá naša výroba nesie ešte dnes a ponesie ešte dlho následky vojny, vojny, ktorá hlboko narušila naše hospodárstvo nielen tým, že bol ochromený celý náš priemysel, výroba a zvlášť doprava ako jeden z najdôležitejších hospodárskych činiteľov, ale bola rozrušená aj naša mena, naše financie. Po vojne našli sme nielen spúšť miesto rozkvitajúcich fabrík; našli sme rozorané naše železnice na tisíce kilometrov, na Slovensku takmer ani jeden most nezostal zachovaný, či už cestný alebo železničný. Našli sme zároveň rozvrátenú menu; miliardy bezcenných papierov a pritom sme zostali úplne bez zásob, či už potravinových alebo priemyslových. Tak sme preberali po oslobodení, a to zvlášť na Slovensku, spáleništia a rumovištia v našej zemi do správy. Aj najväčší optimista musel počítať s tým, že bude hodne dlho trvať, než zrekonštruujeme našu dopravu, výrobu aj súkromné stavby, obydlia na predvojnovú mieru. A my sme sa, a to celkom správne, nespokojili len s tým a nedali sme si len tú úlohu, aby sme odstránili v najkratšom čase rumoviská, opravili zničený priemysel, dali sme si zároveň veľkú úlohu, ktorú sme shrnuli do dvojročného plánu.

Jeden úsek tejto úlohy je aj spriemyselnenie Slovenska. Slovom: nielen odstránenie vojnových následkov, ale ešte vedľa opráv poškodených výstavba nových fabrík a nových výrobien na Slovensku. Dať nášmu ľudu nielen tú pracovnú príležitosť, ktorá bola na Slovensku pred vojnou, ale zároveň vystavať fabriky a výrobne nové, rozšíriť pracovnú príležitosť pre náš ľud. Vytvoriť na Slovensku možnosti odčerpať z našich dedín prebytok obyvateľstva a tým aj odstrániť biedu našej dediny a tak zabrániť odlivu krvi nášho národa za chlebom do ďalekých cudzích krajov. To sme si dali za úlohu, aspoň veľkú časť toho, vedľa odstránení následkov vojny.

Prevedenie tejto úlohy vyžaduje veľkého pracovného, ale aj finančného vypätia. Každý, kto len trochu hospodárne a reálne myslí, musel počítať s ťažkosťami pri prekonávaní následkov vojny a kladení nových hospodárskych základov, každý musel vedieť, že ako rekonštrukcia, tak aj nové podniky mžu byť vystavané len a len z práce, z výťažkov práce lebo len prácou vznikajú nové hodnoty.

Keď dnes tak počujeme veľké a ostré kritiky na naše nedostatky a poukazovanie na ťažkosti, mnohokrát sa tieto ťažkosti celkom zámerne pripisujú na vrub novému ľudovodemokratickému poriadku. Takáto kritika nielen že je falošná, ale je aj zločinná. Veď kto očakával, že posledným výstrelom z kanóna spadneme ihneď do blahobytu? Iste nik takých zázrakov nečakal, a len ten, kto má zlý úmysel, môže našu republiku ohovárať, môže jej teraz vytýkať nedostatky.

Máme nedostatky ešte vo výrobe, ktorá - ako som povedal - bola rozrušená vojnou; ale my sme zároveň vyviezli z republiky 3 mil. Nemcov a, žiaľ, doteraz len tisícky Maďarov. Vybrali sme ich z tovární, dielní a aj z úradov. Na tieto uprázdnené miesta sme museli dať našich, mnohokrát nezapracovaných, nekvalifikovaných zamestnancov. Bolo len samozrejmé, že sa to stretne so začiatočnými ťažkosťami, že to bude mať vliv aj na našu výrobu a iba pre tieto ťažkosti mali sme nechať týchto piatokolonistov?

Mal som po svojej prednáške roku 1944 v Montrealu v Kanade veľkú diskusiu s gen. riaditeľom Federerom, ktorý sa rozhodne staval proti vývozu Nemcov a operoval vo svojich argumentoch s následkami, aké to bude mať na náš priemysel a výrobu. Nijako nesúhlasil s tým, že by mohly byť národné a štátne záujmy vyššie stavané ako záujmy hospodárske. Teraz mnohí síce slovom súhlasia s odsunom Nemcov, ale hospodárske následky, aj keď sú prechodné, uznávať nechcú a svaľujú ťažkosti vo výrobe - na náš znárodnený priemysel. Hľadajú každý nedostatok, každú chybu, ktorá je mnohokrát pochopiteľná, keď aj tisíc ráz sa nedá s ňou súhlasiť, a za príčinu toho považujú hneď národný priemysel, hneď vidia príčinu toho v tom, že robotníci a zamestnanci dostali mnoho práv, a okamžite v tom vidia nepoctivosť, defraudáciu a neviem čo. Každá lož je niektorým neprajníkom dobrá, aj keď je stokrát vyvrátená, len keď má trocha časovú ozvenu. Veď je až zarážajúce, že v debate v rozpočtovom výbore bola znovu omieľaná lož, že robotníci odmietli hasiť horiacu továreň len preto, že bola poludňajšia prestávka - a tisíce iných lží denne sú tradované. Tu už nie je možné hovoriť o kritike, tuná ide o špinenie a ohováranie. Veď iste nikto nechce tvrdiť, že nie sú nedostatky a chyby, nik nechce tvrdiť, že by už boly obsadené naše národné podniky prvoradými odborníkmi a že sa tu a tam nenájdu ľudia nehodní a nepoctiví. Bude našou úlohou, aby sme v takýchto prípadoch všetci a spoločne hľadali nápravu. Nik nechce tvrdiť, že pracovná morálka by bola už všade na potrebnej výške. Aj tu bude treba hľadať cesty, ale správne cesty k náprave. Ale aj najväčší škarohlíd musí uznať, že vo svojej veľkej a prevažnej väčšine náš znárodnený priemysel pracuje dobre, že sa pracovná morálka stále lepší a zlepšovala by sa ešte rýchlejšie, keby neboly zjavy mimo závody a mimo pracoviská, ktoré toto hatia.

Niekoľko slov k platovej a menovej otázke. Už hore som povedal, že rekonštrukcia nášho hospodárstva potrebuje veľkého pracovného a finančného vypätia. Na túto rekonštrukciu a výstavbu prispieva každý pracujúci človek, každý, kto v tejto republike tvorí alebo pomáha tvoriť hodnoty. Je len samozrejmé, že tento príspevok každého pracujúceho človeka musí byť dnes omnoho väčší ako v dobách normálnych. Je samozrejmé, že to znamená ulamovať z denného chleba pre tvorenie nového.

Teda naša platová a mzdová časť nesie a musí niesť veľkú položku rekonštrukčnú; musí sa teda lámať veľký kus denného sústa, aby sme mohli budovať nové a opravovať poškodené.

Mimo to náš ľudovodemokratický systém odstránil čiastočne a odstraňuje tiež veľké rozdiele, ktoré v bývalej republike boly medzi fyzicky a duševne pracujúcimi. Vychádzali sme a vychádzame z toho, že je treba odstrániť krivdy u tých v minulosti zaznávaných a najviac vykorisťovaných. Je treba zhodnotiť aj ťažkú fyzickú prácu, a tu sme v prvom rade dávali. Je isté, že sme nemohli dávať všetkým, aspoň nie v takej miere, a dnes sa stretávame, žeby každý chcel mať troj- až štvornásobok predvojnového platu, aj ten, kto mal v minulosti pomerne veľký plat, aj ten, kto mal plat slušný. A to je nemožné, aspoň nemožné už teraz a v niektorých prípadoch to v ľudovodemokratickom poriadku vôbec nebude možné.

A ja si, panie a pánovia, dovolím tvrdiť odvážne slovo: tvrdím, že platové otázky zdrcujúcej väčšiny nášho robotníctva a veľkej časti nášho zamestnanectva sú dnes lepšie, aj keď sme len niekoľko málo rokov po vojne, ako boly kedykoľvek predtým. A predsa nemôže nikto z nás povedať, že by sa náš robotník, alebo zamestnanec mal tak dobre, ako sa mal pred vojnou. A tu nie je ani chyba v nedostatku tovaru, ako je veľkou pliagou a priamo národným nebezpečím čierny trh. Táto pliaga je niekoľkokrát horšia tam, kde niet riadneho prídelového systému, a to je na Slovensku.

Aj keď má náš robotník alebo zamestnanec slušnú mzdu vzhľadom na úradné ceny, predsa je mu málo platná, keď za úradné ceny takmer nič alebo nič nedostane kúpiť. Pravda, že aj mzda toho najlepšie plateného robotníka alebo zamestnanca je žobrácka k cenám, ktoré sú na čiernom trhu.