Jestliže mistr Halas řekl před půldruhým rokem, že se ozývají tendence, dnes se ozývají zde v tomto ústavodárném sboru otevřeně hlasy, které chtějí otrávit umělce, vyhnat je s jejich míst, znemožnit jim, aby rozhodovali o kulturních otázkách, které jim především náleží. Naopak, myslím, že je potřeba těmto umělcům, ať už na jakémkoliv úseku kulturní práce, ať literátům, výtvarníkům, umělcům hudebním, filmovým anebo divadelním, poděkovat s tohoto místa právě také za to, že oni tehdy, kdy je národ potřeboval, šli, úřadovali a pracovali a vytvářeli nový aparát, že oni šli i za cenu sebezapření, že nebudou moci tvořit. Poděkovat jim za to a říci, že pro nás, ať jsou tohoto času sekčními šéfy nebo přednosty nebo čímkoli jiným, zůstávají stále jmény nejdražšími v tomto národě, že pro nás zůstávají milovanými umělci, pracovníky našeho národa. Paní a pánové, my budeme tyto pokrokové umělce dále hájit a podporovat.

Vím, že v tomto sboru jsou různí lidé, že je tu řada lidí čestných, korektních, upřímných stoupenců socialismu, že je tu řada lidí, kteří byť mají výhrady vůči naší politice, vůči různým opatřením, myslí to dobře a poctivě se socialismem, se svým státem a se svým lidem. Ale je tu řada lidí, kteří ve své nenávisti ke všemu lidovému, ke všemu pokrokovému a především ke všemu komunistickému - a to proto, že komunisté jsou nositelé pokroku a především garanty, že se k socialismu dojde -, jdou tak daleko, že už nic českého jim není dost dobré. Nic českého jim není hodno obdivu, nic českého nesnášejí a všechno nové, pokrokové, české kritisují, obracejí na ruby a zapomínají dokonce, že jsou Češi, že se zrodili z české matky a že jejich řeč je česká. Lidé, kteří ve své nenávisti ke komunismu jdou tak daleko, že je jim milejší řecký monarchista, americký válečný štváč nebo fašistický Němec než český poctivý komunista. Tak daleko přichází nenávist některých pánů kritiků a některých bojovníků proti komunismu. Je to především proto, že hnací silou pokroku v tomto státě jsou komunisté, že je navždy odzvoněno starým zlatým časům kapitalistického liberalismu.

A někteří kritikové, zaujatí, nenávistní, neochotní ke konstruktivní kritice, jdou tak daleko, že jsou u vytržení, vidí-li konservu ze západu, ve které mimo žvýkací gumu je také toaletní papír a suchar, že jsou u vytržení nad nádherným balením Chesterfieldek, ale nevidí velké budovatelské úsilí našeho lidu; obdivují se sebemenší tretě ze západu, ale nevidí naše Stalinovy závody, nevidí obrovský vzrůst našeho znárodněného podniku ve Zlíně, nevidí Dněprogres, nevidí bulharský Chaim-Boaz, nevidí Uralstroj, nevidí nic slovanského a českého, zatím co se obdivují lecjaké zbytečnosti a tretce ze západu. Auto ze západu je pro ně úžasnou věcí a nevidí, že máme kopřivnickou Tatru, že máme světoznámý výrobek rukou českých dělníků, české práce. Naši někteří kritikové ve své nenávisti jdou tak daleko, že jsou u vytržení nad slabomyslnými výtvory západního filmu, ať už se jmenuje Modelka, Gilda nebo Bellita, a nevidí a bagatelizují Sirénu, která dostala 7 mezinárodních cen, která dostala světovou cenu v Benátkách, nevidí úspěchy našeho filmu jenom proto, že v něm jsou také komunisté a že ti komunisté to dělají dobře. Nic českého jim není dobré, nic, v čem je vidět pokrok a síla nově rostoucí lidové demokracie. Jsou obráceni tváří dozadu, na západ, kde zbožňují své západní a také zapadající bůžky.

Tož, pánové, vždyť nemá nikdo v tomto státě nic proti tomu, aby ti, kdož se nechtějí smířit s tím, že v tomto státě jsou, budou a zůstanou komunisté ve vládě, kteří se nechtějí smířit, že v tomto státě lid si bude brát stále více práv, šli tam, kam je srdce táhne. Nikdo pro ně plakat nebude. Takové, i když teď říkáte a budete potom říkat přehnané a tak dále, takové zásadní motivy vedou celou vaši kritiku. Napíšete: "Ministerstvo informací žádá o 2 miliardy více" - a celý rozpočet ministerstva informaci činí 292 mil. Posl. Charvát napíše: "Stamilionové deficity ve filmovém hospodářství", posl. Lesák: "Demagogie neozdraví film" - a potom svorně napíšete, že náš film bude mít za pět let 1 a půl miliardy deficitu. Při tom se rozcházíte o několik desítek milionů. A potom spustí Lidová demokracie, Svobodné slovo, Svobodné noviny a spol.: "Teror na Barrandově", "Ve filmu to praští", "Filmové gestapo", "Doplácíme 2 miliony na film", "Katastrofální schodky, Nikolaj Šuhaj defraudant", "Dejte film pod kuratelu" atd. K tomu už jen chybí růžový papír Stříbrného večerníku a podpis F. Stříbrného. Tomu říkáte kritika, o tom říkáte, že je to základ, na kterém se můžeme shodnout ve věcné a vážné kritice. Za takové situace mají naši filmoví umělci a pracovníci pracovat, když takto zneklidňujete celou veřejnost. A ve skutečnosti naopak v prvé polovině tohoto roku jsou tu příjmy vyšší než byly a výdaje nižší, takže asi 6 mil. Kčs bude tento rozpočet přebytkový.

Je nám jasné, že ti, kteří toto dělají, nedělají to jen náhodou, nýbrž že je to jasná ideologická příprava. Je to první stupeň přípravy: barrandovský teror, stamilionové deficity, a druhý stupeň, to jsou někteří lidé ve filmu, kteří - neváhám to říci - sabotují znárodněný film, překročují rozpočet jednoho filmu až o 52 %, atd., a to všechno jsou lidé téhož směru jako posl. Lesák, který vznáší dotazy na p. ministra informací, proč se překročují rozpočty filmů. Myslím, že je tu podezření ze spojitých nádob; na jedné straně se překročují a na druhé straně se z toho dělá velký kravál.

A po této přípravě přijdete s návrhem p. dr. Hřebíka a s návrhem na zrušení ministerstva informací. Máte to krásně vypracované a připravené. Návrh posl. dr. Hřebíka, o kterém budeme v tomto ústavodárném Národním shromáždění ještě podrobně hovořit, uvádí jako hlavní motiv, že chce zavést pořádek do filmového podnikání, ale v návrhu marně hledáte, jak a čím má tento návrh prospět posílení uměleckého, kulturního a státně politického poslání našeho filmu. Především se tu staví otázka výdělečného podniku starýma očima kapitalistickýma, a Sokol, pokud vím - a nejsem v Sokole od včerejška - byl vždy organisací nezištnou, nikdy nestavěl svůj zisk nad svou práci a poměr k národu. Jednotlivci tu chtějí zneužít sokolského bratrství a právě před sletem, kdy je třeba v Sokole jednoty a svornosti, vhoditi do Sokola jablko sváru, které má rozvrátit řady jejich členů. Nezapomínejte, že nás komunistů je také slušný počet v Sokole, a to ne od včerejška, nýbrž od let předmnichovských. Nezastávali jsme tam jen funkce starostů a vysokých hodnostářů, ale stavěli jsme sokolovny, nosili maltu, natírali dveře a drhli podlahy jako poctiví a řádní členové. Myslím, že něco na tom je, když podniková rada Československé filmové společnosti řekne, že její dojem je, že za návrhem "sokolských" poslanců jsou skryty soukromí zájemci, kteří vlastně celonárodní instituce Sokola zneužili pro své vlastní zájmy. Bude dobře, když si pak při projednávání tohoto návrhu o tom pohovoříme podrobněji.

Je samozřejmé, že se vyrábějí resoluce, a poněvadž jsem zpravodajem o tomto návrhu, mám jich už hezký počet, ale mám na př. i resoluci, protest Sokolské jednoty v jednom pražském předměstí, ve kterém se jménem 1.300 příslušníků protestuje proti zabrání kina. Při tom jsem zjistil, že v tomto pražském předměstí má jednota Sokol pouze 750 členů a nikoliv 1.300, že v tomto pražském předměstí - mimochodem řečeno - není žádný biograf a že náčelník tělocvičné jednoty Sokol v tomto pražském předměstí pan Tesárek za přítomnosti pana Klimeše konstatoval, že mu není vůbec nic známo o podobném protestu ani o svolání výborové nebo členské schůze, která by měla text protestu schválit. Protest byl tudíž podán bez vědomí členstva nár. socialistickými funkcionáři jednatelem p. Mařečkem a p. Pečkem, kteří dopis podepsali dokonce bez vědomí náčelníka jednoty. Budete-li takto dělat resoluce, upadnou ve velkou nevážnost a nebudeme z nich moci vyvozovat skutečný názor sokolských pracovníků.

Jde především o znárodněný film a o pokus po prvé prolomit zásady presidentova dekretu, v tomto případě dekretu č. 50. Neváhám říci, že když se vám nepodařilo udělat průlom do prvého návrhu divadelního zákona, který byl jednomyslně odmítnut všemi kulturními pracovníky, pokoušíte se o to druhým způsobem. Znárodnění především manifestuje nezadatelný a přednostní zájem lidí na bytí a rozvoji filmového podnikání ve prospěch celku a zabezpečuje k trvalému plnění těchto požadavků hmotné a osobní předpoklady. Nositelem znárodnění je tedy lid jako celek a ne nějaká skupina lidí. Věřím, že ani poctiví členové Sokola ve své většině, až se jim vysvětlí, oč jde, nebudou souhlasit, aby se tak významná celostátní organisace, jakou je Sokol, stala prostředníkem, kterým by měl být narušen první dekret o znárodnění, a tedy znárodnění samo ve své podstatě. Při tom je jasno, že jak ministerstvo informací, tak my máme k Sokolu ten nejvřelejší poměr. Ministerstvo informací podporuje propagaci sletu a Sokola kde jen může, ale nikdo, ani toto shromáždění nemůže připustit, aby byly podrývány samy kořeny znárodňovacího procesu prostřednictvím návrhu p. dr. Hřebíka. (Předsednictví převzal místopředseda Petr.)

Nemám dostatek času, abych se tu zmiňoval o další práci ministerstva informací, jen několik slov řeknu o odboru I., který byl také napaden. První odbor ministerstva informací má především za úkol zahraniční státní propagandu a informace, tlumočnickou službu, překladatelskou službu, vnitřní státní propagandu, státně politickou výchovu časové povahy, národohospodářskou propagandu a informace, věci pohraničí a Slezska, ústav pro výzkum veřejného mínění, archiv a pod. Už sama paní posl. Jungwirthová 27. března 1946 prohlásila, že každý moderní stát musí znát mínění svých občanů a musí mít potřebný aparát, jak toto mínění zjišťovat. Tolik pokud se týče ústavu pro výzkum veřejného mínění, ale mohl bych vypočítávat řadu dalších prací, které koná I. odbor ministerstva financí. Jsou to tisíce přednášek, je to dvacet tisíc vyškolených pracovních okresních národních výborů ve více než 100 různých přednáškách, je to otázka programového vedení a organisované akce v tisku, rozhlasu a filmu, čelící zmatku a panice v době tísnivé hospodářské situace. Je to otázka organisovaní hnutí národní soutěže, jsou to brigády pro průmysl a zemědělství, jejich výchova, jejich kulturní zásobování a kulturní spolupráce s nimi.

Podle dekretu 130/45 o státně politické výchově časové povahy nejen se účastní první odbor programové a organisační přípravy celostátních masových akcí, ale také organisuje kulturní četbu, pečuje o obnovu zničeného Slezska, organisuje kmotrovství, Slezský ústav, hraničářské problémy, sleduje problémy osídlení, organisuje pomoc Lužici, východnímu Slovensku a v poslední době organisuje také sběr starých novin. A nebýt jeho, myslím, že by nevyšlo ani Svobodné slovo, poněvadž by nebylo dostatek papíru, kterého máme kritický nedostatek. Je to dále zahraniční propagace organisace dobrovolných profesionálních tlumočnických sborů, publikace pro cizinu. Potřeboval bych několikanásobek času, abych vypočítal jen stručně obsáhlou činnost jediného odboru ministerstva informací.

Jedním z odborů je rozhlas, také zjevně a známě napadaný pro tendenčnost, stranickost a pod. Pokud jde o tendenci, paní a pánové, aby nám bylo jasno, náš čs. rozhlas tendenční jest. O tom se s nikým netřeba přít. Ale tendence, kterou mu vyčítáme, to je právě tendence věrného stoupenectví košického vládního programu, je tendence lidově demokratická, tendence naprosté věrnosti vládě Národní fronty. To je tendence, která jenom pomáhá a posiluje myšlenku lidové demokracie v tomto státě. Jestliže ovšem byste chtěli tendenci, která by se líbila také na západě pánům Mikolajczykům, Sidorům, Ďurčanským a jiným, takovou tendenci tedy do rozhlasu asi nepropasujeme.

Náš rozhlas má vyrovnaný rozpočet. Náš rozhlas ze svého rozpočtu dává 106 milionů na investice, na obnovu, protože má zastaralé zařízení. Náš rozhlas z těch 40 % poplatků, které mu dáváme, kryje celý svůj provoz, protože dalších 20 % jde na investice. Provoz rozhlasu stojí denně jednoho posluchače 33 haléřů. A bylo by možné ještě snížit rozhlasové poplatky, kdyby třetinu rozhlasových poplatků si nebrala pošta, která tím jaksi vyrovnává svoje deficitní hospodářství. Rozhlas tedy dostává pouze 60 % poplatků, které mu dávají posluchači.

A náš rozhlas, když dovolíte několik čísel, má takovouto agendu: V roce 1946 uvedl přes 2.000 autorů, letos za tři čtvrti roku již přes 3 tisíce autorů. Poslech Čs. rozhlasu, zjištěný průzkumem, činí až 75 %, t. j. nejvíc v Evropě. Rozhlasová služba pomohla umístit 200.000 nových zaměstnanců. Zorganisovala přes 50 tisíc dobrovolných pracovníků na chmel, pro Kladno, do šachet, zorganisovala za týden na dva tisíce dobrovolných pracovníků. Rozhlas měl letos přes půldruhého tisíce vlastních pořadů, vyřídil na 15 tisíc dotazů a intervencí a počet jeho posluchačů neustále roste. Zase bych mohl pokračovat ve vypočítávání obrovské práce našeho rozhlasu. Na jedné straně pochybná anketa Svobodného slova o rozhlasu, na druhé straně statisíce dopisů, které souhlasí, aby rozhlas pokračoval tak, jak dosud pracuje, ve své neochvějné věrnosti, na linii lidově demokratické, na linii košického programu.

A tak, paní a pánové, docházím k závěru. Je obrovská práce ministerstva informací a jeho odborů. Zaslouží si nikoliv kritiky a nevěcných útoků, nýbrž zasloužila by si alespoň od vás, čestných, charakterních a loyálních lidí, abyste se alespoň přesvědčili, co to ministerstvo informací je a jakou obrovskou práci vykonává. Nic jiného bych po vás nechtěl a o nic jiného vás neprosil. Běžte a zjistěte si ve všech odborech, co ono dělá, abyste si učinili správnou a jasnou představu jeho obrovského výkonu. A pak přestanou vaše útoky a můžeme se shodnout na seriosní věcné kritice, že to nebo ono lze poopravit, ale pak přestaneme diskutovat o tom, zda je existence ministerstva informací oprávněná.

Lze-li něco ministerstvu informací vytýkat, pak je to především to, že se nedostatečné stará o to, aby široká veřejnost věděla o jeho obrovské práci, aby byla seznámena s obrovskými úkoly, které toto ministerstvo zvládá. A s ministerstvem informací, paní a pánové, nutno počítati. Jeho kompetence a úkoly jsou stále větší. Vedle dekretu č. 50 o filmu je tu zákon o státní péči osvětové, o povinných výtiscích, o postavení redaktorů, návrh divadelního zákona je také kompetencí ministra informací, státní hudební artistická ústředna a další.

Mám za to, paní a pánové, že nadešel opravdu čas, aby se s této tribuny a v těchto místech přestalo hovořit o zrušení ministerstva informací a aby na program přišla otázka rozšířit ministerstvo informací o osvětu. (Veselost.) To je problém dnešního dne. (Potlesk.) Myslím, že osvěta nenalezne lepšího stánku, než je ministerstvo informací. Není to věc nová, paní a pánové, tato věc se praktikuje právě v těch státech, na které se odvoláváte, že bylo ministerstvo informací zrušeno. Tam právě bylo posíleno, ať již pod jiným názvem, a rozšířeno právě o osvětu. A není to věc nová ani ve vrstvách kulturních pracovníků, kteří už v době, kdy se jednalo o první osnově divadelního zákona, byli toho mínění, že by se jim lépe vedlo a lépe pracovalo v rámci ministerstva informací než v rámci ministerstva školství.

Politická persekuce osvětových inspektorů a celá řada těch markantních věcí, na které zde poukázal kolega posl. Koubek, dále postoj ministerstva školství k věcem kultury, o kterém si můžete dnes a denně přečíst posudky umělců samých, neschopnost ve věci divadelního zákona v jeho první osnově, už to samo vše mluví pro to, aby ministerstvo informací bylo rozšířeno o sektor osvěty. A vy samozřejmě můžete spustit dnes nebo zítra ve svých novinách útok, můžete proti tomu protestovat, můžete to vydávat za neoprávněnou agresivnost komunistů, za neoprávněné sebevědomí anebo optimismus, který nám tak často vytýkáte, ale s kterým se musíte smířit, poněvadž náš optimismus má velmi zdravé základy. Náš optimismus nás neopustí a myslím si, že by bylo rozumnější smířit se, paní a pánové, jak s ministerstvem informací, tak také s ostatními komunistickými ministry ve vládě a také s tím, že jich nebude nikdy ubývat, nýbrž přibývat v této vládě, smířit se také s tím, že komunistická strana zůstává a zůstane garantem, že v tomto státě se půjde stále vpřed k socialismu. (Potlesk.)

Paní a pánové, myslím, že je čas - netýká se to ovšem těch slušných a objektivních kritiků, kteří dovedou sice vytknout chyby, kteří dovedou kritisovat to, co ještě je třeba zlepšit, ale kteří také dovedou uznat klady, je tu velká část takových kritiků - myslím, že je čas, aby ti nenávistní kritikové, kteří nic českého už dnes neuznávají, kteří ve své nenávisti jdou i proti vlastnímu národu a kteří z příkazu zahraniční reakce a z příkazu zahraničních paličů války bojují nejen proti komunistům, nýbrž proti celé řadě kulturních a jiných pracovníků tohoto státu - aby se smířili s tím, že na těchto věcech a na tomto vývoji se nedá nic změnit. Myslím, paní a pánové, že čím dříve to pochopíte a čím dříve se s tím smíříte, tím lépe bude také pro vás. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. Tichota. Dávám mu slovo.

Posl. Tichota: Pane předsedo, slavná sněmovno, paní a pánové!

Ačkoliv již několik pánů kolegů poslanců upozornilo při jednání o rozpočtovém návrhu podniku čs. státních drah na rok 1948 v rozpočtovém výboru na nesprávnou koncepci § 26 osnovy finančního zákona, podle něhož mají státní podniky snížit svá vydání o 5 %, považuji pro závažnost věci za nutné vrátit se i v plenu k tomuto ustanovení.

Promítaje tuto normu na čs. státní dráhy, u nichž by 5 % celkových výdajů činilo asi 1 miliardu Kčs, musím konstatovat, že je první zákonnou a ovšem i národohospodářskou povinností čs. státních drah splniti přepravní ůkol, pokud jsou ovšem pro to osobní a věcné předpoklady. Rozpočet ČSD je v pravém slova smyslu programem, jehož splnění závisí především na přepravním rozsahu. Přepravní rozsah je ovšem proměnlivý, je větší v době hospodářského rozmachu a zmenší se za hospodářské tísně státu.

Základem rozpočtu ČSD jakožto souhrnu provozních a jiných výdajů na straně jedné a souhrnu přepravních a jiných příjmů na straně druhé s konečnou výslednicí aktivního nebo pasivního salda je vlastně stanovení přepravního a z toho plynoucího dopravního výkonu, vyjádřeno v osobních kilometrech, v čistých tunových kilometrech, které se pak promítají do strojových, nápravových a vlakových kilometrů. Jsou-li výdaje ČSD závislé na přepravní potřebě národního hospodářství, nelze tyto výdaje žádným mechanickým nebo lineárním způsobem snižovat. Přesné splnění § 26 osnovy finančního zákona o 5 %ním snížení osobních a věcných výdajů muselo by mít za následek, důsledně ovšem domyšleno, zastavení provozu po vyčerpání povolených rozpočtových prostředků, což jistě není úmyslem zákonodárce.

Zkoumáme-li blíže rozpočtový návrh podniku ČSD, vidíme, že je tu řada výdajových položek, které jsou buď konstantní, jako úroky, odpisy atd., nebo u nichž vzhledem k pevným cenám nelze nic ušetřiti - výdaje za pohonné látky, pražce, štěrk, kolejnice atd. - takže celá snaha po úsporách musela by se soustředit na některé správní výdaje, zejména však na výdaje personální, kde je ovšem dolní možnost snížení stavu personálu bez újmy provozní výkonnosti ČSD. Vzhledem k tomu soudím, že jedinou směrnicí, již by bylo možno státním podnikům do finančního zákona dát, je stanovení salda, v jehož mezích by byly povinny hospodařit s plnou volností, ovšem také s plnou odpovědností za výdaje v zájmu provozu nezbytně nutné. Čím volnější ruku mají a musí míti státní podniky ve svém hospodářství, tím větší odpovědnost padá ovšem na vedení podniku za správné a úsporné hospodářství.