Chtěl bych se, paní a pánové, zmínit ještě o jedné malé věci, která byla přetřásána také v denním tisku a mohla by vrhnout špatné světlo na vysoké školy, speciálně zase na Karlovu universitu.

Přihlásil se nám k habilitaci mladý vědec, který jako thema své vědecké práce habilitační označil "Dialektický materialismus a neurologie". Tato práce byla posouzena v komisi, probrána v profesorském sboru podle všech náležitostí a nebyla připuštěna z vědeckých důvodů - to podtrhuji, poněvadž jsem byl předsedou té komise - z vědeckých důvodů nebyla připuštěna k dalšímu řízení. Toto bylo mylně vykládáno tak, jako by lékařská fakulta tuto práci odmítala z důvodů politických, proto, že se práce věnovala dialektickému materialismu. Že tomu tak není, je dokázáno tím, že na téže fakultě už se habilitoval před tím jiný docent, který přednášel o dialektickém materialismu, tak, že dal, jak je předpis, tři themata k habilitační přednášce, a profesorský sbor si mohl vybrat jakékoliv jiné théma, ale vybral si to nabízené dialekticko-materialistické, aby ukázal, že má o to zájem a že nevylučuje z vědeckého programu diskusi o takovýchto věcech. Dalším důkazem je, že v témže zasedání profesorského sboru, kde byla tato práce o dialektickém materialismu a neurologii odsunuta, se habilitoval jiný neurolog, rovněž komunista, známý jako komunista, ovšem práci, která vědecky vyhovovala.

Lituji, že v naší veřejnosti je taková nervosita, že se každý čin posuzuje především politicky. Je to těžký hřích zase proti klidu našeho vědeckého života. Jen mimochodem řeknu, že se v habilitaci dotčeného pokračuje, a nebylo k tomu třeba žádného nátlaku, aby se v ní pokračovalo. Stačí, když kandidát předloží jinou vědeckou, více vyhovující práci, a bude všecko v pořádku.

Jenomže teď přijdu k věci, pro kterou se obracím na slavnou sněmovnu. Proskočilo do veřejnosti - a zase řeknete, že jsem špatně informován, ale tentokrát mám dobré zprávy; proskočilo do veřejnosti, že se pan ministr financí vyslovil, že nepustí jakožto ministr financí ani jedno jmenování profesorů na lékařské fakultě pražské, dokud tento kandidát nebude habilitován tak, jak žádal. (Výkřiky.) Řeklo se to snad důvěrně - a dnes se o tom po Praze mluví a je slavné sněmovně známo, že od jisté doby se věci z vlády vynášejí ven a že se o nich dokonce v tisku píše; tedy nebudiž mi zazlíváno, že jsem si opatřil informace, a řeknu vám, že to nebylo těžké je získat. Zjistil jsem, že od té doby, co tato "aféra" vypukla, nebyl na lékařské fakultě pražské žádný profesor jmenován a že tatáž závora se vztáhla na odbočku lékařské fakulty v Plzni, ze které pochází tento ne dost uspokojený kandidát docentury.

A budiž mi ještě dovoleno doplnit tuto informaci tím, že v personálním komitétu ministrů, když šlo o jmenování profesorů na pražské lékařské fakultě, pan ministr financí tuto závoru expressis verbis opakoval a že se k němu připojil ještě jeden jeho kabinetem kolega z téže strany. Já toho lituji. To bude navenek vypadat jako útlak, a on to útlak není: předně universita to takto nemyslela, a lituji, že odpovědní členové vlády se dali špatně informovat, že měli tolik nedůvěry v objektivitu vědy, že i oni uvěřili aspoň natolik všelijakým těm šeptandám o reakčnosti vysokých škol, že se ve vládě a v personálním komitétu takto zachovali. Prosil bych pana ministra financí, aby se v této nové republice neopakovalo to, bylo zvykem v republice první, že se totiž ministr financí stával omezujícím činitelem v rozvoji české vědy a vysokého školství, tehdy z důvodů rozpočtových, jak zněla stereotypní formule. To, bohudík, jsme dnes dále a ministr financí otvírá štědře dlaň vědě, jak jsem řekl. Doufejme, že se ty časy nevrátí. Ale musím ho poprosit, aby se ministr financí a kterýkoliv jiný ministr v této nové republice nestal omezujícím faktorem v rozvoji vědy z důvodů politických, poněvadž to by bylo ještě méně mravné než důvody rozpočtové, které se konečné daly obhájit zřeteli hospodářskými. (Potlesk.) Ale zejména bych chtěl poprosit vládu této republiky a všechny její členy, aby dříve, než přikročí k rozhodování o věcech tak delikátních a tak hluboce se dotýkajících vrcholů naší kultury národní, se laskavě dali objektivně informovat o všech náležitostech a předpokladech. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluji slovo dalšímu řečníku, pí. posl. Uhlířové.

Posl. Uhlířová: Paní a pánové!

Když jsme v rozpočtovém výboru ústavodárného Národního shromáždění probírali rozpočet ministerstva školství, přihlásilo se k debatě na 10 řečníků, což je pochopitelné, protože školství a osvěta je nejen rozsáhlý, ale i obsáhlý sektor, který řídí kulturně-školské dění v tomto státě. Každému je jasné, že vzmach a rozvoj každého národa je závislý na jeho kulturní vyspělosti, duševním rozhledu a správném chápání současného dění, a na všechny tyto úkoly působí kultura a škola. Nového člověka formuje nejen rodina a společnost, nýbrž i učitel a školní výchova. Proto ten zájem o naše školství a zvyšování snah některých politických činitelů zajistit si vliv na kulturně školské dění ve státě. Že se k tomu užívá cest, jež nelze nazvat vždycky kulturními, je všeobecně známo a já se k tomu ve své řeči ještě vrátím. Vzhledem k omezenosti času nemohu se dotknout všech úseků školského oboru do té míry, do jaké by to bylo nutno, a proto musím omezit svůj referát jen na některý, který především zaměřím k zemi Moravskoslezské a k tomu, co mne jako učitelku především také zajímá a co mne k tomu vede.

Základem veškerého našeho školství je školství národní. V zemi Moravskoslezské máme v tomto roce 3.028 obecných škol, které mají 262.002 žáky; tedy pěkná armáda mladých občanů tohoto státu. Měšťanských škol máme 625 a v nich 114.347 žáků. Země Moravskoslezská, jak jste slyšeli, nemá však jenom školy české, nýbrž také školy polské, o nichž zde mluvil poslanec mého klubu kol. dr. Uhlíř. A na jeho řeč reagoval poslanec komunistické strany Koubek. Mně je strašně líto, že zde máme s kol. Koubkem kontroverse při rozpočtu, a dvojnásobně líto, že kolegům z komunistické strany to nestálo za to, aby si vyposlechli, co tady právě na tuto repliku chci říci. (Výkřiky.)

Tedy prosím, aby bylo jasno, pokud se týká polského školství v Československu: V košickém vládním programu stojí, že republika Československá bude národním státem Čechů a Slováků, a pravda je, že jsme se po převratu v r. 1945 všichni bez rozdílu rozněcovali řečmi, že v Československu budou pouze české a slovenské školy. Přes to však je do dneška obecných polských škol 65 se 4.956 žáky, měšťanek je 9 a mají 2.045 žáků. A já se vás, paní a pánové, ptám, jestli v tom vidíte nějaký útisk. Tady je nejlépe znát, že po této stránce Československo opravdu plní smlouvu, kterou uzavřelo, a jestliže p. posl. Koubek uváděl, že pan ministr Nejedlý chtěl zřídit 31 mateřských škol a že to znemožnil posl. Uhlíř, tož prosím, pro pravdu budiž konstatováno, že polské mateřské školy na Těšínsku byly po převratu r. 1945 otevřeny úplně illegálně, bez souhlasu školských úřadů a bez dohody s vydržovateli těchto škol, že zemská školní rada - expositura v Moravské Ostravě tyto školy zakázala, a byla dána možnost všem polským činitelům - na Těšínsku, aby se z tohoto rozhodnutí odvolali k ministerstvu školství. Pokud tak udělali, ani jedno jejích odvolání neodpovídalo zákonným předpisům, a z toho důvodu odborový přednosta I. sekce, pan posl. dr. Uhlíř, tyto školy nepovolil, a to se stalo za ministrování pana ministra školství dr. Nejedlého. Tedy doporučovala bych p. posl. Koubkovi, aby se také staral o to, kolik mateřských škol bylo otevřeno pro české děti v Polsku jako reciproční opatření. (Potlesk.) A myslím, že by opravdu mělo býti předmětem jeho zájmu, aby se domáhal pro české děti na druhé straně téhož, čeho se domáhá pro polské děti v Československu. Když měřit spravedlivě, tož, prosím, na obě strany. (Předsednictví převzal místo předseda Hladký.)

Jak jsem řekla - a já mám vždycky smůlu, že s ním musím polemisovat; škoda, že šel pryč - opakuji znovu: to je, pokud se týká tohoto úseku jeho řeči. Myslím, že řešení: zřizovat pobočky polských škol při českých školách je řešení správné, které opravdu odpovídá tomu, jak my si v Československu své školství představujeme.

Mohla bych mluvit o školství středním, avšak čas mi utíká a omezím se. Řeknu vám jen tolik, že pokud se tyká středního školství, jdeme v zemi Moravskoslezské opravdu nahoru; máme zvýšený počet žáků přes to, že jsme nezvětšovali počet škol; že nám přibylo také škol národních, že se zvýšil počet jejich žáků, a v důsledku toho, že jsme zřídili i některé školy odborné a vysoké, vzrostl také rozpočet ministerstva školství.

Sledujeme-li školské otázky, přicházíme k názoru, že tu máme tři základní problémy našeho školství: 1. nejdůležitějším je nedostatek učitelských sil, 2. nedostatek školních budov a 3. nesprávná dislokace škol, zejména středních a odborných.

Pokud se týká prvního problému - a to vás bude zajímat - schází nám v zemi Moravskoslezské na národních školách v pohraničí 62 učitelů, ve vnitrozemí 29, celkem 91, ačkoliv byl počet žactva zvýšen z 45 na 55 třídu, čímž jsme se octli tam, kde jsme byli před 10 lety.

Ještě horší je situace na středních školách. Na počátku školního roku scházelo nám v zemi Moravskoslezské 212 profesorů; odborných učitelů působí na středních školách 85, takže celkem chybělo 297 učitelských sil. K 1. prosinci klesl tento počet na 200. Nejvíce chybí češtinářů, angličtinářů, ruštinářů, matematiků, fysiků a chemiků.

Položte si, prosím, otázku, proč je tento stav. Odpověď je celkem snadná. Mladý učitelský dorost hledá si jiné zaměstnání, které je lépe placeno. A jak na to odpovíme my, v jejichž rukou spočívá možnost nápravy? Byla bych velmi ráda, kdybych o této otázce mluvila již naposledy. Chci věřit, že v r. 1948 splatíme svůj dluh učitelům i profesorům stejně jako všem státním a veřejným zaměstnancům jak v aktivní službě, tak i pensistům, protože slibů jsou už všichni syti, a teď chceme vidět jednou také činy. Almužna, kterou dostali veřejní a státní zaměstnanci k 28. říjnu a k vánocům, zůstává jen almužnou a je nedůstojná státu, který nastoupil socialistickou a socialisující cestu. (Potlesk.) Neustále slyšíme o pokroku, o nových cestách, o zlepšování životní úrovně a novém řádu, a jen veřejno-zaměstnanecká vrstva je důsledně opomíjena a nic o těchto vymoženostech neví.

Čs. strana národně socialistická podala návrh zákona, který měl vyřešit nedostatečné platy státních zaměstnanců a zlepšit jejich životní úroveň až do doby, kdy bude vydán jednotný platový zákon. Ale návrh padl zásluhou komunistických kolegů a nevím, zda proto, že jej podali národní socialisté, anebo proto, že komunistické straně na této vrstvě zaměstnanecké nezáleží. Problém je však vážnější, než se zdá. Chceme-li zajistit spokojený administrativní aparát, chceme-li zabezpečit dostatek vychovatelů naší mládeže, musíme upravit jejich existenci tak, aby se mohli této zodpovědné a těžké práci věnovat.

Neméně svízelná je situace, pokud jde o umístění škol. Většina budov ve vnitrozemí je stará 70 -100 let, je potřeba nových staveb. A prosím, paní a pánové, podívejte se, jak plníme dvouletku stavební, právě pokud se týká škol. Školy byly zařazeny na poslední místo, pokud se tyká přidělování materiálu ve stavební dvouletce, že prý jsou neproduktivní, ačkoliv nevím, kde se tento falešný názor vzal, když přece produkují to nejcennější, co máme, to znamená nového člověka, který musí představovat daleko více než představuje mrtvá hmota. Bylo by tedy dobře, kdyby se opravdu při plánování pamatovalo také na to, že nová generace národa a státu musí se také někde vzdělávat a vychovávat. Pokud se týká středních škol, bude nutno, aby aspoň v pětiletém plánu, který již připravujeme, bylo pamatováno na postavení středních škol v Brně - Žabovřeskách, v Brně-Židenicích, v Hodoníně, v Uherském Hradišti, dvou škol v Olomouci, dále školy ve Frenštátě pod Radh., ve Šternberku. Přístavby nutně potřebuje také budova reálného gymnasia v Mor. Budějovicích.

Pokud se tyká dislokace středních a odborných škol, nepřejeme si nic jiného, než aby se při plánování o rozmístění jednotlivých těchto škol měřilo Moravě spravedlivě a abychom nebyli zkracováni, jak se mnohdy děje.

Mluvit o kultuře a nedotknout se při tom divadel - to by referát nebyl úplný. Nemohu se rozbíhat a chci se omezit jen na nejdůležitější. V Brně jsme měli Družstvo Národního divadla, které mělo před válkou 13 milionů korun. Němci tento kapitál rozkradli. A paní a pánové, dnes, kdy by každý člověk soudil, že se tento kapitál musí vrátit Družstvu Národního divadla, divte se tomu, že Němci, kteří rozprodali jednotlivé cenné papíry všem možným ústavům, by se nám dnes mohli smát, protože toto Družstvo Národního divadla musí žalovat zvlášť každého jednotlivce, který tento majetek rozkradený v Družstvu Národního divadla má ve svých rukou. Pan president -se postavil za postavení nového Národního divadla v Brně, a přes to toto divadlo nedostalo ani haléře ani z akce UNRRA, ani z jakékoliv jiné podpory, aby mohlo opravdu splnit svoje poslání a postavit důstojnou budovu.

Ministr sociální péče vydal nedávno vyhlášku, kterou se upravují platy a postavení jednotlivých zaměstnanců divadel. Vyhláška se vydala, náklady vzrostly, ale nikdo se neptá na to, kde se vezme úhrada. Nechci vykládat o těch schodcích, dostala bych se příliš daleko. Myslím, že bude nutno, abychom revidovali tuto vyhlášku ministerstva soc. péče, aby se opravdu ministerstvo, nežli zasáhne tak hluboce do struktury věci zaměstnání a placení herců, dohodovalo s provozovateli, lépe řečeno aby slyšelo jejich názory, aby to byla věc, která opravdu, jak se lidové říká, bude sedět. Zdá se, že ještě bude chvíli trvat, než v situaci našich divadel vyřešíme tuto otázku k všeobecné spokojenosti.

Ve svém referátu bych ráda poukázala na mnohé stranické útoky, které se vedou proti ministerstvu školství a osvěty a které mají jen jediný cíl - ovládnout naše školy. Pro zajímavost vám povím jeden moment z kulturního výboru. Na útoky kolegů z komunistické strany odpovídal svého času ministr školství dr. Stránský a řekl, že on není nikterak vinen tím, že je dnes ministrem školství; že když uvažoval, jak se na ministerstvo školství dostal, přišel k názoru, že toto ministerstvo dala komunistická strana sama k disposici, tudíž ze se zřekla ministerstva, které považovala za méně významné než je na př. vnitro, zemědělství nebo jiná ministerstva. Tedy že není ministr školství dr. Stránský vinen, že bylo zhašeno v ministerstvu školství to velké světlo, které tam svítilo před tím, a že mu bylo dovoleno, aby on tam zářil jako skromná svíčička. A od té doby, paní a pánové, jsou ty útoky na denním pořádku. My jim dobře rozumíme a ani nás to příliš nerozčiluje. Zastáváme zásadu, že prostě na tyto útoky je nejlépe neodpovídat, a musíme-li se jimi zabývat, že je lépe vzít to více humorně než dodávat tomu nějaké závažnosti, kterou to opravdu nemá. (Potlesk.) My víme, oč tady jde. Jde o to, aby se školství především ovládlo politicky - a kdo chce psa bít, ten si hůl najde. My naopak zastáváme zásadu, že škola má být nepolitická, tak jako věda musí být nepolitická. Mluvil tu přede mnou o tom pan prorektor dr. Bělehrádek. Má-li být skutečnou vědou, musí být každé vědecké bádání absolutně nestranné a nestranické, má-li představovat to, co od něho očekáváme.

Tyto názory bohužel nesdílejí všichni a dívají se na to mnohdy stranickýma očima. Jako doklad uvádím příklad pracovní konference zástupců okresního pedagogického sboru v Praze (Výkřiky komunistických poslanců.), která se konala 8. listopadu t. r. Tam promluvil kulturní a školský referent zemského národního výboru pan Pavlásek, který razil zásadu političnosti školy a zdůrazňoval, že škola musí být politická. Doufejme, že to nemyslil tak, aby byla komunistická. Tvrdil také, že parlamentní demokracie musí být u nás nahrazena pouhou demokracií lidovou a že učitel, který takto nebude chápat své povinnosti, bude odstraněn jako nepřítel pokroku. Takovéto fráze jsme slýchávali za Moravce a Franka. Ti hrozili českému učitelstvu vyhlazením, smetením, rozdrcením, nepřizpůsobí-li se režimu. Neuznáváme tyto vyhrůžky a mírně řečeno odmítáme je, poněvadž v demokratickém systému takovéto řeči nemají místa. (Hlas: Když dělají dva to též, není to totéž.) To je také pravda. O tom jsme se už mnohokrát přesvědčili. - Celé jeho vystoupení bylo namířeno proti ministerstvu školství a proti demokraticky zaměřenému učitelstvu, lépe řečeno učitelstvu nekomunistickému. Nás to v celku nepřekvapuje, poněvadž jednou se takhle exponuje pan Koubek, po druhé pan Pavlásek, po třetí pro změnu pan Bareš nebo pro osvěžení pan ministr Kopecký. Ale na tvrzení páně Pavláskova učitelstvo odpovědělo na místě a tyto útoky patřičným způsobem odmítlo.

Jestliže se u nás zpolitisovalo a přepolitisovalo kdeco, že stranickost bují jako květena v tropickém pralese, třeba říci, že této péči naší největší politické strany musí být ušetřena česká škola. (Potlesk.) Vrcholem těchto útoků byla řeč ministra Václava Kopeckého k vysokoškolskému studentstvu. Již tu o ní byla několikrát zmínka, a právě přede mnou, a přes to se musím k tomu vrátit, abych to pranýřovala. Paní a pánové, ani za starého Rakouska jsme si nedovedli představit ministra, který by se odvážil - aspoň zdaleka ne tak nevybíravě - napadnout svobodu vědy, autonomii university a svobodu akademického studentstva, jako to učinil pan ministr Václav Kopecký. Když nastupoval svůj úřad rektor dr. Engliš, řekl, že budeme oslavovat 600 let založení university, našeho vysokého učení, a že se na nás přijde podívat celý svět, je-li na nás těch 600 let kultury vidět. Troufám si tvrdit, že na řeči soudr. Kopeckého tu kulturu tuze vidět nebylo. (Výborně! - Potlesk.)