Obrovská většina národa, která miluje sovětský lid a váží si jeho přátelství k nám, nemíní k takovým provokacím dále mlčet a čeká jen, jaké důsledky z nepřístojného chování studentů vyvodí ministerstvo školství. Zatím nemám k tomu mnoho důvěry.

Ještě bych chtěl ukázat na jednu skutečnost. Na obchodní škole na Žižkově vyučuje zeměpisu prof. Ševčík, který ve škole soustavně vede řeči proti republice, proti vládě i proti režimu Československé republiky. Cituji jen některé výroky, které mám bezpečně zjištěny: Při výkladu o Polsku, kde se jedna žákyně ptala, jak to dopadne s Těšínskem, povídal jí pan profesor: "To víte, každý se rve o metr půdy a náš Beneš jenom rozdává." Při rozboru slova "demokracie" došlo ke sporu, neboť pan profesor tvrdil, že v Rusku nemůže býti nikdy demokracie, ke které je vždy třeba alespoň dvou politických stran. Naproti tomu prohlásil: "Fašismus? To je boj za svobodu." Rozdíl mezi Švýcarskem a Československem je podle pana profesora tento: "Ve Švýcarsku vládne svoboda práce a právní řád, naproti tomu u nás jediným slovem bezcharakternost. Zákonů máme fůru, které stejně nikdo nedodržuje, a když chce, udělá se zákon nový." To je jen nepatrná část, paní a pánové, jeho výroků. S ostatními nechci vás zdržovati, jejich celý sešit. Ministerstvo školství přeložilo z tohoto ústavu profesorku Urbanovou, která prý se projevovala příliš komunisticky. Nesouhlasila totiž s těmito výklady pana profesora Ševčíka, starala se, aby se žactvo ústavu zúčastňovalo pracovních brigád, a pořádala se žactvem akademie, za něž ji ministerstvo školství pochválilo. Teď má pan prof. Ševčík na ústavě volnou ruku. (Hlas: Co tomu říká ministerstvo školství?) Zatím nic. Dále odpovídám: Pan ministr školství vyzýval učitele a profesory, aby ve škole nepolitisovali. Měl na mysli občanskou nauku a výklady o aktualitách našeho státu. Pan prof. Ševčík nepolitisuje při občanské nauce; politisuje při zeměpise.

Na jedno bych chtěl ještě upozornit. Ve dnech, kdy celý národ za účasti vlády a našeho Národního shromáždění vzpomínal významu třicetiletého trvání Sovětského svazu, kdy jsme si znovu uvědomovali, že bez říjnové revoluce nebylo by ani u nás 28. října 1918, že bez obrovských obětí sovětského lidu nežili bychom v této zemi jako svobodný národ, v této době vydalo ministerstvo školství dne 31. října t. r. a ve svém věstníku uveřejnilo zmatený výnos č. 17.117 o výzdobě školních místností. V něm moudře upozorňuje na usnesení vlády z 1. března 1946, které s výzdobou školních tříd nemá nic společného. Podle něho mají býti totiž úřední místnosti na celém území Československé republiky vyzdobeny portrétem úřadující hlavy státu, umístěném na čelné stěně místnosti. Ministerstvo však rozšířilo výnos i na školní třídy, nikoliv jen na úřední místnosti, a upozornilo na první odstavec výnosu ministerstva ze dne 3. dubna 1946, č. 4387, podle něhož nutno prý přesně postupovat. A tento odstavec upozorňuje, prosím, jen, že v representačních místnostech může býti k výzdobě použito také obrazu presidenta Osvoboditele. Za provedení tohoto zmateného výnosu učinilo osobně zodpovědnými ředitele škol a ústavů a dodalo, že zároveň se ruší všechny výnosy, které tomuto výnosu odporují.

Řekl jsem, že výnos byl zbytečný. Neznám ani jedné třídy u nás, v níž by na čelném místě nevisel portrét pana presidenta. Někde mají i obraz pana presidenta Osvoboditele, někde i na důstojném místě obraz generalissima Stalina, aby si mládež uvědomovala, komu také vděčíme za své osvobození. Někde si ovšem výnos vyložili tak, že odstranili obraz Stalinův. Tak oslavilo ministerstvo školství výročí Sovětského svazu. (Hanba!) Myslím, že byrokrat, který výnos koncipoval, učinil tak úmyslně, aby právě v těchto dnech zmizely ze tříd portréty Stalinovy. I zde však platí slova našeho předsedy vlády: "Kdo se pokouší narušovat naše přátelství se slovanskými státy a zvláště se Sovětským svazem, je nepřítel naší vlasti, je vlastizrádce." A takový pán sedí klidně dál na ministerstvu školství a spokojeně kuje dále pikle proti našemu spojenectví a naší záruce mírového vývoje. (Posl. Harus: Spolu se šéfem.)

Dámy a pánové, za Rakouska jsme demonstrovali svůj záporný postoj k habsburské říši tím, že jsme do svých tříd zavěšovali obraz Jana Amose Komenského. Po první světové válce visely v našich třídách obrazy Wilsonovy, nikomu to nevadilo, ani tomu byrokratu habsburskému, ani tomu byrokratu za první republiky. Až nyní byrokratům na československém ministerstvu školství dělají obrazy Stalinovy mnoho starostí. (Výkřiky: Hanba jim!)

Po všem tom, co jsem tu vytkl, mohu říci, že většina naší středoškolské mládeže je dobrá. Má kladný poměr ke státu, učí se svědomitě a chystá se svých vědomostí, které jim škola dává, využíti na jeho prospěch. Naše mládež chce jen, aby se jí dávaly kladné pracovní podněty a nejen samá kritika a destrukce, aby lásku k republice i Sovětskému svazu dokazovala skutky. Máme mnoho důkazů o tom, jak ráda pomáhá při budování státu, jak se horlivě zúčastňuje pracovních brigád, jak se ráda zúčastňuje kulturních besed i přednášek. Naše středoškolská mládež ochotně se hlásí do pracovních akcí Svazu mládeže a vykonala tu mnoho krásné práce. Nechce se na školách středních již politicky tříštit, i když se o to národně socialistická mládež za vědomí ministerstva školství pokusila. Až bude uzákoněn základní zákon školský, dostane střední škola mnoho té mládeže, která se na ni dnes těžko dostává, a výstřelky, o nichž jsem mluvil, přestanou. A právě proto oživení naší střední školy se naše reakce bojí, aby zachovala výsady pro své děti i ve školství.

Také naše učitelstvo a profesorstvo ve své velké většině pracuje na školách dobře a stydí s za ty ojedinělé případy, které dobrý poměr mezi žactvem a sborem kazí. Takové Ševčíky vyloučí ze svých řad. Nemusí se tedy naši rodičové strachovat, jako se obává Sinclair, že peněz, které naše republika na školství dává, bude použito k tomu, aby se naše studující mládež odcizila lidu. Naopak, u nás se studující mládeži nabízejí velké možnosti rozvoje. Naše republika bude stále více a více otvírat kulturní, sociální, hospodářské i zdravotní instituce. Náš technický rozvoj bude potřebovat mnoho inteligence. Naše mládež, která studuje, se nemusí obávat nezaměstnanosti, a všechna opatření, která studium schopným ztěžují, jsou neuvážená a zbytečná. Ti studenti, kteří projevují odpor proti snahám lidově demokratického řádu, nemohou zabrzdit vývoj a konec konců škodí sami sobě.

Pracující třída si váží inteligence, a kdo se pokouší mezi ně stavět hráz, chce budit neklid, protože se bláhově domnívá, že se mu podaří zabrzdit naši cestu k socialismu, že se mu podaří vývoj zvrátit, zapomíná ovšem, že dělá účet bez hostinského. Náš pracující lid nedovolí, aby se vymoženosti naší národní revoluce zastavily nebo zvrátily. Také naše učitelstvo vychová mládež tak, aby k tomu nikdy nedošlo. Učitelstvo ví, co mu lidová demokracie pro jeho práci ve škole dala. Zbavila je hladových a nedostatečně živených dětí, které učení spatně chápou, jak jsem v jednom spise dokázal. Naši inspektoři si pochvalují, jak se mládež ve školách činí, jak je dobře živena. Říkají: Přijít do školy v době svačiny je radost. Dnes není ve školách dětí, které by čekaly, až jim šťastnější kamarádi také něco dají. A poslední pomoc Sovětského svazu a generalissima Stalina zaručuje tento zdárný vývoj ve škole i letos, kdy jsme byli stiženi katastrofou, jakou ani staří pamětníci nepamatují.

Vzpomínám tu s díky na zásluhy předsedy vlády soudr. Gottwalda, který se s takovým zdarem zasloužil o zvýšení dodávek chlebového obilí osobní žádostí u generalissima Stalina. Zajistil tak i dobrou práci naší škole. V našich školách bude dále radostná práce. Lidová demokracie se tak postará o to, aby spokojené děti učil i spokojený učitel, zbavený hmotných starostí. Budeme-li všichni pečovat o zdárné splnění dvouletky a dalších pětiletek, bude se u nás zvyšovat blahobyt pro všechny, i pro učitele a profesory.

Předseda vlády ohlásil při zahájení příprav pro první pětiletku, kolik škol mateřských, měšťanských, středních i vysokých postavíme, kolik zdravotních ústavů, tělocvičen a hřišť otevřeme. Je to rozvoj, o němž se nám dosud ani nezdálo a který umožňuje jen plánovité hospodářství na cestě k socialismu. Naše školství očekává opravdu krásná budoucnost. Učitelstvo si to uvědomuje, ví, že žije v době, kdy je krásné žít, a proto pracuje s nadšením. Dává se mu jedinečná příležitost v dějinách pomoci svému národu na cestě vpřed. Pomáhá ve školách růst novému člověku, člověku jasnému, zdravému a radostnému členu nové naší společnosti. Napsal-li Gorkij: Děti jsou květy země, starejme se všichni, opravdu všichni, aby kvetly květy plnými a krásnými. Dnes si můžeme říci, že děti jsou naše naděje, naše budoucnost, v nich je národ věčný. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Uděluji slovo dalšímu řečníku, kterým je p. posl. dr. Bělehrádek.

Posl. dr. Bělehrádek: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Dovolte mi několik stručných slov k otázce rentability naší vědy a našeho vysokého školství. Na naši vědu a na naše vysoké školy republika od svého znovuzřízení vynaložila a vynakládá peníze, které jsou velkými penězi. A dlužno s uznáním kvitovat, že i v dnešní situaci, kdy se začíná citelně šetřit, republika dosud vědě dává prostředky v dostatečném množství. Je otázka, co stát smí čekat za tyto peníze. Především musí čekat řádnou vědeckou produkci od naší vědy, vědu pro zlepšení hmotného i duchového blahobytu tohoto lidu a celého lidstva, přínos naší vědy vědě světové podle měřítek této světové vědy, a za druhé, republika má právo čekat, že naše vysoké školy budou vychovávat akademicky vzdělané muže a ženy pro vedoucí místa v našem pospolitém životě, muže a ženy vybrané sociálně spravedlivě, na příklad pomocí jednotné školy, reformní školy, pokrokové školy, dobře vzdělané a odborně a správně připravené a začleněné do naší lidové demokracie.

Paní a pánové, nezáleží však jen na profesorech a na studentech, zda akademická mládež taková bude a zda se nám věda bude rentovat. Záleží velmi mnoho na podmínkách, v jakých věda a vysoké školy pracují. Ty podmínky, to je celé to prostředí kulturní, prostředí, ve kterém věda a vysoké školy existují. Věda sama v sobě je neklid, je to stálá změna, cesta k novému a stálému pokroku. Přes tuto neklidnou povahu vědy, přes její ustavičnou proměnlivost však věda vyžaduje jistého vnějšího klidu pracovního. Nemá-li klid pro práci, nemůže se řádně rozvíjet a nemůže nésti ovoce a náklady na ni vynaložené se nemohou řádně rentovat. Domnívám se, že občanské mluvení o reakci na vysokých školách, ničím nedoložené, nemůže mít dobrý význam na udržení pracovního klidu na vysokých školách a v našich vědeckých institucích.

Dovolte mi, abych při této příležitosti přímo reagoval na nedávné řeči, které se opětovně ozvaly v souvislosti s volbou rektora dr. Engliše. Prohlašuji, že nejsem jeho osobním ctitelem. Neznám jeho vědu, nejsem v tom specialista, chci jenom slavnou sněmovnu ujistit, že volba tohoto vědce se udála podle všech pravidel, jak nám je zákon předepisuje, jak je stanoví universitní tradice, a že tato volba nebyla žádnou politickou provokací, jak to bylo s některých míst chápáno. Toho jsme byli dalecí. Přiznám se, že bych byl jako socialista vítal, aby i v třetím roce po osvobození byl rektorem university opět člověk prononsovaně socialistického smýšlení. Ale jako člen university a jako demokrat musím k tomu dodat, že je zvykem střídat osoby tak, aby se na universitách nezahnízdila jedna ideologie a jeden směr, což by bylo škodlivé pokroku a dialektickému jiskření, které je nezbytnou podmínkou tohoto pokroku. Dovolte mi připomenout, že universita Karlova je starou institucí demokratickou již od svého založení Karlem IV., že se na ní volilo, že na ní měli studenti účast, i když jen symbolickou, na volbě akademických funkcionářů a že je příkazem demokratické snášenlivosti, aby volba rektora Engliše byla celou universitou akceptována; když dvakrát předtím byl rektorem socialista, ať je po třetí někdo, kdo není socialistou, nebo kdo za takového není považován.

Paní a pánové, nechci zde mluvit proti straně komunistické jako takové. Prosím, aby to kolegové z komunistických vzali na vědomí. Co řeknu teď, týká se expanse největší politické strany v této republice, neboť je nutno se zamyslit nad jistými analogiemi mezi tím, co prožíváme někdy teď a co jsme zažili my vědci na vysokých školách před válkou. Opravdu ta paralela je v některých bodech poučná. Agrárníci v první republice zaváděli neklid do vědeckého a vysokoškolského života tím, že pořád strašili restrikcí vysokých škol, že budou zavírány fakulty, že to republika finančně neunese. Při tom však získávali pozice v profesorských sborech a agralisovali celé fakulty a nakonec nezrušili ani jednu, ale vnesli tam tento mocenský prvek. Uvádím proto, aby bylo jasné, že politické směry přicházejí a odcházejí, mění se a střídají, kdežto ve vědě musíme držet principy kulturní, které jsou principy mnohem trvalejšími než principy dočasných ideologií politických, při velké úctě, kterou k nim mám. (Potlesk.)

My socialisté dobře víme, že bez vědy by nebylo moderního pokroku, že bez vědeckých objevů a vynálezů by nebylo moderní výroby, že by nebylo moderní industrie, moderního socialismu a zejména, že by nebylo vědeckého socialismu. Tyto vztahy nás poučují, že věda vede, a ne abychom rozuměli vědeckému socialismu snad tak, - dovolte mi tu malou ironii, - že by socialismus měl vědu nějak omezovat. Z vědy socialismus roste a porostou jeho další dokonalejší formy, jak pevně věřím. Ale nesmí tomu být tak, aby tyto formy vědu svázaly nebo ji komandovaly.

Dovolte mi ještě jednu věc připomenout, a prosím, aby jí opět nebylo rozuměno jinak, než jak povídám. Politické směry mají tendence opírat se o vědu. Není to jenom socialismus, který to činí. Je nebezpečí, že tam, kde politickému směru není věda dost průkazná, vzniká nebezpečná tendence vědě diktovat, jak si má počínat, a když neuposlechne, tedy vědu potlačovat. Takhle si počínal Hitler a tak si dosud počínají v Portugalsku, Španělsku, Řecku, kde vědci úpí v žalářích, a jsou to právě dobří, pokrokoví vědci, kteří pro skutečnou vědu znamenají nejvíce.

Pokud běží o politické smýšlení studentstva, paní a pánové, je bohužel běžný omyl, že studenti jsou politicky modelováni svými profesory, nebo jenom svými profesory. Já bych to chtěl odmítnout jako ne dost odůvodněné. Jsem vděčen panu posl. Koubkovi, že zde uvedl tolik příkladů, ukazujících, jak špatně je naše studentstvo na středních školách vedeno v politické výchově přímé a nepřímé; ale rád bych, aby se z toho nevyvozovalo, že také na vysokých školách jsou studenti vedeni nějak politicky od svých učitelů ve směru stranickém. Na akademické půdě se považuje za neslučitelné s akademickou ctí, aby učitel ex cathedra hlásal politické zásady své strany. Na universitě ani učitel, který je politikem, nesmí s katedry dělat politickou agitaci v té nebo oné formě. (Potlesk.) Kdyby tak učinil, nedošel by obliby u studentů.

Mluvím ze zkušenosti a přiznám se vám, že musím sám být velmi opatrný, abych do svých universitních přednášek nechtěně nevložil něco, čemu by studenti při svém bystrosluchu mohli rozumět jinak, než jak jsem to mínil, a vykládat si to politicky. Domnívám se, že politické smýšlení studentů na vysokých školách závisí mnohem více na činnosti politických sekretariátů než na činnosti učitelů vysokoškolských, ale zejména mozek studentů je nejen plastický, nýbrž je také elastický, to znamená: je přemýšlivý, nepřebírá to, co na něj politicky útočí, bez jistého odporu, bez jistého odrazu. A tak vidíme, že příliš silný politický impuls často budí pravý opak, než čeho mínil dosíci.

Jestliže se na př. prohlásí, že čtení jednoho deníku politického... (Hlas: To není pravda, pane kolego, to nikde neprohlásil. - Různé výkřiky. - Hluk.) Dovolte, prosím... (Hluk trvá.)

Místopředseda Petr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr. Bělehrádek (pokračuje): Já se dovolávám jen toho, co je v denním tisku. Já neříkám, kdo to řekl. (Různé výkřiky.) Já to mám z Národního osvobození, z deníku nadstranického. (Hlas: Byl jste tam, pane doktore, na té přednášce?) Nebyl, nebyl. Já nemám jinou informační možnost. Jestli to nebylo řečeno, tím lépe. (Různé výkřiky.) Ale kdyby to někdo takhle myslel, tedy myslím, že to studentům nepřidá v jejich levicovém smýšlení. A jestli si to někdo vymyslel, tedy je to těžký hřích, vést těmito cestami studenty tam, kde je žádný pokrokový vědec mít nechce.

Jestliže však někdo prohlásí o akademickém učiteli, který je studentům znám jako prvotřídní vědec, známý ve světě, jehož spisy se překládají do cizích jazyků, který vybočil ze svého úzkého oboru - v daném případě národního hospodářství - a zapracoval se úspěšně i do vzdálenějších oborů, na př. logiky a pod., jestliže o tomto universitním profesoru někdo prohlásí s politického místa, že jsou proti němu těžké politické námitky, a nedoloží to - tedy dělá tutéž chybu, paní a pánové, poněvadž ten studentský mozek tomu nebude věřit, pro studenta je ten učitel především vědcem, a jestliže není doloženo dost objektivně a dost přesvědčivě, že ten vědec je takový, jak se mu líčí s politického místa, pak ten, kdo jej takto vylíčil, automaticky ztratí sympatie u studentů. Lituji, že to zde musím říci, a řeknu naplno: míním poslední řeč pana ministra informací. Kdyby zde byl, omluvil bych se mu, že jsem nucen tyto věci zde ve sněmovně pronést, jsem nucen právě vzhledem k němu, který nám po revoluci tak účinně pomohl a pomáhal v nejtěžších začátcích Karlovy university a vysokého školství. Ale je-li pravda to, co denní tisk přinesl o jeho řeči ke komunistickým studentům, pak, prosím, za tuto věc bych mu já jako pokrokový člověk a socialista nemohl poděkovat. (Potlesk.)