Křesťanští rodičové tohoto státu těžce nesou, že náboženství, které považují za první a základní výchovný předmět, zůstává stále ještě ve školních tiskopisech, na školních zprávách a vysvědčeních na místě posledním. Je to snad maličkost, avšak byl-li tento předmět na místě prvním i v dobách nejtěžších bojů kulturních, kdy byly kříže vyváženy ze škol na popelářských vozech, je nepochopitelné, že dnes, v době, kdy všechny politické strany zejména na venkově hlásají, že žádná z nich není proti náboženství, je tento předmět až za ručními pracemi a tělocvikem na místě úplně posledním bez ohledu na význam, který má náboženství pro zdravý mravní vývoj národa. Myslím, že při dobré vůli by se dala i tato maličkost odstranit.

Do velmi nepřejemné situace se dostáváme, pokud jde o nedostatek učitelstva národních škol. I tady se ukázalo, jak překotné bylo rušení učitelských ústavů a zavádění pedagogických fakult. Nestavěli jsme se a nestavíme se proti vysokoškolskému vzdělání učitelstva, ale upozorňovali jsme tehdy, že předčasné zřízení pedagogických fakult velmi ohrozí příliv mladého učitelského dorostu v příštích letech, a navrhovali jsme, aby do doby, než budou moci vyjíti první kandidáti z těchto fakult, zřídily se při učitelských ústavech abiturientské kursy. Je vidět, že při řešení této otázky se nemyslelo dopředu. Proto bude nutno urychleně se zabývat řešením hmotných problémů učitelstva a zejména řádně zhodnotit jeho vysokoškolské vzdělání, neboť jinak i v budoucnosti dá každý přednost vysokoškolskému studiu jiného druhu a katastrofální nedostatek učitelů obecných škol se stane zjevem trvalým.

Pokud jde o ministerstvo informací, vyjádřili jsme již několikrát své stanovisko, že je nepovažujeme za nepostradatelné a že by jeho úkoly docela dobře mohlo převzít částečně ministerstvo školství a částečně předsednictvo vlády. Jestliže dosud toto ministerstvo máme, pak plným právem žádáme, aby i ono sloužilo celému národu a státu, všemu čs. lidu a jeho ideálům, a nejen jedné složce národa a jedné politické ideologii. A jsou to zejména rozhlas a film, podniky pod správou tohoto ministerstva, které jsou hlavním předmětem našich stálých stížností.

Čs. rozhlas je zatím vším možným, jen ne rozhlasem národním, demokratickým a nadstranickým. O nestrannosti čs. rozhlasu budeme pochybovat tak dlouho, dokud se na kontrole rozhlasového vysílání nebudou přiměřeně podílet všechny složky Národní fronty a dokud náš rozhlas nepřestane býti doménou složky toliko jediné. Dosavadní stav, jak jsem již několikrát upozornil, je výsměchem základním zásadám skutečné demokracie.

Čas mi nedovoluje, abych se konkretně zabýval jednotlivými obory našeho vysílání, a chci jen krátce říci, že i z rozhlasových aparátů chce lid slyšet pravdu, i když je nepříjemná, a ne stupidní optimismus, který se úplně rozchází se skutečným životem. A je to především zpravodajství čs. rozhlasu a rozhlasové přednášky, které bývají nejostřeji odmítány, protože to nejsou projevy Národní fronty, nýbrž projevy úzce stranické, jimiž se lidu rafinovaným způsobem vnucuje ideologie jediné politické strany, s níž většinou národ nesouhlasí a při nichž bývají dokonce některé složky národa napadány a uráženy, jak se to stalo v posledních dnech na př. našim zemědělcům.

Naši zemědělci si zejména dnes zaslouží ve svém celku plnou vděčnost celého národa za nezměrnou obětavost a za nadlidské vypětí sil, s nimiž se snaží zajistit výživu lidu a na společný stůl odevzdávají jistě vše, co doma mohou postrádat. Jak se museli cítit poníženi a uraženi, když v posledních dnech po záměrném a naprosto nespravedlivém srovnávání čísel bylo na tyto nejpoctivější dělníky, kteří neznají osmihodinovou dobu pracovní, ale jen dřinu od tmy do tmy, když na ně bylo voláno z rozhlasu: Styďte se, zemědělci!

S hořkostí musím konstatovat, že všechno volání po nápravě poměrů v našem rozhlasu zůstává marné, a je nutno jenom znovu opakovat, že jedině nový rozhlasový zákon, po němž tolik voláme, může přinést zlepšení dosavadního stavu a zajistit, aby rozhlas byl jak programem, tak i provozem celostátní a celonárodní, aby přihlížel k naší tisícileté křesťanské kultuře a aby byl otevřen všemu, co je velkého ve světě, ať je to už z Východu nebo ze Západu, a aby si byl vědom především toho, že musí být rozhlasem především československým a demokraticky odpovídat politickému i náboženskému rozvrstvení posluchačů.

Kapitolou pro sebe jsou poměry v čs. postátněném filmu, o nichž jsem měl příležitost podrobně mluvit v poslední době zejména v informačním výboru. Je to obor, v němž se stále improvisuje a pokusně organisuje, což ovšem jen zvětšuje zmatek, který ve filmu vládne, jak je patrno už z faktu, že dosud nebyla vydána prováděcí nařízení k dekretu č. 50, ačkoliv od jeho vydání uplynulo už více než 2¹/₄ roku. Ani správní sbor pro hospodářské a finanční věci filmu nám není zárukou pořádku v tomto oboru, zejména proto ne, že v něm sedí lidé, kteří sami mají být tímto orgánem kontrolováni, a není přece jen možné, aby kontrolovaný sám sebe kontroloval.

Je samozřejmé, že organisační chaos celého filmového oboru má neblahý vliv především na zaměstnance. A jsou to zejména staří osvědčení pracovníci a filmoví odborníci, kteří stále žijí v neklidu a nejistotě, neboť vidí, že nejsou hodnoceni podle svých odborných zkušeností a vědomostí, nýbrž především podle politické legitimace. Mnoho dlouholetých pracovníků bylo už z filmového oboru odstraněno a nahrazeno lidmi novými, lidmi bez jakýchkoli zkušeností, avšak se správným odznakem na kabátě. Snad žádný jiný státní nebo národní podnik nemá tolik pracovních sporů jako obor filmu, a už všechny politické strany - kromě vedoucí strany ve státě - si několikrát stěžovaly na persekuci svých příslušníků. (Předsednictví převzal místopředseda Petr.)

V těchto dnech probíhá ve filmovém oboru příprava dalšího nového přeorganisování některých sektorů a mluví se o tom, že má být na tisíc zaměstnanců propuštěno. A všichni ti zaměstnanci, kteří nepodlehli dosud stranickému teroru, budou proto s obavami a nepokojem prožívat vánoční svátky, protože musí počítat s tím, že především oni budou postiženi, že především oni budou hozeni na dlažbu. A zatím co tedy tito poctiví lidé žijí v nejistotě, jsou ve filmovém oboru na význačných místech zaměstnávány osoby, které dosud nemají čs. státní příslušnost, ježto se dříve hlásily jako Němci, ba jsou zaměstnávány i osoby, které ani neovládají pořádné češtinu, jak se zjistilo při provádění jedné revise, kdy se tyto osoby k pohoršení ostatních zaměstnanců musely domlouvat německy, aby si porozuměly.

V této neutěšené personální politice se může dosáhnout nápravy jedině tehdy, odstranili se dosavadní ředitelství Čs. filmové společnosti, které celý obor zbytečně byrokratisuje, a bude-li v čelo celého sboru postavena filmová rada, aby byl tak dohled svěřen lidu, zástupcům všech politických stran, neboť jedině to bude znamenat konec politického nátlaku na zaměstnance, konec podivného hospodaření a konec vší stranické diktatury, která dnes ve filmu vládne. Proto čs. strana lidová celou svou vahou stojí za iniciativním návrhem posl. dr. Hřebíka a druhů a je přesvědčena, že jedině tímto návrhem se jedině napraví křivdy vůči tělovýchovným a národním spolkům a jednak se zavede do celého oboru opravdová demokracie.

Těchto několik poznámek jsem chtěl připojit k projednávanému rozpočtu ministerstva školství a informací a prohlašuji jménem čs. strany lidové, že pro předložený rozpočet budeme hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je pan posl. Koubek, jemuž dávám slovo.

Posl. Koubek: Pane předsedo, paní a pánové!

Dovolte mi, než přikročím k vlastnímu referátu, abych se vypořádal s některými projevy, které zde byly proneseny v otázkách školství. Pan posl. dr. Uhlíř mluvil zde o polských školách na našem Těšínsku. Je jisto, že v této věci musíme dojít k dorozumění, poněvadž máme s Polskem největší hranici, a polsko tak jako Sovětský svaz a všecky slovanské státy jsou nejlepší zárukou naší bezpečnosti. Ovšem cesty k dorozumění s Polskem a Poláky nelze dosáhnout schůzemi a hlasováním, jež na Těšínsku pořádáme. Cesta je delší. Musíme hledat kulturní styky se všemi kulturními pracovníky polskými, i s učitelskými. My ve Svazu zaměstnanců školství a osvěty se o to pokoušíme a jsme na nejlepší cestě dojít k dorozumění česko-polskému. Ovšem nedojdeme k němu, jestliže ministerstvo školství ani prověřené polské učitele v úřadech jejich nepotvrdí. To není správná cesta, nýbrž je to cesta, která dráždí a nevede k žádnému cíli.

K cíli také nedojdeme tehdy, jestliže pracujícím ženám polským neotevřeme mateřské školy, aby měly kam dávat své děti. Za ministra dr. Nejedlého byl podán návrh na otevření 31 polských mateřských škol, ale zásluhou pana posl. dr. Uhlíře se stalo, že dodnes ještě ani jedna mateřská škola nebyla otevřena.

Pokud se týče námitek pana kol. Charváta o věci diferenciace ve školství a jeho odvolání se na psychologii, upozorňuji ho, že existuje ještě modernější psychologie, než které on se zde dovolával. Je to strukturální psychologie, která vede k celku a která ukazuje, že nelze ve školním věku dělit děti přesně podle nadání již od 11 let. Divím se panu posl. Charvátovi, který zastupuje zde náš venkov, že nevídá venkovské děti, které se špatným školským systémem nemohou dostat k nejvyššímu stupni vzdělání, ke kterému chce dojít základní zákon školský.

Pokud se týče jeho námitky o monopolisaci škol, upozorňuji ho, že už ta monopolisace je, poněvadž jen jedna třetina procenta katolických rodičů dává své děti do katolických škol, kdežto ostatní dávají své děti do státních škol a jsou s nimi spokojeni.

Pokud se týče dovolávání se pana rektora dr. Engliše, upozorňuji pana poslance, že se zapomněl dovolávat bývalého rektora Bydžovského, který dokazuje, že jednotná škola nejen neohrožuje vývoj nadání mládeže, nýbrž naopak toto nadání uspišuje, a to nejenom pro některé děti, nýbrž pro všechny děti celého národa.

Nyní přejdu ke svému referátu o školském rozpočtu na rok 1948. Paní a pánové, kdo má kladný poměr k lidově demokratickému řádu naší republiky, zjistí z rozpočtu ministerstva školství a osvěty, že si naši vedoucí političtí činitelé, naše vláda i náš lid školy váží, neboť i ona je důležitým pramenem, z něhož prýští náš duševní život a sílí tělo národa. Škola v lidové demokracii má odpovědný úkol, daleko odpovědnější než ve státech liberalistických a kapitalistických. Tam je ideálem člověk pasivní, který se nebrání útisku a vykořisťování, který má ve školách dostat jen takovou výchovu, aby prodával své schopnosti, jak to říká Sinclair, jen pro potřeby panující třídy, a pro sebe aby měl jen tolik, kolik stačí pro život v pokoře a v odříkání. Rodičům to říká Sinclair poněkud drasticky: Plodíte a rodíte děti, vychováváte je s neuvěřitelnými starostmi a s bezmeznou láskou, abyste je pak hodili do obrovitého školského stroje. Málo však víte o tomto stroji. Řízení jste svěřili jiným. Rok co rok platíte naň miliardy dolarů, které jste vydělali těžce a poctivě.

V lidové demokracii je cíl školy a školního stroje zajisté jiný. Škola v ní vychovává člověka aktivního, nového člověka, silného, sebevědomého, optimistického, který má rád život a který má neohlušitelný smysl pro pravdu a spravedlnost. který nade vše miluje svobodu, který má rád svůj stát, protože mu umožňuje nejen spokojený život a práci, ale dává mu též všechny možnosti kulturního rozvoje. Naši rodičové se tedy nemusí dívat s obavou, k čemu ten obrovitý školní stroj bude využit, jako se obává Sinclair v Americe, protože v socialisující republice nevykořisťuje člověk člověka, a v socialismu, k němuž chceme dojít, dává se všem dětem právo na vzdělání, i na to nejvyšší, s jediným omezením: mají-li k tomu schopnosti.

Náš člověk využije vzdělání, které mu škola dává, na prospěch celého národa a státu. Rozpočet ministerstva školství a osvěty je teprve na kraji této cesty a staví pro všechno to zatím základy. Poučíme se o tom z čísel. Nikdy v dějinách našeho státu nebyla školství věnována taková péče, jako v rozpočtu na rok 1948. Můžeme v něm pozorovat prudce stoupající tendenci. Jestliže jsme v mírovém roce 1937 dávali na školství a osvětu dohromady 5¹/₂ % z národního důchodu, dali jsme v minulém roce již 8¹/₂ % a letos již 10¹/₂ %. To ukazuje nejlépe, jak velkou péči věnuje lidová demokracie vzdělání lidu. Kdybych měl stručně charakterisovat rozpočet ministerstva školství z posledního mírového roku první republiky, mohl bych říci, že se tehdy projevovala v rozpočtu tendence šetřiti na školství, jakoby škola měla pro obranu státu menší význam než opatření jiná. V dobách před válkou i v dobách válečných nedaří se dobře kultuře ani škole.

Rozpočet na r. 1946, první rok po našem osvobození, ukazuje dobu kvasu, v níž jsme se dali do mírového budování státu, a těch 5 miliard, které jsme tehdy na školství dali, bylo jen výchozími čísly, nikoli čísly konečnými. Rozpočet loňský byl prvním stabilisačním rozpočtem ve školství a proto stoupl o 1¹/₂ miliardy Kčs. Tu jsme si již mohli udělat jasný obraz, kolik vlastně budeme na školství potřebovat. Rozpočet na r. 1948 můžeme již charakterisovat jako rozpočet rozvoje ve školství a jako základ, který se bude dále zvětšovat.

Má-li, paní a pánové, splnit rozpočet svůj úkol a sloužit pokroku, musí dojíti k urychlenému vydání základního školského zákona, který dá národu jednotnou státní školu. Musí k zákonu dojít nejen proto, že dosavadní organisace školská neodpovídá duchu lidové demokracie, ale také proto, že nemůžeme již déle ve školství žíti v nejistotě, jak bude roztříděno. Všude se plánuje, jen ve školství se již třetí rok po osvobození potácíme v nesnázích. Nemůžeme plánovat síť školskou, abychom školami uspokojili všechny oblasti našeho státu, nemůžeme upravovat osnovy, které by odpovídaly nové organisaci školské a novému duchu státu, nemůžeme dát dětem nové učebnice, opravujeme jen staré a tím je zdražujeme. Vzniká nám tak i ve školství zbytečná národohospodářská škoda, kterou konec konců platí rodiče ze své kapsy.

Naše veřejnost je znepokojena, jaká bude nová organisace školská, a rodiče mají právo již vědět, co bude s jejich dětmi. A přece, paní a pánové, nejde o nic více, než o sociální spravedlnost také ve školství, aby všechny děti, chudé i bohaté, z měst i z venkova, měly nejen přístup, ale také možnost do všech škol choditi. O nic více nejde, a každý, kdo to myslí s výchovou naší mládeže dobře, měl by se o rychlé uzákonění základního školského zákona přičinit. Návrh je již od dubna ve vládě. Pan ministr školství měl by vyvinouti všechno úsilí, aby se z vlády dostal brzy do parlamentu.

Nezapírejme si, paní a pánové, že nespravedlivý systém školský způsobuje, že se na některých středních školách objevily mezi studentstvem nezdravé zjevy. Stále totiž do nich chodí mládež většinou jen z určitých vrstev společenských, z nichž mnohé nejsou přáteli nové lidové demokracie našeho státu. Za tyto zjevy se musí každý, kdo je upřímným přítelem našeho spořádaného vývoje, opravdu stydět. Upozorňuji na některé z nich, aby si jich také ministerstvo školství všimlo a vyvodilo z toho důsledky.

V Jablonci n. N. na reálném gymnasiu při oslavě našeho národního svátku vnikl abiturient tohoto ústavu Mirko Louma, syn na Semilsku známého výrobce sklářského zboží, bývalého vlajkaře, do místnosti, v nichž studentstvo právě poslouchalo rozhlasový projev pana presidenta. Strhl se stěny obraz Stalinův s potupnými slovy, k čemuž mu septimáni Roman Dubský a Josef Vořáček nadšeně zatleskali. Louma, studující vysoké školy v Praze, byl prý zatčen a později jako duševně nenormální dán do ústavu. Školská komise zemského národního výboru se usnesla, aby oba tleskající studenti byli u nás vyloučeni ze všech škol převyšujících školy národní. Návrh poslala ministerstvu školství ke schválení. Budeme dávat dobrý pozor, co ministerstvo školství učiní.

V Břevnově na reálném gymnasiu se připravovali na oslavu 30. výročí sovětské revoluce. Žák Paclt, syn továrníka z Prahy VII., rozřezal obraz Leninův a Stalinův, které měli pořadatelé na okně připraveny k zavěšení. Profesorský sbor se usnesl studenta podmínečně vyloučiti.

V Praze XII. při promítání sovětského filmu Malachovská mohyla tleskali někteří studenti při scéně, kde se předvádí, jak se německé tanky vrhají na posádku Sevastopolu.

I když jsou to zjevy ojedinělé, nemůžeme je nechat bez trestu. Ministerstvo školství jistě učiní taková opatření, aby provokující žáci byli přísně potrestáni. Nemůžeme trpět, aby v době, kdy většina národa prokazuje nadšenou prací kladný poměr ke státu, někteří studenti, kterým práce našeho lidu umožňuje studium, provokovali a chovali se nepřátelsky k Sovětskému svazu, který nás osvobodil a který i dnes vydatnými dodávkami chlebového obilí zajišťuje výživu lidu, i těch nehodných studentů.