Sjezd soc. demokratů v listopadu proklamoval zabezpečení životní úrovně všech občanů v tomto státě a já vím, že všechny politické strany přicházejí s podobnou proklamací nebo mají tento požadavek ve svém programu, a proto i já s tohoto místa jménem dělnictva a všeho zaměstnanectva volám po tomto zabezpečení životní úrovně. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalej je ku slovu prihlásený p. posl. dr. Uhlíř.

Posl. dr. Uhlíř: Paní a pánové!

Chci se dnes několika slovy zmínit o některých kulturních československých problémech, pokud mají vztah k cizím zemím a národům. Dovolte především, abych zdůraznil, že vítám uzavírání kulturních dohod s jinými zeměmi, neboť v tom vidím posílení nejen kulturních, ale i politických styků mezinárodních, a to považuji zejména v nynější době za mimořádně důležité. Proto také dosavadní dohody kulturní by se měly postupně rozšiřovat i o ostatní země evropské a mimoevropské. Zvláště pak považuji za důležité uzavření kulturní dohody československo-sovětské, neboť jí by se mimořádně podepřelo naše bratrství a spojenectví se Sovětským svazem.

Při provádění kulturních dohod je však potřeba dbáti dobrého československého kulturního zastoupení a tu se domnívám, že dosavadní roztříštěnost a nesystematičnost naší kulturní služby v cizině nám neprospívá. Mám tu zejména na mysli na př. otázku t. zv. kulturních atašé, vysílaných za hranice naším ministerstvem informací. Tito atašé nejsou s naším školským a osvětovým resortem ani v pracovním, ani ve služebním poměru, a to považuji za velmi nežádoucí a nezdravé.

Za druhé se domnívám, že se v tomto případě ani nedodržuje usnesení československé vlády ze 17. prosince 1945, v němž se výslovně praví, že ministr zahraničí neměl zásadních námitek proti ustanovení sociálních, případně informačně kulturních přidělenců při větších zastupitelských úřadech. Situace se však vyvinula nakonec tak, že z výjimky se stalo pravidlo, že ze vzetí na vědomí se stal nepsaný zákon a že dnes za větší zastupitelské úřady v cizině jsou fakticky považovány úřady všechny. Vláda by se proto měla touto věcí zabývat a zejména by se měla přesvědčit, zda se dodržuje její usnesení, a naše úsporná parlamentní komise by se měla touto otázkou zabývat i s hlediska rozpočtového.

Že naše kulturní exponování v cizině není vždycky dobré, ukazuje případ ve Velké Britannii. V lednu 1941 byl v Londýně založen Československý ústav. Byl založen Britskou radou za spoluúčasti československé vlády. V tomto Čs. ústavu se soustřeďoval Československo - britský a spojenecký kulturní život. V roce 1945 se Čs. ústav v Londýně přestěhoval do své vlastní budovy, na jejíž zakoupení přispěl sám president Eduard Beneš 9.000 librami šterlinků a na jejíž opravu dal dalších 3.000 liber. Tím sám president zdůraznil a vyzvedl zásluhy, které si tento Čs. ústav získal o naši věc v cizině.

Letos však byly proti tomuto ústavu zahájeny akce, které nemohou končit jinak než likvidací této instituce. Ústav je vystěhován v současné době ze své vlastní budovy, na kterou sám president republiky přispěl, kterou sám president republiky tomuto ústavu zakoupil, a je umisťován v naprosto nevyhovující místnosti našeho velvyslanectví v Londýně, kde pro rozvinutí své práce nemá absolutně výhodných podmínek. Potom se ovšem za nějaký čas přijde s tím, že je nutno tento Čs. ústav likvidovat, poněvadž nevykazuje úspěšnou práci.

Nelze se vyhnouti dojmu, že celá naše kulturní representace ve velké Britannii má býti soustředěna jednak na osobu kulturního atašé ministerstva informací, jednak na spolek Czechoslovak British Friendship League, který jistě vykonává záslužnou práci, ale který vzhledem k tomu, že je zejména exponován v určitých politických kruzích britské veřejnosti, nemůže plně nahraditi význam naprosto politicky neutrálního Čs. ústavu. Proto považuji za zájem československé kultury, aby Čs. ústav v Londýně zůstal ve své budově, tak jak to také naléhavě doporučuje řada významných vědeckých, kulturních a politických osobností československých, které celou situaci dobře znají. A mám za to, že rozhodně nemůže působit dobře, že jedním z prvých činů po uzavření kulturní dohody čs. britské je likvidace tohoto Čs. ústavu, který má v Anglii velmi dobrý zvuk a který i do budoucna může pro naši československou věc v této zemi velmi mnoho dobrého udělat.

Jinou důležitou otázkou, kterou bych chtěl zde dnes ventilovat, je řešení kulturních a školských poměrů mezi námi a Polskem. Paní a pánové, nemám na mysli otázky, které souvisí s kulturní dohodou čs.-polskou, ale mám zde na mysli věci, které vyvěrají z dodatkového protokolu čs.-polské smlouvy, uzavřené a podepsané 10. března letošního roku ve Varšavě.

Podle tohoto dodatkového protokolu máme zajistiti Polákům u nás a obráceně Poláci Slovákům a Čechům v Polsku možnosti národního a kulturního rozvoje. Přitom se má dodržovat, jak výslovně protokol zní, zásada, že nebude porušen právní řád obou našich zemí a že bude důsledně dbáno reciprocity. Již při ratifikaci čs.-polské smlouvy jsem s tohoto místa uvedl, že jsme svým Polákům poskytovali plné možnosti kulturního a národního rozvoje již dávno před podpisem této smlouvy a že očekáváme, že také Češi a Slováci v Polsku dostanou totéž, co mají Poláci u nás v Československu.

A paní a pánové, jaká je dnes po 9 měsících od podpisu čs.-polské smlouvy situace u nás a v Polsku? Prosím: Poláci v Československu mají k dnešnímu dni 62 obecných škol, 9 škol měšťanských, 2 školy střední, 1 obchodní, 1 hospodyňskou, 1 rolnickou, celkem tedy 76 škol s 207 třídami. Naproti tomu Češi a Slováci v Polsku mají k dnešnímu dni pouze 3 školy obecné, opakuji, 3 školy obecné, a to v Chudobě na Kladsku, v Nižné Lapci a Jablonce na Spiši a Oravě. A k objasnění, jak se reciprocita, o níž mluví smlouva československo-polská, nedodržuje, uvádím konkretně toto: Zatím co se u nás zřizují polské školy ve smyslu československého zákona již při 40 dětech, není tomu tak v Polsku, třebas polský školský zákon také stanoví jako povinnost zříditi školu všude tam, kde je 40 žáků školou povinných. Na naší republice se soustavně vymáhá zřizování dalších a dalších polských škol, a to dokonce i při nižším počtu žáků, než stanoví čs. zákon.

Naproti tomu však uvádím toto: v Polsku na Spiši ze 437 slovenských dětí je do dnešního dne zaškoleno pouze 63 žáků, kdežto 374 slovenských dětí vůbec dosud do školy na Spiši nechodí. Na Oravě z 1.272 slovenských dětí chodí do školy v Jablonce pouze 191, kdežto 1.081 slovenských dětí je tam stále dodnes beze škol. Naproti tomu, jak jsem již řekl, se na nás vymáhá otevírání polských škol i při počtu žáků, který zákon nedovoluje, i při počtu žáků přes 20, a to i tehdy, když tito žáci jsou řádným způsobem do jiných blízkých polských škol zaškoleni.

A dále bych chtěl uvést: Zatím co u nás jsou skutečné polské školy s polským jazykem vyučovacím, s polskými učiteli, vyučuje se na př. na t. zv. slovenské škole na Spiši slovenskému jazyku jenom jedenkrát týdně. Slovenské děti nedostaly do dnešního dne ani jedné slovenské učebnice. Při otevření slovenské školy v Jablonce nebylo dovoleno učiniti slovenský projev. Česká škola v Chudobě na Kladsku je opravdu v chudobě, je naprosto nedostatečně vybavena, není tam vůbec českých učebnic. Je zřízena pro děti z 9 vesnic, které jsou vzdáleny až 6 km od školy, a děti musí překonávat výškový rozdíl v terénu až 300 m. Na Ratibořsku a na Hlubčicku vůbec není českých škol.

Podle ujednání československo-polské vládní delegace ve Varšavě měly zvláštní smíšené verifikační komise československo-polské zjišťovat národní příslušnost obyvatelstva, ale, paní a pánové, tyto smíšené komise nepracují pro odpor polské složky, která nechce připustit prověření těch osob, o nichž je známo nebo o nichž je předpokládáno, že jsou české národnosti. Proto tam ovšem také nejsou ani české školy. U nás každý Polák, dokonce každý polský státní příslušník má plné možnosti národního a kulturního rozvoje. Na druhé straně však Češi v Polsku nemají namnoze doposud ani objektivní možnosti se ke své národnosti přihlásit.

Také po stránce církevně-náboženské je tomu jinak u nás a jinak v Polsku přesto, že dodatkový protokol československo-polské smlouvy mluví i v tomto případě o kulturní vzájemnosti. Poláci u nás mají polské kostely, polské kněze, polský církevní majetek, polské fary. Naproti tomu na př. Slováci na Spiši nesmějí zpívat slovenské nábožné písně v kostele ani po bohoslužbách. Tvrdím, paní a pánové, že dodatkový protokol československo-polské smlouvy se nedodržuje. Jednak se po nás žádá mnohem více, než co protokol stanoví, jednak Polsko nedělá ani to, co tento protokol stanoví. Je to s hlediska československo-polského přátelství nežádoucí situace, které si opravdu nemůžeme přát. Rovnocennost suverenity obou zemí vyžaduje také rovnocennost závazků i rovnocennost v jejich plnění. Jinak by mohl vzniknout dojem, že jedna suverenita je větší a druhá suverenita menší.

A chtěl bych tu také říci toto: Československý lid na Těšínsku je tímto stavem právem znepokojen a posuzuje tyto věci i politicky, k čemuž přispívá zejména i fakt, že Polsko do dnešního dne neuznává československé předmnichovské hranice, a také to, že na př. naše Těšínsko je na polských mapách stále zakreslováno jako sporné území. Proto se z Těšínska ozývá stálé varování a starostlivé projevy. A chtěl bych, paní a pánové, zde zvláště vyzvednouti jednu věc, že tyto starostlivé projevy nemají stranicko-politického zabarvení. Těšínský lid již moc zkusil a chce míti proto jistotu, že už v budoucnu trpět nebude. O tom, že jde opravdu o spontánní hlas všeho československého lidu a ne stranické politiky, svědčí na př. hlasování místních národních výboru na Těšínsku o polských školách. V 36. těšínských obcích, ve kterých se o polských školách jednalo, hlasovalo ze 609 členů místních národních výborů pro polské školy 75 členů, t. j. 13 %. Proti hlasovalo 534 členů, t. j. 87 %. Z hlasujících proti bylo: komunistů 13 5, t. j. 64 %, soc. demokratů 128, t. j. 87 %, lidovců 120, t. j. 94 %, národních socialistů 134, t. j. 100 %. Upozorňuji také, že toto hlasování ve věci polských škol na Těšínsku nemělo protipolskou tendenci, jak se někdo snažil naší veřejnosti namlouvat. Vždyť, prosím, v některých těšínských obcích i Poláci hlasovali proti polským školám, na příklad v Oldřichovicích, Hrádku, v Dolních Bludovicích, a v jiných obcích se zdrželi hlasování. Těšínským lidem šlo jednak o to, aby byla vyrovnána disparita mezi školskou praxí u nás a v Polsku, jednak o realisování plánu bývalého ministra školství prof. dr. Zd. Nejedlého, aby místo samostatných polských škol byly na Těšínsku zřízeny polské pobočky při českých školách. Jak známo, tento plán změnil ministr informací Václav Kopecký, když dočasně zastupoval v ministerstvu školství ministra Nejedlého.

Výhodu polských poboček při českých školách viděl československý lid na Těšínsku v tom, že československo-polské sblížení bude rychleji pokračovat pod jednou školní střechou než při vzájemné isolaci, dále že chudobné slezské obce by ušetřily hodně nákladu, který stojí věcné udržování dvojího školství, a konečně, že při plném zajištění kulturního rozvoje Poláků by byl tímto řešením také posílen národní charakter republiky Československé v tomto citlivém pohraničí.

V úvahu zde přicházela také nespolehlivost mnohých polských učitelů; zejména pak tato věc vyvolala na polské straně nelibost a byla vykládána jako český šovinismus. Paní a pánové, že tu o žádný šovinismus nešlo, nýbrž opravdu o skutečnost, potvrzuje sám polský komunistický list Glos ludu dne 30. listopadu 1947. Tento list doslovně píše - je to, prosím, před 14 dny, - že polské učitelstvo se musí vyřídit se všemi těmi učiteli, kteří dokonce svého času skládali protokoly na Gestapu na své polské kolegy, a že tito polští učitelé ještě dnes u nás vychovávají polské děti a urážejí nejen polské učitele, ale celou polskou veřejnost. Já jenom konstatuji, že zde Glos ludu dává plnou satisfakci těm československým lidem na Těšínsku, kteří pro každou oprávněnou kritiku nebo poznámku o Polácích byli prohlašováni za reakcionáře a škůdce slovanské vzájemnosti.

Je třeba, aby československá vláda i parlament si byly vědomy jedné věci: že československý lid na Těšínsku je nejvěrnější stráží národa a republiky a že si upřímně přeje slovanské bratrské spolupráce, ovšem spolupráce, vybudované na zásadách, které jsou v československo-polské smlouvě, kterou jsme my i Poláci spolupodepsali. (Potlesk.) To znamená, že při této spolupráci nesmí být porušen právní řád národního státu Čechů a Slováků, a za druhé, že při tom musí byt přísně dodržena také zásada vzájemnosti, zásada reciprocity. Je to nutné proto, aby nikdo, a zejména nikdo na těšínském pohraničí nezapochyboval o rovnocennosti obou států, o rovnocennosti občanských práv a o rovnocennosti občanských povinností. Je to nutné proto, aby československá státní suverenita, zejména na tomto pohraničí nebyla žádným způsobem oslabena. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Ďalším rečníkom je pán posl. Charvát. Dávam mu slovo.

Posl. Charvát: Pane předsedo, paní a pánové!

Pan kol. Skokánek si tady stěžoval na to, že nedodržujeme sami řády a zákony, které jsme si dali. Chtěl bych k tomu říci, že v zásadě souhlasím s jeho názorem, avšak každé pravidlo má své výjimky. Myslím, že když se při projednávání rozpočtu většina řeči čte, že to není snad tréma, nýbrž spíše časová tíseň, spíše ty předepsané minuty, které každý poslanec má a které nechce překročit; a proto se drží především napsaného textu, protože při volné přímé řeči by velmi snadno nedodržel čas, který je mu předepsán.

Když jsem před rokem mluvil v rozpočtové debatě, zmínil jsem se tehdy zejména o velmi svízelné situaci učitelů náboženství z duchovní správy a laických katechetů, kteří z nedostatku sil, z nedostatku duchovních vyučují náboženství na školách obecných a měšťanských, a upozornil jsem, že jejich odměny za vyučování se od roku 1922 vůbec ani o haléř nezvýšily. Konstatuji dnes rád, že pan ministr školství dr. Stránský upravil zatím alespoň zálohově odměny těmto poctivým dělníkům na národa roli dědičné, vyslovuji mu za to díky a věřím, že brzy se toto prozatímní řešení upraví cestou zákonnou tak, aby se celá tato otázka rozhodla i po stránce pragmatikální, aby tito učitelští idealisté přestali být už jen hodinově placenými silami a aby se stali plnoprávnými zaměstnanci školské správy s nárokem na placenou dovolenou.

Už v rozpočtovém výboru se ozvaly znovu hlasy po urychleném vydání základního školského zákona. Považuji dnes za svou povinnost znovu zdůraznit, že ani čs. strana lidová se nestaví proti školské reformě a přeje si, aby se nejširším vrstvám lidovým a zejména sociálně slabým zajistila plná možnost největšího vzdělání. Poněvadž však každá úprava školství zasahuje hluboko do kulturního života národa, jsme pro úpravu nenásilnou a po bedlivé úvaze pro úpravu, která by byla ve shodě s našimi národními ideály, která by vyrůstala z naší národní a školské tradice a která by odpovídala hmotným a duchovním potřebám našeho národního společenství. Při řešení tohoto problému musíme usilovat především o zvednutí celkové úrovně vzdělání a proto nesmíme rozhodovat tak, že bychom děti v určitém směru nadané zdržovali ostatními. Spojení všech žáků bez rozdílu nadání na druhém stupni bylo by nejen křivdou na žactvu, ale i hříchem na národu a jeho budoucnosti. Moderní pedagogika, vycházející z psychologie dítěte, směřuje k stále větší diferenciaci. Nepokládáme také za nutné sjednocovat veškeré naše školství v rukou státu a vytvářet státní školský monopol. Naše školy soukromé, zejména církevní, si získaly svou hodnotou a poctivou výchovnou a výukovou snahou nejen plné uznání na místech povolaných, ale také mravní oprávnění pro další existenci a pro další působení v osvobozené vlasti. Jsme toho názoru, že státní monopolisace školy byla by porušením jedné ze základních demokratických svobod.

Dovolte mi, abych při této příležitosti odmítl akci některých okresních školních inspektorů, kteří chtějí dosáhnout urychleného uzákonění jednotné školy vynucováním různých resolucí na schůzích rodičovských sdružení. Je to zejména případ okresního školního inspektora na okrese velkomeziříčském, který svým vystupováním pobuřuje klidný život našeho venkova a narušuje potřebnou součinnost a spolupráci mezi školou a rodinou. Jsme přesvědčeni, že pan ministr školství neví o těchto nežádoucích zjevech, a proto jej na to upozorňuji, neboť všechny tyto zjevy stavějí do špatného světla nadstranickost a nestrannost školních úřadů.

Myslím, že při řešení základního školského zákona bychom se měli řídit především slovy rektora Karlovy university prof. dr. Engliše, který v těchto dnech pravil k studentům: "Demokratisace vzdělání musí znamenat jeho dostupnost každému bez ohledu na majetkové a sociální poměry rodičů, nikoliv nivelisaci. Rozumnou zásadou je, abychom dostali do národa co nejvíce vzdělání, a to bude možné, jen když se každému dostane vzdělání podle jeho schopností bez ohledu na majetkové a sociální poměry rodičů. - To je něco jiného než mechanická rovnost. Jde o nesmírně závažný problém národní kultury a bylo by velkou neodpovědností řešit jej překotně nebo dokonce s hlediska stranických nebo politických zájmů."