Dosiaľ sa veľká pozornosť venovala najmä robotníckym vrstvám. Je to správne a plne s tým súhlasím, aby vrstvy, ktoré boly vylúčené zo spravodlivého podielu na národnom dôchodku, boly uspokojené. Ale nesmieme zabúdať tiež ani na roľníctvo a na štátnych i verejných zamestnancov. Že roľníctvo trpí cenovou disparitou, to nie je treba zdôrazňovať. Roľníctvo i v roku katastrofálneho sucha poctivo dodáva národu zase prebytky, ba ide v tejto povinnosti cez medze na úkor vlastný. Treba sa pýtať pri tej príležitosti, či i štát plní svoje povinnosti k tomuto ľudu. Porovnávať ceny poľnohospodárskej výroby a výroby priemyslovej je často až krikľavé. Že dedina trpí nedostatkom, nie je treba spomínať. Máme dvojročný plán, hovorí sa o päťročnom pláne, ale bolo by najvýš nutné, aby do tohto plánovania bola pojatá aj úprimná starosť o roľníka, aby disparita cien bola podstatne obmedzená, ak nie úplne odstránená. Hovoríme o mechanizácii poľnohospodárskej výroby, ale náš roľník nemá na stroje peniaze. Roľník zvykol striedmemu, sporivému životu, nepozná zábav a luxusu, ale chce udržať chalupu a pole, aby ich odovzdal svojim deťom. A ak túto chalupu odovzdá zadĺženú, je otázkou, či jeho deti udržia toto dedičstvo. Nepochybujem, že každý z nás chápe dôležitosť tohto stavu, držiteľa národnej pôdy pre národný vývoj ako hospodársky, tak aj mravný. Ubiť roľníka znamená ubiť národ. Znekľudňujme ho ešte viacej hmotnými starosťami a rozvrátime poľnohospodársku výrobu a tým výživu. Inokedy azda budeme mať príležitosť znovu rozobrať tiene a bolesti nášho roľníctva. Nesmieme stále hľadieť len k jednej vrstve národa. Nesmieme bagatelizovať potreby i tých ostatných. Naša politika nesmie byť zameraná k vyhubeniu stredného stavu a súkromného majetku.

Na Slovensku sa o roľníctvo dosiaľ stará Povereníctvo pôdohospodárstva. Je nutné konštatovať, že sa za neobvyklých povojnových ťažkostí a okolností staralo o nich dobre. Dokázaly to i výsledky z poslednej jesennej siatby, ktorá je na lepšom stupni než v zemiach českých i pri tak špatných našich klimatických pomeroch. Cez to všetko rozhodnutím vlády bol do tohto úradu dosadený zmocnenec so štábom úradníkov častokrát s jednostrannou praxou. Je otázka, či tento čin vlády bol dostatočne domyslený. Nie je možno sa potom diviť, že takéto činy rozrušujú nielen určitú diskrimináciu stavu a práv, ale tým skôr, že niet tu ešte ani demokratických orgánov, t. j. sväzu roľníkov. Je preto v záujme štátu, aby tieto zjavy, ktoré nijako neprispievajú ku konsolidácii pomerov na Slovensku, boly odstránené a došlo k radikálnej náprave. Pamätajme, že pôda je najdrahšie dedičstvo, že roľníctvo je stav národu a štátu najoddanejší. Spokojnosť roľníka je predpokladom spokojnosti u celého národa a zárukou, že výživa ľudu bude zabezpečená. Je treba vedieť " že roľníctvo nie je stav, ktorému sme uložili historické večné mlčanie. Máme v budúcom roku sláviť 100. výročie zrušenia roboty. Preto treba dať pozor, aby vlivom určitých živlov a pri nezáujme ostatných vrstiev neupadlo roľníctvo do novej roboty. Bol by to počiatok konca. A tomu je treba za všetkých okolností zabrániť.

Podpredseda dr. Ševčík: K tejto prvej, politickej časti podrobnej rozpravy nie je už nikto k slovu prihlásený, rozprava o tejto časti je skončená.

Pristúpime preto k druhej časti podrobnej rozpravy, to je k časti kultúrnej a sociálnej, zahrnujúcej z riadneho rozpočtu

zo skupiny I, Vlastná štátna správa: kap. 10, Ministerstvo školství a osvěty - Povereníctvo školstva a osvety, kap. 11, Ministerstvo informací - Povereníctvo informácií, kap. 21, Ministerstvo sociální péče - Povereníctvo sociálnej starostlivosti, kap. 22, Ministerstvo zdravotnictví - Povereníctvo zdravotníctva;

zo skupiny II, Správa štátnych podnikov: § 10, Státní statky zemědělských škol; § 11, Uhřiněvský školní závod zemědělský; § 12, Žabčický školní závod zemědělský; § 13, Školní závod zemědělský vysoké školy veterinární v Brně Nový Dvůr; § 14, Státní veterinární ústav v Ivanovicích na Hané; § 15, Státní lázně; § 16, Státní tiskárna a Úřední list; § 17, Československá tisková kancelář; § 21, Štátne kúpele; § 23, Ústav pre školský a osvetový film; § 25, Zpravodajská agentúra Slovenska; § 26, Štátne nakladateľstvo.

K tejto časti rozpravy sú prihlásení títo rečníci: pp. posl. Skokánek, dr. Uhlíř, Charvát, Koubek, dr. Bělehrádek, Uhlířová, dr. Chudoba, dr. Bartuška, Klátil, inž. dr. Benda, Kolář, Tichota, Fránek, Sosnar, Deči, Vojanec, Homola, dr. Kácl, Trojanová.

Dávam slovo prvému rečníkovi, pánu posl. Skokánkovi.

Posl. Skokánek: Vážená sněmovno, paní a pánové!

Než začnu s tohoto místa mluvit ke kapitole ministerstva sociální péče, vznáším protest proti nedodržování jednacího řádu sněmovny. Dali jsme si zákon, pravím zákon, který sami nedodržujeme; jak potom můžeme žádat na občanstvu, aby dodržovalo zákony, které zde v parlamentě odhlasováváme? Připojuji se k protestu dr. Jelínka i k písemnému protestu klubu poslanců předsednictvu sněmovny a prohlašuji, že budeme nuceni uchýlit se o ochranu parlamentu do politického stranického tisku. (Výborně!) Proč bych se bál hovořit?Že bych snad dostal trému?Vždyť jsou poloprázdné lavice! (Hlas: Poloprázdné?) Poloprázdné lavice.

Vážená sněmovno! Žijeme v době, kdy veškeren blahobyt státu, pokoj a pořádek, kultura a civilisace se zakládají na práci každého občana u nás. Díváme-li se na to velké dění kolem nás, když jsme v r. 1945 osvobodili pracující vrstvy hospodářsky a chceme budovat nový společenský řád, tu jistě máme také veliký zájem na tom, aby pracující lidé v tomto státě byli plně chráněni, aby pracovali s láskou, s chutí a aby práce byla požehnáním. A jsou-li v kapitole ministerstva soc. péče a ochrany práce milionové položky, chceme, aby jich bylo opravdu použito k tomu, aby dělnictvo, zaměstnanectvo dílen, kanceláří a úřadů bylo opravdu spokojeno, aby všude, na každém úseku práce se dělala práce opravdu dobrá a vděčná, která člověka uspokojuje.

Ovšem máme v tom dnes těžkosti. Víme, v jakém stavu jsme přejali podniky po odchodu okupantů, a díváme-li se také na světové dění, vidíme, že po stránce hospodářské jsou veliké těžkosti při obstarávání surovin, při směně výrobků atd. A tu - promiňte - namísto chodit na veřejné projevy a vytahovat snad ty nejhorší bolesti a chyby našeho podnikání bylo by lépe říci si toto vše otevřeně a poctivě s tohoto místa a snažit se, abychom rukou společnou a nerozdílnou napravili, co se napravit dá, abychom opravdu dokázali svou lásku k našemu podnikání, nejen k znárodněnému průmyslu, nýbrž také k podnikání soukromému, aby zde nastalo určité zladění a abychom mohli šířit důvěru, tu velikou důvěru, která by náš lid v této opravdu vážné době, kdy svět je rozpolcen a člověk žije v nejistotě, stmelila, abychom jako jeden nedělitelný celek mohli odolávat všem nárazům, které by mohly zvenčí přijít na náš národ.

Proto budu-li kritisovat, budu tak činit způsobem, který má věci prospět, a prosím, aby v zápisech, které mají sloužiti panu ministru sociální péče a jiným ministerstvům, opravdu stálo upozornění, že nechci mluvit jenom k lavicím, a aby moje slova a doklady, které jsem pracně sehnal a ze svých zkušeností nabyl, byly vzaty v úvahu.

Z důvodů hospodářských a z důvodů pracovní morálky nemůžeme jít stále cestou započatou v r. 1945. Víme, že v řadě závodů máme předimensované osazenstvo, a kdybychom se na to poctivě a pořádně podívali, že bychom museli žádat, aby desetitisíce osazenstva, ať už pracujících nebo úředníků, byly odčerpány tam, kde je jich vskutku nutně potřebí. Uznáváme, že v r. 1945 bylo nutné zapojit všechny pracující vrstvy do produktivní práce, že jsme musili mnohde vyrábět i se ztrátou, jenom aby byly nahrazeny produkty, které zase jiná odvětví průmyslu, živností a obchodu nutně potřebovala. Tehdy to bylo naprostou nutností. Dnes ovšem musíme vycházet z hlediska účelnosti a je potřebí, abychom se snažili ceny výrobků odbourávat, aby předimensovaný aparát v naší výrobě byl zmenšen a aby se vyrábělo více, lépe a levněji; poněvadž budeme-li stále nakládat ceny na poplatnictvo, neděláme dobře, protože snižujeme životní úroveň našeho obyvatelstva a znehodnocujeme kupní sílu mezd právě samých vyrabitelů těchto produktů a šíříme zároveň nespokojenost širokých mas. Konečným východiskem této nespokojenosti však není zvyšování cen a mezd, poněvadž tím bychom se dostali do onoho velikého koloběhu, kde by byla z valné části ohrožena také měna státu. Jsme rádi, že aspoň pracovní morálka našich závodů jak v národních podnicích, tak i v soukromém podnikání je na takové výši, na kterou jsme do dnešního dne došli.

Ovšem stojíme před těžkými a kritickými chvílemi, neboť žádný z paní a pánů mně neupře, že náš textil, sklo a keramika jsou na mezinárodním trhu hodně drahé. A co je toho příčinou? Dělnické mzdy? Já bych řekl, že ne; největší vinu na této drahotě má snad neschopnost anebo slabost vedoucích těchto podniků. Jsou to snad mnohem častěji přespřílišné politické ohledy na jednotlivé zaměstnance, je to obava z nápravy, je to předimensovaný stav zaměstnanectva, je to také nešetření materiálem a mnoho a mnoho jiných příčin. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Je jisté, že dělník nenese vinu na kalkulaci a organisaci výroby. Odpovědnost nesou ti, kterým byla odpovědnost dána. Co na to, paní a pánové, řeknete, když ještě dnes, za půl třetího roku práce na konsolidaci naší republiky máme zjištěno, že v závodě Walter v Jinonicích, bývalá továrna na letadlové motory, je statisticky vypočítána hodnota práce, t. j. výdělku na hlavu, na 3.000 Kčs, ale výdaje na hlavu činí průměrně 4.500 Kčs? Kde je ta diference, kdo platí to pasivum? Jistě ty veliké položky sanuje stát, vyplácejí se ze státní pokladny.

Je nutno všimnouti si také našeho kovoprůmyslu, kde máme úředně zjištěno, že osobní náklady činí na hlavu od 30 do 55 %, ale máme i případy, kdy činí až 120 %.

Další otázku máme, jak účelně se spotřebovává materiál, tato drahocenná věc, kterou za drahé valuty a s velikými obětmi dovážíme ze zahraničí. Na příklad v automobilismu je vypočítáno, že ze 100 kg surového materiálu podle předpokladu odborníků má být zpracováno 80 % hodnotných součástek, ale zpracovává se celkem 59,5 %, ostatní všechno jde na odpad. Můžeme řešit také otázku dolů. Víme z praxe, že v řadě dolů a hutí většina technických inženýrů úřaduje v kancelářích a celý důlní provoz spočívá na odpovědnosti parťáků, v dosti častých případech neschopných parťáků.

Dále bych zde uvedl jako příklad uhelnou pánev mosteckou, kde máme na určitém úseku zjištěno nehospodárné, neodborné a špatné hospodaření strojovým parkem. Dnes, kdy těžko dostáváme ze zahraničí součástky, máme zjištěno, že z pěti důlních lokomotiv jsou jenom dvě v provozu, a to v době, kdy potřebujeme uhlí, dále že ze 4 bagrů je v provozu jenom jeden, z 50 důlních vozíků je v provozu jen 20, kdežto ostatní potřebují nutně opravy, poněvadž jsou těžce poškozeny neodpovědným a neodborným zacházením. Vlečná dráha na dole, o kterém hovořím, vykazuje hodinové pracovní zatížení dvě tuny uhlí! To je účelné a hospodárné? To jsou stinné stránky neodborného vedení v mnohých podnicích, jak národních, tak i mnohých soukromých.

Máme ovšem i skvělé výjimky a nemůžeme všechno generalisovat. Dostal jsem úřední zjištění, že státní pila ve Frýdku ve Slezsku vykazuje produktivitu na hlavu a měsíc 25.782 Kčs, zatím co v jiných pilách činí průměr na hlavu 11.690 Kčs. A přitom účelným vedením tohoto národního podniku se dosáhlo jenom 11 % osobních nákladů, zatím co jiné pily vykazují až 24 % osobních nákladů. Ovšem v této pile ve Frýdku mají jenom 9 % osazenstva v úřednickém aparátě, kdežto v jiných podnicích vidíme v průměru až 12 %.

Vážená sněmovno, bylo by také třeba povšimnout si vývoje poměrů v potravinářském průmyslu a chtěl bych, abyste mi v této otázce věnovali pozornost. Chtěl bych všechny zploditele slavného intervenčního fondu zavést sem a ukázat jim poměry, aby si zajeli do těch míst a zjistili, že by nebylo potřeba intervenčního fondu a že by bylo možné hodně veliké snížení cen životních potřeb. My pravděpodobně přehlížíme nadsazování cen v potravinářství a tvoření kapitálových reserv. Průměr výdělku na hlavu v potravinářském průmyslu činí měsíčně až 50.000 Kčs. Na jednu hlavu se počítá 32.600 Kčs a osobní náklady tam činí jenom 7 %. Táži se, kde zůstávají přebytky a k čemu jich bývá použito? Nejkřiklavější poměry máme u jedlých tuků, kde na hlavu a měsíc je propočítán výdělek 57.000 Kčs; u mléka máme zjištěn výdělek na jednu hlavu až 85.000 Kčs. Prosil bych, aby se ministerstvo výživy na tuto kapitolu řádně podívalo. Mohou ceny životních potřeb jít dolů nebo nemohou? Ať přijde ten zázračný matematik a přesvědčí nás, že ty ceny jsou na místě.

Mám zde další věc: ve Šlapanicích u Brna je malinký závod. Pracuje v něm manžel se ženou, celkem dva lidé, a melou hrubý kostkový cukr, přidávají několik dekagramů vanilkového cukru, dávají do sáčků a dávají to do prodeje. Je hlášen úředně obrat 300.000 Kčs. Když se, vážená sněmovno, podíváme, že podle Nejvyššího cenového úřadu mají tito lidé možnost 10 % zisku ze 300.000 Kčs, tedy vidíte, že ten vanilkový cukr je zatížen nenormálním výdělkem 30.000 Kčs pro dva lidi. Ceny mohou jít dolů i v tomto případě, a tak bychom mohli dát hlavy dohromady a jít místo od místa, dívat se na distribuci a dělat nápravu, abychom, přátelé, dali každému to, co mu patří, obchodníkovi a živnostníku zdárný výtěžek jeho práce, ale našim konsumentům, ženám z továren, kanceláří a dílen levnou obživu.

Představuji si sociální politiku takto: dát za dobrou práci dobrý plat, dát také všem, kdo pracují, levné životní potřeby, postarat se o zdraví našich rodin a každého pracujícího člověka, místo politických třenic v závodech zavést politické soutěžení, kdo republice ukáže lepší cestu a lepší výsledky své práce tak, aby byla opravdová radost z práce, aby byla spokojenost a blahobyt. Odsuzuji podobné náměty, jako stavba náměstí budovatelů v Praze, stavby různých soch, rozdávání odznaků atd., avšak vítám jménem dělnictva každý námět, směřující k tomu, aby pracující lidé měli slušné bydlení, aby měli po zaměstnání blíže ke své rodině, aby mohli pookřát a žít doma spokojeně a šťastně. Či to je štěstí a pookřání po celodenní práci, když se dojíždí 10 i více kilometrů v namačkaných autech, autobusech a nevytopených vagonech do zaměstnání? Tím dáváme lidu radost z práce?Že nemáme lokomotiv? Vyrábějme tedy motorové vozy, motorové autobusy, ale nevyrábějme nadpočet luxusních automobilů.

A tu bych chtěl, aby ministerstvo sociální péče první začalo, poněvadž jindy mělo ministerstvo soc. péče před svou budovou stát jeden automobil, kdežto dnes jich tam stojí pět. Podobně je tomu ve všech ostatních ministerstvech - min. soc. péče je v té věci vlastně ještě velice skromné. Víme, že každý úředník kabinetu nového pana ministra má k disposici osobní auto a neudělá krok pěšky, zatím co dělníci ze závodů po těžké práci jezdí domů namačkáni jako herinci v bedničce, nedostatečně oblečeni v zimním období, v nevytopených vlacích atd. Nemohli bychom zavést podobný systém, jaký měla před válkou a jaký snad ještě dnes má Belgie, totiž zrychlené vlaky, sloužící po určité hodiny jen dopravě dělnictva? Že nemáme koleje, že nemáme lokomotivy? Čteme zprávy, že v Jugoslavii postavili za 1 měsíc 240 km kolejí. Nebojme se tedy ani my krumpáče. Šlo by to, kdyby tu byla dobrá vůle.

Pracovní morálku udržíme v našem lidu tenkráte, když mu budeme věnovat opravdu veškerou pozornost a když mu dáme víru v socialismus a v demokracii nejen na papíře, v projevech a v novinách.

Přehlížíme-li naše kraje, v každém okresním městě vidíme úřadovnu soc. péče a ochrany práce, úřadovnu mzdové politiky. Bylo by třeba, aby tyto úřadovny podaly ministerstvu soc. péče relace o nedostatečném ubytování našich zaměstnanců v ubikacích, jako je tomu na př. v Ostravě i v jiných průmyslových místech, kde se pět dnů v týdnu tito zaměstnanci otravují v místnostech zbylých z války, v nedostatečných budovách, zdravotně i mravně závadných.

Uvažuje ministerstvo soc. péče také nad statistikou úřadu? Nebylo by dobře, abychom se jednou místo rozpravy a politických hádek podívali na to, zda je účelné udržovat dnes pětidenní pracovní týden, který k nám přišel z Ameriky, pětidenní pracovní týden podle amerického liberalisticko-kapitalistického vzoru? Myslíte, že je to dobré pro dělníka, aby týden za týdnem odpracovával pět pracovních dnů v týdnu při vyčerpávající a těžké práci? Doporučoval bych, aby se uvažovalo o pracovním čase 6denním v týdnu a aby se nedovolovaly práce přes čas, poněvadž je to práce přes čas, která tak vyčerpává naše zaměstnance, že máme podle statistiky ohromné množství úrazů. Každý pracující člověk při práci přes čas v pozdních večerních hodinách, aby si zlepšil svůj týdenní plat, je vyčerpán nervově a fysicky na nejvyšší míru.

Ve světě je neklid a musíme být připraveni, že v důsledku tohoto neklidu nebudeme moci obstarat pro naše závody všechny suroviny potřebné k výrobě hodnotných statků. Mluvíme-li s našimi vedoucími činiteli jak národních podniků, tak soukromého podnikání, slyšíme samé nářky, že v různých výrobních sektorech jsou obavy z nezaměstnanosti, z omezování práce a možná také ze zastavení továren. Hlavně textil je ohrožen. Co budeme potom dělat? My soc. demokraté jsme v listopadu na sjezdu v Brně proklamovali zásadu, že v tomto státě musí být každému zaručena práce - ale co když budeme zavírat podniky? Je třeba už dnes s tím počítat a odčerpávat přebytečné síly z toho nebo onoho výrobního sektoru do výroby národohospodářsky důležité, ve které se bude pracovat i za zhoršené hospodářské situace z vlastních surovin. Táži se, má-li vláda tyto věci již připraveny? Má vláda tyto práce hospodářsky důležité rozvrstveny podle krajů, které jsou ohroženy hospodářskou tísní a nezaměstnaností, nebo vláda spoléhá na dekret č. 88/1945, že bude přemisťovat pracující z kraje do kraje donucovacími prostředky, jak je o tom v dekretu zmínka? Dosavadní praxe ukázala, že se tohoto dekretu nebude moci použít, poněvadž by to bylo v demokratickém státě psychologicky naprosto neúnosné. A právě z tohoto důvodu je nutno pomýšlet na to, abychom už dnes připravovali cestu a potřebnou akci, abychom pak před hotovou skutečností nestáli bezradně. Voláme po tom, aby vláda urychleně připravila plán hospodářsky nutných prací v krajích ohrožených nezaměstnaností a aby spolu s ministerstvem soc. péče připravila zákon, který by nám to umožnil, a abychom přitom mohli být bez obav, že zaměstnanci ztratí zaměstnání v mateřském závodě a že dlouhou dobu budou vytrženi z rodinného kruhu. Nesmíme dělat přípravy až v posledním okamžiku, kdy bude zle, ale hned dnes, i když potom nebude snad tohoto zákona třeba, a musíme mít vždycky otevřena zadní vrátka, aby nezaměstnanost nebo špatný výdělek nepostihl naše pracující vrstvy.