Místopředseda Hladký: Dalším řečníkem je pan posl. dr. Steiner, dávám mu slovo.

Posl. dr. Steiner: Pane předsedo, dámy a pánové! (Výkřiky.)

Místopředseda Hladký (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr. Steiner (pokračuje): V rozpočtové diskusi bylo předneseno velmi mnoho referátů s různými názory, s různými náměty. Povšechně budiž konstatováno, že většina referátů zde přednesených byla velice poučná. Dověděli jsme se na příklad z referátu kol. Hory, že u nás v Československé republice existuje teror, že u nás v Československé republice ministr soudruh Nosek dává příkazy bezpečnostním orgánům jenom za účelem, aby prý - jak prohlásil kol. Hora - komunistická strana získala tak zv. 51 %. Dověděli jsme se, že bezpečnostní orgány řádí takovým způsobem, který je prý možno srovnat s gestapáctvím, s neslavnou historií českého národa v protektorátu. Bylo mnoho mluveno i o ostatních námětech.

Protože klub komunistických poslanců jest velmi početný a v předsednictvu bylo dohodnuto, aby na každého poslance přišlo osm minut, využiji plně moci komunistické strany, abych o některých námětech, přednesených zde na veřejném foru v demokratickém parlamentě, také diskutoval. Ale dovolte mi, dámy a pánové, abych obrátil vaši pozornost na ono pole, které zde, bohužel, bylo naprosto opomenuto, k velké škodě Československé republiky a jejího pracovitého lidu. Nikdo z řečníků - a hlavně ti pánové, kteří vidí v SNB gestapáky, kteří vidí v ministru vnitra to nejhorší, co prostě vidět mohou - přesto, že se jednalo o první části rozpočtu, nepronesl však ani slova o osídlení našeho pohraničí a o hrdinné a těžké práci, kterou naši hraničáři bez rozdílu politického přesvědčení přinášejí naší republice. (Potlesk.) Je velká hanba této rozpravy, že nikdo nevzpomněl západních Slovanů u Aše, že nikdo nevzpomněl těch, kteří mají býti hrází proti rozpínavosti germánského imperialismu, že nikdo nevzpomněl těch, kteří budují lepší život v pohraničí, které bylo 300 a 500 let německé, které bylo vydíráno německými kapitalisty. Tož dovolte, abych já, jako předseda osidlovacího výboru a jako komunistický poslanec, přednesl zde řadu fakt a řadu otázek, které s osídlením souvisí, ale abych také zároveň ne destruktivní kritikou, ale kritikou konstruktivní ocenil velký význam historického díla osídlení našeho pohraničí, abych zde vyzdvihl velkou a úpornou práci, kterou naši hraničáři pro blaho republiky vykonali.

Jsou různé názory - a řeknu to úvodem - na naše pohraničí. Jsou lidé - a měl jsem již jednou čest a příležitost s tohoto místa o tom mluvit - kteří v pohraničí vidí všechno černě, kteří o pohraničí mluví s opovržením, kteří mluví o našich hraničářích jako o zlatokopech, mnohdy jako o dobrodruzích nebo ještě jinými slovy. Já s touto kritikou a stejně tak i moje strana, kterou v tomto parlamentě zastupuji, nemůžeme a nikdy souhlasit nebudeme. Pro nás je Československá republika jednotné, nedílné území. Nepřiznáváme to, co nám zavinili Němci, neuznáváme Sudety, neuznáváme tedy ani toto umělé dělení na dobré a špatné lidi, při čemž špatní jsou v pohraničí a dobří ve vnitrozemí. Jsem poslancem za pohraniční kraj a myslím, že bychom se mohli všichni bez rozdílu, jestli zde máme pěticípou hvězdu nebo brk a kladivo, shodnout na tom, že v Československé republice existují dva druhy lidí: lidé dobří a lidé špatní. Těch dobrých lidí je velká, zdrcující většina, špatných lidí je pochopitelně menšina. A to jest zjev, který vidíme stejně v pohraničí jako ve vnitrozemí. To je zjev celostátní, celonárodní. Naopak, chtěl bych rozšířiti své tvrzení na to, že dnes v pohraničí nejsou již žádní zlatokopové, že dnes v pohraničí nejsou již lidé, kteří by snad mohli na ulicích kopat zlato nebo získávat kufry hodinek ze žlutého kovu. Ta doba minula. Naopak, jak pohraničí znám - a znám je velmi dobře - ti, kteří se v pohraničí obohatili, již dávno a dávno, před rokem, půldruhým rokem odešli z pohraničí, aby své zisky mohli plně zhodnocovat ve vnitrozemí, které je mnohem spokojenější a klidnější k tomuto účelu.

V pohraničí bylo vykonáno velké a záslužné dílo. Bylo vykonáno velmi mnoho práce a myslím, že tato práce nebyla vždycky dostatečně oceněna. Bylo vykonáno tolik věcí, tolik záležitostí bylo spraveno, že šťastnější vnitrozemí to těžko může posoudit.

Chtěl bych upoutat vaši pozornost, páni kolegové, na rok 1945, který snad většina z nás zná z vnitrozemských problémů. Ale představte si, že v roce 1945 po vítězné národní revoluci naše pohraničí mělo ještě tři a půl milionu Němců a kolik tam tehdy bylo Čechů? Kdo dělal pořádek v pohraničí, kdo zajišťoval majetky miliardových a miliardových hodnot, kdo zaváděl novou lidovou správu, kdo spouštěl nové lokomotivy na koleje, kdo zaváděl úřední českou řeč? Byl to drobný český hraničář, ať už je to na Ašsku nebo na Liberecku. A tato práce by měla být skutečně hodnocena, poněvadž v pohraničí nebyly biografy, kavárny, divadla, a také novin bylo velmi málo. Byl tam tehdy ještě chaos, byla tam těžká situace, byli tam werwolfi. Je třeba se nad tím skutečně zamyslit. A konsolidace v pohraničí a osídlení pokračuje utěšenou měrou, velmi dobře, i když jsou někteří škarohlídové, ať už úmyslní, nebo kteří nechtějí vidět tyto velké klady z důvodů úzce stranických. K 1. říjnu t. r. bylo v pohraničí usídleno 2,450.000 českých nebo jiných slovanských osídlenců. To je veliké číslo, poněvadž s vyplněním tohoto úkolu se fakticky počítalo až do konce dvouletky, to znamená do konce roku 1948.

Proč šli lidé do pohraničí? Šli tam z teroru, jak mnozí kolegové zde nám chtějí namluvit? Šli tam z nějakých důvodů, že byli totálně nasazeni? Nikoliv, přátelé, zaplať pánbůh, naše osídlení bylo děláno demokraticky, lidově; nikdo nedostal příkaz od úřadu: ty musíš jet do Liberce, Jablonce nebo jinam a tam budeš pracovat. Drobný pracující český lid pochopil, že je jeho povinností nastoupit na místa Němců, kteří se odsunuli do Německa. Drobný český člověk pochopil, že jeho místo je tam, kde ho potřebuje vláda Národní fronty, tam, kde ho potřebuje republika, tam, kde je nejvíce práce k vykonání. A to bylo právě v pohraničí. To je velký význam našeho osídlení, o kterém nemůže být diskuse a o kterémžto nemůže být naprosto žádného sporu.

A po sociální stránce, přátelé, je pohraničí skutečně průkopníkem socialismu v Československé republice, ať už snad někteří páni kolegové, mnohdy v mém volebním kraji, obhajuji zájmy soukromých fabrikantů, viz případ Adler a Nickerle v Aši, viz případ Hupfer Kralice, Lehman-Susmann Toužim. To jsou jenom bílé vrány. Pohraničí je šťastnějším a nejšťastnějším krajem v republice proto, poněvadž nezná soukromých fabrikantů, a naše strana nedopustí, aby pohraničí soukromé fabrikanty, kapitalisty vůbec někdy v životě poznalo. (Potlesk.)

Mnoho lidí tím, že osídlilo pohraničí, si skutečně sociálně pomohlo, a bylo by snad dobře, kdybychom zkoumali to velké a historické dílo, které nechci a nebudu snižovat - tu první pozemkovou reformu. Na dobu, ve které byla první pozemková reforma konána, to bylo dílo jistě do určité míry revoluční a dílo pokrokové. Otázka, že první pozemková reforma nebyla vykonána tak, jak vykonána být měla, je otázka nepoctivosti tehdejších vedoucích politiků, ale zákon sám byl na tehdejší dobu dobrý i pokrokový. Zkoumejte provádění první pozemkové reformy s naším osídlením. Není frází, že první pozemková reforma vytvořila 2.400 zbytkových velkostatků. To je fakt, a kdo by nevěřil, může se o tom kdykoliv přesvědčit na oficielních místech, na ministerstvu zemědělství. Podívejme se, jak první osídlení, příděly půdy a vše ostatní, bylo vykonáno. Já bych rád viděl, jestli v našem českém pohraničí za dobu, kdy ono je osidlováno, vznikl jeden velkostatek, zda soudr. ministr Ďuriš nebo snad kol. Smrkovský, jako předseda Pozemkového fondu dovolil, aby z půdy, která patří národu, se obohatil Feierabend nebo kdokoliv jiný. To jsme průběhem osídlení neviděli, ba naopak, nová, lepší, lidově demokratická republika zajistila v pohraničí půdu pro 150 tisíc zemědělských rodin, tedy pro ty, kdo na půdě pracují. A je možné - a já to připouštím - že právě proto, že v pohraničí nedostávají fabriky továrníci, že půdu nedostávají velkostatkáři, bývá pohraničí velmi často zneuctíváno a napadáno orgány strany národně socialistické ve Svobodném slově, velmi často také ve Svobodném zítřku. Kolega Caňkář je nespokojen s tímto mým prohlášením, já jsem však ochoten citovat výroky Svobodného zítřku, Svobodného slova, poněvadž o pohraničí si dělám kartotéku, jak která strana o osídlení a o pohraničí píše. (Posl. Caňkář: Já bych ji rád viděl.)

Já ti jí mohu, bratře Caňkáři, posloužit. Bylo tu také vypravováno - a já bohužel nejsem snad v této věci příliš odborně vzdělán - o otázce národních výborů. Viděl jsem národní výbory a správní komise, jak začaly fungovat v pohraničí po revoluci, viděl jsem je při práci, viděl jsem jejich úspěchy, těžkostí i neúspěchy. A přátelé, věřte mi, že v pohraničí správní komise - tedy národní výbory, které byly rekonstruovány podle výsledku voleb - měly mnohem těžší situaci a posici nežli ve vnitrozemí. Provedení odsunu Němců byla úžasná akce, akce těžká a zodpovědná, a já si dovolují odpovědně prohlásit, že nebýt národních výborů, úřední byrokratický aparát by byl odsun Němců pravděpodobně nezvládl. Nebýt národních výborů, jak okresních, tak i místních v pohraničí, těžko by mohl okresní hejtman úředně s touto věcí hnout.

I o těchto věcech jsem ochoten diskutovat, ale na druhé straně je potřeba pochopit, že do lidové správy v pohraničí se dostala řada lidí bez průpravy a bez předchozího vzdělání, kteří byli postaveni před těžké otázky, které nemohly čekat, které musely být řešeny s urychlením, tak jak doba žádala. A celkem vzato, lidová správa a systém národních výborů v pohraničí se nám plně osvědčil. Vidíme to i na dalším. Osídlení meritorně je fakticky skončeno, bohužel karlovarský kraj nemůže to říci tak plně jako kraj liberecký nebo ústecký. Potřebujeme ještě dostat hlavně na západě a v jižních Čechách do průmyslové výroby v pohraničí 50.000 zaměstnanců. Věříme, že do konce dvouletky se nám i toto velké dílo podaří.

Pravím-li, že meritorně je osídlení skončeno, neznamená to, že bylo již skončeno také s úpravou majetkových hodnot, s úpravou majetkových poměrů. Bylo vykonáno již velmi mnoho. Poslední akce rozdělení nábytku byla dalekosáhlá. Skonfiskovaného nábytku se rozdílelo do 1,250.000 bytů, čili žádný pražský veletrh se nedá s tím srovnat. A kdo konal tuto práci? Byrokratické orgány? Nikoliv, tuto velkou a záslužnou práci vykonávali členové místních národních výborů a vykonali ji dobře, dokonce velmi dobře. Naši osídlenci v pohraničí až na malé a velmi mizivé výjimky jsou s cenami nábytku spokojeni a je možno konstatovat, že lidově demokratická republika pochopila potřebu pracujících lidí v pohraničí i v tomto směru.

Nyní přichází, řekl bych, další úkol, který stojí před pohraničím. Chceme skoncovat s institucí národních správ, kterou pokládáme za časově omezenou, a přichází nyní na řadu příděl živností. Zde dovolte, dámy a pánové, abych se pozastavil nad tím, že přihláška, která byla pro tento účel vydána Osidlovacím úřadem a fondem národní obnovy, neodpovídá době a že by se svou nejasností, svou komplikovaností hodila spíše do doby Marie Terezie nežli do roku 1947 či 1948. Úřady totiž musí jasně vědět, že do pohraničí přišli živnostníci, kteří celou dobu byli v námezdním poměru, byli tovaryši, byli pomocníky a nemají doktorský titul. Nestudovali nikdy práva a velmi těžko budou sami moci nebo umět tuto přihlášku vyplnit. Bude opět na orgánech lidové správy, aby novým nabyvatelům, novým živnostníkům pomohly tak, jak s úspěchem lidová správa v pohraničí vykonala rozdělování milionového množství nábytku.

Stojí před námi ještě další úkol, na který bych chtěl obrátit pozornost slavné sněmovny. Mluvil zde nedávno o této věci i kol. Weiland a zmínil se o afilaci průmyslových podniků. Je to otázka velmi vážná a pro náš průmysl více než důležitá. Je zapotřebí, aby konečně již jednou konfiskované průmyslové podstaty dostaly se národním podnikům do vlastnictví. A chtěl bych říci s tohoto místa, poněvadž jsem se touto otázkou zabýval, že neleží tentokrát vina na Osidlovacím úřadě, že Osidlovací úřad zde byl skutečně neprávem pranýřován, ale vina tentokrát leží na dvou velmi důležitých institucích: Za prvé na generálním ředitelství znárodněného průmyslu, a za druhé na ministerstvu průmyslu samém. Proč?Proto, že do dnešního dne velká většina národních podniků nepodala o afilaci konfiskátů žádné přihlášky a když už přihlášky byly podány, nebyly doplněny všemi údaji a všemi přílohami tak, jak zákon o převodu milionových majetků jasně ustanovuje a jak to mělo býti vykonáno. To je velká chyba. Myslím, že bychom ve svých politických stranách i ve veřejnosti měli všichni působit na to, aby národní podniky i konečně ministerstvo průmyslu v této věci byly pružnější, aby tuto velkou akci, která je nejdůležitější z celé předělové akce, pochopily a byrokratickým postupem ji nebrzdily.

Centrální otázkou našeho pohraničí je otázka odsunu zbytku Němců. Páni kolegové, mluvte v pohraničí s kterýmkoliv občanem, mladým, starým, bez rozdílu náboženství, bez rozdílu politické strany, když se zeptáte, co je zde tíží, všichni unisono vám odpovědí: "Přítomnost Němců." A žádají vládu a své politické strany, aby otázka Němců byla s urychlením co nejdříve vyřešena a abychom s tohoto místa jako parlament a vláda jako výkonný orgán s tím počítali.

V čem vězí tento problém? Každý z nás dobře ví, že jsme odsunuli miliony Němců, že bratrský a spřátelený Sovětský svaz od nás vzal celý kontingent, který jsme mu byli dlužni. Ale kupodivu americké okupační zoně jsme do dnešního dne dlužni ještě 103.000 Němců a Američané tento dluh od nás nechtějí. Vláda bude muset uvažovat o tom, aby zbylé Němce, a jejich v pohraničí podle úředního odhadu a statistik asi 200.000, rozptýlila ve vnitrozemí tak, aby uspíšila asimilační a generační problém. To je velký úkol, který stojí před vládou, poněvadž se nepíše rok 1945 - budeme brzy psát rok 1948 - a je zapotřebí se postarat o to, aby zbylí Němci řádně bydleli ve vnitrozemských okresích, aby také dostali řádné zaměstnání, neboť jestliže je zde necháme, jestliže jim vláda a parlament dá možnost asimilace, musíme od nich také žádat, aby spolupracovali na výstavbě naší republiky a aby nám pomohli tvořit nové hodnoty v dvouletém i pětiletém plánu. Jsem přesvědčen, dámy a pánové, že tato otázka není těžká, že se při vzájemné dohodě a spolupráci dá velmi dobře provést a že musí být provedena, poněvadž není možné, abychom v bezprostřední blízkosti hranic měli nadále v budoucnosti pátou kolonu.

O přítomnosti Němců a o jejich činnosti v pohraničí nemusím zde poslance informovat. Faktem je, že mají velmi čilé spojení s Německem. Vzpomínám na malou příhodu, že v den, kdy německý rozhlas hlásil, že bude mluvit v některém středoněmeckém městě Wenzel Jaksch, byli Němci o tom zpraveni dříve, nežli to hlásil německý rozhlas. V ten den byla provedena řada sabotáží na závodech a Němci odmítali nastoupit do práce. Mohl bych informovat hlavně kolegy z vnitřních Čech o tom, jaké množství potravin prostřednictvím těchto Němců utíká do říše a dovoluji si tvrdit, že vzhledem k hladu, který je v Německu, bude množství těchto potravin stále větší a větší. Nechci ani již mluvit o morální stránce přítomnosti Němců v pohraničí, ale znám řadu případů z Ústecka a Chebska, kde Němky rozvracejí české rodiny, kde jsou úmyslně drženy v zaměstnání z určitých důvodů, aby prostě podrývaly morálku osazenstva sabotáží a jiným způsobem.

Dostal jsem osobně řadu resolucí z řady okresů, abychom dokončili toto historické dílo a abychom Němce rozptýlili do vnitrozemí. Myslím, že tato vážná otázka nemůže být předmětem diskuse, že na této vážné otázce se musí bezpodmínečně dohodnout všichni političtí i odborní činitelé. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Ševčík.)

V měsíci lednu bude pohraničí prožívat další svůj radostný měsíc. V měsíci lednu bude dáno do přídělu dalších 208.000 rodinných domků. Myslím, že právě v pohraničí budou odměněni za svoji práci ti nejpotřebnější. Budou odměnění ti, kteří nikdy nemyslili a nedoufali, že budou mít jednou svoji vlastní střechu nad hlavou. Hle, nová lidově demokratická republika se spravedlivě stará o své syny a dcery a dává každému možnost, aby se zajistil i na případ stáří majetkem, rodinným domkem, živností. Věřím, že i zde národní výbory právě tak jako v nábytkové akci plně splní svůj úkol, plně splní to, co se od nich očekává.

Kromě otázky Němců máme v pohraničí ještě dva těžké problémy. Je to otázka zásobovací a otázka péče o zdraví naších osídlenců. Obě tyto otázky jsou velmi vážné. Každá má svoji osobitou důležitost.

V otázce zásobovací prohlásil nedávno pan ministr výživy Majer při velkém projevu na družstevním dnu v Liberci, tedy v pohraničí, že Československá republika a její občanstvo jí z jedné mísy a že my - myslil ústavní činitele a já se mezi ně též počítám - musíme dbát toho, aby z této mísy někdo nejedl malou lžičkou a druhý sběračkou. Velmi správně a výstižně to ministr výživy prohlásil. Bohužel musím zde prohlásit, že v pohraničí vidíme pravý opak. V pohraničí jedí ze stejné mísy jako snad šťastnější Praha, Plzeň nebo Brno, ale odmítám, že by pohraničí jedlo stejnou lžičkou. Zatím co šťastnější vnitrozemí k svému nasycení používá lžíce polévkové, pohraničí používá, bohužel, pouze lžičky kávové. Doporučoval bych všem, kteří se o tuto otázku zajímají, aby navštíví-li pohraniční okresy a aby se přesvědčili, jestli v Nejdku, v Aši nebo v Kraslicích, Jáchymově jedí tak, jako se jí ne v Praze - to nikdy nebude - ale v Kolíně, Čáslavi, Pardubicích. Jak dlouho neviděli občané na Vejprtsku - konkretně ve Vejprtech, Šmídeberku, Přísečnici - bílou mouku, jako dlouho neviděli bílé pečivo? Kdyby se mne někdo optal, odpovím, že tři měsíce. Jinde nebyla situace snad tak kritická, ale stejně 14 dní, i 3 neděle je bez bílé mouky většina okresů v pohraničí. Zašel jsem si na Obilosvaz a zjistil jsem, že vnitrozemí je skutečně lépe zásobováno. Já žiji poslední dobou v Praze, ale nestalo se mi, abych nedostal v obchodě housku. Prosím vás, zkuste koupit bílou housku v pohraničním městě! Bude to velká náhoda, přijdete-li právě v ten den, kdy pekař obdržel bílou mouku. I v otázce brambor zde nebylo správně postupováno, dámy a pánové.