Naše spojenectví se Sovětským svazem, jak to také včera řekl předseda strany Laušman, není záležitostí jedné politické strany, ale je to věcí a záležitostí nás všech. Je to naše záchrana, naše jistota, a když chcete, náš osud.

Jako zahraniční voják jsem se trochu zarazil, když jsem četl před několika týdny takovou stručnou zprávu ČTK, kde bylo oznamováno, že bude zakročeno proti každému, kdo uráží naše slovanské spojence. Včera to zde v jiné formě opakoval také předseda ÚRO posl. Zápotocký. Souhlasím, vážení přátelé. Každý, kdo uráží naše slovanské spojence, je darebák, dopouští se ničemnosti a hříchu a já nevím, kdo z poctivých lidí by si chtěl takto zatížit svědomí. Je to třeba odsoudit a potrestat. Ale myslím, že se tady dopouštíme něčeho, co bychom neměli dělat. To nesouvisí s naší politickou, vojenskou a hospodářskou orientací. Je to věc morálky, cti a vděčnosti. Já se domnívám, že to neplatí jen pro slovanské spojence. Copak ostatní spojence, kteří se také podílejí na vítězství demokracie v této válce a na našem osvobození, copak ty můžeme hanobit, urážet, beztrestně špinit a ostouzet? Myslím, vážení přátelé, že je třeba zde rozlišovat: jsme proti zbrojařům, kapitalistům, imperialistům, generálům-militaristům, kořistníkům, mnichovákům a fašistům všech odstínů a všech barev, při čemž svou nenávist neomezujeme jen na určitou světovou stranu. Chceme však spolupracovat, a to nikoliv jako socialisté, komunisté, národní socialisté anebo lidovci, ale jako poctiví lidé: chceme spolupracovat se všemi, kteří se zasloužili o naše osvobození, o triumf demokracie a svobody v tomto světě.

Masaryk to krásně vyjádřil, když řekl, že "chceme být přáteli s těmi, kteří chtějí býti poctivými přáteli našimi". Neboť - a o to jde - je třeba najít cestu spolupráce a dobrých mezinárodních vztahů. Proto jsme také jako sociální demokraté proti rozdělování světa na Západ, který by byl líčen jako tábor imperialistických agressorů a reakcionářů, a na Východ, který je líčen jako demokratický a antimilitaristický a antiimperialistický. Bylo by to chybné dělení. Dostali bychom se do nového bratrovražedného boje a byla by tím nesporně posilována reakce, jak jsme toho svědky v tyto dny právě ve Francii. Protože jsme proti blokům, protože bloky znamenají novou konflagraci, novou válku, kterou nechceme, stojíme před alternativou: buď mezinárodní sbratření, nebo mezinárodní zničení. My sociální demokraté jsme pro to první. Domníváme se, že nejlepším garantem míru jsou pokrokové síly, pracující lid nejen Sovětského svazu, Československé republiky, Bulharska, Jugoslavie, Polska a všech slovanských států, ale také pracující lid a pokrokové síly Spojených států severoamerických, Velké Britannie., Číny, Francie, Holandska a všech ostatních. (Potlesk.)

Paní a pánové! Tato rozprava mi dává příležitost, abych také ukázal stručně na veškeré věci, které vyžadují radikální nápravy. Chtěl bych tu říci jako předseda zahraničních vojáků několik slov o zahraničních vojácích.

Je mnoho věcí, na které si musíme a můžeme stěžovat. Není to jen nedostatek bytů pro ony bojovníky, kteří v oficiálních projevech byli a jsou označováni za "nejzasloužilejší". Není to zákaz přijímání nových sil do státní a veřejné služby, který se jistě bolestně dotkl právě zahraničních vojáků, protože když se přijímalo, sloužili ještě v armádě a nosili uniformu, konajíce svou povinnost. Nejsou to jen obtíže při jmenování národních správců v pohraničí, kde legitimace zahraničního vojáka ani zdaleka nedosahuje lesku a vlivu legitimace jiné, při čemž tou legitimací jinou mám na mysli legitimace všech barev, ale jde i o zákony, které zhodnocují službu v armádě a které zatím nemají cenu.

Myslím na tak zvanou "dvěstěpětapadesátku". Nemá prakticky cenu, protože, slavná sněmovno, třebaže jsme před rokem odhlasovali tento zákon, do dnešního dne - a tady žaluji jménem těchto zahraničních vojáků jako jejich předseda - nebylo vydáno prováděcí nařízení, (Hlasy: Hanba! Slyšte!) takže se tato služba těmto chlapcům, pokud měli štěstí a dostali se do státní a veřejné služby, nemůže zhodnotit.

Máme případy, kdy ve státní a veřejné službě - je to na ředitelství státních drah - pracuje člověk, letec, který byl několikrát raněn, má rodinu a asi 5 nebo 6 let byl v armádě. Pracuje jako smluvní dělník i jako invalida s platem 2.000 Kčs měsíčně, čili: služba v armádě nebyla postavena na reveň službě za okupačního režimu. Víme, že práce pro vlast se neplatí, ale myslím, že tady jde o akt spravedlnosti. Jde o přítomný i budoucí zájem státu, o požadavek branné morálky. To jsou hodnoty, s kterými se musí zacházet šetrněji a hospodárněji. Není možno, vážení přátelé, stejně hodnotit odboj s pasivitou nebo aby se dal stejný význam odseděným letům jako nebezpečně službě v zahraniční armádě.

A ještě něco na konec. Dostal jsem dopis od dobré ženy-vlastenky, která snad ztratila ve válce muže nebo syna. Nevím. Přečtu vám jej, stojí to zato. Je to věc zásadní, kterou bychom se měli všichni zabývat a vyrovnávat se s ní. Čtu doslovně: "Bohužel tak často si veřejně slibujeme, že nezapomeneme. Ale až úzko je, jak zapomínáme. Zapomínáme odkazu našich mučedníků a obcujeme s těmi, kdož jsou naší hanbou. A přece jsme si všichni v těch hrozných letech slibovali, že ani jediný nesmí ujít našemu opovržení. Podívejte se, pane poslanče, je vůbec myslitelné, aby na tak veřejném místě, jako je čs. rozhlas, byli dosud činní lidé, kteří po celých 6 let pracovali s našimi vrahy? Po celých 6 let s pathosem a enthusiasmem, jaký sluší jen otroku, citovali zrůdné výplody Hitlerovy a jeho smečky. Bylo to k neuvěření, že jsou to čeští lidé, čeští hlasatelé, známi již z prvé republiky, kteří mohou den ze dne a rok po roce bez nesnází opakovat tolik lží, tolik podlosti a bídáctví a kteří se nezastavili ani před osobností pana presidenta. V rozhlase byl pan president nejvíc napadán a urážen. Bylo jim to nadiktováno. Ano! Což je to nějaká omluva? Podvolil by se tomu opravdový, čestný český člověk? Podvolil by se takové podlosti a v takové době, když se celý národ topil v krvi a mučení a kdy mu osobnost presidentova byla jedinou oporou? Není to přímo urážkou a posměchem pro poctivého posluchače, ba přímo i pro pana presidenta samého, že ještě dnes jsou tito lidé nadále hlasateli rozhlasu?" A pokračuje: "Proč jsme poznali na hlasatelkách-ženách, že se nezpronevěřily? Proč nám byly jejich hlasy tolik milé a povzbuzující? Ale ne na dlouho. Okupanti dobře věděli, na koho se mohou spolehnout a kdo jim je nepohodlný. Milé hlasy hlasatelek z rozhlasu zmizely a ta nejstatečnější v plynové komoře. Dva stateční krásní lidé, hlasatel Franta Kocourek a hlasatelka paní Balcarová, byli umučeni. Jejich životy byly obětovány jen proto, aby přisluhovači katanů mohli dále žít a využívat dané situace."

Nesouhlasím se vším, co tam je, ale, vážení přátelé, nad tímto dopisem je třeba se zamyslit. Ještě i dnes, v třetím roce po válce. Je to výkřik, je to vážný problém, kolem kterého chodíme a který řešíme jenom polovičatě. Říkáme stále, že toho nezapomeneme. Jsou věci, kde se kompromisy dělat nesmějí. My jsme bohužel na mnoho věcí zapomínali. Nechci bezdůvodně trestat, nechci rozšiřovat a rozmnožovat nenávist. Možná, že někteří z napadených mají za sebou odbojovou činnost, ale, paní a pánové, pravdu má ta žena.

Tento dopis mně připomněl, že mrzačíme a znetvořujeme základní pojmy spravedlnosti a morálky, zpronevěřujeme se slibům a přísaze, neplníme odkaz mrtvých. Je to protismyslné a ucho poctivého člověka to těžko snáší. Titíž hlasatelé, kteří překládali německá zvěrstva do češtiny, titíž hlasatelé, kteří hlásili vojenská vítězství hitlerovských hord, při nichž se tajil dech, v době, kdy naši letci bojovali nad Kanálem, nad německým územím a i nad Československem, kde všade byli sestřelováni, kdy na východě i na západě tekla krev našich nejlepších lidí, titíž hlasatelé, kteří oznamovali, že K. H. Frank vypsal odměnu na dopadení "sprostých vrahů", abych mluvil terminologií nacistů, Reinharda Heydricha, titíž hlasatelé oznamovali také, že bude odhalena pamětní deska parašutistům, národním hrdinům, mstitelům říšského protektora. (Předsednictví převzal místopředseda Hladký.)

Obecně, paní a pánové, nejde o hlasatele nebo jen o hlasatele, jde o problém hlubší. Souvisí to s celkovým poválečným stavem. Provedli jsme očistu národa, t. zv. retribuční. Tu a tam někdo proklouzl, tu a tam jsme také naložili někomu více. Ale ještě jedno je provést a na to nesmíme zapomenout. Každý dnes chodí s rancem zásluh, předkládá stohy dokladů o illegální odbojové činnosti, při čemž illegálním často je na tom jenom to, že jde o darmošlapa a politického podvodníka. V zájmu skutečných zahraničních vojáků, politických vězňů, partyzánů a ostatních je třeba zkoumat všechny tyto doklady, je třeba odstranit ten marasmus z našeho veřejného života, který se zde v důsledku předkládání těchto dokladů zahnízdil. (Potlesk.)

Pomáhat samozřejmě všem těm, kteří pomoci zasluhují; dělat však něco pro osvobození této země, bránit se nacismu, pomáhat českým lidem - to přece není žádná zásluha! To byla samozřejmá povinnost každého člověka. A proto - a to je problém náš, náš úkol a naše povinnost - po té očistě národa budem musit provést také - k tomu je nyní příležitost - důkladnou, avšak spravedlivou a pronikavou očistu národní revoluce. Jsem přesvědčen, že když se nám podaří splniti i tento úkol, že jsme vykonali mnoho pro naši armádu, pro náš národní charakter a že jsme nepřímo prokázali neocenitelné služby celé naší demokratické, nezávislé a samostatné Československé republice. (Potlesk.)

Místopředseda Hladký: Dalším řečníkem je pan posl. dr. Hobza. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Hobza: Pane předsedo, paní a pánové!

Československé soudy a českoslovenští soudcové požívali již za dob prvé republiky pro svou vysokou úroveň odbornou a pro svůj hluboce zakořeněný smysl pro spravedlnost a právo mimořádné úcty doma i v cizině. Lze říci, že jako byly soudy v některých zemích, zejména na Balkáně, ale dokonce i v Americe, známy pro úplatkářství, tak zase naopak naše soudy byly známy svou objektivitou, úctou k právu a spravedlnosti. Tuto tradici si zachovávají i nadále. Jejich heslem je nalézati právo nestranně, padni komu padni.

Nestranné soudnictví má vynikající význam pro hodnotu právního řádu, životního a majetkového bezpečí občanstva a má nemenší význam i pro rozvoj obchodních styků s cizinou. Důvěra v právní řád, v životní a majetkovou jistotu hraje jednu z nejdůležitějších rolí v mezinárodním styku obchodním. Když cizina ztratí důvěru v právní řád, v majetkovou a osobní bezpečnost ve státě, s nímž má obchodovat, ihned se to projeví nepříznivě na obchodní a úvěrové bilanci v mezistátním obchodu. O tom nám podává denně důkaz zkušenost ze života mezistátních obchodních styků. Má proto nestranné soudnictví jako ochránce a ručitel právního řádu a bezpečnosti veliký význam nejen pro vnitřní poměry, nýbrž i pro zdárný rozvoj našich hospodářských styků se zahraničím. Předpokladem dobrého soudnictví nejsou jen dobré zákony, nýbrž především i dobří soudcové. Dobrým soudcem může být jen ten, kdo je nezávislý na příkazech dočasných držitelů vládní moci, na politických stranách a kdo je kromě toho náležitě hmotně zabezpečen.

Demokratický parlament a demokratická vláda musí proto úzkostlivě střežiti soudcovskou nezávislost, neboť ona je hlavní oporou demokracie a státu. Stát bez spravedlnosti přestává být státem a je určen k zániku. V tomto směru máme v dějinách bezpočet příkladů a posledním z nich byla nacistická totalitní říše německá. Nebylo v ní spravedlnosti a proto musila i se svým násilnickým režimem zmizet s tohoto světa. Znovu se tu potvrdilo prastaré přísloví: Spravedlnost základem státu.

Zkušenosti nás učí, že tyranie, diktatury a režimy totalitní jakéhokoli druhu vždy odstraňovaly ze svého soudnictví právě nezávislost a nestrannost. Byli jsme toho svědky v době vlády nacistů, že nacismus odstranil soudcovskou nezávislost a zbavil občany možnosti domáhati se práva a svobody před soudem. Soudcům kázal, že nejsou vázáni zákonem a že musí soudit podle nacistické ideologie, podle t. zv. nacistického lidového cítění "Volksempfindung", čili, že musí soudit v duchu ideologie jediné a samospasitelné, neomylné, státní "nacipartaje". Když byla takto pod jejich diktaturou potlačena soudcovská nezávislost, byla tím současně potlačena spravedlnost a právo ve státě a vniveč uvržena svoboda občanská, ta svoboda, která všemi slušnými národy byla v základních chartách lidských práv vyzdvižena na místo nejvyšší. Došlo to tak daleko, že nikdo z občanů, ať byl kterékoliv národnosti, rasy a náboženství a ať se choval jakkoli cestně a poctivě, nebyl si jist ani životem ani statkem. Aby bezpráví a zlovůle byly dovršeny, vydávala nacistická diktatura trestní zákony se zpětnou účinností a podřazovala pod ně i činy, které v minulosti, když k nim došlo, nebyly trestné, ale teprve dodatečným, pozdějším zákonem byly prohlášeny za hrdelní. Tak byla pošlapána a zavržena soudcovská nezávislost a zavedeny řády, které se příčily právu božskému i lidskému.

Poučeni minulostí nadvlády a hrůzovlády jedné totalitní strany, jejíž ideologie a politický režim byl postaven nad každý zákon a nad každé právo, nesmíme dopustit, aby podobná barbarství, ničící mravní statky národa a jeho kulturu, mohla být někdy v budoucnosti znovu nastolena, ať pod tou nebo onou firmou. Proto musíme již v ústavě naší republiky bezpečně zajistiti, že naše československé soudnictví musí být nezávislé a nestranné, že trestní zákony nikdy nesmějí mít zpětnou účinnost, že soudce smí ukládati tresty jen na základě skutkových podstat, které byly zákonem prohlášeny za trestné již v době, kdy k činu došlo. Nesmí proto již nikdy dojíti k trestním zákonům se zpětnou účinností, pod jejichž brutalitou padly životy tisíců našich nejlepších vlastenců.

Z přísně věcného rozboru otázky našeho soudnictví vidíme, že dosavadně systém našim poměrům nejlépe vyhovuje, a proto nemá smyslu ohlížeti se po cizích vzorech a dáti se na cesty jakéhokoliv experimentování. Že se našim soudům věří a že požívají všeobecné vážnosti, je vidět nejlépe z toho, že se obor jejich působnosti stále rozšiřuje o nové a další úkoly. To vyžaduje stále většího vzdělání a pracovního vypětí našich soudců, kteří zasluhují v této souvislosti nejvyššího uznání. Také se jim ho dostalo platovými úpravami, zejména též t. zv. parafikačním zákonem. Na této linii materiální péče o soudce musíme setrvati, máme-li soudcovské povolání učiniti přitažlivým pro mladou právnickou generaci, jíž máme v soudních službách stále citelný nedostatek. A co tu bylo řečeno o soudcích, platí obdobně i o soudním úřednictvu, které si zaslouží stejného uznání.

A nyní mně dovolte, abych se vypořádal s důležitou otázkou, která se mne jakožto právníka v této zasedací síni v poslední době nesmírně dotkla. Stalo se to při odpovědi pana ministra Noska na dotaz posl. Hory o atentátech na tři čs. ministry. Pan ministr Nosek tu vyjádřil o poměru mezi orgány soudními a bezpečnostními takové názory, že musely zarazit každého zdravě myslícího právníka. Vyslechli jsme zde z jeho úst stížnost, že soudní vyšetřování zasahuje rušivě do vyšetřování policejního a dále, že soudní orgány neoznámily dosud orgánům bezpečnostním výsledek svého vyšetřování. Paní a pánové, zde jde o převracení dosavadních hodnot a dosud platného postupu. U nás dosud vždycky bezpečnostní, t. j. policejní orgány vykonávaly jenom pomocnou, přípravnou práci pro soudy a byly povinny všechen svůj zjištěný materiál odevzdat ihned soudu, jakmile ten převzal vlastní vyšetřování případu. Postup podle zákona je právě opačný, než jak o něm hovořil v této zasedací síni pan ministr vnitra. Soudní orgány nejsou nikdy povinny sdělovat bezpečnostním orgánům výsledky svého vyšetřování, nýbrž vždycky právě naopak, stejně jako nemůže soudní vyšetřování rušivě zasahovat do vyšetřování policejního. Zde jde o matení základních hodnot a pojmů, a kdybychom se mu rázně nevzepřeli, dostali bychom se do naprosto nežádoucího, zvráceného stavu, že by justice se octla v područí policie, namísto aby policie byla pouze pomocnou a přípravnou instancí pro samostatné a neodvislé soudy. My jsme v nedávném nacistickém režimu Hitlerově měli příležitost vidět a přímo na sobě zkoušet ten zvrácený systém, v němž policie - Gestapo - byla všemocným pánem a justice jen jeho poslušnou služkou. A právě proto musíme být velmi pozorní a citliví, abychom se v podobně zvrácených poměrech sami neoctli.

A ještě o jedné věci se musím zmínit. V debatě v rozpočtovém výboru jsem slyšel ostré výtky justiční správě pro velký počet útěků trestanců. Poněvadž se tyto výtky týkaly zejména trestnice na Mírově, která podléhá mému dozoru jako občanskému kontrolorovi, považuji za svou povinnost zaujmouti k těmto vytkám svoje stanovisko.

Při své poslední kontrole trestnice na Mírově v srpnu t. r. jsem skutečně zjistil, že stoupající počet útěků trestanců je velmi zarážející. Podle statistiky bylo zřejmo, že útěky jsou v přímé souvislosti s ročním počasím. Tak v zimních měsících, lednu a únoru, neutekl žádný trestanec. Začalo to teprve březnem, a útěky se množily od měsíce k měsíci, takže během měsíce července uteklo celkem 17 trestanců. Většina utečenců byla arciť dopadena. Ze všech útěků od počátku roku však pouze jediný se stal v trestnici samé. Všechny ostatní útěky - kromě této jediné výjimky - byly provedeny z pracovních oddílů zřízených mimo obvod trestnice na Mírově. Dozor nad trestanci v pracovních oddílech je organisován tak, že velitelem je člen sboru vězeňské stráže z trestnice na Mírově, který má k ruce vesměs civilní podnikové strážné, t. zv. závodní milici. Tito strážní konají ve skutečnosti vlastní dozor nad jednotlivými pracovními skupinami trestanců, které ráno přebírají, odvádějí na pracoviště a po skončení zaměstnání zase odvádějí zpět do ubikací. Velitel oddílu během dne kontroluje strážné i trestance na pracovišti, stará se o stravování, vyřizuje písemnou agendu, vede pracovní listinu, provádí censuru dopisů atd. Útěky z pracovních oddílů bývají usnadněny zejména tím, že pracoviště, kde jsou trestanci zaměstnáni, jsou většinou velmi rozsáhlá a nepřehledná - velké tovární objekty, doly, kamenolomy, vápenky, staveniště atd. - a trestanci pracují společně s civilními dělníky, čímž je stálá přímá kontrola značně ztížena. Podnikový strážní personál není pak tak vyškolen a nemá té ostražitosti jako dozorci z povolání a útěky bývají často zaviněny právě nedbalým výkonem služby těchto podnikových strážných. Nahraditi podnikové strážné, závodní milici dozorčím personálem z povolání není toho času možné pro naprosto nedostačující početní stav dozorců vězňů při trestnici na Mírově.