Zákon o národní bezpečnosti dává sboru organisační strukturu a v § 35 výslovně stanoví, že dnem platnosti tohoto zákona ruší se úřady a orgány služby bezpečnostní, pokud neodpovídají ustanovení tohoto zákona. Ustanovení tohoto zákona tady neodpovídají zemské odbory bezpečnostní, tak zv. ZOBy, ale také mu neodpovídají ozbrojené oddíly závodních milicí, neboť ani tyto ozbrojené jednotky nemají opodstatnění ani v tomto zákoně ani v žádném předcházejícím. Zákon o národní bezpečnosti v § 37 výslovně uvádí, které předpisy zůstávají nedotčeny, a pokud upravují formy jiných ozbrojených útvarů, výslovně se v zákoně uvádí, že se to týká jen finanční stráže, civilních hlídačů vojenské správy, ozbrojených strážních oddílů železničních a plavební policie. Není tam však nikde zmínka o závodních milicích jako ozbrojených oddílech národních i jiných podniků. Chci věřit, že ministerstvo vnitra, které je v zákoně pověřeno jeho provedením, neopomene si všimnouti této skutečnosti a neopomene vyvodit ze zákona o národní bezpečnosti důsledky, také pokud se týká závodních milicí.

Zákon o národní bezpečnosti pamatuje v § 35 také na úpravu organisace zpravodajské služby. Výslovně stanoví, že dosavadní organisace zpravodajské služby pozbývá platnosti koncem roku 1947 a vláda je povinna usnesením tuto organisaci nově upraviti podle směrnic, které vydal jednomyslně bezpečnostní výbor a jimiž se vláda zavázala říditi také při organisaci zpravodajské služby. Bezpečnostní výbor bude jistě velmi bedlivě střežit, aby tato úprava byla včas provedena a aby nebyly hledány formy k obcházení tohoto zákona, třeba tím způsobem, že by zpravodajská služba od 1. ledna 1948 byla ve svém celku přenesena na Sbor národní bezpečnosti bez usnesení vlády.

Zákon o národní bezpečnosti snažil se co nejpodrobněji vyřešiti všechny problémy, týkající se organisace a výkonu služby bezpečnostní. Nebylo však možno vše pojmouti do zákona a byla proto dána zmocnění vládě, aby jednak nařízením vládním, jednak nařízením ministra vnitra podle směrnic vlády byl zákon podrobněji proveden. Nutno upozorniti, že je zejména třeba stanoviti zásady organisace Sboru, kterážto organisace se dosud opírá jen o faktický stav; dále vymeziti úkoly správních úřadů, národní bezpečnosti a výkonných složek Sboru a provésti jmenování na vyšší velitelská místa. Při stanovení zásad organisace Sboru je nutno také bráti v úvahu účelnost a hospodárnost a nedělat organisaci vzhledem k nynějšímu stavu a hlavně z toho důvodu, aby se dostalo umístění nové jmenovaným a nadpočetným důstojníkům Sboru. Znamenalo by to překrvenost, přeorganisovanost Sboru, prakticky by to znamenalo zbytečné výdaje a ohrožení hladkého a dobrého chodu bezpečnostní služby.

Pokud se týká personální politiky v ministerstvu vnitra a zejména ve Sboru národní bezpečnosti, nutno připomenout, že je na ni mnoho stížností. Nekomunističtí příslušníci Sboru si stěžují, že jsou při povyšování opomíjeni a není brán zřetel na jejich kvalifikaci ani když jsou odbojovými pracovníky, a jsou překládáni s dosavadních služebních míst často jen proto, aby se uvolnila místa jiným příslušníkům, organisovaným v komunistické straně. Tato nedůvěra k personální politice ve sboru je zejména důvodná, když vyšší velitelé ve sboru nepokrytě dávají najevo, že přednost ve jmenování a povyšování mají příslušníci komunistické strany. Důkazem toho je na příklad dopis oblastního velitele v Olomouci zemskému veliteli v Brně, jímž oblastní velitel posílá návrh na povýšení jednoho praporčíka s doprovodem, že tento návrh předkládá na návrh soudruha poslance a krajského tajemníka komunistické strany v Olomouci, kteří berou na sebe event. nedostatky, které tento návrh na povýšení má. Naproti tomu jiným členům sboru, žádajícím o povýšení, je stereotypně odpovídáno, že návrhu na povýšení nelze vyhověti pro nedostatek náležitostí, zejména pro nedostatek kvalifikace odbojového pracovníka.

Podobným způsobem akviroval ve prospěch komunistické strany ve Sboru národní bezpečnosti personální referent zemského velitelství SNB v Čechách p. pplk. Hamerle, když si na den 31. října 1947 pozval do Stalinova domu v Plzni příslušníky Sboru, komunisty i nekomunisty, aby se dověděli, jak je důležité s hlediska komunistické strany získávat členy právě v řadách Sboru, neboť jeden získaný člen ve Sboru vydá za 10 získaných civilistů. Nakonec svého povzbudivého projevu vyzval přítomné, kdo si činí nárok na povýšení, aby mu to na místě sdělil.

Jistě nemůže býti námitek proti tomu, aby každý clen Sboru a tudíž i p. pplk. Hamerle byl jakého chce politického přesvědčení a aby se v něm uplatňoval, ovšem jako personální referent zemského velitelství by přece jen měl býti trochu nadstranický a nezneužívat svého postavení pro funkci politického akvisitéra. Nemůže pak nikdo vytýkat poslednímu příslušníku Sboru nekomunistovi, že k personální politice ve Sboru má naprostou nedůvěru.

Uvádím tyto příklady jako výstražné, aby bylo pochopeno, že spolu s příslušníky Sboru bedlivě sledujeme, na podkladě jakých zásad se provádí jmenování, přemisťování a povyšování příslušníků Sboru, a upozorňujeme, že takovými metodami se Sbor nesjednocuje ani neupevňuje, nýbrž naopak rozvrací.

Sbor národní bezpečnosti má ve státě poslání nad jiné důležité a vážné. Má chránit ústavní svobody a práva všech občanů bez rozdílu, tak, aby každý občan v tomto státě mohl žít v klidu a bez obav, jak zde bylo několika řečníky přede mnou zdůrazněno. Můžeme prohlásit s jistým uspokojením, že Sbor ve své většině toto poslání poctivě plní. Jsou však také výjimky, které znehodnocují dobré jméno Sboru a zneklidňují poctivé občany. Chtěl bych poukázat na některé nevhodné způsoby, jaké si volí státní bezpečnost při vyšetřování skutečných nebo i jen domnělých trestních činů.

Orgány bezpečnosti mají proti každému občanu postupovat slušným způsobem a dbát toho, aby jeho čest nebyla ohrožena a svoboda omezena více, než je toho v zájmu vyšetřování třeba. Ale nepokládám za postup prováděný podle těchto zásad, když na příkl. opat kláštera ve vyšším Brodě byl na podkladě naprosto bezdůvodného udání - jak se později zjistilo - vyšetřován tak, že celý klášter byl obsazen uniformovanými členy Sboru, ozbrojenými kulomety a automaty, a vyšetřování se dělo bez účasti předsedy a bezpečnostního referenta okresního národního výboru. Tento postup odporoval zákonu o národní bezpečnosti, neboť podle § 15 je pro orgány Sboru nadřízeným úřadem správní úřad národní bezpečnosti první stolice, jemuž také přísluší řízení služby těchto orgánů. Předseda a bezpečnostní referent okresního národního výboru - podotýkám, že oba jsou příslušníky komunistické strany - byli tímto postupem bezpečnostních orgánů velmi pobouřeni; bylo také jistě velmi nepříjemné pro úředníky ministerstva vnitra, když se museli představenému kláštera nakonec omluviti.

Porušováním ústavní svobody projevu mínění je také postup bezpečnostních orgánů, které předvolávají předsedy fakultních spolků vysokých škol a vyslýchají je o průběhu valných hromad. U studentstva budí tento postup důvodné rozhořčení proti tomu, jakým způsobem jsou pronásledovány určité vrstvy studentstva jen proto, že demokraticky projevily a projevují svoje politické přesvědčení. Zejména však budí u nich rozhořčení ta okolnost, že jen oni jsou předmětem zájmu Sboru národní bezpečnosti, kdežto jejich kolegové z řad komunistických mohou pronášet jakékoliv výroky a jakékoliv vyhrůžky, a nikdy se to k sluchu bezpečnostních orgánů nedonese. Jistě by si měly bezpečnostní orgány povšimnout výroku vedoucího komunistů na vysoké škole obchodní Ing. C. Huly, adresovaného místopředsedovi klubu lidových akademiků Ladislavu Pavlištovi, když proti němu výhružné doslova prohlásil: "Es kommt der Tag - ale potom nebudeme už jen vylučovat ze spolku." A tento pán tvrdí o sobě, že je demokrat a že ti ostatní jsou reakcionáři a fašisté. Stálo by za úvahu, zdali to není obráceně. Je to snad již výsledek výchovného projevu pana ministra informací k vysokoškolákům, resp. proti vysokoškolákům?

Demokracie, paní a pánové, a zejména lidová demokracie je charakterisována tím, že všichni občané mají stejná práva, ale také stejné povinnosti, a na všechny platí stejné zákony. Nemůže a nesmí v lidové demokracii býti vrstvy nebo strany vládnoucích a vrstvy nebo strany ovládaných. Nejtíživějším pocitem, který bere radost ze života - a kolega Hora se jím podrobně zabýval - je pocit strachu před vládní mocí, která nezná mravní a politické odpovědnosti a nerespektuje občanské svobody. V boji za odstranění tohoto strachu bylo mnoho vytrpěno, vyteklo mnoho krve, bylo položeno nespočetně životů. Bylo by zločinem na památce těchto bojovníků v celém světě, avšak také zločinem na národu, kdyby vinou kohokoliv se v lidu opět vžíval pocit strachu. Je povinností nejen ministerstva vnitra a Sboru národní bezpečnosti, ale nás všech, abychom všemi prostředky bojovali proti tomuto pocitu strachu, ať ho šíří kdokoliv, a abychom pečlivě střežili klid a bezpečnost každého poctivého občana tohoto státu. (Potlesk.)

Podpredseda dr. Ševčík: Dávám slovo p. posl. Holubovi.

Posl. Holub: Pane předsedo, vážené dámy a pánové!

Chtěl bych se při této příležitosti dotknout některých dílčích i zásadních otázek, které přímo nebo nepřímo souvisí s rozpočtem ministerstva národní obrany. Litujeme velmi, že dosud nebyl vydán zákon o branné výchově. Nevíme, kým byl zdržován a kdo nese za to odpovědnost. Dlouho to trvá a je nám to tak trochu nepochopitelné. Chtěli bychom vědět, v čem je jádro rozporů a jaká jsou stanoviska odpovědných činitelů.

Pokud jde o brannou povinnost, jsme pro to, aby jí podléhali všichni a aby z ní byli vyloučeni jenom ti, kteří pro tělesnou nebo jinou vadu nemohou ji konat. Je to příkaz spravedlnosti, odstraňuje se tím diskriminace a má to veliký význam i s hlediska národního a finančního. Znamená to nepřímo i úsporu - i v lidové demokracii musíme šetřit a především šetřit. Chceme, aby se výchova prováděla plánovitě. To znamená především ve škole, ve spolcích, ve Svazu brannosti atd. Tímto opatřením posiluje se brannost, rozšiřuje se péče o zdraví, tělesná zdatnost i uvědomění. To jsou činitelé, kteří jsou základem úspěchu, a řekl bych, že jsou nezbytností. Domníváme se, že když takto připravený muž nastoupí presenční službu, má už za sebou základní výcvik. Vytvoří se tím také předpoklady a optimální podmínky pro pozdější zkrácení presenční služby, o kterém se velmi často hovoří a které je požadavkem některých skupin i stran.

Za druhé bych chtěl říci několik málo slov o pracovní povinnosti. Považujeme ji za nutné zlo, za přechodné opatření, kterého nynější poměry -nedostatek pracovních sil, malá produktivita - vyžadují. Neboť kdybychom to chtěli zavést do naší armády jako opatření trvalé, potvrdili bychom tím názor, že je možno presenční službu zkrátit, že k výcviku stačí kratší doba. Zatím je to problematické a sporné. Mimo to je ze zásadních důvodů třeba podrobit kritice návrh, aby splnění pracovní povinnosti byli vystaveni jenom vojáci, kteří slouží presenčně. Domníváme se, že je příkazem spravedlnosti, aby všichni lidé, vojáci i nevojáci, v této době, kdy to stát potřebuje, pracovní povinnost plnili. Námitka, že jde o malý počet lidí, kteří nejsou odvedeni, neobstojí.

Vojenské výzkumnictví: v celostátním hospodářském plánu nebyl uplatněn plné zájem armády. Vybavení po technické stránce není na výši. Děláme chybu, když vojenská správa trvá na tom, aby vojenské výzkumnictví bylo isolováno. Jde se tady po dvojí koleji, a myslím, že v této chvíli je to veliký přepych, aby zde byl dvojí vědecký výzkum. Znárodnili jsme průmysl, který přešel do rukou státu, stejně jsou v rukou státu i školy, poněvadž nemáme jiné školství než státní, tedy se domníváme, že je možno vojenské výzkumnictví spojit s výzkumnictvím civilním.

Pokud jde o letectví, i tady se jde po dvojí koleji, civilní a vojenské. Obě složky musí v budoucnosti více spolupracovat. Máme doklady o tom, že je zde mnoho stížností právě na nedostatek spolupráce. Škodí to nám zde a škodí nám to pochopitelně i venku jako státu. Činím tuto poznámku jménem strany, která před touto válkou měla ve sněmovně muže, jenž se o letectva tak vynikajícím způsobem staral a zasloužil. Byl to poslanec Srba.

Je třeba urychleně upravit pracovní a platové poměry civilních zaměstnanců vojenské správy, aby totiž tito smluvení zaměstnanci, kteří jsou již desítiletí zaměstnanci státu, byli pragmatisováni a podíleli se tak na byť i hubených výhodách, které pragmatika skýtá, zejména pokud jde o pensijní nároky.

Osvěta: Souhlasíme s osvětou, protože vojáci musí být politicky vychováváni, uvědomováni. Musí požívat všech práv, při nejmenším těch, kterých požívá občan nevoják. Naše armáda v demokracii je strážcem nezávislosti, symbolem síly a odvahy nového člověka. Je symbolem státní jednoty. Proto zde nemohou býti uplatňovány stranické zájmy, ty musí být odloženy před branami kasáren. Armáda, jak to říká správně ministr národní obrany, nemůže být členěna jako Národní fronta, aby se tam lidé dohadovali, dělali kompromisy a pod. Nebyla by záštitou státu, byla by záštitou strany, a lidé, národ neměl by k ní důvěru a dobrý poměr. Takovou nechceme. To měl na mysli kolega Laušman, když mluvil o tom, že armáda nesmí být sociálně demokratická, ale také ne komunistická, lidovecká ani národně socialistická.

Při této příležitosti bych rád poděkoval ministru národní obrany bratru generálu Svobodovi, který střežil tyto zásady a snažil se dělat politiku ryze nadstranickou.

Pokud jde o povyšování, jmenování, zařazování a pensionování, tu si přejeme jako strana, aby byla uplatňována a dodržována vždycky jen věcná hlediska. Kvalifikace, velitelská schopnost, bojové zkušenosti, láska k republice a k jejím institucím, pokrokové smýšlení, smýšlení vlastenecké a opravdu demokratické, to nechť je rozhodující. Nebylo by dobře, kdyby se přihlíželo k politické legitimaci, protože často lidé, i když mají zaplacené příspěvky a patří k určité politické straně, smýšlejí jinak než to přikazují zásady a program strany, do niž náhodou vstoupili. Otázka politické příslušnosti není jenom věc placení příspěvků a podání přihlášky. Je to věc srdce, přesvědčení, světového názoru, způsobu života, tudíž to nemůže být věcí většího počtu hvězdiček nebo velitelského místa. Platí to všude a platí to tím spíše právě u armády.

Slavná sněmovno, celkové rozpočtové náklady, i když jsou značné - osobní i věcné - v poměru k rozsahu úkolů a povinností naší armády jsou minimální. Jsem pro to, aby se armádě dalo vše, co potřebuje. Bylo by ideální, kdyby voják směl konat jen vojenskou službu, proto považujeme, jak jsem řekl, pracovní povinnost za opatření přechodné, neboť škodí výcviku. Je však třeba také opravdu ocenit všechnu tu práci, kterou armáda za letošní rok pro naše hospodářství vykonala, ať už jde o práci během žní, různých kampaní, o práci v dolech, při živelních katastrofách atd.

A nyní několik slov zásadních. Vážení pánové, schvalujeme třetí rozpočet ve svobodné republice, po vítězné válce, kdy ještě počítáme oběti a odstraňujeme s cesty ty strašné materiální i hospodářské spousty, které nám válka nakupila do cesty. Na konferenci mezinárodního úřadu práce v Kanadě řekl zástupce dělníků, černoch, tato vynikající slova: "Osudy lidstva po této válce jsou i nadále určovány potřebami válečné strategie a mezinárodních dopravních spojů." Myslím, že měl velikou pravdu a udeřil na hřebíček -vidíme-li tato slova v souvislosti s určitými plány a doktrínami, jak je známe z poslední doby. Neboť svět se ještě nepostaral o sirotky, ještě se po ulicích měst a vesnic plouží beznozí, bezrucí, slepí a jinak znetvoření lidé, a už se znovu mluví o válce. Vidíme, že se rozpory hromadí, atmosféra houstne, nervosita se zvyšuje a vleklé spory spojenců a nevyřešené problémy jako by decimovaly stoupence víry v trvalost světového míru. Je mnoho kolisních otázek mezi velmocemi, které vyhrály válku a přebírají odpovědnost za mír. Tyto kolisní nevyřešené otázky zastiňují nám výhled a znemožňují nástup k lepšímu zítřku.

Slavná sněmovno, jak může být blahobyt, o který usilujeme, když výnos a výsledky práce se věnují nejenom u nás - a u nás nakonec nejméně - ale v celém světě na účely armády, na výrobu tanků, letadel, létajících a atomových pum? Když výnos práce věnuje se na zbraně, kterými mají být lidé rafinovaně zabíjeni a masově vražděni?

Opakuji, není to výtka nám, nebudujeme armádu na výboj, nemáme imperialistických úmyslů proti nikomu. Jestliže potřebujeme armádu, tedy jenom pro svou obranu, po velikém poučení a zkušenostech. Je to armáda, která má chránit mír, jistotu, bezpečnost a náš další dobrý a klidný vývoj.

Německý imperialismus nebyl vojenskou porážkou vymýcen, nacistická ideologie nebyla z kořene vyvrácena. Víme všichni, jak pokračuje proces denacifikace a očisty. Je to persifláž, je to výsměch, je to bohapustý podvod. Národ, který nese kolektivně odpovědnost za to, že svět byl vržen do dvou strašných válek během jedné generace, nebyl potrestán a neprovádí se tu převýchova. Jsou to rozpory ideologické i mocenské, na kterých samozřejmě ti, kteří byli poraženi, vydělávají. Vytváří se nebezpečí, jež činí z vítězů soupeře o německou přízeň, svádí se ve světě zápas, bohužel, o sympatie německého lidu.

Protože vidíme toto nebezpečí jako soused, protože pozorujeme ve světě úsilí některých jedinců a skupin, kteří ve snaze prodloužit život starého světa a zajistit výsady bohatých a mocných tlukou na poplach, vytahují bolševického strašáka, bojí se socialismu, myslí na krise a připravují válku, hodnotíme tyto skutečnosti a vyvozujeme z nich jako suverenní stát přirozené závěry. Vojensky, politicky i hospodářsky se opíráme o Sovětsky svaz, který vyhrál válku a obětoval jí nejvíce. Jsme šťastni, že sousedíme po prvé v dějinách se státem, který není našim nepřítelem. Chceme být dobrým, vděčným a upřímným přítelem dnes i zítra. To ovšem také znamená, abychom postavili naše přátelství na reálnou základnu. Jako našemu přátelství škodí na jedné straně nekritický a přímo otrocký obdiv, který nemůže nikomu imponovat a který po nás nikdo nechce, tak na druhé straně tím více škodí bezohledná a nepravdivá kritika všeho, co v SSSR je. Obojí je nesprávné a obojí je škodlivé.