Upozorňuji na pozoruhodný článek presidenta
olomoucké obchodní komory, příslušníka
čs. sociální demokracie Vojnara, který
snesl velmi pádné důkazy i s hlediska moravského
pro to, aby krajské zřízení bylo uskutečněno
a zavedeno. Poukazuje-li se na rozdíly mezi historickými
zeměmi a Slovenskem, upozorňuji na konferenci národohospodářských
pracovníků, která se konala před časem
ve Sliači, kde se účastníci vyslovili
pro krajské zřízení a snesli celou
řadu argumentů, které zase s hlediska slovenského
mluví pro zavedení krajů. Dr. Evžen
Gindl, generální tajemník obchodní
a průmyslové komory v Bánské Bystrici,
prohlašoval nutnost mužného přiznání,
že slovenský venkov, slovenské svérázné
oblasti a kraje, jejichž odlišná hospodářská
struktura má své hluboké kořeny v
samé přírodě a v daleké minulostí,
hlásí se otevřeně o svá práva.
Tato svá práva a nároky před rozhodujícími
úředními a vládními činiteli
budou moci nejlépe uplatňovat, když jím
bude ponechána jejich nynější hospodářská,
regionální správa, v jejímž rámci
každý regionální celek si může
v určitých hospodářských věcech
i samostatně rozhodovat. Tyto dobré snahy regionalismu
jsou podle slov citovaného řečníka
na Slovensku splnitelné jedině při osvědčeném
krajském zřízení. Připomínám,
že také v diskusi ústavního výboru
slovenský soc. demokratický posl. Frlička
prohlásil, že zkušenosti s krajským zřízením
na Slovensku byly dobré.
Máme tu ještě celou řadu dalších
hlasů odborných. Můžeme citovat ze studií
demografických, máme tu studie plánovacích
a technických odborníků, kteří
vesměs vycházejí s hlediska oblastního
plánování a sami ve své práci
poskytují nejlepší důkazy, že politický
i hospodářský život v lidově
demokratickém zřízení je možno
úspěšně podle plánu rozvíjet
jen v oblastech nebo krajích.
Nebudu se zabývat argumenty zásadní a často
citované základní studie dr. J. Korčaka
o regionálním členění Československa,
všimněme si však alespoň článků,
uveřejněných v poslední době.
Jsou to jednak studie státního úřadu
plánovacího, které byly obsaženy ve
sborníku o výstavbě ČSR, rozdaném
členům Národního shromáždění,
jednak studie inž. J. Okrouhlého, uveřejněná
v několika číslech revue Nové hospodářství,
v níž se zkoumá nejúčelnější
rozhraničení oblastí a kde autor správně
dokazuje, že jsou přímo dány celky,
které už svým tradičním vývojem
se vzájemně doplňují po všech
stránkách sociálních i hospodářských.
Pisatel zmíněné studie uvádí,
že idea oblastí má svou starou tradici a není
ji možno jen tak lehce pominout v moderním plánovaném
systému. Princip této ideje oblastní spočíval
podle - Inž. J. Okrouhlého - na dlouhém historickém
vývoji určitého kraje, který, ač
ovlivňován vývojem sousedních krajů,
si udržel svůj charakter jako historický a
sociálně ekonomický celek. Tyto oblasti mají
zpravidla vlastní metropolitní centrum, které
odedávna je takovým střediskem a vývojem
se často stalo průmyslovou a obchodní aglomerací.
Ani v moderní hospodářské, sociální
a kulturní skladbě není možno přehlédnout
tyto vývojové a zvykové tradice, ba dokonce
v našem populačním a sociálním
vývoji je třeba je záměrné
podporovat.
Zkušenost nám ostatně ukazuje, že taková
přirozená střediska oblastní jsou
dnes v Čechách opravdu vytvořena. Je to Hradec
Králové, Liberec, Plzeň, České
Budějovice, a jejich hospodářská a
sociální váha ovlivňuje celý
značně vzdálený kraj nejen sociálně,
hospodářsky, ale také i kulturně.
Kdybychom se obírali situací v krajích moravských,
spatříme i tam taková střediska, zejména
s výraznými rysy osobitého života kulturního.
Všechny tyto okolnosti svědčí pro to,
že myšlenkou krajského zřízení
se musíme obírat velmi vážně,
a není sporu o tom, že jestliže všechna
tato hlediska nabudou vrchu nad hledisky prestižními,
pak se budeme muset rozhodnout pro jediné zřízení,
které je hluboce demokratické a které také
vyhovuje celému našemu politicko-ekonomickému
zřízení, totiž že se rozhodneme
pro kraje.
V naší nové ústavě má
být také vyjádřena myšlenka přímé
účasti a iniciativy lidu a odpovědnosti funkcionářů
národních výborů, jakož i kontrola
jejich činnosti. Je samozřejmé, že jen
krajské zřízení, které se zbaví
přítěže obrovitých administrativních
kolosů, umožní také, aby se rozvinula
ještě daleko více široká lidová
iniciativa v činnosti národních výborů.
Při projednávání rozpočtu bych
se chtěl ještě zmínit o finančním
hospodářství národních výborů.
Ministr financí dr. Dolanský ve svém
výkladu řekl, že tento rozpočet jako
rozpočet lidové demokracie slouží zájmům
lidu. Z výkladu ministrova a zejména z rozpočtu
samého vidíme, jak státní hospodářství
a hospodářství národních výborů
spolu úzce souvisí. Ministr financí nám
velmi správně připomněl, že při
posouzení státního finančního
plánu pro budoucnost. Hlavně při posouzení
jeho celkového objemu a únosnosti pro národní
hospodářství za daných podmínek,
nelze se omezit jenom na nároky státu na hospodářský
celek kladené, ale je třeba zároveň
vzíti v úvahu i nároky všech dalších
složek veřejné správy.
Národní výbory jsou základním
pilířem lidově demokratického zřízení
našeho státu a jestliže státní
rozpočet chce býti také zrcadlem potřeb
veřejné správy, vykonávané
národními výbory, slouží potřebám
lidové demokracie také tím, pamatuje-li na
to, aby národní výbory byly pro vykonávání
svých rozsáhlých a významných
úkolů náležitě vybaveny. Můžeme
říci i letos, že státní pokladna
dává národním výborům
tolik, kolik její finanční stav dovoluje.
Jak by vypadalo finanční hospodaření
národních výborů podle nové
ústavní úpravy? V návrhu generálního
zpravodaje se praví v § 11: "Finanční
hospodaření národních výborů
budiž jako součást státního hospodářství
finančního upraveno zákonem tak, aby národní
výbory mohly řádně plniti své
úkoly." Vyskytují se námitky i proti
tomuto ustanovení ústavní kapitoly o národních
výborech a namítá se zejména, že
národní výbory by byly zbaveny své
hospodářské a finanční výsosti.
Při tom ovšem všichni známe strastiplné
poměry národních výborů, které
byly často finančně nesoběstačné
a musely shánět zemské příspěvky
a musely být v pravidelném časovém
období sanovány z veřejných prostředků.
Všichni také známe chudé obce a okresy,
které svými vlastními prostředky nikdy
nestačily na krytí základních potřeb.
Z těchto příčin také vznikaly
hospodářsky zanedbané kraje, které
právě nerovnoměrným vývojem
hospodářského života a těžkými
důsledky, vyplývajícími z finanční
nesoběstačnosti, byly soustavně ochuzovány.
Těmto poměrům musíme učinit
konec. Ostatně také není možné,
aby v plánovaném hospodářství
podstatná část veřejné správy
a administrativy nebyla v plánu hospodářství
národního i státního zachycena, aby
snad nebyl ani znám rozsah a množství použitých
prostředků v ostatní veřejné
správě.
Chceme-li již v ústavě vyjádřit,
že finanční hospodářství
národních výborů souvisí s
hospodářstvím státním, máme
už na mysli určité zásady a konkretní
řešení, která chceme navrhovat. Náš
návrh vychází z dnešních skutečných
možností a má některé rysy přechodné
povahy. Ponechává národním výborům
výnos jejich majetku a podniků, i když to až
dosud byla hlavní příčina nerovnoměrností;
návrh také ponechává z důvodu
účelnosti i určitou berní pravomoc
na dávky a poplatky, které nelze inkamerovat. Místo
dnešních nespravedlivých přídělů
a vyrovnávacích příspěvků
však náš návrh zavádí rozpočtové
příděly. Hospodaření národních
výborů by bylo zapojeno v jednotný finanční
systém, jehož zrcadlem by byl státní
rozpočet. Aby byla zajištěna iniciativa lidových
orgánů a hospodárné využití
veřejných prostředků, hospodařily
by národní výbory podle vlastních
rozpočtů, které by přecházely
krajskými úhrny do zvláštní kapitoly
státního rozpočtu. Rozpočtové
řízení - stanovení potřeb a
rozvrh úhrady - by muselo býti ovládáno
zásadami lidové správy, a nejvyšší
rozpočtovou instancí by podle našeho předpokladu
byly krajské národní výbory. Musely
by bdít nad tím, aby stanovení potřeb,
zvláště poměr mezi výdaji administrativními
a funkčními, školstvím, sociální
péčí, chudinstvím a jinými
potřebami odpovídal celostátnímu plánu
rozvrhu finančních prostředků, vycházejícímu
se zřetelů na národní důchod
a národní potřeby. Investice by byly plánovány
samostatně, jejich úhradu by obstarával krajský
národní výbor úvěrem u komunální
banky. Úmor a úrokování investičních
půjček by hradila ze zvláštního
fondu investiční banka.
Hospodaření národních výborů
by se zapojilo na síť komunálních peněžních
ústavů, které by za národní
výbory obstarávaly značnou část
jejich finančních administrativních úkolů.
(Předsednictví převzal místopředseda
Petr.)
Rozpočtové řízení by se muselo
sladit s dlouhodobým hospodářským
a finančním plánem na 5 let. Výdajová
část rozpočtu by se sestavovala každoročně
podle směrných norem a klíčů,
stanovených plánovitým výzkumem, i
podle objektivně zjištěných potřeb
podle pořadí naléhavosti a v zájmu
plánovitého rozvoje. Stanovení potřeb
by se aktivně zúčastňovaly všechny
odborné komise příslušného národního
výboru i národního výboru nadřízeného.
Rozpočtové řízení by tedy bylo
vedeno současně zdola - vlastní rozpočtovou
iniciativou, a shora - plánovaným rozvrhem potřeb
podle skutečných úkolů národních
výborů. Tak by odpadlo ve většině
případů t. zv. upravování rozpočtů
u krajských národních výborů.
Hlavní váha rozpočtového jednání
u MNV by se podle našeho návrhu přenášela
na okresní národní výbory. Celkový
rozpočtový plán okresu by schvaloval krajský
národní výbor. ONV pak sestaví úhrnný
rozpočet obcí; krajský národní
výbor by sestavil úhrnný finanční
plán pro obce a pro okresy. Celkové krajské
finanční plány by byly zařazeny do
státního rozpočtu, který tak bude
obrazem veškerých finančních výdajů
a příjmů.
Nebudu se pouštět do dalších podrobností
našeho návrhu, avšak jestliže jsou dnes
vznášeny námitky proti zapojení finančního
hospodářství národních výborů
do plánovaného státního hospodářství,
pak jen to, co jsem zběžně uvedl, ukazuje,
že začlenění možné je a
přinese nesporné výhody.
Budeme se tedy v nejbližších dnech a týdnech
zabývat nejvýznamnějším a nejvážnějším
úkolem ústavodárného Národního
shromáždění, jímž jest vypracování,
dokončení a schválení nové
ústavy naší republiky. Budeme asi všichni
zajedno v tom, že se přitom musíme řídit
nabádavými slovy, která k nám kdysi
pronesl náš velký učitel a zakladatel
našeho státu, president Osvoboditel: Musíme
zůstat věrni myšlenkám, ze kterých
se osvobozený stát zrodil.
Jaké to byly myšlenky? Pamatujeme se všichni
na poselství, která byla našemu lidu tlumočena
v letech zápasu zahraničními odbojovými
pracovníky. Pamatujeme se všichni, jakou úlohu
hrály národní výbory při osvobození
naší republiky. Také se pamatujeme, jaké
velké úkoly národních výborů
byly vymezeny a stanoveny v projevech vedoucích činitelů
našeho zahraničního odboje. Klementa Gottwalda,
Jana Švermy, Zdeňka Nejedlého.
Národní výbory jsou odkazem i vymožeností
našeho revolučního osvobozovacího boje.
Myšlenku národních výborů, které
jsou představitelem státní moci a nositelem
jednotné státní správy, máme
také zakotvenu v památném londýnském
dekretu presidenta republiky z prosince 1944. I když je ovšem
jasné, že ústava může měnit
dosud platné ústavní předpisy staré
ústavy a může nahrazovat přežilé
zákonné předpisy předpisy novými,
jedno však nemůže a nesmí ani nová
ústava: nemůže oslabovat nebo odstraňovat
politické a revoluční vymoženosti našeho
lidu, ani nemůže změnit odkaz hrdinského
boje za osvobození republiky.
Jestliže o některých podrobnostech naší
ústavy diskutujeme a hledáme nejúčelnější
řešení, prohlašujeme my komunisté
otevřeně, že v zásadních otázkách
budeme neústupně trvati na tom, aby ústava
vyslovila věrně to, zač byl veden boj za
osvobození republiky, a aby zejména v kapitole o
národních výborech byla věrně
vyjádřena myšlenka, že národní
výbory jsou jednotnými orgány lidové
moci a správy. Doporučujeme, aby byla opuštěna
myšlenka, že i dnes potřebujeme nějaký
protiklad mezi správou státní a mezi tak
zvanou samosprávou, poněvadž již minuly
doby, kdy bylo nutno stavět samosprávu nesvobodného
národa do protikladu proti cizí státní
moci, která lid utlačovala. Dnes musíme naopak
vytvořit jednotnou nedílnou státní
moc a státní správu, která by zdola,
od národních výborů až po parlament,
vládu a presidenta tvořila jeden pevný, nedílný
celek. My, komunisté, k tomu prohlašujeme, že
této myšlence, tomuto odkazu našeho osvobozovacího
boje i naší květnové revoluce důsledně
zůstaneme věrni. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je pan posl. Kubát. Uděluji mu slovo.
Posl. Kubát: Pane předsedo, paní a
pánové!
V úvodu svého projevu chtěl bych především
poukázat na jednu velmi závažnou okolnost,
která se pravidelně projevuje při našem
rozpočtu. Jde totiž o to, že naše občanstvo
se oprávněně ptá, jak je možné,
že odpovědní činitelé jednotlivých
resortů odpovědně žádali na státní
finanční správě rozpočtové
výdaje v částce 109 miliard Kčs a
pak se stejně odpovědně spokojili s částkou
téměř poloviční. Velmi těžko
lze vysvětlovat prostému občanu, že
byli buď odpovědni, když žádali tak
vysokou částku, anebo že jsou si vědomi
dostatečné odpovědnosti za vedení
státní administrativy teprve nyní, když
se spokojili s částkou tak nízkou. Prosím
proto pány ministry a celou vládu, aby tento dotaz
lidu náležitě uvážila a aby při
projednávání příštího
rozpočtu také k němu přihlížela.
Paní a pánové, rozpočet ministerstva
vnitra zůstává ve své úhrnné
sumě - odpočítáme-li osidlovací
příspěvek, který nebude již příštího
roku vyplácen - celkem nezměněn. Změnil
se jenom uvnitř, a to snížením výdajů
některých kapitol a zejména kapitoly pro
osídlení, zatím co jiné kapitoly byly
posíleny. Když jsem již mluvil o osidlovacím
příspěvku, dovolte mi, abych řekl
několik oprávněných stesků
našeho pohraničního obyvatelstva, které
sice poslanci mého klubu již tlumočili při
jeho projednávání, ale ke kterým,
bohužel, nebylo přes náš varovný
hlas přihlíženo. Jde o to, že pohraniční
příspěvek neuspokojil tak, jak od něho
zaměstnanci v pohraničí očekávali.
Máme případy, že byly z osidlovacího
příspěvku vyloučeny celé kategorie
zaměstnanců, které se stejně poctivě
a svědomitě starají o budování
našeho pohraničí jako jiné kategorie,
kterým byl osidlovací příspěvek
přiznán. Vedle toho si zejména veřejní
zaměstnanci oprávněně stěžují,
že ti kteří si dovezli své svršky
z vnitrozemí do pohraničí, t. j. kteří
je ve vnitrozemí neprodali, nedostali osidlovací
příspěvek, zatím co jiní, kteří
přijeli do pohraničí s holýma rukama,
dostali plnou výši osidlovacího příspěvku.
Jsou to ukázky chvatu, s jakým byl osidlovací
příspěvek uzákoněn, jsou to
otázky chvatu při plnění slibů,
které byly dány pohraničním osídlencům.
Vůbec se zdá, že naše sněmovna
je při projednávání velké většiny
zákonů stavěna před nějakou
mimořádně krátkou lhůtu, která
způsobí, že zákony nemohou býti
náležitě prostudovány a vykazují
pak mezery ihned na počátku, jakmile jsou prováděny.
Vidíme to také u novely dekretu č. 108, zákona
č. 31/47, který jedná o zkráceném
přídělovém řízení.
Vzpomínáte si všichni, jak bylo přímo
vyhrožováno deputacemi a demonstracemi v pohraničí,
nebude-li tato novela rychle projednána. Jaká agitace
byla prováděna již před volbami a i
po nich v přidělovacím řízení!
Zatím vidíme, že 3/4
roku uplynulo od uzákonění této osnovy
a přídělové řízení
se teprve zahajuje. A pokud mohu při této příležitosti
tlumočit stav pohraničních osídlenců,
tlumočím jej jenom v tom smyslu, že slibů
mají již naši hraničáři
dost, že nyní očekávají od příslušných
resortů i osidlovacího úřadu také
rychlé činy.
Vážení přátelé, jestliže
se mluví ještě o neklidu v pohraničí,
pak je jeho hlavní příčinou především
majetková nejistota. Jsem přesvědčen,
že by s ní nemělo býti agitováno.
Vnesení majetkové jistoty do pohraničí
přinese nejenom uklidnění politických
poměrů v této části území
našeho státu, ale přispěje také
k lepší pracovní morálce, k hospodářské
konsolidaci našeho pohraničí a zabrání
značným škodám, které zdlouhavé
vyřizování přídělového
řízení státu přinese.
V poslední době je v pohraničí aktuální
otázkou odsun zbývajících Němců.
Říkám zcela otevřeně, že
je to v zájmu státu nutné. Chtěl bych
při této příležitosti upozornit
na chyby, kterých se dopustili někteří
osídlenci, když byl v roce 1946 prováděn
hromadný odsun do americké i sovětské
zony.
Jde o to, že tenkrát mnozí pohodlní
národní správci, ale také mnohé
pohodlné závodní rady, místo aby se
snažili odsunout co největší počet
t. zv. specialistů, pohodlně se spoléhali
na to, že specialisté budou pracovat a oni vydělávat.
Dnes se nám tato zásada vymstila; dnes stojíme
před problémem, jak naložit se statisíci
Němci, kteří nám takto zbytečně
v pohraničí zůstali.
Paní a pánové, nyní několik
slov k otázkám bezpečnosti. Rozpočet
ministerstva vnitra, pokud mluví o národní
bezpečnosti, vykazuje výdaje, pokud jsou z rozpočtových
cifer zjevné a konkretní, o 50 milionů Kčs
vyšší. Počítá asi se stejným
stavem důstojníků a gážistů,
zaměstnanců SNB, jako roku loňského.
Ale je velmi důležité, abychom se právě
při projednávání rozpočtu zajímali,
jak je využito sil SNB, jak je využito všech zaměstnanců
státní správy, kteří se národní
bezpečností zabývají. A tu dovolte,
abych konstatoval, že nemůžeme prohlásit,
že by všech členů sboru bylo využito
tak, jak toho republika a její bezpečnost potřebuje.
Proti dřívějším letům
vidíme, jak jednotlivá vyšší velitelství,
počínaje velitelstvím hlavním, zemskými,
oblastními atd., jsou přímo přeplněna
důstojníky a gážisty, kteří
vykonávají ve veliké většině
kancelářskou službu, zatím co máme
skutečnosti, že stanicím na nejexponovanějších
místech v pohraničí, ba i četám
pohraničních útvarů, kterým
mají velet důstojnici, velí gážisté
v hodnosti štábních strážmistrů.
Nežádejte pak od těchto lidí, aby podávali
takový výkon, jaký pohraničí
a bezpečnost státu potřebují.
Apeluji proto, aby ministerstvo vnitra právě nyní,
kdy připravuje reorganisaci celého SNB, provedlo
také tuto nutnou a potřebnou decentralisaci zejména
v důstojnickém sboru. Nepotřebujeme, aby
nám většina důstojníků
seděla na vyšších velitelstvích
- vždyť přece nejde o armádu - ale potřebujeme,
aby všichni schopní a kvalifikovaní lidé,
kteří jsou nahoře postradatelní, byli
posláni do stanic, kde je občanstvo potřebuje,
zejména zase v pohraničních krajích,
kde si stěžuje na nadmíru kriminality.