Předseda Jos. David.
Místopředsedové Petr, dr. Ševčík,
Hladký, Komzala.
Zapisovatelé dr. Bartuška, Bolen.
196 poslanců podle presenční listiny.
Z kanceláře NS: gen. tajemník NS dr. Madar;
jeho zástupci dr. Záděra, dr. Ramajzl.
1. Doplňovací volba člena parlamentní
kontrolní a úsporné komise.
2. Zpráva výboru rozpočtového o vládním
návrhu (tisk 860) finančního zákona
republiky Československé, kterým se stanoví
státní rozpočet na rok 1948 (tisk 908), a
rozprava o prohlášení ministra financí,
učiněném v 81. schůzi ústavodárného
Národního shromáždění
dne 30. října 1947.
Předseda (zvoní): Zahajuji 86. schůzi
ústavodárného Národního shromáždění.
Dovolenou podle § 1, odst. 4 jedn. řádu dal
jsem pro dnešní schůzi posl. Nedomovi, Urbánkovi,
Al. Jarošovi, Mjartanovi, Kulichové-Sutórisové,
Hodinové-Spurné, dodatečně pro
včerejší schůzi posl. Machačové-Dostálové,
Krosnářovi.
Přistoupíme k projednávání
prvého odstavce pořadu, jímž je
1. Doplňovací volba člena parlamentní
kontrolní a úsporné komise (Ú 6703).
Klub poslanců čs. sociální demokracie
oznámil přípisem ze dne 24. listopadu 1947,
č. Ú 6703, že navrhuje za člena parlamentní
kontrolní a úsporné komise za posl. inž.
Jankovcovou posl. Skaunice.
Při doplňovací volbě na zbývající
část funkčního období parlamentní
kontrolní a úsporné komise musí nově
zvolený náležeti k téže skupině
jako člen ubylý.
Kdo souhlasí, aby členem parlamentní kontrolní
a úsporné komise byl zvolen za posl. inž. Jankovcovou
posl. Skaunic, nechť zvedne ruku. (Děje
se.)
To je většina. Posl. Skaunic byl zvolen do
parlamentní kontrolní a úsporné komise.
Doplňovací volba do parlamentní kontrolní
a úsporné komise je provedena.
Tím je vyřízen 1. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
druhého odstavce pořadu, jímž je
2. Zpráva výboru rozpočtového o
vládním návrhu (tisk 860) finančního
zákona republiky Československé, kterým
se stanoví státní rozpočet na rok
1948 (tisk 908), a
rozprava o prohlášení ministra financí,
učiněném v 81. schůzi ústavodárného
Národního shromáždění
dne 30. října 1947.
Budeme pokračovati v politické části
podrobné rozpravy, započaté ve včerejší,
85. schůzi ústavodárného Národního
shromáždění.
Přihlášení jsou ještě tito
řečníci: pp. posl. Plesl, dr. Gregor,
Kubát, Caňkář, Krajčír,
Lindauer, Hora, dr. Bunža, Hložek,
Holub, dr. Hobza, dr. Steiner.
Uděluji slovo p. posl. Pleslovi
Posl. Plesl: Pane předsedo, paní a pánové!
Rozpočet ministerstva národní obrany vykazuje
v celostátním rozpočtu položku jistě
značnou. Za dané světové situace nemůže
tato okolnost nikoho udivovat. Již od obnovení samostatnosti
našeho státu a od vzniku čs. armády
bylo vždy snahou našeho národa poskytnouti armádě
všechno, co bylo za daných okolností možné
a čeho potřebovala, a tak je tomu také dnes.
Je však podmínkou, aby částky účelu
tomu věnované bylo využito hospodárně
a účelně, aby armáda byla takovou,
jakou si ji většina našeho národa přeje
mít, jak si ji představuje, tedy přísně
nestranickou a nadstranickou. Jen taková armáda
skýtá záruku, že v případě
potřeby bude hájit zájmy národa jako
celku, a jen pro takovou armádu je občan tohoto
státu ochoten přinésti každou, i nejtěžší
finanční oběť.
Československá strana lidová měla
vždy a má i dnes k armádě poměr
nanejvýš kladný. Bylo by však neupřímné
a neodpovědné, kdybychom tvrdili, že jsme s
poměry v ní panujícími plně
a bez výhrad spokojeni.
Podle našeho mínění zůstává
armáda - vlastně někteří její
činitelé - ještě mnoho dlužná
zásadě, o které jsem se zmínil na
počátku, t. j. zásadě přísné
nestranickosti a nadstranickosti. Stále slyšíme
tvrzení a my s ním v zásadě souhlasíme
že jen armáda složená z vojáků
politicky uvědomělých je schopna splnit úkol,
který jí náleží. V čem
my si představujeme politické uvědomění
vojáků? V tom, že každému z nich
bude bez výhrady jasný smysl naších
dějin, že bude znát úlohu, kterou jsme
jako národ v dějinách měli a chceme
i v budoucnu mít, že bude obeznámen s politickou
i hospodářskou strukturou tohoto státu, aby
se po svléknutí stejnokroje plně a plodně
uplatnil v životě národa, lépe, než
by tak mohl učinit, kdyby byl na vojně nesloužil,
ale hlavně, že si uvědomí, jak nesmírnou
cenu pro národ má jeho hospodářská,
národní i politická svoboda, a že bude
vždy a za všech okolností bez váhání
ochoten za tyto hodnoty přinést tu nejtěžší
oběť, krve a života.
Výchovou vojáků k politické uvědomělosti
jsou pověřeni osvětoví důstojníci.
Zjistil jsem z hovoru s mnohými vojáky, kteří
se vrátili z presenční služby, že
ne všichni osvětoví důstojníci
chápou svůj úkol tak, jak by ho chápat
měli. Snaží se usilovně, aby svým
podřízeným, kteří jsou jim
k výchově svěřeni, vysvětlili
všechny taje politické i hospodářské
ideologie právě té strany, ke které
se sami hlásí, a zapomínají přitom,
že mají co činit s mladými muži
národa, který ne neprávem je počítán
mezi nejvyspělejší na světě.
Při tom vůbec nedbají toho, že převážná
většina mladých mužů už před
nastoupením vojenské služby prošla určitou
stranicko-politickou školou té neb oné strany
a že si s sebou na vojnu už přináší
určité zásady stranické příslušnosti,
kterých se nemíní vzdát ani k vůli
vemlouvavému tónu přednášek osvětového
důstojníka, ani ze strachu před jeho nemilostí.
Takto prováděná osvěta by ovšem
mohla napáchat hodně zla. U těch, kteří
jsou jiného politického názoru nežli
osvětový důstojník a jsou povahy nebojácné,
vede to k ostrým výstupům a v důsledku
subordinace ke konečnému znechucení nejen
osvěty vojenské, ale vojenské služby
vůbec; u povah bázlivějších vede
k přetvářce a k nalomení charakteru.
Nebude-li v tomto směru zjednána náprava,
nebudeme mít armádu politicky uvědomělou,
ale stranicky rozbitou, v níž jeden bude nenávidět
druhého. Doufám, že nikdo z nás si tohoto
stavu nepřeje, jistě ne ani strana komunistická,
a poněvadž většina osvětových
důstojníků se hlásí do jejích
řad, je na ní, aby ze všech stran první
se pokusila o nápravu.
Řekl jsem na počátku, že poplatníci
tohoto státu jsou bez reptání ochotni nésti
finanční náklady na armádu, bude-li
jimi hospodárně a účelně disponováno.
Úkoly, k jejichž řešení je povolána
dnešní moderní armáda, jsou daleko širší
a vojenský stroj daleko složitější,
než tomu bylo v minulosti. K plnění velkých
úkolů je třeba dokonalé přípravy,
a znalost použití moderní výzbroje,
tak mnohotvárné, kterou je vyzbrojena dnešní
armáda, vyžaduje dlouhého výcviku. Proto
nelze z důvodů čistě úsporných
mluvit o zkrácení presenční služby.
Čs. strana lidová a s ní jistě i široká
veřejnost nemůže však souhlasit s praxí,
která se dnes vžívá, totiž, že
presenčně sloužící vojín
má určitý čas své presenční
služby strávit v různém pracovním
nasazení, aby prý armáda pomáhala
budovat republiku. Podle mého názoru republiku musí
si vybudovat občané sami, každý na tom
místě, které si zvolil, v tom povolání,
pro které má určité schopnosti a se
kterým je existenčně srostlý. Armáda
je zde k tomu, aby toto budování chránila
proti rozvratným živlům, event. aby republiku
již vybudovanou dovedla vždy a proti komukoliv obránit.
Nemá-li však voják celou dobu výcviku
strávit ve vojenské službě, není
žádného rozumného důvodu, proč
by doba presenční služby neměla být
zkrácena o čas věnovaný řešení
problému, který armáda nikdy nerozřeší
a k jehož řešení ani povolána není.
Uvažujte nezaujatě, paní a pánové,
zač stojí pracovní výkon mladého
muže, nasazeného na pracovišti v oboru mu úplně
neznámém, pro který nemá schopnosti
a tudíž ani pochopení, a přimyslete
si ještě jeho duševní rozpoložení,
když ví, že zatím co on pro svoji neobratnost
v té které práci ještě druhým
překáží, jeho starý otec doma,
ať už zemědělec nebo živnostník,
pracuje do úpadu. Nemá-li voják cvičit,
ať pracuje doma ve svém povolání. Tak
pomůže budovat republiku a ministerstvo národní
obrany ušetří velký peníz, kterého
jistě bude umět účelně použít.
V této souvislosti považuji za nutné zmínit
se o náhradní záloze. Za dnešních
výjimečných poměrů považuji
kontingent povolený pro zařazení branců
do náhradní zálohy za neúměrně
nízký. U okresních doplňovacích
velitelství leží celé stohy žádostí,
které smíšené komise - a to právě
u vědomí toho, že jen na málo branců
se dostane zařazení do náhradní zálohy
-posuzovaly velmi přísně, ale přece
je musili uznat za plně vyhovující. A zatím
žadatelé slouží presenčně
dál a čekají trpělivě, že
se snad na ně dostane. Uvážíme-li, že
předpisy pro zařazování do náhradní
zálohy byly vydávány za poměrů
docela jiných, dnešním daleko neodpovídajících,
kdy bylo nadbytek pracovních sil a kdy zvláště
v zemědělství otázka náhrady
za syna vojáka byla otázkou čistě
finanční, je nutno dožadovat se jejich novelizace.
Největší procento žadatelů o zařazení
do náhradní zálohy se rekrutuje ze řad
zemědělců. Nedostatek pracovních sil
je právě v zemědělství nejtíživější
a velikost úkolů a odpovědnost za jejich
splnění je právě u tohoto stavu největší.
Toto je okolnost, která se nesmí opomíjet,
nýbrž právě naopak, s kterou se musí
v první řadě počítat. A uznejte,
že je těžko chtít po zemědělci
- který ať pro stáří nebo pro
nemoc vyhovuje všem předpisům, aby mohl dostat
svého syna po skončení presenční
služby, vyměřené pro náhradní
zálohu, domů jako pomocníka k plnění
svých úkolů - aby uznal, že je v zájmu
státu. aby tento jeho synek pracoval na místě,
pro které se nehodí, pro které nemá
pochopení ani schopnosti.
Chceme mít všichni svoji armádu rádi
a chceme, aby v ní naši mladí chlapci rádi
sloužili. Je proto nutno, aby z vojenského života
bylo odstraněno vše, co jej ztrpčuje. Nemyslím
tím tvrdost výcviku ani nutné omezení
pohodlí osobního, ani přísnou vojenskou
kázeň. Toto všechno každý pravý
muž uzná na vojně za nezbytné. Je však
nutno, aby všude tam, kde je to jen trochu možné,
nemusel náš presenčně sloužící
voják s úzkostlivostí myslit na to, jak jeho
otec doma pracuje do úpadu, jak mu jeho živnost nebo
jeho hospodářství, které mu má
po návratu z vojny poskytnout existenci, upadá.
Chceme, aby jak náboženské, tak politické
přesvědčení každého jednotlivce
v armádě bylo plně respektováno. Jenom
armáda z takových vojáků složená
je schopna plnit všechny své úkoly. Československá
strana lidová plně věří, že
naše armáda takovou bude a že pro rozpočet
ministerstva národní obrany nebude muset hlasovat
z nutnosti, ale s ochotou. (Potlesk.)
Předseda: Dále má slovo pan posl.
Krajčír.
Posl. Krajčír: Vážená
sněmovno, paní a pánové!
Před 29 lety, právě v prosinci, byly rozpuštěny
místní a okresní národní výbory,
které vznikly před 28. říjnem. Vládní
prohlášení k tomuto činu se omezilo
na zjištění, že je nenožné,
aby správa byla vedena místními orgány.
Není dnes pochyb o tom, že také po osvobození
naší republiky v roce 1945 byli někteří
politikové, kteří se domnívali, že
národní výbory časem zmizí.
Letos na jaře jeden z členů ústavního
výboru otevřeně doznal v ústavní
subkomisi, že hned po květnové revoluci považoval
národní výbory za revoluční
instituci a tudíž instituci pouze přechodnou.
Při projednávání návrhu nové
ústavy se dokonce taková přání
a představy i dnes ještě uplatňují.
My komunisté však prohlašujeme, že národní
výbory se osvědčily a tudíž vejdou
do ústavy jako instituce trvalá. Ústavní
subkomise a ústavní výbor nyní diskutují
o tom, jakým způsobem národní výbory
mají být v ústavě zakotveny a jak
má být jejich postavení vyjádřeno.
Ústavní subkomisi byl předložen návrh
kapitoly o národních výborech - tedy jedné
z nejvýznamnějších částí
připravované ústavy. Hned v § 1 má
být ustanovení, že národní výbory
jsou nositeli a vykonavateli státní moci, vycházíme
v tom ze zásady, že lid je zdrojem veškeré
moci, a chceme, aby tentokráte také doopravdy bylo
v životě uskutečněno, že svrchovaný
lid si dává zákony, uvádí je
ve skutek a nalézá právo, což bylo už
obsaženo v ústavě z r. 1920, avšak prakticky
to zůstalo neprovedeno.
Ve staré ústavní listině v §
86 se pravilo, že v nižších úřadech
má podle možnosti být zastoupen živel
občanský; ten však byl při výkonu
správy omezován a v roce 1927 byl panskou koalicí
vytlačen i odtamtud kde se ještě do té
doby mohl uplatňovat.
Nám při zakotvení postavení národních
výborů v ústavě půjde zejména
o to, aby lid v parlamentě si zákony odhlasoval
prostřednictvím svých poslanců, ale
hlavně aby je mohl také sám uvádět
ve skutek. Jestliže ve staré ústave bylo zachováno
tradiční rozdělení moci na zákonodárnou,
výkonnou a soudcovskou, měly být všechny
svěřeny lidu; ve skutečnosti však voleným
zástupcům. zůstala vyhrazena pouze moc jediná,
a to zákonodárná. Národní výbory
jsou právě tou institucí, kterou shora až
dolů a zdola až nahoru si lid bude také zákony
uvádět ve skutek, po případě
nalézat právo.
Dalším ustanovením kapitoly o národních
výborech má býti vysloveno, že národní
výbory vykonávají veřejnou správu
ve všech jejích oborech. V rozhovorech o národních
výborech v ústavě se proti nám uplatňuje
tvrzení, že národní výbory mají
zůstat samosprávou a mají k této své
působnosti přibrat ještě nanejvýše
přenesenou působnost orgánů státní
správy. S takovým pojímáním
úkolů národních výborů
souhlasit nemůžeme, neboť národní
výbory mají také podle svého ústavního
zakotvení být skutečnými orgány
státní správy, které vykonávají
na území, pro které jsou zvoleny, v plném
rozsahu a samy všechny úkoly státní
správy. Budeme trvat na tom, aby v ústavě
byla tato zásada vyjádřena a aby hlavně
v praxi došlo k postupnému začleňování
všech nižších úřadů
k národním výborům. Slýcháme
námitky, že by to znamenalo podřízení
pošt a železnic národním výborům,
což prý není možné. Takové
námitky odmítáme jako neopodstatněné,
poněvadž speciální technické
služby a provoz podniků i podle nás mají
být podřízeny svým vlastním
orgánům, což se dá provést obyčejným
zákonným předpisem. Přehlíží
se také, asi záměrně, že orgány
lidové správy se mají především
usnášet na zásadních opatřeních,
určovat směrnice a zásady a nikoliv přímo
úřadovat a výkony technicky provádět.
K tomu máme přece odborně školený
a vyspělý technický aparát. Půjde
nyní o to - a skutečnost i dosavadní zkušenost
ukazuje, že je to možné, že je to také
nutné - aby byla rozšířena účast
lidu na veškerém státním životě.
Aby pak lidová správa a veškerá administrativa
mohla být lidu přiblížena, stavíme
se za zásadu krajského zřízení.
O krajském zřízení se rovněž
velmi mnoho hovoří. Stoupenci krajského zřízení
právem poukazují na to, že jím se vytváří
účelnější, lepší
a vyšší typ správy, a poukazují
také na závažný důvod, který
je v tom, že krajské zřízení
je lidu bližší a ovšem je ve svém
důsledném provedení účelnější
a levnější. Krajské zřízení
bylo původně přijato již v roce 1920,
a poukazují-li jeho dnešní odpůrci na
to, že v historických zemích župní
zřízení nebylo a nemohlo býti uskutečněno,
pak to není žádný doklad nezdaru myšlenky
krajského zřízení, neboť se přehlíží
nejpodstatnější důvod, pro který
župní zřízení v předmnichovském
státě nemohlo být uskutečněno.
Tímto důvodem byla skutečnost, že naše
republika byla tehdy národnostním státem
s velkými a početnými národními
menšinami. Tato překážka však teď,
kdy republika je národním státem Čechů
a Slováků, odpadla. Stále více odborných
a vědeckých pracovníků se vyslovuje
pro krajské zřízení. Tvrdilo se též,
že moravští a slovenští činitelé
jsou proti němu; pozorujeme však, že i na Moravě
i na Slovensku se ozývají hlasy pro krajské
zřízení.