1. Sjednocené Německo s centrální vládou by příliš vyhovovalo totalitním tendencím německých komunistů, při použití forem, vžitých za nacismu, centrálně komunisticky říditi celé Německo.

2. Snaha po sjednocení Němců je vždy prvním varovným znamením, které světovému míru z Německa přichází. Umožnit Němcům, aby přeskočili tento stupeň vývoje, znamená zacpat si předem uši před zvoněním onoho poplašného zvonu, kterým odjaktěživa byla nacionalistická snaha Němců po sjednocení.

3. Rozdělení Německa na menší územní celky by vytvořilo nové politické a hospodářské vůdčí posice pro Bavory, Sasy, Hanoverany atd. Vedoucí osobnosti jednotlivých zemí už z důvodů osobních a prestižních by byly zárukami rozděleného Německa.

4. Průmyslový potenciál by byl přece jen rozdělen na jednotlivé země, takže by přestalo hrozit nebezpečí centrálně vedeného znárodněného průmyslu, který by byl v rukou ústřední vlády, proti němuž by se koncern Hermann Goering-Werke jevil jen pouhou hračkou.

Proti tomu je stavěna myšlenka jednotně kontrolovaného sjednoceného Německa. Je jisto, že už při vyslovení slova sjednocené Německo, které nám připomíná Hitlerovo velkoněmecké sjednocení, mnohým Čechům běží mráz po zádech. Leč i tu je třeba rozumnou a klidnou úvahou zvážiti argumenty, které, třeba proti našim citům, mluví pro sjednocené Německo.

1. všechny velmoci souhlasí s tím, že hospodářská jednota Německa nemá být a nebude porušena. Je to v rámci přirozeného vývoje, že hospodářská jednota Německa bude mít nutnou odezvu též v administrativě a vůbec v politické správě Německa.

2. Sjednocené Německo, řízené z jednoho místa, může být také z jednoho místa celé kontrolováno. V této souvislosti kvituji s povděkem, že ministerstvo zahraničních věcí zabývalo se již konstruktivním podnětem čs. strany lidové na dlouhodobou kontrolu nebo dokonce zmezinárodnění Říšské banky jakožto jednoho z nejúčinnějších prostředků kontroly.

3. Budoucí uspořádání Německa by za všech patřičných záruk bezpečnosti mělo odpovídat pokud možno přirozené struktuře a představám Němců. Tento argument, který plně sdílíme, vychází ze starého dobrého úsloví, že se bajonety dá všechno na světě dělat, jen sedět se na nich nedá delší dobu. Je proto v zájmu míru, aby budoucí uspořádání Německa bylo co nejméně umělé, neboť jinak by světová bezpečnost musela klást přílišné nároky na velmoci, zeměpisně i svými zájmy dosti vzdálené naší pevnině. Chce někdo na příklad rozumně předpokládat, že by po vnuceném rozkouskování Německa Amerika ode dneška za 20 let mobilizovala, kdyby Hesensko a Bavorsko chtěly lidovým hlasováním splynout v jeden celek? V německé historii se nelze už vracet do 18. století. Obávám se, že se Hitlerem bohužel dovršilo sjednocení Němců a že s výjimkou Bavorska skutečné vědomí odlišnosti mezi Němci v Porýní, v Meklenbursku a Hannoversku již neexistuje.

Jestliže zastánci federace tvrdí, že touha po sjednocení Němců je prvním poplašným zvoněním, pak nutno po pravdě říci, že to už dnes z Německa poplašně přímo řinčí. Komunistická strana německá má jasný cíl politické jednoty celého Německa. Stejně však i politické strany v západním Německu. Jsou tu informace, že ve Štutgartě a ve Frankfurtě Američané vytvořili zvláštní studijní komise z vynikajících Němců. Zdá se, že jejich závěry vedou rovněž neměnné k zásadě: Reichsrecht bricht Landsrecht.

Konečně 4. argument ve prospěch jen jednoho německého státu a ne několika má speciálně Československo. Je to závažná otázka, jak při volné federaci států německého jazyka zabránit, aby se Rakousko, rovněž stát německého jazyka, nepřipojilo k takovému volnému Staatenbundu.

Z uvedeného myslím dost jasně vysvítá závažnost budoucí struktury Německa. A přes to si troufám říci, že přes všechen svůj význam není otázka kompetencí mezi centrální německou vládou a vládami zemskými prvořadá Hlavním a předním problémem zůstává otázka velmocenské dohody o kontrole Německa. Bez ní Německo, i kdyby bylo vybaveno sebelepšími paragrafy nové ústavy, nemůže se nám jevit jinak, než jako trvalé nebezpečí. Ba dokonce i federativní ústava Německa, i kdyby nebyla doprovázena účinnou kontrolou shodnuvších se čtyř velmocí, by v sobě obsahovala jisté psychologické nebezpečí.

Federace Německa bez účinné kontroly by mohla totiž uspávati bdělost naší i celé Evropy. Mnozí lidé by mohli propadnouti bláhové představě, že německé nebezpečí je zažehnáno už proto, že ústřední vláda Německa je kompetenčně slabší než vlády zemské. Před touto pohodlnou ilusí nutno právě co nejdůrazněji varovati.

Naší snahou je naopak posuzovati Německo a jeho lid jako celek. I když Německo je dnes rozděleno na východní a západní pásmo, my za touto dočasnou velmocenskou strukturou vidíme jedno: stále dosud nevyléčené Německo, odkud pruský duch nebyl vypuzen. Ani jedna, ani druhá velmoc nás nemůže přesvědčit o tom, že by snad Němci v jejím pásmu byli lepší než v druhém. Pro nás německý národ má na 70 mil. duší rozesetých do čtyř rozdílných pásem, toť vše.

V této souvislosti vítáme jedno z oněch mála společných rozhodnutí velmocí o Německu, t. j. rozhodnutí, týkající se konečné likvidace Pruska. Ano, Prusko a jeho duch, tak výrazně představovaný junkerskou vrstvou, bylo jedním z největších neštěstí Evropy i Německa samého. Je symbolické, že je právě na zvítězivší slovanské velmoci, která ve svém pásmu má největší díl nebezpečného Pruska, aby od Slovanstva toto největší nebezpečí zažehnala. Je to úděl i odpovědnost vpravdě historická.

K plné likvidaci prušáctví ovšem patří také likvidace jeho symbolu, Berlína. Jestliže vlajky čtyř velmocí nad Berlínem propagačně dotvrzují vítězství, nezdálo by se pro budoucnost správné, kdyby se Berlín měl stát též sídlem ústřední německé vlády. Když se hlavní město Pruska stalo hlavním městem Německa, bylo od té doby celé Německo řízeno a vrháno Berlínem do válek. Ostatně kdyby hlavní město Německa bylo přeneseno v budoucnosti kamkoli jinam, odpovídalo by to jak nynější náladě v německých zemích mimo Berlín, tak i snaze zdůraznit oddělení Německa, ovládaného z Berlína, od Německa opravdu nového. Symbolicky by se tím dovršila i fysická likvidace pruského období německé historie. (Potlesk.)

Místopředseda Hladký: Dalším řečníkem je p. posl. dr Belluš. Dávám mu slovo.

Posl. dr Belluš: Slávna snemovňa, panie a páni!

Veľkými zmenami, ktorými predchádza náš povojnový život nemohlo sa vyhnúť ani prejednávanie rozpočtu. Konštatoval to. p. minister financií v rozpočtovej debate v rozpočtovom výbore. Vieme, že porevolučné časy prinášajú vždy nebezpečie pre štátne hospodárstvo. Pozorujeme menovú krízu, ktorou prechádzajú mnohé stredoeurópske štáty, najmä tie, ktoré boly vojnou značne pauperizované. Toto ochudobnenie Európy pokračuje a vedúci činitelia menovej politiky majú práve teraz najväčšiu zodpovednosť. Pre nás konečne hrozilo toto nebezpečie tiež, a musíme priznať, že vzrast tak zvaných plnení štátu bol v rozpočtoch za minulé roky neobyčajne veľký, presahoval únosnosť sociálnej funkcie, ktorú dnes má moderný štát. Návrh rozpočtu na r. 1948 je po tejto stránke dôležitým medzníkom, lebo uplatňuje tri základné zmeny. Predovšetkým je to dôsledná zásada úspornosti, ktorá začala už škrtaním za súčinnosti kontrolnej a úspornej komisie a končí sa v tom ustanovení finančného zákona, kde sa prikazuje, aby veľká časť položiek v kapitole - vlastná štátna správa - bola znížená o 10 %, nevynímajúc ani titul pri Ministerstve národnej obrany. Dnes v štátnych podnikoch sa prevádzkové podpory znížili o 5 % v prospech štátnej pokladnice. Druhá dôležitá zásada uplatňovaná v návrhu rozpočtu sa týka hospodárenia so subvenciami. Boli sme často svedkami toho, že práve subvenčné hospodárenie slúžilo tomu, aby jedna politická strana získavala výhody na úkor druhých partnerov. Bolo to doslovné plytvanie, ktoré sa tu robilo so štátnymi prostriedkami. Nové znenie vo finančnom zákone je zárukou toho, že takéto prípady sa nebudú opakovať. Je to predovšetkým ustanovenie, v ktorom sa uvádza, že prísľuby a výplaty subvencii sa môžu uskutočniť až v druhom polroku 1948, takže odpadnú časté zjavy stannícko-politického subvencovania, ktoré sme videli ešte pred májovými voľbami lanského roku. A konečne vyzdvihujem tú zásadnú zmenu, že sa nebudú v budúcnosti fabrikovať návrhy zákonov a nariadení len preto, lebo sa podporuje oportunistické a egoistické stanovisko tej-ktorej politickej strany, ale každý rezort bude musieť s návrhmi zákonov a nariadení predkladať aj rozbor výdavkov spojených s ich uplatnením v praxi, dokonca aj navrhnúť úhradu na sumy, ktoré nebudú rozpočtovo zabezpečené.

Všetky tieto zásady predstavujú naše nezlomné úsilie, aby sme konečne dospeli k tomu, že budeme mať skutočne vyrovnaný štátny rozpočet, čo je ideálom každého štátu, ktorý chce mať usporiadanú menu a konsolidované hospodárske pomery. Zábezpeka tohto zdravého hospodárenia bude vtedy, keď na jednej strane budeme rozumne hospodáriť, keď nebudeme preceňovať svoje hospodárske sily, keď nebudeme trpieť velikášstvom, ale budeme rozumieť tomu, že sa musíme po veľkom ochudobnení uskromniť a to nielen slovami, ale aj skutkami. Naším predpokladom pre to je prísna stála kontrola nášho hospodárenia. Sme natoľko demokratickým štátom, že každé prekročenie rozpočtovej kapitoly si vyžaduje súhlasu Národného zhromaždenia. Za nijakých okolností nemôže sa stať prekročenie rozpočtových kapitol bez parlamentného súhlasu a kontroly. V sporiadanom štáte to musí byť vždy parlament, ktorý povie posledné slovo aj pri záverečnom účte štátneho hospodárenia. Toto právo má byť u nás skutočne rešpektované a budeme sa ho pridržiavať tým viac, že aj v tomto úseku štátneho hospodárenia vidíme jednu z tých ciest, ktorá vedie k demokratizácii nášho verejného života.

Zástupcovia ľudu sa na základe zabezpečených práv postarajú o to, aby sa uplatnila dôsledná kontrola a úspornosť a takto sa zabezpečili pre občianstvo predpoklady zdravého vývoja finančných pomerov a tým aj blahobyt.

Zásada demokratičnosti v štátnom hospodárení uplatnená má nám byť po každej stránke vzácnym vzorom pre všetky ostatné úseky nášho verejného života. Myslím tu predovšetkým na zabezpečenie a posledné uplatnenie a realizovanie občianskych práv a slobôd, a to vždy a všade. Je to niekedy až paradoxné, že zdôrazňujeme ochranu týchto práv. Proti komu vlastne? Náš štát predsa len vedú ľudia, ktorí v odboj i proti fašizmu sa skutočne uplatnili, či už v domácom, alebo zahraničnom odboji. Títo predsa riadili našu politiku, oni prevzali zodpovednosť v časoch, ktoré boly pre český a slovenský národ najťažšie, a priviedli nás pod vedením prezidenta k víťazstvu. A bohužiaľ, predsa to nie je paradoxné. Sme svedkami zjavov, ktoré oprávnene vzbudzujú v nás pocit neistoty. Politická vôľa jednotlivca prejavená kolektívne v politickej strane a v iných našich štátnych a národných orgánoch, nechce byť plne rešpektovaná, zaznáva sa, neguje sa, ba dokonca sa potláča a chce sa nahrádzať vôľou nepolitických, len podľa mena nadstraníckych inštitúcií. Posledná umele vyvolaná kríza na Slovensku je toho zjavným dôkazom. Slovenského vládneho a výkonného sporu vzniklého na podklade riadnou voľbou z prejavenej vôle národa a súčasne povaleného a porazeného, vôľa jednotlivca, volali sa inštitúciami národom pre politickú moc nepovolanými. Kto by chcel tvrdiť, že tento stav nie je zrejmým porušením politickej vôle národa, ktorý si predsa zvolil svojich zástupcov, ako do národných výborov, ako do SNR a parlamentu za tým účelom, aby riadili správu verejného života a nikto iný. (Potlesk.) Som si istý, že toto moje konštatovanie budú sa pokúšať mnohí zvrátiť a stranu i mňa postaviť proti odbojovým zložkám a inštitúciám na Slovensku.

Považujem preto za potrebné vyhlásiť, že nikto z nás neupiera ani najmenej ohromný morálny a národný význam týchto inštitúcií, a ich mienku hodnotíme vždy vážne a kladne. Nemôžeme však pripustiť, aby odbojové inštitúcie, ktoré majú byť vlastníctvom celého národa, boly používané k politickým cieľom, ktoré môžu ohroziť ich charakter celonárodný a nadstranícky. Náš vzťah k bojovníkom za slobodu, partizánom, legionárom, zahraničným vojakom a k ich inštitúciám je založený na úprimnosti, na vysokom hodnotení ich poslania a služieb pri budovaní štátu, na pevnej vôli vytvoriť z nich skutočne nadstranícke, celonárodné organizácie, a nikdy sa neznížime k tomu, aby sme ich význam deklasifikovali použitím ich na ciele politicko-stranícke.

Ak Slovensko prežívalo v minulých mesiacoch politickú krízu, chcem tvrdiť, že so Slovenskom celé Československo prežívalo krízu demokracie, ktorá vo východnej časti štátu bola vážne ohrozená. Demokratická strana priniesla nesporne mocenské ústupky pre skoré vyriešenie slovenskej politickej krízy, neľutuje ich, lebo si je vedomá, že ich priniesla pre utvrdenie a zachovanie čs. demokracie, ktorá za každých okolností a u každého občana má byť postavená ako životný záujem štátu nad záujem politicko-stranícky. (Potlesk.) Tí, ktorí sa nazdávali a k tomu i svoje útoky usmerňovali, že z politickej slovenskej kríze vyjde Demokratická strana ako torzo politicky neuvedomelých a nejednotných ľudí, sa znovu prerátali a zmýlili tak, ako tomu bolo už častejšie v minulosti. Celá slovenská verejnosť sa presvedčila, čo by bolo s jej národom a republikou, keby stratila v nás pevných obhajcov demokratického systému v štáte. Politická kríza na Slovensku opäť zosilila rady demokraticky zmýšľajúcich slovenských národovcov a čs. vlastencov a sme presvedčení, že celá čs. verejnosť jej vďačí za víťazstvo demokracie v našom štáte.

Svet pozoruje v poslednom čase s nápadnou pozornosťou Československo. Máme po každej stránke všetci veľkú zodpovednosť. Musí nám záležať na tom, čo si myslia o nás, ako nás pozorujú a nadovšetko ako kritizujú naše činy. Prvé meradlo, kde nám musí záležať rozhodne na jednoznačnom stanovisku svetovej verejnej mienky, spočíva práve v zabezpečení občianskych práv, slobôd, majetkovej istoty a v demokratickom uplatnení politickej vôle nášho ľudu skrze riadne orgány vo všetkých úsekoch nášho života. Pokiaľ sa toto nestane reálnym programom všetkých politických strán, nebude možné u nás hovoriť o zakotvení demokracie, nech sa jej dáva akýkoľvek názov. V tom vidím našu hlavnú povinnosť práve v terajšom období konkrétnej prípravy novej ústavy. Je správne, že nepripustíme, aby sa demokracia zneužívala, ako to bolo niekedy za prvej republiky. Rok 1938 je pre nás poučením, na ktoré nikdy nezabudneme. Toto však nesmie byť ani zámienkou, ani príležitosťou k tomu, aby sme občana obmedzovali vo forme akýchkoľvek druhoradých opatrení.

Mnoho našich ľudí nechce stále pochopiť, že revolúcia už dávno skončila a že teraz je obdobie evolučného života, ktoré vyznačuje úcta pred zákonom. Každý krok, ktorý smeruje proti ustanoveniam zákona, je trestný podľa sankcií tam uvedených bez ohľadu na to, kto tento čin pácha a najmä bez zreteľa na jeho stranícko-politickú príslušnosť alebo akékoľvek zásluhy. Spojovať trestné činy so zásluhami o slobodu národa a obnovu republiky, je práve tak nedôstojné ako republiku špiniť a hanobiť. To musí byť jasné a takáto morálka musí raz navždy v našom verejnom živote ustúpiť čestným a mravným myšlienkam. Nemôže sa nijaká myšlienka uskutočňovať, nijaký plán projektovať alebo budovať výstavba vtedy, keď to má byť reťazcom porušení občianskych slobôd. Je pravda, že sme v povojnovom období museli uskutočniť mnohé revolučné akty, ale znakom normalizácie pomerov je predpoklad, že bez zákonného podkladu nemožno občanovi uložiť nijaké nové bremená alebo obmedziť tie práva, ktoré mu ústavne náležia. Som presvedčený, že keď si uvedomíme túto základnú skutočnosť, bude u nás menej neistoty, úzkosti, ako aj pocitu krivdy. To, čo bolo právom revolúcie, nie je a nesmie byť právom konsolidovaných pomerov. Keď len pre toto vznikne znepokojenie hladiny verejného života, treba v tom vidieť zápas dvoch síl. Jednej, ktorá si vo zvýšenej miere uvedomuje mravnú náplň demokracie a oddanosť českého a slovenského národa k nej, a druhej, ktorá v snahe uplatniť istý program by nedbala odstrániť všetko, čo by mohlo hamovať priamočarú cestu k úspechom. My hlásame, že za cenu demokracie nemožno nič dobrého urobiť pre túto republiku a štát Čechov a Slovákov. (Potlesk.).

Slávna snemovňa, považoval som za účelné toto zdôrazniť práve teraz, keď sme po odhalení protištátnych činov na Slovensku. Chcel by som túto príležitosť použiť k tomu, aby som konštatoval, že každý občan, ktorý sa dopustí činu proti záujmom Československej republiky, musí byť trestaný tak, ako ten-ktorý čin kvalifikuje trestný zákon, poťažne špeciálne zákony na ochranu republiky. Treba súdiť vždy Jednotlivcov, ktorý sa previnili, a to na základe vyšetrovania a dôkazov predvedených u nezávislého súdu, a nie celú skupinu občianstva, povedzme politickú stranu alebo dokonca celý národ. (Potlesk.) Niet politickej strany alebo čestného jednotlivca, ktorý by neodsudzoval zločinné akcie namierené proti záujmom štátu. Na druhej strane však niet čestného demokratického občana, ktorý by schvaľoval tendencie a vážne pokusy slúžiace k tomu, aby trestné činy niekoľkých jednotlivcov vyraďovali väčšinu alebo celé skupiny obyvateľstva z účasti na verejných veciach, ba dokonca deklasifikovali výsledky voľbami predvedenej vôli ľudu.

Keď sme mali výhrady proti doterajšiemu vedeniu policajného vyšetrovania protištátnej akcie na Slovensku, bolo to konkrétne z týchto príčin:

1. Považovali sme za nerozumné, aby sa sériovo vydávali úradné správy tobôž v čase nevhodnom - rozpamätajme sa na prvú úradnú správu zverejnenú pri príchode pána prezidenta na Slovensko - ba dokonca publikácie o priebehu vyšetrovania, lebo je to v rozpore so zvyklosťami v bezpečnostnom aparáte a s ustanoveniami trestného zákona.