Tento zjav je povážlivým znakom tezauračnej tendencie a nedostatku dôvery v našu politickú stabilitu, stabilitu nášho hospodárstva a meny. Bolo by hospodársky najúspešnejším činom obnoviť túto dôveru verejnosti. K tomu cieľu musí sa vyvinúť všetko možné pozitívne úsilie a vystrihať sa každého nepremysleného činu, ktorý by bol s týmto úsilím v rozpore. Dovoľte, aby som poukázal na dva konkrétne prípady, ktoré otriasli alebo prispeli k otraseniu dôvery verejnosti v stabilitu našich pomerov. Predovšetkým to bola hospodársky veľmi škodlivá kampaň s majetkovými dávkami. Výnos majetkovej dávky nevyváži nikdy stratu, ktorá nastala tezauráciou úsporných vkladov poklesom dôvery a ochabnutím súkromnej hospodárskej činnosti.

Ďalším prvkom, ktorý rozrušil stabilitu nášho hospodárskeho rozvoja sú prejavy rôznych politických predstaviteľov v tom zmysle, ako by dnešný politický systém v republike bol len núdzovým stavom na prechode k úplnému socializmu.

Na jednej strane proklamácie, že súkromné vlastníctvo k pôde, k stredným a drobným podnikom je nedotknuteľné, že sloboda súkromného podnikania v odbore poľnohospodárstva drobného a stredného podnikania sa zaručuje, na druhej strane proklamácie, že tento stav je len núdzový, len trpený a že sme na prechode k úplnému socializmu. Uvažujúci občan si chce obe proklamácie pekne zrovnať, ale stále to nevie dať dohromady, nevie na čom je, nemá tej istoty, ktorej by potreboval k svojej nehatenej práci a produktívnej hospodárskej činnosti. Nemožno jednou rukou škrtiť a druhou dávať umelé dýchanie. Pri Košickom vládnom programe a pri budovateľskom vládnom programe zišli sa všetky politické strany na jednej platforme, či socialisti, či nesocialisti, na platforme ľudovej demokracie rozšírenej politicky i sociálne do šírky i do hĺbky. Zostaňme preto pevní na pôde takejto demokracie, zostaňme všetci ľudovými demokratmi. Nechajme voľný priechod demokracii, nech si ľud svojou politickou vôľou urči svoju politickú a hospodársku sústavu a nenúťme ho zhora k socializmu. Zdravý vývin hospodárstva potrebuje politickú stabilitu. Pričiňme sa ju upevniť a nie rozrušovať. V podstatných otázkach by mala panovať medzi nami jednota, v otázkach podružných by mohla panovať aj rozdielnosť, slobodná politická mienka, ale predovšetkým by mala panovať medzi nami láska. Tým podstatné otázky, v ktorých by mala panovať medzi nami jednota, sú záujmy nám spoločného štátu a demokracie, záujmy národné, zatiaľ pri uplatňovaní rozdielnosti názoru mali i by byť jedinou zbraňou naša vzájomná lojalita a predovšetkým zmysel pre pravdu. Na bezprávie by sme nemali odpovedať bezprávím.

Schválením rozpočtu dávame direktívu vláde v záležitostiach finančných a hospodárskych, pokiaľ nejde o číre čísla, vyjadrujúce len nádej alebo dôsledky platných zákonných ustanovení. Ovšem musíme si aj jedno uvedomiť - a mala by si to uvedomiť aj vláda a celá výkonná moc - že schválený rozpočet nie je ešte príkazom vláde, aby všetky predvídané výdavky boly bezpodmienečne v plnej výške uskutočnené, ale len do tej miery, nakoľko si to vyžaduje účelnosť a potrebnosť s hľadiska celkovej štátnej politiky. Každá rozumná úspora bude vítaná, ktorá zníži predvídaný schodok.

Pripomínajúc si takto zodpovednosť svoju za schválenie rozpočtu, ako aj zodpovednosť vlády za zachovanie rozpočtu ako aj celého právneho poriadku a za hospodárnosť v celom štátnom finančnom hospodárstve, vyhlasujem, že poslanci Strany slobody budú hlasovať pre finančný zákon, pre rozpočet a rezolúcie predložené rozpočtovým výborom. Priali by sme si len, aby ten pocit zodpovednosti, ktorý sme mali pri prejednávaní a rozhodovaní v pléne, prenikol aj tie najširšie vrstvy obyvateľstva, ktoré budú znášať ťarchu, ale aj požívať služieb tohto rozpočtu. (Potlesk.)

Místopředseda Hladký: Dalším řečníkem je pan posl. Zápotocký. Dávám mu slovo.

Posl. Zápotocký (uvítán potleskem): Dámy a pánové!

Ministr financí dr Dolanský, předkládaje státní rozpočet na rok 1948 ústavodárnému Národnímu shromáždění k projednání, zdůraznil ve svém výkladu, že státní rozpočet podle socialistického názoru nemá být jen pouhým rozpočtem potřeb, vydání a příjmů státu, ale že by měl být skutečným rozpočtem celého národního hospodářství. Přiznal také, že náš rozpočet, předkládaný nám k projednávání, nesplňuje ještě tento úkol proto, že také náš stát ještě není socialistickým státem.

Mám-li vyjádřit k předloženému rozpočtu na rok 1948 stanovisko naší komunistické strany, pokládám za nutné zdůraznit zvláště to, co bylo u nás v dobách úporného národního odboje a zvláště v dobách vítězné národní revoluce se všech stran zdůrazňováno a pokládáno za samozřejmé: že totiž naše nová republika bude přebudována vývojovou cestou lidové demokracie za spolupráce všech činitelů, podílejících se na národní vládě Čechů a Slováků, ve stát socialistický. Proto také bylo za souhlasu všech ustanoveno, že staré politické strany, které opíraly svou existenci o neměnitelnost starého soukromokapitalistického hospodářství, nemají a nikdy nebudou míti v našem politickém životě místa. Stejně bylo za souhlasu všech rozhodnuto, že činnost těch, kteří by chtěli u nás obnovovat a udržovat staré vykořisťování a vlastizrádné panství soukromého kapitalismu, nemá být připuštěna nyní ani v budoucnosti.

Myslím, že je nutno tato fakta zdůraznit zvláště dnes, kdy projednáváme státní rozpočet na rok 1948. Je velmi důležité, a domnívám se, pro další klidnou a mírovou výstavbu naší nové republiky přímo osudově rozhodující, s jakého stanoviska posuzujeme předložený rozpočet: přistupujeme-li k posuzování rozpočtu a s ním i celého našeho národního hospodářství ze zorného úhlu, který nám vytyčila naše národní revoluce, t. j. že naše dnešní lidově demokratická republika musí být přeměněna cestou stále pokračujícího vývoje na republiku socialistickou, nebo chceme-li opouštět toto stanovisko, které v době národní revoluce všichni pokládali za samozřejmé a nezměnitelné.

Komunistická strana Československa je největší a nejsilnější politickou stranou v naší republice. Byla a je také nejpevnějším pilířem Národní fronty. Je si také plně vědoma své odpovědnosti, kterou z titulu své síly i moci před národem nese. Naše strana v plné míře uznává sliby dané v revoluční době národu a lidu a závazky na sebe převzaté a je ochotna důsledně je plnit. Bude se proto ze všech sil a v každé situaci přičiňovat o to, aby naše lidově demokratická republika krok za krokem, tak jak to bylo slíbeno, vývojovou cestou lidově demokratickou byla přeměňována v socialistický stát.

Vycházejíce z tohoto zorného úhlu klidného, ale soustavného a nezadržitelného vývoje k socialismu, posuzujeme my komunisté státní rozpočet na rok 1948 a v souvislosti s ním i vývoj celého našeho národního hospodářství.

Naše národní hospodářství utrpělo okupací a válkou velké otřesy. Válka a okupantské vykořisťování nevytvoří nové hodnoty; zničí je. Zvláště poslední válka zničila velké hodnoty a zejména nás ochudilo vykořisťování a drancování, kterému byly naše země vydány všanc a jemu přisluhujících našich velezrádců, nazývajících se protektorátní vládou.

Zničené hodnoty je dnes nutno nahradit. Dokud nebudou z výtěžků nové práce nahrazeny ztráty na národním majetku, utrpěné válkou a okupací, nemůžeme doufat, že bychom dosáhli životní úrovně zvýšené na předválečnou výši. Dokud nebude zvýšena prosperita výroby, dokud výroba nových hodnot na poli i v průmyslu nepředstihne výrobu předválečných hodnot, marně bychom slibovali a doufali ve zvýšení a trvalé zajištění lepší životní úrovně pro všechny.

Vycházíme z přesvědčení, že soukromokapitalistické hospodářství bylo a bude vždy chaotické, neplánované a v důsledku toho bude vždy vydáno konjunkturám i krizovým výkyvům. Proto jsme nastoupili svou cestu nového budování. Nejdůležitějším a nejzákladnějším mezníkem této cesty je naše znárodnění velké výroby, bank a peněžnictví. Bylo by nesprávné domnívati se - jak bylo také v debatě v rozpočtovém výboru z řad některých pánů poslanců tvrzeno - že naše znárodnění znamená odstranění vykořisťování člověka člověkem. Naše znárodnění daleko ještě neodstraňuje možnost vykořisťování člověka člověkem; ono tuto možnost jen do určité míry omezuje. Proto, že jsme ještě možnost vykořisťování cizí práce neodstranili, máme zde také ještě tolik nespravedlností, křivd i bezpráví. Ti, kdož vytýkají tyto nespravedlivosti, křivdy a bezpráví, jsou obyčejně těmi, kteří kladou překážky rychlejšímu vývoji k socialismu a dalšímu omezení možnosti vykořisťování člověka člověkem.

Co bylo nejcharakterističtějším znakem staré soukromokapitalistické společnosti? Bylo to naprosto nerovnoměrné, třídní a stavovské, krajně nespravedlivé rozdělení národního důchodu. Ti, kdož se přičiňovali nejvíce a nejtěžší prací o rozmnožení národního důchodu, dostávali za svou práci skutečně hladové mzdy a almužnické odměny. Ti, kdo se vůbec nepřičiňovali o rozmnožení národního důchodu a nepracovali, dostávali největší podíly, vykořisťovali práci druhých, shromažďovali kapitály, žili v přebytku a blahobytu.

Naše znárodnění velkých podniků znamená krok kupředu v odstranění těchto nespravedlivostí. Neznamená ještě úplnou nápravu. Stejně tak naše mzdová a platová politika se liší od staré soukromokapitalistické mzdové a platové politiky. Stará mzdová a platová politika byla třídní a stavovská. Protežovala určené vrstvy a křivdila druhým. Šla po linii zvýšeného vykořisťování sociálně nejslabších. Proto tak hanebně cenila a odměňovala práci žen. Ti, kteří měli nejmenší možnost a schopnost se bránit, byli nejvíce vykořisťováni a zbídačováni. Třídní a stavovská mzdová a platová politika nám nadělala ony rozdíly mezi oceňováním dělnické, úřednické a státnězaměstnanecké práce. Největší kletbou této politiky nejsou jen rozdíly mzdové. Největší kletbou této politiky jsou rozdíly společenské a stavovské. Mzdové a platové rozdíly můžeme poměrně rychle překonávat a také je překonáme. Společenskými a stavovskými předsudky budeme ještě velmi dlouho trpět a budeme se s nimi potýkat.

Tyto předsudky nám tolik ztížily a zpomalily vyřešení našich poválečných hospodářských a výrobních problémů. Znemožnily a zabránily nám účelně a racionálně rozdělit a k uspíšení obnovy naší výroby využít pracovních sil, které jsme měli k disposici. Porovnejte jen dnešní naše rozložení pracovních sil. Vezmeme-li za základ rozložení pracovních sil r. 1937, máme dnes v dělnickém pracovním sektoru zaměstnáno 93 % pracovních sil, t. j. o 7 % méně, v soukromoúřednickém sektoru tak zv. pracovníků ve vyšších službách máme proti r. 1937 133 %, t. j. o 33 % více, a ve státně a veřejnozaměstnaneckém sektoru 146 % zaměstnanců, t. j. o 46 % více než roku 1937. Tyto nezdravé přesuny, které zatěžují naše hospodářství, jsou dědictvím staré hospodářské, stavovské a třídní politiky, která byla u nás celá desetiletí pěstována.

Jsou mnozí, kteří stále žehrají na naši dnešní mzdovou politiku. Obviňují nás, že protežujeme dělnické zaměstnance, že málo dbáme o soukromé ve vyšších službách a že se vůbec nestaráme o státní a veřejné zaměstnance. Čísla, která jsem uvedl o dnešním rozložení pracovních sil, nenasvědčují, že by výtky byly oprávněné. Je potřebí předložiti si otázku: Proč má státně a veřejnozaměstnanecký sektor stále tolik přitažlivosti, že se nám tak nezdravě nadýmá a že se nám tam odlévají stále nové pracovní síly, když je, jak se tvrdí, tak macešsky odstrkován?

Stačí jen mzdová srovnání. Průměrné měsíční mzdy v dělnickém pracovním sektoru v průmyslu činí se všemi přídavky, úkolovou prací, prací přes čas a pod. dnes u nás 3.200 Kčs. Průměrné měsíční platy soukromozaměstnaneckého sektoru v průmyslu dosahují 5.000 Kčs. Průměrné měsíční platy ve státně - a veřejnozaměstnaneckém sektoru nelze zjistit. Chybějí pro to jakékoliv statistické údaje. Bude úkolem našeho nového hospodářství, aby také ve státně - a veřejnozaměstnaneckém sektoru bylo vedeno plánovité hospodářství, aby se každý měsíc dalo zjistit, kolik bylo zaplaceno nejen na platech, ale i na různých mimořádných požitcích, příplatcích, odměnách za práci přes čas, na výkonnostních přídavcích a provisích a pod. ve výrobě je tato statistika vedena a do průměrných platů jsou započítány opravdu veškeré mzdové příjmy. Statistická zpráva říká jen, že platový náklad na jednoho státního zaměstnance činí průměrně asi 44.000 Kčs ročně. To by znamenalo průměrný měsíční příjem asi 3.600 Kčs, když nebereme v úvahu, že státní zaměstnanci neplatí příspěvky pojišťovací, které by bylo nutno zvláště hodnotit a připočítat k průměrnému platu.

Z uvedených číslic je patrno, že dělnický sektor, i když jsme po převratu zde vyrovnali mnohé mzdové křivdy, zůstal stále nejbídněji a nejhůře placeným sektorem. O tom, jak macešsky byl dělník za prvé republiky placen, přesvědčuje nás nejlépe statistika dělnických mezd podle pojišťovacích tříd. Správa Ústřední sociální pojišťovny udává, že v pojišťovacích třídách r. 1937 bylo pojištěno: s měsíčním platem do 350 Kč 47 % pojištěnců, s platem od 350 do 790 Kč 38,9 % pojištěnců a s platem od 790 Kč výše 14,1 % pojištěnců. Roku 1946 bylo ve třídě s platem do 1.000 Kčs měsíčně, který se rovná platu do 350 Kč měsíčně r. 1937, pojištěno 23,6 % a roku 1947 13,2 % pojištěnců. Ve třídě od 1.000 do 2.500 Kčs měsíčně, která odpovídá třídě od 350 do 790 Kč roku 1937, bylo pojištěno roku 1946 58,7 % a roku 1947 42,6 % pojištěnců. ve třídě od 2.500 Kčs výše bylo roku 1946 pojištěno 17,6 % pojištěnců a roku 1947 44,1 % pojištěnců. To znamená, že před válkou mělo více než polovina zaměstnanců u nás skutečně hladové mzdy, které nedosahovaly 400 Kč měsíčně, a jen 14 % mělo plat přes 790 Kčs měsíčně.

Je jisté, že při pojišťovacích třídách nebývá pojištěn celý plat zaměstnanců, že do určité míry je ta platová rovnice skreslována, ale když porovnáváme platy z roku 1937 s pojišťovacími třídami z roku 1946 a 1947, musíme také brát zřetel na to, že je tu totéž určité skreslení, a tu přicházíme k závěru, že dnes má již jedna polovina zaměstnanců mzdu nad 2.500 měsíčně a jen 13,2 % zaměstnanců má platy pod 1.000 měsíčně.

Pojištěný průměrný denní výdělek, který činil r. 1937 17,10 Kčs, činí r. 1947 průměrně 101,25 Kčs. I když byly dělnické platy - zvláště v řadě nejbídněji placených kategorií - značně zvýšeny, nedosáhly ve svém průměru ani zdaleka státně zaměstnaneckých tím méně soukromozaměstnaneckých platů zaměstnanců zřízeneckého a úřednického sektoru. Nemůže proto býti naprosto řeči o nespravedlivém mzdovém protěžování dělníků oproti druhým zaměstnaneckým sektorům. I při značném zhodnocení nejhůře placených dělnických kategorií odstranili jsme jen hladové mzdy sociálně nejslabších, ale zdaleka jsme nedosáhli dostatečné a zajištěné životní úrovně pro všechny.

Nejlepším toho dokladem je statistika mezd našeho zemědělského dělnictva. Uvedu mzdy nejvyšší kategorie. Krmič dobytka - deputátník měl r. 1937 měsíčně 160 Kč a krmička 135 Kč. To jsou nejvyšší kategorie placených zemědělských dělníků. Podle platové vyhlášky má r. 1947 krmič-deputátník 1.270 Kčs měsíčně, jest zde tedy zvýšení téměř 8násobné, krmička má také 1.270 Kčs měsíčně, takže zvýšení je zde více než 9násobné. Tyto nejvyšší mzdy pracujících v zemědělství i s deputáty nedosahují ani dnes po 9násobném zvýšení proti válečnému stavu úrovně nejnižších pensí státně zaměstnaneckých pensistů. Chceme-li proto hledat správné východisko z těchto nemožných třídně nespravedlivých poměrů, které jsme převzali jako dědictví po staré společnosti, nemůžeme otázky jednotlivých zaměstnaneckých kategorií posuzovat odděleně, jen se stanoviska dílčích zájmů, ale musíme se na ně dívat souhrnně a řešit je se stanoviska zájmů celku a také po této linii hledat cestu k nápravě.

Po této linii, a to s ohledem na zájmy celku, národního hospodářství a naší výroby, řešily také naše jednotné odborové organizace mzdové a platové otázky. Našemu jednotnému odborovému hnutí je možno vytýkat různé nedostatky a chyby. Poměr jednotlivých stran a skupin k odborovému hnutí bude vždy diktován a ovlivňován také politickými cíli té nebo oné strany a úzkými zájmy té nebo oné skupiny. Je proto samozřejmé, že nejen určité politické strany, nýbrž i určité skupiny zaměstnanců - členů odborového hnutí mohou být na přechodnou dobu s tím nebo oním počinem Revolučního odborového hnutí nespokojeny.

Zájem celého národa vyžaduje velmi často žádat dočasné oběti od určitých skupin. Poválečný a dnešní stav našeho hospodářství bezesporně vyžadoval věnovat zvýšenou péči a pozornost odstranění mzdových a platových křivd, především v dělnickém a výrobním sektoru. Kde by byla naše výroba dnes, kdyby dělat tuto mzdovou politiku, která přinesla bezesporně ohromné zisky obnově našeho hospodářství a zvýšila prosperitu naší válkou rozvrácené výroby? Je však samozřejmé, že tato politika nemohla získat odborové organizaci popularitu a vděk těch, kteří třeba jen přechodně byli se svými oprávněnými požadavky odsunuti. Je nesmyslem, kdybychom chtěli tvrdit, a zločinu na národu a na naší nové ústavě se dopouštějí ti, kdo se snaží vyvolávat zdání, že jsme v takovém stavu, že můžeme okamžitě odčinit všechny křivdy a splnit všechny oprávněné požadavky. V této situaci ještě nejsme a dlouho v ní ještě nebudeme.

Je nepopiratelné a neoddiskutovatelné, že bychom se nebyli dostali ani k těm částečným vyrovnáním a odčiněním starých křivd a bezpráví, kdybychom nebyli nastoupili u nás vývojovou cestu k socialismu a neuskutečnili průlom do starého soukromokapitalistického výrobního řádu. Nebyli bychom mohli dát našemu obyvatelstvu vcelku tu životní úroveň, kterou mu dáváme dnes, kdybychom neměli jednotné odbory a kdyby Revoluční odborové hnutí nebylo mělo odvahu přizpůsobit svou mzdovou a platovou politiku zároveň potřebám naší výroby a celého našeho národního hospodářství, i když to bylo pro mnohé nepopulární.