Kvitujem vďačne konštatovanie pána ministra priemyslu, že na Slovensku je vyššia pracovná morálka. Slovenský pracovník vedel vždy svedomite pracovať. V nových pomeroch si uvedomuje vo zvýšenej miere, že pracuje pre blaho svoje a svojej rodiny a zodpovedne nesie všetky tie povojnové ťažkosti, v ktorých žije. Dovoľte mi, aby som konštatoval, že táto pracovná morálka by bola na Slovensku ešte vyššia, keby nebolo častých rušivých zásahov, ktoré sledujú prevažne stranícko-politické alebo osobné ciele. Na Slovensku má človek uprostred práce na mysli jej výsledky. Je to priamo dar od prírody, že Slováci vedia pracovať aj doma aj v cudzine. Bolo to v minulosti naše jediné bohatstvo a ostáva ním aj dnes. Rozdiel je len ten, že sme predtým pracovali pre cudzích a teraz pre seba. Teraz je tým jasnejšie, že náš človek pracuje so zvýšeným úsilím. Jeho výkony budú ešte vyššie, keď sa nebude zbytočne vzrušovať a v pracovnom čase rušiť vecami, ktoré patria na pole politické. Náš robotník má mať toľko dôvery vo svoju odborovú organizáciu, najmä však v povolané orgány, aby sa nemusel sústavne zaoberať tým, že ho páni v Bratislave alebo v Prahe oklamú. Tento vnútorný pokoja dôvera v sociálnu spravodlivosť musí prispievať k ďalšiemu zvýšeniu pracovnej morálky. Je len potrebné, aby si to uvedomovali všetci, ktorí prichádzajú do styku s robotníctvom.

Dovoľte, prosím, aby som na zvýšených výkonoch slovenských pracovníkov dokázal oddanosť Slovenska k Československej republike. To je argument, ktorý nemôže nikto vyvrátiť, lebo tu skutočne existuje. Takto odpovedá slovenský pospolitý človek či už s polí, lesov, z tovární, úradov, na generalizujúce podozrenia o spoľahlivosti Slovákov a o ich postoji k tomuto štátu, ktorý sme spoločne budovali. Nech teda výsledky vysokej pracovnej morálky na Slovensku odoženú všetky chmáry, ktoré by chcely zasievať nedôveru medzi český a slovensky národ. Vo vysokom pracovnom úsilí skladá Slovensko denne skúšku štátnej spoľahlivosti a to musí byť rozhodujúce pre každého, kto poctive myslí so štátnym sväzkom Čechov a Slovákov.

Pán minister konštatoval, že organizácia národného priemyslu je v podstate skončená. Chcel by som však pripomenúť, že rovnako ako organizácia je dôležitá tiež personálna otázka v národnom priemysle. Dotýkam sa jej predovšetkým po stránke odbornej. Vieme, že v našich národných podnikoch sú vedúci ľudia, ktorých tam dosadila revolúcia. Všeobecne platí o nich mienka rovnako medzi robotníctvom ako na príslušných úradoch, že sú často neschopní zastávať sverenú funkciu. Napriek tomu sa tu však stále ponechávajú. Čítal som prípis úradu, ktorý o významnom funkcionárovi národného priemyslu uvádza, že síce uznáva jeho nedostatočnú pohotovosť a schopnosť, ale v záujme prestíže miesta, ktoré ho navrhlo, musí byť na dosavadnom mieste ponechaný. Všeobecne sa dôvodí tým, že za čas realizácie dvojročnice nedôjde k podstatným zmenám v personálnych otázkach v národných podnikoch. Pod týmito zmenami nerozumieme politické preskupovanie funkcionárov, ale rozumieme pod nimi výlučne hľadisko odbornosti. Zásluhy za odboj nemožno odmeňovať tým, že bez ohľadu na schopnosti budeme sverovať ľuďom vedenie národných podnikov. S touto zásadou súhlasí každý, kto vie hospodársky myslieť. Dovoľte, aby som pochyboval nad správnosťou ponechania funkcionárov národných podnikov za uskutočňovania dvojročnice na dosavadných miestach vtedy, keď sa neosvedčili. Myslím totiž, že neschopný a neodborne vystrojený činiteľ narobí za dva roky veľké škody, ba aj také chyby, ktoré môžu mať trvalé dôsledky pre podnik.

Na Slovensku sme ďalej svedkami toho, že niektoré miesta v národnom priemysle zostávajú neodôvodnene neobsadené. Poukážem na príklad oblastného riaditeľstva v textilnom priemysle a v papiernickom priemysle. Aj v národných podnikoch samotných sa stretávame s vakantnými miestami. Prečo sa neobsadzujú tieto miesta? Pýtam sa pána ministra priemyslu, či v tomto prípade rozhoduje nedostatok odborníkov, alebo či sú tu azda iné dôvody, ktoré nemajú nijakej priamej súvislosti s národným priemyslom. Bol by som nerád, keby sa potvrdila moja druhá eventualita, ktorá v našich hospodárskych kruhoch ináč všeobecne panuje.

Konečne by som sa chcel v tejto súvislosti dotknúť sociálnych pomerov niektorých riaditeľov národných podnikov. Mienim hlavne tých národných podnikov, ktoré rozhodne zasluhujú, aby sme pre ich odbornosť si všimli ich sociálneho postavenia. Predovšetkým pochybujem o tom, že bolo potrebné týmto funkcionárom, ktorí majú titul sociálnych riaditeľov, dávať titul riaditeľa, keď ich máme prebytok v našom národnom priemysle. Boli menovaní všetci výlučne na návrh jednotnej odborovej organizácie. Ani v jedinom prípade nedošlo k zamietnutiu jej návrhu, takže menovania prebiehaly hladko. Bolo by však potrebné, aby sa smernicami Ministerstva priemyslu určilo presne pôsobenie a okruh kompetencie týchto činiteľov a podľa toho aj potrebné ich odborné vzdelanie. Po tejto stránke nemôžeme byť spokojní, lebo sociálni riaditelia vystupujú v podnikoch ako tajomníci odborovej organizácie, čím v mnohých prípadoch skutočne aj boli predtým. Sociálny riaditeľ však je zamestnancom národného podniku. Musí teda sledovať záujem zamestnávateľa, teda národného podniku, a jeho pôsobnosť je v tom, že koordinuje požiadavky vedenia podniku a robotníctva. Rozhodujúcim je tu teda záujem podniku. Na toto však sociálni riaditelia veľmi často zabúdajú a jednostranne vykonávajú svoje funkcie, čo sa často javí v ich počínaní a čim dokazujú prebytočnosť, lebo konajú vlastne to isté, čo aparát jednotnej odborovej organizácie.

Záleží nám vo zvýšenej miere na tom, aby národný priemysel prosperoval. Predpoklad tejto prosperity je v nemalej miere daný tiež vedením podnikov. Riaditelia národných podnikov musia mať existenčnú istotu, a myslím hlavne tých riaditeľov, ktorí po odbornej stránke zaslúžia si sverenej funkcie. Ľutujem, keď musím konštatovať, že v mnohých sektoroch nie sú riaditelia národných podnikov vôbec riadne služobne zaistení a nemajú vydané dosiaľ žiadne služobné smluvy. Druhou príčinou neistoty týchto činiteľov je fakt, že riaditelia sú bez existenčného zaistenia do budúcnosti. V štatúte národného priemyslu sa hovorí jednoducho o ich odvolateľnosti. Znamená to, že môžu byť vyhodení na hodinu na dlažbu, alebo ako si máme vysvetliť tento pokus? Takáto situácia nemôže rozhodne pôsobiť priaznive. Keď sa staráme v národnom priemysle o sociálne zlepšenie pomerov pracovníkov, čo je veľkou povinnosťou, nemôžeme zanedbávať kategóriu zodpovedných ľudí, ktorí síce nemôžu stávkou vyvolávať splnenie svojich požiadaviek, ale za to môžu byť za každý chybný krok volaní k zodpovednosti.

Poukazujem tiež na nesociálny postup voči zodpovedným činiteľom v národnom priemysle aj v súvislosti s hradením napr. cestovných trov. Mal som práve možnosť čítať návrh smerníc na úpravu diét a výdavkov na úradných cestách. Keď sa má začať šetriť takým spôsobom, ako sa to uvádza v týchto smerniciach, je to rozhodne nemiestne. Povoliť zodpovednému zamestnancovi v národnom podniku 80 Kčs diét za cestu do Prahy je nereálne a zrejme ženie ho k tomu, aby si zamestnanec deficit nahradzoval buď z vlastného, alebo keď to nemá, aby siahol k iným spôsobom, ktoré nemožno nazvať čestnými. Prosím preto pána ministra priemyslu, aby sa venovala zvýšená pozornosť tiež existenčnému zabezpečeniu zodpovedných vedúcich ľudí v národnom priemysle, hlavne tých, ktorí odborne na svojich miestach sedia, lebo len takto budeme môcť od nich žiadať zvýšenú zodpovednosť a prácu.

Vítam predovšetkým vyhlásenie pána ministra priemyslu, že sa chystá osnova zákona o stabilizačných bilanciách. Musíme mať konečne istotu a musíme mať skutočný obraz o tom, ako sa hospodári v našich národných podnikoch. Potrebujeme bilancie sostavené podľa hospodárskych princípov. Takto čítavame často neúplné a kusé zprávy, ktoré sa prevážne podávajú v optimistickom svetle so zameraním zaimponovať miliónovými číslicami širokým vrstvám obyvateľstva, bez vecného a objektívneho komentára. Všeobecne sa ustálila mienka, že národný priemysel pracuje so stratami. Len bilancie sostavené podľa obvyklých zásad prispejú k tomu, že odborná verejnosť bude vedieť, ktorý sektor ako pracuje a bude sa môcť pýtať aj na podklade čísel po príčinách tohto zjavu. Robíme s národným priemyslom za daného stavu príliš propagandy. Jedni všetko v ňom vychvaľujú, druhí všetko odsudzujú. Len bilancie môžu nám ukázať správnu cestu.

Keď sa hovorí o najbližších úlohách v našom národnom priemysle, úzko sa spojuje funkcia plánovania v našom hospodárskom živote s funkciou nášho priemyslu vôbec. Priznajme si, že detské roky plánovania prežívame skutočne kriticky. Plánovanie by sa malo predovšetkým samo plánovať. Dnes je to činnosť, ktorá mimo rámca kompetencie na to zriadených orgánov zaplavila už skoro všetky naše oficiálne inštitúcie. Každý novovzniklý organizačný útvar sa zaoberá plánovaním. Neuspokojuje sa len úsekom, ktorý mu sveril ústredný plánovací úrad, ale plánuje celoštátne. Politické strany majú tiež svoje plánovacie inštitúcie. Plánujú aj rôzne sväzy, miestne organizácie a vôbec je všeobecný útek od práce k plánovaniu. Treba preto vyhlásiť, že plánovanie je len pomôcka riadeného hospodárenia. Nie je samospasiteľná činnosť, ktorá by mohla nahradiť vlastnú prácu. Nesmieme si dovoliť luxus, aby sme obetovali prácu plánovaniu. Máme v tomto smere veľký a neúmerný počet odborníkov, miestností, pracovných hodín a dotazníkov. K decentralizácii plánovania neprispejú zásahy do detailov, ktorými sa zaoberajú ústredné orgány. Skrine na úradných miestach sú preplnené prehľadmi a aktami, ktoré nikto nečíta a na ktoré usadá prach. Urobme revíziu tejto makulatúry na niekoľkých ústredných úradoch a ľahko odhalíme, koľko sa zmarilo energie touto cestou. Do budúcich organizačných zásahov ústredných orgánov sa musí zaviesť viac hospodárskeho posudzovania a kalkulovanie práce sa musí vyžadovať od podriadených organizačných jednotiek. V rozpočte jednotlivých úradov sa vykazujú iba sumy, ktoré úrad priamo na réžii za plánovanie spotreboval. Uchádza však kontrola výdavkov, ktoré tento úrad zapríčinil všetkým podriadeným podnikom a závodom. Keď sa nastúpi táto cesta, bude administratívna agenda národných podnikov rozhodne zjednodušená, bude menej papierovej vojny a generálna réžia sa tiež sníži.

Dovoľte mi, pán minister, i keď nie ste prítomný, aby som sa obrátil predovšetkým apelom osobného zafarbenia na Vás. Získali ste si Slovensko svojim postojom za národného povstania. Odmietli ste opustiť tých, za ktorými ste prileteli z Londýna. Nikto vám na Slovensku nezabudne, že ste prežíval kalváriu národného utrpenia v lesoch a na zasnežených plániach so slovenským národom a potvrdil tak československý sväzok osobnými obeťami. Vyžadovalo to od Vás veľa osobnej statočnosti. Aj dnes je treba vo Vašom postoji voči priemyselným problémom osobnej statočnosti. Neriskujete život a mučenie, ako ste riskovali vtedy, riskujete azda len stratu pre vlastnú stranu, keby ste označovali veci, o ktorých viete, pravým menom. Dali by ste príležitosť k politickým útokom nielen na seba, ale na vlastnú stranu. Verte však, že by ste iné hlasy určite získali. Rozumných ľudí je predsa len väčšina. Ale verím v génia českého a slovenského národa, že rozpozná, čo je jeho vlastným záujmom a záujmom rozkvetu a hospodárkej sily spoločného štátu. Český a slovenský národ odmieta a odmietne skoro demagógiu a svodné hlasy tých, ktorí sa živia hlásaním prázdnych a neuskutočniteľných sľubov a líčením imaginárneho raja, ktorý zariadia ihneď po voľbách, keď ich bude dôverivý občan voliť.

Cesta k hospodárskej obnove je dlhá a tŕnistá. Vedie cez prácu, obetavú a pilnú, spoločnú všetkým bez ohľadu na spoločenské vrstvy. Nemožno rozdeľovať viac tovarov, ako vyrábame. Je treba venovať rovnakú pozornosť výrobe, ako deleniu. Verím, pán minister, že táto zásada čistej pravdy zviťazí aj v našom hospodárstve tak, ako zvíťazila dva razy v našich novodobých dejinách. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je p. posl. Weiland, kterému uděluji slovo.

Posl. Weiland: Slavná sněmovno, paní a pánové!

V osvobozeném pohraničí provádíme veliké dílo osidlovací. Pan ministr se ho ve svém výkladu několikráte dotkl a v závěru konstatoval, že z velkých organisačních úkolů ve znárodněném průmyslu nám zbývá dokončit pouze začlenění konfiskátů, které se již provádí. Je faktem, že s osudem našeho výrobního podnikání průmyslu i řemesla jest úzce, ba nerozlučně spojen i osud pohraničí, zvlášť severního pohraničí. Po celá dvě století vyvíjel a koncentroval se tu v městech i horských údolích průmysl, budovaný převážně německým kapitálem. Tomuto podnikání vděčily tyto kraje za svůj hospodářský rozkvět, za svůj blahobyt. Ono dávalo našim Němcům mimořádnou hospodářskou moc, které ovšem Němci zneužívali za Rakouska k další germanisaci a které zneužili i proti republice.

Dnes po historické akci odsunu Němců, kdy tyto kraje jsou obsazeny českým lidem, musí tento průmysl sloužit hospodářským zájmům republiky a musí tu zůstat aspoň v takové míře, aby byl zárukou definitivního osídlení hranic.

Jestliže se dnes řešení právních poměrů průmyslových konfiskátů děje téměř výhradně se zřetelem na celkovou naši hospodářskou situaci, dovoluji si upozorniti pana ministra průmyslu, že i při respektování tohoto hlediska nelze tu pouštět se zřetele cíle a snažení naší osidlovací politiky. Je mnoho případů, že naše rozhodující úřady, jak ministerstvo průmyslu, tak ministerstvo výživy i zemský národní výbor při rozhodování o osudu konfiskátů naprosto neberou zřetel na momenty osídlovací. Jako jeden z mnohých slouží tu příklad obce Falknova Kytlice na Borsku. Tato obec měla v okupaci a před válkou 1800 obyvatelů, mezi nimi před válkou značnou českou menšinu. Dnes je osídlena 560 českými občany. Přes 70 prázdných domků čeká tu na nové obyvatele. V této obci byly dvě továrny na lišty, které byly likvidovány. Byly tu dvě rafinerie skla, byly likvidovány. Byla tu pila úplně nově zřízená nákladem 1,200.000 korun, která zaměstnávala 40 dělníků. Tato pila byla zastavena a dva kilometry odtud v Hillově mlýně uvedla se do provozu pila jiná, zastaralá, do které se investuje znovu. V obci zbyla huť, patřící národnímu podniku sklářskému v Boru. Je v ní zaměstnáno asi 90 lidi, takže je na ni odkázáno svou existencí na 400 obyvatelů této obce. Tato huť bude 1. listopadu zastavena. 90 dělníků bude hledat zaměstnání v sousední huti v Kamenickém Šenově, Skalici nebo v Boru a 90 rodin bude se hledět přestěhovat, protože chodit denně 8 kilometrů do práce v zimě po zavátých horských silnicích je příliš namáhavé. Obec bude vylidněna, nepodaří-li se huť pro ni nějak zachránit.

V Kamenickém Šenově jsou 4 hutě. Jestliže už národní podnik sklářský v Boru musí jednu ze svých 8 hutí zastavit, proč ne v Kamenickém Šenově, kde by se dělníci přesunuli z jedné hutě do druhé?

Z tohoto příkladu je zřejmo, že osidlovací důvody jsou často vedlejší věcí, a to je jeden z mnoha případů. Je z něho jasno, že otázka průmyslových konfiskátů, třeba je problémem nesmírného hospodářského významu pro celý náš stát, je i osudovou otázkou osídlení našeho pohraničí. Vždyť podle stavu k 1. červenci 1947 je v pohraničí v provozu 5.151 průmyslových podniků proti 16.937 podnikům na celém území Čech, Moravy a Slezska. Z celkového počtu 1,131.432 osob, zaměstnaných v průmyslu v českých zemích, pracuje v pohraničí 381.911. Jde tedy o celou třetinu našeho průmyslu. Z celkového počtu 5.151 průmyslových podniků v pohraničí bylo znárodněno 1.021 podniků. U zbytku, t. j. 4.130 průmyslových podniků, nebyly právní poměry dosud vyřešeny. V těchto podnicích pracuje 142.738 zaměstnanců. Jde tedy o více než ¹/₄ průmyslových podniků a asi o ¹/₈ průmyslové kapacity v historických zemích. (Předsednictví převzal místopředseda Petr.)

Když se v druhém pololetí 1946 připravoval dvouletý plán, prohlašovali všichni hospodářští činitelé, že je samozřejmým předpokladem, že právní poměry konfiskátů v pohraničí musí být vyjasněny před zahájením dvouletky. Bohužel se tak nestalo ani po uplynutí celých 10 měsíců našeho hospodaření podle dvouletého plánu.

V těchto dnech se rozbíhá akce přídělu drobných živností, obchodů a řemesel. To je veliký přínos pro stabilisaci a klid v pohraničí. Ale je nezbytno, aby i u průmyslu, který je základním pilířem našeho exportu, došlo k definitivní majetkové úpravě. Národní podniky si zažádaly o přičlenění celkem 2.315 konfiskátů, a to z průmyslu 1.907, z výživy 408. Do 1. září t. r., t. j. za 13 měsíců od vydání vyhlášky č. 15/87 Osidlovacího úřadu, která představuje jasný zákonný předpis o tom, jak má býti přídělové řízení prováděno, bylo fakticky připraveno k začlenění do národních podniků pouhých 450 konfiskátů, což jest asi 20 % z celkového počtu. Zbytek případů leží v radě Osidlovacího úřadu a snad i na jiných místech. Kdybychom i počítali s tím, že všechny žádané konfiskáty budou národním podnikům přiděleny, zbývá vyřešit osud dalších 1.800 konfiskátů. Dnes už je jasno, že instituce národních správ, která v revolučních dobách plnila velký úkol, stala se přežitkem a je nutno ji nahradit trvalým a právně jasným stavem. (Potlesk.)

Postavení průmyslových konfiskátů, o jejichž přidělení žádají národní podniky, bylo prozatímně upraveno tak, že k dosavadní národní správě byl kooptován národní správce, delegovaný národním podnikem. Spolupráce těchto národních správ není jasně upravena a je vlastně závislá na dobré vůli. V případech, kde národní správce loyálně spolupracuje s národním podnikem, došlo již k praktické afilaci konfiskátu s národním podnikem. Tímto provisoriem dochází však k dalekosáhlým účetnickým zmatkům, které stále vzrůstají. Jsou celé části výrobních programů, které konfiskáty zařídily jen pod zorným úhlem připojení k národnímu podniku, a tyto výroby se mohou stát hospodářsky odůvodněnými teprve po vyslovení jasného a konečného připojení konfiskátu k národnímu podniku. Na druhé straně konfiskáty opustily různé výroby, ač pro národní správu měly význam, někdy i význam existenční, avšak do celkového plánování v národním podniku nezapadaly. Kdyby se nakonec mělo ukázat, že konfiskát k národnímu podniku připojen nebude, znamenalo by to úplný hospodářský i finanční rozvrat podniku a jediné východisko likvidaci. O této situaci jsou přesně informována osazenstva podniku a nespokojenost s provisoriem je tak značná, že by leckde mohlo dojít k jejím projevům formou nežádoucí pro klid a pořádek v pohraničí. Nemůžeme se však divit ani dělnictvu, ani úřednictvu, že je znervosněné, když po dva roky stále neví, zda najde v podniku obživu či nikoli.

V průmyslových konfiskátech, zejména v těch, které mají býti připojeny k národním podnikům, se počíná objevovat povážlivý nedostatek finančních prostředků, způsobený nedůvěrou peněžních ústavů. Není divu. Peněžní ústavy odmítají téměř systematicky poskytování úvěrů konfiskátům s poukazem na to, že není vyjasněno, za jakých podmínek budou tyto konfiskáty přejímány a zda úvěry budou při převzetí realisovány. S druhé strany není možno, aby národní podniky samy konfiskát financovaly, když dodnes nevědí, zda jim konfiskát bude přidělen či ne. Tato skutečnost má za následek, že četné konfiskáty laborují s těžkými finančními potížemi, při čemž se vyskytují i zjevy, že konfiskáty nemají potřebných peněz ani na suroviny, ani na mzdy. Podniky se ocitají ve finanční tísni, která jen v liberecké oblasti skončila v prvních sedmi měsících tohoto roku nucenou likvidací čtyř průmyslových podniků pro insolvenci. Zaměstnanci těchto čtyř podniků, dělníci i úředníci, čekali i po několik měsíců na výplatu mezd za odpracované hodiny a přitom neměli ani na nejnutnější obživu. Fond národní obnovy odčerpává zisk z konfiskátů a tím provozní a investiční kapitál. Konfiskátům se znemožňuje dostatečně se zásobit surovinami a prováděti nutné investice. To je v rozporu se základními zásadami národohospodářskými.