Průmyslový podnik musí být veden pružně. Musí mít konkurenční schopnost a neodkladně reagovat na všechny jevy hospodářského života. Musí mít jednu hlavu s absolutní pravomocí, která rozhoduje o všem, co se v podniku stát musí anebo co se stát nesmí. Toto vše prakticky neexistuje u národních správ. Národní správce má ruce svázaně tím, že si musí při každém rozhodování danou situaci promítnout s hlediska kontrol, které v podniku budou provedeny. Musí počítat s tím, jak jeho rozhodnutí posoudí revisor jmenovacího úřadu nebo revisor Fondu národní obnovy anebo revisor hospodářské skupiny. Zkušenosti nám ukazují, že osoby pověřené revisí nejsou vždy tak dalece kvalifikované, aby mohly všecko správně posoudit. A tak dochází velmi často k zbytečnému vyšetřování, případně i k trestnímu řízení proti národním správcům, kteří měli iniciativu. Následkem ovšem je konec této iniciativy a ochabující zájem o celý podnik.

Z těchto velmi vážných důvodů není myslitelné počítat na delší dobu s existencí národních správ. Mluví pro to i další hospodářský důvod. Československý průmysl proniká se svými výrobky úspěšně do zahraničí. Po uplynulé válce je však výstavba našeho exportu v podstatě zcela nová. Svůj export budujeme nově pod dosavadními německými firmami. Po rozřešení právních poměrů konfiskátů budou tyto německé firmy nahrazeny českými. To prakticky znamená, že boj o zavedení těchto firem na zahraničních trzích, který nás stál už velmi značné částky, statisíce, ba miliony, bude se v zahraničí opakovat. I tato okolnost mluví jasně pro to, aby definitivní řešení otázky průmyslových konfiskátů v pohraničí bylo co nejrychlejší.

Ovšem hlavním důvodem zůstává stále naléhavá nutnost, aby v pohraničí už byl konec nejistoty, znervosnění, neklidu a znechucení z pomalého vývoje věcí, aby tu byl do věcí majetkových zaveden definitivní stav jako první předpoklad zdravého hospodářského rozvoje. Z dosavadní nejistoty, trvající již dva roky, vznikají nám veliké hospodářské škody. Nejistota o tom, zda vyžádaný podnik bude připojen k národnímu podniku, či přidělen jinému uchazeči, nebo přestěhován na Slovensko nebo do jiných krajů, anebo konečně likvidován, vede k tomu, že jak osazenstvo, tak národní správci ztrácejí zájem na výsledcích své práce v podnicích.

Psychologický účinek této nejistoty zaměstnanců i národních správců nelze přehlížet. Vždyť jde o 142.000 zaměstnanců s rodinami, tedy téměř o půl milionů lidí, kteří šli na výzvu vlády do osvobozeného pohraničí hledat si svou novou existenci! Úkolem osidlovací politiky je, aby tady také ten svůj nový a trvalý domov našli. Prvním předpokladem k tomu je dáti těmto lidem existenci a s ní klid a spokojenost. Nedokážeme-li to, nastane z pohraničí odliv a celé osidlovací dílo bude ohroženo. Je proto nutno rozhodnout urychleně o požadavcích národních podniků, zemí, okresů i obcí a po uspokojení těchto přednostních požadavků řešiti i otázku přídělu průmyslových konfiskátů ostatním kategoriím uchazečů, jako jsou družstva, ale také jako jsou národní správci, kteří obětavě dali do služeb státu po celé dva roky jak své schopnosti, tak často svůj všechen volný čas při celkem nízké odměně. Rychlým rozhodnutím o průmyslových konfiskátech zachráníme národnímu hospodářství veliké hodnoty a přispějeme ke stabilisaci poměrů v pohraničí, která je předním státním zájmem a přitom také dnes už velmi žádoucí.

Pan ministr vyslovil rovněž svoji obavu z krise zásobování elektrickým proudem, a to nejen pro letošní zimu, ale i pro příští rok, jestliže se nám nepodaří dokončit výstavbu některých velkoelektráren. Je to velmi závažné upozornění pana ministra, týkající se v prve řadě našeho průmyslu v pohraničí. Na př. nedostatečné vybavení energetických zdrojů Východočeských elektráren v kraji libereckém mělo za následek, že v první polovině října se celý průmysl, s výjimkou několika přednostních kategorií, zastavil na plných osm pracovních dnů, přičemž byla možná jen náhradní práce v noční směně od 22 hodin do 6 hodin ráno. Výkon při této noční práci byl maximálně 25 % normálního výkonu. Jsou to pro náš průmysl i výrobu veliké ztráty. Bylo by proto třeba, aby se řešení energetického problému, podle předpokladů stanovené až ke konci našeho pětiletého plánu, urychlilo třeba i na úkor jiných výrobních odvětví.

Dovoluji si pana ministra průmyslu upozornit také na útlak v některých národních podnicích v pohraničí, kterým stále trpí nejen řada dobrých a poctivých pracovníků, ale i morálka ostatních pracovníků a tím i celé budovatelské úsilí v osvobozených krajích. Útlak je veden především z důvodů stranicko-politických. Jsme svědky toho, že bylo ze svého zaměstnání vyřazeno množství dělníků, mistrů i úředníků jen proto, že se politicky nepřizpůsobili. Z mnoha případů uvedu alespoň jeden. Skladník Josef Šulc, zaměstnaný u Severočeských elektráren v Ervěnicích, je z práce vyřazen a plat nepobírá od 1. července 1947 jen proto, že je politicky nepohodlný, ač je odborníkem, zatím co ve skladě této elektrárny je vedoucím skladníkem neodborník a je tam dosud zaměstnán pomocný skladník německé národnosti. Podobné poměry jsou i v Severočeských elektrárnách v Teplicích-Šanově, kde se jde velmi ostře proti ředitelům Kořánovi a Horákovi, a není to lepší ani v elektrárně v Ústí n. Lab. a v Podmoklech, odkud také jsou propouštěni lidé jen z důvodů stranicko-politických. Časté stížnosti jsou i na poměry v národním podniku Spojené ocelárny, válcovna trub v Chomutově, kde jsou někteří jednotlivci z průhledných důvodů překládáni na podřadnější místa, jak tomu je v národním podniku České válcovny kovů v Podmoklech, v Severočeských papírnách v České Kamenici a v řadě dalších národních podniků v pohraničí. Toto pronásledování pro politické přesvědčení nejen že kazí pracovní morálku osazenstva a škodí našemu hospodářskému plánu, ale podkopává i důvěru občanstva v náš právní řád, v demokracii a nutí mnohé, aby odcházeli z pohraničí ke škodě osídlovací politiky (Potlesk.).

Pan ministerský předseda ve svém prohlášení k chystanému pětiletému plánu zmínil se též o tom, že budeme redukovat výrobu statků spotřebních a obrátíme zřetel k výrobě statků investičních. Jestliže by toto stanovisko mělo být uplatňováno i pro průmysl exportní, jako je textil, sklo, keramika, dřevo a j., znamenalo by to další redukci průmyslu v pohraničí, což by mělo pro osídlení těchto krajů, osvobozených krajů, velmi vážné následky. Osidlování dosud není skončeno. Proto upozorňuji, aby před každou redukcí průmyslu v pohraničí postupovali rozhodující činitelé vždycky velmi uvážlivě a nepouštěli se zřetele konečný cíl naší osidlovací politiky, která znamená vytvořit trvalý domov pro 2 ¹/₂ milionu českých lidí na hranicích.

Dejme našemu pohraničí konečně klid, kterého tak nutně potřebuje k splnění svého velikého poslání, jímž je nejen zalidnění, ale i hospodářský rozkvět těchto krásných navrácených krajů a jejich naplnění ryzím českým duchem, neboť konec konců tento duch je nejlepší naší obranou na hranicích. (Potlesk.)

Místopředseda Petr (zvoní): Dalším řečníkem jest paní posl. Marie Trojanová. Dávám jí slovo.

Posl. Marie Trojanová: Pane předsedo, paní a pánové!

Druhé výročí slavnostního vyhlášení znárodňovacích dekretů dává podnět k úvahám o výsledcích znárodnění. Slova pana presidenta republiky, který na velké manifestací na Václavském náměstí při vyhlášení dekretu o znárodnění zdůraznil především pocit velké odpovědnosti nás všech za zdar znárodnění našeho průmyslu a vyslovil očekávání, že velkých úkolů, které jsme si znárodněním dali, se zhostíme čestným způsobem, že je zdoláme a zvládneme, neboť je zvládnout musíme, jakož i vytyčení požadavků k zajištění rentability znárodněného průmyslu, jsou příliš vážná, než abychom si je nepřipomenuli při druhém výročí znárodnění. Činíme tak i my, československé ženy, jimž zájem o výsledky znárodnění průmyslu vnucuje každodenní starost o rodinu a o zvýšení celkové úrovně národa. Toto zvýšení životní úrovně bylo právě jedním ze slibovaných a předpokládaných výsledků znárodnění našeho průmyslu.

Jestliže se dnes ptáme, jak se projevilo znárodnění průmyslu po stránce zvýšení životní úrovně, hledáme odpověď v prohlášení pana ministra průmyslu. Pan ministr zakončil svůj obsáhlý výklad zjištěním a ujištěním, že jdeme celkem dobře k blahu republiky a ke štěstí svého lidu. Znárodnění průmyslu není ovšem účelem samo v sobě, aby se vedlo dobře průmyslu, nýbrž aby se vedlo dobře nám lidem, abychom lépe a lehčeji pracovali a žili tak, aby zbyl pracujícím a zejména nám ženám a matkám čas na výchovu dětí, na kulturu, na účast na politickém dění a na výstavbě naší společnosti. (Potlesk.) K tomu má dopomoci technický pokrok a v prvé řadě právě znárodněný průmysl, který má dodati dobré a levné výrobky. Proto nás ženy zajímá nejen, kolik se vyrobilo, ale jaké kvality jsou tyto výrobky a zda je lze vůbec dostat a hlavně také za jakou cenu. Československá žena nemůže neviděti těch změn, které způsobilo znárodnění průmyslu v našem hospodářském životě. I když nelze uvésti do pořádku okupací a válkou rozvrácený hospodářský život v krátké době, očekával každý zlepšování hospodářství národního i státního, které se i přes rozpočtové schodky vyvíjelo u nás jistě lépe než v mnohých jiných zemích. Dlouholetým hospodářským plánem měla pak býti zajištěna cílevědomá, plánovitá obroda našeho hospodářského života.

Je samozřejmé, že pro národní, státní hospodářství je zvlášť významné, s jakými výsledky se setkalo znárodnění našeho průmyslu v době uplynulých dvou roků. Krátkost této doby a celkové hospodářské poměry nedovolují ještě pronésti o našem znárodnění úsudek s konečnou platností. Výklad pana ministra průmyslu však dává podnět k tomu, aby skutečné poměry ve znárodněném průmyslu a jeho výsledky byly porovnány s tím, co bylo od znárodnění očekáváno. Postrádám v celém exposé pana ministra zmínky o slibované mechanisaci pracoviště ženy, ať ženy zemědělské nebo ženy v domácnosti. Racionalisace, tolik nutná dnes při nedostatku pracovních sil na venkově, v rodinách s četnými dětmi, u žen zapojených do pracovního procesu mimo domov je možná jedině elektrisací a mechanisací. V tomto směru nebylo učiněno ani zmínky a přece ženy po elektrisaci a mechanisaci neustále volají.

Pokud se týče zkušeností s dvouletkou uvedl pan ministr, že začátkem letošního roku nastoupil náš průmysl a řemeslo cestu, která jim byla určena dvouletým hospodářským plánem. Sám pan ministr doznává, že plán není bez chyb, zvláště když v některých případech jsme jej museli šít, jak řekl, horkou jehlou. K tomu nutno uvésti, že i československá žena hodnotí toto dosavadní plánování ne podle procent a číslic, nýbrž podle jeho výsledků. A tu se naskýtá několik otázek, zda, co a jak bylo plánováno. Tak na př. ve dvouletce je pamatováno na vyšší kulturu bytovou. Skutečnost je však jiná. Potřebuje-li náš občan některé zařízení do bytu, setkává se s obtížemi při opatření, byť i šlo o věci a zařízení běžné potřeby a zejména takové, které průběhem doby se brzy opotřebují a kterých za války nebylo možno nahradit. Podobně se to týká potřeb ošacovacích, zejména textilií. I když se podaří sehnati látku na šaty, nedostává se zase podšívky, nití a jiných potřeb, ačkoliv v konfekci vidíme hotové obleky za výkladem. Tuto konfekční práci však každý nemůže použít, poněvadž standardní výroba se nepřizpůsobuje tak jako rukodělná a vyrábí zásadně prádlo i šatstvo jen v malých číslech. Tu by měly právě zakročiti národní podniky textilní. Ale ty sledují především své ziskové cíle. A na podšívkách a na nitích se málo vydělává. Tento výdělečný duch národních podniků, který připomíná kapitalistické systémy, vede národní podniky dokonce ke zřizování vlastních prodejen, aby na maloobchodním rozpětí cen sám vydělával a kryl tak prodělky svých tkalcoven neúměrně finančně zatížených drahým administrativním vedením ústředních a oblastních ředitelství. To je příklad nové byrokracie, v mnohém případě ještě těžkopádnější než u administrativy státní.

Mnohdy se zdá, že se plánovalo pro plánování a ne pro lidi. Svědčí o tom na př. zakládání národních podniků výroby prádla. Tento průmysl je předimensován. Tisíce dělníků, respektive dělnic, jež jsou na něm obživou závislí, jsou rovnoměrně rozloženy po celé republice. To však nevadí, aby národní podniky jejích existenci neohrožovaly zřízením nových, úplně nepotřebných podniků, které při své těžkopádnosti nevyrobí lacinější zboží pro konsumenta, vyrobí-li dobře vůbec, ale zničí při tom existenci dosavadních pracovníků, roztroušených po celé republice. A děje se tak dokonce za účelem ubíjení soukromého podnikání, které se v tomto oboru osvědčilo již v době první republiky a rozšířilo dobrou pověst naší výroby prádla do celého světa. (Potlesk.) Tyto plánovací tendence, jdoucí proti zájmům osazenstva dosavadních podniků, nutno odsoudit. Je známo, že máme u nás mnoho textilního zboží pro export, hlavně konfekce, které nemůžeme prodati do ciziny z toho důvodu, že je o čtvrtinu a o třetinu dražší nežli zboží od konkurence. Mnohé podniky znárodněné i soukromé uvažují dnes o tom, prodati toto exportní zboží domácímu trhu, a to o čtvrtinu či o třetinu dráže, nežli se prodává do ciziny, aby si tak získaly běžný provozní kapitál, který mají v tomto neprodejném zboží investovaný. Toto počínání nelze schvalovati, neboť jde vlastně o jistý druh dumpingu, který nám může velmi škodit při obchodních smlouvách s cizinou. Vedle toho je tím poškozován domácí konsum, neboť musí zboží vyráběné doma kupovati dráže, nežli je kupuje cizina, a tím se podporuje v tuzemsku drahota a toto zboží se stává cenově pro široké vrstvy nepřístupným. Kdysi jsme podobnou politiku dělali v cukru a bylo na ni zejména v kruzích socialistických jako na nesociální poukazováno. Dnes stejnou politiku děláme v textilu, automobilech i v jiném zboží na úkor domácího konsumu, který nemůže za to, že naše znárodněné podniky nedovedou hospodárněji vyrábět, že mají neúměrnou osobní i věcnou režii a nemají všude ve vedení stoprocentní odborníky. Na tyto nedostatky nemůže doplácet široký konsum, který od znárodnění očekává zlevnění a nikoliv zdražování a který je již beztak zatížen z 60 % nepřímými konsumními daněmi, jež také zasahují do cen a způsobují drahotu. Proto nedostatky výrobní a obchodní organisace znárodněné výroby se nesmějí vybíjeti na účet domácích konsumentů, beztak již postižených stoupající drahotou a nedostatkem potravin následkem letošní neúrody.

Že k úspěchu, je-li nějaký v národních podnicích, přispívá preferování v přídělu materiálu, je všeobecně známo. Soukromý sektor dostane jen zlomek svých potřeb polotovarů od znárodněného klíčového průmyslu. Co však mají soukromé podniky se svým zaměstnanectvem dělat? Kde je zde splnění košického programu a kam směřuje toto plánování?

Při stanovení zásad a konkrétní náplně příštího plánu budoucí pětiletky nutno ponechati v rámci uložených směrnic iniciativu podnikatelům, aby se při podrobném provádění nemuselo přistupovat ke korekturám, jež pan ministr připouští již v dosavadní dvouletce.

Ústřední plánovací komise má jistě nejlepší vůli splnit svůj úkol co nejlépe. Ale další instance v provádění dělají z plánu dogma, jež váže v jednotlivostech účinnější řešení úkolů bystrými a schopnými hlavami z řad podnikatelů. Nesmíme zapomínat, že plán představuje řetěz předpokládaných skutečností, jenž hrozí každou chvíli přetržením, neuskuteční-li se mnohé z předpokladů jeho článku. Spojovati ohrožené články řetězu dovede jistěji a pružněji pohotová hlava podnikatelova než těžkopádnost byrokratů. Budeme proto usilovat o větší podíl na odpovědnosti ve výrobě pro volené zástupce průmyslu a menší autoritářství stranicky jmenovaných lidí pomocných institucí. Zatím jsme svědky mnohého diletantství, jež při nedostatku praktické odbornosti nám plánuje spíše pro bídu, než aby přispělo k blahobytu a štěstí všeho československého lidu, jak nám pan ministr v závěru svého exposé slibuje.

Při statistických číslech uváděných panem ministrem průmyslu nutno míti na zřeteli, že statistiky nevystihují skutečnou hospodářskou situaci. Potěšitelnou skutečností by bylo, že výsledky fakturované výroby u jednoho zaměstnance národních podniků jsou o 8.6 % příznivější nežli v podniku soukromém. Ale podle Průmyslového věstníku č. 42 činí podíl jednoho zaměstnance na hodnotě veškerého odbytu v podnicích soukromých o 20,8 % více než v podnicích národních. Víme, že statistiky jsou ve výrobě pomůckou a že mají sloužiti jen k povšechné orientaci. A takovýchto statistik o výsledcích plánované výroby máme dosti. Ale životní úroveň přece jen stále klesá.

Dejte národu rámcový plán hospodářský podle rozdělení dosažitelných surovin a dejte mozkům tisíců vtipných českých hlav možnost tyto suroviny účelně zpracovat ve prospěch národa. Připouštíme plánování rámcové jako řízení přídělového systému při nynějším nedostatku surovin, ale detailní hru čísel a stálé zužování soukromého sektoru podnikatelského odmítáme, poněvadž tam nevidíme cestu vzhůru pro celý národ.

V závěru všeobecné stati svého výkladu zmínil se pan ministr o problémech mravních. Vliv demoralisace na výrobu nelze podceňovati. Zjevy uváděné panem ministrem jako útěk od těžké práce, nedostatek pocitu odpovědnosti, lehkovážné nazírání, liknavost v plnění přikázaných úkolů a hlavně pak nevážnost k vydělaným penězům, jsou všeobecně známé. A přece jsem přesvědčena, že nejdeme na samý kořen věci. Jediným pilířem dobré morálky je Bůh, zakotvený v srdcích lidí a ve svědomí člověka. Čím však přispíváme k tomu, aby křesťanský duch, jenž zjemnil evropského člověka, zakotvil v každém členu národa a dal mu sílu k sebezapření a k oběti, bez nichž se stává svět vlčincem? Morálka se nedá vykouzlit učenými frázemi, tu nutno pěstovat od útlého mládí v rodině, ve škole a v kostele. To činí naše církve, především církev katolická, a činí tak i u dospělých, poukazujíce stále v duchu českého přísloví na ono věčně platné, že "bez božího požehnání marné všechno namáhání".

Dejte náboženství širokou možnost, odstraňte překážky, poskytněte pomoc a vychová vám národ, v němž nebude člověk člověku vlkem, ale bratrem bratru a soudruhem soudruhu a nikdy vykořisťovatelem vykořisťovaného.

Ve zprávě o výsledcích těžby uhlí marně hledáme naději na zlepšení zásobování našich domácností uhlím. Zvláště v rodinách, mají-li děti, kde nutno topit a udržovat trochu tepla ve dne v noci, nebo u starých a nemocných lidí je situace v zásobování otopem kritická. Ženy by také rády věděly, proč se do domácností nedostává uhlí lepší jakosti; není přece hospodárné dovážet draho uhlí, z něhož zbývá v kamnech více popela a škváry, kterou popeláři nestačí ani vyvážet. V obytných místnostech je z takového uhlí více prachu než tepla. Podle statistik dosáhla výroba zvýšení, je ovšem otázkou, zdali dnešní výroba dodala vesměs uhlí kvalitní, či zda bylo tohoto stupně výroby dosaženo na úkor kvality.