Bylo však naší povinností pečovati o spravedlivější rozdělení národního důchodu. V dané situaci to znamenalo především odstranění hladových mezd a lze právem říci, že prosincovými úpravami z r. 1945 byly odstraněny tak zv. hladové mzdy, udržované v prvé republice z důvodů deflačních, v protektorátě pak jako prostředek k ovlivnění pracovního trhu. Nelze však popřít, že reálná hodnota mezd a platů byla těmito úpravami porušena u těch oborů práce nebo u těch povolání, pro něž byly mzdové sazby a platy před úpravou poměrně vyšší. Měly-li býti totiž odstraněny hladové mzdy a nemělo-li býti neúměrně zvýšeno celkové volumen mezd a platů, nebylo možno a není ještě ani dnes možně zvýšit všechny vysoké mzdy a platy na čistý arithmetický trojnásobek, jak se často po tom volá.

Takto jsme prosincovými úpravami dospěli k určitě nivelisaci mezd a platů. Bylo to opatření sociální, hospodářsky účelné a odůvodněné, ale opatření časově omezené. S naší rostoucí výrobou ve zdravém a hospodářsky únosném poměru vzrůstají mzdy i platy a vývoj směřuje nesporně k denivelisaci. Průměrný výdělek průmyslového dělníka po prosincových úpravách v celém průmyslu činil v únoru 1946 2.243 Kčs, v listopadu 1946 3.148 Kčs, rozdíl mezi průměrnou mzdou dělníka v tomto období činí absolutně 905 Kčs, v procentech 28.8 %. Průměrný plat průmyslového úředníka činil v únoru 1946 3.644 Kčs, v listopadu 1946 4856. Rozdíl mezi průměrným platem úředníka v únoru a listopadu 1946 činil absolutně 1.212 Kčs, v procentech 25. Rozdíl mezi průměrným platem úředníka a průměrnou mzdou dělníka činil absolutně 1.708 Kčs, v procentech 35.2 %. Největší je v textilu, kde činí 48.7 %, nejnižší v hospodářském sektoru vodárenského a plynárenského průmyslu, kde činí 17¹/₂ %. Z těchto srovnávacích dat plyne, že mzdy a platy vykazují plynulý vzestup a denivelisaci, v některých oborech snad až příliš značnou.

Je nutno též zkoumati, zda vzestup mezd a platů jest odůvodněný a zda je hospodářsky únosný. K této úvaze nám nejlépe poslouží konfrontace dvou základních výrobních dat, hodnoty odbytu na jednoho zaměstnance a procenta mezd a platů z hodnoty odbytu: Zatím co v lednu 1946 činil odbyt na jednoho zaměstnance v průměru 8.435, stoupl v listopadu 1946 na 13.881 a v květnu 1947 na 14.934. Procento mezd a platů z hodnoty naproti tomu i při stoupajících mzdách a platech kleslo v únoru 1946 na 29 %, v listopadu na 24,5 % a v květnu letošního roku na 23,5 %. Je proto možno právem říci, že naše mzdová a platová politika je prováděna v souhlase s naší stále vzrůstající výrobou, že zaručuje plynulý a stálý vzrůst mezd a platů a že její vývoj směřuje k diferenciaci tak, aby za vyšší a hodnotnější výkon byla poskytována také vyšší odměna.

V této souvislosti bych se však chtěl zmíniti o jedné z příčin stálého tlaku na mzdovou hladinu. Je to nesprávná cenová politika a nesprávně fungující distribuce. Velmi často právě z těch politických kruhů, které se chovají vůči přehmatům a zločinům v cenové politice a distribuce vlažně, anebo které dokonce je chrám a tím je povzbuzují k větší aktivitě, slyšíme, že by se měly zvýšiti mzdy a platy lineárně. Naposledy jsme byli svědky této kampaně při projednávání úpravy platů státních a veřejných zaměstnanců. Revoluční odborové hnutí, které řeší tyto otázky přímo státnicky a odpovědně, je napadáno a pomlouváno. A jsou to některé časopisy stran Národní fronty, které bez ohledu na zájem vyšší, jen z úzkých stranických důvodů vnášejí neklid a chaos do řad pracujících. Je nutno ovšem co nejrozhodněji říci, že lineární zvýšení mezd a platů, nepodložené výkonem, nelze zatím provésti, že mzdy a platy mohou býti a budou zvyšovány úměrně se stoupajícími výkony, jak to také stanoví budovatelský program vládní. A je dokladem skvělého pochopení pracujících, že ve své drtivé většině odmítají hlasy našeptavačů, volajících po lineárním zvýšení mezd a platů. Je nutno oceniti toto stanovisko tím více, že dnešní mzdové a platové úpravy trpí nejednotností kriterií, rozhodných pro stanovení odměny za práci.

ÚRO podjala se proto ihned po revoluci průkopnické práce, směřující k přebudování našeho mzdového a platového systému, a vytvořila k tomu účelu svůj ústav pro pracovní normy. Odborníci ÚRO se širokým okruhem spolupracovníků ze závodů vypracovali nový systém mezd podle zásluhy. Až dosud je tato nová mzdová soustava zaváděna v kovoprůmyslu, hutním, mlékárenském a chemickém průmyslu, dále se zavádí v průmyslu gumárenském a textilním. Pro tyto obory jsou již katalogy prací vypracovány. Pro další se postupně sestavují a tento mzdový systém bude podle budovatelského programu Gottwaldovy vlády zaveden v československé výrobě do konce roku 1948.

Nový systém podle zásluhy lze zavésti dnes s úspěchem jen tehdy, až se nám v tom kterém závodě podaří vytvořiti organisační předpoklady pro jeho zavedení. V tom právě spočívá velká odpovědnost vedení závodu, zejména technických pracovníků a sociálních referentů, aby vhodnými organisačními opatřeními umožnili zavedení tohoto systému, aby ve svém úsilí neustrnuli, aby od organisace výrobního procesu přistoupili k organisování práce a pracovního výdělku, neboť nový systém umožňuje zvýšiti výdělky pracujících, ale zvýšiti také výkonnost a produktivitu práce a přispěti tak ke zvýšení úrovně pracujících.

V této souvislosti zbývá ještě zabývati se otázkou t. zv. černých mezd. Je nepochybné, že se černé mzdy vyskytují. V národních podnicích pozorujeme již delší dobu obrat k lepšímu. Černé mzdy opadávají zejména tam, kde je zaváděn nový systém mezd podle zásluhy. Výdělky se sice udržují nebo dokonce stoupají, ale jen za současného zvýšení výkonu. Mnohdy se však pojmu černá mzda užívá nesprávně. Nelze přece za černou mzdu považovati výdělek, jestliže je podložen výkony. Zvýší-li pracující svůj výkon, musí se toto zvýšení výkonu projeviti v jeho pracovním výdělku, nemá-li tím být ochromena výroba.

Pro objektivní posouzení životní úrovně námezdně pracujících je rozhodujícím vývoj celkového podílu mezd a platů na národním důchodu. A lze s uspokojením prohlásit, že i přes krátkou dobu trvání řízené politiky mzdové a platové podíl mezd a platů na národním důchodu stále stoupá, a to úměrně ke vzrůstu národního důchodu. Zatím co v r. 1937 podíl mezd a platů činil 34.538 mil., t. j. 57 % národního důchodu, stoupl tento podíl v r. 1946 na 103.100 mil. Kčs, t. j. 66 % národního důchodu, v r. 1947 lze na základě posledních dat odhadnouti vzrůst mezd a platů proti roku minulému o více než 20 miliard. Znamená to, že podíl mezd a platů na národním důchodu se stabilisoval na velmi uspokojivé úrovni, t. j. přibližně na dvou třetinách národního důchodu. Tento příznivý vývoj nominální je provázen stejně příznivým vývojem reálným. Nejen že stoupá celkové množství vyrobených statků, nýbrž stoupá i produktivita práce, projevující se ve stále klesajícím poměru mezd a platů k hodnotě vyrobeného zboží. Proti lednu 1946, kdy tento rozdíl přesahoval 30 % hodnoty odbytu, klesl ke konci I. pololetí 1947 o plných 25 %.

V souhlase s těmito skutečnostmi je i vývoj indexu životních nákladů. Zatím co pohyb indexu v prvním čtvrtletí t. r. byl celkem nepatrný a spíše se sklonem mírně vzestupným, došlo již v dubnu k silnému poklesu o 5 %. Tento pokles byl výsledkem záměrné intervenční vládní politiky, soustředěné na položky vykazující nejvyšší váhu ve spotřebním koši, to je zejména ve skupině výživy a ošacení. Další výrazné snížení zaznamenal index v měsíci červenci, kdy klesl proti měsíci předcházejícímu z 296,4 na 286,5. Snížení indexu životních nákladů bylo v tomto případě způsobeno nikoliv změnami v cenách statků, nýbrž významnou úpravou daně ze mzdy. Má tedy ráz trvalý.

Je naší povinností, aby mzdová politika byla i nadále důsledně prováděna v souladu s hospodářským plánem, aby totiž zasahovala účinně všude tam, kde se projevuje trvalý nedostatek pracovních sil, a dále aby zaručovala pracujícím, že zvýšená produktivita, o kterou se zasloužili, se projeví jejich zvýšeným podílem na hospodářském výsledku. Tím bude zajištěno, že zvýšená hospodářská aktivita nebude přinášeti relativně větší prospěch podnikům než pracujícím, jak tomu bylo v dřívější hospodářské soustavě, nýbrž že plody zvýšeného pracovního úsilí připadnou pracujícím tak, jak to vyžaduje sociální spravedlnost v lidově demokratickém řádu.

Otázky mzdové politiky úzce souvisí s otázkou nedostatku pracovních sil. Vcelku lze říci, že naše řízení a plánování pracovního trhu se osvědčilo. Jak plyne ze statistik Státního statistického úřadu, je úhrnná potřeba pracovních sil v našem průmyslu zhruba kryta. Avšak přesto se denně setkáváme se žádostmi o další pracovní síly. Objektivně existuje nedostatek pracovních sil v t. zv. úzkých profilech, jako ve stavebnictví, hutnictví, dolech a průmyslu kamene a zemin. Hlavní problém spatřuji však ani ne tak v absolutním nedostatku pracovních sil, jako v jejich nespráném rozložení. Bude nutno především provésti správně rozvrstvení pracovních sil, usměrniti příliv nových pracovních sil jednak přesunem z odborů, v nichž není plánováno rozšíření výroby, do těch, v nichž je plánována výrobní expanse. Tato opatření musí býti alespoň dočasně podpořena politikou účinné restrikce nástupu pracovních sil do těch oborů, v nichž není zvýšení výroby plánováno, nebo v nichž bude plánováno dokonce omezení výroby.

Pan ministr průmyslu opětně zdůraznil naléhavost zákonné úpravy financování národních podniků a oznámil, že asi v polovině listopadu bude dána do připomínkového řízení osnova zákona o stabilisačních bilancích. Stabilisační bilance se dotýkají jak podniků národních, tak i soukromých. Potřebujeme jich nezbytně pro naše plánované hospodářství. Umožní nám to lépe a bezpečněji kontrolovati postup v konsolidaci výrobních poměrů, které při stabilisovaných mzdách a stoupající výrobnosti vytvoří předpoklady snižování cen vyráběných statků.

Konsolidace výrobních poměrů jest ovšem ovlivňována některými průvodními zjevy poválečného hospodářství, nestálostí cen surovin, jejich nedostatkem a jinými příčinami vnějšími a domácími. Stává se proto, že jsou leckdy dány možnosti ke snížení cen výrobků méně nezbytných, než bychom si přáli nebo potřebovali.

Výsledky stoupající výroby proto odčerpáváme t. zv. intervenčním cenovým fondem, z jehož přebytků dotujeme výrobky jiné, zejména ty, u nichž je snížení cen nutné nebo prospěšné z důvodů sociálních. Připouštím, že cenový intervenční fond neslouží na všech místech tak, jak bychom si přáli, ale je nesporné, že působí ke spravedlivějšímu rozdělení národního důchodu. Kdyby jeho poslání bylo sebe ideálnější, musíme počítati s tím, že máme kritiky z povolání, jimž leží příliš na srdci zájem výroby neznárodněné a té části hospodářství, která je právě nejvíce schopna na intervenční fond přispívati. Jeho zatížení je odstupňováno a proto i zde jeho sociální charakter je zachován. Je zajisté spravedlivé a sociální, jestliže intervenční fond dotují sektory se stoupající výrobností ve prospěch těch, kterým jsme zatím stejně výrobní podmínky nevytvořili nebo vytvořiti nemohli. Vezměme naše zemědělství, které proti průmyslové výrobě je příliš zaostalé a kde spravedlivé rozdělení národního důchodu žádá, aby bylo v jeho prospěch intervenováno. Kde by byly mzdy a platy zaměstnanců zemědělství a jaká by musela býti cena chleba a zemědělských produktů bez intervenčního fondu! I při zaostalosti naší zemědělské výroby máme nejlacinější chléb na světě. Již tato jediná okolnost mluví pro oprávněnost intervenční politiky. Nejinak je tomu u dolů. Doly byly Němci vyrabovány, mnoho let nedělaly se žádné přípravné práce, na kterých musí být nyní zaměstnány tisíce pracovníků, drancovalo se z bohatých slojí. Těžní zařízení bylo okupantským hospodařením opotřebováno natolik, že jen důmyslu a odborné znalosti našich důlních techniků a horníků děkujeme za plnění plánu v těžbě uhlí. A za tohoto velmi svízelného dědictví po okupantech máme též nejlacinější uhlí na světě. Je to další důkaz oprávněnosti intervenčního cenového fondu. Tento fond není ustaven pro věčné časy. Až zmodernisujeme těžbu uhlí, vybavíme ji novými, moderními stroji, nebudou doly ani cena uhlí potřebovati pomoci intervenčního fondu. U dolů to nebude trvat tak dlouho jako v zemědělství, kde bude zapotřebí pomáhati delší dobu.

Snad ještě je nutno uvésti, že spotřebitelská cena není vždy určována výrobními náklady. Často se vyskytuje nezbytnost snížiti cenu bez ohledu na výrobní náklady, aby nebyla ohrožena nebo snížena životní úroveň širokých mas pracujících nebo brzděna výstavba našeho hospodářství. Na cenově výhodné obory nebo výrobky se potom výrobci vrhají a cenově nevýhodně opomíjejí tak, aby tyto obory zůstaly nakonec jen národním podnikům. Je proto samozřejmé, že cenovou politikou vyvolané leckde vysoké a hospodářsky neodůvodněné zisky musí být odčerpány účelnou politikou daňovou. Nepochybuji o tom, že pan ministr financí již v nejbližší době nám předloží podrobný návrh.

Finanční otázky průmyslu jsou skutečně základní důležitosti pro výstavbu a organisaci národních podniků a jejich rentabilitu, a proto všechna řešení v tomto směru připravovaná je nutno urychliti. Nejde ani tak o problémy, jako o konkrétní úkoly, vyžadující rychlého řešení, a to by si měly vštípit všechny orgány v této věci povolané a odpovědné.

Vystihuje skutečnost, uvedl-li pan ministr, že mizí obavy řemeslníků, které jim znárodnění našeho klíčového a velkého průmyslu působilo. Řemeslníci se přesvědčují, že jak znárodnění, tak i plánované hospodářství dává jim možnost k plnému uplatnění i rozvoji, chci tvrditi, předstihujícímu daleko možnosti, které jim byly dány za kapitalismu. Potvrzuje to již pouhá skutečnost, že mezitím co v době předválečné řemesla většinou živořila, byla nucena urputně se rvát za holou existenci, tisíce živností hynulo a zahynulo, nyní v éře lidové demokracie, znárodněného průmyslu a plánovaného hospodářství prochází řemeslné podnikání nebývalým rozvojem. Je zásobováno poměrně levnými surovinami. Má nejlacinější uhlí na světě, kovoživnosti též nejlacinější materiál, a tak bychom mohli pokračovati. Jsou známy obtíže v obstarávání materiálu i pracovních sil v živnostech, ale přesto nepochybně jsou daleko větší výhody, které dnešní režim řemeslníkům a živnostem poskytuje. Znárodněná výroba uznává významnou funkci řemesel, její trvalost, jejich důležitý úkol v péči o zachování a růst řemeslného dorostu a to, že úspěšně plní služby, které znárodněná výroba by mohla plnit jen za velkých obtíží a které by rušily její plánovanou a plynulou výrobu. Proto existence řemesel i za znárodnění a postupující socialisace zůstává trvalou, neboť její funkce je a zůstane nutnou doplňující činností znárodněného průmyslu. Úspěšný rozvoj řemeslného podnikání závisí na úspěchu znárodněné výroby, která mu poskytuje daleko bezpečnější a širší základnu, nežli mu mohl poskytnouti kapitalistický řád. Lidově demokratický režim má zájem na zajištění řemeslných živností již proto, že při tvorbě nových objektů a hodnot bude jejich služeb stále více potřebovati. V jiném směru vychází řemeslníkům vstříc zejména tím, že na ně pamatuje zabezpečením pro případ stáří a invalidity, neboť ještě v období dvouletky budou také řemeslníci zahrnuti do národního pojištění důchodového. O čem ani sníti nemohli v dobách první republiky, dává jim nynější režim lidové demokracie. Lze proto spravedlivě od řemeslných živností očekávati, že sladí svoji výrobu s potřebami plánovaného hospodářství a že podle svých možností přispějí ke splnění dvouletého plánu.

Mnoho stížností bylo již vysloveno i napsáno o přepolitisování našich národních podniků. Všichni, kdož takto stavějí otázku, nestavějí ji správně. Znám mnohé závody, a mám-li se o věci vysloviti, pak prohlašuji, že závody přepolitisovány nejsou. Směrodatně pro tento úsudek je ovšem to, jak si život pracujících v závodě představujeme. Rozhodující politika v závodech je ta, kterou tam provádí Revoluční odborové hnutí a jeho orgány. Tato politika je zaměřena k úkolům výrobním, sociálním a kulturním. Rozhodující při tom jsou úkoly výrobní a s nimi spojená určitá tradice vývoje od prvních dnů a týdnů po osvobození. V těchto těžkých a rozhodujících týdnech bylo nutno mnoho pracovati. Bylo nutno přesvědčovati, že svoboda neznamená zahálku, ale právě naopak, že svoboda, má-li býti trvale zajištěna, musí býti podpořena dobrovolnou pracovní horlivostí a kázní. Bylo nutno překlenouti mezeru, která nastala tím, že autorita ředitelů a vedoucích průmyslových kapitánů byla revolucí úplně rozmetána a bylo nutno tuto autoritu znovu pracně budovati.

Tuto těžkou a průkopnickou politiku v závodech dělali především funkcionáři Revolučního odborového hnutí a členové revolučních závodních rad. Revoluční odborové hnutí dělalo, co bylo v jeho silách, a bez podpory nejvlivnější komunistické strany nebyly by bývaly tyto těžké úkoly zvládnuty. Bylo třeba silných lidí, kteří by se proti proudu když páni ředitelé, aby si naklonili lid, bývali by rozdali všechno, co ještě po Němcích zůstalo postavili proti těmto tendencím a chránili národní majetek. Byli to komunisté, kteří se v této době zasadili celým svým vlivem za probuzení smyslu pro pracovní povinnost, a byla to komunistická strana, která se ujala těžkého úkolu osvětliti a ujasniti, že základem sociálního a kulturního vzestupu je a zůstane produktivita práce. Vytyčila velká hesla: Republice více práce, to je naše agitace. Je-li čeho litovat, pak jen toho, že také ostatní strany Národní fronty podobná hesla nevytyčily. Nebylo by dnes žádných stížností na přepolitisování závodů a volání, vycházejícího z nesprávného posuzování věci, že politika do závodů nepatří. Buďme rádi, že našimi závody probíhá politický život, neboť to je nevyčerpatelný zdroj pracovní energie a nadšení. Z ní se rodily velké pracovní výkony. Z ní vyrostly z trosek nové závody. Z ní vyrostla síla, která dnes působí při provádění dvouletého pracovního plánu. Je to politika záslužná a pro naše úkoly žádoucí a nutná. Jestli někdo vnáší do závodů nežádoucí politikaření, jsou to všichni ti, kdož usilují o obsazení klíčových posic ne proto, aby sloužili výrobě, ale aby, jak se mylně domnívají, zajistili v závodě posice své straně. Odtud se stále ozývají stížnosti na teror v závodech, o kterém nikdo neví. Není teroru v našich závodech, je tam starost o plnění plánu, a kdo nechce tomuto poslání sloužit, bývá napomínán, a když to nepomáhá a překáží, musí nakonec jít z cesty.

Zaměstnanci se nedívají na to, jakou kdo má legitimaci, plní-li úkoly dvouletky. Je pravda, že mají zájem, aby každý byl členem odborové organisace a aby dobře a pilně pracoval, a podle toho jej také posuzují. Též směrnice pro volbu funkcionářů Revolučního odborového hnutí mluvily jedině o tom, jak se kdo osvědčil v práci, v brigádách, jaké jsou jeho zásluhy o výstavbu závodu a republiky, a jestliže se příslušníci stran Národní fronty mohli těmito přednostmi vykázati, byli do výboru na vedoucí místa prosazováni a zvoleni. Bylo-li to obráceně, byli odmítnuti.

Dále rozhoduje stanovisko k znárodnění, k režimu lidové demokracie, k vládě Národní fronty a jednotě Revolučního odborového hnutí. Strany Národní fronty mají na vůli, aby se snažily uznat a respektovat směrnice a úsilí Ústřední rady odborů. Jasně a nesmlouvavě je to vyjádřeno v resoluci plenární schůze ÚRO ze dne 17. října t. r. Revoluční odborové hnutí řídí a usměrňuje závodní politiku. Kdo chce míti vliv na tuto politiku, nezíská jej dovoláváním se, že se mu stala křivda, nýbrž prací pro republiku, pro její výstavbu. Není také neštěstí, chodí-li ředitelé pro rozum k oněm politickým stranám Národní fronty, které je utvrzují v nutnosti plniti výrobní plány, které jim radí, jak by překonali různé obtíže ve výrobě i v organisaci výroby, které je posilují, když těžkosti doby a úkolů je zmáhají. Zle je ovšem, chodí-li si pro rozum ke stranám, které mají zájem o vše možné, jen ne o závodní úkoly, a znárodněnému průmyslu nepřejí, majíce blíže k výrobě soukromé a ke kandidátům na zbytkové fabriky. Chránit závody od těchto vlivů, taková politika závodů prováděna ovšem bude. To však není politika jedné strany, ale politika všech pracujících, usilujících o to, aby cesta vítězné revoluce, cesta režimu lidové demokracie byla cestou kupředu a aby byla za všech okolností dodržena. Od této politiky zaměstnanci ustoupiti nemohou a neustoupí.