Teď se, vážení pánové, naskýtá
otázka, kdo má vlastně pravdu a kdo může
být obviňován, že nanáší
příliš černou barvu jenom na jednu stranu
obrazu. Možná, že vás překvapí,
když řeknu, že nikdo, že pravdu totiž
máme oba, pan ministr i já, a že vysvětlení
spočívá právě v záhadách
statistické vědy, která už má
takovou povahu, že se pomocí statistiky vždycky
dá dokázat právě to, co dokázat
chceme. Pan ministr průmyslu má pravdu, jeho čísla
jsou správná, pakliže srovnává
mezi sebou jenom ty průmyslové sektory, které
resortují do jeho ministerstva. Ale já mám
pravdu, pakliže považuji za průmysl také
t. zv. průmysl výživy, který zaměstnával
v prvním čtvrtletí u nás 81.969 zaměstnanců
a z toho 14.007 ve znárodněném a 67.962 v
neznárodněném sektoru. Chceme-li si totiž
podle mého soudu učinit opravdu správný
úsudek, jak se který sektor výroby uplatňuje
v celém našem národním hospodářství,
pak nemůžeme tuto důležitou výrobní
složku z něho vytrhnout jenom proto, že náhodou
neresortuje do ministerstva průmyslu. Jsem si, prosím,
slavná sněmovno, velmi dobře vědom
všech výhrad, se kterými se musíme na
tato srovnávací data dívat. K těm,
které pan ministr uvedl ve své zprávě,
bych sám dovedl uvésti ještě celou řadu,
z nichž ta nejdůležitější
ovšem je, aby skutečně při srovnávání
obou průmyslů byla zachovávána pravidla
fair play. Přesto však myslím, že takovéto
srovnání může přece jen pro další
výstavbu našeho průmyslu přinést
nějaký užitek. O jednom z nich se zmínil
už ve své zprávě sám pan ministr
průmyslu, když pravil, že se ukazuje, že
každý hospodářský výkyv
a každá nepravidelnost se nejvíce odráží
ve velkých průmyslových podnicích.
Střední a menší podniky díky
své struktuře a přizpůsobivosti lépe
a snadněji překonávají kritická
léta. Myslím, že této zásady
by mohlo být použito s úspěchem při
celkové výstavbě a organisaci našeho
znárodněného podnikání.
Chtěl bych však, slavná sněmovno, z
tohoto srovnání zdůraznit ještě
něco jiného. Z něho vyplývá
jednoznačně, že také náš
neznárodněný, soukromý průmysl
pracuje dobře, ba velmi dobře, pakliže s pouhou
jednou třetinou výrobních prostředků
poskytuje nám 45 % celého národního
produktu, a že by si tudíž také tento
soukromý průmysl zasloužil, aby s ním
bylo nakládáno lépe než dosud, zejména
pokud se týká přídělu surovin,
pokud se týká přídělu výrobních
úkolů v rámci hospodářského
plánu atd., poněvadž až dosud se s ním
nakládá tak, že skutečně zde
musí vznikat dojem, že toto soukromé průmyslové
podnikání je v naší hospodářské
soustavě pouze z milosti a přechodně trpěno.
(Posl. dr. Steiner: To je pravda.) Podle Vás.
Jestliže pan ministr Laušman měl tady
odvahu nebo považoval za politicky účelné,
aby se tady prohlásil urbi et orbi také ministrem
našich řemesel, myslím, že by neučinil
žádnou chybu, kdyby také zde byl nějak
naznačil, že se nepovažuje za ministra pouze
průmyslu znárodněného, nýbrž
také za ministra průmyslu neznárodněného.
(Potlesk.)
Slavná sněmovno, kdybych měl poctivě
říci, jaký dojem ve mně zanechalo
prohlášení pana ministra průmyslu, musel
bych doznat, že ve mně vyvolalo jistý pocit
zklamání. Zklamání proto, že
se především vyhnulo rozboru některých
důležitých, pro výstavbu našeho
průmyslu fundamentárních, základních
otázek, a jednak proto, že se omezilo na pouhý
mechanický popis stavu našeho průmyslu v jednotlivých
sektorech. A tento popis je stereotypně stejný,
ozývá se stále tentýž tón:
přes zjistitelné zlepšení stojíme
před novými obtížemi. Po stránce
hospodářských výsledků je většina
našich průmyslových odvětví znárodněných
ještě pasivní, z toho některá
propastně pasivní, jako naše československé
doly, báňský průmysl a hutě,
a tam, kde se objevuje jakás takás bilanční
aktivita, je to aktivita jenom domnělá, zdánlivá,
protože je způsobena tím, že podniky nemohou
provádět řádné odpisy.
Právě proto však, vážená
sněmovno, že náš lid je si dobře
toho vědom, že se znárodněným
průmyslem naše republika stojí anebo padá,
právě proto se ptá po nějaké
synthese, ptá se nás prostě, co bude dál,
co chceme konkrétně podniknout, aby se splnil ten
plán, totiž vykořenil šlendrián,
nepoctivost našich národních podniků,
anebo jaká chceme konkrétně udělat
opatření, aby se v našich národních
podnicích opravdu vyrábělo lépe, víc
a laciněji. Nemůžeme přece trvale nečinně
přihlížet k tomu, jak se nám na př.
hroutí finanční situace našich dolů,
které jen za půl letošního roku zvětšily
své zadlužení, jak jsme slyšeli, o jednu
miliardu 364 miliony korun. Vždyť jenom národní
podnik Československé uhelné doly vykazuje
za r. 1946 schodek ve výši 1.157 milionů. A
tato pasivita pokračuje i v roce 1947 přesto, že
se stát vzdává zákonité daně
z uhlí ve výši 537 milionů dalších,
a přesto, že z intervenčního fondu poskytuje
příplatky k cenám uhlí a koksu ve
výši 425 mil. korun. Okolo tohoto problému
nemůžeme přece do nekonečna chodit jako
okolo bolavého místa, kterého se nikdo nesmí
dotknout. Naše veřejnost se právem proto ptá,
má-li ministerstvo průmyslu nějaký
plán, jak se dostat alespoň postupně zase
do rovnováhy, a je-li naděje, že se tak stane
vůbec v dohledné době.
Podle souhlasného názoru většiny průmyslových
odborníků je hlavním zdrojem obtíží
v našem znárodněném podnikání
a příčinou jeho výrobní a také
hospodářské nepružnosti dogmaticky provedená
koncentrace národních podniků v nepřehledné
kombináty s řadou jednotlivých závodů
rozptýlených po celém území
republiky, jak konečně o tom mluvil již také
pan řečník přede mnou. Tato organisace,
která se hodí snad pro některé druhy
výroby, řekněme výroby strojírenské,
je na př. úplně neúčelná
a nemožná při výrobě textilní,
kde zkušenosti nejenom naše, ale také z Anglie
i z Ameriky a konečně i ze Sovětského
svazu ukazují, že nejrentabilnější
a nejhospodárnější jsou v textilu právě
podniky střední a malé, ku příkladu
ve výrobě suken do 400 a u tkalcoven bavlny do 200
zaměstnanců, a jenom výjimečně
najdeme v cizině větší kombináty
až do 5.000 zaměstnanců, ale to jenom v krajích,
které jsou produkčními oblastmi textilních
surovin a které mají za sebou úžasný,
rozlehlý domácí konsum. My jsme však
naproti tomu sdružili často desítky továren
v jeden mamutí koncern, v jehož čelo jsme postavili
podnikového ředitele se dvěma jeho náměstky
a s celým štábem dalších ředitelů,
nepočítaje v to i závodní ředitele
v jednotlivých továrnách. Není třeba
dokazovati, že tento byrokratický aparát je
nejenom úžasně drahý, ale že je
pochopitelně také nepružný a že
při tom známém nedostatku skutečných
odborníků průmyslových jsme nakonec
sestavili tento aparát z lidí, jejichž jedinou
kvalifikací bývá často jenom politická
legitimace. (Potlesk.)
Stejně také bylo tady již o tom mluveno, že
ačkoliv v celém světě mimo nás
se uplatňuje při výstavbě průmyslových
koncernů převážně zásada
vertikální organisace, my jsme provedli zase důsledně
až na některé nepatrné výjimky
horizontální organisaci těchto národních
podniků. Myšlenka horizontální organisace
výroby není a limine sama o sobě tak zavrženíhodná,
řadit k sobě výroby stejné povahy
za tím účelem, aby se ta výrobní
odvětví prohloubila, zdokonalila, specialisovala
a tím také zlaciněla. Jenomže při
praktickém provádění se u nás
ukázalo, že tento způsob organisace je naprosto
nevhodný pro naše poměry. Je nám totiž
známo, že tady není mezi těmi jednotlivými
národními podniky vůbec náležité
spolupráce, ba naopak, že tady jsou často třenice,
které způsobují našemu národnímu
hospodářství často milionové
škody. A namísto prohloubení a zdokonalení
výroby, zlevnění jednotlivých výrob
dosáhli jsme jenom jednoho, t. j. stoprocentního
vyloučení soutěže v jakosti a v ceně,
dosáhli jsme úplného zmonopolisování,
neboť jednotliví páni generální
ředitelé jako oko v hlavě si hlídají
ten svůj jim do správy daný sektor. Některé
příklady z praxe, vážení pánové
- o některých se tady již zmínil pan
kol. Nedoma - jsou takového druhu, že nad nimi
skutečně musíte kroutit hlavou a nepoznáte,
zda jde o dva národní podniky anebo o dva kapitalistické
koncerny, z nichž jeden chce sežrat druhý. (Potlesk.)
Počet praktických příkladů,
které zde uvedl pan kol. Nedoma, bych si snad dovolil
doplnit jenom některými. Tak ku př. národní
podnik Baťa se musel vzdát ve prospěch generálního
ředitelství chemie výroby anilinových
barviv na barvení kůží. Pan generální
ředitel tady je a může jistě sledovat,
mluvím-li pravdu. Jenomže generální
ředitelství chemie nezahájilo samo tuto výrobu
v náležitém rozsahu, postaralo se jenom o náležité
zvýšení cen barviv u Nejvyššího
cenového úřadu, a výsledek byl ten,
že barvy tady nejsou anebo jen v nedostatečném
množství a musí se za drahé peníze,
za drahé valuty dovážet ze Švýcar.
V Otrokovicích ku př. mají hotovou továrnu
na výrobu umělého třísla, která
podle údajů, jichž se nám tam dostalo,
již půl roku stojí a nemůže být
dána do provozu jenom proto, že scházejí
nějaké ventily, které jeden národní
podnik odlívá, druhý národní
podnik je má zase opracovávat a nemohou se pořád
mezi sebou navzájem dohodnout. Prosím, to je jenom
příklad, jakých škod tato organisace
nakonec napáchá na našem hospodářství
a zejména na hospodářství národních
podniků. Pan generální ředitel dr.
Holý by jistě tyto příklady
mohl doplnit ještě dalšími jinými
z jeho vlastního závodu.
Statutem o organisaci národních podniků jsme
propůjčili 11 generálním ředitelům
takovou moc hospodářskou, že se o tom bývalým
kapitalistickým kapitánům průmyslovým,
ať se jmenovali Preiss anebo Petschek, nikdy ani nesnilo.
Myslím, že je pro budoucnost politicky i hospodářsky
naprosto neúnosné, abychom těmto několika
jednotlivcům svěřovali suverénní
moc nad celými hospodářskými a výrobními
odvětvími, kde si mohou vlastně více-méně
neodpovědně uplatňovat své osobní
nápady, na něž doplácí nakonec
celý národ. (Potlesk.) V sociálně
demokratickém kulturním týdeníku "Cíl"
vyšel právě o této věci článek,
který skutečně jedinečným způsobem
vysvětluje tyto věci, že by se měl stát
skutečně předmětem jednání
na kompetentních místech. Já bych z toho
upozornil jenom na jednu okolnost. Generální ředitelství
textilu ku př. provádí také centrální
nákup surovin pro všechny své přidělené
podniky. A jedním z takových nakupujících
generálních inspektorů tohoto generálního
ředitelství byl nějaký pan Pfeiffer,
který ačkoliv 13 let žil v Brně, se
do dneška nenaučil pořádně česky,
protože češtinu tam nepotřeboval. Tento
pán pobírá podle tohoto článku
měsíčního platu 100.000 korun. Těchto
100.000 korun, poněvadž nemá snad velkou důvěru
v naši měnu, si dává vyplácet
1/3 v korunách, 1/3
ve švýcarských a 1/3
ve francouzských francích. A jeho nakupovací
činnost spočívá v tom, že podle
údajů v tomto článku platíme
vlněné česance ku př. dvakrát
dráže, než je světová parita, a
vlněnou přízi třikrát dráže,
než je světová cenová parita. Není
potom ovšem divu, že za těchto okolností
nemůže náš textilní průmysl
a naše tkalcovny se svými výrobky cenově
konkurovat na světovém trhu, když mají
takový drahý nákup surovin. Mám dokonce
dojem, že sám pan ministr průmyslu v tomto
sboru 11 svých generálních ředitelů
vede někdy beznadějný boj o svou vlastní
kompetenci a že mu skutečně žezlo řízení
naší průmyslové politiky hrozí
některými okamžiky také vypadnout z
ruky.
Otázku definitivní organisace našich znárodněných
podniků považuji za jednu z fundamentálních
pro skutečný zdar a pokrok našeho národního
podnikání, a proto nás překvapilo,
že o této nejdůležitější
otázce se pan ministr průmyslu ve svém exposé
celkem nezmínil, jenom letmo, když na konci pravil,
že má v úmyslu se o těchto otázkách
poradit s podnikovými řediteli na jejich pracovní
konferenci. Já si myslím, vážení
pánové, že to není správná
cesta. Především proto ne, že to jsou
otázky příliš závažné,
aby o nich mohli jednat a rozhodovat pouze páni podnikoví
ředitelé, kteří jsou konec konců
interesovanou stranou v této věci, že by do
toho měli mluvit také ostatní odborníci
průmysloví, dokonce snad správněji
i kruhy parlamentní. Ale nejenom to, já si na druhé
straně myslím, že se od těchto podnikových
ředitelů pan ministr také mnoho nedoví,
zejména je-li mezi nimi mnoho těch, o nichž
prohlásil, že si chodí napřed pro rozumy
do politických sekretariátů. (Potlesk.)
Druhý, podle mého soudu nejzávažnější
problém naši průmyslové politiky představuje
otázka těžby uhlí. Tady je hned celá
řada problémů. Především
ta už vzpomenutá trvalá pasivita našich
dolů, za druhé nedostatečná jakost
těženého uhlí a konečně
také nedostatečné množství. My
si musíme říci otevřeně holou
pravdu, že nevyřešíme-li tento základní
problém, pak v celém ostatním našem
průmyslovém plánování budeme
přešlapovat stále na jednom místě.
Výklad pana ministra se celkem pohybuje, pokud mluví
o této otázce, na linii známé argumentace
generálního ředitelství Československých
uhelných dolů, kterou se mají veřejnosti
vysvětlovat důvody, proč poklesl specifický
výkon horníka na hlavu a směnu a tím
také proč poklesl celkový výkon našich
dolů, kterýžto pokles má podle memoranda
pana generálního ředitele samého činit
v druhé polovině letošního roku u uhlí
kamenného 15 % a u uhlí hnědého 20
% plánované těžby, celkem 495.000 tun
měsíčně přesto, že zaměstnáváme
v dolech kamenných o 31,5 % a v dolech hnědouhelných
o 20,6 % zaměstnanců víc, nežli tam
bylo před válkou.
Z těch důvodů, které jsou ve zprávě
uvedeny, je zajistě celá řada pravdivých,
celá řada z nich zase jsou polopravdy, ale jsou
tam také některé, které nejsou pravdami
vůbec. Ku př. není naprosto pravda, že
by pracovní směny pomocných zaměstnanců,
kteří jsou zaměstnávání
na pracích, které dříve byly svěřovány
cizím soukromým firmám, byly započítávány
do výkonů závodů a tím výsledky
závodu skreslovaly. Naopak je pravda, jak jsem si vyšetřil
ku př. v ostravsko-karvínském revíru,
že tam je dnes počítání celkového
závodního výkonu příznivější,
než bylo před válkou, protože dříve
měl každý závod určitý
počet zaměstnanců, kteří byli
zaměstnáni udržováním povrchových
a obytných staveb a jejichž výkony šly
do výkonu závodů. Dnes naproti tomu jsou
v revíru zřízeny oblasti stavební
správy, u níž jsou tito zaměstnanci
soustředěni, a jejích směny do výkonu
nejdou. Ale to všechno nerozhoduje. Faktem zůstává,
že výkon horníků značně
poklesl. V ostravsko-karvínském revíru bylo
na příklad narubáno v srpnu 1937 při
stavu osazenstva 28.667 osob celkem 1,032.000 tun uhlí.
V srpnu 1947 za stavu osazenstva 39.435 osob celkem pouze 958.890
tun uhlí. Výkon na směnu činil v roce
1937 od 2,097 do 2,283 tuny, v roce 1947 však až do
srpna jenom 1,691 až 1,809 tuny, t. j. o 19,4-20,7 % méně.
Závodní výkon, t. j. výkon vypočítaný
na jednu hlavu z celého stavu osazenstva, tedy v dolech
i na povrchu, činil v roce 1937 1,581-1,792 tuny a v roce
1947 pouze 1,175 až 1,331 tuny, t. j. průměrně
o 26 % méně než před válkou.
V tom je nejlépe vidět vliv, jaký se zde
projevuje zhoršeným poměrem mezi zaměstnanci
v dolech a na povrchu.
My si však musíme, vážená sněmovno,
uvědomit, na co se často zapomíná,
že ani tato srovnávání specifických
výkonů nejsou správná, protože
neberou zřetel na jakost uhlí. Tyto výkony
jsou počítány z tak zvaného uhlí
uživatelného, t. j. uhlí, které prošlo
úpravnou, a v úpravně odpadá průměrně
20-30 % těženého uhlí podle jakosti
sloje. Ale poněvadž víme, že se dneska
zušlechťování na dolech provádí
velmi nedbale anebo vůbec vynechává, pak
se nám celkový obraz ještě dále
zatemňuje. Prosím, jestliže v roce 1937 činil
odpad na úpravně 20 % a my jej teď špatným
prováděním úpravy snížíme
jenom na 10 %, tím už jsme zvýšili výkon
závodu o 121/2 %, ovšem na úkor
kapes konsumentů a celého našeho hospodářství,
poněvadž jsme mu dodali o 121/2
% více nehořlavých součástek.
Jaké tím vznikají ztráty celému
našemu hospodářství, dopravě,
průmyslu a domácnostem, o tom není třeba
se šířit.
Tento pokles výkonu se nedá podle našeho soudu
odstranit tím, že bychom dále zvětšovali
počet osazenstva dolů, poněvadž na druhé
straně nám zase narůstá známá
křivka stoupající absence v práci.
Celou veřejnost proto právem zajímá,
jaké má pan ministr průmyslu plány,
abychom čelili katastrofálním důsledkům,
plynoucím z tohoto poklesu uhelné těžby.
To zajímá nejenom dopravu, nýbrž všechen
průmysl, který jak se dovídáme ze
zpráv obchodních a živnostenských komor
jde dnes do zimy s nepatrnými zásobami uhlí
jenom na několik málo dnů, takže i sebemenší
dopravní porucha v zimě by mohla způsobit
zastavení provozu. Ale to zajímá pochopitelně
i každou domácnost, která jde do zimy s prázdným
anebo poloprázdným sklepem. Musíme si přiznat,
že exposé pana ministra průmyslu je právě
po této stránce celkem skoupé. Víme
z memoranda pana gen. ředitele Rady, že on vidí
jedinou záchranu v dalším rozmnožování
zaměstnanců na dolech, a to třeba i v podobě
pracovních brigád, o kterých se ovšem
pan ministr průmyslu ve svém exposé zmiňuje
dosti reservovaně.
Druhé konkrétní opatření, které
se v exposé slibuje, má být trestní
stíhání neomluvených směn podle
zákona o právní ochraně dvouletého
hospodářského plánu. Vážení
pánové a dámy, kdyby nebyla situace tak vážná,
bylo by možno být jízlivým při
této příležitosti, že socialismus,
který s takovou oblibou hází všechny
mravní a duchovní hodnoty přes palubu anebo
je považuje pouze za výron hospodářských
materiálních podmínek, najednou tady musí
doznat, že musí vymáhat tak zvanou pracovní
morálku, která přece není ničím
jiným než jednou stránkou celého mravního
založení člověka, že ji musí
vymáhat kriminálem. (Potlesk.) Nám
se však zdá, že dnešní situace našich
dolů volá již po tom, abychom podrobili důkladné
revisi svůj dosavadní postup v uhelné těžbě,
a to prosím nejenom v údech - v těch hornících
- ale také v hlavách. Musíme si položit
otázku, zda jsme ty dva a půl roku, po které
máme v rukou národa tyto doly, nepromarnili a zda
jsme skutečně splnili všechno, abychom byli
na dnešní dobu připraveni. S tím, vážení
pánové, že se nám lidé po válce
do dolů zrovna na práci hnát nebudou, když
je tisícero jiných možností opatřit
si živobytí jiným lehčím způsobem
zbohatnouti bez práce s tím jsme přece jenom
měli počítat. Jde o to, zda jsme vykonali
pro mechanisaci hornické práce a pro její
racionalisaci všechno, co se za daných okolností
vykonat dalo, tak, abychom při menším osazenstvu
mohli dokonce výkony zvyšovat. My víme, že
bylo mnoho studijních cest na západ i na východ,
ale nakonec máme v dolech pouze to, co nám zde dodala
velkorysá akce UNRRA, a dovídáme se z exposé,
že teprve teď se hledá nějaká strojírna,
která by byla ochotna napodobit, okopírovat strojní
nakladače uhlí, které zde máme, do
zmenšeného měřítka pro naše
poměry.
Kdybychom, vážení pánové, jenom
zlomek těch miliardových schodků, které
nás stálo udržování neproduktivních
sil na dolech, skutečně věnovali strojnímu
vybavení našich dolů, myslím, že
bychom nepotřebovali mluvit o tak zvané hospodářské
prosperitě, rentabilitě našich dolů,
nýbrž také o jejich skutečné
provozní aktivitě. Podle našeho soudu musíme
napřed hledat nové, moderní kutací
metody, ku př. v naší severočeské
hnědouhelné pánvi, metody, které by
se lépe hodily do našich poměrů a které
by nevyžadovaly žádných astronomických
investic, jako ta odklizová metoda, kterou tady zanechali
Němci a kterou my dále napodobujeme. Jsou tady,
vážení pánové, práce naší
Masarykovy akademie práce, která odměnila
návrhy některých čs. inženýrů
v tomto směru, a tyto návrhy jsou ministerstvu průmyslu
k disposici. Je tady obsáhlé memorandum inženýrské
komory v Praze, která navrhuje zásadní řečení
celého našeho hospodářství, a
to nejenom s hlediska zvýšení těžby
uhlí, nýbrž také s hlediska celého
hospodaření s energií vůbec. Tato
studia, toto memorandum by si zasloužilo pozornosti našich
odpovědných činitelů.