Středa 1. října 1947

Maďarské volby dokazují, že zvítězily síly, které chtějí jíti a jdou cestou zvyšování životní úrovně vlastního lidu a které směřují k prohloubení a upevnění spolupráce se Sovětským svazem a se všemi sousedními státy. Doufáme, že tyto pokrokové síly pochopí, že je ku prospěchu obou států, střední a jihovýchodní Evropy a celého světa, aby byl navždy likvidován revisionismus, živná půda reakce, a aby byl definitivně dořešen problém maďarské menšiny u nás.

Není naší vinou, že tyto otázky jsou doposud otevřeny. Vycházeli jsme a vycházíme z přesvědčení, jak bylo konstatováno, že po vyřešení těchto otevřených problémů je mezi námi a Maďarskem nejen v poměru k Německu, ale i na poli hospodářském a jiném mnoho společných zájmů. Litujeme jen, že cesta bilaterálních jednání neměla dosud plného úspěchu. Známá historie kolem smíšené komise, činnost vedoucího úřadu pro přesidlování, celkový postoj maďarských politických představitelů, úřadů a orgánů, postup maďarské delegace v Praze v březnu t. r. až k uskutečňování dohody v dubnu letošního roku nasvědčují jasně, kde je vina a že s naší strany byla projevena nejvyšší trpělivost. Nyní, když se v Maďarsku dostaly k moci pokrokové síly, odhodlané nastoupit cestu demokratického rozvoje a utužení svazků se sousedními státy, je dána po našem přesvědčení základna, aby maďarská vláda schválila ujednání v Trenčianských Teplicích a Piešťanech a současně dokončila zdárně rokování, započaté v Budapešti.

I když víme, že za politické situace na pařížské konferenci nemohla naše delegace dosáhnout jiného výsledku, přece jen litujeme, že tato otázka, tak naléhavá pro evropský mír, nebyla rozřešena tak, aby byl Maďarsku uložen závazek odsunu 200.000 Maďarů. Delegace, které se nakonec postavily proti této původně navržené formulaci, přesto však plně uznaly právo Československa na národní stát a jasně vyslovily zásadu, že po zkušenostech z druhé války nelze již otázku národnostních skupin řešiti poskytnutím menšinových práv.

Za význačný úspěch naší delegace pokládáme vyhlášení nulity vídeňské arbitráže do všech důsledků. Teprve tímto aktem byl pro nás definitivně anulován Mnichov se všemi důsledky. Je samozřejmé, že žádné mírové smlouvy nejsou prosty trestu za účast v agresivní válce po boku fašistické Osy a že poskytují - i když ne v plném rozsahu - zadostiučinění zemím, které byly poškozeny touto agresí. Reparační platy starého horthyovského Maďarska, jež jediné ze satelitů hitlerovského Německa zůstalo po jeho boku až do konce, jsou tedy nejodůvodněnější nejen s hlediska právního, ale i s hlediska normálního. Proto nemohla jistě naše delegace souhlasit s návrhem na snížení reparačních závazků Maďarska o jednu třetinu. Děkujeme sovětské a jihoslovanské delegaci, že nás podporovaly a stejně jako my odmítly takový návrh.

Náš blahovolný postup v otázce prodloužení platební lhůty Maďarska ze 6 na 8 let, souhlas s progresivním plněním měl by nalézti větší a lepší odezvu v maďarské spolupráci. Je třeba, aby na cestě k demokratisaci vlastní země, na cestě k širší spolupráci se sousedními státy si tam uvědomili, že Maďarsko postoupí tím rychleji, čím dříve si jeho lid uvědomí, že to bylo staré horthyovské, revisionistické Maďarsko, které prohrálo válku po boku Německa, které bylo útočníkem a které způsobilo nám i ostatním sousedům ohromné škody, za které je odpovědno.

Demokratické síly v Maďarsku mohou ve svém boj i proti vlastní reakci spoléhat na naši podporu, ale svůj demokratismus musejí prokázat nejen ve vnitřní politice, nýbrž i v politice zahraniční, zejména v poměru k nám k Československu. Jest si toho přáti tím více, že naše obchodní styky jsou dosti čilé a že po vytvoření předpokladů pro přátelský sousedský poměr není překážek, aby nebyl prohlouben na základně mnohem širší a plánovité hospodářské spolupráce.

Pro Československo znamená tedy mírová smlouva s Maďarskem významný krok k upevnění mezinárodní posice našeho státu. Definitivně padla vídeňská arbitráž do všech důsledků a jsou uznány staré, předmnichovské hranice republiky. Maďarský útok na Československou republiku byl odsouzen, politická a morální odpovědnost Maďarska ve válce byla jasně formulována. Maďarsku byl uložen zákaz revisionistické propagandy. Kromě četných jiných materiálních závazků, zejména rozšíření pojmu příslušníka Spojených národů, dosáhli jsme mnohých a mnohých jiných výhod a dosáhli jsme také rektifikace hranic v oblasti Bratislavy, významné pro hospodářský a dopravní rozvoj hlavního města Slovenska. A pouhé vypočtení všech těchto hlavních ustanovení vyvrací tvrzení kritiků, kteří chtěli úmyslně zmenšovat úspěchy československé zahraniční politiky v této otázce za tím účelem, aby narušovali základní orientaci nebo se dožadovali její změny.

Velký hospodářský význam Dunaje tvořil také a tvoří důležitý článek v této oblasti. Schvalujeme proto náš postup, který byl shodný se Sovětským svazem a Jugoslavií, že je nemožné a nepřípustné, aby v mírových smlouvách s poraženými státy bylo aspoň prejudiciálně rozhodováno o právech pobřežních států vítězných, jako je Československo a Jugoslavie. Je nutno říci, že po zničení německého imperialismu získaly právě dunajské státy možnost svobodného hospodářského růstu a celkového vyřešení dunajského problému. Demokratická spolupráce těchto zemí zajistí rozumné a správné řešení otázky řízení dunajské plavby a jiných dunajských nároků. Řízení této plavby a zabezpečení jejího svobodného rozvoje je po našem názoru životně důležitou otázkou nejen s hlediska hospodářského rozvoje, ale i s hlediska možnosti těchto zemí hájit a uhájit si politickou a národní nezávislost.

Vítáme a schvalujeme proto prohlášení pana státního tajemníka, že vlády Sovětského svazu, Jugoslavie, Rumunska, Bulharska a Československa zastávají shodný názor a že budou v této otázce postupovat nadále společně.

Podepsáním mírových smluv, paní a pánové, se satelitními státy uzavírá se důležitá kapitola poválečné výstavby. Ztroskotaly tady spekulace nepřátel míru, že se jim podaří již v této otázce rozdělit demokratické státy na dva nesmiřitelné tábory. V tom smyslu je podepsání mírových smluv se satelitními státy i přes mnohé nedostatky významným politickým aktem a korunováním úsilí o pevnou základnu nového, mírového uspořádání světa, značným přínosem pro poválečnou hospodářskou stabilisaci Evropy, přínosem k upravení míru a bezpečnosti národů a států. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Nezakrývejme si však oči ani před některými nedostatky mírových smluv. Pociťujeme jistě s bratrskými národy Jugoslavie hlubokou lítost nad tím, že se nepodařilo dosáhnout uspokojivého řešení terstské otázky. Svědčí jen o pochopení jugoslávského lidu pro věc míru a o jeho politické prozíravosti, když se jugoslávská vláda přes svůj odmítavý postoj k rozhodnutí o terstské otázce rozhodla spolupodepsat italskou smlouvu. I v této otázce projevuje se při této příležitosti, jak slovanské země kladou zájem míru nad všechny jiné otázky a jak jsou ochotny přispět k zajištění míru i za bolestných obětí.

Své vztahy k přátelským národům Bulharska a Rumunska vybudovali jsme již dávno před mírovými smlouvami. Uzavřením mírových smluv se končí jen stav, do kterého se tyto národy dostaly zločinnou politikou své domácí reakce. Lid těchto zemí, který nesouhlasil s politikou zločinných vlád, si plně zaslouží, aby s ním byl uzavřen spravedlivý mír. O jeho pochopení pro věc míru třeba říci i tady, že na sebe vzal všechny těžké podmínky, jež z těchto smluv vyplývají, ač je musí považovat v mnohém za křivdu.

Paní a pánové, jménem klubu poslanců komunistické strany Československa vyslovujeme souhlas s projednávanými smlouvami a výkladem pana státního tajemníka dr Clementise. I tady se naše zahraniční politika osvědčila jako politika pokroku, míru a kolektivní bezpečnosti, a tato cesta naší zahraniční politiky má plnou důvěru a podporu všeho slovenského i českého lidu.

Vypracování mírových smluv s bývalými spojenci Německa je kladným příkladem, jak řešit velké a složité úkoly poválečné doby. Tento úkol mohl býti vyřešen jen mezinárodní spoluprací. A není tajemstvím, že již na pařížské konferenci se určité síly pokoušely jít jiným směrem, snažíce se zrušit dohody a nahradit je diktátem. Zásada mezinárodní spolupráce nakonec v této otázce zvítězila. Je to nutné zdůraznit právě dnes, kdy Sovětský svaz a slovanské státy bojují důsledně o demokratický mír a bezpečnost národů, kdy imperialistické síly Německa nejsou dosud zcela zničeny a kdy naopak jsou zřejmé pokusy je oživit a posílit. Právě v tomto okamžiku, kdy československé ústavodárné Národní shromáždění schvaluje mírové smlouvy se satelitními státy, je třeba si připomenout utrpení poslední války, všechny oběti a rány, které dosud nejsou zaceleny. Lid v celém světě si nepřeje nové války; lid nechce válčit a bez lidu ji nelze vést. Uvědomí-li si demokratické a pokrokové státy, jak velkou sílu představuje lid v obraně míru, svobody a demokracie, nemusíme se o mír bát. Lid český a slovenský je hlasatelem boje za skutečný mír, hlasatelem boje za přátelství mezi národy, hlasatelem boje proti podněcovatelům nové války. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. dr Jan Stránský. Udeľujem mu slovo.

Posl. dr Jan Stránský: Pane předsedo, paní a pánové!

Chtěl bych především uvítat věcný a střízlivý tón, který se v této době rozčilených polemik ozval, když nám včera pan státní tajemním dr Clementis líčil pařížská jednání o mírové smlouvy se satelity Německa. Kdyby si v době pařížské konference bylo stejnou střízlivost a stejnou objektivitu uložilo i naše tehdejší úřední zpravodajství, byla by československá veřejnost ušetřena mnoha pozdějších zklamání; a kdyby si - vím, že je to přání takřka nesplnitelné - kdyby si stejnou reservu ukládal i všechen náš tisk, měli bychom dnes ve světě více přátel a naši zástupci na mezinárodních jednáních by měli snadnější posici. (Výborně!)

Pan státní tajemník se ve svém výkladu nijak nepokoušel zakrýt skutečnost, že nám pařížská konference a konference zahraničních ministrů přinesly řadu úspěchů, ale i řadu neúspěchů. Já sám jsem byl jedním z delegátů, které vyslala do Paříže naše Národní fronta. Protože jsem v této své funkci měl příležitost vidět zblízka jak jednání konference, tak také práci naší úřední delegace, považuji přímo za svou povinnost konstatovat s přesvědčením, že za dané mezinárodní politické situace a v atmosféře, ve které jednání probíhalo, mohli naši zástupci na konferenci stěží prosadit víc, než co prosadili. Nejen ministři Masaryk a Clementis, ale i jejich spolupracovníci: velvyslanci Nosek, Slávik a Korbel, vyslanci dr Hayduk, dr Kopecký, dr Lisický, dr Fiša, generál Pika, paní dr Sekaninová a řada dalších úředníků našeho zahraničního ministerstva, ti všichni tvořili dobře sehraný team, sbor odborníků, kteří přišli na konferenci dobře připraveni a kteří vynaložili nejvyšší možné úsilí k dosažení našich československých cílů. Není jejich vinou, že se jim to podařilo jenom zčásti, právě tak jako není jejich vinou, že právě v době pařížských jednání část našeho tisku spolu s rozhlasovými komentáři některých oficiálních osobností dodávaly do rukou našich odpůrců ne-li zbraně, tedy alespoň záminky k nepříznivému stanovisku vůči československým požadavkům.

Myslím, že dnes, kdy hodnotíme celkový výsledek mírových jednání s bývalými spojenci Německa, musíme jako jeden z největších kladů zhodnotit tu skutečnost, že mírové smluvy, které jsme s každým z těchto států spolu sjednali, neznamenají jenom formální ukončení válečného stavu, nýbrž s výjimkou Maďarska něco víc. Znamenají začátek skutečných dobrých sousedských a přátelských vztahů a v některých případech jsou dokonce utvrzením rozvíjejícího se spojenectví. Tak je tomu s Bulharskem, s kterým jsme uzavřeli obchodní, hospodářskou a kulturní dohodu a s nímž hodláme uzavříti spojeneckou smlouvu, a tak je tomu také s Rumunskem, které už před válkou bylo naším věrným, a jak se právě v době Mnichova ukázalo, jedním z nejvěrnějších spojenců a s nímž hodláme tyto staré spojenecké svazky obnovit.

Ale i vůči Finsku, Itálii a také Maďarsku jsme na pařížské konferenci projevili dobrou vůli, která se může stát východiskem dobrých hospodářských, kulturních a politických vztahů a která je nesporným důkazem, že osvobozené Československo nabízí upřímnou spolupráci všem mírumilovným státům a národům.

Docela zvláštní kapitolu tvoří náš vztah k Maďarsku, a mírová smlouva s ním, jak správně říká pan státní tajemník, byla pro nás na pařížské konferenci otázkou daleko důležitější. Maďarsko bylo vedle Německa naším nejaktivnějším nepřítelem, a to nejen za války, ale vlastně již předtím, kdy maďarský revisionismus znovu a znovu ohrožoval bezpečnost a klid naší republiky. Za Mnichova se Maďarsko přímo zúčastnilo loupeže páchané na našem území a tuto loupež nejen petrifikovalo vídeňskou arbitráží, nýbrž ji ještě rozšířilo po 15. březnu anexí Podkarpatské Rusi a části východního Slovenska. Na tomto uloupeném území oživila pešťská vláda v letech okupace tradiční maďarskou protislovanskou odnárodňovací politiku, na kterou naši slovenští bratři z dočasně odtrženého území sotva kdy zapomenou. Je proto jistě pochopitelné, že náš vztah vůči Maďarsku, s nimž si jistě všichni přejeme žít v sousedské a přátelské shodě, je ovlivňován těmito zlými zkušenostmi dávné i nedávné minulosti.

Je naším nesporným úspěchem, který pan státní tajemník právem vyzvedl, že se nám podařilo prosadit do mírové smlouvy s Maďarskem, jak stanoví 25. článek, prohlášení nulity vídeňské arbitráže. Dr Clementis mluví o osmi schůzích příslušných komisí, kterých bylo zapotřebí k prosazení tohoto požadavku, ale nemluví o všech těch nesčetných hodinách, které musil on sám a jeho spolupracovníci věnovat přesvědčování ostatních delegací, aby připravil půdu k přijetí tohoto požadavku. Jakou důležitost mělo pro nás splnění tohoto požadavku, to jistě pochopí každý, kdo si uvědomí, že vídeňská arbitráž a s ní spojené odtržení části slovenského území bylo nejen přímým důsledkem Mnichova, ale vlastně už jeho součástí a že by tedy odčinění Mnichova nebylo úplné, kdyby nám jako jakési mnichovské residuum zůstala mezinárodní neoduznaná křivda vídeňská. Proto i když nijak nepodceňujeme dalekosáhlé hospodářské důsledky, které pro nás znamená 25. článek maďarské mírové smlouvy, ceníme si především tento článek po stránce politické a mravní a spatřujeme v něm jednu z mezinárodních záruk proti účinnému oživení maďarského revisionismu.

Ale tak, jako máme všichni radost z tohoto nepopiratelného úspěchu, stejně si jistě všichni přiznáváme rozčarování z neúspěchu ve věci, na níž nám z celého jednání o mírovou smlouvu s Maďarskem záleželo nejvíce. Nepodařilo se nám do této mírové smlouvy vtělit ustanovení, jímž se Maďarsko zavazuje převzíti z Československa 200.000 našich občanů maďarské národnosti. Nebyl to, po pravdě řečeno, první neúspěch tohoto našeho stanoviska. Nemohli jsme, jak říká ve své zprávě pan státní tajemník, použít takových možností, jaké jsme měli v případě likvidace menšiny německé, když jsme se, jak známo, o německém transferu dohodli přímo s oběma okupačními mocnostmi, které přicházely v úvahu, totiž se Spojenými státy a se Sovětským svazem. Ale nepodařilo se nám ani později vtěliti tento požadavek do návrhu mírové smlouvy, jak jej společně už před pařížskou konferencí vypracovala konference zahraničních ministrů, takže pařížská konference už vlastně jenom potvrdila nepochopení našeho stanoviska. Účinek tohoto nepochopení je však ten, že nám v Československu zůstává několikasettisícová maďarská menšina, a tento účinek je tím bolestnější, že také výsledek akci výměny obyvatelstva je zatím pro Československo naprosto neuspokojivý.

Vím dobře, paní a pánové, že tato maďarská menšina dnes nepředstavuje žádné konkretní nebezpečí. Její příslušníci, tak jako zbývající příslušníci bývalé menšiny německé, mají dnes plná ústa loyality vůči Československu a prohlašují se za osvědčené antifašisty a dobré občany. Přes to však jistě cítíme, že to, co není nebezpečím dnes, může býti nebezpečím zítra, a nejlepším výrazem tohoto našeho společného přesvědčení bylo ostatně ono upřímné, ale bohužel marné úsilí naší vlády o prosazení transferu této menšiny. Není třeba, abychom si mezi sebou sami připomínali, jak věrně plnila naše první republika všechna smluvní i mezinárodně uznaná opatření k ochraně menšin, právě tak jako není třeba, abychom si připomínali, jakého nevděku a jaké zrady jsme se od svých menšin, a to od všech svých menšin, dočkali. Ale zdá se, že je třeba připomínat tyto skutečnosti těm, kterým se zdá náš postoj vůči Maďarsku příliš tvrdý a kdo by chtěli na naše poměry uplatňovat cizí měřítka.

Jako příklad nesprávného chápání našich poměrů a jako příklad nebezpečí, které by v sobě skrývala jakákoli generalisace, uvádím jednání Meziparlamentní unie v Kahýře, kde právě mluvčí naší spojenecké Jugoslavie uplatňovali v diskusích názor, že jejich vlastní menšinová politika může sloužit za vzor menšinové politice jiných států, a kde vypočítávali, kolik škol dali v uplynulých dvou letech své vlastní maďarské menšině. Domnívám se, že nejen našim jihoslovanským přátelům a spojencům, ale i všem těm, kdo v otázce menšin uplatňují určité generelní stanovisko, je třeba jasně a srozumitelně vysvětlovat odlišnost našich, československých poměrů a že je třeba nenechat je na pochybách, že si na základě svých bohatých a bolestných zkušeností nemíníme svůj vztah ke svým menšinám upravovat jinak než po československu a po svém. (Potlesk.)

Domníváme se rovněž, že by bylo stejně nebezpečné, kdybychom se ve své ostražitosti dali ukolébat skutečností, že se v Maďarsku změnily vnitropolitické pověry a že byli smeteni představitelé té maďarské vlády, která intrikami a pomluvami bojovala proti našemu spravedlivému požadavku transferu.

Pan státní tajemník nám vyložil, jak opatrně přijímali, on i naše vláda, příliš hlučné dovolávání se demokracie u některých bývalých představitelů Maďarska. Ve světle pozdějších událostí tu rádi přiznáváme oprávněnost tohoto moudrého a opatrného stanoviska, ale prosíme ho, aby stejně moudré a opatrné stanovisko zaujímal i k představitelům Maďarska dnešního, kteří se, jak jsme viděli, demokracie dovolávají ještě hlučněji. Tak jako žádný český člověk nebude věřit Němcům, třeba byli desetkrát odnacisováni, ať ve východní nebo v západní zoně Německa, dokud svou mírumilovnost neprokáží nejedním činem, ale řadou činů v řadě mírumilovných let, stejně budeme každý maďarský režim soudit ne podle jeho slov a podle jeho ideologie, ale podle skutků, jimiž nám bude svou vůli po dohodě a po přátelství dokazovat.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP