Ještě se, pánové a paní, nenaskytla taková matka, které by bylo jedno, budou-li její děti mít dost co jíst anebo ne. A nyní si představte, že se doví přímo z úředních míst, že zásobování moukou a chlebovinami není zajištěno, hned nato na trhu nesežene ani mrkev, ani cibuli nebo česnek a dokonce brambory místo na pultě se dostávají zpod pultu.

Při tom se ze šmelinářského podzemí šíří zprávy, že to bude ještě mnohem horší než teď, že zatím je možno koupit mouku aspoň za 50 Kčs 1 kg, ale později že bude ještě dražší. Neodpovědný a mnohdy nedoložený pesimismus a uměle vyvolaná panika, to je a vždycky byl nejlepší podklad pro zvednutí hladiny šmelinářských zisků. A což teprve, když je panika živena ještě z oficiálních míst?

Abych však mluvila konkretně. Ještě v jarních měsících tvrdilo ministerstvo výživy, že se nám do nových žní nebude dostávat 20.000 vagonů chlebovin a pšeničné mouky, což přivodilo ten stav, že se předpokládaný výkup pšenice již v měsíci dubnu a květnu zastavil a nakonec nám ovšem 10.000 vagonů chlebovin zbylo.

Jsme pochopitelně rádi tomuto přebytku, neboť žádný rozumný hospodář nežije ze dne na den a z ruky do úst a chce a musí mít aspoň malou reservu, tím spíše, že je tak těžká doba. Každá naše hospodyně se však ptá: Bylo tedy třeba bít na poplach? A ještě před začátkem výkupu z nových žní začala panika znovu. Jedna oficiální zpráva vyvracela druhou, jednou nám chybělo 20.000 vagonů, po druhé jsme byli zajištěni až do nových žní, a kdo z toho ovšem nejvíce těžil, byli šmelináři.

Mezi těmito zprávami a mezi našeptáváním šmelinářů vzrůstal neklid a rostla nejistota naší hospodyně. Naše ženy a matky ukázaly už nejednou, že mají pochopeni pro to, že se budou musit uskrovnit, když pro nezaviněné vnější okolnosti je menší úroda. Pochopí, že se urodilo málo zeleniny, ale nepochopí a nesmíří se s tím, že ani to málo se na regulérním trhu neobjeví.

Podobný případ - jak prošel pražským tiskem - byl nedávno v Libni, kde se za šmelinářskou cenu dostala všechna zelenina a po přivolání kontroly se strany kupujících, se strany spotřebitelů, byla nalezena hnijící zelenina ve sklepích obchodníků se zeleninou. Naše ženy také nepochopí a nemohou pochopit ani se smířit s tím, že sotvaže se pro nedostatek mléka omezila výroba sýrů, že i sýry zmizí z normálního prodeje. A tak je to, pánové a paní, se vším, čeho se objeví momentálně nedostatek. Mnohé již ovšem napravit nelze, mnohé však lze ještě napravit a zlepšit.

Chceme, aby se naše ženy zařazovaly do pracovního procesu. Pracuje-li však žena od rána do večera, kdy si má jít potom shánět ono zboží, kterého je na t. zv. volném trhu nedostatek? Vždyť volný prodej - třeba u brambor - znamená stát dnes hodinu ve frontě anebo zaplatit šmelinářskou cenu, na př. za cibuli. Myslím proto, že by bylo nejsprávnější, kdyby jakýmkoli způsobem: na body, na lístky, či jinak byly pro naše ženy zajištěny všechny druhy toho zboží, které se na volném trhu nesežene. U každé hospodyně budí jen útrpný úsměv, když Nejvyšší cenový úřad stanoví cenu cibule nebo česneku, poněvadž hospodyně z vlastní zkušenosti ví, že nikde anebo skoro nikde za stanovenou cenu cibuli ani česnek nedostane. To není maličkost, to není jen otázka cibule, česneku, zeleniny, medu anebo máku. To je - a tak se na to musíme také dívat - otázka důvěry ve spravedlnost lidově demokratického režimu, to je otázka oněch větších nebo menších starostí našich žen a našich rodin.

Rozumí se, že budeme pracovat k tomu, aby vázané hospodářství bylo postupně uvolňováno. Ale nesmíme v žádném případě připustit, aby se to dělo na úkor těch nejpotřebnějších vrstev. Je dobře právě při dnešní naší situaci si připomenout, jak byl správný náš odpor proti uvolnění cukru, masa nebo jiných živin a životních potřeb. Líbivá agitační hesla by nás, jak se dnes ukazuje, přivedla do katastrofální situace. Nechť si to právě dnes u příležitosti rozpravy o výživě připomenou všichni ti, kdož zde s tohoto místa volali po zrušení přídělového hospodářství. Podlehnout tomuto nátlaku bylo by znamenalo, že by se dnes šmelilo nejenom se zeleninou, ale také s cukrem.

Stejně by zasloužila podrobného osvětlení jiná otázka, kterou tak často slyšíme z úst našich žen: Proč loni, kdy jsme měli takový přebytek zeleniny, že hnila na trhu a ve skladištích a pěstitelé byli poškozováni, poněvadž ji nemohli prodat, proč tehdy se dovážela taková spousta zeleniny z ciziny, zatím co letos, kdy jí máme nedostatek, kdy jí není na našem trhu vůbec vidět, nevidíme také nikde holandská auta, napěchovaná zeleninou? Na druhé straně je třeba kvitovat s povděkem, že se u nás v zásobování a distribuci pamatuje především na děti. Je zcela správné, že se ony druhy zboží, které nelze rozdělit pro všechno obyvatelstvo, dávají přednostně dětem, a že jako u mléka a u rýže byla přednostně upravena také cena. Mělo by tomu tak být i u zeleniny a u těch druhů zboží, bez nichž je výživa našich dětí nemožna.

Apeluji proto také na ministerstvo výživy, aby včas zajistilo mimořádné vánoční příděly, aby přes všechny potíže náš vánoční stůl odpovídal stále stoupající životní úrovni našeho obyvatelstva. Upozorňuji na to již dnes proto, že loňské zkušenosti ukázaly, že nejeden z předchozích slibů nebyl pak splněn, anebo nebyl splněn včas. A právě tak, jako se náš pracující lid smíří s nutným uskrovněním, bude-li mít pocit spravedlivého rozdělování plodů naší společné práce, tak my všichni musíme dát výraz jeho odhodlané vůli, přísně a nekompromisně stíhat a trestat všechny šmelináře, a to od těch největších počínaje až k nejmenším, a nikoli opačně. Zamezí-li se šmelina velká, zmizí sama sebou také malá. Prostě opatření vyplývající ze zákona o stíhání černého obchodu musí tvrdě dopadnout na všechny škůdce národa.

Pánové a paní, praxe posledních měsíců však ukázala, že ne všude a ne ve všech stranách bylo s dostatek dobré vůle přeměnit ve skutek přání snad veškerého našeho pracujícího lidu přísně trestat šmelináře. Je přímo trestuhodné, že téměř u každého většího případu šmeliny najde se vždycky aspoň jeden vlivný intervenient, který po dobrém anebo po zlém prosazuje, aby chycený šmelinář nebyl potrestán. Je faktem, že právě v tomto bodě nebylo ani zdaleka ještě vykonáno vše, co bylo naší povinností a k čemu se všecky politické strany Národní fronty zavázaly v tom okamžiku, kdy hlasovaly pro přijetí protišmelinářského zákona. Mohla bych dokonce uvésti příklady, kdy i členové tohoto slavného sboru se přímo anebo oklikou zasazovali ve prospěch dopadených a usvědčených šmelinářů. Má-li být jednání a činnost poslanců v souladu s vůlí lidu, pak v tomto bodě se s vůlí lidu velmi často ještě rozchází. Nezbývá tedy nic jiného, než znovu apelovat na všechny orgány státní a lidové správy, na všechny funkcionáře a příslušníky všech politických stran bez rozdílu, aby alespoň nyní, kdy se částečná neúroda stala živnou půdou pro šmelináře, hájili zájmy lidu na každém kroku. Přiznávám, že jen dostatek zboží naplno odstraní šmelinu. To však nesmí znamenat, že nyní budeme s rukama v kapsách přihlížet řádění těchto obchodníků s lidskou nouzí.

Pana posl. Hořínka se zde nemile dotklo, že soudruh posl. Klícha mnohokrát ve svém referátě použil slova šmelinář. Nejde o to, kolikrát ten či onen poslanec nebo funkcionář strany použije slova šmelinář. Jde o to, jak v okruhu své působnosti vede boj proti šmelinářům. My však víme, že jsou lidé, kteří mají plná ústa boje proti šmelinářům, ale v praxi a při hlasování o potrestání vinníků hlasují na jejich obranu.

A není těchto případů málo. Cenová komise jenom v Praze zavedla trestní řízení ve 3.514 případech, z toho pro předražování bylo potrestáno 2.780 šmelinářů pokutou v částce 24,5 milionu Kčs. Jen 7 milionů Kčs bylo zaplaceno, ostatní odsouzení se odvolali k zemskému národnímu výboru; nebudu uvádět příklady, ale prosím pány poslance a paní poslankyně, aby se podívali a dali si předložit, kdo v cenové komisi a v trestním senátě zemského národního výboru hlasoval pro potrestání těchto odsouzených šmelinářů a kdo hlasoval pro to, aby se jejich odvolání vyhovělo. Naše strana to rozhodně nebyla.

Troufalost šmelinářů tím jen roste a pan posl. Hořínek mně promine, že jsem také několikrát použila slova šmelina. Vědomí, že mají zastánce, je pochopitelně posiluje. Mohu uvésti desítky příkladů. Uvedu zatím jeden. Velkodrogista pan Koďousek byl potrestán pro šmelinu s mýdlem pokutou 600.000 Kčs. Prohlásil, že nemá ani haléř. Ale když potřeboval potom ukázat, že má zaplacenou tuto pokutu, aby mu byl dovolen jiný obchod, požádal o povolení splátek a splácel 100.000 Kčs měsíčně vlastně z toho, co podle svého tvrzení neměl, neboli přebytek 100.000 Kčs měsíčně vydělával, když před tím ovšem žaloval redaktora rozhlasu za to, že ho nazval v rozhlasové relaci šmelinářem. Pan posl. Hořínek dále kritisoval posl. soudr. Klíchu proto, že žádal při potrestání šmelinářů, opakuje-li se pokus o šmelinu, odnětí živnostenského oprávnění, a zmínil se o tom, že tento požadavek je namířen proti živnostníkům. My naopak bojem proti šmelinářům chráníme poctivé a čestné živnostníky a chceme, aby byli odděleni a aby se sami oddělili od těch škůdců národa, kteří žijí z nouze pracujícího lidu.

Chtěla bych podotknout, že nejen orgány cenové kontroly, Sbor národní bezpečnosti a národní výbory, ale i ministerstvo výživy může být v boji proti šmelinářům velmi nápomocno. Předně tím, že každý druh zboží bude buď zajištěn každému spotřebiteli plně, anebo aspoň z části. Na volný trh budiž však dáváno výhradně jen ono zboží, kterého je tolik, že nabídka se plně vyrovná poptávce. Dále ministerstvo pomůže v boji proti šmelině také tím, že bude daleko uvážlivěji vypouštět zprávy o zásobovací situaci a že nebude už plýtvat pouhými sliby. A v neposlední řadě je třeba, aby zásobovací politika nebyla dělána jen ze dne na den, aby neviděla a neřešila jen okamžitou situaci, ale aby byla prozíravější a poučovala se z chyb i z úspěchů minulosti.

Pánové a paní, také na množství a jakosti toho, co má náš dělník, rolník, živnostník a úředník k obědu, měříme životní úroveň našeho lidu. Má-li se práce rukou i mozků odrážet v míře životní úrovně, musíme učinit vše, aby se i za těžších a nesnadnějších poměrů životní úroveň stále zvyšovala. Proto poctivost, dobrá vůle a hlavně spravedlnost v rozdělování společně získaných statků je nejlepší cesta, jak tuto povinnost vůči národu a vůči našim ženám, matkám a hospodyním splníme. (Potlesk.)

Místopředseda Tymeš: Dalším řečníkem je pan posl. Torn. Dávám mu slovo.

Posl. Torn: Pane předsedo, paní a pánové!

Slavná sněmovna mi dovolí, abych si celou problematiku exposé pánů ministrů o rozsahu katastrofy, způsobené suchem, poněkud zjednodušil: abych konstatoval důsledky způsobené živelní katastrofou a abych kritisoval příčiny, které způsobily ty hrůzy a katastrofu, t. j. příčiny, které byly v našich rukou, t. j. hospodářskou činnost a řízení zemědělské politiky. Ta prvá okolnost či ty prvé důsledky jsou mimo naši vůli. O bezvlažnosti středoevropského prostoru, bezdeštnosti, o tom tropickém létě, které způsobilo strašlivou katastrofu, je velmi těžko diskutovat. To je důsledkem, stojí tedy mimo naši vůli; to je zákon přírody, zákon půdy, a ten musíme přijmout tak, jak se nám projevil. Ale to druhé, co je v našich rukou, to je zemědělská politika, zda tou jsme nemohli snížit tu strašlivou katastrofu, ve které se nalézá země?

Jaké to byly účinky naší výrobní zemědělské politiky, které tak rušivě působily na celou složitost naší zemědělské výroby, na život zemědělce, co to bylo? Musíme si říci, že to byla naše zemědělská politika, která byla řízena více méně permanentní revolucí nežli smyslem pro klid, pokoj a mír v zemědělské výrobě. Zemědělec potřebuje klid, aby mohl pracovat a vyrábět chleba - to je základní podmínka neporušitelnosti tohoto postupu a procesu. Výrobní revoluce nemůže přispět k těmto vlastnostem a výsledkům, které zemědělec potřebuje. My o zemědělci říkáme, že je pokrokový. Je to pravda, pokud jde o technická hlediska, ale ve své povaze je konservativní; zachovává všechno, co zdědil po předcích, co je dobré, osvědčené, ale nebrání tomu, co je nové, je-li to lepší toho starého. A když se podíváme na řízení zemědělské politiky s tohoto hlediska, pak se tu setkáme s těmi rušivými jevy ve výrobě, které způsobily zneklidnění a byly právě příčinou mnohých nedostatků, jež se projevily na straně výsledků zemědělské práce velmi velmi tvrdě.

Které to byly rušivé jevy? Především problematika vlastnictví půdy. Nedůvěra ke všem prohlášením, která tady byla činěna, že vlastnictví bude nedotknutelné. Bylo to neustálé volání po nových formách výrobních, které zneklidňovalo, byla to neurčitost osidlování, stranickost rolnických komisí, neplatnost různých alšovských dekretů o zajišťováni půdy v pohraničí při osidlování, byla to nevyzkoušenost co se týče velikosti zemědělských podniků od 8 do 13 ha, příslib předčasné parcelace ve vnitrozemí, aniž bylo dřív osídleno pohraničí; byl to boj o horní hranici statků, jaké zůstanou anebo nezůstanou; byly to stejné ceny za pšenici a žito; trojí ceny za obilí bez zřetele na výrobní náklady, na kalkulaci; byly to rušivé zásahy v podobě referend, politické rozdělování vesnice, plakáty, brožury, které vnášely neklid do našich vesnic a takovýmto způsobem nezajišťovaly dokonalé obhospodařování půdy; byl to nedostatek pracovních sil, bylo to strašlivé zklamání všech příslibů pracovních sil z ciziny a nakonec nízké mzdy zemědělským dělníkům, anebo doplňuji, dělníkům země, ať na vlastním anebo v námezdním poměru. Byl to útěk od zemědělství jinam, byla to disparita, nedostatek krmiv pro produkci živočišnou; překážky ve volné disposici s půdním majetkem, zákaz schvalováni prodejů drobné půdy na vesnici sousedům; byla to také organisace zemědělců, dělení zemědělců na kurie a odklad v projednání zákona, byla to diferenciace zemědělců, malých, středních a velkých, byla to organisace distribuce a posléze také ony nešťastné subvence na kurníky, pařáky a různé a různé politické meliorace. Nedostatečný příděl strojů a hnojiv, přemrštěná podpora pastvinářských družstev, boj o vesnici, to všechno se projevovalo v tom, že nebyly dostatečně obdělány pozemky, což se končí ve strašlivém účtu na kontě výživy našeho národa. A tu se ptám obou pánů ministrů na tyto důsledky. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

V exposé pana ministra výživy stojí, že proti loňskému roku bylo oseto obilovinami o 127.000 ha méně. Těch 127.000 ha půdy se u nás projevuje při 12centovém výnosu průměrnou ztrátou 15.000 vagonů. A jestliže pro zneklidnění zemědělského obyvatelstva nebyla půda dostatečně obdělána a oseta, je tu další manko, manko celých 50 kg na 1 ha půdy, a z 1,500.000 ha půdy se projevuje úbytkem dalších 8.000 vagonů. Tím jsme ztratili celých 23.000 vagonů. Jakou hlubokou vděčnost projevuje národ Sovětskému svazu za to, že můžeme nakoupiti 23.000 vagonů pšenice a žita. Na druhé straně jsme si vlastní vinou nevyrobili 23.000 vagonů. To je ten důsledek neklidné, radikální revoluční politiky zemědělské.

Pan ministr zemědělství se pochopitelně nezabýval těmito důsledky a tímto hlediskem, zabýval se hlediskem prvním, katastrofou ze sucha, kde vůle lidská nemůže pomoci, a poukazuji proto na tu část jeho projevu, kdy pochválil úspěšnou činnost svého resortu a také své politiky. Ono je to nejsprávnější, když to učiní resortní ministr sám. Aspoň má jistotu, že mu to někdo nepokazí. Vzpomínám při tom na případ srbského spisovatele Branislava Nušiće, který si také napsal svoji vlastní autobiografii jenom z toho důvodu, aby měl jistotu, aby mu někdo neubral anebo nepřidal, poněvadž vycházel z názoru, že si každý pro své rozhodnutí najde svoje důvody. A pan ministr zemědělství měl napřed své rozhodnutí a proto si také nalezl důvod pro obhajobu této své politiky. Ten spočíval jenom v jednom politickém hledisku: získat vesnici i za ztrátu chleba pro národ. Proto v tomto smyslu obviňuji pana ministra zemědělství jako resortního ministra z nedostatku péče o výrobu chleba a výrobní politiku zemědělskou. Jestliže se pan ministr Majer ve svém exposé projevil starostlivým o naši vyživovací situaci, řekl to slovy, že může být kritisována činnost ministerstva, ale že v žádném případě neměli bychom jít na cestu politické licitace tam, kde mají být řešeny problémy, aby neblahé následky mohly býti nejdříve odstraněny anebo zmírněny. (Posl. Nepomucký: A z toho jsi si příklad nevzal, viď?) Ano, já jsem si vzal příklad ze starostlivé péče pana ministra Majera, pane kolego, a srovnával jsem exposé pana ministra zemědělství a přitom konstatoval, že pan ministr zemědělství podrobil kritice včerejšek, ale nepečoval o to, jaký bude zítřek.

Jestliže se pan ministr zásobování dívá velmi starostlivě na naši budoucnost, pak já chci k tomu připojit připomínku, že se dívám ještě vážněji na naše zítřky, poněvadž všecky závěry, které v debatách byly o naší zásobovací situaci učiněny, vypadaly optimističtěji, nežli ve skutečnosti jsou, neboť naši představitelé se mylně domnívají, že budeme mít k disposici z vlastní sklizně 78.000 vagonů obilovin. Jestliže jsme loňského roku odevzdali 107.000 vagonů obilí a při tom jsme potřebovali 30.000 vagonů na osivo pro 1,500.000 ha a jestliže 66.000 vagonů potřebujeme na samozásobitelské dávky v Čechách, na Moravě a na Slovensku, pak se nám objevuje, že jsme loňského roku kromě obilí, které jsme zkrmili, měli k disposici 203.000 vagonů. Když jsme 20.000 vagonů, to jest 10 % obilí, zkrmili, objevuje se nám loňská sklizeň 225.000 vagonů. Jestliže pan ministr výživy, pan ministr zemědělství a Státní úřad statistický souhlasně potvrdili, že máme o jednu třetinu méně, pak máme o 75.000 vagonů méně proti loňsku a budeme to odečítat od té částky, která byla poskytnuta na výživu národa, a ne od těch částek, které zůstávají konstantními, to je osivo a samozásobitelské dávky, jež se nám projevují ve stejné výši jako roku loňského. Jestliže z 225.000 vagonů odečtu 75.000 vagonů, zbývá 150.000 vagonů, minus osivo a samozásobení - 30.000 a 66.000 vagonů - dohromady 96.000 vagonů, zbývá tedy pro zásobování obyvatelstva 54.000 vagonů. Proto zde vyniká nesmírná závažnost naší zemědělské výrobní politiky, když jsme svou vlastní vinou ztratili 23.000 vagonů, které jsou pro výživu národa nezbytnou potřebou.