Při tomto slibu bylo též řečeno,
že k úpravě platové má dojíti
teprve po snížení počtu veřejných
zaměstnanců, neboť takto získaných
úspor má býti použito ke krytí
zvýšených osobních nákladů
z titulu platové úpravy. Je proto překvapením,
že podle důvodové zprávy projednávané
osnovy mají být hrazeny zvýšené
náklady z osnovy vyplývající z úspor,
které v r. 1947 vzniknou zejména snížením
počtu státních zaměstnanců.
Co potom zbude na platovou úpravu? Nebo snad nový
platový zákon dá jistě příliš
dlouho na sebe čekat? A jak se v tomto případě
uhradí náklady, jichž si vyžádá
nutná zatímní platová úprava
požitků státních zaměstnanců,
hlavně pak pensistů, vdov a sirotků? Je nám
přece všem zjevno, a potvrdily to hlasy z nejvyšších
míst, že platové poměry veřejných
zaměstnanců, především pak pensijní
a zaopatřovací poměry státních
pensistů jsou tragické. Sám pan ministr vnitra
při jisté příležitosti prohlásil,
že dnes i sekční šéfové
jsou na tom bídně. Proto snad nebylo zrovna nejšťastnější,
jestliže se úprava platů státních
zaměstnanců podmínila snížením
počtu veřejných zaměstnanců.
Holedbáme se sice neustále, že chceme být
a že jsme sociálně spravedlivější,
než byla republika první, avšak jsem jist, že
veřejní zaměstnanci tuto novou spravedlivější
sociální politiku ještě nepocítí.
Spíše naopak lze říci, že napřed
musí přinésti oběť, aby z ní
mohli sami něco dostat. A přece veřejní
zaměstnanci to jsou, kteří nejlépe
vědí, že ve státním rozpočtu
by se daly nejen na osobních, nýbrž i na věcných
položkách ušetřiti stovky milionů,
takže by jejich oběť nemusila býti, nepřihlédneme-li
k nedostatku pracovních sil ve výrobě zemědělské
a částečně i průmyslové,
požadována v měřítku tak značném.
Státní zaměstnanci, kteří trpěli
finančně, ale hlavně morálně
a fysicky po celou okupaci, a to povětšině
i se svými rodinami, zůstali republice a národu
věrni. Jen několik málo výjimek, které
byly potrestány lidovými soudy a očistnými
komisemi, potvrzuje pravidlo národní a státní
spolehlivosti u velké většiny veřejných
zaměstnanců. Svou věrnost republice a národu
dokumentovali veřejní zaměstnanci i po osvobození,
když s největším úsilím
přispěli k tomu, že se brzy rozběhla
kola státní administrativy, i když se také
brzo přesvědčili, že ani v osvobozené
vlasti nenajdou pravého porozumění. A byli
to zase veřejní zaměstnanci, kteří
organisovali úřední chod i u lidových
orgánů, aniž se jim po většině
dostalo jiného než slovního uznání.
Soudcové, učitelé, finanční
stráž, železničáři, pošťáci
a všichni ostatní prací dokázali svou
lásku k vlasti. A dodnes ji dokazují, neboť
slouží za bídný plat, aniž by pozvedli
trochu energičtěji své hlasy, volající
po nápravě. A čeho se dočkali? Útoku
na svou definitivu, nejistoty, která vyplývá
z plánovaného zmenšení počtu
státních zaměstnanců, a obav, plynoucích
z příštích úprav platových
i služebních. Nenadsazuji, řeknu-li, že
se státními zaměstnanci hraje se poťouchlá
hra.
Dokazovalo se kdysi, že státních zaměstnanců
máme o 180, snad o 150 tisíc více než
před válkou. Dnes se mluví o 100.000 a vyslovuje
se mínění, že budeme moci býti
spokojeni, když jejich počet snížíme
o 70.000. Přitom však sotva jsme s to říci,
kolik vlastně všech státních zaměstnanců
máme. A vůbec nevíme, kolik je zaměstnáno
lidí v samosprávě. A v téže době,
kdy se chystá osnova zákona o mobilisaci pracovních
sil ve veřejné správě a o restrikci
státních a veřejných zaměstnanců,
přicházejí některá ministerstva
s požadavkem na zvýšení počtu zaměstnanců
svého resortu. Je to poctivé jednání?
Není to spíše záměrné
odvádění pozornosti nejširší
veřejnosti od skutečného stavu a pomlouvání
veřejných zaměstnanců?
Musíme si uvědomiti, že zvýšený
počet veřejných zaměstnanců
proti rokům předválečným má
své příčiny. Jestliže na jedné
straně tvrdíme, že bychom měli míti
menší počet státních úředníků,
poněvadž se zmenšilo naše státní
území a poněvadž jsme odsunuli půl
třetího milionu Němců, pak musíme
přiznati, že stát převzal na sebe celou
řadu nových úkolů a povinností,
jež nutně někdo musí plnit. Rozmnožili
jsme počet ministerstev, na Slovensku máme povereníctva,
otevřeli jsme nové školy, převedli jsme
na stát různé funkce zdravotní a sociální,
jež dosud dobře a svědomitě plnily dobrovolné
organisace z dobrovolných příspěvků,
máme nové úřady, komise a rady, jako
cenové, hospodářské, plánovací
a pracovní, máme nové funkce a nová
oddělení nejen v ministerstvech, nýbrž
i u všech národních výborů. Též
národní obnova a osídlování,
distribuce a svazy znamenají podstatné rozšíření
státní a veřejné agendy a tudíž
i nutné zvýšení početních
stavů pracovních sil.
Je proto nesvědomitostí, jestliže se jen povšechně
konstatuje, že máme přebytek sil ve státních
službách, neboť pro celou pravdu nutno říci,
proč jich máme více než před
válkou. Ostatně o přebytcích pracovních
sil se budou přít jednotlivé úřady
mezi sebou. Jestliže jich nadbývá ve vnitrozemí,
často se jich nedostává v pohraničí,
i když tam byly v důsledku odsunu mnohé úřady
a soudy zrušeny. Proč se jich tam nedostává?
Příčiny jsou mnohé a v poslední
řadě příčina finančního
zatížení. Kdybychom opravdu chtěli poznati,
kolik vlastně máme nadbytečných veřejných
zaměstnanců, museli bychom především
přikročiti k reorganisaci a zjednodušení
státní administrativy. Musili bychom bez stranické
zaujatosti zjistiti, zda opravdu potřebujeme tolik ministerstev,
kolik jich právě máme, zda ty komise, rady
a úřady nejsou mnohdy zbytečnou přítěží
a zda vlastně v přebujelosti státní
administrativy netkví onen nenávistně osočovaný
byrokratismus.
Chceme jistě míti dobrou a spolehlivou státní
správu, ale ta nemusí oplývat přebytečnými
úřady a orgány. Pak také nebude přebytek
sil. Pro dobrou státní správu je třeba,
aby její zaměstnanci byli slušně placeni.
Jen takoví zaměstnanci, kteří nebudou
míti strach o budoucnost svou a svých rodin, jen
takoví budou opravdu sloužit státu a národu
poctivě, přesně a spolehlivě. Ale
to vyžaduje na druhé straně spravedlnost. Poslední
nesmějí se stávati prvními proto,
že vlastní tu či onu politickou legitimaci,
nýbrž pro svou kvalifikaci, výkon a práci.
Renominace a nominace křiklavým způsobem
porušila velmi často pravidla spravedlnosti. Vždyť
na př. nelze trestati výtečně kvalifikovaného
úředníka škrtnutím z renominačního
návrhu jenom proto, že je mu 58 let. Za 30 roků
svědomité a poctivé služby si zasluhuje
poněkud jiného uznání na odchodnou.
A mohli bychom si povědět i více o nespravedlnostech,
které mají jen jeden výsledek, a to ten,
že mezi veřejnými zaměstnanci bují
nedůvěra, závist, nevraživost a nespokojenost,
čímž trpí především
stát a veřejnost. (Předsednictví
převzal místopředseda dr. Ševčík.)
Je proto nejvýš na čase, abychom v tomto směru
začali dělat rozumnou politiku personální
i platovou. Je třeba zanechat všech líbivých,
ale nevyzkoušených pokusů a přikročit
s největší možnou rychlostí k řešení
všech důležitých otázek, které
se týkají státních zaměstnanců
a pensistů. Je třeba si uvědomit, že
absolutní většina jich jsou synové a
dcery chudých českých rodin, kteří
svou pílí a houževnatostí často
v bídě vystudovali a dali své síly
státu a národu k disposici s důvěrou,
že jejich dobrá vůle, snaha a píle bude
oceněna spravedlivě a po zásluze. I oni jsou
dělníky, kteří si zasluhují,
aby se jim dostalo ochrany a podpory odborové organisace
a spravedlivé mzdy. A trochu klidu, aby mohli opravdu nerušeně
pracovat pro republiku a její obyvatelstvo. (Potlesk.)
Podpredseda dr. Ševčík (zvoní):
Ďalším rečníkom je p. posl. Žiak.
Dávam mu slovo.
Posl. Žiak: Slávne ústavodarné
Národné shromaždenie!
Poslanec má pri plnení svojich funkcií mnoho
príležitostí navštíviť štátne
a verejné úrady. Vedľa intervencií za
veci širokého verejného významu je nespočetné
množstvo drobných, vcelku oprávnených
a spravodlivých žiadostí nášho
občianstva, ktoré zostávajú na úradoch
dlhší čas nevybavené a ktoré
treba posúriť. Úrad od najnižšieho
po najvyšší je len vtedy živou ustanovizňou,
dobrým prostriedkom na správu verejných a
občianskych vecí, keď v ňom pracuje
živý, ochotný, pracovitý, schopný
a spokojný úradník alebo verejný zamestnanec.
Pri styku s ľuďmi pracujúcimi na poli, v továrni,
na stavbe a v úrade človek má možnosť
už aj z výrazu tváre posúdiť, na
ktorom pracovisku sú ľudia spokojní, kde i
v práci prejavujú radosť zo života.
Bohužiaľ, musím to na tomto vážnom
mieste povedať, že naša pracujúca inteligencia
v štátnych úradoch, v podnikoch, v školách,
naši úradníci, profesori, učitelia,
poštári, zamestnanci na železnici nepôsobia
dojmom ľudí, ktorí majú radosť
zo života. Povojnová hmotne i mravne rozháraná
doba kladie na nich požiadavky veľmi vysoké,
žiada od nich nesmierne vypätie síl a nedáva
im potrebné podmienky pre spokojnosť. Úrady
a úradníctvo, školy a učiteľstvo,
hoci kto dnes kritizuje, obviňuje osoby z nečistej
politickej minulosti, ponosujú sa na zdĺhavosť
pri vybavovaní úradných prác, na nedostatok
dobrej vôle a na nepohotovosť v práci.
S plným vedomím zodpovednosti ochotný som
široké jadro poctivých, statočných
a až pod slušnú úroveň života
skromných úradníkov a verejných zamestnancov
brániť proti neoprávnenej a zlomyseľnej
paušálnej kritike. Štátne úradníctvo,
zamestnanectvo a školskí pracovníci zaručujú
nám svojou vernosťou, poslušnosťou a oddanosťou
k republike riadny chod verejnej správy, zdarné
budovanie štátu. Boli viackrát a veľmi
dôkladne preverení, presvedčený som,
že sa možno na nich úplne spoľahnúť.
Ale keď máme v nich spoľahlivý základ
štátnej istoty, buďme im nielen slovom, ale aj
skutkom vďační.
Tešíme sa zo znovunadobudnutej slobody. Ale sloboda
to je nie úzky pojem o národe, o reči, o
osobnom presvedčení, o slobode náboženskej,
ale pojem širší, ktorý zahrnuje aj slobodu
hmotnú a sociálnu. Práve naša doba sa
vyznačuje myšlienkovým prúdením
hospodárskeho a sociálneho oslobodenia človeka,
i praktickým uskutočňovaním hospodárskeho
a sociálneho vyrovnania. Ak teda uznávame, že
v skutočnej slobode dochádza človek a spoločnosť
cez hospodárske hmotné zabezpečenie existencie,
uznajme, že naši úradníci, verejní
zamestnanci a kultúrni pracovníci nič neoprávneného
nežiadajú, keď chcú mať také
odmeny, také hmotné podmienky denného života,
ktoré by ich zbavily starosti o každodenný
chlieb, odev, obuv, byt, aby sa mohli spokojne s láskou
a horlivosťou plne venovať svojmu povolaniu.
Ak našim štátnym a verejným zamestnancom
dáme neodvislosť hmotnú, dáme im aj
kus slobody mravnej a ľudskej. Hmotný nedostatok človeka
skľučuje. Odníma mu energiu, ohýba šiju
a kriví charakter. Nemôže a nesmie byť
želaním občana vidieť štátneho
úradníka, učiteľa a verejného
zamestnanca ako shrbeného, pokorného, ustrašeného
a nedostatkom bitého človeka, ktorý nemá
svojej vôle a slušnej, jemu primeranej úrovne.
Hmotné pomery štátnych úradníkov,
sudcov, gážistov, profesorov, učiteľov,
skrátka verejných zamestnancov sú meradlom
stupňa mravnosti a slobody národa. Preto je povinnosťou
štátu a predovšetkým zákonodarného
sboru, tak zabezpečiť zamestnancov hmotne, aby neboli
zaťažení hmotnými starosťami, aby
sa spokojne mohli venovať svojej práci. Hmotným
zabezpečením vytvárajú sa predpoklady
aj pre morálne postavenie úradníka vo verejnom
živote tak, ako ho vytvorila tradícia.
Pokladám za smutný zjav, keď v poslednom čase
sú štátni a verejní zamestnanci zatláčaní
na vedľajšiu koľaj. Tak sa mi zdá, ako by
bol štátny zamestnanec sirotou, ku ktorej sa nikto
nehlási a ktorého práca sa zaznáva.
Viem, sú mnohé starosti a pálčivé
problémy, ktoré kladú na financie štátu
veľké požiadavky. Štátne zamestnanectvo
iste uznáva, že šesť rokov hrozného
vojnového ničenia jednotlivca i spoločnosť
hlboko zasiahlo, a preto s patričným uznaním
a trpezlivosťou uspokojilo sa vetou: Štátni zamestnanci,
počkajte, teraz záujem štátu žiada
súrne vyriešiť iné dôležité
problémy. Ale kompetentným činiteľom
treba si uvedomiť, že všetky problémy štátu
dajú sa ľahšie zdolať vtedy, keď bude
štátne zamestnanectvo spokojné, lebo ono je
pilierom štátnej moci.
Obnova oslobodenej republiky kladie zvýšené
požiadavky na všetky vrstvy národa. Štátni
zamestnanci boli medzi prvými, ktorí svorne a disciplinovane
nastúpili do práce na diele obnovy. Nepýtali
sa, aká bude ich odmena za túto nadľudskú
prácu, trpezlivo čakali, že nájdu porozumenie
pre svoje sociálne a hmotné bolesti. No od oslobodenia
uplynuly už dva roky, preto je na čase, aby sa prikročilo
k účinnému zlepšeniu ich hmotného
postavenia.
Dovolím si uviesť tri okolnosti z našich povereníctiev.
Pán povereník školstva Novomeský
vo svojom expozé o slovenskom školstve kladie si otázku,
prečo školský systém trpí nedostatkom
školských pracovníkov, a hneď aj odpovedá,
že je to malé hodnotenie učiteľskej práce
po stránke finančnej a podstatne lepšie odmeňovanie
práce v iných odboroch. V rozprave o expozé
dotkol som sa hmotného postavenia školských
pracovníkov a tu si dovolím niekoľkými
slovami zopakovať tam prednesené myšlienky.
Vďačne kvitujem doteraz uskutočnenú
pomoc školským pracovníkom. Ale to všetko
nie je dostačujúce. Naši učitelia a
profesori v pravom smysle slova biedia. Učiteľ s početnejšou
rodinou nie je schopný zaokryť nutné denné
potreby svojej rodiny. Zlý hmotný stav núti
učiteľa a profesora prijať aj iné, vedľajšie
zamestnanie, mnohokrát nesrovnávajúce sa
s učiteľským povolaním. A dnes pri prevýchove
národa potrebujeme učiteľa i profesora celého,
aby vypnul všetky svoje sily pre vec dobrej výchovy
nášho československého štátu.
Ba nie sú vylúčené prípady,
že učiteľ i profesor je takrečeno prinútený
prijať azda dar od menej nadaného bohatšieho
žiaka. Keby nebolo charakteru a keby nebolo čistoty
v mravnom konaní našich školských pracovníkov,
narobily by sa i v tomto smere veľké mravné
škody.
Obidve expozé v kultúrnom výbore, tak ministra
ako i povereníka, konštatujú zlé hmotné
a sociálne položenie školských pracovníkov,
ale nádej dávajú len po uzákonení
nového platového zákona. To je málo.
Nutná je súrna pomoc. Ceny denných potrieb
sa úradne ztrojnásobily, ale skutočne 5 až
7násobne zvýšily. A plat učiteľov
a profesorov sa len azda zdvojnásobil. Za takýchto
pomerov sa učiteľom a stredoškolským profesorom
ťažko žije. Učiteľstvo sa len opiera
o svoj idealizmus a čaká. Dovolím si tuná
preto požiadať tak Ministerstvo, ako i Povereníctvo
školstva, aby po vzájomnej dohode našly riešenie,
ako pomôcť našim školským pracovníkom.
Ak nebude možné zvýšenie platov, nech
sa pomoc prejaví umožnením nákupu všetkých
domácich potrieb v určitých označených
skladoch za skutočne úradné ceny. (Potlesk.)
Školskí pracovníci tak ako aj všetci ostatní
štátni a verejní zamestnanci potrebujú
také hmotné odmeny, aby sa úplne a výlučne
bez starostí mohli venovať svojej vznešenej úlohe.
Dovolím si upozorniť i na ujmu, ktorá sa stala.
štátnym a verejným zamestnancom, učiteľom
a profesorom, príslušníkom ich rodín
odňatím 50% sľavy na železniciach. Všelijaká
unifikácia predpisov a dosť podstatných čaká
na svoje prevedenie, no keď sa jednalo o obstrihanie výhod
štátnym zamestnancom, s tou sa nepočkalo. Napokon
môže vzniknúť otázka, prečo
by sa raz neunifikovalo naopak? Prečo by sa dobrý
a spravodlivý slovenský predpis nezaviedol na územie
celej republiky? (Potlesk.) Ak sa úradníkom,
zamestnancom a školským pracovníkom a ich rodinám
umožní na železniciach lacnejšie cestovať,
to nie je len hmotná výhoda, to je aj podmienka
pre rozširovanie duchovného obzoru. Bolo by správne,
keby naši štátni úradníci a zamestnanci
všetkých kategórií mali svetový
rozhľad, keby mohli i cudzinu navštevovať. S hľadiska
upevnenia žiadúcej československej vzájomnosti
by bolo veľmi účelné zaoberať sa
touto otázkou a zlepšením výhod na železnici
umožniť slovenským štátnym zamestnancom
a učiteľom aspoň len návštevu Čiech
a Moravy a zamestnancom českým zase návštevu
Slovenska. Čím sa budeme navzájom lepšie
poznať, tým sa budeme viac ctiť a milovať.
Tak často neobjektívne sa útočí
na Povereníctvo techniky, že neplní stanovený
program, ale treba vedieť, že Povereníctvo techniky
bojuje nielen so všelijakými ťažkosťami
materiálnymi, ale menovite s ťažkosťami
personálnymi. Roku 1938 bolo na Slovensku v technickej
verejnej správe vyše 400 kvalifikovaných inžinierov
rôzneho technického zamerenia. Dnes ich nie je ani
celých 200. Ak Povereníctvo techniky získa
z inžinierskeho dorastu niekoho pre štátny úrad,
podarí sa mu to za cenu individuálnych výhod
čo do umiestenia alebo iného uprednostnenia mladého
úradníka i pred staršími pracovníkmi.
Tuná chcem práve povedať, že kvalifikovaní
ľudia idú radšej do súkromného
podnikania, kde majú zaručené dvoj - i trojnásobné
platy oproti platom v štátnych úradoch. A nemožno
sa azda diviť týmto kvalifikovaným ľuďom.
Človek má svoje požiadavky a nároky,
kde dostane primeranejšiu odmenu za svoju prácu, tam
pracuje ochotne a vďačne. Minulého týždňa
bol som v Bratislave na Povereníctve priemyslu. Pri vykonávaní
úradnej veci úradníkovi zazvonil telefon.
Volala ho manželka. Súrne potrebovala necelých
300 Kčs na vyplatenie domácich účtov.
Žiadala, aby peniaze popoludní doniesol. Úradník
sa trpko ospravedlňoval, že nemá. Potom sa
mi ponosoval. Má nejaké semestre na vysokej škole,
v úrade pracuje 8 rokov. Je ženatý, bezdetný,
dostane 3.800 Kčs mesačného platu. Za kurivo
a byt platí vyše 1000 Kčs mesačne. Strava
a domácnosť pri skromnosti bez pomocnice v domácnosti
stojí 2.400 Kčs. Na šatstvo, obuv, knihy, divadlo,
kino, cigarety atď. pre dvoch ľudí zostáva
mesačne 400, slovom 400 korún čs. Je to statočný
človek, dobrý a poctivý úradník,
ale, slávna snemovňa, nenapadne človeku,
že každý úradník slabšieho
charakteru v podobných hmotných okolnostiach podľahne
prvému svodu podplácania? Je eminentným záujmom
štátu mať úradníctvo na morálnej
výške. Občan nemôže mať dôveru
k úradu, v ktorom sa deje korupcia. A štát
ako zamestnávateľ musí tak honorovať svoje
zamestnanectvo, aby neupadlo do bahna korupcie. S kompetentných
miest bolo už niekoľko ráz naznačené,
že zlepšenie platov štátnych zamestnancov
závisí od reštrikcie. Nie bez príčiny
hovorí sa o reštrikcii. Stav je taký, že
zatiaľ čo na jednej strane je nedostatok úradníkov
kvalifikovaných, súrne potrebných, na druhej
strane sú úrady presaturované úradníkmi
nekvalifikovanými. Jedno je isté, že dôslednú
reštrikciu nemožno previesť prv, než sa odbúra
vojnové viazané hospodárenie. A to akiste
ešte potrvá. Rovnako definitívna platová
úprava vyžiada si dlhší čas k svojmu
uzákoneniu, preto je nutné prikročiť
k riešeniu hmotnej pomoci štátnemu zamestnanectvu
a penzistom.
Nedávno bola rozvírená hladina mienky medzi
štátnymi zamestnancami rečami o zrušení
definitívy. Tak sa nazdám, že činitelia,
ktorí tento problém začali, neuvedomovali
si dôsledky, aké mohly štátnej správe
z týchto rečí vzniknúť. Objektívny
znalec pomerov štátnych zamestnancov vie, že
pri nízkych hmotných odmenách len vedomie,
že majú svoje postavenie definitívne zaistené,
môže ich vzpružiť do práce a nabáda
ich vytrvať. Odbúraním definitívy odňala
by sa im chuť do práce a tak do ich radov a do celej
administratívy by sa vniesol iba chaos. Nakoľko Demokratickej
strane leží na srdci blaho republiky a jej demokratické
zriadenie, nepripustí, aby sa tento osvedčený
výdobytok štátnych zamestnancov nerozmyslene
odbúral. Preto celou svojou váhou sa stavia za definitívu
štátnych zamestnancov. (Potlesk.)