Jiná je ovšem otázka, zdali tato zlepšení
mohla veřejné zaměstnance dovést na
předválečnou životní úroveň,
zda jsme mohli odčinit všechna bezpráví
a příkoří, ať už byla způsobena
za okupace, anebo v předmnichovském období.
Je nám všem známo, že teprve úspěšným
splněním dvouletky chceme dosáhnout předválečné
životní úrovně pro všechny pracující.
Víme dobře, že nejen většina veřejných
zaměstnanců, ale převážná
část našeho pracujícího lidu
nežije tak jako před válkou, i když v
některých oborech jsme už této výše
dosáhli, přiblížili se jí, nebo
ji dokonce i předstihli. Víme dobře, že
poměry veřejných zaměstnanců
a jejich platy nejsou uspokojivé a že nezbytně
a naléhavě vyžadují řešení
a nápravy. Jde však o to, jak tuto úpravu a
nápravu zjednat a docílit. Kdyby některá
z našich stran Národní fronty byla v oposici,
měla by vítanou příležitost využívat
neuspokojivých platů k stranické agitaci,
k získávání a posilování
posic a k provádění staré licitační
politiky. Za dnešních změněných
poměrů, kdy jsme všichni hospodáři
a budovateli nového života, nepomáhá,
nýbrž spíše škodí veřejným
zaměstnancům ta strana, která by pomlouváním
odborového hnutí nebo slibováním pro
celostátní hospodářství neúnosných
úprav chtěla získat jejich přízeň.
Veřejným zaměstnancům mohou pomoci
jenom ti, kteří splňují dvouletý
budovatelský plán, kteří zvedají
pracovní morálku, kteří staví
uhelné a zemědělské brigády,
kteří dbají, aby se u nás více,
lépe, levněji a kvalitněji vyrábělo,
kteří usilují o zvýšení
národního důchodu, kteří pracují
pro zvýšení počtu produktivních
sil ve výrobě, prostě všichni, kteří
jsou opravdovými hospodáři, spolubudovateli,
věrnými a oddanými stoupenci lidově
demokratického pořádku. Nejsou tedy obhájci,
ale nepřáteli veřejných zaměstnanců
ti, kdož pracují pro návrat starých
časů. Kdo poctivě chce pomáhat veřejným
zaměstnancům, musí pracovat pro obohacování
nikoliv jednotlivců, ale pro vyšší bohatství
celého národa.
Některé strany Národní fronty si připravily
návrhy na prozatímní úpravy platů
pro veřejné zaměstnance. Národně
socialistická strana navrhuje lineární zvýšení
platů o 25%. Také komunistická strana by
mohla navrhnouti prozatímní úpravu, třeba
i s 50 procentním zvýšením. Proč
jsme to však neučinili? Protože nechceme vyrábět
návrhy a interpelace jenom k vůli jejich líbivosti
anebo k vůli politické agitaci. Cožpak ty strany,
které si připravily návrhy na prozatímní
úpravu, zapomněly, že před čtvrt
rokem zástupci všech stran Národní fronty
se usnesli na tomto prohlášení: "Hlavní
překážku rychlé úpravy platů
vidí zástupci stran Národní fronty
v nadbytečném počtu veřejných
zaměstnanců při současném schodku
státního rozpočtu. Proto považuji za
hlavní předpoklad pro všeobecné zlepšení
platů veřejných zaměstnanců
reformu veřejné správy a zmenšení
počtu veřejných zaměstnanců,
aby na základě takto dosažených úspor
ve veřejné správě bylo možno
uskutečnit zvýšení jejich platů."
To bylo jednomyslné usnesení všech stran Národní
fronty. Také většina veřejných
zaměstnanců nejenom schvaluje, ale přímo
se domáhá urychleného vyřešení
předpokladů pro úpravu platů. A co
je příčinou neustálých průtahů
při řešení této otázky?
Nic jiného než ta okolnost, že i některé
ze stran Národní fronty dávají ochotný
souhlas, aby ze státních služeb byli propuštěni
zaměstnanci mladí, schopní a republice oddaní,
ale zuby nehty se brání proti restrikci kolaborantů.
Komunistická strana stojí na stanovisku, že
ve veřejných službách mohou zůstat
jen důvěryhodní zaměstnanci, kteří
v těžkých dobách nezradili a nezklamali.
Ti, kteří sloužili Němcům, musí
být odstraněni, ovšem nikoli posláni
do pense, nýbrž do výroby. Nechť se jim
dá příležitost, aby poctivou prací
si získali znovu občanské důvěry.
Veřejní zaměstnanci se také plným
právem domáhají, aby se s větším
urychlením postupovalo v sestavování nového
platového zákona. Zastávám stanovisko,
že nový platový zákon musí být
uzákoněn ještě tímto ústavodárným
Národním shromážděním
a že definitivní úpravu a zlepšení
poměrů veřejných zaměstnanců
dlužno provést během dvouletky. Ostatně
když budou odstraněny dosavadní překážky,
když místo vyvolávání nespokojenosti
mezi veřejnými zaměstnanci se všichni
tak, jako jde příkladem komunistická strana,
zasadí o úspěšné splnění
dvouletky, o rychlé odstranění kolaborantů,
o snížený počtu nadbytečných
sil a provedení zhospodárnění a reformy
státní administrativy, pak budou zjednány
předpoklady k tomu, aby ještě před definitivní
úpravou, před novým platovým zákonem
se poměry veřejných zaměstnanců
mohly podstatně upravit a také zlepšit. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Uděluj i slovo
p. posl. Jiráskovi.
Posl. Jirásek: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Čs. strana národně socialistická při
svém kladném postoji k potřebám veřejných
zaměstnanců, jejichž zájmy hájí
poctivě všemi prostředky, které má
k disposici, vítá každý návrh,
který přináší jakékoliv
zlepšení této pro stát tak důležité
složky obyvatelstva. S tohoto stanoviska staví se
plně i za vládní návrh zákona
o sjednocení některých předpisů
o platových a služebních poměrech státních
a jiných veřejných zaměstnanců,
který přináší určité
výhody pro veřejné zaměstnance. Vedle
odstranění dosavadní nejednotnosti služebního
a hlavně platového práva v zemích
Českých a na Slovensku, která byla příčinou
zbytečné roztrpčenosti v řadách
českých zaměstnanců, přináší
navržený zákon tyto výhody:
1. ruší krácení činovného
u svobodných zaměstnanců, 2. zvyšuje
věkovou hranici pro automatické přiznávání
výchovného ze 16 na 18 roků, 3. zvyšuje
hranici zaopatřenosti rozhodnou pro přiznávání
výchovného jak u příspěvků
na výchovu, tak sirotčích pensi na 7.200
Kčs, při čemž i tato zvýšená
hranice platí jen pro děti starší 18
roků, zatím co děti mladší lze
považovati za nezaopatřené bez ohledu na vlastní
příjem, 4. přiznává lepší
zařadění do stupnic funkčního
služného soudců a konceptních úředníků
veřejné služby, automatický postup do
6. platové stupnice funkčního služného,
5. zlepšuje platové poměry opatrovatelek a
přiznává ředitelské přídavky
správkyním mateřských škol, 6.
zvyšuje drahotní přídavek příjemců
darů z milosti z 500 na 2.400 Kčs ročně.
Přes to, že u slovenských zaměstnanců
znamená osnova teoreticky odstranění platové
nadparity vůči zaměstnancům v zemích
českých, v praxi se tato redukce příliš
neprojeví se zřetelem k vyrovnávacímu
přídavku podle článku 1, § 3.
I když tento přídavek se má postupně
částečně odbourávati v budoucích
platových postupech, projeví se toto částečné
odbourávání teprve po vyhlášení
zákona, protože přeplatky vzniklé před
tímto dnem se podle článku 4, § 2 promíjejí.
Jestliže bychom pak mohli počítati s tím,
že nová platová úprava nabude, jak bylo
předvídáno, účinnosti od 1.
ledna 1948, která jistě zvýší
platy veřejných zaměstnanců i nad
hranici platů na Slovensku, pak vlastně i tato nevýhoda
slovenských zaměstnanců bude jen dočasná.
Za to však i pro slovenské zaměstnance přinese
nový zákon určité výhody, a
to především všeobecné zvýšení
pensijní základny a pak zvýšení
drahotních přídavků k pensím.
Při projednávání unifikační
osnovy nemohu však přejíti mlčením
křivdu, která postihla veřejně zaměstnance
vydáním okupačních nařízení
čís. 15 a 19 z roku 1944, jež se nyní
vztahují i na Slovensko. Tato nařízení
hrubě porušila československý platový
zákon 103 z roku 1926 a křivdy tímto vládním
nařízením spáchané nebyly dosud
odčiněny. Autory, jak je známo, tohoto vládního
nařízení byli Němci. A v důvodové
zprávě výslovně uvádějí,
že je nutno platový zákon čís.
103 přizpůsobit zákonu a zásadám
říšskoněmeckým. To se také
stalo a pro nižší úřednické
kategorie státně-zaměstnanecké mělo
to důsledky někdy katastrofální.
Podle zákona 103 měly všechny úřednické
kategorie služné stejně vysoké a rozlišovaly
se pouze výší činovného. Ročně
přibližně 600 Kčs. Po úpravě
pomocí vládního nařízení
č. 15 vznikl mezi jednotlivými kategoriemi platový
rozdíl až 6.200 Kčs ročně. Uvážíme-li,
že se jedná ku příkladu na poštách
o kategorie s úplně stejnou službou a stejným
výkonem, přicházíme k názoru,
že bylo nutné tuto velkou disparitu způsobenou
vládním nařízením č.
15 napřed odstraniti a pak unifikovat. že se tak dosud
nestalo, je vinou nejen byrokracie, ale i Revolučního
odborového hnutí, které rozřešení
tohoto problému oddálilo až do vydání
nového platového zákona. Unifikace se vůbec
nepředkládala a vydání nového
platového zákona se očekávalo v době
mnohem dřívější, než se
stane. Poněvadž však z důvodové
zprávy k tomuto unifikačnímu zákonu
je zřejmé, že má sloužit za podklad
novému platovému systému, domnívám
se, že je naprosto nutné právě nyní
anebo v době co nejbližší tyto křivdy
způsobené nacisty na nejnižších
a sociálně nejvíce postižených
státních zaměstnancích odčiniti.
Žádám tudíž, aby otázka
odčinění křivd vládního
nacistického nařízení čís.
15 z roku 1944 byla rychle řešena, případně,
není-li to možno v době co nejkratší,
aby její rozřešení bylo předpokladem
ku schválení tohoto unifikačního zákona.
Při této příležitosti je nutno
odstraniti též konečně nedemokratické
nařízení o náhradě cestovních
a stěhovacích výloh a nahraditi je skutečně
lidově demokratickou úpravou, která bude
odpovídati dnešní době. Takto unifikační
zákon znamená opět jen nepatrnou náplast
na těžkou finanční situaci veřejných
zaměstnanců, nehledě k tomu, že převážné
části jich se výhody nové úpravy
netýkají. Jest jen litovati toho, že v souvislosti
s unifikací nebylo řešeno dávno již
slibované částečné zvýšení
platů, a to alespoň na míru platů
slovenských, které by problém unifikace zjednodušilo.
Takto tedy převážná část
veřejných zaměstnanců vyjde zase naprázdno
a nezmění se nic v jejich zoufalé hospodářské
situaci, která dostoupila bohužel již stavu,
v němž nepomůže nějaká parcielní
a jen velice hubená úprava týkající
se pouze části veřejných zaměstnanců,
nýbrž jen toužebně očekávaná
celková nová úprava, kterou slíbil,
a to již pokud možno v roce 1947, budovatelský
program. A zde není možné nepozastaviti se
nad tím, že ačkoliv již uplynula celá
prvá polovice roku 1947, přípravné
práce na novém platovém zákoně,
které byly uloženy ministerstvu financí, vůbec
nepokročily, ačkoliv nejde zde jen o sabotování
příkazu obsaženého ve vládním
usnesení k provedení budovatelského programu
ze dne 16. července 1946, nýbrž i úkolu
uloženého mu již dávno před tím,
ježto vláda tomuto ministerstvu uložila již
koncem května 1945, aby s urychlením pracovalo na
novém platovém zákoně.
Pokud jsme informováni, veškeré přípravné
práce na novém platovém zákoně
spočívají v utvoření jedné
či více komisí, které se však
ani nescházejí. Tak na př. poslední
schůze se konala 3. června t. r., zatím co
od předposlední uplynulo téměř
půl druhého roku. Ostatně jaký význam
mělo by svolávání těchto komis,
když ministerstvo financí pro jejich jednání
žádný konkrétní návrh
nepřipravilo?
Za tohoto stavu nemůžeme se zbaviti důvodného
podezření, že ministerstvo financí,
hřešíc na proslulou a příslovečnou
trpělivost veřejných zaměstnanců,
se problémem nového platového zákona
vážně nezabývá a ani snad zabývati
nechce. Že tomu tak je, svědčí i personální
vybavení příslušného oddělení
ministerstva financí, které nestačí
zvládnouti ani nával běžné neodkladné
agendy, natož aby se věnovalo tomuto úkolu.
Takový průtah pokládáme však
za naprosto nepřípustný. Zlepšení
veřejno-zaměstnaneckých platů prostě
nesnese již dalšího odkladu. U vědomí
toho vyslovila strana, již mám čest tu zastupovat,
již před delší dobou kategorický
požadavek, aby ještě před vydáním
nového platového zákona byl přiznán
veřejným zaměstnancům pravidelný
měsíční přídavek. Prohlásili
jsme tehdy, že za daných okolností a postupu
přípravných prací na novém
platovém zákoně nemůžeme se ubrániti
obavě, že uskutečnění osnovy
se přece jen protáhne. Tu arciť nebylo by lze
za dnešních tíživých drahotních
poměrů vyčkávati až do nové
úpravy a požadovat pak na zaměstnancích
i nadále trpělivost. Naděje na brzké
vydání nového platového zákona
je sice dobrou útěchou, ale není způsobilá,
aby svízele všedního dne, které drahota
a nedostatek přinášejí rodinám
našich zaměstnanců, odstranila. Za pouhé
naděje nedá se nic koupiti.
Za tohoto stavu věcí by arciť nezbylo než
přikročit alespoň k prozatímní
úpravě zlepšení příjmů
veřejných zaměstnanců, ať se
tak stane v jakékoliv formě. K řešení
této otázky nutno přistoupiti co nejdříve.
Tento požadavek jsme slavnostně proklamovali znovu
na manifestačním projevu v rámci jubilejních
oslav, při čemž jsme postavili i další
požadavek okamžité výplaty jednorázové
platové výpomoci a samozřejmě také
požadavek, aby obě úpravy se vztahovaly také
na pensisty, jsouce si vědomi, že jde o mravní
závazek, který republika musí splniti i vůči
těmto svým starým poctivým úředníkům,
a to včas, dřív než odejdou na věčnost.
Není bez zajímavosti, že náš požadavek
prozatímní platové úpravy došel
odezvy v resolucích usnesených na celostátních
svazových a všeodborových krajských
konferencích, pořádaných v poslední
době jednotlivými složkami Revolučního
odborového hnutí. Přes to však toto
naléhavé volání, vyplývající
ze zoufalé situace veřejných zaměstnanců,
nenašlo porozumění v ministerstvu financí,
neboť není nám známo, že by se
zde uvažovalo alespoň o otázce prozatímního
platového nadlehčení pro veřejné
zaměstnance. Ba naopak, pokud je nám známo,
narazilo projednávání tohoto požadavku
na značné překážky. Tvrdilo se,
že pro takovou úpravu není dnes finanční
úhrady, že nutno s ní sečkati, až
dojde k všeobecnému zvýšení národního
důchodu a až bude vyřešen problém
restrikce. Tvrdilo se dokonce, že požadavek okamžitého
zvýšení platů veřejných
zaměstnanců a pensistů vyvolá u nich
jen plané naděje a že je to s naší
strany demagogie a licitace s bídou veřejných
zaměstnanců. Veškeré tyto námitky
jsou bezpodstatné. Dnes je již jasno, že pro
námi navrhované zvýšení platů
veřejných zaměstnanců byla by v našem
rozpočtu plná úhrada i bez jeho překročení.
Je proto námitka, že zvýšení nemělo
by úhrady v rozpočtu, bezdůvodná.
Stejně neudržitelný je názor, že
se zvýšením mělo by býti vyčkáváno
až do provedení restrikce. Jak však pokročily
práce v tomto směru, je nám všem také
dobře známo. Prostě není chuti hnouti
ani touto otázkou, ačkoliv při dobré
vůli by již mohla býti dávno vyřešena.
Veřejní zaměstnanci nenesou ani nejmenší
viny na tom, že v některých oborech služby
bylo prováděno hromadné a přímo
překotné přijímání nových
a nových sil bez ohledu na to, zda jich bude pro veřejnou
službu vůbec třeba, a bez nejmenšího
zřetele na jejich kvalifikaci. Za to však nemohou
býti trestáni kvalifikovaní zaměstnanci,
kteří poctivě slouží státu
delší řadu let a ve své službě
nabyli dokonce definitivy a pensijních nároků.
Přesto však, a to právě nesmíme
připustiti, má býti prováděna
restrikce na jejich účet a dokonce má býti
vyřešena předčasným pensionováním.
S tím však souhlasiti nemůžeme a nikdy
nebudeme. Dokonce i iniciátoři tohoto způsobu
restrikce se dostali do slepé uličky, ježto
seznali, že takto prováděná restrikce
by zatížila státní pokladnu částkami,
které by bylo třeba vypláceti na prémiových
reservách, na odbytném, na pensích a na vyrovnávání
pensijních příspěvků při
zaměstnávání uvolněných
zaměstnanců v hospodářských
oborech na delší dobu daleko více, než
by činily úspory získané zastavením
aktivních platů uvolněných zaměstnanců.
Co však může býti jednoduššího
než vrátiti do původního povolání
všechny ty, kteří se dostali do veřejných
služeb bez jakékoliv kvalifikace, jen na základě
osobních či politických vlivů, a kteří
jsou jen překážkou zdárnému chodu
veřejné správy. Zde by nebylo třeba
žádného nákladného vyrovnání
za nabyté pensijní nároky a nebylo by třeba
zasahovati do těžce získané definitivy,
ani přechod do hospodářských oborů
by nebyl tak obtížný pro ty, kteří
teprve nedávno z nich odešli, jakoby tomu bylo u těch,
kteří v nich nemají nejmenších
znalostí a zkušeností. Nesdílíme
ani obavy, že by veřejná služba byla zbavena
mladého dorostu. Vždyť počet nově
přijatých činí asi 1/4
milionu s připočítáním pensionování
z doby protektorátu a doplnění potom, takže
po vyloučení těch, kteří se
pro veřejnou službu nehodí nebo se mohou daleko
lépe uplatniti v hospodářských oborech,
by zůstal ještě veliký počet
mladého dorostu, úměrnější
celkovému počtu veřejných zaměstnanců,
než je tomu nyní. Pomohlo by se pak i tomuto dorostu,
protože konečně by bylo možné všechny
zbývající mladé sily převésti
do regulovaného poměru, na nějž také
již netrpělivě čekají. Toto řešení
by pak bylo nejjednodušší, protože k němu
by nebylo třeba ani žádné zákonné
úpravy, která podle dosavadního tempa jednání
by si vyžádala patrně delší doby,
než je stanovena pro splnění dvouletého
plánu.
Konečně pak tento způsob restrikce by byl
pro státní pokladnu i nejlevnější,
takže by umožnil bohatější platovou
úpravu a bohatější měření
veřejným zaměstnancům, než je
tomu dosud. A to myslím, že musí být
cílem všech.
Taková restrikce, která by byla tak nákladná
pro státní pokladnu, by veřejným zaměstnancům
nic neprospěla a proto nemůže být hájena
těmi, kdož tvrdí, že to myslí poctivě
s veřejnými zaměstnanci a s Československou
republikou. Vždyť dobře placený zaměstnanec
je zárukou dobré veřejné správy.
Nesmíme připustit, aby poměry veřejných
zaměstnanců dospěly tak daleko, že by
měly již jen jediný výběr, a
to buď uvržení svých rodin do naprosté
bídy, anebo i případné opuštění
dráhy poctivosti a získávání
hmotných prostředků jinak, nežli zákony
a předpisy dovolují. To však nepřipustíme
a připustiti nesmíme, nechceme-li podkopati základy
celé naší státní administrativy
a tím i zdárného vývoje naší
tak draze nově vybudované republiky. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dávám slovo
p. posl. Matýskovi.
Posl. Matýsek: Vážená sněmovno!
Vládní návrh zákona o sjednocení
některých předpisů o platových
a služebních poměrech státních
a jiných veřejných zaměstnanců
je osnova, po které volá valná část
zaměstnanců již delší dobu. Ovšem
dlužno doznati, že tento zákon přinese
veřejným zaměstnancům jak v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku, tak hlavně na Slovensku
určité zklamání.
Nesmíme zapomenout, že státní zaměstnanci
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku slibovali
si spíše to, že jejich platy budou pozvednuty
na úroveň platů slovenských kolegů,
a nikoli naopak. Stejně slovenští státní
zaměstnanci budou touto unifikací povětšině
nemile překvapeni, neboť ztrácejí výhody
místního zdanění, resp. osvobození
některých přídavků od daně
ze mzdy, a poněvadž nově upravené platy
podle zákonů platných v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku budou nižší než
jejich platy dosavadní, budou pobírat vyrovnávací
příspěvky, které budou odčerpávat
všechna platová zvýšení, takže
prakticky po několik let se bude jejich platový
postup rovnati nule. To ovšem jsou velmi nevítané
vyhlídky, které zřejmě nevyvolají
ani nadšení, ani spokojenost.
Kromě toho, že se některým menším
skupinám dostává určitého zrovnoprávnění,
dlužno vyzvednouti to, že projednávaná
osnova zákona zvyšuje hranici věkovou rozhodnou
pro přiznání výchovného ze
16 na 18 let, čímž se opět ruší
jedno z okupantských nařízení, která
vůči státním zaměstnancům
byla krutě macešská. Vezmeme-li však v
úvahu rčení důvodové zprávy,
že sjednocení různě se za okupace vyvinuvších
platových poměrů v zemích českých
a na Slovensku se provádí proto, aby byl získán
společný základ a stejné předpoklady
pro očekávanou - lépe by snad znělo
pro chystanou - novou celostátní platovou úpravu,
pak můžeme cítiti určité, byť
ne zcela zdůvodněné uspokojení, že
se nezapomnělo na sliby dané jak aktivním
veřejným zaměstnancům, tak i pensistům,
že jejich platy budou upraveny tak, aby odpovídaly
trojnásobku cen předválečných.