Podle zprávy státního zastupitelství v Hradci Králové i lidový orgán - okresní národní výbor - zastavil řízení proti Josefu Voženílkovi.

Trestní řízení proti Karlu Čáslavskému bylo zastaveno, jelikož se nepodařilo prokázat, že by byl obviněný zastával nějakou funkci v Národní obci fašistické. Přicházelo proto v úvahu pouze stihání podle dekretu č. 138/45 Sb.

Během přípravného řízení proti MUDr Josefu Šrůtkovi vypovídala daleko větší část vyslechnutých svědků ve prospěch obviněného uvádějíc, že jako lékař pracovního úřadu pomáhal českým lidem, jak jen mohl. Proto ani ve dvou, resp. třech případech, v nichž jeho lékařská prohlídka vyzněla v opačném smyslu, než předložená lékařská vysvědčení, nebylo vzhledem ke shora zmíněným okolnostem shledáno podezření ze zločinu podle § 6 retr. zák. po subjektivní stránce odůvodněným. Ani v případě Oskara Volhejna, na který bylo panem posl. dr Kokešem zvlášť poukázáno, nebylo vznesené obvinění proti MUDr Šrůtkovi ze zločinu podle § 11 retr. zákona shledáno odůvodněným. Bylo zjištěno, že oznamování osob, u nichž při lékařské prohlídce se ukázalo podezření sebepoškození, prováděl sám přednosta pracovního úřadu Němec Sachtler, který na případ Oskara Volhejna byl již před jeho dodáním pracovnímu úřadu gestapem zvlášť upozorněn. Při posuzování postupu Dr Šrůtka, který do lékařského nálezu uvedl, že jde o podezření ze sebepoškození, s hlediska § 11 retr. zák. bylo nutno přihlédnouti k tomu, že Oskar Volhejn, který sám sebepoškození doznal, byl pracovnímu úřadu dodán gestapem, a že přednosta pracovního úřadu byl předem na případ upozorněn. Se zřetelem k tomu nelze obviněnému přičítat zlý úmysl, jehož je třeba k naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 11 retr. zák., a bylo proto právem trestní řízení podle § 90 tr. ř. zastaveno a spisy odstoupeny ministerstvu ochrany práce a sociální péče k stíhání Dr Josefa Šrůtka podle dekr. 105/45 Sb.

Trestní řízení proti Josefu Rufferovi bylo veřejným žalobcem odstoupeno státnímu zastupitelství v Hradci Králové k dalšímu příslušnému řízení. Josef Ruffer byl totiž obviněn ze zločinu podle § 10 retr. zákona, jelikož byl v podezření, že koupil zařízení uzavřených závodů. Veřejný žalobce považoval pro složitost tohoto případu tento postup za vhodnější. Tímto státním zastupitelstvím byla také již v dubnu podána na Josefa Ruffera obžaloba pro zločiny podle §§ 10 retr. zák. a 98 b/tr. z.

Trestní řízení proti Dr Jaroslavu Schmidtovi bylo zastaveno, jelikož vznesená obvinění nebyla výsledky provedeného šetření prokázána. Schmidt sám byl v roce 1941 odsouzen k devíti měsícům žaláře pro urážku K. H. Franka a na jeho statek byla uvalena vnucená německá správa.

Pokud posl. Kokeš poukázal ve svém projevu na případy Dr Viléma Dvořáčka, Václava Černíka a Ing. Alexandra Petráška jako na případy, v nichž trestní řízení bylo úmyslně protahováno, aby obvinění ušli mimořádným lidovým soudům, musím opět konstatovat, že tyto výtky jsou založeny na nesprávných informacích.

Případ Dr Viléma Dvořáčka nebyl veřejným žalobcem u mimořádného lidového soudu v Hradci Králové shledán vhodným pro jednání před mimořádným lidovým soudem vzhledem k tomu, že šlo o velmi složitý a závažný případ, kde hlavně po subjektivní stránce vyžadovala otázka viny důkladného a velmi obezřelého posouzení. Bylo proto veřejným žalobcem navrženo odstoupení spisů řádnému soudu. Toho času je již přípravné řízení skončeno a spisy byly vyšetřujícím soudcem předloženy k návrhu státnímu zastupitelství v Hradci Králové, které pracuje právě na obžalobě.

Alexandr Petrášek byl dne 2. května 1947 postaven před mimořádný lidový soud v Hradci Králové. Byl však obžaloby pro zločin podle § 1 retr. zák. ve spojení s § 6, č. 1 zák. č. 50/23 Sb. zproštěn.

Ani v případě Václava Černíka nedošlo k žádným zaviněným průtahům, jelikož vznesená obvinění si vyžádala obšírného šetření. Podezření ze zločinu udavačství podle § 11 retr. zák. nebylo výsledky konaného šetření prokázáno, neboť bylo zjištěno, že jako udavatelé přicházejí v úvahu Němec Stützle a konfident Gestapa František Medek. Pokud pak šlo o další závadné chování obviněného, přicházelo v tomto směru v úvahu toliko stíhání obviněného podle dekr. č. 138/45 Sb. Bylo proto trestní řízení podle § 90 tr. ř. zastaveno a spisy odstoupeny okresnímu národnímu výboru v Hradci Králové k dalšímu řízení. Podle informací, kterých se mi právě dostalo, též tímto lidovým orgánem bylo trestní řízení zastaveno.

Také v případě Františka Čapka, býv. ředitele továrny na cukrovinky ve Velimi, na nějž poukázal pan posl. Koštejn, musím konstatovat, že byl zachován takový postup, který byl zárukou spravedlivého posouzení viny obviněného. Vzhledem ke značným rozporům mezi výpovědmi svědků u vyšetřující komise okresního národního výboru a vyšetřujícího soudce mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře jevilo se nezbytně nutným opakovat veškeré důkazy u hlavního přelíčení. Jelikož se jednalo o velmi rozsáhlý průvodní materiál, takže bylo předem zřejmé, že hlavní přelíčení nebude možné v zákonné třídenní lhůtě skončit, navrhl veřejný žalobce odstoupení věci řádnému soudu. Rozsudkem krajského soudu v Kutné Hoře ze dne 10. prosince 1946 byl František Čapek obžaloby zproštěn a obsah spisu byl sdělen okresnímu národnímu výboru k řízení podle dekretu č. 138/45 Sb. Jelikož trestní řízení, z původní trestní věci vyloučené, není dosud skončeno a nebylo dosud ani rozhodnuto o zmateční stížnosti státního zastupitelství v Kutné Hoře do osvobozujícího rozsudku, ani o podaném návrhu na obnovu trestního řízení, nepovažuji za vhodné touto věcí se dále zabývat. Domnívám se však, že nelze o státním zástupci, který podal zmateční stížnost proti osvobozujícímu výroku soudu, který sdělil spisy okresnímu národnímu výboru ku stíhání podle dekretu č. 138/45 a který navrhl nadto ještě obnovu trestního řízení v neprospěch obviněného, tvrdit, že by nebyl konal svou povinnost.

Pan posl. dr Kokeš poukázal ve své řeči též na případ Němce Dr Josefa Herzoga, který byl za okupace v ministerstvu spravedlnosti t. zv. Grundsatzreferentem. Trestní řízení proti Dr Josefu Herzogovi je v běhu a týž je v řádné vyšetřovací vazbě. Průtah v trestním řízení proti tomuto obviněnému nebyl zaviněn ministerstvem spravedlnosti, neboť již v květnu 1945 požádal ještě revoluční národní výbor ministerstva spravedlnosti písemně zpravodajskou sekci - tehdy v Petschkově paláci - za policejní zajištění Dr Herzoga, který byl tehdy v internačním táboře ve Veletržním paláci. Dr Herzog byl také skutečně vzat do policejní vazby, avšak trestní oznámení došlo veřejnému žalobci u mimořádného lidového soudu v Praze teprve v dubnu 1947.

Pokud jde o propuštění z vazby Adolfa Šulce, odsouzeného rozsudkem mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 17. července 1946 k doživotnímu těžkému žaláři, mohu opět jen konstatovat, že se v tomto případě ministerstvo spravedlnosti - když bylo upozorněno na opatření mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře, který na základě posudku vězeňského lékaře, že odsouzený trpí aktivní krční a oboustrannou plicní tuberkulosou, povolil odklad nástupu trestu - postaralo o to, aby bylo zachováno ustanovení § 398 tr. ř., které opatřením mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře bylo porušeno. Porušení tohoto zákonného ustanovení bylo vytknuto a odsouzený umístěn v ústavu pro choré vězně ve Valdicích.

Pan posl. dr Kokeš poukázal konečně také na případ Jana Bity, Josefa Maliny a Josefa Hermanna, uváděje je jako doklady nesprávného postupu veřejného žalobce, který zamýšlel tyto věci odložit, kdežto pokračování v trestním řízení k poukazu ministerstva spravedlnosti skončilo odsouzením obviněných.

Tyto případy jsou nejlepším důkazem toho, že kontrola činnosti veřejných žalobců, prováděná ministerstvem spravedlnosti, sledovala za všech okolností jediný cíl, t. j. spravedlivé potrestání vinníků.

Pan posl. dr Kokeš se dotkl též trestního řízení proti Emilu Hralovi. Nejde o retribuční věc, proto dávám panu poslanci odpověď písemnou. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Pan posl. Štekl upozornil v debatě na propuštění vězně Richarda Bienerta na svobodu po odpykání dvou třetin trestu a projevil s tím nesouhlas. Je proto třeba, aby slavná sněmovna si uvědomila, že zákon o podmíněném propuštění z trestu platí pro celý obor trestního práva, a kdyby mělo být pro některé kotegorie trestných činů podmíněné propuštění vyloučeno, muselo by se tak stát výslovným ustanovením zákona. Takové výslovné ustanovení však retribuční dekret nemá. Bienert tedy byl propuštěn na základě žádosti, a nebyl propuštěn ani mnou, ani ministerstvem, nýbrž rozhodnutím komise pro podmíněné propuštění z trestu přesně ve smyslu platných trestních ustanovení. Ministerstvo nemá v žádném případě a nemělo tudíž ani v případě Bienertově možnost působit nějakým způsobem na rozhodnutí této komise. Podotýkám však, že ředitel trestnice, který ve své funkci podléhá ministerstvu spravedlnosti a který ke každé žádosti za podmíněné propuštění se musí vyjádřit - nedoporučil žádost k příznivému vyřízení. Komise jsou sestavovány podle zákona o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění č. 568/1919 Sb. a jejich členy ze řad soudců ustanovuje vždy na dobu jednoho kalendářního roku presidium zemského soudu. Komise nejsou orgánem ministerstva spravedlnosti - jak se mylně domnívá pan posl. Štekl - nýbrž jsou orgánem soudu. Jsou složeny ze dvou soudců a jednoho státního zástupce. Jelikož rozhodují většinou hlasů, mají v nich, vzhledem k jejich složení, převažující vliv nezávislí soudci. Státní zástupce nemá možnost stěžovat si do kladného rozhodnutí o podmíněném propuštění. Podle všeobecně platných ustanovení může si pouze vězeň stěžovat do zamítavého usnesení u ministerstva spravedlnosti, které pak rozhoduje s konečnou platností.

Nebylo mým úmyslem okolnost Bienertova propuštění na svobodu nějak zatajovat. Jelikož se stalo ve smyslu platných předpisů trestně právních, jak řádných, tak i retribučních, nebylo důvodu, abych jeho propuštění zvláště sděloval sněmovně nebo jinak veřejnosti. Postup tento není ani zákonem předepsán, ani ho nebylo nikdy v trestních případech použito. Takových propuštěných vězňů, odsouzených podle retribučního zákona, byla, je a bude celá řada, nemohu o všech vydávat úřední zprávu a také nikdo toho dosud nežádal. Ani na příště takové zprávy tady vydávat nebudu, protože k tomu není žádného důvodu ani zákonného podkladu.

Pan posl. dr Gregor nesouhlasí s mým výkladem dohod se Slovenskou národní radou a s mým výkladem odpovědnosti ministra spravedlnosti za výkon retribuce na Slovensku. Jenže tady nejde o výklad. Tady není co vykládat. Tady jde o fakta. V tomto případě o zákonodárná a právní fakta. A ta fakta jsou taková, že ministr spravedlnosti žádného vlivu a také žádné odpovědnosti za výkon retribuce na Slovensku neměl ze samé moci zákona. Lituji tedy, že se musím věcí - mimo to, co jsem řekl již ve svém exposé - ještě jednou v plenu sněmovny zabývat. Opakuji znovu, že řízení ve věcech retribučních se na Slovensku koná podle nařízení Slovenské národní rady z 15. května 1945, č. 33 Sb. Slovenské národní rady ve znění nařízení Slovenské národní rady ze dne 14. května 1945, č. 57 Sb. n. Slovenské národní rady.

Tato nařízení nejen že nepřiznávají ministru spravedlnosti žádnou pravomoc, ale ona dokonce odnímají z jeho pravomoci některé kompetence, jež by mu podle ústavní odpovědnosti příslušely. Ministr spravedlnosti nemá podle těchto nařízení vliv ani na obsazování lidových soudů, ani na obsazování úřadu veřejné žaloby, ani na výkon jeho funkce.

Předsedu i přísedící Národního soudu jmenuje a odvolává (podle § 13) předsednictvo Slovenské národní rady, kterému (podle § 15) přísluší jmenovat a odvolávat i veřejné žalobce u tohoto soudu. Při výkonu své funkce nepodléhají tito veřejní žalobci ministru spravedlnosti, jak by odpovídalo trestnímu řádu, nýbrž předsednictvu Slovenské národní rady (§ 15, odst. 3) a ve věcech personálních a organisačních povereníctvu spravodlivosti.

Předsedy a náměstky okresních lidových soudů a veřejné žalobce u těchto soudů jmenuje a odvolává (podle § 23 a 24) povereníctvo spravodlivosti a jemu, nikoli ministru spravedlnosti, podléhají při výkonu své funkce veřejní žalobci u těchto soudů.

Ani při výkonu práva milosti nepřiznává zmíněné nařízení ministru spravedlnosti právo které má podle § 514 tr. poriadku. Podle § 19 i § 30 se návrhy o žádostech za milost mají předkládat prostřednictvím povereníctva spravodlivosti, předsednictva Slovenské národní rady a vlády přímo presidentu republiky, tedy bez slyšení ministra spravedlnosti.

Shrnuji tedy: Zákonodárce výkon retribuce na Slovensku z pravomoci ministra spravedlnosti vyňal. Myslím, že bude dosti jedinečným případem v dějinách parlamentarismu, že nyní prostě přichází zákonodárce sám s kritikou činnosti, kterou výkonné moci vládní odňal svěřil ji někomu jinému a říká: "Přesto však jsi za tento výkon odpovědný." Pan posl. dr Gregor nesouhlasí s mým výkladem, tohoto choulostivého bodu se týkajícím. Já zase nesouhlasím s tím, že některé politické strany a také strana pana dr Gregora dělaly takovou politiku, která k tomuto jistě nežádoucímu stavu vedla, aby ministr spravedlnosti v jedné části státu za výkon soudnictví odpovědný nebyl. A v tom tedy, že tento stav je nežádoucí jak vyrozumívám z poznámky pana poslance spolu souhlasíme. Nezapadá ovšem do rámce této debaty, abychom zkoumali, proč a z jakých politických příčin k němu došlo. Ale odmítám jakoukoliv odpovědnost za provádění retribuce na Slovensku. (Potlesk.)

Posl. dr Steiner se dotkl ve svém projevu také některých otázek, týkajících se jiných odvětví justice než činnosti mimořádných lidových soudů. Jeho kritiky a poznámky v tomto směru nesouvisí tedy přímo s obsahem mé zprávy.

Snad se najde později jiná vhodná příležitost, abychom o těchto věcech na půdě parlamentu hovořili.

Dr Steiner se však zabýval též některými personálními otázkami mého ministerstva. Rovněž to není předmětem dnešní naší debaty a byly tyto otázky namnoze vyřízeny již v prvním mém exposé sněmovně v měsíci březnu 1946, jež sněmovna také schválila. Ale když již dr Steiner o těchto věcech mluví a jeho ústy se tak opakují útoky, jako by v ministerstvu spravedlnosti nebyla provedena dostatečná očista, pak to s otázkou očisty souvisí a pak chci použít této příležitosti, abych jeho i celou slavnou sněmovnu ujistil, že kol. Steiner se mýlí a že patrně je obětí informátora, který si jeho důvěry nezasluhuje. V ministerstvu spravedlnosti byla očista provedena důkladně, svědomitě, ale věcně a nestranně, zcela tak, jak se na soudcovské ministerstvo sluší a patří. Byla provedena též v plné dohodě se zaměstnaneckou radou. Nelze jí ani formálně, ani věcně nic vytýkat. Řada úředníků na základě toho též z ministerstva odešla. Já proto na tuto námitku odpovídám naposled a nebudu se jí příště již zabývat. V tom směru již Prozatímní Národní shromáždění schválilo o tom mou zprávu. Ale když dr Steiner opakuje tyto staré věci znovu, tedy já vám sdělím, paní a pánové, věc novou, o níž zde ještě řeč nebyla. Věc, která současně dokazuje, že je správné moje konstatování, že mnoho udání při retribuci bylo veřejnou žalobou zastaveno ne proto, že by chtěla chránit vinné, nýbrž proto, že chtěla chránit nevinné a nevinně nařčené, jak je její zákonnou povinností. Věc, která dokazuje, že byla také neodůvodněná a některá dokonce i ničemná udání. (Potlesk.)

Stalo se totiž některým úředníkům ministerstva spravedlnosti, že během minulého roku bylo zavedeno postupně proti nim, a to osmi z nich, proti nimž se u vyšetřující komise zaměstnanecké rady buď vůbec nevedlo očistné řízení nebo skončilo jejich jednomyslným očištěním, řízení dokonce pro provinění, podle t. zv. malého retribučního dekretu. Byl jsem tímto faktem opravdu zaražen a proto jsem se ze své úřední povinnosti přirozeně informoval o těchto případech u trestní nalézací komise ústředního národního výboru hlavního města Prahy. A k svému překvapení jsem zjistil toto: Na tyto úředníky byla podána oznámení anonymní, jež byla všechna vyrobena, abych tak řekl - po fabricku - t. j. byla tato oznámení psána průklepem se stereotypní úvodní větou tohoto znění: "My, kteří máme zájem na očistě poměrů v naší spravedlnosti, předkládáme vám k posouzení tento případ". Potom bylo uvedeno jméno nařčeného a velmi stručné obvinění. Oznámení byla adresována ředitelství národní bezpečnosti v Praze, nesou datum 20. května 1946 a podána byla 24. května 1946 - jak vysvítá z presentačního razítka ředitelství národní bezpečnosti - tedy dva dny před posledním možným termínem, a to zřejmě hromadně, jak je patrno z velmi blízkých podacích čísel. Nezapomeňte, páni poslancové, že tato oznámení byla podána také dva dny před volbami do tohoto ústavodárného Národního shromáždění. Ředitelství národní bezpečnosti tato hromadná anonymní oznámení přijalo a odevzdalo je vyšetřujícím komisím ústředního národního výboru v Praze. Po provedeném šetření byla řízení ve všech osmi případech trestními nalézacími komisemi zastavena.

Vycházím-li z tohoto výsledku očistného řízení, jež bylo zavedeno oznámeními nikým nepodepsanými a jimiž byla velmi vážně dotčena čest osmi úředníků ministerstva spravedlnosti, nemohu se pozastavit nad postupem, který volilo ředitelství národní bezpečnosti v Praze. Nešlo přece o oznámení pro soudně trestný čin, kdy i anonymní podání musí být předmětem šetření. V této souvislosti nutno však naproti tomu zvláště připomenout, že dekret presidenta republiky o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců č. 105/45 Sb. výslovně ustanovuje, že anonymní oznámení nemají být podkladem pro jednání podle tohoto dekretu. Avšak ředitelství národní bezpečnosti právě oznámení takového rázu, jimiž hromadně bylo ostouzeno z téhož pramene osm zaměstnanců, stačila k tomu, aby dalo podnět k řízení podle malého retribučního dekretu. Paní a pánové, kam bychom došli, kdyby fabricky a hromadně vyráběná anonymní udání měla sloužit Sboru národní bezpečnosti k tomu, aby se jimi zabýval, aniž se současně zabýval otázkou, kdo tato oznámení vyrobil a kde se takto po živnostensku udavačství vyrábí? (Potlesk.) Zejména nelze schválit skutečnost, že ředitelství národní bezpečnosti v Praze nepostaralo se o to, aby tohoto udavače, který je mystifikoval, jak se výsledkem řízení ukázalo, zjistilo a usvědčilo. Vždyť všech těch osm úředníků bylo úplně obvinění zproštěno trestní nalézací komisí, tedy lidovým orgánem, jehož správa spadá do působnosti ministerstva vnitra!