Když o přibyslavském případě začal psát tendenčním způsobem denní tisk, jemuž dal o něm osobní prohlášení dokonce i předseda Svazu národní revoluce prof. dr Grňa, vyžádal jsem si zprávu a mohu konstatovati toto:

Po prostudování věci dospěl jsem k závěru, že postupu státního zastupitelství v Kutné Hoře nemohu nic nesprávného vytýkat. Neboť bylo jeho povinností vyšetřit podklad trestního oznámení Marie Sojkové. Tím, že tak učinilo, nebyl nikdo z partyzánů ani poškozen, ani zavřen, ani mu nebylo ukřivděno, jak se tvrdilo v některém tisku. Státní zastupitelství v Kutné Hoře tak učinilo se vším možným ohledem k partyzánům Lužovi a Secovi, protože nezavedlo trestní vyhledávání proti nim. Já se dívám na věc tak, že je zcela možno a vlasteneckou válkou vysvětlitelno i omluvitelno, že mohl někdo přijít o život v rámci našeho boje, kdo nebyl nepřítelem ani zrádcem. Tvrdí-li Marie Sojková, že její muž neměl viny na smrti generála Luži, nemáme práva jí upírat možnost, aby jeho pověst byla očištěna. Já dokonce jdu tak daleko, že tvrdím, že ani pověst našeho osvobozovacího boje by nemohla utrpět tím, kdyby bylo prokázáno, že Karel Sojka byl usmrcen omylem. (Potlesk.) Čím by však určitě utrpěla a co bychom svému podzemnímu boji museli přičítat k tíži, by bylo to, kdyby neměl odvahu doznat omyl, jehož se dopustil, a kdyby tento omyl nepřiznal ani tehdy, když by si byl vědom toho, že tím na někom páše bezpráví. (Potlesk.) Proto odmítám novinářskou kampaň, která se kolem přibyslavského případu rozvířila v některých denních listech. Je to kampaň založená na polopravdách nebo nepravdách a lze za ní vytušit jen smysl a cíle stranickopolitického boje. Pokud se v ní octlo též jméno i prohlášení Svazu národní revoluce i jeho předsedy, nehodlám se k tomu vyjádřit zatím ani na půdě parlamentu, protože to pokládám za věc, kterou si vyřídíme na půdě Svazu, jehož jsem členem a stále ještě dokonce členem čestného předsednictva.

Pokud jde o celkový obraz trestního stíhání činů spáchaných za revoluce, mohu slavné sněmovně sdělit, že ministerstvu spravedlnosti byly úřady veřejné žaloby oznámeny celkem 104 případy t. zv. gestapismu, t. j. nepřístojností, které se někdy vyskytovaly při jednání se zadrženými osobami. Z tohoto počtu bylo možno 79 případů považovat za případy závažnější povahy. Z těchto 79 případů není dosud trestní řízení skončeno v 41 případě, ve 30 případech bylo užito zákona č. 115/46 Sb. a trestní řízení bylo zastaveno. 4 případy byly zastaveny z jiných důvodů a pouze ve 4 případech došlo k odsouzení stíhaných osob. 2 případy znásilnění uvězněných žen, 1 případ omezování osobní svobody a 1 případ přestupku opilství.

Z tohoto přehledu plyne, že v 38 dosud skončených případech užily úřady veřejné žaloby zákona č. 115/46 Sb. ve třiceti případech. Tento poměr svědčí jasně o tom, že úřadům veřejné žaloby nejde o souzení revoluce, nýbrž že naopak všude tam, kde jsou pro to podmínky, uznávají právnost revolučních činů, směřujících k podpoře boje Čechů a Slováků za znovunabytí svobody a k spravedlivé odplatě za činy okupantů a jejich pomahačů.

Pobuřuje-li se veřejnost soustavnou pomlouvačskou kampaní, v níž se tvrdí, že u nás jsou pronásledováni a zavíráni účastníci odboje, konstatuji, že to prostě není pravda. Alespoň to není pravda, pokud jde o mou osobu, ministerstvo spravedlnosti, soudy i ostatní justiční orgány. Kdyby to byla pravda, byla by to vina i hanba celé vlády Klementa Gottwalda. Neboť není přece myslitelné, aby nynější předseda vlády přejímal odpovědnost za vládu, jejímž členem by byl někdo, kdo skutečně nesplnil slib daný vojákům na dukelské frontě a kdo skutečně dává zavírat partyzány. Absurdnost tohoto tvrzení a těchto smyšlenek je jasná. Já jen používám dnešní příležitosti, abych důrazně varoval ty, kdož jsou původci těchto kampaní před dalším pokračováním. Ať se nezapomíná, že kdo seje vítr, sklidí nakonec bouři. (Potlesk.) A takové kampaně nejsou republice nic platné a prospěšné.

Páni posl. dr Gregor a dr Kokeš podrobili kritice výnos ministerstva spravedlnosti, který byl vydán z mého příkazu a mnou podepsán a v němž jsem zaujal negativní stanovisko k hodnotě svědecké výpovědi gestapáků. Pan dr Kokeš označil dokonce tento výnos za zásah do soudcovské nezávislosti. Jiní řečníci zase naopak živě projevovali s mým postupem v této věci souhlas a zdůrazňovali správnost mého rozhodnutí. Oč vlastně v podstatě šlo?

V řadě procesů proti Čechům vystupovali jako svědkové bývalí členové gestapa. Veřejní žalobci upozorňovali ve svých zprávách - ostatně i v tisku bylo na to vícekráte poukazováno - že se během hlavního líčení často svědecké výpovědi gestapáků ukázaly nevěrohodnými, ba dokonce někdy vědomě křivými. Gestapáci často vypovídali jinak během svého výslechu u bezpečnostních a vyšetřujících orgánů a komisí a jinak během soudního vyšetřování a zvláště u hlavního přelíčení, kde byli postaveni tváří v tvář tomu, proti němuž svědčili.

Byly zjištěny i případy, kdy bylo zneužito takovýchto nevěrohodných výpovědí gestapáků k odstraňování nepohodlných osob. Nechci se zde pouštět do podrobností, ale pochopte, prosím, že jsem tyto zjevy nemohl přejít mlčením. Bylo třeba jednat v zájmu dobré pověsti naší čs. justice. Rozhodl jsem se proto vydat výnos vedoucím veřejným žalobcům u mimořádných lidových soudů, nikoli tedy soudcům, o tom, jak mají postupovat při hodnocení svědeckých výpovědí gestapáků. K tomu jsem byl oprávněn. Nejde o zásah do pravomoci soudcovské, neboť soud si podle svého uvážení a rozhodnutí může přirozeně předvolat a vyslechnout, koho chce a koho potřebuje k objasnění zažalované skutkové podstaty. Nemohu pochopit, jak je možné, aby poslanec, který je sám soudcem a ví tedy dobře, oč jde, takto mátl pojmy i veřejnost a aby můj pokyn veřejným žalobcům, k němuž jsem nejen oprávněn, nýbrž i povinen, vydával za zásah do soudcovské nezávislosti.

Ve výnosu, který byl vydán teprve 18. října 1946, kdy již byly po ruce závažné doklady o pochybné ceně svědeckých výpovědí gestapáků, byly vedoucím veřejným žalobcům nejprve sděleny důvody učiněného opatření a proto se v úvodu tohoto výnosu sděluje, že příslušníci býv. něm. tajné státní policie - gestapo - byli vybíráni z lidí charakterově narušených, kteří při výkonu své služby byli zcela bezohlední a nezastavili se ani před nejtěžšími zločiny. U příslušníků gestapa byla mimo to záměrně vychovávána nenávist proti porobeným národům a tato výchova zapustila hluboké kořeny. Jde o individua všeho schopná, neštítící se žádného zločinu, tedy ani ne zločinu podvodu křivým svědectvím.

Tyto skutečnosti samy o sobě vedou k závěru, že členové gestapa vůbec nejsou osobami, které by mohly být vhodnými a hodnověrnými svědky před mimořádnými lidovými soudy, jež zjišťují válečnou vinu nebo nevinu z doby okupace, nebo tyto skutečnosti při nejmenším alespoň nutí ke zvýšené opatrnosti při posuzování hodnověrnosti příslušníků gestapa jako svědků, zejména mají-li býti slyšeni jako svědci proti osobám české národnosti.

V závěru tohoto výnosu pak byli vedoucí veřejní žalobci požádáni, aby až nadále používali svědeckých protokolů takovýchto svědků, pořízených v přípravném řízení, jen jako pomocných důkazních prostředků, ale aby až na další upustili od navrhování těchto osob za svědky před mimořádnými lidovými soudy.

Konečně bylo veřejným žalobcům uloženo, aby v žádném případě nezakládali obžalobu proti kterémukoli obviněnému z řad českého obyvatelstva výlučně na svědectví gestapáků.

Vážení paní a pánové, musím otevřeně doznat, že i když jsem byl připraven na leckterou námitku a kritiku toho, jak jsme při provádění retribuce postupovali, přece jsem neočekával, že se najde jeden jediný člen této sněmovny, který by mně vytýkal právě toto mé stanovisko proti gestapáckým svědkům a toto mé opatření. Je to pro mne vskutku překvapující a posuďte sami, komu a čemu bychom byli sloužili, kdybychom byli ponechali úplnou volnost i hodnověrnost těmto svědkům z řad gestapa.

Správnost mého rozhodnutí i mého postupu v této věci potvrzuje totiž závažný dokument, jenž se dostal našim zpravodajským orgánům do ruky. Je to opis tajného oběžníku ze dne 25. 4. 1945, č. j. S/H-II/45, který zaslalo pražské krajské vedení - Kreisleitung - strany NSDAP vedoucím činovníkům všech složek strany v Praze. Tento oběžník je tak pozoruhodný, že považuji za vhodné sdělit jeho obsah slavné sněmovně.

V tomto oběžníku se totiž upozorňuje - fotokopii mám zde po ruce - že dochází ve všech zemích, které musela "Wehrmacht" vykliditi, ku pronásledování "Volksgenossů". Budiž proto, praví se v oběžníku dále, všem soukmenovcům doporučeno, aby se, pokud jim to povolání dovoluje, uchýlili do Altreichu nebo do Sudet, nebo aspoň aby takto své rodinné příslušníky a své jmění zabezpečili.

Ti pak, kdož se nebudou moci takto uchránit před zatčením, mohou přechodně - poučuje své "Volksgenossen" citovaný oběžník - svůj osud ulehčit tím, že obviní jim známé Čechy ze spolupráce s německými úřady a nabídnou se jako svědci. Není-li proti takovým osobám po ruce usvědčující materiál, mohou býti dostatečně obviněni předem domluvenou výpovědí dvou nebo více Volksgenossů z téhož okolí. Ke konci oběžníku se pak ještě důrazně připomíná, aby byl všem soukmenovcům dán bez prodlení na vědomí, a to zvláště všem německým zaměstnancům v úřadech a podnicích.

Myslím, že tento důvěrný německý oběžník dostatečně přesvědčí celou sněmovnu, že mařit šalebnou hru německých gestapáků, směřující k tomu, aby nás rozdvojovali a zachraňovali vlastní životy, bylo samozřejmou povinností ministra spravedlnosti. Převážná většina naší veřejnosti to tak chápala a proto nemohu rozumět tomu, že někdo má ještě dnes zájem na tom, aby uchránil hodnověrnost gestapáckých svědků.

Pokud jde o jednotlivé konkrétní případy trestních řízení, o nichž se páni poslanci ve svých projevech zmínili, podrobujíce kritice jejich výsledky, lze je rozdělit do dvou skupin, a to na případy, v nichž je podrobováno kritice rozhodnutí mimořádných lidových soudů, i na případy, v nichž došlo k zastavení trestních řízení na základě prohlášení veřejného žalobce, že neshledává důvody k dalšímu stíhání, §§ 90 a 112 tr. ř. Jsou to tedy ty dvě skupiny obvinění, jak jsem o nich mluvil na počátku. Z toho je zřejmé, že ani ve všech případech pány poslanci uvedených nelze přenášet odpovědnost za výsledky trestního řízení na ministerstvo spravedlnosti, jak to některými pány poslanci bylo učiněno. Pokud jde o prvou skupinu těchto případů, poukazuji znovu na to, že v těchto případech jde o výroky soudů, na jejichž rozhodování nemohlo a nesmělo míti ministerstvo spravedlnosti žádného vlivu. Považuji však za vhodné seznámit slavnou sněmovnu také v těchto případech s postupem veřejného žalobce jako úřadu ministerstvu spravedlnosti podřízeného, aby mohlo být posouzeno, že i v těchto případech dostála veřejná žaloba svým povinnostem.

Jde v prvé řadě o případ ředitele Baťových závodů Albrechta Miesbacha, který byl rozsudkem mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. března 1947 odsouzen pro zločin § 3, odst. 1 retr. zák., přičemž však bylo podle § 16 retr. zák. od jeho potrestání upuštěno. Když po vynesení rozsudku byl správou Baťových závodů ve Zlíně dodán nový materiál proti Albrechtu Miesbachovi, učinil veřejný žalobce ve smyslu § 355 tr. ř. návrh na obnovu trestního řízení. Usnesením krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. dubna 1947 byla také obnova trestního řízení povolena. K provedení obnovy trestního řízení však nedošlo, jelikož zemský soud v Brně vyhověl stížnosti Albrechta Miesbacha do tohoto usnesení, toto usnesení z formálního důvodu zrušil a návrh veřejného žalobce na povolení obnovy trestního řízení zamítl. Proč nebyl ovšem tento dodatečně předložený materiál dodán správou závodů veřejnému žalobci včas, aby ho mohl použít ještě během trestního řízení, není mi známo. Z protokolu sepsaného s deputací Baťových závodů, která se po vynesení rozsudku dostavila k mimořádnému lidovému soudu v Uherském Hradišti, je však zřejmé, že již tehdy bylo prohlášeno, že je již nový materiál po ruce. Pokud p. posl. dr Gregor uvádí rozsudek v této trestní věci v souvislost s trestním řízením proti Dominiku Čiperovi, stačí poukázat na to, že oba tyto případy byly projednávány různými soudy, neboť trestní řízení proti Albrechtu Miesbachovi bylo zavedeno u mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti, kdežto proti Dominiku Čiperovi u národního soudu v Praze, takže o jejich vině rozhodovaly senáty sestavené z různých osob a veřejná žaloba byla zastupována různými veřejnými žalobci. Rozhodnutí mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ve věci Albrechta Miesbacha nemohlo proto mít naprosto žádného vlivu na rozsudek národního soudu nad Dominikem Čiperou.

Dalším z případů podrobených kritice je rozsudek mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti v trestní věci proti Karlu Mertlovi, který byl dokonce dvakrát stíhán veřejným žalobcem u mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti. V obou případech došlo ke zproštění obžalovaného. Když po vynesení prvého osvobozujícího rozsudku byly se strany závodní rady podniknuty pokusy o obnovu trestního řízení a když se ukázalo, že podmínky obnovy trestního řízení podle § 355 tr. ř. nejsou dány, vyřešil veřejný žalobce situaci tím že navrhl stíhání obviněného pro nově najevo vyšlý trestný čin, pro který nebyl obviněný dosud stíhán. Ministerstvo spravedlnosti přesto, že při předložení spisů veřejným žalobcem zjistilo, že jak z formálních, tak z materiálních důvodů lze těžko počítat s úspěchem tohoto stíhání, zamýšlený postup veřejného žalobce vzalo na vědomí. Očekávaný výsledek se ovšem dostavil, neboť při hlavním přelíčení dne 2. května 1947 byl obviněný Karel Mertl obžaloby podle § 3, odst. 1 retr. zákona v celém rozsahu opět zproštěn.

Jak z uvedeného je vidno, není možno veřejnému žalobci ani ministerstvu spravedlnosti v žádném směru vytknouti, že nebylo učiněno všechno, aby hlasu veřejnosti, representovaného v tomto případě závodní radou samotnou, bylo vyhověno.

Ku připomínce pana posl. Paška, stran ing. Stanislava Hořčičky mohu znovu jen uvést, že byl ing. Hořčička rozsudkem mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře ze dne 2. května 1947 uznán viným zločinem podpory a propagace nacismu podle § 3, odst. 1 retr. zák. a odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání jednoho roku. Tento případ byl předmětem interpelace. Na obsah odpovědi na tuto interpelaci také dnes poukazuji a na něm trvám.

Pokud jde o případy, v nichž došlo k zastavení trestního řízení na základě prohlášení veřejného žalobce, že neshledává důvodu k dalšímu stíhání obviněných, bylo zejména poukazováno na případy Jaromíra Kudrnáče, Karla Čáslavského, Josefa Ruffera a Josefa Voženílka v obvodu mimořádného lidového soudu v Hradci Králové. Pokud posl. dr Kokeš zahrnul mezi tyto případy také případ Josefa Neumanna, je jeho informace nesprávná, neboť Josef Neumann byl postaven před mimořádný lidový soud v Hradci Králové a při hlavním přelíčení dne 23. dubna 1947 odsouzen pro zločiny podle § 3, odst. 1. a 2. retr. zák., spáchané funkcí vedoucího veřejné osvětové služby a horlivou propagací nacismu a fašismu k těžkému žaláři v trvání 6 let.

K objasnění skutkové podstaty zločinu podle § 10 retr. zák., který byl také Jaromíru Kudrnáčovi kladen za vinu a jehož zákonná citace byla posl. dr Kokešem předestřena slavné sněmovně k posouzení, chci jen podotknout, že zákonné ustanovení § 10 retr. zák. má dva podstatné znaky, a to moment obohacení a moment zneužití tísně způsobené rasovou persekucí, kteréžto zákonné znaky tohoto zločinu bývají mnohdy nesprávně vykládány. Tísní bylo dlužno rozumět stav, v němž se octla určitá osoba pro svoji příslušnost národní, politickou nebo rasovou, a lze proto zneužíti tísně toliko přímým jednáním vůči této osobě. Nestačí tudíž k naplnění skutkové podstaty tohoto zločinu pouhé pozdější nabytí majetku od správce židovského majetku, kdy již původní vlastník pozbyl možnosti s tímto majetkem disponovati.

Tento výklad je také v souhlase s názorem nejvyššího soudu (rozhodnutí Zn I 104/46) a je také jistě jedině správný, nemá-li býti pro tento zločin stíhána řada osob, které získaly koupí za přiměřenou cenu židovský majetek po jeho zabavení. Takové získání židovského majetku je jistě závadné s hlediska národní cti, nemůže však z uvedených důvodů býti stiháno jako zločin podle § 10 retr. zák. a trestáno těžkým žalářem od 5 do 10 let. Tak tomu bylo podle dosavadního výsledku soudního vyšetřování i v případě Jaromíra Kudrnáče, který získal majetek firmy Pich a Löwith v Náchodě v době, kdy její majitelé neměli již disposiční moc nad svým majetkem.

Trestní věc proti Jaromíru Kudrnáčovi byla proto zastavena podle § 90 tr. ř. a postoupena okresnímu národnímu výboru k stihání podle dekretu č. 138/45 Sb.

Trestní nalézací komise okresního národního výboru v Náchodě také skutečně nálezem z 3. V. 1947, č. 11.082/45 tr., Jaromíra Kudrnáče pro provinění proti národní cti odsoudila. Kromě pokuty ve výši 1,000.000 Kčs a veřejného pokárání byl mu také uložen trest vězení, ale toliko v trvání 10 měsíců, ač podle § 1 dekretu 138/45 mu mohl být uložen trest v trvání jednoho roku. Z toho plyne, že výtka vznesená proti ministerstvu spravedlnosti, že nepostupovalo v případě Jaromíra Kudrnáče dosti rigorosně, je neodůvodněná, když ani trestní nalézací komise okresního národního výboru, která je přece orgánem lidové správy, nepoužila v tomto případě nejvyšší možné trestní sazby.

V těchto dnech byly mi sděleny okolnosti, které by mohly svědčiti pro přísnější posouzení Kudrnáčova jednání než se původně stalo. Bude proto Kudrnáčův případ ještě s těchto hledisek znovu přezkoumán.

Rovněž v případě Josefa Voženílka došlo k zastavení trestního řízení proto, že vznesené obvinění ze zločinu podle § 3, odst. I, II a § 2 retrib. zákona nebylo v přípravném řízení potvrzeno, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že Josef Voženílek jako funkcionář Svazu zemědělství a lesnictví v Hradci Králové vyvíjel nějakou politickou činnost pro okupanty prospěšnou nebo svým zaměstnancům ve službách nebo v zájmu Německa vyhrožoval. Během přípravného řízení bylo také zjištěno, že obviněný účastnil se význačnou měrou podzemního hnutí.