Středa 2. července 1947

Vadí-li skutečně tomuto zákonodárnému sboru, že se používá předpisů z doby staré, i když je to jinak předpis rozumný a dobrý, je jednoduchá pomoc: Opišme to staré, dobré ustanovení a udělejme z něho nový, demokratický zákon z r. 1947. Nic tomu nebrání. Já se ovšem domnívám, že naše Ústavodárné Národní shromáždění má jiné, vážnější, naléhavější a těžší úkoly před sebou než přepisovat zákony staré a dělat z nich zákony nové jen proto, aby se zdálo, že před námi nic nebylo a že teprve od té doby, co jsme takto shromážděni, tu něco je. (Potlesk.)

V debatě byla mnohokráte řeč o zákoně ze dne 8. května 1946 č. 115/46, týkajícím se právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, a v souvislosti s tím byla vznášena otázka, zda jsou u nás chráněni neohrožení bojovníci našeho národního boje, či slabošští přisluhovači německého režimu.

Nelze přehlížet, že při strohém výkladu právního řádu předválečného by jednání partyzánů a ostatních bojovníků, které bylo zaměřeno k osvobozovacímu boji, nebylo lze ve většině případů považovat za beztrestné. Aby partyzánům bylo lze přiznat charakter vojenských jednotek a podle mezinárodního práva beztrestnost, bylo by třeba, aby byli podrobeni velení osoby, odpovědné za podřízené, aby byli opatřeni zdálky viditelnými odznaky, aby nosili otevřeně zbraně a aby jejich způsob vedení války odpovídal zákonům a obyčejům války. Z povahy věci je přirozené, že tyto předpoklady nemohly být splněny, takže by partyzáni byli plně trestně odpovídali za usmrcení nepřítele v boji, za náhlé soudy, za rekvisice, a to podle obecných ustanovení trestních zákonů. To by ovšem bylo duchu a citům našeho společného boje úplně protismyslné a bylo by to i vůči statečným a odvážným vlastencům nespravedlivé.

Uvažovalo se již v roce 1945 v ministerstvu spravedlnosti o tom, přiznati jednání povahy shora zmíněné beztrestnost. Původně, jak odpovídalo i usnesení vlády ze dne 6. prosince 1945, připravilo ministerstvo spravedlnosti návrh amnestie, podle něhož neměla být zaváděna, a byla-li zavedena, měla být zastavena trestní řízení pro trestné činy spáchané v revoluční době ke škodě osob německé nebo maďarské národnosti nebo osob, které se provinily činy trestnými podle velkého nebo malého retribučního dekretu, a osob, které vinník mohl za takové důvodně pokládat. Revoluční doba byla vymezena 5. květnem 1945 a 9. červencem, t. j. dnem nabytí účinnosti retribučního dekretu. Z dobrodiní amnestie měly být vyňaty trestné činy spáchané ze zištnosti, z vilnosti nebo k umožnění nebo k zakrytí jiného trestného činu. Tresty, které byly snad pro takové činy uloženy - ač to nebylo praktické - měly být prominuty s účinkem, jako by vinník pro takový čin nebyl trestán. Stejnou amnestii připravilo v dohodě s ministerstvem spravedlnosti i ministerstvo národní obrany.

Zároveň vydalo ministerstvo spravedlnosti výnos na podřízené úřady veřejné žaloby, aby v řízení pro takové činy se nepokračovalo a pokud by osoby z takových činů podezřelé byly ve vazbě, aby byly přezkoumány důvody vazby a nebrání-li tomu zákonné předpisy, aby bylo navrženo jejich propuštění z vazby.

Usnesením vlády z 20. prosince 1945 bylo však rozhodnuto, aby se věc neřešila amnestií, nýbrž zákonem, a bylo uloženo ministru spravedlnosti, aby učinil potřebné opatření, aby se v řízení pro takové trestné činy nepokračovalo.

Ministerstvo spravedlnosti připravilo osnovu zákona o beztrestnosti jednání, souvisících s osvobozovacím bojem, podle které ti, kdo se v době od 5. května 1945 do 9. července 1945 dopustili v souvislosti s bojem o osvobození českého a slovenského národa ke škodě nepřátel národa nebo osob, které důvodně za takové pokládali, jednání, která podle platných předpisů zakládala skutkovou podstatu soudně trestného činu, nebyli pro tento čin trestni. Opět byly vyloučeny z dobrodiní zákona činy spáchané ze zištnosti, z vilnosti nebo k umožnění spáchání nebo zakrytí jiného trestného činu.

Osnova byla předmětem jednání v předsednictvu vlády dne 4. ledna 1946 a bylo dohodnuto, že zákon se má vztahovat na činy spáchané od počátku doby nesvobody až do 28. října 1945 a že se nemají výslovně vylučovat trestné činy spáchané ze zištnosti, vilnosti nebo k umožnění spáchání nebo zakrytí jiného trestného činu. Beztrestnost se měla vztahovat jen na činy spáchané z důvodů osvobozovacích bojů, ale měla se zvolit taková formulace, aby ustanovení o beztrestnosti se vztahovalo i na případy, které byly výrazem nepřátelství proti těm, kdo se stavěli proti českému a slovenskému národu nebo proti státu.

Na základě toho ministerstvo spravedlnosti s ministerstvem národní obrany připravilo osnovu zákona, podle níž jednání, které by podle platných předpisů zakládalo soudně trestný čin, nebylo trestné, bylo-li předsevzato v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 z důvodů boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo v souvislosti s ním.

Ve vládě byla osnova projednána 5. února 1946 a byla přijata s tou změnou, že mělo být prohlášeno za beztrestné jednání, došlo-li k němu v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 z důvodů boje o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo bylo-li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů.

Vládní návrh zákona byl v Prozatímním Národním shromáždění předmětem dlouhého jednání. Mnoho se uvažovalo o tom, není-li navrhovaná dikce příliš široká nebo zase příliš úzká a byl jako expert přibrán profesor trestního práva na Karlově universitě dr Solnař. K jeho návrhu byl zákon ústavněprávním výborem přepracován v tom směru, že jednání, k němuž došlo v kritické době a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. V této úpravě byl zákon 8. května 1946 Prozatímním Národním shromážděním přijat.

Z toho, co jsem právě uvedl, je patrno, že ministerstvo spravedlnosti od počátku sledovalo myšlenku vyloučit trestnost jednání, které by bylo lze charakterisovat jako revoluční čin. Konečná úprava této otázky šla však poněkud dále, než bylo v intencích ministerstva spravedlnosti, a není vyloučeno, že dobrodiní zákona se takto dostalo i osobám nehodným. Ale právě proto, že v zájmu revoluce a na ochranu revoluce jsem vzal na sebe i odpovědnost za tuto možnost, odmítám jako neodůvodněnou výtku, že u nás justiční správou byli chráněni kolaboranti a byli pronásledováni bojovníci za svobodu. Fakt je, že u nás na návrh ministra spravedlnosti byl uzákoněn zákon proti kolaborantům. Tento zákon nese podpis mého předchůdce v úřadě ministra, prof. dr Stránského. Fakt je, že u nás byl uzákoněn zákon na ochranu skutečných revolučních bojovníků. Ten zákon nese můj podpis. Jak někomu, kdo takto postupuje, lze vytýkat, že dělá politiku ochrany zrádců a kolaborantů? Já ovšem vím, že jsou případy, kde kolaborace byla chráněna nebo shovívavě posuzována. Vím též, že byli stíháni někteří bojovníci za svobodu pro činy, jež souvisely s vedením jejich boje. Nikdy však se tak nestalo z popudu mého nebo ministerstva spravedlnosti.

Ministerstvo spravedlnosti si od počátku uvědomovalo, že revoluční činy nelze posuzovat podle zákonů, které jsou dělány pro dobu normální, které s revolucí nepočítají.

S druhé strany bylo však ve veřejnosti právem poukazováno na to, že bylo mnoho těch, kdo se na revoluci přiživovali, kdo velké myšlenky revoluce zneužili k uspokojení svých sobeckých zájmů a čistotu naší revoluce svými lidskost urážejícími činy poskvrnili. Souhrnně tyto případy surovosti byly nazývány "gestapismem". Ve veřejnosti bylo voláno po tom, aby ti, kdo se takto proti revoluci provinili, byli přísně trestáni.

V souvislosti s tímto voláním posl. dr Gregor se pozastavil nad tím, že ministerstvo spravedlnosti zaslalo prokurátorům výzvu, aby ministerstvu hlásili všechny případy t. zv. gestapismu bez ohledu na to, kdy se přihodily. A vznesl na mne přímý dotaz, zda o tomto výnosu vím a zda si uvědomuji, že ve veřejnosti vznikl dojem, že tím ministerstvo spravedlnosti dává kampani proti gestapismu vzpruhu.

Tedy odpovídám posl. dr Gregorovi, že o tomto výnosu vím, i když nesdílím jeho názor, že oprávněně by se mohl někdo domnívat, že tento výnos dává vzpruhu jakékoliv štvavé kampani. A to tím spíše ne, že tento výnos ministerstvo spravedlnosti prokurátorům zaslalo na základě usnesení vlády.

Vláda se totiž ve své schůzi 20. května 1947 podrobně zabývala otázkou t. zv. gestapismu a uložila ministru vnitra, ministru národní obrany a ministru spravedlnosti, aby vládě podali zevrubnou zprávu o nepřístojných zjevech, které se někdy vyskytly při jednání se zadrženými osobami, tedy o zjevech, které se v tisku označovaly za gestapismus. Abych takovou zprávu mohl vládě podat, musil jsem si vyžádat zprávu veřejných žalobců o všech těchto případech. Doufám, že toto moje vysvětlení pana posl. dr Gregora uspokojí a že se též přičiní o to, aby nepříznivý dojem o mém výnosu, pokud někde vznikl, byl rozptýlen, a to tím spíše, že z citovaného opatření vlády je jasně patrno, že vláda, jejímž mám tu čest být členem, nechce a nebude krýt gestapismus, ať je jakéhokoliv druhu a kýmkoliv páchán. (Potlesk.)

Z výkladu vzniku zákona č. 115/46 Sb. vyplývá, jaké pohnutky vedly zákonodárce k vydání tohoto zákona, a nelze pochybovat o tom, že zákonodárce, prohlašoval-li některá jednání z revoluční doby za správná, měl na mysli i případy zlého nakládání se zadrženými osobami. Všeobecně lze říci k ustanovení tohoto zákona ještě to, že i pro jeho obor platí obecná ustanovení trestního zákona, tedy zejména i ustanovení o omylu, a že není trestný ani ten, kdo se dopustil jednání jinak trestného v revoluční době proti osobě, kterou omylem považoval za pomahače Němců, vyplynulo-li jeho jednání z touhy po spravedlivé odplatě.

Velkou pozornost sněmovny i širší veřejnosti vyvolalo, co zde v debatě bylo řečeno o internačním táboře kolínském. Pan posl. dr Jelínek odkázal pak pana posl. Horu, aby se dotázal ministra spravedlnosti, proč trestní řízení o této věci, vedené u krajského soudu v Kutné Hoře, dosud nepokročilo. Jsem tedy nucen panu poslanci na to odpovědět:

Přípravným řízením konaným vyšetřujícím soudcem v Kutné Hoře v této věci bylo zjištěno, že četní internovaní byli v táboře biti, že zacházení s internovanými bylo všeobecně tvrdé a že byli nuceni při dosti špatné stravě konat práce, na které jejich síly nestačily. Dne 22. 8. 1945 byla v táboře uspořádána t. zv. Bartolomějská noc, kdy jednotliví internovaní byli nuceni, aby se vzájemně tloukli a týrali. Četní internovaní utrpěli tím zranění, v některých případech i značně závažná. Dvě internované osoby byly k smrti ubity a táborový lékař byl velitelem tábora naváděn, aby injekcí usmrtil těžce nemocného internovaného kněze. Četní členové strážního personálu sváděli internované ženy k smilným činům. V případě, že tyto ženy odmítly vyhovět přáním těchto stráží, byly k tomu nuceny násilím a výhružkami. Někteří členové strážního personálu se dopouštěli rozkrádání majetku osob dodaných do internačního tábora, hlavně ze skladiště, kde byly uloženy věci odebrané internovaným. Je podezření, že někteří strážní lákali na internovaných šperky a peníze předstírajíce, že tyto věci zpeněží nebo uschovají, věci si však ponechali.

Pokud jde o trestné činy spáchané z vilnosti a ze ziskuchtivosti, vede se proti podezřelým trestní řízení pro zločiny svedení k smilstvu, zpronevěry a podvodu dále. Ostatní skutková podstata odůvodňovala zastavení trestního řízení podle zákona č. 115/46 Sb. A já jsem dal k tomuto zastavení souhlas. Dal jsem jej proto, že jsem si byl vědom, že pachatelé těchto činů byli sami dlouhá léta obětmi podobného zacházení v německých koncentračních táborech a že se jich dopouštěli tedy ve zvláštním duševním stavu, který byl důsledkem utrpěných příkoří. Mimo to jsem dal tento souhlas ve snaze, aby pro bezprostřední činy napáchané v době revoluce bylo používáno zák. čís. 115/46 co nejliberálněji. Neznal jsem však tehdy plný rozsah těchto nepřístojností, jak se pak veřejnosti předložily ve veřejné diskusi, a ani okolnosti, které uvedl pan posl. dr Jelínek, který zastával též funkci předsedy místního národního výboru v Kolíně a proto jeho sdělení v debatě učiněná jsou zvláště závažná. Konečně článek, který napsal jiný vynikající člen této sněmovny, pan prof. dr Bělehrádek, v revui "Dnešek", nutí mě i ministerstvo spravedlnosti přezkoumat otázku, nešlo-li se v této věci příliš daleko a nejsou-li dány skutečně důvody obnovy trestního řízení proti pachatelům nelidských brutalit v kolínském táboře v celém rozsahu. Mohu sdělit slavné sněmovně, že ministerstvo spravedlnosti v tomto směru již zahájilo patřičné kroky. Takový je dnešní stav trestního řízení ve věci kolínské. (Potlesk.)

Ať již toto další řízení dopadne jakkoliv, prohlašuji jasně, že otřásající fakta, jež jsme zde vyslechli o zacházení s vězni v kolínském táboře, musejí být celou československou veřejností bez rozdílu stran politicky i mravně co nejrozhodněji odmítnuta v zájmu čisté pověsti československé demokracie i v zájmu pověsti naší národní revoluce. (Potlesk.)

Značnou pozornost veřejnosti vzbudil a velkou publicitu dal tisk komunistické strany a časopis "Práce" případu trestního vyhledávání ve věci partyzánského soudu nad mstiteli smrti generála Luži. Cítím proto nutnost sněmovnu o tomto případu rovněž informovat:

Dne 2. října 1944 byl četníky z četnické stanice v Přibyslavi zastřelen generál Luža a jeho pobočník poručík Koreš. Dne 26. října 1944 vnikla četa 12 partyzánů, ve které byl též Radomír Luža, syn zastřeleného generála Luži, do domu, ve kterém byla umístěna četnická stanice v Přibyslavi. Pět četníků, kteří byli zastiženi buď v místnostech četnické stanice nebo v jejím okolí, nebo kteří byli z bytů na četnickou stanici partyzány odvedeni, bylo dopraveno do sklepa domu, v němž byla četnická stanice. Tam byli četníci Mečíř, Otevřel, Kunderka a Sojka partyzány zastřeleni. Jeden z četníků, Hörner, který měl být též zastřelen, vyvázl s těžkými zraněními, zůstal však na živu. Dne 16. dubna 1947 došlo státnímu zastupitelství v Kutné Hoře trestní oznámení Marie Sojkové, vdovy po zastřeleném četnickém strážmistru Karlu Sojkovi, na Radomíra Lužu, studujícího medicíny v Brně, a na Jana Sece, zaměstnance ČSD v Bosonohách u Brna, trestní oznámení. Trestní oznámení tvrdí, že Karel Sojka sloužil na četnické stanici v Přibyslavi jen ktrátký čas, že již na jaře 1943 byl přeložen do stanice Mladkov u Skalice na Moravě, okres Boskovice, že jen občas svou manželku navštěvoval a že na zastřelení generála Luži a poručíka Koreše 2. října 1944 žádnou vinu neměl a ani míti nemohl. Dne 26. října 1944 byl prý zastižen partyzány náhodou před domem, ve kterém manželka Marie Sojková dosud bydlela a kterou ten den právě přijel navštívit. Byl prý odveden na četnickou stanici - dům, ve kterém Sojková bydlela, byl v téže ulici jako četnická stanice, ob jeden dům. Ač prý svou služební legitimací a svědectvím manželů Vokurkových, kteří bydleli v témže domě, ve kterém byla umístěna přibyslavská četnická stanice, prokázal, že k posádce četnické stanice v Přibyslavi nepatří, byl přesto partyzány spolu s ostatními popraven. O tomto oznámení Marie Sojkové bylo zavedeno přípravné vyhledávání.

Účelem zavedeného přípravného vyhledávaní bylo tedy zjištění skutkového stavu a podmínek užití zákona č. 115/46 Sb. v případě usmrcení Karla Sojky, nikoliv trestní stíhání partyzánů pro odplatu vykonanou na příslušnících četnické stanice v Přibyslavi. Proto byl také navržen výslech Radomíra Luži a Jana Sece jako svědků a nikoliv jako obviněných. V rámci tohoto vyhledávání vyšetřující soudce požádal ministerstvo národní obrany v Praze o sdělení zprávy o okolnostech a důvodech usmrcení Karla Sojky a požádal krajský soud trestní v Brně o výslech svědků Radomíra Luži a Jana Sece.

Svědecké výslechy dosud provedeny nebyly. Vyšetřující soudce zatím opatřil jen spisy mimořádného lidového soudu v Chrudimi o trestní věci proti Jaroslavu Honzovi, starostovi obce Hříště, v níž byl generál Luža zastřelen. Všechny soudní spisy byly pak předloženy prostřednictvím státního zastupitelství ministerstvu spravedlnosti.

K telefonické žádosti ministerstva spravedlnosti, aby mu ministerstvo národní obrany sdělilo výsledky šetření, které konalo, než podle tvrzení Marie Sojkové jí dalo sdělit, že i Karel Sojka byl zastřelen právem, sdělilo ministerstvo národní obrany - oddělení pro věci partyzánů - , že žádných takových spisů nemá. Z výpovědi svědka Hörnera ze spisů mimořádného lidového soudu proti Jaroslavu Honzovi je zřejmo, že Sojka před svou popravou partyzánům na četnické stanici tvrdil, že k posádce četnické stanice v Přibyslavi nepatří. Při hlavním přelíčení u mimořádného lidového soudu slyšený svědek Jan Vokůrka potvrdil, že účastníky partyzánské akce upozorňoval na to, že četník Sojka se tragedie ve Hříšti vůbec nezúčastnil. Mezitím Radomír Luža vysvětlil tisku případ tak, že poprava Karla Sojky byla nutná proto, aby Sojka po odchodu partyzánů z četnické stanice nemohl přivolat proti nim německé branné síly. Stejně vysvětlilo věc i ministerstvo národní obrany, když ministerstvo spravedlnosti žádalo o zaslání spisů o smrti Karla Sojky. Prohlášení svědků Radomíra Luži a Jana Sece v dnešním "Svobodném slově", jímž oba potvrzují, že k zastřelení Karla Sojky došlo z obavy, že by partyzány mstící smrt generála Luži byl na nejbližším velitelství udal, utvrzuje mně jen v mém přesvědčení, jak důležité je svědectví obou svědků k objasnění případu a že bylo na místě soudním vyhledáváním přispět k zjištění pravého stavu věci. Je nutno míti stále na zřeteli, že justičním orgánům nebylo v době zahájení vyhledávání nic objektivního známo o okolnostech smrti Karla Sojky.

Tím lze míti za prokázáno, že Sojka v kritické době nebyl členem četnické posádky v Přibyslavi a že nemohl mít žádného zavinění na zastřelení generála Luži. Je tím také vysvětlen důvod popravy Karla Sojky.

Vzhledem k tomu, že takto byť z části i jen mimosoudně byly zjištěny podmínky pro užití zákona č. 115/46 Sb. i zjištěno, že Karel Sojka neměl účasti na zastřelení generála Luži a por. Koreše, došel jsem k přesvědčení, že dalšího přípravného vyhledávání není třeba, a nařídil jsem státnímu zastupitelství v Kutné Hoře, aby učinilo prohlášení podle § 90 tr. ř., které má v zápětí zastavení přípravného vyhledávání.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP