A tak uvážíme-li, že také lidové orgány musely zastavit mnoho trestních řízení jako nežalovatelných, nemůžeme dospět k jinému závěru než k tomu, jejž jsem učinil již ve svém exposé, totiž že velký počet zastavených případů svědčí o tom, že bylo učiněno mnoho udání nedoložených nebo neprokazatelných, při čemž mne ani nenapadá tvrdit, že tato udání musila být podána převážně ze zlé vůle.

Nesprávná je též výtka, že byli veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů ponecháni až do konce roku 1945 bez jakéhokoliv vážnějšího poučujícího pokynu. Citováním aspoň několika výnosů z mnohých v té době vydaných mohu doložit, že zájem justiční správy o retribuční záležitosti byl velmi opravdový. Již dne 20. srpna 1945 poukázalo ministerstvo spravedlnosti vedoucí veřejné žalobce u mimořádných lidových soudů, aby pečovali o publicitu rozsudků těchto soudů, při čemž již bylo současně naznačeno, jak mají v tomto směru informovat tisk. Dne 12. října 1945 byli veřejní žalobci znovu instruováni, jak mají urychlit a usnadnit tisku zpravodajství o retribučních věcech. Uvádím tyto výnosy nejdříve proto, neboť jsou dokladem něčeho zcela jiného, než tvrdili někteří řečníci. Svědčí o tom, že ministerstvo spravedlnosti mělo jediný zájem: aby o činnosti lidového soudnictví tisk včas, rychle a správně informoval nejširší vrstvy našeho lidu. Že se to zdaleka nepodařilo, za to odpovědnost nenese ministerstvo spravedlnosti, nýbrž ti, kdo odpovídají za náš tisk nebo alespoň za jeho určitou část.

Před tím vydalo ministerstvo spravedlnosti již 9. VII. a 21. VII. 1945 jak veřejným žalobcům, tak přednostům mimořádných lidových soudů všeobecné instruktivní informace o úkolech a povinnostech veřejných žalobců a soudců v lidovém soudnictví.

Výnosem z 24. 8. 1945 se již veřejní žalobci důrazně poukazují, aby věnovali zvýšenou pozornost takovým případům národní zrady, kdy se Čech přihlásil k německé národnosti. Výnosem z 22. 9. 1945 se veřejným žalobcům připomíná, že v členství organisace SA je nutno shledávat skutkovou podstatu zločinu podle § 2 retr. dekretu. Dne 20. 11. 1945 se vydávají zevrubné instrukce o výkonu trestu ve zvláštních nucených pracovních oddílech. Mnoho instrukcí, informací a pokynů bylo dáváno telefonicky i písemně, jak to právě kvap a naléhavost okamžiku vyžadovala. Po prvních zkušenostech o praktickém používání retribučního dekretu dal jsem svolat začátkem prosince 1945 do ministerstva spravedlnosti poradu všech vedoucích veřejných žalobců a přednostů mimořádných lidových soudů v Čechách a na Moravě a ostatních zúčastněných úředníků justičních orgánů, na které byly vytyčeny a dohodnuty směrnice pro další plánovitý postup v retribučním soudnictví. Tato porada přispěla podstatnou měrou k tomu, že byl splněn daný úkol a že stíhání nacistů a jejich dobrovolných pomahačů z českých řad postupovalo za daných poměrů co nejrychleji. Na této poradě jsem také otevřeně sdělil své stanovisko. Žádal jsem prostě přísné, ale ovšem spravedlivé souzení všech válečných vinníků.

Toto své stanovisko jsem opětně zdůraznil i ve svých veřejných projevech a učinil jsem tak i ve svém rozhlasovém projevu v předvečer zahájení činnosti Národního soudu v Praze dne 14. ledna 1946, kdy jsem prohlásil, že musíme provést svoji retribuci důsledně, nesmlouvavě a bez váhání nejen v zájmu své současnosti, ale především pro zdravou, silnou a slavnou budoucnost národa. Tento svůj projev jsem skončil výzvou: "Národní soud nechť soudí spravedlivě, ale přísně, s myslí upřenou k památce vlastenců padlých za vlast a národ, za svobodu vítězství a lidskosti".

Tento můj nesmlouvavý postoj k retribučnímu soudnictví došel výrazu znovu i v mém rozhlasovém projevu dne 28. dubna 1946 před zahájením procesu s t. zv. protektorátní vládou. Tehdy jsem skončil těmito slovy: "Svoji očistu od slabosti a selhání, trestuhodné nestatečnosti a nedostatku národní hrdosti provedeme stejně rozhodně a odhodlaně jako všichni ostatní. Provedeme ji důsledně a přísně, ale spravedlivě, neboť, co děláme, to není msta, to je právě spravedlnost."

Politicky bych chtěl v souvislosti s odpovědností za veřejnou žalobu v retribučních věcech zdůrazniti ještě toto:

Za retribuční soudnictví nese odpovědnost celá vláda a všechny strany Národní fronty, nejen ministr spravedlnosti. Toho výrazem byla i dělba práce mezi ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem vnitra. Bez iniciativy ministerstva vnitra nebo jeho orgánů ve spolupráci s justičními orgány nebyl nikdo veřejnou žalobou před mimořádné lidové soudy pohnán. Žaloby, jež stíhaly eminentně politické delikty před Národním soudem, schválila všechny přímo sama vláda.

Vytýkalo se též, že vysoká byrokracie ministerstva spravedlnosti měla z očisty větší strach než pocit velké odpovědnosti. Tuto výtku odmítám jako příliš všeobecnou a konkretními fakty neodůvodněnou. Všechna právě zmíněná i pozdější opatření justiční správy se stala vždy včas, o čemž nejlépe svědčí okolnost, že téměř všechny retribuční případy až na nepatrný zlomek byly ještě během účinnosti retribučního dekretu vyřízeny.

Činnost lidového soudnictví se mohla v plné šíři rozvinout ovšem jen postupně, jak docházely od jednotlivých okresních národních výborů nebo okresních správních komisí seznamy pro jmenování soudců z povolání, soudců z lidu a veřejných žalobců, podle nichž podávalo ministerstvo spravedlnosti jmenovací návrhy vládě a tato po případě presidentu republiky.

V mnoha případech bylo nutno předložení těchto seznamů opětovně naléhavě urgovat. Ministerstvo spravedlnosti i rozhlasem i v Úředním listě č. 19 ze dne 7. června 1945, str. 81 a 82, upozorňovalo okresní národní výbory na naléhavost této záležitosti. K poznámce pana posl. dr Gregora o liknavém postupu justiční správy při vyřizování této agendy dovoluji si podotknout, že první jmenování pro mimořádný lidový soud v Brně provedla vláda a president republiky 23. května 1945 na základě návrhu ministerstva spravedlnosti z 22. května 1945, a to podle seznamů dodaných ministrestvu spravedlnosti téhož dne.

Pokud jde o Uherské Hradiště - o němž rovněž mluvil pan dr Gregor - předložili ministerstvu spravedlnosti členové vyšetřující komise osobně dne 30. května 1945 návrh na jmenování soudců a ostatních funkcionářů pro mimořádný lidový soud. Dopisem ministerstva spravedlnosti již z následujícího dne, ze dne 31. května 1945, byly vyžádány od okresního národního výboru v Uherském Hradišti příslušné seznamy tak, jak to zákon předpisoval. Podle seznamů došlých dne 11. června byl návrh předložen vládě 20. června, vláda se o něm usnesla 26. června a pokud bylo třeba, president republiky rozhodl 13. července 1945. Intimáty rozhodnutí došly z úřadu předsednictva vlády ministerstvu 21. července a čistopisy všech jmenovacích dekretů, které musily být v ministerstvu spravedlnosti teprve vyhotoveny, byly vydány do rukou přednosty mimořádného lidového soudu a vedoucího veřejného žalobce dne 31. července 1945. Tato fakta svědčí, že výtka o liknavém postupu justiční správy při instalování mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti je neodůvodněná.

Konečně byla další činnost veřejné žaloby a lidových soudců závislá na tom, jak rychle pracovaly příslušné vyšetřující komise, které, jak již bylo uvedeno, nebyly vždy v rukou odborníků.

Používám, paní a pánové, této příležitosti, abych poděkoval též všem úředníkům retribučního oddělení ministerstva spravedlnosti v čele s ministerským radou Dr Zdeňkem Marjankem, kteří splnili svůj úkol vskutku úspěšně, za všechnu jejich cílevědomou a neúnavnou práci, k níž nebylo třeba jen velké pracovní píle a osobního zaujetí, ale k níž bylo třeba též dobrých nervů a velkého sebeovládání. Dovolte jen, abych konstatoval, že úředníci tohoto retribučního oddělení neznali po dva roky úředních hodin a že si proto zaslouží nejen uznání mého, nýbrž i uznání celé veřejnosti. (Potlesk.)

Přiznávám oprávněnost námitky pp. poslanců Vojty Beneše a dr Rozehnala, že došlo k určité nesrovnalosti zaviněné odsunováním Němců v neprospěch odsouzených Čechů, čímž mnoho Němců někdy částečně, někdy úplně uniklo spravedlivému trestu. Stalo se tak jedině tím, že pokud byli již odsouzeni, uložené tresty v celé výši již neodpykali, poněvadž jim byl vzhledem k nařízenému odsunu výkon trestu přerušen, jednak také tím, že před rozsudkem nebo vůbec před soudním řízením byli němečtí příslušníci odsunováni, aniž byla jejich vina vůbec soudně zjištěna. Naproti tomu odpykávají bezpodmínečně uložené jim tresty všichni Češi a pak z Němců ti, kteří žijí ve smíšeném manželství s Čechem, po případě s Češkou, neboť k odsunu v takových případech nemohlo také dojít.

K této jisté nesrovnalosti došlo však z nejzávažnějšího státního a národního interesu. Neboť k odsunu i těchto Němců došlo proto, že státní zájem na jejich odsunu a na odsunu jejich rodinných příslušníků byl větší, než zájem na jejich potrestání. Otázka odsunu byla u Němců, pokud byli již odsouzeni, individuálně v mém ministerstvu přezkoumávána a výkon trestu ve smyslu § 397 a) tr. ř. přerušen pouze v takových případech, kde šlo buď o drobné činovníky strany NSDAP a pomocných organisací, ne však o příslušníky SS, Gestapa, Freikorpsu a pod., nebo kde šlo jen o slovní delikty bez vážných následků, po případě vůbec o trestné činy menšího významu. U takovýchto delikventů jsme měli větší zájem na tom, aby byli z ČSR odsunuti, než aby po odpykání trestu se svými rodinami zůstali po případě na obtíž státu bez možnosti je odsunout po odpykání trestu. Tento postup volila vláda republiky přesto, že jsme si byli vědomi, že tím vznikne s kriminálního hlediska nerovnoměrnost v našem postoji k souzeným Němcům. Ale myslím, že již teď nám vývoj mezinárodní situace dává plně za pravdu, neboť již teď je pochybné, že by se nám podařilo po dalších třech a více letech po odpykání jejich trestu tyto Němce transferovat.

Podotýkám však, že k přerušení výkonu trestu za účelem odsunu odsouzených Němců byl dán souhlas pouze tehdy, když s tímto postupem souhlasily příslušné správní úřady (ministerstvo vnitra, okresní národní výbory, okresní správní komise, tedy t. zv. lidové orgány). Při odevzdání těchto Němců se zároveň příslušným okupačním úřadům sděluje, že jde o osobu odsouzenou. Je samozřejmé, že Němec, který by byl po svém odsunu znovu na našem státním území přistižen, si musí odpykat zbývající část trestu.

Určité procento Němců bylo ovšem odsunuto, aniž ministerstvo spravedlnosti, resp. veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů měli příležitost zaujmout v tom kterém jednotlivém případě své stanovisko s hlediska vážnosti trestného činu, z něhož byl dotčený německý státní příslušník podezřelý. V těchto případech rozhodovaly suverenně okresní národní výbory samy bez dotazu soudů, nebo rozhodovaly jiné státní orgány než justiční. Sem spadají též případy některých odsunutých bývalých poslanců Henleinovy strany. Tím také odpovídám na nesprávné tvrzení pana posl. dr Kokeše.

Vzhledem k obsahu debaty musím se dotknout ještě jedné závažné otázky, která se netýká provádění retribuce, nýbrž jejího legislativního podkladu. Mám na mysli otázku zpětného účinku retribučního dekretu. Je to otázka, která byla velmi diskutována v zahraničí i zde doma. Přesto, že jsem ji ve svém exposé vyložil, byla zde znovu vzata v pochybnost panem posl. dr Rozehnalem správnost tohoto retroaktivního účinku poukazem na všeobecně platnou a známou zásadu legality "nullum crimen sine lege", kterou "vyslovila velká revoluce francouzská na obranu nevinného občana proti tyranskému monarchovi", jak to zdůvodňuje čl. VII, VIII prohlášení práv člověka z 26. srpna 1789. Přiznávám, že i některé státy, které s Německem sousedí a které s ním byly ve válečném stavu v této druhé světové válce a během války pak byly okupovány, soudí nyní válečné viny podle zásady legality bez použití retroaktivního účinku, na př. Belgie. Nemohu dnes ovšem podrobně rozebírat důvodnost správnosti a vadnosti toho či onoho postupu. Opakuji jen znovu, že tato otázka byla v Londýně velmi zevrubně probírána nejen naší vládou, ale všemi vládami spojeneckými. Byly pečlivě odhadovány důsledky, jež provádění retribucí s sebou přinese i po stránce politické. My jsme v zahraničí dospěli po těch všech diskusích k závěru, že kdyby se tato zásada legality měla stát ochranou nacistických či fašistických tyranů, dopustili bychom se největší právní nespravedlnosti a největší politické chyby. Generál dr Ečer o zásadě legality napsal: "Politická, právní a mravní hodnota zásady legality je nesporná. Je to jedna ze stěžejních vymožeností demokratické právní kultury. Byla vybojována v zápase s absolutismem jako ochrana občanova proti tyranii vládcově. Mohla by se však státi přepodivným zvratem v běhu dějin útočištěm právě těch, proti nimž byla kdysi vyhlášena: tyranům."

Při setrvání na zásadě legality by podle našich trestně právních předpisů valná většina zločinů spáchaných nacisty byla zůstala nepotrestána, což by jistě bylo v rozporu s právním přesvědčením všeho našeho lidu. Nacisté si ve své zločinné fantasii vymyslili nové zločiny a oděli je navenek do úplně legálních forem. Připravili o život celé vrstvy obyvatelstva tím, že jim zkonfiskovali potraviny nebo odepřeli potravinové lístky. Nacistické Volksgerichty a Sondergerichty odsuzovaly vlastence porobených národů k smrti a dávaly tyto tresty vykonat. Vše to byly podle zdravého právního mínění a citu všech mravně založených lidí ve světě vraždy. Nebyly to však vraždy podle litery zákona. Neboť zákonodárce nepředvídal a ani nemohl předvídat zločiny tohoto druhu a zločinnost v tak strašném rozsahu.

Tyto hrůzné zločiny vyžadovaly bezpodmínečně z důvodů mravních a právních, aby dočasně opuštěna byla zásada legality "nullum crimen sine lege", "nulla poena sine lege", neboť abych mluvil slovy slavného německého právníka Iheringa, je právem i povinností potrestat netvorný zločin, i když dosud nebyl v žádném zákoně prohlášen za zločin. I zvýšení trestní sazby odpovídající tíži zločinu je z těchže důvodů spravedlivé a odůvodněné.

Nedošlo proto po mém soudu v tomto směru k pochybení. Bezpečné zadostiučinění alespoň v některých směrech, na př. pokud jde o členství v SS, gestapu a o krutosti proti přirozeným lidským právům, nám dává průběh a výsledek norimberského procesu proti Hermannu Goeringovi a spol., jakož i řada dalších politických procesů v Německu jednak již provedených, jednak ještě připravovaných. Tato mezinárodní trestní justice také skutečně formulovala nové trestné činy vyplývající ze skutkové podstaty nacistické války, dosud mezinárodnímu i jednotlivým národním trestním právům neznámé, zcela tak, jak jsme to očekávali za války v Londýně. Mám na mysli zločin rozpoutání útočné války, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, t. j. porušení zvyků a zákonů válečných.

Zdůrazňujeme ovšem, že se retroaktivní trestání nesmí stát pravidlem. Musí zůstat opravdu jen výjimečným opatřením pro výjimečnou dobu a pro výjimečné zločiny, o jejichž trestnosti je všechen lid jednomyslného názoru.

S hlediska resortu ministerstva spravedlnosti znovu připomínám, že retribuční dekret byl po našem návratu z Londýna znovu přezkoumáván na domácí půdě, byl v některých směrech doplněn nebo pozměněn a byla z něho některá ustanovení londýnská vypuštěna a dne 24. ledna 1946 v Prozatímním Národním shromáždění schválen a jako zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení. Jeho účinnost zpětná nebyla při tom vzata ani košickou vládou, ani Prozatímním Národním shromážděním v pochybnost.

V debatě se mně vytýkalo jako nepokrokové a nelidové počínání, že chci použít starého rakouského předpisu, který u nás dosud platí, k tomu, abych zajistil nezávislost trestního procesu až do vynesení rozsudku.

Ustanovení čl. VII a VIII trestní novely č. 6/1863 ř. z. je sice ustanovení staré - to je pravda - , ale je staré pouze svým věkem, nikoli svým duchem. Jde o ustanovení, které má chránit čistotu trestního soudnictví a tím i právní bezpečnost každého občana a proto je to ustanovení pokrokové, odpovídající humanitním zásadám. Jeho obsah převzal i vládní návrh zákona o tisku z r. 1932. Lidová demokracie splní správně svoji právní politiku jen tehdy, bude-li právní ochranu občanů spíše rozšiřovat než zužovat. Stáří tohoto zákona nemůže tedy být důvodem proto, aby ho nebylo dále užíváno.

Ostatně, paní a pánové, nesnažme se stavět věci tak, jako by vše staré bylo špatné a vše nové bylo jen a jen dobré. Zejména na poli práva ne. Nezapomínejme, že celý základ naší právní teorie a právní nauky celé křesťanské a evropské civilisace se ve svých zásadách opírá o moudrost velmi, velmi starého práva, práva římského. Ani sovětské právo revoluční, ani francouzské právo revoluční po roce 1789 se tomuto společnému základu moderního právního myšlení nevyhnulo. Neboť francouzský občanský zákon, známý Code Napoléon, dodnes ve svých základních formulacích je v mnohém vzorem pro občanské zákony moderních států - ač byl vydán již v roce 1807, protože svým duchem předstihoval svou dobu. Za rok budeme, paní a pánové, oslavovat události památného revolučního roku osmačtyřicátého. Snad si vzpomeneme, že to byl konservativní český politik dr František Ladislav Rieger, který již před plnými sto lety na sněmu kroměřížském přišel na tehdejší dobu s revolučním návrhem, aby byl zrušen trest smrti pro politické delikty.

Tedy pro posouzení vhodnosti nebo nevhodnosti trestního a každého právního předpisu nemůže být rozhodující letopočet, nýbrž jedině duch a obsah, jímž je naplněn. Proto nemohu přijmout výtku, že se dovolávám starého, císařského, rakouského zákona, který se ostatně dávno stal z rozhodnutí a vůle volených zástupců československého lidu součástí československého právního řádu. Kdybychom neuplatňovali zásadu moderní ochrany nerušeného a vnějšími zásahy a vlivy neovlivněného soudního procesu - tak, jak se to stalo někdy u procesů před mimořádnými lidovými soudy a Národním soudem - také u soudů řádných, neučinili bychom v tomto směru proti roku 1863 žádný revoluční krok ku předu, nýbrž zjevný reakční krok zpět. Pan posl. Kokeš praví: Kritisovali jste opatření ministra vnitra, který chtěl užít shromažďovacího zákona z r. 1867, kritisujte tedy též opatření ministra spravedlnosti, který chce užít zákona z r. 1863. Pan poslanec soudí, že když jako zastaralé je kritisováno nařízení z r. 1867, že tím větším právem má být kritisováno nařízení, jež je věkem ještě starší. To je sice logické, ale logika taková je nepochybně ryze formalistická, neboť přehlíží, že nařízení z roku 1867 bylo kritisováno proto, že je to volání policejní moci proti projevům lidu na veřejných shromážděních, proti němuž vždy programově stály všechny strany nynější Národní fronty, kdežto nařízení z r. 1863 je nařízení pro ochranu občanských práv, pro něž, a rovněž programově, vždy byly a jsou všechny strany Národní fronty. (Potlesk.) Proto logiku pana poslance v tomto směru nemohu sledovat. Jeví se mně tak, jako kdyby někdo říkal: vy jste odpůrci Maxe Stirnera, ale protože Max Stirner je vrstevník Karla Marxe, musíte být též proti Karlu Marxovi, jako by záleželo jen na tom, že jejich práce pocházejí - obou - z poloviny minulého století, a jako by nezáleželo vůbec na tom, že Max Stirner byl filosof rasové theorie a tudíž filosofický zakladatel nacismu, kdežto Karel Marx byl odpůrce rasismu a celé filosofie německé, která předcházela Alfreda Rosenberga. Odpustíte, že jsem se u této věci trochu zdržel. Ale zdá se mně, že mnoho sporů mezi námi vzniká jen z toho, že se zaměňují a zatemňují pojmy a že se skutečnost předkládá veřejnosti v obalech, které jí zcela zakrývají a jež naopak předstírají to, co si někteří jen přejí, aby bylo.