A ještě několik slov k agitaci politických
stran mezi přistěhovalci. Jedni jim ukazují
jen svou stranickou moc a mísí sliby s hrozbami
těm, kteří chtějí přemýšlet,
než se rozhodnou. Druzí slibují, zneužívají
při své samochvále jmen, jež nepatří
jim, nýbrž jsou svatá celému národu,
živí se pomlouváním ostatních
a všeho, co přinesla lidová demokracie, osobám
či celým skupinám přisuzují
chyby a zlou vůli pokud jde o zásady socialismu,
jež spojujeme u nás s demokracií ve šťastnější
syntésu života. V obou případech jsou
na nejlepší cestě odradit naše krajany
od politického života vůbec, ukazují-li
mu jej jenom každý falšovaným pozlátkem
písničky o ptáčku, kterého
lapají, hrozbami a utiskem.
Více odhodlané pravdy, nepřibarvené,
nefalšované, více praktické pomoci,
ale hlavně dostatek poctivé a dobré vůle
a spolupráce přesvědčí naše
krajany nejlépe o našem pokroku a vlastenectví
a pomůže jim zejména v začátcích,
které jsou vždycky nejtěžší.
Čs. sociální demokracie neskrývá
před krajany obtíže doby ani chyby lidí.
Podává jim pomocnou ruku všude, kde je třeba.
Činí tak s díky za jejich vlastenectví
a statečnost v boji za svobodu, činí tak
s přáním, aby vlast, po niž toužili
a do níž se navrátili, nebyla již nikomu
z nich macechou.
Proto budou poslanci čs. sociální demokracie
hlasovat pro návrh zákona o péči o
přistěhovalce. (Potlesk.)
Předseda: Uděluji slovo p. posl. Weilandovi.
Posl. Weiland: Slavné Národní shromáždění,
paní a pánové!
Jako za první světové války, tak i
za války druhé nezapomenuli českoslovenští
krajané v cizině své rodné země
a postavili se ihned do řad bojovníků za
svobodu národa. V Americe, v Jugoslávii, ve Francii,
v Sovětském svazu, na Středním východě,
v Indii a vůbec ve všech zemích se čeští
a slovenští krajané s nadšením
a láskou hlásili do československé
armády, konali sbírky na náš odboj a
přispěli všemi silami i dosažitelnými
prostředky ke konečnému vítězství,
k obnovení svobody a samostatnosti československého
státu. Pokládám za svou čestnou i
milou povinnost všem těmto krajanům co nejsrdečněji
poděkovat a ujistit je heslem: Věrnost za věrnost!
(Potlesk.)
Osnovu zákona o péči o přistěhovalce,
jakož i o některých jejich přednostních
právech vynutila si nejen naléhavost našich
osídlovacích úkolů, ale i okolnost,
že problém reemigrace je nutno vyřešit
a remigrační akci řádně organizovat,
aby po těžkých ztrátách, které
v našem národním těle způsobila
válka, nedošlo k dalším neméně
těžkým ztrátám v řadách
těch, kteří žijí sice za hranicemi
naší vlasti, ale zůstávají s
ní vždy srdcem, duchem i jazykem v nejtěsnějším
spojení.
Důvodová zpráva předložené
osnovy dobře praví, že nelze pustit se zřetele
okolnost, že část našich krajanů
žije v zemích s rozvráceným hospodářstvím,
takže jen jejich reemigraci je můžeme zachránit
před zkázou hospodářskou a před
škodami na zdraví a životech. Dodávám
jen, že je to velmi značná část
těchto krajanů. Tak v Rumunsku čeká
na reemigraci ještě 10.000 Čechů. Žijí
tam v trudných hmotných poměrech. 3-5 tisíc
z nich pracuje v námezdním poměru, v hornictví,
v textilu, v zemědělství a v různých
řemeslech. Ale jejich postavení se v zemi poražené,
rozvrácené válkou a hladem zhoršilo
tak, že jim hrozí zkáza. Ještě
horší je osud naší emigrace v Německu
a Rakousku. V německém poválečném
ovzduší, v ovzduší katastrofální
porážky a jejích hospodářských
i psychologických důsledků, v nenávistném
sousedství Němců od nás odsunutých
je život těchto krajanů nesnesitelný.
Nedočkají-li se brzo návratu do vlasti, jsou
pro nás navždy ztraceni. Počet jich je neurčitý
a je třeba, aby remigrační odbor jej aspoň
zhruba zjistil, třebaže to dnes za okupace Německa
bude úkol velmi nesnadný.
Podle zprávy remigračního odboru ministerstva
sociální péče je v zahraničí
ještě mnoho krajanů, kteří by
se chtěli vrátit do vlasti ihned, a to i bez nároků
na majetkové odškodnění. Tak z Francie
se hlásí ještě asi 1.000 krajanů,
z Polska 3.000, z Jugoslávie 35-40 tisíc, ze Sovětského
svazu kromě volyňských Čechů
ještě asi 10.000 krajanů, z Rakouska asi 5.000,
z bulharského vojvodova usiluje o reemigraci všech
tamních 600 Čechů, ze Zakarpatské
Ukrajiny se přihlásilo k přesídlení
12.000 lidí zkušených v lesním a pastvinářském
hospodaření. Je zajímavě, že
celkem nepatrný počet krajanů ze zámoří
žádá o návrat domů, zvláště
ne z Jižní a Severní Ameriky. Tyto země
nebyly totiž hospodářsky válkou bezprostředně
postiženy a sociální postavení našich
krajanů, pokud se ještě nezlepšilo, udrželo
se tam celkem na dobré úrovni. Za to země
evropské byly s výjimkou Švédska a Švýcar
těžce postiženy a jejich hospodářské
i politické poměry se jen velmi obtížně
a pomalu konsolidují. To se pak zračí i v
osudech naší emigrace v těchto zemích.
Reemigrace je součástí naší osídlovací
politiky, jejímž prvním úkolem bylo
nahradit odsunuté Němce českým obyvatelstvem.
V tom byl rozhodující spontánní nástup
domácích osídlenců do pohraničí,
který byl rychlý a mohutný zvlášť
hned v prvních měsících po revoluci.
Byl ovšem také chaotický a neorganizovaný,
byly v něm nežádoucí elementy, kořistníci
a spekulanti, využívající situace pro
své sobecké zájmy, lidé, kteří
napáchali veliké škody hmotné i mravní.
Ale nebylo tehdy možno všemu tomu zabránit. Byl
to vývoj daný revolucí a prováděný
ve svém celku můžeme říci - s
krásnou energií národa šest let potlačovaného,
vítězného a účtujícího
se starými křivdami. V tomto revolučním
dění nebylo tehdy možno uplatnit ani práva
přednostních uchazečů, ani zajistit
místa reemigrantům. Přednostní uchazeči
domohli se svých práv teprve r. 1946, a to zákonem
č. 164 a zákonem č. 255.
Reemigranti přicházejí na řadu dnes,
ale to neznamená, že by se až do dnešního
dne nebylo nic udělalo pro krajany, vracející
se z ciziny domů. Národní shromáždění
přijalo a schválilo ústavní zákon
č. 74 z r. 1946 o připravování hospodářských
a právních úlev krajanům, vracejícím
se do vlasti zejména z Maďarska, kromě řady
zákonů jiných, dotýkajících
se význačnou měrou i zájmů
reemigrantů.
Ale je nutno s díky litovat, že velkou práci
v remigrační akci udělalo i ministerstvo
sociální péče. Vládním
nařízením ze dne 28. května 1946 bylo
tomuto ministerstvu uloženo, aby organizovalo reemigraci
Čechů a Slováků, usídlených
v cizině. Proto byl 14. října 1946 ustaven
remigrační odbor tohoto ministerstva. Jeho činnost
je taková, jak už zde řekl pan zpravodaj, že
do května tohoto roku dopravil do vlasti na 90.000 krajanů
z ciziny. Poskytoval přepravovaným namnoze stravu,
lékařské ošetření, ošacení
a první peněžitou pomoc. Jedním z velikých
úkolů tohoto odboru bylo provést reemigraci
volyňských Čechů, jejichž první
transporty přijely do Žatce 8. února t. r.
Byla to akce velkorysá, neboť šlo o hromadný
přesun 33.000 osob se svršky a se živým
i mrtvým inventářem. Dnes je tato akce celkem
skončena a její definitivní likvidace předpokládá
ještě uzavření majetkoprávní
dohody o majetcích, zanechaných v Sovětském
svazu.
Převážná většina reemigrantů
pracuje již poctivě na všech úsecích
našeho národního hospodářství,
a všeobecně se uznává, že jsou
to vesměs jedni z nejpilnějších pracovníků
na budovatelském díle našeho státu.
Proto je s podivem, že se v některých obcích
a okresích našeho pohraničí nevychází
těmto lidem dobré vůle tak vstříc,
jak by si za svojí poctivou práci při plnění
daných úkolů zasloužili. Docházejí
nás zprávy z Litoměřicka, zvláště
ze soudního okresu Úštěk, že při
scelování pozemků jsou to právě
volyňští Češi, kteří
jsou poškozování přídělem
špatné a vzdálené půdy, a že
jim nejsou přidělovány chmelnice, ač
tito naši krajané jsou výtečnými
chmelařskými odborníky. Podobné zprávy
dostáváme i z jiných míst v pohraničí,
kde jim orgány naší lidové správy
nevycházejí vstříc ani v přídělu
půdy, ani v přídělu mrtvého
a živého inventáře.
Na Karlovarsku žijí vdovy po volyňských
Češích, padlých v naší východní
armádě, kterým bylo sice přiděleno
několik kusů dobytka, ale dosud jim nebyl přidělen
ani kousek louky. Tyto vdovy již několik týdnů
marně shánějí krmivo a marně
se ucházejí o příděl louky.
Tu je třeba rychlé nápravy. Reemigranti,
jak je souhlasně z mnoha míst hlášeno,
se velmi dobře uplatňují také v živnostech
a mnoho jich pracuje i v továrnách, kde je na ně
plné spolehnutí. Mnozí si však stěžují,
že dosud řádně nebydlí a že
se marně ucházejí o volné byty. Tyto
nedostatky je třeba odstranit. Stačí k tomu
namnoze trochu dobré vůle u rozhodujících
úřadů a příslušných
národních výborů.
Veliká většina našich zahraničních
krajanů se plně osvědčila a stát
i pohraničí usídlením jich jen získávají.
A přece celá tato akce vázne. Mezi našimi
krajany v cizině jsou šířeny úřední
i neúřední zprávy, že jejich
návrat do republiky není žádoucí,
že tu není pro ně zaměstnání,
že není pro ně půda ani volné
živnosti. V nedávných dnech byl v tisku uveřejněn
oběžník našeho generálního
konsulátu v Záhřebu ze dne 14. dubna t. r.,
ve kterém se praví: "S přesídlením
mohou počítat pouze ti, kteří už
mají v Československé republice zajištěnou
svou existenci, to jest mají-li tam někoho, u koho
dostanou celé zaopatření, mají-li
tam již své zaměstnání, nežádají-li
od příslušných československých
úřadů zaopatření, umístění,
příděl rolnické usedlosti, řemesla
a pod. Dále pak mohou přesídliti členové
rodin, jejichž jedna část je dosud zde a druhá
je již v Československé republice a má
tam vše, čeho je jí třeba. Ostatní,
kteří žádají od příslušných
československých úřadů umístění
nebo existenci a nemají v Československé
republice zaopatření, nemohou se přesídlení
zúčastnit." Potud oběžník
generálního konsulátu v Záhřebu.
(Předsednictví převzala místopředsedkyně
Hodinová-Spurná.)
Lze předpokládat, že záhřebský
generální konsulát vydal tento oběžník
na pokyn z vyšších míst a že nebyl
sám, že takovéto pokyny pravděpodobně
dostaly i jiné naše zahraniční úřady.
A tu je nutno si položit otázku, zda toto je to slibované
zabezpečení přednostního pořadí
při umisťování, zda toto je ta otevřená
náruč staré vlasti? A přece mezi čekajícími
našimi krajany nejsou jen ti, kteří by žádali
usedlosti, živnosti nebo úřady. Jsou tam tisíce
dělníků, horníků, tisíce
dělníků zemědělských
a lesních, v Německu dělníků
průmyslových, a to velmi zdatných, možno
říci nadprůměrných odborníků,
jichž nedostatek tak citelně pociťujeme ve všech
oborech našeho podnikání. Nedivíme se
proto, že cizí státy nerady propouštějí
takovéto pracovníky. Ale čím si máme
vysvětlit, že takové síly a k tomu ještě
své vlastní lidi stát ne dost ochotně
přijímá? Nepotřebujeme jich snad?
Vždyť přece při projednávání
zákona o pracovní mobilizaci bylo s tohoto místa
zdůrazněno, že v průmyslu se jeví
nedostatek pracovních sil skoro 7 %, ve stavebnictví
321/2 % a v zemědělství
dokonce 501/2 %. Do zemědělství
voláme na pomoc dělníky z Bulharska, z Maďarska
a snad i jiných států. Proto se v pohraničí
dnes na mnohých místech setkáte s lidmi,
kteří nerozumějí ani slova česky
ani slovensky. Prosím, kde jsou potom zásady o řádné
obraně hranic? Na šumavě a v karlovarském
kraji je ještě dost okresů, ve kterých
osídlení ještě není skončeno
a které jsou poloprázdné. V našich lesích
řádí kůrovec a lesní správy
činí opatření proti němu s
úspěchem opravdu jenom s nasazením všech
sil a skutečně obětavou, a můžeme
říci nadlidskou prací všeho personálu,
kterého je přímo katastrofální
nedostatek. A zatím desetitisíce našich schopných
dělníků lesních, zemědělských,
stavebních, průmyslových za hranicemi netrpělivě
čeká na možnost návratu do republiky.
Zde cosi vázne; tady je třeba koordinace.
Vítáme proto zákon o péči o
přistěhovalce, kterým se tato péče
soustřeďuje u ministerstva soc. péče
a ochrany práce, kteréžto ministerstvo má
zároveň na starosti i odstranění nedostatku
pracovních sil. Věříme, že toto
ministerstvo ve spolupráci s příslušnými
ostatními úřady odstraní tyto nesrovnalosti
a závady, které dosud stojí v cestě
řádnému provedení remigrační
akce, a že v dohledné době bude umožněno
všem těm, kteří za hranicemi netrpělivě
čekají na možnost návratu do vlasti,
včleniti se do pracovního procesu ve starém
domově a vyplniti tak mezery, které dosud brzdí
náš hospodářský rozvoj.
Z toho důvodu vítáme my, národní
socialisté, zákon o péči o přistěhovalce
a budeme pro něj hlasovat. (Potlesk.)
Místopředsedkyně Hodinová-Spurná:
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Linczényi. Prosím, aby se ujal slova.
Posl. dr Linczényi: Slávna snemovňa,
panie a páni!
Nepremeškali sme dejinnú, morálne nás
zaväzujúcu príležitosť, keď
po odsune 3 miliónov Nemcov sme sa pustili do veľkorysého
diela, o ktorom sa nám len skryte snívavalo. Raz
história povie, čo sme dosiahli a kde sme sa pomýlili
pri ťažkej a zodpovednej práci. Lebo že
dostať do spoločnej vlasti po všetkých
kútoch Európy, ba i sveta roztratených bratov
nie je maličkosťou, o tom nebude nik pochybovať.
Už aj dosiaľ sme boli svedkami nie jednej nedôslednosti
a chyby. Ešte šťastie, že naši repatrianti
zväčša prichádzajú zo štátov
s neurovnanými pomermi hospodárskymi i politickými,
a tak krivda, ktorú našinec by považoval za neodpustiteľné,
im sa pozdáva ako chvíľkové nedorozumenie.
Veď sa vracajú do vlasti, na ktorú neprestali
myslieť generácie dvoch storočí. Myslím
tu predovšetkým na našich bratov z Maďarska,
kde ako veľký ostrov v cudzom neprajnom mori postupne
podliehali ničiacemu prívalu, ale vydržali,
i keď s pomaďarčenými menami, s vykrútenými
fúzkami, ale len na oko s porušeným národným
povedomím. Najlepším dôkazom toho sú
naši skveli Pitvarošania, ktorí už za prvej
ČSR poslali nám kolonistov a v poslednej dobe túžobne
očakávali Červenú armádu, s
ktorou natoľko spolupracovali, že po jej prechodnom
ústupe boli pod bodákmi odvlečení.
Keď sa vrátili, prví prehlásili: "Chceme
sa presídliť do ČSR. Ak by to nešlo, tak
do Juhoslávie alebo do SSSR. V Maďarsku rozhodne nechceme
zostať a nezostaneme." A tak už r. 1945 boli pripravení
opustiť neprajnú macochu. Dnes sú všetci
na svojom a u nás. Kedy budeme môcť prehlásiť
toto o všetkých našich roztratených a
po československom domove túžiacich?
Aby sa takéto naše úsilie stretlo s čo
najväčším úspechom, k tomu slúži
i predložený vládny návrh zákona
o starostlivosti o prisťahovalcov ako i o niektorých
ich prednostných právach. Priznajme si, nie je toho
mnoho, čo sa im zaväzujeme poskytnúť.
Zabudli sme počítať s nimi od prvopočiatku,
a tak teraz sa im dostane už iba odrobiniek: majú
síce prednostné právo na udelenie živnostenského
oprávnenia a na povolenie prevádzania zárobkových
podnikov iného druhu, na pridelenie konfiškovaného
majetku pôdohospodárskeho, živnostenského,
ako i na nájom movitého i nemovitého nepriateľského
majetku: môžu sa stať i národnými
správcami týchto. Pravda, prichádzajú
do úvahy iba po prednostných uchádzačoch.
Že sme čosi zameškali, vidieť to i z doterajších
ťažkostí okolo našich volyňských
Čechov a Slovákov z Maďarska. Čo keď
prídu ďalšie zo Zakarpatskej Ukrajiny, z Rumunska,
Juhoslávie, Rakúska a Nemecka? Je isté, panie
a pánovia, že nová vlasť musí vedieť
dať slušnej výživy takému miliónu
repatriantov, keď sme sa predtým zbavili bezmála
troch miliónov hospodársky veľmi dobre zaistených
Nemcov. Nemôžeme súhlasiť s provizóriom,
ak chceme, aby sa naši presídlenci, a to predovšetkým
roľníci, účinne zapojili do pôdohospodárskej
práce, k čomu potrebujú zvláštneho
úverového systému, hospodárskych strojov,
krmiva, ale predovšetkým vedomia, že sú
konečne na svojom.
Ak si takto myslí, že stačí ich kŕmiť
politickou ideológiou jednej strany, je na omyle. Ak sme
teda už my prepolitizovaní a nevieme si bezmála
ani len poľné práce predstaviť bez letákových
akcií, šetrime aspoň našich presídlencov
a neznechucujme ich tým, od čoho sa postupne roľník
našej republiky odvracia: politickou demagógiou.
Panie a páni, vo svojej reči k štátnemu
rozpočtu na rok 1947 prvýkrát som poukázal
na smutný osud Slovákov a Čechov odvezených
do Ruska väčšinou, pravda, na podklade falošných
udaní pomstychtivých a osobné účty
si vyrovnávajúcich ľudí, začo,
pravda, osloboditeľská armáda nemohla. Vtedy
som hovoril o 3000 ľuďoch, ktorých príbuzní
živoria bez prostriedkov a túžobne očakávajú
návrat svojich najmilších. Spomínam
to preto, že tento problém bohužiaľ dosiaľ
nie je ešte definitívne riešený. Lebo
keď aj došlý dva, tri transporty, bolo v nich
iba veľmi málo Slovákov. Je to predovšetkým
otázka východného Slovenska až po Liptovský
Svätý Mikuláš. Že môj odhad
bol nadmieru malý, dokazuje aj expozé p. ministra
sociálnej starostlivosti prof. Nejedlého,
prednesené dňa 11. júna v soc.-politickom
výbore, v ktorom sa hovorí, že neurčitý
počet - okolo niekoľko tisíc - repatriantov
nachádza sa na území SSSR. Keďže
Povereníctvo vnútra už dávnejšie
postúpilo vyhovené žiadosti o repatriáciu
Ministerstvu vnútra, ktoré má zariadiť
ďalšie, dôrazne apelujem znova na príslušné
ministerstvá, aby hľadeli čím skorej
zlikvidovať tento najsmutnejší repatriačný
problém. Mám obavy, že chyba je v nás,
lebo ináč by nebolo možné, že Maďari
a Nemci sa vracajú, len Česi a Slováci namôžu
na pôde vlastnej republiky dokázať svoju nevinu.
Doteraz som hovoril, panie a páni, o prisťahovalcoch,
ktorí sa navrátili alebo navrátia v súvislosti
s československou úradnou presídľovacou
akciou. No hneď pri prejednávaní návrhu
tohto zákona myslel som na tých, ktorí tvoria
výnimku a na ktorých sa vzťahuje § 1 len
v prípadoch zvláštneho zreteľa. Tu na
môj návrh prijal soc.-politický výbor
vsuvku, ktorá sa dostala až do zákona. Znie
takto: "Tento zákon bude sa vzťahovať na
tých, ktorí nemôžu prísť
legálne, ale prichádzajú napríklad
pri bezprostrednom ohrození života prisťahovalca
alebo členov jeho rodiny, pri priamom ohrození existenčnom."
Priznám sa vám, ide o tých našich rodných
bratov, ktorí na čierno musia prekročovať
hranice, aby si zachránili vlastné životy a
životy svojich rodín. Konkrétne budú
ďakovať za takéto pochopenie československého
parlamentu ťažko skúšaní Slováci
Oravy a Spiša, nateraz v rámci bratskej Poľskej
republiky.
Panie a páni, verte mi, s ťažkým srdcom
sa mi hovorí o dačom, čo by malo byť
nemožnosťou a čo by nesmelo kaziť dobrý
susedský pomer dvoch slovanských národov.
Hádam si poviete, že zbytočne maľujem
čerta na stenu. Jednak osud rodnej krvi v počte
30.000 skalopevných rodákov zaväzuje nás
všetkých, Čechov i Slovákov, aby sme
hľadali nielen príčinu, ale našli aj liek,
ktorý by navždy eliminoval zbytočné
kalenie československo-poľského pomeru. Nebolo
by správne, keby som opakoval, čo všetko sa
stalo na tomto území po spoločnom oslobodení
obidvoch štátov. Túto neutešenú
kapitolu sme zavreli a vymazali podpísaním československo-poľskej
dohody o priateľstve a spojenectve, ktorou dva susedné
slovanské štáty sa zaväzujú stáť
jeden druhému po boku v časoch dobrých i
zlých. Dôkazom toho je dodatkový protokol,
podľa ktorého aj územné otázky
Spiša a Oravy sa vyriešia do dvoch rokov. Zatiaľ
sa majú zaistiť národnostné, politické,
kultúrne a hospodárske potreby na základe
reciprocity. Potešili sme sa, priznávame sa, že
konečne zmizne nezdravý antagonizmus slovanskej
rozkydanosti. Bohužiaľ, zdá sa, že duch
smluvy nedostal sa ešte ani za tri mesiace na územie
Oravy a Spiša. Hore sa nadväzujú styky kultúrne
a utužujú hospodárske. Spisovatelia, svedomie
národa, sa navzájom navštevujú a sľubujú
si, že navždy zahlušia minulosť nedorozumení,
ale v Lapšoch, Jurgove, Jablonke, nevyjasnili sa zastrašené
tváre. Nádherný oravský a spišský
kraj nezvučí slovenskou nábožnou piesňou.
Najmenšie pokolenie s plačom sa priznáva v
poľskej škole k svojej materinskej reči slovenskej.