Předseda Jos. David.
Místopředsedové: Hodinová-Spurná,
Petr.
Zapisovatelé dr Ducháček, dr Falťan.
181 poslanců podle presenční listiny.
Z kanceláře NS: tajemník NS dr Madar;
zástupci tajemníka NS dr Záděra,
dr Ramajzl.
1. Zpráva výborů soc.-politického
a osídlovacího k vládnímu návrhu
zákona (tisk 541) o péči o přistěhovalce,
jakož i o některých jejich přednostních
právech (tisk 689).
2. Zpráva výborů branného a rozpočtového
o připomínkách presidenta republiky (tisk
646) k vrácenému zákonu ze dne 8. května
1947, jímž se mění ustanovení
branného zákona o povolování sňatků
osob podléhajících branné povinnosti
a s tím souvisící ustanovení zákona
o vyživovacím příspěvku (tisk
688).
Předseda (zvoní): Zahajuji 62. schůzi
ústavodárného Národního shromáždění.
Dovolenou podle § 2, odst. 4 jedn. řádu dal
jsem na dnešní schůzi posl. Horváthovi,
Kulichové, Matrkovi, dr Neumanovi,
na dnešní a zítřejší schůzi
posl. Přeučilovi, inž. Sochorcovi,
na tento týden posl. Brieškovi, dr Bugárovi.
Posl. Kovář žádá o 14
denní dovolenou vzhledem k úmrtí svého
syna.
Navrhuji udělení této dovolené.
Kdo s tímto mým návrhem souhlasí,
nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Navržená dovolená
se uděluje.
Přistoupíme k projednávání
prvého odstavce pořadu, jímž je
1. Zpráva výborů soc.-politického
a osídlovacího k vládnímu návrhu
zákona (tisk 541) o péči o přistěhovalce,
jakož i o některých jejich přednostních
právech (tisk 689).
Zpravodajem za výbor soc.-politický je p. posl.
Fr. Jaroš, dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. Fr. Jaroš: Paní a pánové!
Již před první světovou válkou,
dále za první republiky a zejména před
druhou světovou válkou bylo jak hospodářskými,
tak zejména také politickými poměry
přinuceno značné množství příslušníků
československého národa opustiti svoji vlast
a odejíti do ciziny. Proto i za druhé světové
války konali naši přední činitelé
jak v Londýně, tak v Moskvě přípravy
pro reemigraci všech těch krajanů, kteří
s ukončením této války spojovali také
uskutečnění své staré touhy,
to jest návratu do rodné země.
Ministerstvu sociální péče, především
jeho neemigračnímu odboru, náleželo
řízení tohoto návratu a začlenění
těchto osob do hospodářské a sociální
struktury nového československého státu,
a tu připadla mu úloha krajně nesnadná,
neboť byly zde ještě úkoly souvisící
s repatriací našich občanů a bylo nutno
zvládnout všechny ty nesmírné potíže,
spojené s instruováním krajanů, vysíláním
misí a expertů, prověřováním
spolehlivosti, dopravou, zásobováním, lékařskou
pomocí, ubytováním a zejména s jejich
usídlením zde doma.
Ve dvouletém plánu se s reemigranty počítá
s hlediska nedostatku pracovních sil a k dokončení
velikého osídlovacího plánu. Bylo
proto vládním nařízením ze
dne 28. května 1946 uloženo ministerstvu sociální
péče, aby v dohodě se zúčastněnými
ministerstvy organizovalo reemigraci Čechů a Slováků
usídlených v cizině. Je přirozené,
že předem plánovaná reemigrace vyžaduje
v prvé řadě řádnou informační
službu v cizině, odpovídající
skutečným současným výdělečným
možnostem, soupis našich krajanů v cizině,
který je namnoze již ukončen, dále vyšetření
osídlovacích potřeb a možností
v tuzemsku za pomoci ministerstva zemědělství
a osídlovacího úřadu a hlavně
neemigrační plán, obsahující
zvláště prioritní pořadí
reemigrace.
Podle programu stanoveného v říjnu 1946 bylo
přivezeno do vlasti během půl roku asi 45.000
krajanů. Od června 1946 přepravil remigrační
odbor včetně remigrační akce volyňských
Čechů i včetně prováděné
repatriace 73.000 osob ve 217 vlacích, při čemž
poskytoval přepravovaným stravu, lékařské
ošetření, ošacení a první
peněžitou výpomoc. V těchto transportech
jsou zahrnuty také některé, které
sloužily k dopravě cizích státních
občanů do jejich vlasti nebo k dopravě československých
dětí na rekreaci do zahraničí Švýcary,
Anglie, Švédsko atd. Zvláštní složku
v této remigrační činnosti tvoří
t. zv. nezdařená repatriace, t. j. pomoc navrátilcům
z koncentračních táborů, kterým
se nepodařilo vrátiti se do svých původních
bydlišť, zejména z Polska, a kteří
v počtu cca 71.000 osob přecházeli na naše
území a odtud po poskytnutí první
péče byli organisovaným způsobem přepravování
na hranice republiky, do amerického pásma v Německu.
Protože repatriační odbor přivezl při
své ostatní činnosti před r. 1947
též asi 45.000 krajanu, možno dnes odhadnouti
celkový počet všech krajanů, dovezených
do vlasti od revoluce do dnešního dne ministerstvem
sociální péče, na 90.000 osob, z toho
asi 38.000 osob ze Sovětského svazu, 10.000 z Francie,
8.000 z Rakouska, 6.000 z Polska, 5.000 z Jugoslávie, 5.000
z Německa, 3.000 z Belgie, 3.000 ze zámoří,
2.000 ze Zakarpatské Ukrajiny a 400 z Rumunska.
Ministerstvo sociální péče připravuje
dále v součinnosti s ministerstvem zahraničních
věcí smlouvy o reemigraci s Rakouskem, Jugoslávií,
Bulharskem, dále dohody o transferu majetku reemigrantů
z Rumunska. Rovněž budou provedena státní
jednání ve věci reemigrace Čechů
a Slováků ze Sovětského svazu mimo
Volyň a s Polskem o transferu majetku reemigrantů
z Polska. A tu zejména tato veliká starost byla
v daných poměrech zdolána. Je nutno k tomu
vytvořiti co nejlepší předpoklady, což
je také účelem právě projednávané
osnovy. Jsme si plně vědomi všech zřetelů,
jež se prováděním reemigrace sledují,
a to nejen zřetelů rázu hospodářského,
t. j. aby reemigranti přispěli k odstranění
nedostatku pracovních sil a k dokončení velkého
osídlovacího díla, nýbrž také
důležitých pohnutek etnických, strategických
a hlavně co největšího posílení
slovanského živlu uvnitř našich hranic.
Víme, že uspokojivým vyřešením
všech otázek remigračních jsme povinni
nejen vrátivším se krajanům samým,
kteří přicházejí mnohdy do
naprosto odlišného prostředí, ale zejména
jejích sžívání se s ostatními
občany našeho národa, jež bývá
provázeno často značnými překážkami.
Aby nejenom těch planých, ale i odůvodněných
stížností bylo co nejméně, ukládá
se příslušným úřadům,
zejména pak ministerstvu sociální péče,
jemuž celá agenda remigrační převážně
svou sociální povahou náleží,
aby poskytovaly všemožnou pomoc reemigrantům
jak při dopravě jich samých, tak i jejich
majetku, při ubytování, stravování,
poskytování sociální pomoci všeho
druhu, ošacování, poskytování
porad, podpor, zápůjček, pomoci při
vyřizování právních a hospodářských
záležitostí atd.
Nejzávažnějším momentem této
osnovy je přiznání přednostních
práv, jež se přistěhovalcům poskytují
a jež možno uplatniti nejpozději do 2 roků
od vyhlášení zákona, když by vláda
nařízením tuto lhůtu neprodloužila.
Soc.-politický výbor po provedení některých
úprav, jež se týkají zejména
rozšíření platnosti zákona i
na naše státní příslušníky,
kteří se vracejí do vlasti mimo úřední
přesídlovací akci, a dále udělení
práva dispense ministerstvu sociální péče
v případech, kdy naši příslušníci
budou ohroženi na životě svém či
své rodiny neb existenci při přechodu hranic
našeho státu, doporučuje tuto osnovu zákona
slavné sněmovně k přijetí.
(Potlesk.)
Předseda: Zpravodajem za výbor osídlovací
je p. posl. Lavička. Dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. Lavička: Paní a pánové!
Osídlovací výbor projednal ve schůzích,
konaných dne 3. a 24. června t. r., předložený
vládní návrh zákona o péči
o přistěhovalce, jakož i o některých
jejich přednostních právech (tisk 541), přijal
jej ve znění usneseném výborem soc.-politickým
a doporučuje ústavodárnému Národnímu
shromáždění jeho schválení.
(Potlesk.)
Předseda (zvoní): K této věci
jsou přihlášení řečníci.
Zahájím proto rozpravu. Řečníky
jsou pp. posl. Kubát, Weiland, dr Linczényi,
Vach, Navračič, Baláž.
Uděluji slovo p. posl. Kubátovi.
Posl. Kubát: Pane předsedo, paní a
pánové!
Vládní návrh zákona o péči
o přistěhovalce, který dnes projednáváme,
je dalším mezníkem na cestě národní
i hospodářské konsolidace republiky. Odsunem
Němců, tímto historickým dílem
naší národní revoluce, uvolnili jsme
naše pohraniční kraje, vísky i města,
továrny i zemědělské usedlosti nejen
pro pracovité ruce osídlenců z vnitrozemí,
nýbrž také pro všechny Čechy a
Slováky ze zahraničí, kteří
projevili touhu po návratu do rodné země.
A nazýváme-li právem odsun Němců
velkým revolučním dílem, pokládáme
i návrat našich krajanů do vlasti za dějinnou
událost nesmírného významu národního
a sociálního. Vždyť jde jak u přímých
vystěhovalců, tak i u jejich potomků, jak
se dnes všichni vracejí domů, vesměs
o Čechy a Slováky, které vyhnala do ciziny
z domova nesvoboda národní a bída sociální.
Až někdy historik zhodnotí dějiny naší
emigrace, bude psát vesměs o drobných pracujících
lidech z venkova i měst, kteří dali přednost
často nehostinnému exilu před nesvobodou
národní a náboženskou, jak tomu bylo
na př. u Českých bratří, nebo
hledali v cizině obživu, kterou jim odpírali
feudální a kapitalističtí vykořisťovatelé,
ovládající stát i hospodářství
v naší zemi. A bude-li historik uvažovat o zločinech,
jež byly na našich národech páchány,
pak režim, který nutil náš pracující
lid k tomu, aby za hranicemi hledal únik ze sociální
bídy, který místo kvalitních výrobků
českých a slovenských rukou vyvážel
české a slovenské pracovní síly,
tento režim kapitalistického sobectví musí
být odsouzen také jako zrada na národě
a vlasti. A ptá-li se někdo ještě, oč
spravedlivěji si chceme dnes budovat náš život
nyní, nechť je mu právě návrat
těchto bratří a sester, vyhnaných
kdysi hladem do ciziny, jedním z důkazů,
že vláda lidu, rozšířená
i na pole hospodářské a sociální,
je jedině s to zajistit svobodu a blahobyt všem pracujícím.
Vracejí se k nám krajané z celého
světa, jak je těžký život emigrantů
po světě roztrousil, vracejí se jednotlivci,
ale i silné větve, zejména z Volyňska,
Polska, Rakouska, Maďarska, Jugoslávie, Francie i
Německa. Jsou mezi nimi rodiny, jejichž otcové
opustili vlast před jednou či dvěma desítkami
let. Jsou však mezi nimi i rody a obce, které desítky,
ba sta let prožily v cizině. I my jsme zatím
prošli nejedním těžkým bojem za
svobodu či samu existenci národa, ale přes
utrpení, jež jsme prožili jako národní
celek, v houfu československých měst a dědin,
stojíce pevně na rodné hroudě vlasti,
zůstane vždycky láska k vlasti a statečnost
našich zahraničních krajanů, v kterých
cizí země i útisk jen zocelily národní
uvědomění, navždy zářivým
příkladem pravého vlastenectví. Ať
jde již o naše sestry a bratry z Volyně, kteří
se tak zasloužili o svobodu vlasti v boji proti okupantům
- nejslavnější bojiště našeho
armádního sboru gen. Svobody, Sokolov a Dukla,
jsou posvěceny jejich krví - nebo ať jde o
sestry a bratry z Polska, potomky Českých bratří,
opustivších rodnou zem před 300 lety, či
naše krajany z Vídně a Maďarska, kteří
po generace odolávali statečně národnímu
útlaku, či krajany z Jugoslávie a Francie,
z nichž řada bojovala v partyzánských
plucích Titových a francouzských maquis,
prokázali naši krajané, kteří
se nyní vracejí do vlasti, své národní
uvědomění činy, jež zůstanou
provždy chloubou našich dějin.
Jednotlivě či v hromadné akci přesídlovací
přicházejí k nám desítky, ba
dnes už snad stovky Čechů a Slováků;
s radostným pohnutím přestupují hranice,
jako je s bolestným loučením kdysi překročovali
na cestě do ciziny. Nesou nám, kteří
jsme šťastnější než oni o to,
že jsme se zrodili a vyrostli doma, mezi svými, na
tvrdých mozolnatých dlaních svá srdce,
toužící po radostném, pracovitém
životě mezi námi. Jsou mezi nimi vojáci
našich zahraničních armád, invalidé,
kteří dali své zdraví vlasti na bojištích,
vdovy a sirotci, jejichž živitelé položili
životy za svobodu republiky, starci a stařenky, kteří
vzpomínají ještě dnů, kdy s uzlíkem
či krosnou vydali se do světa za lepším
chlebem. Všichni chtějí pracovat, vydělávat
si spravedlivě svůj vezdejší chléb,
není mezi nimi zdravých a mladých, kteří
by toužili po místech s tak zvanou lehkou prací
- t. j. vrátných a zřízenců
či písařů ve veřejné
správě a národních podnicích.
Jsou zvyklí tvrdé práci v zemědělství,
živnostech, průmyslu. V cizím prostředí
se s nimi osud nikdy nemazlil. Přivezli si s sebou někdy
majetek, jiní přišli jen s tvrdými mozoly,
všichni však s chutí a radostným odhodláním
přispět podle svých sil a schopností
k výstavbě naší vlasti, přiložit
ruku k dílu v budování svých nových
domovů.
Ale ne všichni mají důvod k radosti z návratu
do vlasti. Mnozí při změření
slibů, jež jim někde i lehkomyslně byly
před návratem rozdávány, a všední,
často i tvrdě sobecké zkušenosti, v
níž se ocitli, ztratili mnohý z ideálů,
jimiž si v duchu kreslili domov jako pohostinný, bratrský
a spravedlivý. A nechybí ani hlasů, které
volají po návratu do emigrace - a není možno
je odsuzovat, neboť jsou jen výrazem upřímného
rozhořčení nad novodobým sobectvím,
jež si někde nikterak nezadá s kořistnickými
zájmy feudálů a kapitalistů, které
kdysi naše krajany vyháněly do ciziny.
Opravdu velké škody napáchali mnozí
lehkomyslní občané, kteří volyňským
slibovali samé grunty s chmelnicemi či vinicemi,
Slovákům z Maďarska pěkné statky
a rodinné domky, Čechům z Vídně
samostatné živnosti, vše připraveno s
inventářem a zařízením i finanční
podporou, jen se nastěhovat, a při tom nezjistili
pravý stav našeho pohraničí. Ano, tak
bylo agitováno nejen v cizině, nýbrž
ještě při odjezdu transportů našich
krajanů do vlasti. Příjezdy byly také
většinou velkolepé, s hudbou, slavnostními
řečníky, někdy i s novými sliby,
doprovázenými již přihláškami
do politické strany. A pak přišla skutečnost.
Odehrávala se a odehrává se ve střediscích
s hromadným nouzovým ubytováním, trvajícím
třeba už několik měsíců,
zatím co v pohraničí nejsou obdělány
lány úrodných polí a čekají
na jejich pilné ruce. Jiná, ale podobná skutečnost
je prožívána v polorozbitých baráčcích,
s vykradeným nábytkem, zemědělským
inventářem - ba i s vytrhanou podlahou, ze které
si čilý osídlenec vystavěl králíkárnu.
Doklady? Jděte se podívat do Pily na Karlovarsku
- takových Pil je však v pohraničí větší
počet.
Jinde zas úmorné běhání a shánění
všelijakých potvrzení, které se národním
výborům zdají nedostatečná
pro získání domků a živností
jenom proto, že krajané nechtěli přijmout
za své samospasitelné učení strany,
která národní výbor ovládá.
Na fakta se zeptejte vídeňských Čechů
z Jáchymovska. Pěkná obec na státní
silnici je skoro celá zabrána pastvinářským
družstvem jako údolní statek. Všechnu
půdu prý družstvo nutně potřebuje
- celé lány však nemá obdělány.
Slušné usedlosti pustnou, inventář rezaví
a hnije na dešti a slunci, pokud není už zničen.
Volyňští by se tam usadili, zorali by neobdělaná
pole, uvedli budovy do pořádku, ale ministerstvo
zemědělství nedovolí. Je to Žalmanov,
kde s volyňskými Čechy bojuje o spravedlnost
v jednom šiku nyní zemský národní
výbor. Vdově s malými dětmi po padlém
Svobodovci přidělí po mnohých žádostech
kravku. Zatím však rozhodla rolnická komise
s inženýry při komasaci, že jí
nemohou dát půdu; seno po vystěhovalcích
Němcích vyvlastnili "starousedlí"
osídlenci. Rděl jsem se studem, když jsem těmto
a jiným reemigrantům musel vysvětlovat, že
tyto příklady zlé vůle a sobectví
jsou jen kalem, provázejícím každou
revoluci, jehož bohužel ani náš život
po osvobození, zejména v pohraničí,
není ušetřen.
Od roku 1945 se připravujeme na návrat krajanů
ze zahraničí. Mnoho jsme povinni již jako výraz
díků a vděku všem těm, kteří
ochotně a statečně nasadili životy za
naší svobodu. Ještě více jsme jim
namnoze slíbili, aniž jsme plánovitě
rozvážili, kolik můžeme splnit. Jsem přesvědčen,
že tvrdá pravda o naší chudobě,
o tom, že v pohraničí jsou vedle pracovitých
osídlenců také sobci, že máme
politické strany, které nejsou svým straníkům
prostředkem k spravedlivé práci pro vlast,
nýbrž prostředkem k bezohlednému uchvácení
moci, že však zdrcující většina
národa je naplněna dobrou vůlí mezi
sebou a tím více k přistěhovalcům
a chce spolu s nimi tvrdou prací a bojem proti sobecké
reakci staré doby i dnešních dnů budovat
republiku - taková pravda by nikoho z reemigrantů
neodvrátila od úmyslu navrátit se domů.
Snad by přišli s menšími ideály,
menší však bylo by také jejich rozčarování.
Nejsou, bohudík, všude jen Pily a Žalmanovy.
Většina krajanů přijala ráda
s příkladnou skromností i méně,
než jim bylo slibováno, a přičiňují
se spolu s ostatními osídlenci o rozkvět
pohraničních krajů. Jak jsou čisté
a upravené jizby volyňských i polských
Čechů, jak pilně obdělávají
pole, třeba chudší a kamenitější,
než ta, která opustili! Potřebují především
dobré vůle sousedů a dostatek pochopení
národních výborů, rolnických
komisí, úřadů a závodů
pro své potřeby a pro svůj dosavadní
život v politicky a právně odlišných
poměrech, potřebují rychlé pomoci
tam, kde byla zanedbána příprava jejich sídlišť.
A tam, kde u dosavadních osídlenců dobré
vůle není, musí zakročit zákon
a právo, které si nesmí vykládat podmínečně
žádný jedinec, tím méně
demokratické orgány lidové správy.
Těžko hledáme ještě leckdy v pohraničí
právo, avšak tím houževnatěji budeme
za ně bojovat, také proto, aby se ho dostalo našim
přistěhovalcům nejen v zájmu jejich,
ale v zájmu obrany cti celého národa, nerušené
sobectvím některých jeho nehodných
jedinců.