Zákon o dani ze mzdy se snaží za daného stavu věcí vyřešiti problém zdanění pracovního důchodu věcně a mravně co nejspravedlivěji, nepouštěje ovšem se zřetele také potřeby státní pokladny. Ve slevách, které v tomto zákoně jsou poskytovány, šel zákon až na hranici únosnosti státní pokladny. Není znakem veliké státnické prozíravosti těch činitelů, kteří se při podávání připomínek k tomuto zákonu za jeho projednávání snažili získati bezohledně co největší daňové úlevy a slevy, tak jako kdyby státu nemělo záležeti na výši jeho příjmů, anebo jako kdyby si mohl tyto příjmy lehce opatřiti jinde.

Zákon se snaží všechny zřetele sociální řádně respektovati a sama skutečnost, že proti původnímu stavu přes 3 miliardy Kčs z pracovního důchodu se ponechává v kapsách příjemců-poplatníků, svědčí o tom, že skutečně bude zde určitým způsobem zvýšena životní míra širokých spotřebitelských vrstev, neboť prakticky to znamená, že se zvyšuje mzda příjemců průměrně asi o 150 až 300 Kčs měsíčně. V důsledku stanovených daňových minim, která respektují rodiny s více dětmi, nebude v českých zemích podléhati této dani téměř milion poplatníků.

Zákon má silný sociální charakter, tak jak toho také struktura našich pracujících vyžaduje, neboť bylo zjištěno, že z 2,531.864 pracujících a jim na roveň postavených, t. j. pracujících tělesně, duševně, pensistů, invalidů atd., má 36.7 % menší důchod než 2000 Kčs měsíčně, 26.5 % má důchod od 2000 do 3000 Kčs měsíčně, 17.6 % má důchod do 4000 Kčs měsíčně, 10.2 % má důchod do 5000 Kčs měsíčně, 5.4 % má důchod do 6000 Kčs měsíčně, 1.2 % má důchod do 7000 Kčs měsíčně, celkem 98 % těchto příjemců má důchody pouze do 7000 Kčs měsíčně. Tato skutečnost také

ukazuje, jak jest ještě zapotřebí zvednouti důchody z práce jak lepší organisací práce, aby pracovník mohl využíti své vůle, píle a snahy po dosažení vyššího důchodu, tak také regulací důchodů v dalších sektorech důchodové tvorby. Celkový pracovní důchod, pokud jej bylo možno vyčísliti podle pomůcek, které byly po ruce, a to hlavně podle pomůcek ze sociálního pojištění, možno odhadovati pro země české - data ze Slovenska nám scházejí - na částku 82,522.377.000 Kčs.

Zákon o dani ze mzdy se snaží opatřiti státu příspěvek na jeho potřeby zatížením pracovního důchodu, pokud je to možné, co nejspravedlivěji vzhledem ke všem sociálním zřetelům, jak jen to lze za daných hospodářských poměrů. Zákon přináší úlevu v daňovém zatížení pracovního důchodu sociálně slabých, která činí přes 3 miliardy Kčs, při čemž tato úleva je rozvržena ve prospěch důchodů malých a ponechává dosavadní daňové zatížení u důchodů nad 150.000 Kčs ročně.

Je nutno se podiviti, že se vyskytla řada hlasů upírajících sociální charakter této dani. Hlasy tyto jest odmítnouti, neboť jsou projevem zakryté snahy převaliti daňové břemeno z vrstev majících důchody, zabezpečující slušný způsob života, na vrstvy s důchodem nízkým.

Podle statistiky o dani důchodové za rok 1946 bylo zjištěno, že normálně vyměřená daň důchodová činí pouze 3 miliardy 96,900.234 Kčs, kdežto daň důchodová vyměřovaná srážkou, tedy zdanění důchodu z námezdného anebo jemu na roveň postaveného poměru, činí 6.777,027.620 Kčs. Tato skutečnost ukazuje, že v určité vrstvě poplatníků je velký daňový únik vznikající co největším využitím mezer v zákoně, tak také skutečný daňový únik jako daňová defraudace. Jestliže se podíváme na data, která uvedl v rozpočtovém výboru pan ministr financí, vidíme, že při stanovení důchodu podle statistiky přihlášek k dávce z majetku a z válečného přírůstku na majetku u úředníků připadá na osobu průměrný důchod 20.637 a na samostatného podnikatele 16.165, na podnikatele ve svobodných povoláních 27.051, a uvážíme-li, že tento nepoměr jest ještě větší na Slovensku, kde na úředníka připadá 19.913 a na samostatného podnikatele na Slovensku pouze 10.950 Kčs, pak je nutno zamysliti se nad tímto zjevem, a to tím více, že pravděpodobně důchody úředníků jsou přiznán úplně přesně, tedy důchody úředníků a jim na roveň postavených, to znamená i dělníků i všech ostatních, - data o českých zemích a o Slovensku ukazují stejné cifry - kdežto důchody samostatných podnikatelů se rozcházejí a jsou podstatně nižší nežli důchody gážistů. To ovšem ukazuje, že máme co činiti stále ještě s tím, že někteří lidé nechtějí vůči státu plniti všechny své povinnosti v takovém poměru, v jakém je musí plniti druzí. Jest tedy na místě, abychom se na každého daňového defraudanta dívali tak, jak je zapotřebí, a aby každý daňový defraudant nesl také občanské následky svého protistátního činu i ve formě ztráty občanské bezúhonnosti, nezmění-li se tyto poměry, neboť není zajisté správné, aby takovému občanu, který neplní své povinnosti vůči státu, dokonce se snaží podvodným způsobem obohatiti na úkor pracujícího tím, že třebas učiněnou daňovou srážku neodvede, dostalo se občanské pocty ve formě členství v představenstvech korporací a pod. V zájmu státního povědomí našeho občanstva, které musíme střežiti a které musíme stále pěstovati, by bylo jistě na místě, aby takovíto občané nebyli považováni za stejnorodé s těmi, kteří vůči státu plní všechny své povinnosti a na něž se stát vždycky, v každé době a při každé příležitosti může spolehnout.

Z celé této osnovy zákona o dani ze mzdy vychází celá problematika nového pojetí berní reformy a nového pojetí berního práva. Je zapotřebí ji studovat se všech hledisek a v celé její šíři. Je zapotřebí uvědomiti si toto vyzdvižení sociálních znaků nejen u této daně, nýbrž také u jiných daní, které se v zásadě kryjí s daní ze mzdy, u proponované daně zemědělské, u proponované daně živnostenské a daně ze svobodných povolání. Je zapotřebí řádným způsobem zhodnotit rodinu jakožto sociologickou jednotku, jest řádným způsobem zhodnotiti u zemědělce i u živnostníka postavení ženy, postavení těch, kteří nejsou schopni poskytnouti dostatečný pracovní výkon, u invalidů a méněcenných, a této sociologické skutečnosti v sazbách dáti výraz.

My jsme se při sdělávání této daně ze mzdy snažili všechny tyto aspekty respektovat a už tehdy, když jsme studovali tuto otázku v srpnu roku 1945, prodiskutovávali jsme všechny zásady nové berní reformy, kteréžto zásady se rozšířily a staly všeobecně známými v celém českém odborném světě, který se zajímá o berní právo. Navázali jsme styk se všemi činiteli jak zájmových korporací, tak také s národohospodářskými odborníky jednotlivých svazů a také jsme se snažili navázati styk s národohospodářskými odborníky i druhých politických stran. Snažili jsme se požádati vědecký svět, aby nám v této práci pomohl, a ministerstvo financí zvlášť samo ještě

vypsalo anketu o reformě přímých daní, která bohužel nesplnila očekávání.

Při zhodnocování veškeré této práce vyskytly se také kritiky nepřátelské, kritiky, které se snažily zlehčiti celou tuto práci a které se snažily dokonce skresliti práci svých vlastních národních hospodářů. Snažily se dokonce operovati i s falešnými a nesprávnými daty, s falešnými a nesprávnými závěry. Některé články v novinách v poslední době jsou toho jasným důkazem. Dokonce se stalo, že i na veřejné schůzi jeden národohospodářský činitel podával informace o naší finanční politice tak skreslené, že u něho - který z moci svého úřadu musí býti nebo měl by býti dokonale informován - nutno se dívat na takovéto podávání informací jako na vědomé klamání poctivých lidí.

Na druhé straně je zapotřebí vyzvednout úsilí všech těch, kdož bez rozdílu politického zaměření se snažili nám v této práci pomoci. Tady skutečně je možno říci, že při poslední fázi projednávání této daně ze mzdy pracovala Národní fronta a že Národní fronta ukázala v řadách svých seriosních odborníků, kteří se nedávali másti snad pouze a výlučně politickými zřeteli, že je dělná a schopná podati dobré a dokonalé dílo.

Já bych na tomto místě a při této příležitosti chtěl jen jaksi reklamovat, aby se při zhodnocování tohoto díla, které je velmi význačné a velmi důležité, hodnotila také veškerá ta přípravná práce, veškeré to studijní úsilí, které na tomto poli vynaložila národohospodářská komise komunistické strany, která připravovala celou problematiku pod novým zorným úhlem, která ji studovala jakožto nový problém, jakožto problém, který má býti práv změněné struktuře naší společnosti tak, jak se nám jeví po květnové revoluci. A jestliže toto zhodnocení bude na všech místech tak učiněno, aby odpovídalo pravdě, pak můžeme říci, že všechny ostatní práce, které máme před sebou, se nám za společného úsilí určitě podaří k dobru veškerého poctivého pracujícího lidu republiky Československé. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík (zvoní): Ďalším rečníkom je p. posl. Skaunic. Dávam mu slovo.

Posl. Skaunic: Paní a pánové!

Zákon o dani ze mzdy je nepochybně vedle svého hlavního účelu fiskálního i instrumentem státní sociální politiky. Sociální hledisko uplatňuje se tu jednak progresivitou daňového tarifu - daň ze mzdy stoupá se stoupající mzdou nejen absolutně, ale i relativně, v procentech mzdy - jednak slevami na dani poskytovanými poplatníkům s ohledem na počet příslušníků jejich rodiny.

Pro stanovení výše mzdy přicházejí v úvahu dvě zásadní hlediska, a to výše mzdy má býti úměrná hodnotě vykonané práce - pak mluvíme o t. zv. výkonnostní mzdě - anebo výše mzdy má odpovídati životním potřebám zaměstnance a jeho rodiny - pak mluvíme o t. zv. sociální, rodinné mzdě. Obě tyto zásady jsou s hlediska socialistického plně oprávněny a jeví se proto jako nejvhodnější způsob stanovení výše mezd kombinace obou těchto zásad. Sociální, rodinnou složku mzdy možno pak uskutečniti dvojím způsobem: buď přímým příplatkem k výkonnostní mzdě, anebo slevou na dani ze mzdy. V našem státě se tak děje obojím způsobem; přímá podpora rodin s dětmi se děje výplatou rodinných přídavků, nepřímá podpora pak slevami na dani ze mzdy.

Dovolte mi, abych nejprve srovnal zásady, na kterých je postavena rodinná politika v instituci rodinných přídavků, se zásadami, na kterých byla postavena původní osnova zákona o dani ze mzdy.

V instituci rodinných přídavků jsou přídavky na děti poskytovány pevnými částkami, které se zvyšují, stoupá-li počet dětí v rodině; na prvé dítě činí měsíčně 150 Kčs, na druhé 200 Kčs atd., na osmé a další dítě 500 Kčs měsíčně. Vyjádříme-li výši přídavků procentem ze mzdy, vidíme, že toto procento se stoupající mzdou klesá. Vychází se zde z názoru, že rodinné přídavky mají přispívati jen ke hrazení minimálních životních potřeb, které jsou samozřejmě nezávislé na výši zaměstnancovy mzdy.

Theoreticky by bylo možné ještě jiné řešení, a to takové, že by byly rodinné přídavky vyměřovány pevným procentem mzdy, t. j. že by absolutní výše přídavků se stoupající mzdou do určitého, pevně stanoveného maxima také úměrně stoupala. Toto řešení vychází z úvahy, že náklady na děti jsou úměrné mzdě zaměstnance a že se stoupající mzdou také úměrně stoupají, že vyšší životní standard nese s sebou úměrně vyšší náklady na děti.

Takové řešení však představuje nejvyšší hranici, na kterou by mohl sociální politik ještě přistoupit. Řešení, které by šlo nad tuto hranici a které by tedy poskytovalo na př. při pětinásobné vyšší mzdě rodinné přídavky větší než pětinásobek, bylo by nutno zamítnout jako nesociální. Srovnejme nyní s těmito úvahami způsob, jakým měly být prováděny slevy podle původní osnovy, na příkladu měsíční mzdy 3.000, 15.000 a 36.000 Kčs. Sleva na první dítě proti dani ženatého bezdětného zaměstnance činila při měsíční mzdě 3000 Kčs 28 Kčs, při měsíčním platu 15.000 Kčs však už 1.068 Kčs, t. j. při pětinásobné mzdě proti 3.000 Kčs 38násobnou slevu na dani. Při měsíčním platu 36.000 Kčs 3.223 Kčs, t. j. při dvanáctinásobném platu proti 3.000 115násobnou slevu na dani.

Další podstatná závada původní osnovy zákona o dani ze mzdy byla v tom, že sleva na jedno dítě byla zásadně vyšší než na děti další. Tak na příklad při měsíční mzdě 5.000 Kčs činila sleva na 1 dítě 105 Kčs, na druhé však jenom 40 Kčs, na třetí 58 Kčs. Takovýto daňový systém by měl jenom tu výhodu, že by podporoval pověstný systém jedináčků. Domnívám se, že jsem oprávněn tvrditi, že původní osnova zákona nebyla činem sociálním. Když bylo ministerstvo financí na tyto podstatné závady upozorněno, vzalo osnovu zpět a přepracovalo ji na znění, které nám bylo v rozpočtovém výboru předloženo. Tu bych chtěl konstatovat a zdůraznit, že upozornění nalezlo porozumění u ministra financí. Osnova upouští od způsobu slev prováděných pomocí 9 daňových skupin a tomu odpovídajících 9 daňových tarifů - tarifů pro svobodného, ženatého, ženatého s jedním dítětem atd. - a zavádí nyní jediný tarif pro svobodné zaměstnance a slevu provádí tak, že za každého dalšího člena domácnosti snižuje daňový základ o určité paušální částky. Tímto řešením se prakticky odstraňuje původní nesmyslné stoupání slev na dani se vzrůstajícím platem.

Stejně byla touto úpravou zčásti odstraněna závada spočívající v tom, že sleva na jedno dítě byla neúměrně vysoká proti slevám na další děti. Sociálnímu požadavku, aby slevy na další děti byly spíše větší než na dítě prvé, nebylo však v původním vládním návrhu vyhověno úplně. Vzhledem k tomu, že částka snížení daňového základu při druhém dítěti byla stejná jako u dítěte prvního, t. j. těch navrhovaných 500 Kčs měsíčně, u čtvrtého a dalších dětí stejná jako u třetího dítěte, t. j. 1000 Kčs měsíčně, a vzhledem k progresivitě tarifu zůstávaly zásadně slevy na druhé dítě menší než na prvé a slevy na čtvrté a další dítě menší než na třetí dítě. To bylo v původním návrhu. Tuto nedokonalost jsme odstranili v rozpočtovém výboru tím, že jsme po návrhu, který jsem předložil a který byl veden především zřeteli moderní důchodové politiky, provedli úpravu tak, že daňový základ je snižován o 600 Kčs při jednom dítěti a 1.300 Kčs při dvou dětech, při třech o 2.300 Kčs, při čtyřech o 4.500 Kčs a při každém dalším dítěti vždy o dalších 1.200 Kčs měsíčně.

V zásadě bude naše populační politika tedy prováděna na koleji rodinných přídavků ke mzdám a na koleji daňových slev. V instituci rodinných přídavků bude výše přídavků úměrná existenčnímu minimu - bude odpovídat pouze počtu dětí v rodině - v instituci daňové pak dosaženému životnímu standardu, bude totiž přímo závislá na výši hrubé výkonnostní mzdy; budeme tedy mít kombinaci obou mnou popsaných extrémních řešení populační mzdové politiky.

Dovolte mi nyní, abych se zabýval otázkou, zda tato dvojí kolej provádění státní rodinné politiky je nutná a účelná. Není potřebí zdůvodňovat záporné zodpověděni této otázky. Sporné je pouze, která z obou institucí je vhodnější pro provádění rodinné populační politiky. Jsem toho názoru, že nejvhodnější je instituce rodinných přídavků ke mzdám. Vybírání příspěvků provádějí nositelé nemocenského pojištění v rámci své normální agendy a nevznikají tím vůbec žádné nové režijní náklady. Výplata přídavků děje se pak nemocenskými pojišťovnami za spolupráce se závodními radami způsobem, který stejně vyhovuje zaměstnancům, a režijní náklady jsou zde zcela nepatrné a nedosahují ani 2 % z vyměřených příspěvků, ba možno tvrdit, že neexistuje vůbec pojišťovací instituce, která by měla nižší správní náklady, než má fond rodinných přídavků. Kdyby měl býti fond rodinných přídavků úplnou náhradou daňové koleje populační politiky, musil by ovšem převzít i podporování sňatečnosti a rodin bezdětných. K tomu hned uvádím, že navrhovaná sleva na daních pro ženaté zaměstnance je vcelku nepatrná, že činí průměrně 70 - 80 Kčs měsíčně.

Je samozřejmé, že slevy v těchto výších nemohou samy o sobě podstatně přispěti k úhradě vyšších vydání ženatých zaměstnanců a lákat tak svobodné ke sňatku. Uvedené slevy nevykazovaly v předložené osnově zřejmě nějaký rozumný sled. Nebylo lze vůbec pochopiti, proč právě u platů 3.800 Kčs měla být sleva největší a u nižších nebo vyšších platů to činilo méně. Uvedená čísla doznávají změny. Jestliže vedle zatížení zaměstnanců daní ze mzdy vezmeme v úvahu i zatížení nepřímými daněmi spotřebními, úhrnné daňové břemeno ženatého zaměstnance je proti zaměstnanci svobodnému takové, že opravdu nemůže vésti k ženitbě a zakládáni rodiny. Teprve instituce rodinných přídavků odstraňuje sociálně nevhodný stav a přináší do jisté míry spravedlivou korekturu.

Pomocí daňového tarifu, neměl-li býti příliš složitý, nelze podle mého názoru dosáhnouti zcela rozumného průběhu sociální složky mzdy. S úplným úspěchem může tak učinit pouze instituce rodinných mezd, což je dalším důvodem pro to, aby sociální mzdová politika byla prováděna jedině na této koleji. Ideální řešení tohoto problému představujeme si v rámci národního pojištění takto:

V národním pojištění by vedle větve nemocenského pojištění a větve důchodového pojištění měla být vybudována i větev rodinného pojištění, která by vedle přídavků na děti a příp. též na manželku - jež by v případě smrti manžela splňovala podmínky pro přiznání vdovského důchodu - vyplácela též výbavné v případě sňatku, a to jak pojištěnce, tak i pojištěnému muži v takových částkách, které by skutečně znamenaly usnadnění sňatku. Znamenalo by to pouze přenesení dosavadního výbavného, poskytovaného v důchodovém sociálním pojištění, do pojištění rodinného, kam také logicky patří, jeho rozšíření na muže a zlepšení jeho výše. Nesmíme se také předem zříkat ani zavedení bezúročných manželských půjček z fondu rodinného pojištění a spojení s odpisováním jich při narození prvého dítěte. Nechci tvrditi, že by touto úpravou došlo k trvalému zvýšení počtu uzavíraných sňatků; přesto by se toto řešení nepochybně projevilo v naší populační bilanci příznivě v tom smyslu, že by docházelo k sňatkům v mladším věku, než je tomu dosud, kterážto skutečnost by pak nepochybně vedla i ke zvýšení natality. Přídavky na děti nemohou samy podstatně ovlivnit průběh natality a nepředstavují žádnou líheň na děti. Jejich existence se však musí přes to nepochybně příznivě projevit v naší populační bilanci, a to snížením dětské úmrtnosti, což může nastat tím, že rodiče s nároky na rodinné přídavky mohou poskytnout svým dětem lepší stravu, pobyt na venkově a jiné výhody. Jsem přesvědčen, že shoda mezi zavedením rodinných přídavků a nastalým poklesem kojenecké úmrtnosti není náhodná. Teprve převedení celé rodinné politiky na jedinou kolej rodinného pojištění v rámci národního pojištění by pak umožnilo skutečné zjednodušení daňového tarifu, který by se stal jednotným beze všech komplikací, ke kterým vede poskytování rodinných slev. Nesmíme také přehlížet psychologické momenty takové úpravy a její vliv na pracovní morálku zaměstnanců svobodných a bezdětných ženatých, kteří sice nemají námitek proti vyplácení rodinných přídavků na děti, ale kteří se při každé výplatě mzdy rozčilují nad tím, že za stejnou práci berou od zaměstnavatele mzdu, která je o několik desítek korun nižší než mzda ženatého zaměstnance s dětmi.