Tak u hrubé roční mzdy 20.000 Kčs činí daňové zatížení:

*) avšak bez daně z vyššího služného

**) bez daně z vyššího služného, jež podle navržené osnovy má býti zrušena počínajíc berním rokem 1947.

Jak patrno z uvedeného přehledu, dojednaného v úterním rozpočtovém výboru, dotýká se navrhovaný zákon o dani ze mzdy širokých vrstev pracujícího lidu.

Pokud se týče hodnocení struktury a vnitřní výstavby tohoto navrhovaného zákona, poukazuji s povděkem na povšechnou rozpravu rozpočtového výboru, která téměř do podrobnosti vyčerpala obtížnou a složitou problematiku tohoto zákona o dani ze mzdy. Bylo zvláště poukázáno, "že nikdy nebyla z oficiálních míst projevována zásada zavřených dveří, že vždy byla poskytnuta možnost přímého zásahu do diskuse o těchto otázkách, a na místech, která se konstrukcí této daně zabývala, byli vyzýváni jak ústně, tak i oficiálně jednotliví naši představitelé našeho vědeckého světa, by se zúčastnili prací a diskusí o zásadách této daně. Konečně v ministerstvu financí byl

zřízen poradní sbor, v němž tyto otázky byly projednávány a o poradním sboru byli informováni pánové profesoři fakult, přednášející finanční právo, aby pomohli při této úpravě." Bylo by si jen přáti, aby tyto otázky byly i nadále předmětem opravdového veřejného zájmu.

Musím dále poukázati také na zjev, kterým se dnes zabýval také ve svém exposé v rozpočtovém výboru pan ministr financí, na zjev, který byl ve schůzi rozpočtového výboru s veškerou vážností, zejména u příležitosti projednávání § 29 osnovy probírán - na naši daňovou morálku. Nelze při snižování daňového břemene trpěti jakýchkoliv daňových defraudací. Je třeba při této příležitosti důrazně upozorniti celou naši veřejnost na základní občanskou povinnost, jakou je řádné plnění daňových povinností.

Ku konci budiž mi dovoleno zvláště vyzvednouti všechny účelné a věcné podněty a úpravy, jak byly v zájmu věci uplatňovány při projednávání v rozpočtovém výboru. Při této příležitosti musím vyzvednouti promyšlené a propracované návrhy především pana posl. Skaunice, dále inž. dr Ješe, prof. dr Chytila, inž. Spáčila a všech ostatních zúčastněných členů rozpočtového výboru.

Zdůrazňuji, že touto společnou prací podařilo se prokázati, že i bez zásahu a nátlaku zvenčí při dobré vůli a věcném zájmu lze parlamentní cestou včas projednávati tak závazné zákonodárné dílo, jakým je tento zákon o dani ze mzdy. Jako zpravodaj děkuji pánům referentům ministerstva financí, panu min. radovi dr Hanušovi a zvláště panu vrch. odb. radovi dr Leipertovi, kteří spolu s ostatními úředníky vypracovali tuto osnovu a byli mně jako zpravodaji nápomocni. Společnou houževnatou prací uvedených zúčastněných činitelů bylo dosaženo v střízlivém ovzduší v rozpočtovém výboru několika změn a doplňků, jak je uvádí předložená zpráva, tisk 680. Takto pozměněný vládní návrh zákona o dani ze mzdy doporučuje rozpočtový výbor plenu sněmovny ke schválení. (Potlesk.)

Podpredseda dr Ševčík: K tejto veci sú prihlásení rečníci, otváram preto rozpravu.

Prihlásení sú pp. posl. inž. Spáčil, Skaunic, Urbánek, Weberová a Kobylka.

Udelujem slovo p. posl. inž. Spáčilovi.

Posl. inž. Spáčil: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Každý člověk se zamyslí několikrát ve svém životě nad tím, jaký je asi smysl života, toho největšího fenomenu ve vesmíru. Když uvažuje o tomto problému, vidí nakonec, že život se vyvíjí k duchovosti, ke kultuře. A pak naše poznání, že kulturní nadstavba každého národa je možná jenom na hospodářské základně, dostane zvláštní výraz a zvláštní podtržení.

Hospodářská základna, zabezpečující život, se tvoří prací. Práce je největší dar lidského života. Je to vědomí a vůle po změně světa. Prací se tvoří veškero bohatství národa a státu a proto žádnými zásahy nemá býti chuť k práci podlamována, naopak má býti podporována. Práce může býti správně hodnocena pouze ve společnosti. Pouze společnost umožňuje jedinci, aby se plně rozvinul. Organisovanou společností je stát. Má-li tedy stát plniti všechny svoje funkce, potřebuje k tomu také prostředky. Tyto prostředky opatřuje si tak, že z důchodů svých občanů odčerpává určitou část. Jestliže toto odčerpávání je regulováno, dostáváme se k regulaci odvodů části důchodů každého jednotlivce a tato regulace se obstarává souborem zákonů, souborem zákonů daňových, neboť část, která se odčerpává, se jmenuje: daně, dávky, poplatky atd. Soubor těchto zákonů tvoří berní právo. Naše dosavadní berní právo je zastaralé, nejasné, nepružné. A toto právo je výsledkem vývoje, který byl ovlivňován mocenským rozvržením politických sil. Do té doby, dokud lid sám nemohl zasáhnout do spolurozhodování při tvorbě tohoto práva, snažil se mocenský činitel převaliti břemeno na ty nejnižší a nejslabší vrstvy. To je skutečnost už dávno známá, kterou také literárně zpracoval a vystihl snad po prvé v historii Tomáš Morus ve své knize zvané krátce Utopie. Tuto knihu napsal roku 1515 - 1516. Výslovně tam řekl: "Není to nic, že boháči z denní vymezené mzdy dělníků každodenně něco ubírají, a to nejen soukromou lstí, ale i veřejnými zákony? A tak co se před tím zdálo nespravedlivé, totiž nejlépe zasloužilým o obec spláceti nejhorším, to boháči učinili dovolenou věcí, ba právem, vydavše o tom zákon. Když tak v mysli rozbírám a obírám se všemi státy, jež dnes jsou v rozkvětu, tu, pomoz mi Bůh, nenapadá mi nic jiného, než že je to spiknutí boháčů, starajících se pod jménem a titulem státu o svůj prospěch." Tato slova platila také o našem daňovém právu, protože i u našeho bývalého daňového práva byly snahy převaliti celé břemeno na bedra těch nejubožejších, na bedra těch, kteří se nemohli více brániti. Skutečně, v minulosti celou tíží daňového břemene nesly vrstvy nejchudší, nesl proletariát, který neměl žádných politických práv. Nejlépe vystihuje tuto skutečnost výrok pařížského arcibiskupa z prvé polovice 17. století, který odpověděl na požadavek státníka kardinála Richelieua, když ten požadoval od francouzského duchovenstva mimořádnou daň, takto: "Je starobylým zvykem, že na potřeby státu přispívá lid svým majetkem, šlechta svou krví a církev svými modlitbami." A když se po francouzské revoluci měšťanstvo podílelo na politické moci, snažilo se pokud možno nejvíce přesunouti své daňové povinnosti na bedra vrstvy bez politických práv.

Stát potřebuje peníze. Musí je mít, aby mohl plnit své úkoly. Opatřuje si je daněmi různého druhu. Daňový systém v různých dobách bývá různý. Je všeobecným a ideálním požadavkem, aby daňová soustava odčerpávala větší část důchodu těm, kteří mají důchody veliké, čili aby daňová soustava byla progre

sivní. Tento ideální požadavek však naráží na psychologii občana. Občan jest ochoten v poměru ke svým příjmům platiti daně pouze do určité výše. Nad tuto hranici se divá na požadované daně jako na nespravedlivé odčerpávání svého důchodu, který si opatřuje činností, a to buď, prací, podnikáním nebo spekulací.

Jestliže vycházíme ze zásady, že veškeré bohatství v národě pochází pouze z lidské práce, musíme vzít obzvláštní zřetel na zdanění důchodu pracovního, který bude reagovati tím citlivěji na daňovou únosnost.

Zdanění pracovního důchodu prodělalo v posledních padesáti letech neklidný vývoj. Starý rakouský zákon čís. 220 ř. zák. z r. 1896 o přímých daních se zdaňování pracovního důchodu jenom dotkl. Tuto otázku se sice pokoušel vyřešiti zákon čís. 668 z r. 1919, ale asi po čtvrtletním trvání byl zrušen. Teprve zákon čís. 76 z r. 1927 zabýval se zdaněním pracovního důchodu v celé své šíři a s hlediska fiskálního měl značný úspěch. Tento úspěch však je zároveň důkazem, že reforma přímých daní tímto zákonem zamýšlená nesplnila ta očekávání, která v ní byla kladena. Sám iniciátor této reformy, tehdejší ministr financí dr Engliš přiznal v parlamentě v lednu a listopadu 1930, že není nikterak nadšen naší daňovou soustavou ani se stanoviska hospodářského, ani se stanoviska sociálního, neboť důchod gážistický vynášel více než 50 % celého výnosu daně důchodové, a přiznal, že tento poměr je hospodářskou nemožností. Reforma daňová se tedy podle slov ministra Engliše nezdařila a neúspěch byl prý zaviněn špatnou daňovou morálkou. Je prý tedy nutno použíti jiné taktiky daňové a daňovou morálku prý zlepšiti častějšími a přísnějšími tresty. Jmenovitě důchod z kapitálu není prý správně zdaněn.

Ještě více pak zkomplikovala naši daňovou soustavu celá řada předpisů vydaných v době okupace, takže se jeví naprosto nutným provésti u nás novou velkorysou daňovou reformu. Reforma musí vzíti zřetel na všecky politické a hospodářské skutečnosti, které zde nastaly po květnové revoluci. Z tvořeného národního důchodu musí býti odčerpána ta část, kterou stát potřebuje, avšak nesmí být nahlodán největší poklad naší lidské společnosti, chuť k práci. Odměna za práci je pracovním důchodem a tento pracovní důchod může být daňově zatížen jen tolik, aby pracujícímu zůstala ještě dostatečná odměna za jeho námahu a aby vyhlídka na větší odměnu za lépe, dokonaleji a více vykonané práce nebyla brzděna strachem, že vynaložená větší námaha je zbytečná, poněvadž její protihodnota byla odčerpána většími daňovými předpisy. Proto bylo nutno nejprve zabývati se otázkou, jak zdaňovati důchod, který plyne bezprostředně z práce, ať už touto prací je práce v jakémkoliv námezdním poměru, nebo práce zemědělce či živnostníka. Vzhledem k tomu, že námezdně pracujících lidí je v zemích českých podle statistiky o sociálním pojištění 2,531.864 ke konci roku 1946 a se Slovenskem podle odhadu ministerstva financí 2,877.000, kdežto zemědělců asi 900.000 až 1 milion, živnostníků asi 300.000, svobodných povolání asi 30 až 40.000, bylo nutno zařaditi jako první práce reformní úsilí o zdanění pracovního důchodu, a tu opět zdanění pracovního důchodu, a tu opět zdanění pracovního důchodu z jakéhokoli námezdného poměru na prvním místě.