Hospodářský rozvoj v druhé polovině 19. století pokračoval tak rychle, že předstihl platný stav berního práva v oboru přímých daní. Teprve na samém konci století dochází v Rakousku k dalekosáhlé berní reformě, kterou vrcholí vývoj přímých daní v bývalém Rakousku. Zákonem o osobních daních z roku 1896 postaven byl celý systém na nový základ. Reforma spojila daně přímé učleněnou soustavou daní výnosových, doplněnou daní důchodovou, zvanou daní z příjmu. Tato soustava, jen málo pozměněná novelou z roku 1914 a doplněná daní z tantiem a daní z válečných zisků, přežila první světovou válku a byla převzata Československou republikou pro Čechy, Moravu a Slezsko.

V Uhrách došlo k podobné reformě o dvacet let dříve. Roku 1875 byl zaveden v Maďarsku ryzí systém daní výnosových bez daně důchodové. Daně reální byly ponechány ve starém rouchu, osobní daň výdělková se změnila v novou daň výdělkovou a stará daň z příjmu byla nahrazena třemi samostatnými daněmi, a to daní úrokovou a rentovou, báňskou a daní podniků veřejně účtujících. Roku 1909 došlo v Maďarsku k nové reformě přímých daní. Osmi zákony byly konstruovány daně přímé ve formě daní výnosových, doplněných daní důchodovou podobně jako v Rakousku. Tato reforma však vešla v účinnost teprve v prvé světové válce, ovšem s určitými změnami. Daňový systém, doplněný daní z válečných zisků a periodickou daní z majetku, převzala Československá republika pro Slovensko.

Aby právní kontinuita nebyla násilně přerušena, převzala Československá republika v oboru přímých daní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bývalé právo rakouské a na Slovensku bývalé právo maďarské. Tímto krokem si však nový stát uložil hned dva úkoly. 1. Unifikaci těchto dvou systémů a 2. jejich kodifikaci. Předpisy, které vznikaly v době delší jednoho století, byly roztroušeny v různých patentech, císařských nařízeních a zákonech.

Ke splnění těchto úkolů a k utvoření československého systému přímých daní došlo berní reformou, provedenou zákonem ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb. Soustava není nová, je recipována ze zákonodárství rakouského. Přestává rozdělovati přímé daně na osobní a reální a staví proti dani důchodové daně výnosové.

Po revoluci roku 1945 bylo jisté, že hluboké změny, k nimž došlo v celém našem řádu společenském i hospodářském, budou mít pronikavý vliv i na naši soustavu přímých daní. Vláda se rozhodla přebudovati celý systém a postaviti přímé daně na zcela nový základ. Dosavadní zákon o přímých daních rozděloval, jak řečeno, přímé daně na jednotlivé daně výnosové a daň důchodovou. V chystaném systému však daň důchodová vůbec nemá být. Odstranění důchodové daně jako daně zdaňující u jednoho subjektu součet příjmů celé domácnosti, plynoucí z různých pramenů, je jedním ze základních rysů připravované reformy. Má tedy být nový systém soustavou samostatných výnosových daní a bude se skládati z těchto druhů daní: daně z pracovního důchodu, daně podnikové a daně z bezpracných důchodů. Daň z pracovního důchodu má mít čtyři druhy: daň ze mzdy, daň zemědělskou, daň živnostenskou a daň ze svobodných povolání.

Osnova zákona o dani ze mzdy prodělala svůj určitý vývoj. Byla rozeslána v říjnu 1946 do připomínkového řízení a doznala v něm četných změn. Nejdůležitější z nich se týká sazby a slev na příslušníky domácnosti. Sazby v této první osnově byly navrženy tak, že až do roční mzdy 72.000 korun byly cca o 50 %, do 120.000 o cca 40 % a do 180.000 o 20 % nižší než sazby dnešní daně důchodové, vybírané srážkou ze služebních požitků podle zákona č. 161/45 Sb.

Poplatníci byli rozděleni do daňových skupin A - svobodní, B - ženatí, bezdětní, C - základní sazba a D - s jedním dítětem a více dětmi. V témže poměru, jak byla snížena základní sazba - skupina C - byly sníženy i ostatní sazby platné pro ostatní poplatníky - skupiny A, B a D.

Ježto by však bylo toto původně navržené snížení znamenalo příliš velký úbytek pro státní pokladnu, byla sazba přepracována tak, že nové sazby odpovídaly až do roční mzdy 60.000 Kčs sazbám stanoveným zákonem o přímých daních č. 76/27 Sb., zvýšeným o přechodnou přirážku podle zákona ze dne 15. července 1932, č. 120 Sb., tedy takovému daňovému zatížení, které platilo v letech 1931 až 1936. Od roční mzdy 60.000 Kčs stoupalo daňové zatížení rovnoměrně až do roční mzdy 150.000 Kčs, kde dosáhlo výše daňového zatížení, stanoveného zákonem č. 161/45 Sb., až do roční mzdy 600.000 Kčs odpovídalo dnešnímu zatížení a nad tuto hranici bylo poněkud vyšší než nyní.

Takto přepracovaná osnova byla předložena úřadu předsednictva vlády. Proti navrženým sazbám však byly vzneseny námitky v tom směru, že slevy na děti jsou v příkrém rozporu s úpravou rodinných přídavků u soukromých zaměstnanců a přídavků k výchovnému u státních a jiných veřejných zaměstnanců, která se tehdy projednávala a došla výrazu v zákonech č. 58/57 a 69/47 Sb., kde je přídavek na děti stejně vysoký u malých jako u velkých mezd. Bylo zejména poukazováno na to, že je nespravedlivé, ba přímo asociální, aby u vyšších mezd byly slevy na děti několikrát vyšší než u mezd nižších. V této úpravě byla osnova po provedení menších úprav schválena vládou dne 27. května 1947 a předložena ústavodárnému Národnímu shromáždění.

Osnova o dani ze mzdy, kterou vláda předložila ústavodárnému Národnímu shromáždění, je prvým článkem reformy přímých daní. Jde tu o zdanění mezd, t. j. služebních a jim na roveň postavených požitků. Daň ze mzdy podle předložené osnovy je samostatnou daní výnosovou, avšak dalekosáhlým způsobem přihlíží k osobním, rodinným a sociálním poměrům zaměstnance, majícím vliv na jeho platební schopnost.

Ve vývoji srážkové daně důchodové nacházíme již prvky, které měly tendenci odloučit zdanění služebních požitků od zdanění příjmů z ostatních důchodových pramenů, t. j. oddělit srážkovou daň důchodovou z vlastní globální daně důchodové. Zákon o přímých daních č. 76/27 rozlišoval již v původním svém znění, pokud jde o způsob zdanění služebních požitků, dvě skupiny těchto požitků. Do prvé spadaly požitky, které nepřesahovaly ročně částku 23.556 Kč, a do druhé ony, které tuto roční částku přesahovaly. V prvém případě byla srážka daně vlastním zdaněním těchto požitků a řádně provedenou srážkou daně bylo u těchto příjmů učiněno daňové povinnosti zadost, a to i když měl zaměstnanec ještě jiný mimoslužební příjem nepřesahující 500 Kč, resp. podle novely č. 226 z r. 1936 Sb. 1.000 Kč. Ale ani v těch případech, kdy mimoslužební příjmy tuto částku 500, resp. 1.000 Kč přesahovaly, nenastávalo žádné zdanění stran celého důchodu, t. j. nesčítaly se pro zdanění služební a mimoslužební příjmy zaměstnancovy, nýbrž daň důchodová se vyměřovala z mimoslužebních příjmů zvláště, bez zřetele na služební požitky. Již to byl velký zásah do globality daně důchodové jakožto daně, sčítající zásadně pro zdanění všechny příjmy bez ohledu na jejich pramen. Zaměstnanec zde ovšem mohl žádat o řádné vyměření daně.

U druhé skupiny služebních požitků, t. j. u požitků přesahujících ročně částku 23.556 Kč, měla srážka a odvod daně důchodové povahu pouhých a konto-splátek na daňovou povinnost, která byla zaměstnanci teprve později pložena platebním rozkazem v řádném vyměřovacím řízení. Z těchto požitků se tedy daň důchodová vždy vyměřovala, při čemž nerozhodovalo, měl-li či neměl-li příjemce ještě jiný mimoslužební příjem. Při vyměření byly tyto služební požitky s ostatními příjmy sčítány v jednotný základ daně. Nehledíme-li k přechodné úpravě provedené dekretem presidenta republiky č. 99/1945 Sb. a k úpravě, provedené na Slovensku zákonem č. 175/1943 Sl. z., byla shora zmíněná hranice 23.556 Kč zvýšena zákonem č. 161/1945 na 100.000 Kčs a hranice 1.000 Kč pro mimoslužební požitky na 3.000 Kčs. Tím byl značně rozšířen počet těch případů, kdy řádně provedenou srážkou daně bylo daňové povinnosti ze služebních požitků učiněno zadost. V souvislosti s tím byla provedena změna i u zdanění těch zaměstnanců, kteří nemají služební požitky přes 100.000 Kčs, avšak jejichž mimoslužební příjmy přesahují uvedenou částku 3.000 Kčs. Byla zde zavedena ještě jedna hranice, 50.000 Kčs. U těchto zaměstnanců byly mimoslužební příjmy zdaňovány zvláště, t. j. bez ohledu na příjmy služební, jenom tenkrát, jestliže součet hrubých služebních požitků a jiného důchodu nepřesahoval 50.000 Kčs. Přesahoval-li tuto částku, došlo k řádnému vyměření daně z celého důchodu, t. j. včetně služebních požitků.

U daně důchodové se zásadně zdaňuje u hlavy rodiny důchod domácnosti, t. j. společně všechny příjmy hlavy rodiny a všechny příjmy příslušníků její rodiny. Ale zákon o přímých daních již ve svém původním znění vyloučil z důchodu domácnosti služební požitky příslušníků domácnosti. Ty se k důchodu domácnosti nepřipočítávaly. To byla také významná výjimka z jinak platné zásady zdaňování globálního úhrnného důchodu celé domácnosti.

Z vylíčeného je vidno, že zdaňování služebních požitků podle zákona o přímých daních již v jeho původním znění se neomezilo jen na zvláštní způsob odvodu daně z těchto požitků, tedy jen na stránku formální, nýbrž že představovalo zčásti také odchylky od zásadní struktury daně důchodové.

Od původní bezvýjimečné zásady nepřipočítávání služebních požitků příslušníků domácnosti k důchodu domácnosti bylo později upuštěno. Okupačním vládním nařízením č. 162/1940 Sb. bylo stanoveno, že za určitých podmínek se tyto požitky zahrnují do důchodu domácnosti. Dekret č. 99/45 se pro zdanění na berní roky 44 a 45 vrátil opět k uvedené bezvýjimečné zásadě, ale zákon 161/45 zase stanovil, že služební požitky příslušníků domácnosti se včítají do důchodu hlavy rodiny, jestliže celkový důchod poplatníka a příslušníků jeho rodiny včetně jejich čistých služebních požitků přesahuje částku 100.000 Kčs. Konečně však zákon č. 202 z roku 1946 stanovil, že se služební požitky nikdy nevčítají do důchodu domácnosti, a to nejen služební požitky příslušníků domácnosti, nýbrž i služební požitky hlavy rodiny. Tím tedy byly co do zdanění všecky služební požitky prakticky vyňaty z globální daně důchodové a zdaňovány samostatně. V tomto světle jeví se pak předložená osnova zákona o dani ze mzdy, zdaňující veškeré mzdy samostatnou daní, jako dovršení vylíčeného vývoje.

Hlavní rozdíly mezi osnovou zákona o dani ze mzdy a dosavadní dani důchodovou ze služebních požitků jsou tyto:

1. Pokud jde o osvobození určitých mezd od daně, nutno proti dosavadnímu právnímu stavu zdůrazniti zejména osvobození odměn poskytovaných zaměstnancům za zlepšovací návrhy až do 20.000 Kčs ročně, dále osvobození příplatků za práci zdraví zvláště škodlivou, osvobození i úmrtného soukromých zaměstnanců - dosud nepodléhalo dani jen úmrtné státních zaměstnanců - dále osvobození veškerých plnění z veřejnoprávního nemocenského a úrazového pojištění, naturálních a jednorázových plnění ostatních odvětví veřejnoprávního pojištění, osvobození zvýšení důchodů pro bezmocnost, osvobození výchovného i zvláštního přídavku k němu a rodinných přídavků a podobných plnění poskytovaných na nezaopatřené děti a osvobození zaopatřovacích požitků vyplácených podle zákona č. 164/46 Sb. o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce.

2. Shora bylo řečeno, že daň důchodová ze služebních požitků, které přesahovaly roční hranici 23.556 Kčs, naposledy 100.000 Kčs, se vyměřovala platebním rozkazem v řádném vyměřovacím řízení. To podle předmětné osnovy odpadá. Daň ze mzdy se nebude vyměřovat, nýbrž řádně provedenou srážkou bude daňové povinnosti učiněno zadost, bez ohledu na výši mzdy.

K předpisu daně ze mzdy k přímému placení dojde jenom ve dvou případech: předně tehdy, nebude-li srážka daně provedena buď vůbec, nebo nebude-li provedena řádně, a za druhé v případech, kdy byla příjemci v kalendářním roce vyplácena mzda současně několika plátci.

3. Podle dosavadního stavu byla daň důchodová vyměřována různými sazbami. Zákon stanovil základní sazbu v § 18. Tato sazba se pro poplatníky s menšími břemeny - zpravidla svobodní a ženatí bezdětní - zvyšovala o přirážku buď 30 %ní, nebo 15, resp. 20 % ní. Naopak zase pro mnohočlenné rodiny stanovil zákon snížené sazby v § 20, a to zase různé sazby podle počtu osob - dvě až šest nebo více - patřících k rodině poplatníkově. Různé sazby, resp. přirážky k sazbě platily i pro daň důchodovou, sráženou ze služebních požitků. Naproti tomu osnova zákona o dani ze mzdy zná jen jediný sazebník. K rodinným a určitým osobním poměrům zaměstnance se přihlíží nikoliv slevou na dani, použitím nižší sazby, nýbrž snížením základu daně. Děje se tak tím způsobem, že se od mzdy odečítají určité částky, které jsou pro všechny poplatníky, bez ohledu na výši jejich mzdy, stejně vysoké. Tak na př. na manželku se odečítá od hrubé mzdy měsíční částka 500 Kčs, na prvé dítě 600, na druhé 700, na třetí 1.000, na čtvrté a na každé další dítě po 1.200 Kčs. To je velký rozdíl proti dosavadnímu stavu. Kdežto tedy dosud u dvou zaměstnanců o stejné hrubé mzdě, ale různých rodinných poměrech byl základ srážky stejný, ale daň se srážela různými sazbami, je v tomto případě podle osnovy základ srážky různý a v důsledku toho ovšem i daň, stanovená podle jednoho sazebníku, je různě vysoká.

4. V osnově byl proti dosavadnímu stavu podstatně rozšířen okruh osob, na něž se poskytuje právě zmíněná sleva odečtením určitých částek od hrubé mzdy, a kromě toho se má obdobná výhoda poskytovat i pro určité osobní poměry, zejména invaliditu.

5. Dokonalejším a spravedlivějším způsobem než dosud je v osnově upravena srážka daně z jednorázové mzdy, na př. z remunerace, pokud tato není osvobozena od daně, jakož i ty případy, kdy výše mzdy v jednotlivých výplatních obdobích kolísá a kdy tedy v důsledku toho bude v roce po případě na dani sražena celkem větší částka, než by tomu bylo při rovnoměrné výplatě celoroční mzdy.

V obou případech jest věc zařízena tak, že zaměstnanec nemá platiti větší daň než zaměstnanec se stejnou roční mzdou, avšak stejnoměrně rozdělenou na jednotlivá výplatní období. Povinnost k této úpravě ukládá osnova zaměstnavateli již při srážce daně, resp. při súčtování daně před uplynutím roku. Dosud musel zaměstnanec teprve po uplynutí roku sám žádat v těchto případech o vrácení daně, resp. žádat za řádné vyměření daně, a teprve potom dosáhl vrácení příslušné částky.

Výše daňového zatížení daní ze mzdy vysvitne ze srovnání s výší daňového zatížení daní důchodovou, po případě daní z vyššího služného podle dřívějšího stavu: