Změny provedené v čl. XIV souvisí jednak s tím, že byl vsunut nový čl. IX, jednak s tím, že třeba považovat za vhodné, aby ustanovení o opětném zavedení soudních prázdnin v zemích českých vstoupila v platnost co možná brzy, nikoli až po 1. červenci, kdy soudní prázdniny podle § 222 c. ř. s. začínají.

Majíc na zřeteli konkretní případy, ve kterých byly nejvyššímu soudu předloženy dovolací rekursy finanční prokuratury v zastoupení Fondu národní obnovy proti usnesením rekursního soudu, jimiž byla potvrzena usnesení soudu knihovního o povolení knihovního zápisu na nemovitosti konfiskované podle dekretu presidenta republiky čís. 108/1945 Sb., upozornilo presidium nejvyššího soudu, když už vládní návrh tisk č. 492 byl na programu právního výboru, že některá ustanovení vydaná po osvobození postavila soudy před úkoly zcela nové, takže dochází k rozhodnutím, která nejsou v náležitém souladu a někdy si dokonce přímo odporují. Rozhodly-li nižší soudy v řízení knihovním nebo exekučním, není totiž proti potvrzujícím usnesením soudů druhé stolice opravného prostředku k další stolici, a proto nemá nejvyšší soud možnost judikaturou rozhodování těchto soudů usměrniti. V podobných případech, které se vyřizují podle zásad nesporného řízení, je dovolací rekurs i proti potvrzujícímu usnesení druhé stolice přípustný aspoň pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost.

Aby podnětu nejvyššího soudu mohlo býti vyhověno, navrhl jsem jako zpravodaj právního výboru, projednav věc před tím s ministerstvem spravedlnosti, aby do osnovy byl zařaděn jako čl. IX nový článek tohoto znění: "Proti rozhodnutím soudu druhé stolice, která se dotýkají ustanovení: 1. dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945, čís. 5 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a útvarů, 2. dekretu presidenta republiky ze dne 25. června 1945, čís. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, 3. dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, čís. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, 4. dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, čís. 124 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních ve znění zákona ze dne 28. února 1946, čís. 60 Sb., 5. zákona ze dne 9. dubna 1946, čís. 76, o zrušení a změně soudních rozhodnutí v občanských věcech právních z doby nesvobody, 6. nařízení Slovenské národní rady ze dne 23. srpna 1945, čís. 104 Sb. n. SNR, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel slovenského národa, ve znění nařízení SNR ze dne 14. května 1946, čís. 64 Sb. n. SNR, připouští se pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost další opravný prostředek, i když byl podle obecných ustanovení platných pro řízení vyloučen."

Toto navrhované ustanovení bylo myšleno jako ustanovení přechodné a mělo právě jen usnadniti, aby nová ustanovení mohla dobře zakotviti v právním řádu. Nebylo terminováno, protože by se jaksi samo vyžilo, až by byly věci, o které jde, vyřízeny.

Na schůzi dne 28. května 1947 se právní výbor usnesl vyslechnouti o navržené nové úpravě zástupce ministerstev zemědělství a vnitra a také zástupce Fondu národní obnovy a Národního pozemkového fondu. Na schůzi dne 29. května 1947 vyslovili zástupci jmenovaných ministerstev své námitky proti navrhovanému ustanovení. Proto právní výbor nepřijal toto ustanovení, ale přes to, poněvadž nemohl neuznat závažnost podnětu nejvyššího soudu, který jsem jako zpravodaj tlumočil, usnesl se jednomyslně vyzvati vládu, aby podnět nejvyššího soudu uvážila, a také byl tento podnět vložen do připojené resoluce. Jde o osnovu jistě velké důležitosti v oboru našeho soudnictví a proto jménem právního výboru doporučuji osnovu i připojenou resoluci Národnímu shromáždění k přijetí. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: K této věci jest přihlášen ke slovu p. posl. dr Bartuška, kterému uděluji slovo.

Posl. dr Bartuška: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Dnes projednáváme vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňují některá ustanovení o soudní organisaci a o příslušnosti a řízení v občanských věcech právních. Jde o osnovu, která se vyrovnává na jedné straně do jisté míry s důsledky válečnými, pokud zasáhly do právního pořádku v době nesvobody, a na druhé straně obrací zřetel k volání praktických právníků a lidu po opravách a reformách, aby se právo stalo lidu přístupnějším, srozumitelnějším, aby výkon práva byl rychlý a levný, prostě aby právo plnilo svou sociální funkci.

V prvém případě se to týká předpisů, které upravují výši hodnoty předmětu sporu, rozhodnou pro příslušnost soudu první stolice a pro přípustnost opravných prostředků. Jako přímý důsledek války nastal značnější přesun v kupní síle. Bylo tedy třeba cenové hranice přezkoušet a osnova ministerstva spravedlnosti shledávala za přiměřenou částku 10.000 Kčs při úpravě cenové hranice, rozhodné pro věcnou příslušnost okresního soudu.

My však nepovažujeme toto řešení otázky jen za otázku cenové hranice, která by měla vystihovati průměr mezi úpravou za nejvyšší válečné inflace a poměry předválečnými, nýbrž jsme měli za to, a to zcela právem, že přiměřená cifra cenové hranice, rozhodné pro věcnou příslušnost okresního soudu, má znamenat zpřístupnění soudu širokým vrstvám lidu, zlevnění v nalézání práva, zpružnění celého soudního řízení, aby se i účast lidu a jeho kontrola projevila při nalézání práva aspoň v té míře, že převážná část sporů, které řeší majetko-právní poměry, jak vyplývají ze společenského a hospodářského života, bude projednávána u okresních soudů.

Proto jsme shledávali za přiměřenou částku, rozhodnou pro věcnou příslušnost okresního soudu, nikoli částku 10.000 Kčs, nýbrž 15.000 Kčs, jak ji také právní výbor přijal. Vidíme v tom velký úspěch právě proto, že nevidíme hlavní smysl změny v tom, že se přihlíží jen ke změnám v kupní síle, nýbrž v takové úpravě, která má také přihlédnouti k tomu, by tu nastala určitá decentralisace, neboť většina majetkoprávních sporů za této úpravy bude rozhodována soudem, který má k lidu blíže, který žije a zná z vlastní zkušenosti společenské a hospodářské prostředí, v němž spory vznikají, který také je pod širší a mnohem bezprostřednější kontrolou lidu a který má pružnější řízení. Mnohdy má na místě samém možnost, aby nalézal právo rychle a lehce. To tudíž znamená, že se ušetří na cestách sporných stran svědků i znalců do krajských měst, to znamená, že lidé neztrácejí zbytečně čas a peníze, tedy s hlediska národohospodářského velké hodnoty, nemaří-li se pracovní čas zbytečně. Námitka, že snad u krajských soudů, kde rozhoduje 3členný senát, kde tedy je soudcovské rozhodnuti kolegiální, je věcnější a objektivnější, v tomto případě nedopadá, neboť právě tato osnova v čl. 1 daleko rozšiřuje samosoudcovství u sborových soudů, takže prakticky to znamená, nepřihlížíme-li k výjimkám odst. 2, čl. 1, odstranění - byť i přechodné - kolegiálního rozhodování.

Za tohoto stavu bylo by tedy zcela neúčelné a zcela zbytečné dáti se ovlivniti systematikou a strukturou procesního práva a nedáti průchod volání lidu po zlidovění a zpřístupnění výkonu při nalézání práva aspoň v této míře. Sama konsolidace poválečných poměrů a sestupná tendence cen vede naopak k tomu, aby reforma procesního práva byla ovládána hledisky vyššími než je návrat k mírovým poměrům. A takové provedení úprav po našem názoru musí býti vedeno dvěma hledisky. Za prvé vymýcením všech předpisů, třeba použivatelných, které se rozcházejí s praktickým životem, pokrokem a tvůrčí práci lidu, a za druhé unifikací všech předpisů, aby na celém území státu byla jednotná úprava. Těmto hlediskům vyhovoval náš návrh, který také právní výbor přijal. Stejnými hledisky je ovládána i úprava § 76 jurisdikční normy, neboť provádí pronikavou unifikaci v těchto důležitých předpisech, vyplňuje mezery platného právního řádu v zemích českých, předchází zmatky v rodinných poměrech cizinců i zbytečné konflikty mezi právními řády a respektuje haagskou úmluvu z roku 1902. Prosazovali jsme také, aby i v § 29, odst. 1 civilního řádu soudního byla zvýšena cenová hranice z 5.000 Kčs na částku 10.000 Kčs. Jde o případy zastupování advokátem. I tady jsme byli ovládáni myšlenkou zlevnění v nalézání práva, jeho zpružněním bez formalistických zásahů učených právníků. Návrh nebyl přijat, poněvadž se většina právního výboru postavila na stanovisko dosavadní systematiky právní, vycházejíc spíše z formalistického nazírání a nedbajíc toho, že právo plní svou funkci teprve tehdy, je-li nalézáno rychle, levně a včas.

Druhou velmi vážnou otázkou, kterou se vládní návrh zabývá, je úprava práva chudých. Již sama látka, kterou tento zákon upravuje, dává najevo, že nesmíme při takovéto úpravě pustiti se zřetele sociální poměry a že tu zákon splní, nebo lépe řečeno, má splniti určitou sociální funkci. V osnově šlo o to, aby podmínky pro dosažení práva chudých nebyly příliš tvrdé a zároveň aby byla dána záruka, že tohoto práva nebude zneužíváno k šikanování odpůrců. Poněvadž však osnova ponechává soudům k posuzování otázku svévolnosti sporu nebo jeho marnosti, je třeba velmi důrazně apelovati na soudy, aby si počínaly s opatrností až úzkostlivou, aby nevznikalo nebezpečí, že by mylným rozhodnutím soudu mohla býti ohrožena nebo vyloučena chudá strana z přístupu k soudu. Nové je také ustanovení, které sleduje zvýšenou ochranu procesních odpůrců chudých stran. Tu mám za to, že se osnova dala přespříliš ovlivniti obavou, aby odpůrce chudé strany, u kterého nejsou splněny podmínky pro dosažení práva chudých, nebyl nucen k velikým nákladům nejen s vlastním právním zastoupením, nýbrž také s povinností kolkovou a poplatkovou. Tam, kde osnova jde tak daleko, že osvobozuje v případech, kde bylo právo chudých povoleno žalobci, i žalovaného, u kterého nejsou splněny podmínky pro udělení práva chudých, od placení nákladů uvedených v § 64, odst. 1, č. 1 a 5, a to třeba s omezením, že jde třeba o procesní úkony nutné k obraně proti žalobě, a na druhé straně neposkytuje obdobné osvobození žalobci, jakmile získá právo chudých žalovaných, neb v opravném řízení odpůrci odvolatele nebo dovolatele, kterým se dostalo právo chudých, dostává se velmi blízko do jednostranného nazírání na věc a bude záležet jen na ostražité praxi a svědomitém výkonu soudů, u nichž se věc bude projednávat, aby neztratili se zřetele sociální funkci takto upravené otázky. Zkušenost nás totiž učí, že neexistují jen případy, že žalobci využívají leckdy práva chudých k tomu, aby od žalovaného dosáhli bez zřetele na možný výsledek sporu aspoň něčeho, nýbrž že existuje ještě více případů, kde zájem spravedlnosti a naplnění sociální funkce práva vyžaduje právě zvýšené právní ochrany chudé strany proti silnějšímu, tudíž žalobce proti žalovanému, který spekuluje na to, že risiko útrap kolkových a poplatkových povinností odradí chudou stranu od domáhání se práv.

Důležité je také upozorniti na to, že osnova ruší bagatelní řízení a vylučuje odvolání proti rozsudkům okresního soudu tam, kde hodnota předmětu sporu v penězích nebo na peněžité hodnotě nepřevyšuje 300 Kčs. Poněvadž i na Slovensku neznalo platné právo zvláštního řízení bagatelního, znamená to další krok k unifikaci obou právních řádů. Je jen vítati, že se tentokráte ministerstvo spravedlnosti nedalo ovlivniti posudkem nejvyššího soudu v Brně, který, tak často odloučen od života a macešsky k novým proudům našeho lidově demokratického řádu, ani tentokráte nechtěl slyšet volání soudů a zkušených soudců a vyslovil se pro další zachování bagatelního řízení. I na tomto malém příkladě je zřejmo, jak je cizí našemu nejvyššímu soudu v Brně potřeba života tvůrčí práce a smysl pro cítění nejširších lidových vrstev.

Z ostatních věcí, které osnova upravuje, chtěl bych obrátit pozornost ještě k této otázce. Je to zkušenost s ustanovením čl. 1, č. 2 zák. 251/1934, podle kterého byla s hlediska přípustnosti dovolání rozhodná hodnota předmětu sporu, o němž by měl rozhodnouti dovolací soud. Ta osnova - aby se předešly veškeré možné pochybnosti - jasně vyslovuje, že rozhodnou je celková hodnota předmětu sporu, o kterém rozhodl odvolací soud. Je jen litovati, že osnova nevyšla zcela z návrhu nových procesních zákonů československých z roku 1937, kdy je vůbec vyloučeno dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu určité hodnoty předmětů sporu, o které lze diskutovat. Mluvíme-li o určitém zpružnění nového soudnictví a vezmeme-li v úvahu všeobecně hájenou myšlenku decentralisace, bude i tady nutno věc domysliti, třeba zůstane příkazem, že konečným cílem formálního práva je, aby právo bylo nalézáno tak, že se to všem jeví ve shodě s pravdou materiální.

A nyní chci obrátiti pozornost k jedné velmi důležité věci. Průběhem jednání o vládní osnově stala se událost, která formou provedení a dosahem možných důsledků přesahuje rámec významu této osnovy. Pan zpravodaj posl. dr Bunža během jednání navrhl změnu, respektive nový text článku IX, který pro úplnou informaci přečtu. Zní asi takto - budu se odvolávat jen na citaci zákonných ustanovení: "Proti rozhodnutím soudu druhé stolice, která se dotýkají dekretu presidenta republiky čís. 5 z roku 1945, dekretu presidenta republiky čís. 12 z roku 1945, dekretu presidenta republiky čís. 108 z roku 1945, dekretu presidenta republiky čís. 124 z roku 1945, dále dekretu čís. 76 z roku 1946, nařízení Slovenské národní rady čís. 104 z roku 1945 ve znění nařízení čís. 64 z roku 1946, připouští se pro nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo zmatečnost další opravný prostředek, i když by byl podle platných obecných ustanovení o řízení vyloučen."

Již pouhé přečtení tohoto textu vede k dvojí otázce. Za prvé: Proč právě u revolučních dekretů, jako je dekret čís. 5, 12 a 108 z roku 1945, 76/46 v zemích českých a nařízení Slovenské národní rady č. 104 z roku 1945 a 64 z roku 1946, má být připuštěn další opravný prostředek, i když by byl podle obecných ustanovení platných pro řízení vyloučen. To je otázka prvá. Otázka druhá: Proč se přichází s tak dalekosáhlým návrhem teprve tehdy, když se projednává v právním výboru, ač mohl býti uplatněn v připomínkovém řízení a mohla se tak k němu, jak je obvyklé, vyjádřiti příslušná ministerstva, tedy ministerstvo vnitra, zemědělství, Fond národní obnovy, Národní pozemkový fond, eventuálně příslušná pověřenectva.

Pan zpravodaj dr Bunža tlumočil to jako podnět nejvyššího soudu v Brně a uváděl, že vzal návrh za svůj ne proto, aby prosazoval návrh, který ministerstvo spravedlnosti neuplatnilo ve vládě, nýbrž že byl veden jen hledisky odbornými. Chci mu věřit. Musím však poukázat i na některá jiná fakta, která věc dostávají do zcela jiného světla. S návrhem zpravodajovým ztotožnil se i pan odborový přednosta ministerstva spravedlnosti dr Srb. Máme za to, že úkolem expertů ve výborech je, aby hájili vládní návrhy. V tom smyslu zavazuje každého experta i každého legislativního pracovníka jednak usnesení úřadu předsednictva vlády z 5. listopadu 1945, které béře za základ pokyny pro postup legislativních prací, jak byly schváleny vládou z 23. června 1933 v nové formální úpravě. A tam se jasně praví: Ministerstva musí v zákonodárném sboru vystupovati jednotně a dbáti a hájiti usnesení vlády o předmětu jednání.

Za druhé: Není zejména přípustno, aby ministerští referenti brojili proti vládnímu návrhu nebo proti usnesení vlády nebo proti dohodě příslušných ministerstev. Za třetí: Není také dovoleno, aby ministerstva získávala pro své stanovisko, jež nedošlo výrazu ve vládní osnově nebo nebylo za jednání vlády nebo při jednání ministerstev přijato, zastánce v parlamentních kruzích. Ministerští referenti nesmějí v zákonodárných sborech spolu polemisovati, a dále pak v dalším odstavci se říká, že i když musí odchylná stanoviska přednésti, mají jednati věcně a klidně bez vzájemných invektiv. Forma, kterou volil pan odborový přednosta dr Srb mne o tom nepřesvědčila, nýbrž vedla nás k tomu, že se tu projevila nějaká snaha, která přesahuje rámec služební odpovědnosti a která nabývá zvláštního významu, uváží-li se, že šlo tu o to, aby nejvyšší soud vytvářel novou a jinou praxi v otázkách týkajících se konfiskačních dekretů presidenta republiky tam, kde dosud stačila rozhodnutí soudu prvé a druhé stolice, které jsou jistě bližší lidovým orgánům a od nichž lze očekávati rozhodnutí, která více odpovídají vůli a zájmu lidu, poněvadž také jsou pod bezprostřední kontrolou lidu. Jen naší obezřetností se podařilo zmařiti ukvapený návrh, když poslanci naší strany a také sociální demokracie v právním výboru v bojovém hlasování uplatnili stanovisko, aby se tu o věci vyjádřil Fond národní obnovy a Národní pozemkový fond prostřednictvím ministerstva vnitra a zemědělství a poslanci všech ostatních stran se postavili za návrh zpravodajův. V následující schůzi se vyslovili proti návrhu zcela jasně zástupci ministerstva vnitra, zemědělství a Fondu národní obnovy a pro návrh zpravodajův pouze ministerstvo spravedlnosti.

Správně konstatoval pan posl. dr Jelínek, když řekl v právním výboru, že parlament si nezaslouží, aby byl nucen projednávat osnovu v poslední chvíli, a že není správné, aby některá ministerstva, když jim něco neprojde ve vládě, případně i osobně úředníci sami prosazovali takové věci jako návrh zpravodajův. Oč tu šlo? Šlo tu o útok na revoluční vymoženosti, takže by bylo možno zvrátit rozhodnutí, učiněná podle dekretu o konfiskaci, rozdělení nepřátelského majetku, o národních správách atd. Jakou formou se to stalo? Stalo se to z podnětu odborového přednosty ministerstva spravedlnosti dr Srba, který dal návrh předložit zpravodajovi, ač sám později doznal, že jeho postup nebyl korektní a že jen nedostatek času zavinil, že o námětu nejvyššího soudu nebylo dosaženo dohody se všemi zúčastněnými ministry. Nelze se totiž ubránit závěru, že tu šlo o velmi dalekosáhlou, třeba jemnou právnickou formulaci, která se dotýká nebezpečně revolučních vymožeností, a že jen obezřetnou pozorností poslanců bylo zabráněno tomu, aby bez rozhodnutí vlády, bez slyšení interesovaných ministerstev a připomínkového řízení bylo záměrně narušeno to, co revoluce dala do základu novému lidově demokratickému právnímu řádu. Věc nabývá tím většího významu, že není sice známo, zda pan odborový přednosta dr Srb postupoval v souhlase s ministrem spravedlnosti nebo jednal o své újmě, ale je pozoruhodné, jak se odvážil ostře kritisovat právní výbor, že námět ministerstva spravedlnosti a nejvyššího soudu odmítá, když zdůrazňoval, že nejvyšší soud bude eliminovat dovolání Fondu národní obnovy a Národního pozemkového fondu, že odpovědnost za to nebude na ministerstvu spravedlnosti, neboť to na výtky bude moci vždycky poukázat na rozhodnutí právního výboru, který vzal odpovědnost na sebe.