Rádi bychom se všichni zde, ať jsme z kteréhokoli kraje a z kterékoli končiny státu, dívali na tyto věci s hlediska společného, s toho hlediska, že ty škody nepostihují jednotlivé kraje, obce nebo dokonce jednotlivce, ale že postihují nás všechny, náš československý národ, a že také v tomto smyslu musíme hledat řešení všech věcí, které nám mohou přinést nápravu.

Víme všichni, jak otázky stavební, zejména v poslední době, zajímají naši veřejnost, a slyšíme a čteme mnoho kritik a mnoho znepokojení nad tím, že obnova stavební, ale také celý další stavební program nepostupuje dost rychle, t. j. nejsou viditelné jeho výsledky. To vyznívalo i z řeči p. kol. Mestka, kterou jste zde před chvílí slyšeli. Myslím, že se musíme snažit, hledáme-li příčinu, hledáme-li možnosti k zlepšení, abychom dobře věděli, co je možno žádat a v čem je potřebí rozumět podstatě věci. Mám dojem, že při posuzování těchto otázek podléháme často onomu omylu nebo oné jednostrannosti, které podléhá všechna naše hospodářská politika, že totiž myslíme příliš s hlediska průmyslového a že měřítkům z tohoto hlediska vyplývajícím podřazujeme i obory, které mají jiný ráz a jiné požadavky a pro které tudíž také musí býti brány jiné způsoby posuzování.

Všimněte si, prosím, jenom jako takového příznaku - neříkám příčiny - nýbrž příznaku toho, jak jednostranně je zaměřeno hospodářské řízení v našich poměrech, že na př. ústřední plánovací komise má více než polovinu odborníků, kteří jsou buď přímo funkcionáři průmyslových organisací, nebo jejich životní zkušenost převážně pochází z oborů průmyslových. Naproti tomu nejsou tam, anebo velice málo, zastoupeny zkušenosti z oboru zemědělství, dopravy, stavebnictví, peněžnictví a jiných neméně důležitých oborů hospodářských. Tuto určitou jednostrannost vidíme i při úpravě různých otázek právních, hospodářských a finančních, ať už vzpomenu na příklad předpisů o závodních radách, různých ustanovení pracovních, mzdových atd., kde pořád je vidět, jak jejich navrhovatelé mají na mysli a před očima jenom průmyslový podnik, továrnu, a podle toho "šijí" a připravují opatření, která pochopitelně nelze dobře uplatnit a která nemohou mít úspěchu v oborech, jejichž podmínky jsou značně odchylné.

Po té stránce si zejména o stavebnictví musíme uvědomit, ze je to obor zcela svérázný, zcela specifický, který se odchyluje ode všech jiných oborů hospodářsky zejména tím, že to není činnost ryze výrobní. Vždyť některé činnosti stavební, na př. práce zemní, vodohospodářské, bourací, tunelové vůbec nevytvářejí žádný výrobek, nic nového, nýbrž něco odstraňují nebo přemísťují a konají tedy hospodářskou službu tím, že věci přivádějí na správné místo, tak jako tuto službu koná na př. doprava. Ale zejména i tam, kde jde o skutečný výtvor stavební, je to vždycky věc nemovitá, což je podstatná odchylka ode všeho jiného, vyrábějícího průmyslu. Tento výtvor stavebnictví, ať už je to dům nebo most či přehrada, je vázán na určité místo, na určitý pozemek, na určité poměry okolí a musí jim vyhovovat. Z toho vyplývá celá spousta problémů technických, právních i finančních a podle toho také se musíme na ty otázky dívat. Především je každá stavba individuálním výtvorem; nemůže být vyráběna na běžícím pásu, a každý jednotlivý objekt vyžaduje specifického řešení po stránce projekční, hospodářské i prováděcí. To, o čem se často mluví, o té prefabrikaci, mechanisaci, to všechno se může vztahovat jenom na díly stavby. Vždyť konec konců taková obyčejná cihla nebo kvádr je také prefabrikovaná stavební součástka, ale to vlastní stavění, t. j. sestavení těchto věcí v obydlí, to už je činnost, která se musí provádět v každém případě individuálně.

Za druhé: činnost stavební nezávisí na vůli, schopnostech a rozhodnutí jediného činitele, jako je tomu na příklad ve výrobě průmyslové, kde výrobce, má-li materiál, pracovní zařízení a potřebný počet pracovních sil, může se okamžitě rozhodnout vyrábět to nebo ono. Ve stavebnictví musí zde být především stavebník, to jest ten, na jehož účet se stavba provádí. Ten si musí opatřit nebo nějakým způsobem nabýt práva ke stavbě na jistém pozemku. A tento pozemek zase musí určitými právními akty, regulaci, parcelaci nabýt způsobilosti k tomu, aby byl zastavěn. K tomu je třeba teprve připojit úvahy hospodářské, které právě proto, že jde o objekty velké, dlouho trvající, jsou značně složitější než u kteréhokoliv jiného statku. A teprve když všechny tyto věci jsou vyřešeny, může přijít projektant, ten, kdo stavbu v duchu a potom na papíře vytvoří, stanoví její technický a hospodářský rozsah a pracovní program. Když toto všechno je hotovo, přichází zase řada jednání administrativních, povolování staveb, povolování úvěru, stavební dozor a pod. A teprve potom se může vlastní provádějící složka stavební dostat ke své vlastní činnosti. A tato provádějící složka stavební je opět velmi komplikovaná. Vždyť máme nejméně osmero druhů lidí, které populární mínění obecně nazývá staviteli, ale kteří se tříští do spousty oprávnění zvlášť specifikovaných a navzájem propletených. Jsou to civilní inženýři stavební, kulturní, konstruktivně-dopravní, hospodářští a architekti; jsou tu stavitelé, jsou tu mistři zedničtí a tesařští, kteří všichni mají oprávnění k provádění staveb. Ale k tomu ještě přichází řada pomocných řemesel a živností. Jsou to kameníci, klempíři, asfaltéři, truhláři, zámečníci, natěrači, sklenáři, kamnáři, parketáři, čalouníci, instalatéři, elektrotechnici, nehledě k dodavatelům speciálních zařízení, jako jsou ústřední topení, výtahy a pod., takže skloubení všech těchto různých a v jednotlivých a oddělených podnicích organisovaných činností v jediný výkon je práce neobyčejně složitá a neobejde se bez zvláštní organisace koordinačních orgánů, kterým je zčásti provádějící stavitel, ale zčásti také stavební správa nebo stavební dozor. Tedy všechny tyto věci vedou k tomu, ze stavebnictví vyžaduje už samo sebou určitých příprav, určitých prací, které se musejí provádět podstatně dříve, než lze přistoupit k vlastnímu provádění staveb. To prakticky znamená, že stavební činnost se vyvíjí souběžně nejméně po pěti kolejích. Je to kolej normativní, která vytváří zákonné, legislativní předpoklady pro veškeré ty operace, dále kolej hospodářsko-finanční, kde musíme vyřešit hospodářské a finanční otázky stavění, kolej administrativní, kde musí být uspořádány problémy povolování staveb, parcelace atd., dále kolej projekční, kde se připravují podklady pro stavbu, a konečně pátá kolej prováděcí.

Za normálních poměrů běží provoz po těchto kolejích rovnoběžně, ale s určitými časovými odstupy, poněvadž pochopitelně činnost nejzákladnější, normativní, musí přijít napřed; za ní následují v určitých časových intervalech ostatní, takže v normálních dobách se samočinně vždy připravují, aniž o tom laik věděl, na čtyřech kolejích vedlejších předpoklady pro to, aby pátá, prováděcí kolej mohla probíhat. A teď si představme, že za války se nám přeřízl provoz na všech těchto kolejích a že když jsme po válce a po skončení okupace chtěli tuto činnost uvést do pohybu, museli jsme začínat na všech. Ta poslední, viditelná, ovšem musí přijít až naposled. Ale při tom jsme ještě věc zkomplikovali tím, že jsme počali přestavovat některé z těchto kolejí, že jsme legislativní, hospodářské i projekční předpoklady vytvářeli nově, takže se nemůžeme divit, že když tyto všechny předpoklady nejsou splněny, nemůžeme ještě očekávat rozvinutí vlastní stavební činnosti.

Mnohde se málo chápe, že dvouletý plán ve stavebnictví nemůže postupovat tím tempem a v těchto termínech, které jsou určovány jenom s hledisek průmyslové výroby a to tím spíše ne, že dvouletý plán právě v oboru stavebním stanovil úkoly zcela jiného a vyššího rázu, poněvadž stavebnictví je ve dvouletém plánu jediným oborem, kde se nepředpisují výrobní úkoly výrobci, nýbrž konsumentu příslušného výrobku. Kdekoliv jinde, řekněme ve výrobě automobilů, můžeme předepsati tento úkol výrobci, továrníku, ale u stavebnictví musíme teprve hledat zákazníky, kteří budou stavět; těm vlastně ukládáme úkoly a na tom teprve můžeme budovat další.

Ve stavebnictví jako v jediném oboru byla kromě předepsaných kvant, na př. bytových jednotek, ustanovena také cena, t. j. částka, která na to má být věnována. Nebylo předepsáno, co má stát lokomotiva nebo metr textilu a pod.; jedině ve stavebnictví byl tento kvantitativní moment doplněn také momentem cenovým, což ovšem vyplývá právě z vlastní povahy stavebnictví, vyrábět věci nemovité, investice, jejichž rozsah musí být v jistém poměru k národnímu důchodu. A konečně v žádném jiném oboru nebyla předepsána určitá kvalitativní zlepšení, jako se to stalo ve stavebnictví zákonnými předpisy nařizujícími co největší zlepšení, směrnými plány, různými požadavky, které klade novodobá technika atd.

To není chyba, to je naopak přednost dvouletého plánu v tomto oboru, poněvadž právě tyto požadavky kvalitativního plánování se teprve teď post festum v našem plánování počínají uplatňovat také pro obory jiné. A náš klub a naše strana velmi naléhavě žádá, aby se tyto požadavky kvalitativní a cenové uplatňovaly. Jenže nesnáz spočívá v tom, že tento obor, zatížený takovými vyššími požadavky, byl co do časových termínů postaven na stejnou úroveň s ostatními obory, které tyto vyšší požadavky nemusely plnit. To znamená, že byl-li dvouletý plán schválen 28. října 1946, mělo jeho plnění začít o dva měsíce později, t. j. 1. ledna 1947, což ovšem právě při té složitosti a komplikovanosti stavebního provozu není možno. Všechny ty výtky mají právě přihlížet k těmto okolnostem. Pan kol. Mestek zde na př. uváděl, že se nelze odvolávat na nedostatek finančních prostředků, poněvadž pan ministr financí už 1. března t. r. vydal vyhlášku, kterou se peněžním ústavům ukládají určité povinnosti financování stavebních investic. Když ovšem 9. března, kdy vyhláška vyšla, jsme měli finanční předpoklady, na základě nichž může teprve stavebník dělat svoje finanční plány a pak teprve může provádět své přípravné práce projekční, nemůžeme ovšem očekávat, že 1. června nebo v nějaké takové krátké době může mít tato vyhláška účinnost. V tom je právě to nedorozumění. Nelze se domnívat, že jde prostě o to, někde vzít peníze a druhý den začít kopat. To není možné, a v tom smyslu také by bylo velmi nesprávné všechno svádět jenom na tento nedostatek technických příprav. A právě při projednávání této osnovy novely zákona o stavební obnově jsme se dostali k tomu, že konečně bylo uznáno, že také finanční otázky a způsob jejich řešení hrají velmi značnou úlohu a že bez jejich vyřešení nemůžeme s problémem stavební obnovy valně pohnout.

Pan kolega Mestek zde naznačoval to, co jsme četli před několika týdny často v Rudém právu, že technický výbor zdržoval projednávání této osnovy a že zde snad nebylo dost dobré vůle ji rychle uskutečnit. Já bych na to odpověděl toto: Jestli něco zavinilo, že zákon z dubna minulého roku, zákon č. 86, v praksi nemohl prokázat tak dokonalé účinky, byl tím vinen mimo jiné také onen chvat a spěch, ve kterém jsme museli zákon v Prozatímním Národním shromáždění projednat. A kdybychom dnes byli poslechli těch hlasů, které se ozývaly proti důkladnému projednání v technickém výboru, kdybychom se byli dali zastrašit těmi výpady v tisku, které na každého, kdo přinesl pozměňovací návrh, ihned vrhaly ódium nějakého sabotéra, nebylo by vůbec došlo k návrhu pana ministra financí, který dnes je tak chválen. (Potlesk.) A pan kolega Mestek by si měl přečíst, co řekl pan ministr financí v technickém výboru, kde výslovně uznal, že z iniciativy parlamentu se teprve jeho ministerstvo počalo touto věcí obírat a uznalo také základní myšlenku, kterou technický výbor do této věci vnesl. (Potlesk.) Po té stránce, myslím, si parlament i pan ministr financí mohou navzájem stisknout ruku jako dobří spolupracovníci; této spolupráce by bylo třeba i v jiných oborech.

Bylo zde už zmíněno a také se strany pana kol. Mestka kritisováno, že v technickém výboru byly podány návrhy, které chtěly poskytnout těm stavebníkům, kteří obnovují své stavby, přímé finanční prostředky z pokladny státní, a že by to znamenalo těžké zatížení, které finanční stav státu neunese. Velectění, račte si uvědomit toto: jestliže jsme se jednou rozhodli, že provedeme určitý technický rozsah stavební obnovy, musí na to naše státní hospodářství opatřit nějakým způsobem prostředky, ať zvolíme kteroukoli cestu. Tady nejde o to, že by v jednom případě bylo třeba těchto prostředků víc a v druhém méně. Jde jenom o formu provádění. A forma, která byla v původním zákoně, která sice dávala tomu obnovovateli záruku, že pokud jeho vlastní prostředky nestačí, přispěje mu stát na úrok i úmor zaručené zápůjčky, ale ponechávala na jeho bedrech tíhu morálního a úvěrového risika - tato forma nemohla vést k cíli. Proto všechny návrhy směřovaly k tomu, abychom toto risiko, tíhu a dluh nesli kolektivně; neboť když někomu z nás puma padla na hlavu nebo na dům anebo na jakýkoliv jiný majetek, není to neštěstí toho jednoho z nás, je to neštěstí nás všech, všichni jsme povinni jako dobří sousedé v obci navzájem si pomáhat škody nést. Nechceme, aby někdo byl postižen jenom proto, že náhodou stál na místě, kde ho válečná pohroma zasáhla. Soudíme, že všichni - a zejména ti z nás, kteří škody neutrpěli - jsou povinni nést tuto tíhu s sebou a pomáhat se o ni rozdělit. A po soudu mém a po soudu klubu mé strany nejsprávnější by bylo, kdyby tyto škody pomáhal nést stát jako společenství všech občanů a aby také morální odpovědnost za dluhové zatížení nesl stát. Proto jsme navrhovali řešení půjčkou stavební obnovy, která by sloužila vyplácení přímých příspěvků poškozeným stavebníkům a jejíž úrok a úmor by stát hradil. Toto řešení by nezvětšilo ani o haléř zatížení, které již dnešní úprava pro státní rozpočet předpokládá, ale vzdálilo by od stavebníka toto osobní ručení za dluh, který nezavinil, který neuzavřel ze své hospodářské potřeby, nýbrž ke kterému ho stát přímo zákonem donucuje, poněvadž mu nařizuje obnovu provést.

Pan ministr financí vyšel této potřebě vstříc způsobem, o kterém bylo referováno a který ze značné části vyhovuje tomuto základnímu požadavku, i když po mém soudu ne úplně, poněvadž přenáší zatížení na malé jednotky, obce, a to právě na obce poškozené, které budou potřebovat ještě dalších úvěrů pro jiné úkoly, které je čekají; kromě toho má tento způsob závady administrativní. Ale přes to, že po těchto stránkách máme k tomuto řešení svoje výhrady a nepovažujeme je za zcela dokonalé, velmi rádi uznáváme dobrou vůli pana ministra financí v této věci, a poněvadž žádná ze stran v Národní frontě nemůže pro sebe reklamovat právo, aby uplatnila na 100 % své požadavky, jistě se spokojíme i s tímto řešením částečným, pokud znamená skutečný pokrok. Já bych navzájem chtěl konstatovat, že všichni zástupci ostatních politických stran, ačkoli měli k některým věcem, které jsme v technickém i právním výboru uplatnili proti vládní osnově, svoje odchylné stanovisko, nakonec úplně souhlasili s řešením, které bylo rozhodnuto. Ovšem, mnohý z nás musil při závěrečném řešení hlasovat jinak, než hlasoval předtím. A proto také jsem dobře nechápal, jak se včerejší dva denní listy mohly pozastavovat nad tím, že tam, kde jde o dohodu, nelze setrvávat tvrdohlavě a urputně na stanovisku jednou zaujatém, neboť po mém soudu je parlament právě prostředník, který má rozhodovat podle argumentů a podle výsledků rozpravy a ne podle předem daného rozkazu. (Potlesk.) Jestliže v tomto duchu a v tomto smyslu jsme tu práci dokončili a jestliže jsme se nakonec přece jednomyslně dohodli, je jistě na místě, abychom také tuto dohodu uvítali a abychom si navzájem nevyčítali, že jeden z nás měl takové nebo onaké stanovisko, neboť to je smysl všeho jednání v parlamentě, abychom konfrontací různých stanovisek a jejich vyrovnáním dospěli k tomu, co bylo právě znovu potvrzeno při včerejším jednání Národní fronty: že jsme všichni zajedno ve vůli prospět, pomoci a zvelebit naši celou republiku a odstranit všechny škody, které ji postihly. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Dalším řečníkem je pan posl. dr Levkanič. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Levkanič: Slávne Národné shromaždenie!

Už niektorí vládni činitelia konštatovali, že vláda doposiaľ nevynaložila všetky svoje sily a doposiaľ sa neodvďačila obyvateľstvu východného Slovenska za jeho útrapy a preliatu krv a obete, ktoré prinieslo za oslobodenie republiky. Je všeobecne známou vecou, že práve východné Slovensko v dôsledku svojho pozitívneho stanoviska k novej Československej republike a v dôsledku najaktívnejšej účasti v odboji bolo ustupujúcim nemeckým vojskom zničené a vydrancované.

Už sme skoro tretí rok po oslobodení, a vo skutočnosti rany východného Slovenska neboly zahojené a ani neboly doposiaľ podniknuté všetky kroky na zahladenie útrap a bolestí obyvateľstva východného Slovenska. Ešte aj dnes býva stovky rodín v úplne nehygienických a vlhkých podzemných zemljankách, v maštaliach, komôrkach a prípadne v núdzových barákoch. Cez desať tisíc zničených domov a cez desať tisíc ťažko poškodených domov doposiaľ niet nahradených - a o výstavbe sa len teoreticky debatuje a málo sa pracuje.

Tento žalostný stav rozhodne neslúži ku cti našim vládnym činiteľom, a pre obyvateľstvo východného Slovenska za jeho vernosť a prinesené najťažšie obete táto liknavosť je veľmi zlou odmenou.

Obyvateľstvo východného Slovenska stratilo svoje príbytky a strechu nad hlavou ešte začiatkom zimy roku 1944, takže vo skutočnosti už tri zimy prežilo za najťažších a neľudských podmienok. Nechcem tým povedať, že sa vláda dostatočným spôsobom o toto obyvateľstvo nestarala. Dobrá vôľa vlády bola, avšak chýba organizácia, takže i pri najlepšej vôli všetko zostalo len pri plánoch a obyvateľstvu sa vo skutočnosti nepomohlo. Na pomoc východoslovenským okresom bola v r. 1945 zriadená komisia v Košiciach a koordinačná komisia pri predsedníctve vlády, ktoré svojou činnosťou prispely k zlepšeniu hospodárskeho stavu, avšak pre nedostatok presnejších inštrukcií a pre nedostatok vymedzenosti práva pôsobnosti a organizácie nebol dosiahnutý predpokladaný výsledok.

S poľutovaním musíme konštatovať, že od oslobodenia je už v prúde tretia stavebná sezóna, avšak znovu nevidíme záruku, že v tomto roku sa nenájde už rodina na východnom Slovensku, ktorá by opätovne nemusela zimu prežívať v podzemných bunkeroch. Vieme, že pre tento účel, t. j. pre výstavbu východného Slovenska, sú štátnym rozpočtom zaistené slušné prostriedky, avšak znovu chýba dobrá organizácia.

Vytvorili sme mnoho všelijakých zbytočných úradov, ale nezmohli sme sa na to, aby sme boli vytvorili jeden úrad pre výstavbu, poťažne obnovu vojnou zničených krajov, ako sme to navrhovali. Dnešný stav v organizácii výstavby, poťažne obnovy je priamo už tak sostavený, ako by úmyselne smeroval k tomu, aby obnova nemohla byť so zdarom prevedená. Je známou vecou, že obnovu má prevádzať Povereníctvo techniky, prípadne Ministerstvo techniky, ktoré má previesť všetky prípravné technické a administratívne práce a technicky previesť samotnú výstavbu. Nakoľko ale výstavba sa má prevádzať vzorne podľa regulačných plánov, tieto regulačné plány nie je už oprávnené zhotoviť Ministerstvo techniky, poťažne Povereníctvo techniky, ale Plánovací a štatistický úrad.

Ako som už uviedol, Povereníctvo techniky má stavať. Avšak so stavebným materiálom nedisponuje a je odkázané priamo žobrať stavebný materiál od Povereníctva pre obchod a priemysel a od benevolencie tohto závisí úspech výstavby. Najkomickejšie na celej veci je to, že Povereníctvo techniky, ktoré začalo svoju činnosť dňa 1. septembra 1946, má byť brané na zodpovednosť za prevedené práce, avšak toto povereníctvo nemá finančných prostriedkov, a výplaty za vykonané práce, ktoré zadalo Povereníctvo techniky, ale ešte aj Povereníctvo pre dopravu a verejné práce, má prevádzať Ministerstvo sociálnej starostlivosti, poťažne Povereníctvo sociálnej starostlivosti.