S velikou radostí uvítaly tyto zasloužilé pracovnice iniciativu diplomovaných sester, které již v červnu 1945 navrhly, aby v nové lidově demokratické republice bylo umožněno těmto sestrám získání diplomů mimořádnou zkouškou a doplňovacím výcvikem. Ústřední výbor Svazu zaměstnanců zdravotní služby již v září 1945 předložil návrh tohoto zákona ministerstvu zdravotnictví. S netrpělivostí očekávaly ošetřovatelky předložení zákona sněmovně. Nesčíslné byly dotazy z jejich řad, kdy konečně dojde k uzákonění pro ně tak důležitého zákona.

Dovolte, abych jako zpravodajka pronesla několik slov kritiky na adresu odpovědných činitelů a na adresu nás všech. Celých 15 měsíců trvala cesta tohoto v podstatě jednoduchého zákona z ministerstva zdravotnictví do sněmovny. Tak se stalo, že díky pomalosti odpovědných činitelů naše ošetřovatelky byly opět, ne vlastní vinou, poškozeny tím, že nemohly býti pojaty do renomisační akce a zůstaly jedinou kategorií ve veřejných službách, která nedostala definitivu. A když se konečně v prosinci loňského roku osnova zákona dostala do sněmovny, trvalo projednání této jednoduché a v podstatě nezměněné osnovy opět 6 měsíců. Je zcela pochopitelné, že po těchto zkušenostech zdravotnický personál vyslovuje již nyní obavu, zda vydání prováděcího nařízení k tomuto zákonu nepotrvá opět rok.

Je třeba si uvědomiti, že na bedra našeho ošetřovatelského personálu je toho naloženo skutečně mnoho, neboť válka napáchala těžké škody na zdraví našeho národa. Počet zdravotnického personálu za okupace značně poklesl. Za odsunu německých zdravotnických sil musili jsme do pohraničí poslat aspoň nejnutnější zdravotnický personál, což vše klade a kladlo veliké požadavky na naše zdravotnictví. Je proto jenom spravedlivé, jestliže tímto zákonem umožníme ošetřovatelkám s dlouholetou praxí, aby mimořádnou zkouškou dosáhly kvalifikace, které v minulosti dosáhnout nemohly, aby nadále nebyly poškozovány starými nařízeními.

Doporučuji slavné sněmovně, aby přijala návrh tohoto zákona v tom znění, jak jej přijal právní výbor. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Zpravodajem za výbor rozpočtový je p. posl. Lindauer, kterému uděluji slovo.

Zpravodaj posl. Lindauer: Paní a pánové!

Rozpočtový výbor jednal o projednávané osnově zákona ve své schůzi 29. dubna letošního roku. Poněvadž pro rok 1947 je úhrada výdajů, které z tohoto zákona vyplynou, zajištěna a poněvadž úhrada pro další léta bude lehko opatřitelná, doporučuje rozpočtový výbor, aby tento zákon byl přijat tak, jak se na něm usnesl výbor právní. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Zpravodajem za výbor zdravotnický je pí posl. Trojanová, které uděluji slovo.

Zpravodajka posl. Trojanová: Pane předsedo, paní a pánové!

Je symbolické, že právě ve výročních dnech pražské revoluce splácí ústavodárné Národní shromáždění svou první splátku na dluh národa ošetřovatelstvu tím, že schvaluje zákon o mimořádných ošetřovatelských diplomových zkouškách a doplňovacím výcviku ošetřovatelského personálu. Neboť ač vždy jsme si byli vědomi nesmírného významu ošetřovatelské služby pro zdraví národa, stoupalo naše oceňování ošetřovatelské obětavosti s horšícími se zdravotními poměry za okupace a vyvrcholilo za pražské revoluce a po ní, kdy bylo třeba nadlidské vytrvalosti při přijímání nových a nových raněných do ošetřování, při zachraňování matek a dětí z nebezpečí a při zdolávání hrozících epidemií. Čest budiž památce těch ošetřovatelek, které položily své životy při této své službě na oltář vlasti.

V oněch pohnutých dnech se velmi mnoho žen obětavě přihlásilo na výpomoc v nemocnicích. Tu teprve opravdu zblízka poznaly základní pilíře ošetřovatelství: naprostou obětavost, lásku k trpícím, sebezapření a též cílevědomou, odbornou práci zkušených a školených ošetřovatelek.

Ošetřovatelství, mající počátky svého vývoje již v prvých dobách křesťanských, vyžaduje stejnoměrného postupu s rozvojem vědy lékařské a nových doplňků odborného školení a výcviku. Ošetřovatelství je dnes nezbytnou součástí léčebné péče a máme-li v tomto směru dosíci úrovně, které vyžaduje dnešní stav lékařské vědy a které v tomto směru již dávno je dosaženo ve státech jiných, musíme se starati o to, abychom vedle dobrých lékařů měli i dostatek dobrých a odborně vzdělaných ošetřovatelek.

Do roku 1914, kdy byla otevřena první česká ošetřovatelská škola v Praze, byly sestry odkázány buď na nákladné školení v cizích ošetřovatelských školách, nebo na výcvik u lékařů přímo v nemocnicích, kde si lékaři sami prakticky i theoreticky cvičili své spolupracovnice. Byly to zejména řeholní ošetřovatelky, které tímto způsobem získaly své odborné vzdělání. Byly však i ošetřovatelky, které neměly jakékoliv odborné průpravy. Přes to mnohé z žen, které takto začínaly, nalezly v ošetřovatelství své opravdové povolání a vypracovaly se na dobré pracovnice.

Když pak v roce 1914 byla otevřena první česká ošetřovatelská škola, přihlásily se mnohé z nich do této školy, kde po absolvování theoretického roku dosáhly řádného ošetřovatelského diplomu.

Nebylo však možno, aby si takto své vzdělání doplnily všechny. Měli jsme málo škol. Do okupace bylo v republice Československé pouze osm ošetřovatelských škol, z nichž byly tři civilní a pět řeholních, které pomáhaly školit i civilní žačky. Během okupace přibylo několik dalších a po revoluci nastává rozmach, který si poměry vyžadují.

Ministerstvo zdravotnictví podporuje zřizování dalších ošetřovatelských škol, takže dnes máme již 28 ošetřovatelských škol v provozu a otevření dalších se připravuje. Ministerstvo zdravotnictví podporuje i vyšší vzdělání ošetřovatelské pro výcvik instruktorek pro výchovu ošetřovatelského dorostu, připravuje prohloubení dosavadního školení a chystá též novou spravedlivou platovou úpravu ošetřovatelskému personálu.

O budoucnost je tedy v ošetřovatelství postaráno, ovšem za předpokladu, že i v nových nastupujících generacích žen a dívek se najde dosti těch, které touží sloužiti trpícím v duchu pravého ošetřovatelství. Ošetřovatelství je zajisté jedním z nejkrásnějších povolání. Dovede obětavému typu ženy přinésti životní uspokojení z požehnané práce.

Rozhlédněte se však znovu, jak vypadá dnešní stav ošetřovatelstva: diplomovaných sester máme v našich ústavech asi jen jednu třetinu. Všechny ostatní jsou sestry, které se ošetřovatelství vyučily pouze empiricky; část z nich absolvovala ošetřovatelské kursy ústavní. Jaká by byla jejich budoucnost? Mají i nadále, začasté po celoživotní práci pro nemocné, zůstávati v nižší skupině, má se na ně pohlížeti stále jen jako na ošetřovatelky pomocné? Byl by tento úděl spravedlivou odplatou za jejich obětavou životní práci? Jistě ne! Tyto ošetřovatelky potřebují dnes především naší pomoci. Je třeba je začlenit mezi diplomovaný ošetřovatelský personál, dosáhnouti, aby si ty mladší doplnily vzdělání na ošetřovatelské škole, a těm starším, dobrým a zasloužilým, umožniti mimořádnou zkoušku k získání ošetřovatelského diplomu.

To je právě účelem našeho dnešního zákona. Zdůrazňuji, že jde o síly, které dlouholetou praxí, účastí v odborných kursech a intensivním sebevzděláním dosáhly ve svém povolání vysoké úrovně. Mnohé z nich nemohly v mladších letech dosáhnouti diplomované kvalifikace pro nedostatek ošetřovatelských škol, pro finanční obtíže nebo pro nedostatek předběžného vzdělání a nyní již většinou dávno překročily věkovou hranici 35 let, kterou je omezeno přijetí do ošetřovatelských škol. Jsou zařazeny do nižších služebních skupin a jsou hůře placeny a často i méně respektovány než třeba mladší síly diplomované, ač mívají stejnou zodpovědnost, stejné povinnosti a vykonávají je stejně svědomitě.

Tento zdroj neshod a nespokojenosti ústavního personálu bude tímto zákonem odstraněn, neboť skupině nediplomovaného ošetřovatelského personálu s dlouholetým předběžným odborným výcvikem se dává možnost zrovnoprávnění s personálem diplomovaným, a to vykonáním mimořádné diplomové zkoušky, o čemž jedná první oddíl zákona.

Podmínky této zkoušky jsou zárukou, že diplomovanému ošetřovatelskému personálu budou takto postaveny na roveň jen síly kvalitou rovnocenné a že tedy úroveň dosavadního diplomu nebude znehodnocena.

Normální školení na ošetřovatelských školách je dvouleté. Nediplomovaným ošetřovatelkám, které mají dostatečně dlouhý předběžný odborný výcvik, dává osnova možnost, aby vzhledem k této předběžné praxi se podrobily za určitých podmínek pouze jednoroční ošetřovatelské škole a tím získaly nárok na připuštění k diplomové zkoušce normální.

Ministerstvo zdravotnictví v důvodové zprávě k tomuto zákonu uvádí, že jakmile zákon nabude účinnosti, přistoupí se k novelisaci vládního nařízení, které upravuje služební a platové poměry civilního ošetřovatelského personálu, aby tak ošetřovatelé, na něž se vztahuje náš dnešní zákon, byli zrovnoprávněni s personálem diplomovaným i ve svých služebních a platových nárocích. Dále hodlá nediplomovanému personálu, zaměstnanému ve veřejných ústavech, umožniti doplňovací výcvik, a konečně se chce postarati o to, aby se v budoucnu z tak zvané druhé skupiny ošetřovatelstva stal jen průpravný stupeň, s tím, ze se dále bude přijímati do veřejných ústavů jen personál, který má předpoklady k doplnění řádného ošetřovatelského výcviku. Konečným cílem toho je nahraditi postupně ve všech veřejných ústavech personál bez diplomové kvalifikace personálem diplomovaným, jakmile pomine nynější veliký nedostatek ošetřovatelského personálu.

Ustanovení tohoto zákona platí stejně pro civilní i pro řeholní ošetřovatelstvo. Chtěla bych k tomu poznamenati, že řeholní sestry přistoupí k mimořádným diplomovým zkouškám a doškolení čistě z ideálních důvodů, aby doplnily a prohloubily své dosavadní školení, poznatky i praxi a tím zdokonalily péči o svěřené jim pacienty. Hmotných výhod osobních míti nebudou, takže jejich snaha po doškolení je výrazem jejich touhy kráčeti nadále ve vzdělávání se s duchem času a pomáhati nemocným - z lásky k Bohu a k bližnímu - a to co nejlépe.

Za projednávání osnovy objevily se v denním tisku kritiky a útoky na činnost výboru zdravotnického. Není důstojné tak důležitých osnov, které jsme projednávali v této slavné sněmovně z oboru zdravotního, aby byly předmětem nevěcných a nespravedlivých poznámek anebo aby byly vyvlastňovány jen některou stranou.

Každý vládní návrh je výsledkem spolupráce všech stran Národní fronty a sněmovní práce směřují jen ke zlepšení těchto návrhů. Nemůže tedy nikdo říkati, že jen on má zásluhu o ten který zákon, neboť v demokracii, a také v této slavné sněmovně, může se státi zákonem jenom to, pro co se vysloví většina. A měl-li vůbec kdo iniciativu v tomto zákoně, bylo to právě ministerstvo zdravotnictví, které osnovu vypracovalo a po projednání ve vládě dalo předložiti Národnímu shromáždění, a osnova ta, doufám, tak, jak tomu bylo v sněmovních výborech, bude i v plenu sněmovny přijata jednomyslně.

Jménem zdravotnického výboru doporučuji slavné sněmovně, aby osnovu zákona schválila ve znění, na kterém se shodly sněmovní výbory. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: K tomuto odstavci denního pořadu jsou přihlášeni řečníci, zahajuji proto rozpravu.

Řečníky jsou: pí. posl. Ullrichová, dr. Bláha, Šmejcová. Uděluji slovo první z nich, pí. posl. Ullrichové.

Posl. Ullrichová: Paní a pánové!

Předložený nám vládní návrh zákona o mimořádných ošetřovatelských diplomových zkouškách a o doplňovacím výcviku ošetřovatelského personálu je svým významem daleko za těmi velikými a historickými zákony, které byly již v této sněmovně odhlasovány. Přece však chtěla bych aspoň několika slovy tento zákon uvítat, protože znamená odčinění křivd a úpravu poměrů na malém sice, ale neobyčejně důležitém úseku našeho národního života a je prvním krokem k celostátní reformě ošetřovatelství, která má býti uskutečněna novým ošetřovatelským zákonem.

Ošetřovatelství je jedno z těch povolání, ke kterým je třeba nejen řemeslné zručnosti a odborných vědomostí, ale také, a především, veliké obětavosti, lásky a nekonečné trpělivosti. Je to povoláni jako stvořené pro ženy a je také vykonáváno téměř výhradně ženami. Je pouze nepatrné procento mužů-ošetřovatelů. Není však ženami vyhledáváno proto, že by to bylo zaměstnání pohodlné nebo zvlášť lehké. Ten, kdo měl jen jednou ve svém životě možnost pozorovat v nemocnici ošetřovatelky při práci, nabyl jistě přesvědčení, že jeto povolání nejen těžké, ale i neobyčejně zodpovědné. Ošetřovatelkám jako prvním pomocnicím lékařů jsou svěřovány životy nemocných lidí, na jejich svědomité péči mnohdy záleží, bude-li žít člověk, o jehož uzdravení bylo pochybováno, a zase naopak zanedbáním péče nebo selháním ošetřovatelky by mohlo býti zmařeno všechno úsilí lékaře a mohl by zaniknout život, který měl ještě mnoho vykonat. Je mnoho vděčných lidí, kteří nikdy nezapomenou, co pro ně znamenala laskavá a dobrá ošetřovatelka v době, kdy byli bezmocní a úplně odkázáni na její pomoc.

Jak byly dosud odměňovány tyto ženy, jejichž rukám svěřoval náš stát jeden ze svých nejcennějších statků - zdraví národa? Bylo napsáno mnoho dobrých a ještě více špatných povídek a románů o těchto ženách, byly přirovnávány k andělům a dobrým vílám a dokonce i film se pokusil oslavit krásu ošetřovatelského povolání. Ale to bylo také asi tak všechno, co pro ně bylo vykonáno.

Od tohoto neplodného oslavování přecházíme k tomu, abychom své uznání projevili prakticky, třebaže ještě ani zdaleka ne podstatným a velkorysým zlepšením poměrů všeho ošetřovatelského personálu.

Dnes projednávaný zákon odstraňuje nesrovnalost, která způsobila uvnitř ošetřovatelských sborů mnoho roztrpčení a pocitu křivdy, což samozřejmě rušilo klid a nutnou spolupráci všech. Mnoho zlé krve vyvolával fakt, že ošetřovatelky jsou dnes rozděleny na diplomované a pomocné. veřejnost je rozezná jen podle šatů: modrých nebo modrobílých. Ale fakticky je tu rozdílů mnohem více. Diplomovaná sestra, která získá svůj diplom po absolvování dvouroční ošetřovatelské školy, má možnost dosáhnouti snáze vyšších funkcí ve svém povolání, její platová stupnice je vyšší a je jí ve většině případů dávána přednost jako ošetřovatelce odborně vzdělané. Vedle těchto diplomovaných pracují ošetřovatelky bez diplomu. Jsou to dnes většinou již starší ženy, které nastoupily svou ošetřovatelskou službu před deseti nebo dvaceti lety, kdy bylo velmi málo ošetřovatelských škol a kdy vůbec byl přístup k tomuto zodpovědnému povolání daleko snazší. Za tu dlouhou dobu, po kterou své zaměstnání vykonávají, získala si každá z nich tvrdou prací značných zkušeností a odborných vědomostí, které jí jistě už dávno nahradily školní vzdělání.

Přes to však byly dosud nediplomované ošetřovatelky zařazovány vždycky až na druhé místo, jejich plat byl nižší a těžce snášely situace, kdy byla před nimi dána přednost mladší diplomované sestře. Z toho samozřejmě vznikaly pocity méněcennosti, pocit křivdy a nevraživosti proti diplomovaným ošetřovatelkám. Nyní má být tento stav odstraněn tím, že každé ošetřovatelce, která nemá diplom, která si však získala dlouholetou praxi, bude umožněno, aby jednoduchou ústní zkouškou diplomu dosáhla. Je to řešení spravedlivé a nutno s ním souhlasit. Přispěje značnou měrou ke klidu a nerušené spolupráci ošetřovatelského personálu, které je v dnešních poměrech tolik třeba.

Není to však opatření, které by podstatně řešilo všechny naléhavé otázky, týkající se poměrů, ve kterých dnes žijí naše ošetřovatelky. Je nanejvýš nutno, aby slibovaná reforma ošetřovatelství byla co nejdříve uskutečněna.