Máme velký, téměř katastrofální nedostatek ošetřovatelského personálu. Každý lékař vysloví tuto stížnost v prvé řadě a vysvětlí hned, jak vážné důsledky pro zdraví národa může mít a také má tento fakt. Má-li však býti zodpovědně řešen tento problém, musí býti především odstraněny příčiny tohoto nedostatku. Musí být vážně zkoumáno, proč dnes je těžko získat mladé dívky pro to, aby si zvolily ošetřovatelství jako své povolání, a proč se dnes vyskytují ošetřovatelky, které se snaží své povolání vyměnit za jiné. Není těžko zjistit, že poměry ošetřovatelek jsou neutěšené. Vrchní diplomovaná sestra v nemocnici velkého města, která má na starosti oddělení se 70 dětmi a která ručí za inventář, má měsíční hrubý příjem 2.367 Kčs a po odečtení stravného a ostatních srážek jí zbude 239 Kčs. Stěžuje si, že je to velmi málo při 12hodinové pracovní době. Má prý sice nárok na dvouhodinovou polední přestávku, ale při dnešním nedostatku personálu je vůbec vyloučeno, aby tato přestávka byla dodržována. Dokonce někdy se musí sestry co nejrychleji naobědvat a pak hned zas do práce. Předepsané volno je dva půldny v týdnu a neděle jen tehdy, když to vyjde. "Ono to však skoro nikdy nevyjde," říká se smutným úsměvem vrchní sestra, která při svém mládí jistě těžce nese nedostatek volna. Mezinárodně stanovená norma, že na 4 děti připadá jedna ošetřovatelka, se zdá nedostižná, když dnes musí stačit jedna sestra na 15 až 20 dětí. Po dvanáctihodinové, jistě vysilující službě nemohou si sestry ani dostatečně odpočinout, protože ve většině případů jsou pro nedostatek místa ubytovány hromadně. Každá z nich má jiné soukromé zájmy, někdy docela protichůdné, a je těžko za takových okolností odpočívat v klidu, jak by bylo třeba. A přitom všichni víme, co ošetřovatelkám svěřujeme. Nechci mluvit o válce, o úkolech a významu ošetřovatelek ve válečné době. Ale i dnes, v době míru, jim svěřujeme především děti - budoucnost národa, anebo zase nemocné, na něž čeká práce a kteří nám chybějí. Je proto velikým a naléhavým úkolem ministerstva zdravotnictví, aby věnovalo této otázce co největší pozornost a aby se snažilo upravit opravdu co nejdříve poměry ošetřovatelek tak, jak si tyto obětavé a neúnavné pracovnice zaslouží. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je p. posl. dr. Bláha. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Bláha: Pane předsedo, paní a pánové, slavná sněmovno!

Paní zpravodajky měly zde rozepři o to, jaká je vina a příčina nespokojenosti našeho zdravotnického personálu, kterého si dneska musíme tolik vážit a který tolik potřebujeme, je-li vina nahoře nebo dole. Chtěl bych vám dát jiný přiklad. Podívejte se, jak to vypadá v naší sněmovně, v našem parlamentě, kdykoliv jednáme o našich zdravotnických předlohách a o našem zdraví. Myslím, že víte každý ze svého soukromého života, že dneska ve shonu života hospodářského i politického každý z nás sám zapomíná i na zdraví vlastní. Zapomínáme na to hlavní, co tvoří vlastně podklad celého života, všech plánů, všech dvouletek a pětiletek, t. j. aby lidé byli zdraví, aby byli výkonní, aby mohli co možná nejvíce pracovat, aby se nám rodilo stále více a více zdravých a nových pracovníků.

A tak je to i s těmi zdravotnickými předlohami. Je o ně poměrně malý zájem a proto vždycky k nim přicházíme až nakonec, když všechno ostatní, co po stránce politické a hospodářské považujeme za nutné, máme hotovo. Chtěl bych jenom několika slovy doplnit, co zde bylo řečeno, jak jsme došli k těm chybám a k tomu stavu, který dneska zde máme na programu.

Vy starší, kteří pamatujete ještě poměry, jak byly u nás před první světovou válkou, víte velmi dobře, co byl tenkrát špitál. Špitál - to bylo místo, kam když někdo už musel jít, udělal nejdřív testament, potom se dal zaopatřit a šel do špitálu zemřít. Podle toho to také v těch špitálech vypadalo. Teprve vlastně první světovou vojnou jsme došli k rozmachu našeho nemocnictví, našich špitálů a začaly to být moderní ústavy. Prosím, já uznávám, že i před první světovou válkou jsme měli určité ústavy, které byly na úrovni, ale tenkrát to byly výjimky.

Teprve po první světové válce, kdy také medicína jakožto lékařská věda dospěla vlivem této války a zkušeností z ní velikého rozkvětu. došli jsme i k našemu nemocnictví. Tím začali se lidé dívat na ošetřování v nemocnicích docela jinak než před tím a v důsledku toho jsme začali užívat také zcela nových method léčebných, vědeckých a také ošetřovatelských. K tomu jsme samozřejmě potřebovali už úplně jiný personál, zkušený (Potlesk.), který by dovedl chápat nové podmínky, nové práce a povinnosti, které mu nové léčebné methody přikazovaly. Potřebovali jsme personál školený. Kdo byly naše ošetřovatelky v dobách, kdy my jsme začali v nemocnicích působit? Byly to z veliké části dobrovolné sestry, které vstupovaly za doby válečné do našich nemocnic-špitálů, prodělávaly tam krátkodobé měsíční kursy, aby se vyškolily ve vojenských nebo civilních nemocnicích a byly zařazovány do našeho léčebného plánu.

Samozřejmě, že jsme neustrnuli na tom, s čím jsme začali po prvním převratu v době první samostatnosti Československé republiky, že jsme šli dál a stále výš a že jsme potřebovali vedle stále většího vzdělání lékařského, vedle stále větší specialisace vedoucích činitelů i stále důkladnější vzdělání sester a ošetřovatelek, které měly vlastně nemocného v rukách. Nezapomínejte - a snad to znáte z vlastní zkušenosti - že ošetřovatelka, která vykonává léčebný plán, která jej provádí podle nařízení svého vedoucího nebo subalterního lékaře, je vlastně důležitějším činitelem pro toho kterého nemocného a zůstává rozhodně víc v paměti každého nemocného než lékař, který stanovil diagnosu, vykonal operaci a vlastně udělal celý plán práce.

A tak jsme potřebovali postupně stále vzdělanější sestry, prodlužovali jsme kursy a tak se stalo, že jsme dospěli k několika kategoriím našeho ošetřovatelství, že jsme měli sestry výše kvalifikované, které však byly mladé, bez dlouhých desetiletých zkušeností starých sester, a na druhé straně jsme měli sestry, které neměly diplom, neměly školy, ale měly zase za sebou dlouhou zkušenost první světové války i dvou desetiletí po prvé světové válce. Jak víte, nikdy tato vzájemná determinace, tato vzájemná nevraživost, nejenom pro určité přednostní otázky po stránce morální, pokud se týče vedoucích sil, ale i po stránce finanční, nemohla přinést klid a prospěch nemocným, pro něž to právě potřebujeme.

To má dnes odstranit tato nová osnova. Nejde snad o nějakou nivelisaci ošetřovatelského vzdělání, tím nechceme nikomu, kdo dosáhl tohoto diplomu svou dvouletou zkušeností na škole, svými teoretickými zkušenostmi a vzděláním a zkouškami, brát, nýbrž zde chceme vytvořit novou úroveň, na niž bychom mohli jít dál, protože víme, že řada věcí se může získat i praxí, a dodatečnými zkouškami chceme tyto zkušenosti pouze objektivně ověřit. Tak je třeba se dívat na tuto osnovu, která má přinést určitý klid, spokojenost a hlavně soudržnost našeho ošetřovatelského personálu. Myslím, že málokdo může lépe poznat, co znamená vzájemná žárlivost, než my lékaři, kteří tuto činnost musíme v nemocnicích a ústavech usměrňovat a řídit. Domnívám se však - a to bych vám chtěl položit na srdce - že tímto způsobem platíme pouze první splátku na veliký dluh, který zdravotnickému personálu dlužíme. Myslím, že tím, když podložíme jejich právní postavení, uděláme jenom první krok, po kterém musí nastoupit další.

Nechci mluvit o existenčním zabezpečení. Bylo zde všemi dosavadními řečníky a řečnicemi k této osnově shodně konstatováno, že máme veliký nedostatek lékařského a zdravotnického personálu, že bychom ho potřebovali daleko více, ale domnívám se, že každý z vás, když budete mít dorostlé děti a dcery, si dobře rozmyslíte, jestli byste je měli dát na toto vznešené - jak se říká - povolání, které však, jak se nakonec ukáže, stojí v pochopení veřejnosti a co se týče odměny daleko níže než všechna jiná povolání, která jsou o mnoho lehčí fysicky a o mnoho méně odpovědná.

Mám za to, že je třeba se také postarat o to, aby tyto osoby byly vhodně a podle zásluhy honorovány. Vím, že mně namítnete, že žádná taková práce, jež se děje pro zdraví lidí a jež skutečně přinese užitek nemocným a dětem, se nemůže nikdy zaplatit. Domnívám se však, že máme právo alespoň žádat, aby tyto osoby svou odměnu a svou životní úroveň nemusily pociťovat jako nějakou méněcennost a nespravedlnost. Stejně tak dále ruku v ruce s tím jde i ostatní postavení. Nepřál bych vám vidět, kdybyste se, paní a pánové, šli jednou podívat do nemocnic, jak tam sestry a ošetřovatelky bydlí. Myslím, že byste se měli i podívat, jak mají tyto osoby zabezpečenu svoji životní úroveň, existenční minimum a služební dobu.

Dnes máme tři kategorie léčebného personálu. Jedna je ve veřejných nemocnicích a podléhá ministerstvu vnitra; ta má 60hodinovou týdenní pracovní povinnost. Druhá podléhá ministerstvu sociální péče, je v národním pojištění veřejných korporací a má dobu 48hodinovou. A máme soukromé ošetřovatelky, jež jenom nepřímo podléhají ministerstvu sociální péče, a ty mají službu daleko menší, dostávají však platy dvojnásobné a trojnásobné proti těm ve veřejných nemocnicích.

Potom se, prosím, nedivte, že nám zdravotnický personál z veřejných nemocnic a ozdravoven utíká, že ho v pohraničí ve všeobecných nemocnicích a klinikách nemůžeme udržet, protože je po něm stejně poptávka jinde v soukromých ústavech, kde jim dávají více, a že zde potom vlastně budujeme systém černých mezd.

Jsem si vědom, že žádným způsobem nezaplatíme práci, kterou dobrá sestra a dobrá ošetřovatelka dělá, protože tam mohou přicházet lidé, ne ti, kteří jdou za výdělkem, aby zbohatli, nýbrž lidé, ženy, jež mají kladný poměr a lásku k tomuto povolání - a to se zaplatit a zhodnotit nikdy nedá.

Domnívám se však, že byste neměli nikdy připustit, aby tyto osoby, které do určité míry - a můžeme to říci docela jasně - obětují své zdraví, protože pracují za podmínek pro zdraví velmi nebezpečných a ošidných, na to doplácely sociálními zařízeními daleko horšími, než jsou ta, jimiž se dnes staráme o kteréhokoli pracovníka na místě jiném. Chtěl bych jenom připomenout sestry a ošetřovatelky na tuberkulosních odděleních, v infekčních barácích, na roentgenech, s jejich škodami plynoucími z povolání. A kolik ony mají dovolených, rekreací a jaké mají možnosti, aby se jim nahradila rozpadávající se krev nebo ohrožující je nákaza nebo jinak ohrožené zdraví? (Potlesk.) Myslím, že bychom udělali veliké sociální dílo, kdybychom je i po této stránce vybavili stejně jako při školení. Domnívám se, že vykonáme jenom akt prosté spravedlnosti, když nebudeme vymáhat od žen, které se věnují ošetřovatelství a jdou do ošetřovatelských škol, aby jejich rodičové na to platili, když jsme ve všech ostatních školách školné zrušili, a v zájmu zdraví bychom měli zřídit stipendia, která by lákala a umožňovala ženám, aby na tyto ústavy šly, aby skutečně získaly zájem o toto povolání, aby se nám vyškolily na dobré sestry a na dobré ošetřovatelky. (Potlesk.).

Máme zde veliký plán a ministerstvo zdravotnictví přišlo už s předběžným programem, ze v budoucnosti zřídí další kursy i vysokou školu pro zdravotnické osoby. Měl bych jen jednu věc, na kterou bych vás chtěl upozornit, která se snad nebude zdát populární a časová, ale která má velikou praktickou důležitost. Všichni jsme zajisté pro to, abychom opatřili všem osobám, které mají se zdravím co dělat, co možná největší erudici, vzdělání a zkušenosti. Jistě nechceme a nebudeme šetřit na tom, až budeme zřizovat co možná nejvíce škol a zařizovat co možná nejdelší a nejdůkladnější studium. Mám však obavu, abychom jednou v budoucnosti v tom našem ošetřovatelském personálu, až to všecko vybudujeme, jak si děláme na to plány, neměli jenom samé inženýrky, doktorky a příliš učené osoby, kterých potřebujeme k vedení organisace práce, ale abychom vždycky měli dostatek těch praktických pracovnic, které budou nemocného ošetřovat, které se budou o něho starat a dělat ty práce, které se snad dnes někomu zdají ponižující, ale které mají největší význam pro udržení zdraví a pro ošetření každého nemocného. (Potlesk.)

Domnívám se, že na celý tento zdravotnický celek - z něhož jsme dosavad, za uplynulý rok činnosti ústavodárného Národního shromáždění, vytrhli pouze několik kapitol - se musíme dívat jako na jednotný celek a že ho musíme rychle doplňovat, protože když ho nedoplníme, tedy na to budeme doplácet přes všecky krásné plány a propočty, protože každý plán a každý rozpočet musejí dělat lidé zdraví, lidé, kteří něco vydrží a kteří něco dovedou. (Potlesk.)

Místopředseda Petr: Dalším řečníkem je paní posl. Šmejcová, které dávám slovo.

Posl. Šmejcová: Slavná sněmovno, pánové a pani!

Předložená osnova je jednou z prvých, kterou má být řešen problém ošetřovatelského personálu do budoucna. Ministerstvo zdravotnictví v rámci dvouletého zdravotního plánu má připravit velký moderní ošetřovatelský zákon a rovněž tak ještě před uskutečněním tohoto zákona má být zákonem vyřešeno školení ošetřovatelského personálu.

Kromě zmíněných dvou zákonů, které se připravují, přicházíme dnes s tímto prvním zákonem, který je jakýmsi základem pro budování dalšího zabezpečení materiálních i ideových předpokladů našeho ošetřovatelského personálu, a my proto vítáme tento zákon jako základ k řádnému vybudování našeho ošetřovatelství v rámci moderních zásad našeho školeného personálu.

Chtěla bych především zdůraznit, že tento zákon má přinést našemu ošetřovatelskému personálu nejen zlepšení podmínek, za jakých pracuje, nejen zlepšení a zabezpečení pensijní a pod., ale má především znamenat uznání a zhodnocení práce našich ošetřovatelů. A to je především to, co ošetřovatelský personál kvituje jako uznání parlamentu a odpovědných lidových činitelů velké a doposud tak málo uznávané ošetřovatelské práci.

Tímto zákonem je umožněno, aby ošetřovatelský personál, který získal dlouhou řadu let odborné kvalifikace a cenné praxe, mohl být zrovnoprávněn s těmi, kteří měli více štěstí, že šli do tohoto praktického života o řadu let později a mohli už také nastoupit do škol pro ošetřovatele. Tedy tímto zákonem je dáno určité vyrovnání, uznání a zhodnocení odborné praxe, získané v nemocnicích a zdravotních ústavech. Do budoucna máme již podle ošetřovatelského zákona vybudovávat řádnou a důkladnou péči o školení našeho personálu, abychom u lůžek nemocných měli jenom řádné odborně kvalifikované ošetřovatele, muže i ženy.

Pánové a paní, když se dnes díváme nazpátek do prvních začátků, kdy jsme dávali základy školení našemu ošetřovatelskému personálu, tedy vidíme, jak se doba podstatně změnila. Když se do škol pro diplomované ošetřovatelky vyslaly prvé žákyně, dívala se na ně veřejnost s určitou nedůvěrou. Našli se bohužel i lékaři, kteří si nepřáli mít u lůžek nemocných v nemocnicích odborně školené ošetřovatelky, protože mysleli, když budou ošetřovatelky studované, že nebudou chtít dělat všechnu, i tu nejdrobnější práci u lůžek nemocných. A doba ukázala, jak právě řádné školení personálu přesvědčilo, že teprve kvalifikované síly mohou dát tu krásnou hodnotu a náplň tomu nejdůležitějšímu a nejkrásnějšímu povolání, zejména ženy - ošetřovatelství. A dnes vidíme, že na sjezdech a na konferencích ošetřovatelek mluví k nim lékaři nejen proto, aby ocenili jejich práci, ale také aby je ve svých přednáškách obeznamovali s novými vědeckými směry své práce, aby jim ukázali také nové směry medicíny a tímto způsobem aby jim dokázali, že v nich vidí své spolupracovnice (Potlesk.), že se s nimi chtějí dělit o hodnoty své práce, o nové směry vědeckého a medicínského bádání, a aby jim ukázali, že také hodnotí jejich práci vedle sebe, poněvadž zejména v dnešní době si nedovedeme představit přetíženého lékaře v nemocnicích a v ústavech bez řádné, odborně kvalifikované ošetřovatelské síly.

Dnes se odborné síly staly nezbytnými v moderní naší medicíně a v moderní medicínské práci. A je zapotřebí, abychom uznali nejen naše diplomované sestry, nýbrž vedle nich i personál, který si dnes bude získávat diplomy také na základě zkušeností, které mu dala jeho praxe, jeho odborné vědomosti a dlouhá léta, strávená u lůžek nemocných. Proto je zapotřebí, abychom se snažili nejen těmito zákony pomoci ke zlepšení života našich ošetřovatelů, ale abychom se vedle zákonů, které nám dávají učebné osnovy, které nám dávají materiální, hmotné a sociální zabezpečení, abychom se starali také ještě o víc, abychom se snažili o to, aby při budování nových nemocnic a při přestavbě starých nemocnic bylo pamatováno také na výstavby domů pro naše ošetřovatelky (Potlesk.), protože způsob, jak bydlí dnes ošetřovatelky v nemocnicích, je strašný vykřičník nepochopení velkých úkolů ošetřovatelek. Pánové a paní, bylo to zde řečeno přede mnou dr. Bláhou, a opakuji to ještě i já: je skutečností, že ošetřovatelky v některých nemocnicích bydlí v koupelnách, v předsíních, v maličkých místnostech, kde jsou tři i čtyři pohromadě a nemají dostatek klidu, nemají možnosti odpočinku, neboť bydlí v místnostech, kde vedle nich jsou dáváni těžce nemocní, kteří v horečkách křičí a kteří nemohou být ponecháni na sálech. Ošetřovatelky spí odděleny jenom tenkou stěnou od těchto nemocných, vedle nichž nemohou mít potřebného klidu. Proto se dožadujeme, aby také naši ošetřovatelé a ošetřovatelky měli kousek svého lidského soukromí (Potlesk.), aby také mohli mít po své těžké a odpovědné práci alespoň několik hodin řádného klidu a potřebného odpočinku. Je potřebí, abychom také i tím splatili velký dluh, který máme k našemu ošetřovatelskému personálu.