S hľadiska politického veľký význam
treba prikladať aj "Dodatkovému protokolu",
v ktorom Vysoké smluvné strany vyjadrujú
svoje presvedčenie, že "vyriešia na základe
vzájomnej dohody najneskôr do dvoch rokov odo dna
podpísania smluvy o priateľstve a vzájomnej
pomoci všetky územné otázky, ktoré
sa kladú medzi oboma krajinami." Ďalej Dodatkový
protokol konštatuje, že smluvné strany sú
jednotné v nahľade, že v najkratšej možnej
lehote prikročia k dojednaniu dohôd, ktoré
čo možno najviac urýchlia hospodársku
a kultúrnu obnovu obidvoch štátov. (Potlesk.)
A napokon Dodatkový protokol obsahuje vyhlásenie,
že Čechom a Slovákom v Poľsku a obrátene
Poliakom v Československu v rámci platného
právneho a na základe vzájomnosti budú
zaistené možnosti národného, politického,
kultúrneho a hospodárskeho rozvoja najmä povoľovaním
škôl, spolkov, družstiev a podobne. Možno
sa právom nazdávať, že prejednávanou
smluvou vytvorené bolo priateľské ovzdušie,
potrebné a vhodné k tomu, aby mohly byť vyriešené
územné otázky, ktoré sú stále
ešte otvorené medzi oboma štátmi. Treba
túto smluvu vítať tým viac, že
je to prvá smluva tak veľkého významu
a dosahu, uzavretá medzi Poľskom a Československou
republikou vôbec. (Potlesk.)
Už za vojny sa cítilo, že v budúcom mierovom
svete bude musieť dôjsť k úzkej spolupráci
týchto dvoch slovanských štátov, a preto
československá vláda v Londýne už
pri podpisovaní spojeneckej smluvy so Sovietskym sväzom
rátala s tým, že k obrannému systému,
ktorého základy sa sovietsko - československou
smluvou položily, pripojí sa neskoršie aj republika
Poľská. Dodatkový protokol, ktorý bol
vtedy k smluve pripojený, ponechával Poľsku
možnosť pristúpiť k tejto smluve.
V tejto súvislosti treba zdôrazniť, že
politicky umožnené bolo sblíženie národov
oboch štátov a uzavretie spojeneckej smluvy jednak
tým, že tak Československá republika,
ako aj nové Poľsko majú jasne vyhranený
spojenecký pomer k najväčšej slovanskej
mocnosti, k Sovietskemu sväzu (Potlesk.), ktorému
ďakujú v hlavnej miere za svoje oslobodenie, jednak
skutočnosťou, že v obidvoch týchto susedných
slovanských štátoch, v Poľsku i v Československej
republike, zrodily sa po tejto vojne nové ľudové
režimy, ktoré robia dôslednú pokrokovú
a demokratickú politiku vnútornú a mierovú,
slovanskú politiku zahraničnú. Nové
slobodné Poľsko skoncovalo s beckovskou šľachtickou
klikou a jej progermánskou a protiľudovou politickou
koncepciou a obnovená Československá republika
zbavila sa tak isto beranovsko-preissovského kapitalistického
panstva, ktoré svojím tvrdošijným a
uvedomelým reakčným zástojom neblaho
ovplyvňovalo smer československej domácej
i zahraničnej politiky.
Prežívame novú dejinnú éru, éru
slovanskej renesancie, a už nikdy nesmieme dopustiť,
aby z nesvornosti a zo sporov medzi slovanskými národmi
ťažili naši nepriatelia, koristili cudzí
imperialisti. Symbolika Svätoplukových prútov
platí dnes viac ako kedykoľvek pred tým. Spojení
sme silní a nepremožiteľní, rozhašterení
a znepriatelení neodoláme náporu staronového
útočníka, ktorý je dnes pokorený
a srazený k zemi, no, v budúcnosti - využijúc
našich i cudzích chýb, našich hádok
a sporov - mohol by sa stať znovu vážnym nebezpečenstvom.
Musíme si tiež doznať, že bez zrady v našich
vlastných radoch, bez opustenia slovanských ideálov
a bez falošných reakčných koncepcií
v slovanskom a vôbec demokratickom tábore nebol by
mohol Hitler nikdy vystupňovať svoju bezuzdnú
imperialistickú agresivitu k takej neslýchanej ozrutnosti,
akej svedkami sme boli za uplynulej strašnej svetovej vojny.
Bude treba, aby politickí, hospodárski a kultúrni
činitelia na obidvoch stranách bez zbytočného
rekriminovania minulosti v záujme veľkej spoločnej
veci Slovanstva pracovali k trvalému sblíženiu,
k bratskému dorozumeniu a spravodlivému riešeniu
tých vážnych problémov, ktoré
pred nami stoja a ku ktorým bude treba pristúpiť
s ozajstnou štátnickou múdrosťou a rozvahou.
Sme šťastní, že k našim doterajším
smluvným spojencom, Sovietskemu sväzu a Titovej Juhoslávii,
pristupuje partner nový, demokratická a ľudová
republika Poľská. (Potlesk.) Žijeme s
Poľskom vedľa seba ako susedné spriatelené
štáty, ktorých hranice sa dotýkajú
v dĺžke stoviek a stoviek kilometrov a ktorých
národy prešly kalváriou vojny, martýriom
okupácie i ohňom heroického boja za slobodný
život. Spoločné utrpenie, spoločný
boj a spoločné snaženie za vzkriesenie života
a obnovu našich krajín vedie nás aj k spoločnému
úsiliu o zachovanie mieru, o zaistenie našej vzájomnej
bezpečnosti a možnosti pokojnej práce. Vychádzame
pritom z poznania a skúsenosti, že ohrozenie bezpečnosti
hociktorého slovanského štátu je ohrozením
aj bezpečnosti našej a že útok na našu
slobodu je útokom na všetky slovanské národy.
Som hlboko presvedčený, že predložená
smluva posilní medzinárodné postavenie Československej
republiky i republiky Poľskej, že upevní bratský
sväzok slovanských národov a poslúži
veci svetového mieru. (Potlesk.)
Záverom nech mi je dovolené konštatovať,
že zahraničný výbor prerokoval vládny
návrh, ktorým sa predkladá Národnému
shromaždeniu spojenecká smluva medzi Československou
republikou a Poľskom, na svojom zasadnutí dňa
29. apríla t. r. a usniesol sa jednomyseľne doporučiť
Národnému shromaždeniu, aby s uzavretím
smluvy vyslovilo svoj súhlas, a to prijatím navrhovaného
schvaľovacieho usnesenia. (Potlesk.)
Předseda: Slovo si vyžádal pan ministr
zahraničních věci Jan Masaryk.
Prosím, aby se ujal slova.
Ministr Masaryk (přivítán potleskem):
Paní a pánové ústavodárného
Národního shromáždění!
Vláda předkládá dnes návrh
zákona o ratifikaci smlouvy o přátelství
a vzájemné pomoci mezi republikou Polskou a republikou
Československou. Prožíváme historický
okamžik v uskutečňování své
koncepce slovanské politiky. Náš poměr
k bratrskému Polsku dostává se na cestu,
kterou jsme si vždycky přáli jít. Posední
léta ukázala, že jedině tato cesta vede
oba státy k míru a bezpečnosti. Nepřestávali
jsme usilovat o nejužší spolupráci s Polskem
a také polská demokracie, která zúčtovala
s beckovským režimem, podala nám přátelskou
ruku již v době, kdy teprve ve formě polského
národního osvobození se chystala k tomu,
aby se ujala vedení polského národa. Proto
také vláda československá, tehdy ještě
v emigraci, po sovětské vládě první
vstoupila v normální diplomatické styky s
demokratickou vládou Polské republiky ve Varšavě.
Navázání těchto diplomatických
styků s varšavskou vládou vytvořilo
vhodnou základnu pro další slibný vývoj
našeho vzájemného poměru, který
smlouvou o přátelství a vzájemné
pomoci zaznamenal význačnou etapu tohoto rozvoje
na cestě do budoucnosti. Normalisování diplomatických
styků s varšavskou vládou bylo pro nás
východiskem nové politiky, neboť - jak to řekl
polský ministr zahraničních věcí
Zikmund Modzelewski při projednávání
ratifikace smlouvy v polském sejmu - tábor polské
demokracie dal již v údobí polského
komitétu národního osvobození najevo
kladné stanovisko k Československé republice,
stanovisko, které došlo svého výrazu
zejména v bezpodmínečném odsouzení
onoho úseku polsko-československých styků,
o němž se dnes nebudu šířit.
Obě naše demokracie, polská i československá,
postavily se tedy ihned s plnou odpovědností na
kladné stanovisko a odvodily z této nové
koncepce logické důsledky. Uzavřeli jsme
mezi sebou řadu úmluv, které prakticky ukazují
snahu o vytváření stále užších
vzájemných styků. Jsou to na příklad
smlouva o revindikaci, o repatriaci, smlouva o styku leteckém,
dále řada menších smluv, na příklad
o úpravě transitu přes obě země
a podobně. Také naše styky na poli širší
mezinárodní spolupráce daly řadu positivních
výsledků. Mohu zde vzpomenouti spolupráce
obou našich národů v rámci různých
orgánů Spojených národů a tato
spolupráce se prohloubila při projednávání
mírových smluv s bývalými nepřáteli,
při čemž počátek byl učiněn
již na pařížské konferenci při
jednání o mírové smlouvy s bývalými
souběžci Německa.
Otázka, která nejvíce sblížila
stanoviska obou vlád, byla ovšem otázka Německa.
Není zajisté pochybnosti o tom, že evropský
mír závisí v prvé řadě
na tom, jak bude rozřešena právě tato
otázka. Historie našich obou národů
nás dostatečně poučila, že německé
nebezpečí nesmíme podceňovat. Ani
dnes, kdy Německo bylo poraženo tak, jak snad nikdy
předtím v historii, nesmíme pouštět
se zřetele, že německý národ
tu je a že dosud není vyléčen z nejhroznější
nákazy moderní doby, nákazy nacismu. Mír
Evropy bude zabezpečen, až bude možno německý
národ zcela zbavit této infekce a až bude možno
Němce převychovat ve skutečnou demokracii.
A nesmíme si zastírat, že před námi
je zvláště obtížný úkol,
který si vyžádá značného
úsilí a dlouhé doby. To znamená, že
pro oba naše státy klade se úkol zabezpečit
se proti všem překvapením, která by
v budoucnosti mohla z této otázky vyvstati.
Již v době, kdy jsme podpisovali v Moskvě dne
12. prosince 1943 spojeneckou smlouvu se Sovětským
svazem, měli jsme na mysli tyto skutečnosti, a proto
byl k této smlouvě připojen dodatkový
protokol, který předvídal, že se i demokratické
Polsko připojí k našemu obrannému systému,
a dnes předkládáme ústavodárnému
Národnímu shromáždění
k ratifikaci smlouvu o přátelství a vzájemné
pomoci, která byla podepsána ve Varšavě
dne 10. března 1947 a která jasně nám
ukazuje, že si oba naše národy uvědomily
ono společné nebezpečí, které
nejen průběhem našich dějin, ale zejména
v posledních letech hrozilo přímo vyhubením
jak národům českému a slovenskému,
tak i národu polskému.
Tato smlouva je výrazem pochopení této skutečnosti
a současně i vědomí, že v našem
spojení je síla a že spolupráce obou
našich států bude nejlepší obranou
proti všem pokusům o útok, které by
mohly přijít s německé strany. (Potlesk.)
Tato smlouva je obdobná našim spojeneckým smlouvám
se Sovětským svazem a Jugoslávií.
Doplňujeme tak systém slovanské obrany na
základě zkušeností poslední války,
která nám ukázala, před jakým
smrtelným nebezpečím jsme stáli. Smlouva
vychází z přesvědčení,
že jí přispějeme nejen k zabezpečení
svých vlastních států a jich obyvatelstva
před nebezpečím útoku Německa,
kdyby chtělo opětně ohrozit naši svobodu,
nezávislost a územní celistvost, ale vychází
také z přesvědčení, že
přispěje k zachování míru vůbec,
jak je to také cílem organisace Spojených
národů, jejímiž jsme oba členy.
Smlouva nás chrání, stejně jako Polsko,
také pro případ, kdyby kterýkoliv
jiný stát se v této politice útočnosti
s Německem spojil. Tyto závazky a toto zabezpečení
jsou stanoveny v článcích 2 a 3, které
zní: "Vysoké smluvní strany se zavazují,
že učiní společně všechna
opatření ve své moci, aby znemožnily
jakoukoli novou hrozbu útoku se strany Německa nebo
kteréhokoliv jiného státu, který by
se s Německem přímo nebo jakkoli jinak sdružil.
Za tím účelem se Vysoké smluvní
strany zúčastní v duchu nejupřímnější
součinnosti všech mezinárodních akcí
směřujících k zachování
mezinárodního míru a bezpečnosti a
plně přispějí k tomu, aby se tento
cíl stal skutkem.
Při provádění této smlouvy
budou Vysoké smluvní strany dbát svých
závazků jakožto členů organisace
Spojených národů.
Kdyby jedna z vysokých smluvních stran byla zapletena
do nepřátelství s Německem, které
by obnovilo svou útočnou politiku, nebo s kterýmkoli
jiným státem, který by se s Německem
v této politice sdružil, poskytne jí neprodleně
druhá Vysoká smluvní strana vojenskou pomoc
a veškerou jinou podporu všemi prostředky, které
má po ruce." - Potud smlouva.
Z těchto článků smlouvy vyplývá,
že závazky druhé strany vstupují v platnost
okamžitě, jakmile se objeví skutečnosti,
na něž citované články poukazují.
Myslím, že tato smlouva nám poskytuje co nejúčinnější
možnosti spolupráce a obrany právě proto,
že zavazuje k součinnosti druhou stranu ihned a bezprostředně.
Pan polský zahraniční ministr se zmínil
ve svém projevu před polským sejmem o tom,
že již sám fakt umístění
těchto článků ve smlouvě je
dobrým prostředkem k zajištění
míru, neboť útočník, bude-li
vědět o tom, že při napadení
jednoho ze států bude mít okamžitě
co činit bez jakýchkoli diskusí se všemi
našimi spojenci, bude se bát útoku, zdrží
se ho a bude nucen vésti politiku umírněnosti.
Souhlasím plně s tímto názorem a soudím,
že tato mechanika smlouvy je značným příspěvkem
k zabezpečení míru.
Jak jsem se již na počátku zmínil, je
naše spojenecká smlouva s Polskem základnou
a východiskem dalšího rozvoje styků
našich obou států. Prohloubení práce
kulturní a hospodářské je tudíž
jen logickým pokračováním toho, co
jsme již začali a čemu jsme dali rámec
politický.
Kulturní vztahy československo-polské mají
již skoro tisíciletou tradici. Oba sousedící
slovanské národy působily na sebe vzájemně
takřka od počátku své národní
a státní existence různými duchovními
vlivy. Dějinnou iniciativu měli střídavě
Poláci a Češi. My jsme během středověku
a raného novověku třikrát významně
zasáhli do kulturního vývoje Polska a po
každé při tom přispěli ke kulturnímu
jeho rozkvětu. Byli to Češi, kteří
věrozvěstnou činností sv. Vojtěcha
se stali průkopníky křesťanské
myšlenky v Polsku. Bylo to husitské hnutí,
jež v XV. století mocně zapůsobilo svými
prvky národně uvědomovacími, náboženskými
i sociálními na veškerý duchovní
i kulturní život Polska. A v XVII. století
konečně Češi prostřednictvím
svého velkého Jana Amose Komenského, žijícího
v emigraci v Polsku, seznámili polský národ
s průbojnými myšlenkami na poli výchovy.
Uvědomělé kulturní vztahy v dnešním
slova smyslu mezi Čechy, Slováky a Poláky
byly navázány až v XIX. století. Myšlenka
slovanské vzájemnosti u obou národů
se rozvinula, stejně jako u ostatních slovanských
národů, když vyšla slavná kniha
Jana Kollára "O vzájemnosti kmenů slovanských",
která se stala evangeliem všech Slovanů. V
té době také počala polská
literatura mocně působit na literaturu českou
a pak i slovenskou. Byl to především velký
polský romantik Mickiewicz, dále básnici
Slowacki a Kraszynski a jiní polští spisovatelé,
kteří se stali vzorem tehdejších mladých
českých spisovatelů a kteří
měli tak blahodárný vliv na mladou českou
poesii, především na prvního velkého
českého básníka K. H. Máchu.
Boje polských vlastenců za obnovení samostatného
Polska v letech třicátých a šedesátých
tvořily při tom velkolepým polským
literárním dílům mohutné pozadí.
Není divu, že uprostřed XIX. století
cítil český národ upřímně
polonofilsky.
Když po prvé světové válce Československo
a Polsko znova nabyly samostatnosti, probíhala výměna
kulturních statků mezi oběma zeměmi
již do jisté míry automaticky. Vynikající
literární díla jednoho národa byla
překládána do jazyka národa druhého.
Byly pořádány výstavy vynikajících
umělců obou národů, byly uskutečňovány
vzájemné zájezdy vynikajících
osobností do druhé země. V Československu
i v Polsku se postupně vypracovala řada kulturních
historiků, kteří soustavně studovali
kulturní vztahy národa polského a československého
a obohacovali své země knihami o této otázce.
Na straně polské byl to zvláště
osvědčený pracovník na poli sblížení
obou národů Marjan Szyjkowski, který napsal
význačnou knihu "Polská účast
v českém národním osvobození."
Pak přišla druhá světová válka,
v níž Němci chtěli vyhubit československý
i polský národ. Drtivý německý
úder a osvobozovací čin velké sovětské
armády otřásly celou strukturou obou národů
a zejména v Polsku měly za následek úplnou
likvidaci předválečných zbytků
feudalismu. Národy polský a i český
a slovenský stojí od té doby na stejné
demokratické základně, která slibuje
velmi mnoho pro další rozvoj kulturních vztahů
polsko-československých. Hned po skončení
druhé světové války byly kulturní
vztahy obou zemí obnoveny. Iniciativu tu měli Poláci,
kteří již v červnu 1945 dali podnět
k několika zájezdům různých
československých delegací pedagogických
a osvětových na různé sjezdy a oslavy
v Polsku. Toho roku se zúčastnila čs. delegace
i oslav grunewaldské bitvy. V r. 1946 byly uspořádány
v obou zemích výstavy, které měly
seznámit veřejnost s utrpením druhého
národa za války. Zatím co v Československé
republice byla uspořádána výstava
"Varšava žaluje", byla v řadě
polských měst uspořádána výstava
čs. odboje.
Dílu vzájemného poznání a sblížení
posloužilo zejména uskutečňování
myšlenky zájezdů skupin spisovatelů
jedné země do země druhé. V měsíci
říjnu 1946 přijelo do Československa
na celoměsíční pobyt pět polských
spisovatelů: Zofie Nalkowska, Jan Wiktor, Pola Gojawiczynska,
Jerzy Andrzejewski a Julian Przyboš. Tato návštěva
měla velmi srdečný ohlas v čs. kulturní
veřejnosti. Čeští a slovenští
spisovatelé oplatí polským svým kolegům
jejich návštěvu v nejbližší
budoucnosti. Loňského i letošního roku
hostovali v Československu vynikající polští
umělci Uminska, pianistka Halina Sembrat a dirigent Górzynski,
v Polsku naše pěvkyně Prchlíková.
Významnou manifestací polsko-československého
přátelství byl r. 1946 hromadný zájezd
bývalých čs. politických vězňů
do Osvětimi. Svého pobytu v Československu
za loňských únorových jednání
československo-polských využili polští
universitní profesoři Piwarski, Goetel, Leszycki,
Bolewski, Urnczyk k navázání, po příp.
k obnovení styků se svými čs. kolegy.
Do Prahy zajel rovněž polský ministr spravedlnosti
H. Swiatkowski, který tu pronesl přednášku,
a počátkem letošního roku přednášeli
tu na pozvání svých čs. kolegů
polští právníci Sawicki a Siewierski.
Kromě toho řada kulturních institucí
obou zemí navázala již soustavné styky.
Vyměňují si publikace a informují
se navzájem o své činnosti. A tak bych ve
výpočtu událostí na poli kulturní
spolupráce, slibně se vyvíjející,
mohl pokračovat. Dáme tomuto snažení
co nejdříve i právní základnu
kulturní dohodou československo-polskou.