Při každé příležitosti se
hovoří a v tisku píše o tom, jak rozbujelá
je naše administrativa a jak těžkopádné
je vyřizování věcí, jež
by neměly býti zdržovány, a přece
každá snaha po zjednodušování naráží
na nepochopení. Prosím, nechtěl bych, aby
to bylo vztahováno na jedno místo, to patří
do všech těch resortů. Víme, že
vláda je přímo zavalena prací, že
její výkon často přesahuje lidské
síly a že se dostává těžko
k tomu, aby projednala nutné otázky. To by však
nemohlo omlouvati v tom případě, kde návrh
zákona je několik měsíců hotov
a kde bylo možno předložit jej sněmovně
k projednání. Ostatně tento návrh
byl nyní mými soudruhy podán přímo
a je na sněmovních výborech, aby se touto
otázkou, tak důležitou pro celé naše
plánované hospodářství, zabývaly.
Mluvíme o přebujelé administrativě
a víme, že předpokladem pro restrikci je především
velkorysá reorganisace a zjednodušení. A přece
není chuti se touto otázkou vážně
zabývati. Alespoň osud návrhu na reorganisaci
plánovací služby tomu nasvědčuje,
ač v předvánočním exposé
bylo panem předsedou vlády jasně prohlášeno,
že vláda považuje za svoji povinnost v době
co nejkratší připravit a sněmovně
předložit zmíněný návrh.
Zatím kdekdo plánuje a kdekdo do toho mluví,
zvyšuje se nepřehlednost, dosažené výsledky
provádění jsou jednotlivými sektory
výroby oznamovány řadě institucí,
jež se domnívají, že plní důležitou
funkci, když registrují a dělají statistiky
na mnoha a mnoha místech. Utápíme se prostě
v moři papíru, a to namnoze zbytečně.
Namísto účelné reorganisace a sloučení
dosavadních institucí vyvoláváme další.
Zákon o zabezpečení pracovních sil
pro provedení dvouletky je nám sympatický,
a to s několika hledisek. Uvedu jeden příklad,
ač podobných bylo by možno uvésti řadu.
Generální sekretariát Hospodářské
rady připravil pro vládní usnesení
pečlivě rozbor potřeby pracovních
sil. Pravda, byl při tom odkázán na zprávy
jednotlivých výrobních odvětví
a nemohl dosti dobře posouditi, zda požadavky národních
podniků i soukromých podnikatelů, pokud běží
o potřebu pracovních sil, odpovídají
skutečnosti. Je známo, že podniky ve snaze
zajistiti si dostatečnou reservu pracovních sil,
zejména pro dosud velkou fluktuaci, požadovaly takový
počet, který neodpovídá skutečné
potřebě. Pro dílčí úkol
výroby ku př. obráběcích strojů
je udána i potřeba nekvalifikovaných sil.
Při svých příležitostných
návštěvách v některých
závodech jsem zjistil, že těchto sil je nadbytek
a že nejsou využity. V jednom jediném závodě
je takovýchto přebytečných sil 450
a je velmi těžko přeřaditi je tam, kde
jich je zapotřebí, protože předně
je to nepopulární pro správu závodu
i pro závodní radu, za druhé brání
se tomu i zaměstnanci sami, protože v návrzích
na propuštění není často dbáno
zásad spravedlnosti. Při tom závod, o kterém
se zmiňuji, má své hospodářství
za minulý rok celkem v rovnováze, ač by mohl
být silně aktivní a ač by mohl přikročit
k snížení cen svých výrobků
v zájmu snazšího odbytu za hranicemi. Vždyť
jen mzda zmíněných 450 dělníků
včetně sociálních břemen činí
ročně více než 15 milionů korun.
Zákon, který projednáváme, je nám
dále sympatický proto, že stanoví spravedlivé
pořadí těch, kteří mají
býti přemístěni do zaměstnání,
kde bude lépe využito jejich pracovní síly.
Není třeba, abychom si zastírali, že
velmi často při propouštění zaměstnanců
rozhodovaly jiné motivy než spravedlivé. Často
to bylo i politické zaměření dělníka,
které spolurozhodovalo. A tu, ač jsme byli vnitřně
přesvědčeni, že některé
síly jsou v tom či onom závodě přebytečné,
bránili jsme se jejich propuštění z
toho prostého důvodu, že jsme nenahlíželi,
proč má býti propuštěn dělník
nejen věkově, ale i pokud běží
o délku zaměstnání starší,
proč má býti propuštěn táta
s děcky a ne svobodný, který by mohl snáze
přijmouti zaměstnání jinde. Zákon
spravedlivě přihlíží ke všem
těmto skutečnostem a přináší
nám do pracovišť potřebný klid
a pořádek.
Další, neméně důležité
a nám sympatické ustanovení je, že projednávaný
zákon řeší do značné míry
postavení žen v zaměstnání. Nařízením
ministra sociální péče budou po slyšení
jednotného odborového hnutí stanoveny druhy
práce, na něž bude míti žena nárok
před mužem. Již při projednávání
tohoto zákona ve výborech jsem o této otázce
hovořil. Vím, že tu budou určité
těžkosti a že důsledné provádění
těchto zásad nám přinese mnohé
potíže. Je to ta věčná konkurence
ženské pracovní síly, na kterou jsme
dříve hleděli s takovou nepřízní
v dobách, kdy nebylo dostatek práce pro muže
- živitele rodin a kdy levnější pracovní
síla ženy vytlačovala muže ze zaměstnání.
Ideálem nás všech by bylo, aby se žena
věnovala domácnosti a výchově dětí
a aby muž svým pracovním výdělkem
dostatečně zabezpečil výživu
rodiny. Pravda však je, že žen je více než
nás mužů, že jsou ženy, které
nemají děti, že jsou ženy neprovdané
a že naše vlast potřebuje nutně každou
pracovitou ruku. Na svých cestách v cizině
jsem velmi často viděl ženy zaměstnané
u prací, jež u nás jsou vyhrazeny jen a jedině
mužům. Viděl jsem ženy jako vlakvedoucí,
jako řidičky autokarů, autobusů, průvodčí
ve vlacích a tramwayích, v kovodělných
závodech u obráběcích strojů,
ba i u velmi namáhavých prací, ve kterých
žena plně zastala muže. Viděl jsem tyto
ženy v podobných zaměstnáních
v hlubokém míru, nikoliv ve válce. Když
jsem vyslovil podiv nad tím, že žena pracuje
i při takové práci, jako je u bucharu, řekl
mi inženýr, který mě doprovázel:
My ženu k této práci nenutíme, jsme
však rádi, že ji koná. Píšeme
o ní a říkáme: "Hle žena,
která plně zastane muže v době, kdy
vlast bude v nebezpečí a kdy ji muž půjde
brániti." Dnes dopoledne jsme byli na Olšanských
hřbitovech poklonit se památce padlých Rudoarmějců.
Ano, byla to především sovětská
žena, která má nehynoucí zásluhu
o záchranu své vlasti a o záchranu lidství
celého světa a která má nehynoucí
zásluhu i o záchranu naši, neboť kovala
zbraně v době, kdy muži bojovali.
A přece cítíme u nás jakousi nespravedlnost
vůči ženám. Jsou obory lidské
práce, které při veškeré tak
vychvalované rovnoprávnosti žen a mužů
jsou ženám uzavřeny. Naproti tomu můžete
vidět ženy při pracích, které
se pro ně nehodí. Lopata, kolečka, nošení
cihel a stavebního materiálu, to není práce
pro ženu. A přece i dnes u těchto prací
ženu vidíte. Jen probůh o tom nemluvit, lidé
to neradi slyší a jsou velmi pobouřeni, čtou-li
dvouřádkový komentář naší
zpravodajské sněmovní služby, která
stručně a heslovitě zachytí podstatu
pronesených názorů. Pražský "Elektrikář",
závodní časopis zaměstnanců
pouličních drah, si velmi prudce na mne vyjel, že
prý jsem označil službu průvodčích
u tramwayí za lehkou, ač jsem o lehké nebo
těžké práci průvodčích
vůbec nehovořil. Jsou to potíže, ale
musíme mít odvahu je řešit. Žena
má plné právo, aby se uplatnila ve všech
oborech práce, a my máme naproti tomu svatou povinnost
vyhradit ženě přednostní nárok
na práci všude tam, kde je méně namáhavá
a kde nás žena stejně nahradí. Jsou
zaměstnání, v nichž v některých
státech muže neuvidíte. Jsou to především
obchody. Ve Švýcarsku neuvidíme téměř
ani v jednom koloniálním nebo textilním obchodě
muže. V těchto státech je totiž ustálený,
nikde nepsaný a přece jen přesně dodržovaný
zákon: právo ženy na ty pracovní obory,
pro které se svým založením hodí
lépe nežli my muži.
Zákon o mobilisaci pracovních sil nám musí
zabezpečiti zdar dvouletky. Potřebujeme zmodernisovat,
technicky zdokonalit svoji výrobu. Potřebujeme zabezpečit
zemědělce a s úspěchem rozvinout stavební
ruch. Ke všem těm úkolům je třeba
pracovitých lidských rukou. Chceme přece
stát, v němž se budou všichni na práci
podílet a také na jejím ovoci. Budujeme stát,
ve kterém nemá být sociálních
křivd ani bídy pro jedny a blahobyt pro druhé.
Svou sociální politiku zaměřujeme
k tomu, abychom překonali kapitalismus, jinak by on překonal
nás se všemi našimi ideály. Rozhodli jsme
se pro cestu demokratického socialismu. Ukládáme
tím státu a sobě nezbytná břemena
a snad si jich ukládáme více, než jsme
schopni unésti. Činíme tak však v naději,
že se nám podaří rozvinout všechny
výrobní síly natolik, aby náš
národní důchod snesl ta veliká odčerpávání,
jež věnujeme vyrovnávání sociálních
nepoměrů. Proto se snažíme i tímto
zákonem rozšířit okruh těch,
kteří národní důchod vytvářejí.
Podaří se nám to, budeme-li důslední
v provádění všech nezbytných
opatření, jež leckdy nejsou populární,
za něž však máme bráti kolektivní
odpovědnost a nečiniti je předmětem
stranického prospěchu. Dojde k novým opatřením,
protože k nim dojít musí. Je to především
přesun jisté části veřejných
zaměstnanců do oborů, pro něž
se tito svým odborným výcvikem lépe
hodí. Snad by bylo bývalo lépe, kdybychom
přece jen tuto otázku byli řešili zároveň,
jak to ostatně bylo ministrem sociální péče
původně navrhováno. Mluví pro to nesporně
především psychologické důvody,
neboť lidé dovedou snáze pochopit nezbytná
generelní řešení než řešení
dílčí. Buďme však při stanovení
zásad restrikce spravedliví a nedopouštějme
se chyb, jež by musely působiti jako úmyslné.
Vím, že problém restrikce veřejných
zaměstnanců souvisí úzce s reorganisací
státní a veřejné služby a že
bez ní se nám nepodaří dosíci
úspěchů. Ostatně dokonalým
zjednodušením státní správy vyřešíme
i řadu věcí, jež nám dosud brzdí
všechno naše úsilí o urychlení
úředního jednání. Mám
na mysli především potíže, které
nám brání rozvinout stavební ruch.
Pokud se nepostaráme, aby zmizela řada zákonných
předpisů a nařízení, z nichž
mnohé nám tu zanechali okupanti jako památku
a s nimiž jsme se nedovedli dosud vypořádati,
nebude nám pomoženo. Ponechme úředníkům
možnost vlastní iniciativy a rozhodování
při osobní odpovědnosti a půjde to.
Musíme míti také odvahu i k takovým
opatřením, jež budou zasahovat do domnělých
práv, jaká nám byla presentována liberalistickým
myšlením. Před dvěma dny přidělil
iniciativní výbor k projednání návrh
zákona podaný posl. dr Krajinou, dr Chudobou,
dr Bělehrádkem a Daxnerem o přijímání
posluchačů na vysoké školy. Kvitujeme,
že také touto otázkou se budeme zabývat,
neboť musíme vycházet ze zásady, že
studentům vysokých škol, kteří
se po léta připravují pro své pozdější
povolání, musí být toto povolání
zabezpečeno. Rozhodli jsme se pro plánovité
hospodářství a musíme jít do
důsledků. Studenti vysokých škol jsou
určeni ku práci, na níž mají
mít právní nárok. Není přece
možné, abychom je nechali léta studovat a při
tom věděli positivně, že je nebudeme
moci umístiti úměrně k jejich vzdělání.
Již dnes cítíme značný tlak vyvolaný
nemožností umístit absolventy některých
škol. Úřady ochrany práce by nám
mohly předložit smutné doklady o těžkostech
při umisťování absolventů středních
škol. Je jasné, že se neobejdeme do budoucnosti
bez řádné regulace přílivu
mládeže na střední, odborné a
vysoké školy. Čím dříve
tak učiníme, tím lépe. Tím
lépe pro budoucnost našich vlastních dětí.
Kolegyně Šimonková zde mluvila o tom,
že v prvém období republiky mnohdy lidé
s akademickým titulem, s akademickým vzděláním
museli přijímat práci na stavbách
a v podobných zaměstnáních.
Připomínám k tomu jenom jeden fakt, o kterém
všichni ostatně víme, že se nám
ku př. na architekturu přihlásilo 1200 posluchačů
a jenom jeden, jediný učeň do zednického
povolání. A vidíte, i kdybychom postupovali
tak, jako postupujeme nyní, na tomto případě,
který máme z loňského roku zde v Praze,
bychom viděli, že pak by nezbylo nic jiného,
než aby lidé s vysokoškolským vzděláním
šli dělat tyto manuelní práce, kdybychom
neměli pro tyto práce dostatek sil. Je to ukázka
doby velmi nezdravá, která se projevuje v útěku
od manuelní práce. Bylo tu již o tom několikráte
hovořeno a velmi pěkně to charakterisoval
posl. Vojta Beneš v úvaze o černé
a bílé práci. Je to chybný názor
na práci, který je příčinou
tohoto problému a který spočívá
především v odlišném provedení
košického vládního programu, i pokud
jedná o národním důchodovém
pojištění. Tím se mnohé změní
ku prospěchu našeho hospodářského
života.
Kvitujeme, že celý zákon o mobilisaci pracovních
sil je proniknut především zásadou dobrovolnosti,
že však má i svá pevná ustanovení,
jež budou uplatněna vůči těm,
kteří se práci úmyslně vyhýbají.
Souhlasíme, aby těchto ustanovení bylo plně
využito. Je to hospodářská nezbytnost
a je to především otázka mravní,
otázka posílení pracovní morálky.
V závěru bych chtěl promluviti o těch,
kteří budou při provádění
tohoto zákona nejvíce dotčeni a jejichž
dobrá nebo špatná práce bude míti
vliv na dobré nebo špatné výsledky našeho
hospodářství. Jsou to zaměstnanci
úřadů ochrany práce, zaměstnanci
z veřejných zaměstnanců nejmizerněji
honorovaní. Jsou špatně placeni především
proto, že u nich není provedena systemisace, že
je mezi nimi 80% smluvních. Mohl bych tu přečísti
dopisy těchto zaměstnanců. Jejich průměrný
plat nepřesahuje 2250 Kčs měsíčně,
ženatého doktora práv, otce dítěte,
necháváme pracovat za pouhých 1935 Kčs
měsíčně. Požitky smluvních
zaměstnanců těchto úřadů
sotva přesahují 2000 Kčs. Mluvíme-li
o časté a nežádoucí fluktuaci
u zaměstnanců, potom je u úřadů
ochrany práce přímo hrozivá. Že
to na kvalitě úřednictva nepřidá,
je pochopitelné. Jak také jinak mají míti
tito lidé chuť ku práci, když denně
jsou jim hlášena volná místa daleko
lépe honorovaná než jejich. Je jasné,
že to svádí k útěku od vlastní
práce. Ministerstvo soc. péče si bylo vědomo
tohoto nepoměru a proto již 21. září
minulého roku učinilo návrh vládního
usnesení o přiznání služebních
přídavků zaměstnancům úřadů
ochrany práce. K tomuto návrhu zaujalo ministerstvo
financí dopisem ze dne 23. října, dále
ministerstvo vnitra dopisem z 9. listopadu a nejvyšší
kontrolní úřad dopisem ze dne 3. října
min. roku odmítavé stanovisko s odůvodněním,
že nelze zásadně povolovat platové nadlepšení
jedné části veřejných zaměstnanců.
Je pravda, že Ústřední plánovací
komise ve své schůzi 9. ledna t. r. přihlédla
k tomu, že platy těchto zaměstnanců
jsou mizerné, a doporučila, aby přídavky
ministerstvem sociální péče byly poskytnuty
jako přídavky výkonnostní. Toto uznání
a doporučení zůstalo však na papíře
do doby, dokud jsem se svými klubovními kolegy nepodal
vlastní iniciativní návrh zákona,
který byl sněmovně dne 20. března
t. r. rozdán. A nastojte! Ihned se o zaměstnance
úřadů ochrany práce projevil neobvyklý
zájem. Dne 3. dubna dostalo předsednictvo sněmovny
dopis z úřadu předsednictva vlády,
ve kterém se sděluje, že podle zprávy
v tisku - Národní osvobození ze dne 29. března
- byl v parlamentě rozdán návrh zákona
o zvláštních služebních přídavcích
zaměstnancům úřadů ochrany
práce. Kolega posl. inž. Reiman z úřadu
předsednictva vlády nás upozorňuje,
že ministerstvo soc. péče dne 21. září
1946 podalo podobný návrh vládního
usnesení a že na základě tohoto návrhu
bylo zahájeno užší meziministerské
řízení, které však nyní
bude urychleno a v nejbližší době uzavřeno.
Úřad předsednictva vlády nám
dává k úvaze, že úprava zvláštních
služebních přídavků tohoto rázu
zákonem je neobvyklá a že pokud se tak stalo
zákonem č. 103/46 Sb., bylo to jen proto, že
šlo o soudce a že zákonná forma úpravy
byla odůvodněna tentokrát ústavními
zřeteli.
Dovolte mi, abych o správnosti postupu a argumentaci úřadu
předsednictva vlády pronesl své námitky.
Předně neupravovali jsme špatné platy
jen soudcům. Také vojenským gážistům
i zaměstnancům finanční prokuratury
a jiným jsme zde formou zákona přídavky
poskytli. A dále není správné tvrzení,
že připomínkové řízení
o návrhu ministerstva soc. péče nebylo dosud
dokončeno, ale pravda je, že jak ministerstvo financí
a vnitra, tak i nejvyšší kontrolní úřad
sdělily svá zamítavá stanoviska, a
to již v říjnu minulého roku, jak jsem
ostatně již uvedl, a že tím připomínkové
řízení bylo fakticky skončeno, neboť
se odmítavě vyslovily všechny kompetentní
orgány.
Dalším podáním z 30. dubna bylo předsednictvu
sněmovny sděleno, že otázkou se bude
zabývat personální komitét ministrů
dne 6. května 1947 a že patrně ještě
týž den bude návrh projednán ve vládě.
Schůze se včera nekonala a má snad o věci
býti rozhodováno dnes.
Proč o tom hovořím? Věřte,
že je mi to opravdu lhostejno, zda přídavky
těmto špatně placeným a při tom
svědomitým lidem budou poskytnuty přímo
vládním usnesením anebo usnesením
sněmovny. Pravda však je, že kdybychom tento
návrh nepodali, nic by se nestalo. Hlavně, že
tento spravedlivý požadavek bude splněn, ať
již vládou, nebo námi. Vždyť je to
naše vláda, máme k ní důvěru
a v jejím úsilí ji zajisté všichni
rádi podporujeme. Ale co zaslouží kritiky,
je způsob, jakým se vyznamenává úřad
předsednictva vlády. Dopis předsednictvu
sněmovny z 3. dubna je podepsán panem posl. inž.
Reimanen, a on mi promine, pochybuji-li v tomto případě
o fair play. Kdyby byl kol. Reiman z vlastní iniciativy
podal zmíněný návrh, měl bych
z tohoto návrhu upřímnou a opravdovou radost
a našel by v nás upřímné podporovatele
takovéhoto návrhu. Nám opravdu nejde o stranickou
popularitu, ale o skutečnou pomoc těm, kteří
ji potřebují. Ale co třeba vytknout, je praxe,
která se u nás zahnízdila a která
spočívá v malicherném znemožňování
iniciativy kohokoliv jiného, kdo není straníkem
kolegy inž. Reimana.
Svou iniciativou v rozpočtové debatě a vyvolaným
usnesením v pozdějším jednání
ve věci hotelu Astoria-Wilson přinesl jsem za pomoci
poslanců Štětky, dr Zibrína
a Vičánka státu úsporu, přesahující
31 milionů Kčs. A kde jste o tom četli nebo
kde jste slyšeli, že se s tím strana honosí?
Nám nejde opravdu o nic jiného než o práci
pro stát a lid. Snad je to naše chyba, že o ní
méně mluvíme. Tož mluvme o ní
všichni méně, ale dejme se do ní!
Přijímáme zákon o mobilisaci pracovních
sil. Nemyslíte, že bychom měli mobilisovat
především sami sebe? Mobilisovat ve vzájemné
slušnosti, úctě a vážnosti? (Potlesk.)
Nemyslíte, že bychom měli přestat s
vožením traktorů do májových
průvodů, (Potlesk.) těch traktorů,
na nichž přece pracují příslušníci
všech stran, a nikoli jenom strany jedné? To je také
naše práce tam. A mluvíme-li o tomto případě,
pak je to nejlépe vidět na volbách do závodní
rady ve Zbrojovce, kde všechny strany šly proti našim
lidem a kde se ukázalo, že těch hlasů
sociálně demokratických je 28 procent, prosím
pěkně! Tak myslím, že v tomto ohledu
je to majetek nás všech a také chlouba nás
všech a že bychom měli začít přestávat
s tvrzením, že jenom jedni a nikoli ti ostatní
mají zájem o blaho lidu. (Výkřiky.)