Tato zásada se prvně objevila v zákoně
o dvouletce. Dříve liberalističtí
národohospodáři uváděli zavádění
ekonomického hospodaření do výroby
mezi právy a úkoly podnikatele, a právě
z toho odvozovali jeho nárok na podnikatelský zisk.
V praxi to ovšem vedlo k vykořisťování
pracujících a k jejich bezmeznému plundrování.
Dnes u nás přechází povinnost uplatňovat
zásadu ekonomie v hospodářství na
náš lidově demokratický stát.
K formám zásahů, jimiž bude nutno zásadu
správními orgány uplatňovat, se vrátím
ještě v závěru.
Dále pojednává osnova o začlenění
do práce osob schopných a dosud nepracujících.
Pokud se přihlásí dobrovolně k začlenění,
budou jim poskytnuty všechny výhody, jež jsou
stanoveny pro osoby opouštějící méně
důležitý obor za tím účelem,
aby pracovaly na místě důležitějším.
U nepracujících, kteří se nezačlení
dobrovolně do práce, u notorických flákačů
a osob živících se šmelinou pak zakročíme
co nejpřísněji podle předpisů
o všeobecné pracovní povinnosti. Zakročíme
ne proto, že by jejich pracovního úsilí
bylo naší dvouletce tolik třeba a že bychom
se nemohli bez nich obejít, nýbrž proto, že
je to naše povinnost vůči všem poctivě
pracujícím, aby si z jejich, z celonárodního
produktu tyto černé živly neopatřovaly
to, co jim nepatří. Budeme do krajnosti hájit
zásadu, že kdo společně netvoří,
nemá také práva podílet se na výsledcích
práce. (Potlesk.)
Dalším významným opatřením,
o němž osnova zákona jedná, jest úprava
přechodu osob, které mohou být na dosavadních
pracovních místech postrádány, do
oborů, kde je jich naléhavě třeba.
Stanoví se zde spravedlivé zásady pro výběr
zaměstnanců, kteří mají býti
uvolněni, jakož i záruky, aby nebyli poškozeni
včleněním do nového zaměstnání.
Obdobné předpisy platí též při
přemístění zaměstnanců
u téhož zaměstnavatele nebo při uvolnění
zaměstnanců v důsledku úředně
nařízených organisačních opatření
v hospodářství.
Důležité bude navrátit odborně
vyškolené nebo vycvičené pracovní
síly do jejich původního povolání.
Domnívám se, že toto opatření
přispěje ke krytí potřeby pracovních
sil v opomíjených oborech, o nichž jsem již
hovořila. Nebylo by ani sociálně spravedlivé,
ani by nevyhovovalo zásadě ekonomie, kdybychom do
oněch oborů včleňovali bez výběru
ty osoby, které jsou jakýmkoli způsobem uvolněny
nebo se hlásí o práci. Považuji za vhodnější,
abychom vytvořili takovou situaci, aby osoby, které
v oněch odvětvích jako ve svém hlavním
povolání pracovaly a z nějakého důvodu
je opustily, byly přivedeny k tomu, aby znovu vykonávaly
svou práci na důležitějším
místě, kde budou míti vyšší
výkon, bude jich lépe využito a budou lépe
honorovány.
Netrpělivě jsou očekávána ustanovení
týkající se zvýšení počtu
pracujících žen a zařazení do
práce osob se sníženou pracovní schopností.
Vyskytuje se trapný zjev, že ženy a invalidé
se z existenčních důvodů hlásí
o práci, ale nedostávají ji, a je to způsobeno
částečně tím, že výroba
ještě není na takové výši,
aby byla pracovní příležitost pro všechny,
nebo také tím, že je někdy nedostatek
surovin. Mnohdy je vinno konservativní stanovisko správ
závodů. Jindy jsou to někteří
členové závodních rad, kteří
ženy a invalidy odmítají a nechtějí
jich použíti pro práci, kterou by dobře
zastali. Na mnohých pracovních místech, hlavně
u úřadů, zaměstnávají
zdravé silné muže, často vysoce kvalifikované,
kteří nám chybějí v jiných
oborech a závodech; nebo je pro sebe reklamuje přímo
ten závod, který ženy a osoby se sníženou
pracovní schopností odmítá. Tato situace
se dá řešiti právě jen opatřeními,
jež osnova zákona obsahuje, tím, že se
určitá lehká práce vyhradí
ženám a invalidům a nebudou při ní
moci býti zaměstnáváni muži.
Osnova zákona dále řeší pracovně-právní
otázky tak, aby nedošlo k poškození zaměstnanců,
kteří nastoupí nebo změní místa
v důsledku národní mobilisace práce.
Jde tu o zachování nároku na remuneraci,
dovolenou, výhodnějšího sociálního
pojištění, možnosti vykonat učňovskou
zkoušku, jakož i zachování důchodu
poživatelům invalidního a starobního
důchodu, kteří nastoupí do zaměstnání.
Důležitý je předpis, podle něhož
budou zřízena střediska pro odborný
výcvik a zaškolení zaměstnanců,
a pak ustanovení o vyrovnávání rozdílu
mezi výdělkem dosavadním a výdělkem
novým pro přechodnou dobu, kdy zaměstnanec
bez vlastní viny nemůže dosáhnouti plného
pracovního výkonu. Zachovati zaměstnancům
platové vyrovnání i po další
dobu by bylo nevhodné a vedlo by k poklesu pracovní
morálky a k nevraživosti mezi pracujícími
navzájem.
Další část osnovy zákona jedná
o pracovní výkonnosti a kázni. Ukládají
se zde zaměstnavatelům i zaměstnancům
různé povinnosti, které mají zaručiti
nerušený a řádný chod podniku
a práce, a jsou zde ustanovení o opatřeních,
stanovených na porušení zmíněných
povinností. Domnívám se, že řádné
používání těchto předpisů
se strany zaměstnavatelů, zastupitelských
orgánů, zaměstnanců a úřadů
ochrany práce přispěje k utužení
pracovní kázně a ke zvýšení
výkonu.
Jako celkový posudek o tomto zákonu chci uvést,
že je nejen vhodný a použitelný, ale že
je naprosto nutný. Osnova přispěje k ozdravění
našeho hospodářského života, a
reakce, která toto nemůže potřebovat
a která v provedení mobilisace práce právem
spatřuje ohrožení svých sil, nasadila
zde všechny své síly a skutečně
se jí podařilo jeho projednávání
podstatně oddálit. Provinila se tím ovšem
na zájmech národa, ježto poškodila naše
hospodářství a ztížila plnění
dvouletky.
Zákon o některých opatřeních
k provedení národní mobilisace práce
se však nevypořádává s celou
její problematikou a bylo by osudným omylem domnívati
se, že nyní můžeme složiti ruce v
klín. Jsem velmi ráda, že jest mi možné,
abych ústavodárné Národní shromáždění
upozornila na to, co je ještě třeba podniknouti,
má-li býti opatření takového
rozsahu, jako je národní mobilisace práce,
provedeno hladce a bez zbytečných ztrát.
Za prvé třeba podniknouti významná
opatření organisační. Tento zákon
svěřuje veškeré hospodaření
pracovními silami a tím nejen významná
opatření, ale i vážnou odpovědnost
úřadům ochrany práce, které
musí býti proto dobudovány. Jejich zaměstnancem
nemůže být kdokoli. Musí to být
člověk, který je důkladně obeznámen
s potřebami našeho hospodářství
a se základními požadavky jednotlivých
povolání, který má řádný
poměr k výstavbě našeho státu
a jemuž je vrozeno umění úspěšně
jednati s lidmi. Úřady ochrany práce musí
býti přebudovány na poradny, mající
podrobnou evidenci o pracovních příležitostech
ve svém obvodu a v celém státě a pracující
v nejužším styku se závody, závodními
radami a všemi zájmovými organisacemi.
Pracující musí při svém styku
s nimi v praxi poznati, že úřady jsou proto,
aby jim pomáhaly a sloužily. V personálních
stavech úřadů ochrany práce jsou však
lidé, kteří se pro takovou práci nehodí,
a kvalitní zaměstnanci mnohdy odcházejí
pro nevyhovující platové podmínky.
Není divu, že za této situace se vyskytují
závady v činnosti úřadů ochrany
práce, a jen vypětí části zaměstnanců,
kteří jsou schopní a obětaví,
je co děkovat, že není zatím důvodu
k vážnějším stížnostem.
Organisace úřadů ochrany práce je
jedním úzkým profilem, který by mohl
ohroziti hladký průběh národní
mobilisace práce, a je proto třeba zvýšiti
úroveň jejich zaměstnanců a upraviti
jejich platové podmínky.
Dále je třeba, aby byla vyvolána v život
pravidelná a organisovaná součinnost úřadů
ochrany práce s lidovou správou, odborovým
hnutím a všemi zájmovými organisacemi.
Vždyť je mnoho otázek, souvisících
s národní mobilisací práce, jako byty,
jesle, dobrovolná občanská svépomoc
a jiné, jež lze rozřešiti jen ve spolupráci
všech těchto složek. Je proto třeba, aby
urychleně byly zřizovány sbory pro mobilisaci
práce, předvídané již v důvodové
zprávě k zákonu o dvouletce, které
přispějí ke koordinaci a stupňování
úsilí všech úřadů, orgánů
a institucí účastnících se
národní mobilisace práce.
Velmi významné jest, aby brzy došlo k takové
úpravě mzdových a pracovních podmínek
ve vyjmenovaných opomíjených oborech, aby
se staly přitažlivými a byly saturovány
samočinným přílivem pracovních
sil. Nejsou to jen předsudky, které pracující
od nich odrazují, nýbrž namnoze též
nízká mzdová úroveň, pozůstatek
to dřívějších mzdových
úprav, a zvýšení mezd bude jen spravedlivé,
neboť není nejmenšího důvodu, aby
mnohé méně důležité a
snazší úřednické a dělnické
práce byly odměňovány lépe
než těžká fysická námaha
v povolání, jež zaměstnance vystavuje
nepohodě a je sezónní povahy.
Dále je zapotřebí, aby bylo možno administrativně
zakročiti v případě, že závod
nevyužívá ekonomicky pracovních sil,
a doplniti to ještě jinou hospodářskou,
automaticky působící cestou. Je nutno, aby
cenová politika neponechala podnikům nadměrné
ziskové kvoty, resp. aby daňovou politikou jim byly
odčerpány, a to proto, aby nemohly neodpovědně
udržovat pracovní reservy, kterých dnes nemohou
plně využíti. Vedoucí činitelé
ve znárodněném průmyslu musí
býti odpovědni za podnikový výsledek
ekonomického hospodaření.
A jak by se tyto problémy řešily za kapitalismu?
Fabrikanti by vyhodili přebytečné síly
na dlažbu a nestarali by se o jejich osud. Při nejlepším
by je hodili státu na krk. Jen si vzpomeňte na to,
jak v minulosti bloudilo statisíce nezaměstnaných
ulicemi bez naděje na nějaké zaměstnání!
A nebyli to jen dělníci. Do těch řad
patřily všechny vrstvy pracujících.
Kolik lidí s akademickým vzděláním
se hlásilo o práci na stavbách a byli ochotni
přijmouti jakékoliv příležitostné
zaměstnání, jen aby dostali kus chleba k
nasycení! Tak se řešila otázka přebytečných
pracovních sil v době, kdy výlohy byly plné
zboží, zatím co lid, který pracovat
chtěl, byl nucen hladovět. To byla ta svoboda. A
dnes se poukazuje na to, že zákon o národní
mobilisaci práce je omezením osobní svobody!
V čem spočívá osobní omezení
svobody? V tom, že se přebytečné síly,
kterých není dostatečně využito,
přeřazují do produktivního zaměstnání,
jistě ne. Při tom se jim dostává náhrada
za event. materiální poškození, které
snad utrpí.
Je povinností celé Národní fronty,
aby spolupracovala tam, kde toho žádá zájem
národa a státu. Jen tak se nám podaří
odstranit všechny potíže a nedostatky, které
dosud máme. Nepodceňujte proto ani brigády
ani vzájemnou pomoc, s kterou dnes v trvalé spolupráci
pracují města i venkov.
Nejdůležitější práce, která
se musí v souvislosti s národní mobilisací
práce vykonat, je rozvinutí široké uvědomovací
a propagační akce. Nestačí zaručit,
že pracující při změně
místa nebudou poškozeni; je třeba ještě
zajistiti jejich subjektivní souhlas a ochotu. Dnes jest
situace taková, že místo toho, aby přebyteční
zaměstnanci byli dobrovolně uvolňováni
a dobrovolně přecházeli na důležitější
místa, spíše jsou před uvolněním
chráněni a množí se intervence, aby
nemuseli přejít, a přece je jisté,
že tak obrovský přesun pracovních sil,
který je třeba provést ke stoupnutí
výkonu na hlavu a směnu může býti
proveden, jen budou-li všechny vrstvy národa ochotně
spolupracovat.
My, komunisté, máme pevnou důvěru,
že náš lid je uvědomělý
a pracovitý a že ochotně bude pracovat nyní,
když ví že plody jeho práce a námahy
zůstanou jemu a nepoplynou do kapes vykořisťovatelům.
Uvědomíme-li si každý, že dvouletka
není jen nějaké budování, námaha
pro námahu, nýbrž že jejím hlavním
smyslem je dosáhnout, aby naše země zkvétala
a náš národ byl šťastný a
bohatý, že hospodaříme na svém
a že zdokonalení práce a zvýšení
výroby přinese zvýšenou životní
úroveň, pak se provedou i t. zv. nepopulární
opatření, zvláště ta, o nichž
jsem hovořila.
My, komunisté, jsme vykonali již mnoho na tomto poli
svou uvědomovací prací mezi členstvem
a na poradách se závody. Osídlení
pohraničí, příliv pracovních
sil do pohraničí, příliv pracovních
sil do výroby ještě před vydáním
tohoto zákona a zvláště stoprocentní
plnění jmenovitých úkolů dvouletky
nás plně přesvědčuje, že
slova o lidové iniciativě a pracovním nadšení
při budování našeho státu nejsou
žádnou frází, nýbrž že
je to skutečnost, která nám nejlépe
zaručuje, že se po vlastní československé
cestě bezpečně dostaneme k socialismu. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je p. posl. Skaunic. Dávám mu slovo.
Posl. Skaunic: Paní a pánové!
Myslím, že nám trošku reakce straší
v hlavě, když tak člověk slyší,
že také projednání této osnovy
zákona reakce oddálila. Kde ta reakce vlastně
u nás je? Nepochybuji o tom, že jsou lidé reakčního
smýšlení, ale nevěřím
tomu, že ta reakce je tak vyložená ve vládě
Národní fronty.
Mohu kvitovat, že ministerstvo sociální péče
návrh tohoto zákona vypracovalo minulý rok
a že v celku byl to návrh sympatický. (Posl.
Janouš: A podle toho mohl počkat.) Já ti
hned na to odpovím, počkej Janouši,
pak se přihlas ke slovu, chceš-li. Já vůbec
nemám ve zvyku pokřikovat, ale jinak prosím,
když máš k tomu chuť, tak si můžeme
ty věci vyřešit.
Vládní návrh, který byl podán,
byl velmi sympatický a myslím, že měl
jednu velikou přednost proti této osnově,
že řešil ten problém generelně
- ještě o tom promluvím - a že zahrnoval
také státní zaměstnance. Vznikla-li
ve vládě anebo v Národní frontě
diference v tom, máme-li právě tohoto zákona
používat jako druhého retribučního
řízení, to je potom věc jiná,
a snad proto se vládní návrh tak dlouho v
připomínkovém řízení
a ve vládě zdržel. Ale parlament, a to bych
prosil, abyste konstatovali, se touto osnovou zabýval velmi
stručně, ač je to osnova, která hluboce
zasahuje do našeho politického a hospodářského
života, a našla se tady mezi námi opravdu svorná
dohoda a v nejkratší době byla osnova předložena
také k odhlasování.
Účinnost zákona o mobilisaci pracovních
sil se skončí uplynutím příštího
roku a jeho účelem má být zabezpečení
pracovních sil, potřebné k provedení
dvouletého hospodářského plánu.
Já se ptám: Co potom? Jsem přesvědčen
o tom, že takovýto zákon budeme muset mít
i po splnění dvouletky, protože se do toho
starého systému liberalistického hospodaření,
aby si každý dělal v hospodářství
co chce, už nevrátíme, a budeme mít
po dvouletce pětiletku nebo desetiletku, ať to nazveme
jak chceme. Pravda je, že my se od plánovaného
hospodářství už neodchýlíme,
protože nechceme mít ty zjevy, které jsme měli
v minulosti, aby z nadbytku vytvořených hodnot se
plodila sociální bída.
Tento zákon se měl uskutečnit již mnohem
dříve, před prováděním
dvouletky, jako ostatně mnoho jiných opatření,
na něž dosud čekáme. 12. února
minulého roku schválilo Prozatímní
Národní shromáždění zákon
č. 29, kterým měly být zavedeny pracovní
průkazy. Tyto průkazy jsou nezbytným předpokladem
k mobilisaci pracovních sil. Úřady ochrany
práce dostanou totiž ve vyplněných dotaznících
neobyčejně cenný materiál, který
umožní velkorysé rozčlenění
pracujících do oborů, kde je jich nezbytně
třeba, za současného využití
odborné kvalifikace každého jedince. Je totiž
nesporné, že odborně kvalifikované síly
tu jsou, jenže nejsou začleněny tam, kam patří.
Celá výroba během válečných
let byla zaměřena na zbrojní průmysl
a pro tuto výrobu byly odčerpány síly
do té doby zaměstnané v oborech, které
obstarávaly výrobu pro mírovou spotřebu.
Provádění dvouletého plánu
je brzděno především ve stavebnictví.
Chybějí nám kvalifikovaní zaměstnanci
ve všech stavebních oborech. Ostatně všechny
tyto potíže jsou známy. Lidé byli zařazeni
do továren, kde se naučili jednoduchým úkonům
při zmechanisované výrobě válečných
potřeb, a snaží se zůstat v provozovnách,
kam je válka postavila, odmítajíce návrat
ke svému původnímu řemeslnému
zaměstnání. Úřady ochrany práce
mohly již před zahájením provádění
dvouletky mít přesný statistický materiál
a podrobný přehled o každém zaměstnanci,
kdyby - a v tom je ta největší svízel
- bylo vydání pracovních průkazů
provedeno. Mohou tu být námitky, že nebylo
dostatek papíru, že nebylo dostatek plátna
pro vazbu průkazů. Soudím však, že
se mohl materiál ušetřiti, kdybychom se omezili
ve vydávání té záplavy zbytečných
agitačních brožur a různé naivní
limonádové četby.
Další opatření, jež mělo
býti provedeno, je účelná reorganisace
celé plánovací služby. Sněmovna
při jednání o finančním zákoně
jednomyslně požádala vládu, aby jí
byl předložen návrh zákona o sloučení
našeho plánování a zapojení plánovací
služby do naší hospodářské
samosprávy. Návrh tohoto zákona, bohužel,
předložen nebyl a pomocné ruce našich
hospodářských institucí, nabídnuté
ke spolupráci, nebyly přijaty. Připomínám,
že obchodní a živnostenské komory dávaly
k disposici pro kontrolu provádění dvouletého
plánu nejen kvalifikované síly, ale i místnosti
a svá kancelářská zařízení
ve snaze pomoci státu v budování a ve snaze
ušetřiti zbytečná vydání
v době, kdy je každé koruny zapotřebí
na produktivní výdaje. Ostatně těch,
kteří provádění dvouletky pozorují,
máme dost a potřebujeme více těch,
kteří pracují.