Bylo by také třeba, aby před provedeným
zaknihováním bylo konečně rozhodnuto
i o otázce přídělu drobných
selských lesů, po případě i
rybníků, které k přidělovaným
nemovitostem patřily a které svou rozlohou a polohou
se nehodí k tomu, aby byly zařazeny do komplexu
státních lesů a statků. Bude také
třeba vzíti náležitý zřetel
k tomu, aby se přiměřeného přídělu
lesů a rybníků dostalo též svazkům
územní samosprávy, po případě
družstvům již utvořeným, ovšem
jen za předpokladu možnosti řádného
lesního hospodaření v těchto lesích.
V tomto smyslu předložila strana národně
socialistická již Prozatímnímu Národnímu
shromáždění svůj iniciativní
návrh č. 392 a 393, který v nejbližších
dnech obnoví, a bude trvati na jeho ústavním
projednání.
Česká vesnice je v osidlovacím procesu neméně
významným činitelem než města
se svým průmyslem. Její dosavadní
život a vývoj nebyl ani klidný, ani vyrovnaný,
protože dosud nebylo definitivně upraveno vlastnické
právo osídlených hospodářů.
140.000 jich čeká na ukončení tohoto
neblahého stavu nejistoty a netrpělivého
čekání. A přece celé to pohraničí
potřebuje klid. Projednávaný zákon
přinese i do řad zemědělců,
pracujících na zkonfiskované půdě,
pocit bezpečí a jistoty, zbaví je konečně
nedůvěry a splní tak přísliby
dané vládou. Jeho uskutečnění
bude velikým pokrokem ve stabilizaci poměrů
v pohraničí, bude nám zárukou, že
konečně dojde i v těchto krajích,
ve všech vesnicích těchto krajů k tomu
hospodářskému rozkvětu, který
v podstatě bude znamenat i prospěch celého
národa a celé republiky.
Národní socialisté budou proto pro tento
zákon hlasovati. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Dalším řečníkem
je p. posl. Konvalina. Dávám mu slovo.
Posl. Konvalina: Slavná sněmovno, paní
a pánové!
Historický význam osídlení našeho
pohraničí českým a slovenským
lidem, k němuž došlo v rámci budování
našeho státu jako státu národního,
byl s těchto míst již mnohokráte dostatečně
zdůrazněn. Provádění veliké
osídlovací akce přes dalekosáhlý
její význam neprobíhalo však bohužel
ve všech fázích tak, jak v zájmu národa
a státu probíhat mělo. Způsob, jakým
se zejména zemědělské osídlení
v pohraničí provádělo, byl podrobován
mnohým kritikám a dělo se tak plným
právem i na půdě parlamentní. My všichni,
kteří jsme osidlování pohraničí
viděli zblízka, byli jsme také svědky
toho, že od počátku provádění
osídlovací akce byly to především
politické vlivy, které situaci v pohraničí
ztěžovaly a způsobovaly, že velmi často
docházelo zde k případům politického
útlaku a že politické moci využívali
mnohdy neodpovědní lidé k provádění
různých pochybných akcí. V mnoha případech
byli středem útoku právě ti, kdož
do pohraničí šli s úmysly nejlepšími.
Za tohoto stavu věcí byl pochopitelně v některých
pohraničních obcích život válkou
nervů, v níž často znechucení
poměry vyklizovali pole nebo byli prostě různými
triky z osídlení vyřazováni ti nejschopnější.
To pochopitelně vedlo také k tomu, že se v
pohraničí silně projevovalo volání
po právním zajištění přídělů,
zvláště se strany těch přídělců,
kteří vlastními prostředky a pílí
zlepšili přidělené jim usedlosti a kteří
právě byli mnohdy středem politicky zabarvených
nájezdů, končících nejednou
nuceným jejich odchodem z pohraničí. Že
za takových okolností vznikaly mnohé hmotné
a morální škody nejen pohraničí,
ale i státu. je na bíle dni. Tyto poměry
jen zvyšovaly touhu zemědělských národních
správců po takovém právním
zajištění přídělu, jež
by každému poctivému osídlenci zaručovalo
želané vlastnictví. Provisorní řešení
této otázky t. zv. vlastnickými dekrety,
které byly s urychlením vydány před
volbami na jaře minulého roku, což se dělo
ve většině případů v rámci
nevkusné politické agitace, zemědělce
v pohraničí naprosto neuspokojilo. To proto, že
tyto dekrety byly novým provisoriem, které jim neposkytovalo
potřebných vlastnických záruk, zvláště
proto, že ministerstvo zemědělství které
je vydávalo, samo je také v celé řadě
případů nerespektovalo. Tím se jen
stupňovalo volání po řádném
zaknihování a tím dosažení skutečného
vlastnictví zemědělských přídělů
v pohraničí, aby tak byl učiněn konec
nejistotě a pohraničí dán potřebný
klid nutný pro konsolidaci tamních poměrů.
Nedávný náznak snahy provésti zaknihování
zemědělské půdy a usedlostí
v pohraničí společnými knihovními
vložkami, jak o nich mluvila jedna ze šesti osnov ministerstva
zemědělství, jež byly v letáku
rozeslány na venkov, zemědělskou veřejnost,
hlavně pohraničí, ještě více
rozrušil. S tím větším povděkem
přijmou proto jistě zemědělci, především
pohraničních krajů, právě projednávaný
zákon o provedení knihovního pořádku
na obsazené konfiskované půdě, který
jim zaručuje, že zaknihování přídělu
bude i v pohraničí provedeno v rámci samostatných
knihovních vložek. Věříme jistě
všichni, že tento zákon, který má
tak velký význam pro zemědělce našeho
pomezí, přinese tam skutečně zasloužený
klid a jistotu a přispěje k tomu, aby zemědělský
lid v pohraničí se s tím větším
úsilím dal do práce.
Tento zákon, jak pevně věřím,
přispěje také k tomu, aby padly mnohé
rozdíly mezi pohraničím a vnitrozemím
a aby se i v pohraničí uplatnila vláda pravdy,
práva a spravedlnosti. Tím se jistě skončí
také neblahé působení různých
elementů a pohraničí půjde vstříc
lepší a šťastnější budoucnosti.
Ve světle právního řádu, k
jehož nastolení tento právě projednávaný
zákon jistě velmi přispěje, zmizí
a rozplyne se jistě ovzduší nejistoty a strachu,
které tak velmi škodilo zdárnému vývoj
i poměrů v pohraničí.
Pokud jde o provádění právě
projednávaného zákona, chtěl bych
poznamenati, že bude nutno připravit a uskutečnit
taková opatření, aby předávání
půdy do vlastnictví prováděl pouze
Národní pozemkový fond, který jako
právnická osoba bude vystupovati vůči
přídělcům spíše jako strana
než jako úřad, zvláště když
bude také přijímati přídělovou
cenu a povolovati splátky a slevy. Prakticky to bude znamenat,
že vydáním přídělové
listiny se přídělce okamžitě
stane bezvýhradným vlastníkem přiděleného
majetku bez ohledu na to, kdy bude provedeno knihování;
neboť taková listina by byla vlastně spíše
oboustrannou smlouvou než odvolatelným právním
aktem. Musíme totiž nutně počítati
s tím, že knihování nebude provedeno
na př. během půl roku, vzhledem k návalu
práce na knihovacích úřadech. Chceme-li
proto definitivně ukončit stav nejistoty v pohraničí,
musíme bezpodmínečně trvat na takovémto
řešení.
Po odhlasování zákona o zaknihování
zemědělských přídělů
zbude nám ovšem v pohraničí ještě
celá řada problémů, s nimiž bude
nutno se vypořádati. Mám-li při této
příležitosti poukázat alespoň
na některé, cítím povinnost zmíniti
se především o potřebě přidělení
menších výměr lesů do vlastnictví
pohraničních zemědělců. Na
tento problém, který s naší strany byl
od počátku tak často zdůrazňován,
je třeba poukázati a posuzovati jej se správného
hlediska. Otázka selských lesů přichází
totiž v úvahu povětšině v krajích
hospodářsky slabých, kde zemědělec
má omezené výrobní možnosti.
Z takových důvodů také právě
v těchto krajích lesy vznikaly, aby totiž svým
užitkem přispěly k udržení rovnováhy
zemědělských podniků. To cítí
dnes nejlépe zemědělci, kteří
tyto kraje osídlili, a proto právě volají
po tom, aby přídělem menších
lesních výměr, jež k selským
usedlostem na pohraničí patřily, bylo jim
úspěšné hospodaření umožněno.
Z těchto důvodů je třeba, aby tento
požadavek byl uskutečněn a rychle proveden.
Mluví-li o této záležitosti dnes také
již pan ministr zemědělství, jehož
resort se ještě před nedávnem proti
uskutečnění tohoto požadavku kategoricky
stavěl, pak je to jen důkazem, že jsme hájili
dobrou věc, kterou s hlediska zemědělců
oblasti přicházející v úvahu
je skutečně třeba provést. Dostává
se nám tím velkého zadostiučinění
a zemědělcům v pohraničí nového
důkazu, že jejich spravedlivé požadavky
hájíme poctivě. Je třeba, aby celá
akce přídělu selských lesů
v pohraničí do soukromého vlastnictví
byla provedena vhodnou formou a hlavně rychle.
Rovněž příděl konfiskovaných
lesů svazkům územní samosprávy
bude třeba urychleně provésti, aby jejich
hospodaření bylo zabezpečeno. Po známých
zkušenostech s hospodařením státních
lesů a statků není jistě důvodů,
aby výměra státních lesů a
statků, která již dnes činí 1.200.000
ha, byla i nadále rozšiřována.
Velmi zodpovědně je také třeba zdůraznit
a řešit otázku velikosti přidělovaných
usedlostí v pohraničí. Není dobře
možno to dělat bez přihlédnutí
k půdním a klimatickým poměrům,
jakož i jiným okolnostem. Není možno tvořit,
jako se to třeba děje na jižní Moravě,
kde v některých obcích jsou přidělovány
zemědělské usedlosti pouze ve výměře
5 - 6 ha, nový zemědělský proletariát.
Tím by jistě účelu dosaženo nebylo.
Budoucnost ukáže nepochybně také, nedojde-li
ke korekturám příslušných předpisů,
že není správné držet se výměry
13 ha, zejména tam, kde krajové podmínky,
výrobní poměry, hospodářské
budovy a jiné okolnosti mluví pro zvýšení
výměry přidělovaných pozemků.
Stejně, nemá-li dojíti při osídlení
pohraničí k těžkým chybám,
musí býti respektovány výrobní
podmínky jednotlivých krajů za všech
okolností Krajům se speciální zemědělskou
výrobou, jako je tomu na př. na Znojemsku a na jižní
Moravě vůbec, musí býti všestrannou
podporou umožněno udržeti si tradice desetiletími
budované. V příští nutné
specializaci naší zemědělské
výroby přijdou nám tyto snahy svými
výsledky jistě jen k dobru.
Projednávání tohoto zákona spadá
do doby, v níž se ujímají staré
české půdy v pohraničí také
potomci zahraničních Čechů, především
z Volyně. Okolnost, že v řadě generací,
které žily mimo vlast, zachovali si tito lidé
národní uvědomění a lásku
k zemi svých předků, svědčí
o tom, že naše národní společenství
je jimi rozmnoženo o další desetitisíce
členů, kteří národu a státu
mohou právě dnes prokazovati velmi platné
služby. Je proto naší povinností, abychom
je ve vlasti jejich předků vítali s takovou
láskou, s jakou oni přicházejí budovat
si zde své nové domovy. Je naprosto samozřejmé,
že je také povinností všech úředních
činitelů, kteří mají za úkol
prováděti umístění volyňských
Čechů, aby vynaložili veškeré úsilí
k tomu, aby celá akce úspěšně
skončila. Jsou-li snad v tomto směru nějaké
stížnosti se strany volyňských Čechů,
je jistě povinností příslušných
míst, aby jejich příčiny byly urychleně
odstraňovány. Bylo by neodpustitelnou chybou, kdyby
volyňští krajané měli u nás
začínati svůj nový život s hořkostí
nad tím, že jim nebyla poskytnuta podpora a pomoc
všude tam, kde toho potřebovali a kde to bylo možné.
Nakonec bych chtěl zdůrazniti, že naši
hraničáři mají před sebou opravdu
úkoly veliké. Je povinností nás všech
- a měli bychom si to stále uvědomovati -
jim v jejich práci obětavě a bez postranních
zájmů a úmyslů pomáhati. Pohraničí
má a musí se státi pevnou hradbou zajišťující
hranice republiky. Pan president republiky před nedávnem
při jedné příležitosti upozornil
velmi vážně na okolnost, že je stále
třeba myslet na nebezpečí, které vyrůstá
za hranicemi republiky v těch, kteří byli
nuceni, prohřešivše se zradou nejtěžší,
území našeho státu opustit. To musíme
mít stále na zřeteli. Z těchto důvodů
musí veškeré naše úsilí
směřovati k tomu, aby vytvořením hmotných
i mravních předpokladů byla síla a
odolnost pohraničí zabezpečena. Aby tohoto
cíle bylo dosaženo, musí nutně z pohraničí
odejít především všichni rušitelé
klidu a pořádku, stejně jako všichni,
kdož si myslí, že politická legitimace
je opravňuje nedbat a nerespektovat zákonů
republiky. Práce našich hraničářů
se bude dařit jen v ovzduší klidu, pořádku
a práva. K tomu jistě vydatně přispěje
projednávaný zákon o zaknihování
zemědělských přídělů.
Poslanecký klub čs. strany lidové bude nejen
pro tento zákon hlasovat, ale provází také
jeho uskutečnění přáním,
aby splnil všechna očekávání
poctivých zemědělců, především
v našem pomezí, a byl základem jejich další
úspěšné práce. Bude to jen v
zájmu národa a státu, podaří-li
se jim v pohraničí vybudovat pro sebe i své
rodiny spokojené domovy. V tom bude také síla,
která jim umožní za všech okolností
vytvářet předpoklady k tomu, aby stará
česká půda, která po staletích
přešla do českých rukou, českou
také již navždy zůstala. (Potlesk.)
Místopředseda Petr: Uděluji slovo
dalšímu řečníkovi, kterým
je p. posl. Hladký.
Posl. Hladký: Slavná sněmovno!
Dnešní zákon, který projednáváme, je třetím zákonem, který se dotýká našeho pohraničí. Vítáme jej právě proto, že má, když ne úplně, tedy alespoň částečně přinést hospodářské zajištění a hospodářskou jistotu našim lidem v pohraničí. Zemědělské osidlování a hlavně zemědělští osídlenci bývají kritizováni. Při tom se často zapomíná, jaké veliké dílo bylo zemědělským osídlením v naší republice vykonáno. Zapomíná se často, že
česká půda, která podle gruntovních
knih patřívala českému lidu, se vrací
do jeho rukou. Chci vám říci aspoň
několik zajímavých číslic o
našem novém osídlení a něco o
tom, abychom, když kritizujeme, si uvědomili, co velikého
bylo vykonáno. Veliký kraj starého kmene
Zličanů, žatecko a Podbořansko, mělo
při sčítání v roce 1930 21.000
Čechů a 57.000 Němců. Dnes má
tento kraj 73.000 Čechů a pouze 2.000 Němců.
(Potlesk.) Starý český župní
kraj, Bílinsko, Mostecko a Duchcovsko, měl 180.000
Čechů a 112.000 Němců. Dnes má
126.000 Čechů a 10.000 Němců. Starý
husitský kraj litoměřický měl
34.000 Čechů a 61.000 Němců. Dnes
má 58.000 Čechů a pouze 835 Němců.
(Potlesk.)
Kraj starých Děčanů, Děčínsko,
měl 9.000 Čechů a 112.000 Němců.
Dnes má 75.000 Čechů a pouze 2.000 Němců.
Kraj s památnými Stadicemi, Ústecko a Teplicko,
měl 51.000 Čechů a 183.000 Němců,
dnes má 145.000 Čechů a 10.000 Němců,
a Chomutovsko, o kterém se říkávalo
"všude lidé, jenom v Chomutově Němci",
a jména jehož vesnic nám připomínají
naše Chodsko, mělo 11.000 Čechů a 76.000
Němců a dnes má 50.000 Čechů
a 5.000 Němců. Při tom uvažme, že
jde o Němce, kteří byli vyreklamováni
jako odborníci, kterých je snad ještě
potřebí v našem průmyslu.
Myslím, že můžeme říci,
že se stal skutečně v našem pohraničí
veliký zázrak. Když chceme kritizovat naše
zemědělské osídlence, uvažme,
kdo šel do našeho pohraničí. Byli to za
prvé lidé, kteří neměli nic,
jenom ruce k práci a hrst dětí; byli to lidé,
kteří tam šli bez praktických zkušeností
- no, a šel tam také ten koukol, kterého bychom
se rádi zbavili, a tu bychom prosili všechny politické
strany, aby k vůli tomu, že se někdo hlásí
k té či oné politické straně,
jestliže není hoden, je-li zlodějem, k vůli
jeho politické legitimaci ho nechránily před
očistou našeho kraje, aby nebyla znehodnocována
ta veliká historická událost, kterou je osídlení
našeho pohraničí českým živlem.
(Potlesk.)
A teď prosím, dovolte mně, abych řekl
několik stínů našeho osídlení.
Poukázal jsem zemskému národnímu výboru
a také panu ministrovi zemědělství
již v červenci r. 1946 na případ obce
Lahovic na Bílinsku, kde jen z důvodů politických
byli vystěhováni zemědělci, kteří
dobře hospodařili, na udání místního
člověka, který má řadu trestů,
který seděl v okresní osidlovací komisi
a dnes je zavřen. Stejný případ se
dnes připravuje v obci Želenicích na témže
okrese. A tu bych prosil, aby pan ministr zemědělství
věnoval těmto případům pozornost,
aby je dal vyšetřit a aby také skutečně
zjednal nápravu. Upozorňuji dále na Německou
osidlovací akciovou společnost - národní
správu v Karlových Varech. Tato společnost
spravuje všechen majetek, který patřil kdysi
této společnosti, svým postupem však
brzdí rozvoj našeho zemědělství.
Měla by být právě této společnosti
věnována velká pozornost.
Dále bych chtěl upozornit příslušný
odbor ministerstva zemědělství na problém
t. zv. České zahrady. Je to požehnaný
kraj, a ten z vás, kdo by zavítal dnes do toho kraje,
uvidí l nevídanou krásu, poněvadž
všechny stromy jsou v květu. Tato zahrada, tato bohatá
pokladnice potřebuje bedlivého ošetření.
Noví osídlenci, kteří tam přišli,
nemají ještě lásku ke stromům,
také jim nerozumějí, a tak jsme svědky
toho, že toto naše ovocnářství
velmi upadá. Chtěl bych upozornit, že jsem
v Sovětském svazu viděl to veliké
dílo, které tam vykonal sovětský vědec
Mičurin právě v ovocnářství,
a doporučoval bych, aby naše ministerstvo zemědělství
škole a odbornému vzdělání našich
zemědělců, kteří přišli
do té zahrady Čech, věnovalo větší
pozornost, aby tito lidé našli lásku ke stromům
a aby také naše ovocnářství pozvedli
tam, kde bychom je všichni chtěli mít.
Chci také upozornit, že mezi našimi sedláky
není peněz. Není-li jich ve vnitrozemí,
není jich dvakrát v pohraničí. A proto
se nemůžete divit tomu, že se tam setkáváme
s častými zjevy, že se zabíjí
na černo, že se zkrmuje obilí, čili
krátce že se nehospodaří tak, jak by
se mělo hospodařit.
Domnívám se, že tento zákon snad nám
způsobí alespoň jedno. Mnozí naši
osídlenci v pohraničí doposud hospodaří
tak, jako se hospodaří na státním:
"Není to dosud moje. Z mého to ještě
nejde" Až bude tento zákon proveden, jsem přesvědčen.
že tito lidé získají lásku k
té půdě a že na ní budou hospodařit
skutečně tak, jak pravý sedlák na
svém má hospodařit. (Potlesk.)
Chtěl bych vás ještě, prosím,
upozornit na jeden problém, a to jsou zemědělské
síly. Nemáte-li jich dost ve vnitrozemí,
tím méně je jich v pohraničí.
Jsou tam posíláni zemědělští
pracovníci. Byl jsem upozorněn, že pro naše
zemědělské osídlence jsou tito zemědělští
pracovníci příliš drahými silami.
Bylo mi uvedeno, že se jim musí platiti 1.200 Kčs
měsíčně, celé zaopatření,
příplatky za krmení, neděle, hodiny
přes čas, šaty, třínedělní
dovolená a jsou to často lidé, kteří
nerozumějí zemědělské práci.
To na druhé straně u našich zemědělských
dělníků způsobuje rozmrzení,
poněvadž jejich příjmy nejsou tak veliké
jako příjmy lidí kteří tam
přicházejí s neodbornou přípravou
a nejsou v zemědělství tolik platní.
Chtěl bych požádat pana ministra zemědělství,
aby věnoval také pozornost našim t. zv. kolonistům.
Jsou to většinou příslušníci
naší prvé legionářské
armády, kteří byli v našem pohraničí
usídleni. Kupovali 1 ha půdy za 25.000 Kč.
Po 12 letech byli za okupace vyhnáni, byly jim vzaty stroje,
dobytek, a na cestu jim bylo dáno 150 RM. Teď půdu
převzali zpět, statky jsou vyrabované, a
finančně si tito lidé stojí velice
špatně. Tak na př. sedlák Borovička
z Pechovic u Chomutova si koupil usedlost za 280.000 Kč
a tento peníz splácel. Dnes se vrátil zpátky,
ale poněvadž za okupace majitel, anebo ten, kdo statek
spravoval, vůbec neplatil anuity, dostává
nyní tento bývalý osídlenec zpět
živnost zatíženu novými 60.000 Kčs
z anuit, které za tu dobu nebyly placeny. Takových
rodin jenom na chomutovském okrese je 74 a prosil bych
pana ministra, aby věnoval těmto poměrům
pozornost.
Máme u nás ještě jeden problém,
o němž zde už bylo hovořeno, a snad se
některým bude zdát, že o něm
budu hovořit jinak. Naše pohraniční
hory nemají dostatek půdy, aby tam mohla vzniknout
hospodářství a vůbec aby tam český
člověk chtěl jít hospodařit.
A tak se tam vytvořila pastvinářská
družstva nebo pastviny. Tato pastvinářská
družstva jsou kritizována. Někdy právem
- snad více právem - ale někdy, myslím,
i neprávem. Možná, že si neuvědomujeme,
jak ohromně důležitou věcí jsou
anebo mohla by být pastvinářská družstva
pro naše hospodářství. V našem
dobytkářství jsme nejméně o
50 - 60 let za vyspělými státy severskými,
Dánskem, Norskem, Švédskem a Švýcarskem,
které právě v pastvinářství
založily si bohatství svého zemědělského
hospodářství.